České volby: Levice a pravice neexistuje?

10.10.2017 Ilona Švihlíková
Ilona Švihlíková zahajuje seriál !Argumentu k letošním českým parlamentním volbám. Proč jsou politické kategorie levice a pravice stále aktuální? A jak se v nich dnes orientovat?
V následujícím seriálu se pokusíme rozebrat důležité trendy, které se odrážejí i v české politické situaci. Chceme tím zároveň ukázat, že česká politika má sice svá specifika, ale zároveň není imunní a izolovaná od procesů změny, které probíhají i v řadě jiných zemí. Náš předvolební seriál nechceme pojímat ani jako selanku, ani jako soupis výroků, co kde jaký politik „plácnul.“ Chceme se podívat trošku hlouběji do útrob politického procesu.
To, že levice a pravice neexistuje, jsme slýchali dosti dlouho. Nyní se objevuje spíš jemná inovace v tom smyslu, že sice rozdíly mezi „levým a pravým“ viděním světa existují, ale nejsou důležité. Protože i v ČR mohou uspět strany, které na tuto notu hrají, je potřeba se podívat na celý problém trošku strukturovaněji.
Začněme tím, že kromě rozdělení levice – pravice, se kterým budeme dále pracovat, nutně existují a zároveň se ponořují a zase vynořují i rozdělení jiná. Někdy zapadnou na tak dlouho, že se zdá, že přestala existovat, ale objeví-li se konflikt dostatečně silný a nosný, pak se objeví (ožije) i toto rozdělení.
Žijeme v době, která je na konflikty bohatá (a není účelem tohoto článku detailně rozebírat důvody, ale kromě vysoké koncentrace krizí uveďme ještě krizi elit, která koneckonců tvoří součást těchto krizí plus je ještě zvýrazňuje). Ergo, pak se nutně musejí objevovat a také překrývat různé štěpící linie.
Kromě levice – pravice, která – jak si troufnu říci – z politiky nezmizí, je to linie tradicionalistický/konzervativní/vazba na místo x kosmopolitní/libertariánský/bez vazby na místo (do něhož se vejde i rozdělení venkov x město, které taky nikam nezmizelo, jen nebylo v minulých letech tak zásadní, a koneckonců sem patří k periferie x centrum). Tato linie zesiluje kvůli dynamice změn a působení globalizace, i když je pravda, že globalizace slouží jako poněkud univerzální vysvětlení všeho, a tak někdy chybí trošku subtilnější pohled.
Co ovšem ukazuje, že „jde do tuhého“ i z hlediska setrvačnosti a recyklace elit, je další štěpení, které je velmi aktuální: establishment x anti-establishment. Toto štěpení velmi dobře ukazuje krizi elit a rostoucí nedůvěru v ně, i v nástroje, které používají (včetně oficiálních médií například).
Místo rozdělení na dvě části, či na čtyři, tu máme trojrozměrný obrázek politické scény, který sice analýzu komplikuje, ale v žádném případě neznamená, že štěpení levice – pravice mizí. Konflikty tohoto typu se totiž prolínají do dalších vrstev, které od sebe nejsou oddělitelné a přelévají se.
Podívejme se nyní na štěpení levice-pravice.
Levice v defenzívě
Problém se štěpením, resp. s jeho výrazností, se objevil v 90. letech a to především s dvěma událostmi. Jednak to byl rozpad (a ideologická porážka) východního bloku a jeho ideologie, řekněme státního socialismu. Druhý byl pak nástup globalizace, na který levice DODNES nedokázala najít teoretickou odpověď, tedy nebyla schopná si vytvořit mobilizační doktrínu.
Defenzívu levice poznáme velmi dobře v tom, že:
a) Nechává si krást pojmy, které následně využívá pravice (svoboda např.).
b) Je v defenzivním módu, chce „bránit“ sociální stát, nepřináší politické ideje i inovace, řečeno jednoduše „běží za vozem“.
c) Zbavila se marxismu, ale nemá žádnou doktrínu, žádnou pevnou teorii, o kterou se může opřít. Proto se v tom, lidově řečeno, „plácá“ a navrhuje tu něco z toho soudku, tu něco jiného, co tak zrovna přijde pod ruku, přičemž velmi často jsou tak opatření vzájemně v rozporu.
d) Nejvyšší stupeň už ani ne defenzívy, ale degradace je, když převezme pravicovou politiku i slovník a vydává to za modernizaci politiky. To je typická tzv. Třetí cesta (Blair, Schröder), která levicovou politiku, resp. sociální demokracie málem zcela zničila. Německá sociální demokracie si nese tento problém dále (a donesla si ho je dvaceti procentům, ergo nejhoršímu poválečnému výsledku!), Labour s Třetí cestou válčí s Corbynem v čele – a ten sám čelil tolika vnitřním pokusům o sesazení, že to ani nejde spočítat.
Je pravda, že minimálně po Velké recesi probíhá určitá korekce jak mainstreamových ekonomických i politických přístupů, v teoretické rovině se ledacos rozvíjí ( i když do toho zasahují a překrývají štěpení nová, která nutně, především v dimenzi establishment-anti-establishment vyvolávají poptávku po radikálních řešeních), ale v praktické rovině se toho moc nemění. Ono ani moc nemůže, protože je tu příliš mnoho vlivných zájmů, kterým eminentně záleží na tom, aby se nic neměnilo, protože jim to přesně takhle vyhovuje.
Respektive, když už jde do tuhého a objevuje se někdo „mimo mainstream“, pak je potřeba nabídnout projekt (spíše než kandidáta či stranu, protože je na jedno použití), který bude vypadat jako anti-establishment, zatímco se bude v reálu chovat tak, aby se nic nezměnilo (resp. ideálně, aby se pozice elit ještě posílila). Bezesporu vám to nějaké hlavy států připomene…
Norberto Bobbio už v 90. letech vydal knihu, v níž na propad levice reagoval (dnes již slavná La destra e la sinistra). Už v předmluvě najdeme varování, že tzv. Třetí cesta (tj. pokus o překonání levice a pravice) nebude fungovat. Bobbio mimo jiné i velmi trefně poznamenal, že není nic ideologičtějšího než ohlašovat konec ideologií (protože každý z nás má nějaké hodnoty, nějak seřazené a má nějaké brýle, jimiž interpretuje svět. To, že si zakážeme říkat tomu ideologie, jaksi na věci samotné nic nezmění). Neodpustím si ještě, že Bobbio už v polovině 90. let trefně podotknul, že koncept liberálního socialismu je symptomem krize (která trvá dodnes, podotkla bych). Bobbio formoval hlavní hodnotu, která „láme“ levici a pravici jako rovnost (rovnost x nerovnost). Je to hodnota, k níž se nějak vyjadřuje každá ideologie, ale zároveň to není čistě abstraktní koncept. Naopak, má své silné praktické politické projevy.
Ještě jednou: levice a pravice a bude existovat, dokud bude konflikt, který tuto osu vytváří existovat. Tvářit se, že dnes, kdy je v západních zemích rekordní nerovnost a kdy parazitické jedno procento žije z renty, že základní konflikt práce x kapitál neexistuje, znamená buď
a) Být městský liberál, pro něhož se vše točí kolem transgenderových záchodů, politiky identit nebo nákupu bioproduktů.
b) Předstírat, že konflikt neexistuje, abych nemusel ukázat karty a mohl oslovit skupiny, které se (mylně) domnívají, že tato hra už se nehraje. Tito „předstírači“ ovšem následně vždy aplikují pravicově-neoliberální politiku. Když dojde na lámání chleba, a ono na něj vždycky dojde.
c) Tvrdit, že vše „vyřeší odborníci.“ Chce tedy výsostně politický konflikt překonat technokratickým řešením, které nakonec – protože elity rozhodují – skončí stejně jako v bodě b) – tedy aplikací neoliberální politiky, jako „jediného rozumného řešení (pro koho, že?).
Politika a konflikt
Někomu se možná nelíbí ten důraz na konflikt. Nu, politika je sama od sebe k tomu, aby konflikty zprostředkovala (někdy je tedy i vyvolává, ano), dala jim, pokud možno, kultivované zobrazení a následně je i řešila. Představa společnosti bez konfliktů pro mě není utopie („všichni se budeme mít rádi“), ale spíš dystopie, která ukazuje na společnost totalitního charakteru.
Ve zdravé společnosti to má kvasit. Ideálně v rámci demokratického politického procesu, a nikoliv násilně. Když to ovšem nekvasí, nebo se předstírá, že nekvasí, pak je jisté, že konflikt vyhřezne někde jinde a často v mnohem militantnější a nebezpečnější formě.
Takže, kde v praktické politice se bez osy levice – pravice neobejdeme?
Typicky to jsou daně, celkově fiskální politika, kdy se vždycky projeví, „komu se přeje a komu ne.“ Daně jsou výsostné politické téma, u něhož nelze ze své podstaty (protože se přímo týká otázky spravedlnosti) štěpení levice-pravice vyhnout. Podobně je tomu u veřejných statků. Ne nadarmo říkal ekonom J. A. Schumpeter, že fiskální dějiny lidstva jsou základní částí historie (a proč sám se fiskálně-sociálním paradigmatem zabýval).
Moje základní rada tedy zní: dávejte si pozor na ty, kteří říkají, že „nejsou ani vlevo, ani vpravo.“ Většinou totiž buď neví, o čem se vůbec mluví (neznalost), nebo jsou moc „punk“ na to, aby se něčím takovým zaobírali, což skončí tak, jak jsem psala výše – nutně příklonem k pravicové politice. Nezapomeňme, že největší lstí ďábla je to, že neříká své jméno…
Levice je zmrzlá, ale ne mrtvá, napsal Bobbio už v polovině 90. let. Teď, o dvacet let později, vidíme, že jedna část levice, ta establishmentová, má skutečně velký problém. Jenže ideály, z nichž vznikla, stejně jako nejrůznější konflikty nikam nezmizely. A proto se objevuje levice anti-establishmentová. Ale o tom až v příští části, kdy se budeme věnovat krizi sociálně-demokratických stran.
http://casopisargument.cz/…/ceske-volby-levice-a-pravice-n…/