Česká politika počátkem 20. století

Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.

Od konce 19. století se v rakousko-uherské monarchii stále důrazněji prosazoval ekonomický i politický vliv sílícího Německa. Rakousko-Uhersko se tomuto vzrůstajícímu tlaku bránilo, současně však v něm rostlo nacionálně vyhrocené všeněmecké hnutí. To vše v českém politickém táboře vyvolávalo zvýšené obavy o osud českého národa. Jednotlivé proudy reagovaly na situaci vlastními programy.

Katolické kruhy, k nimž se družila i česká šlechta, podporovaly habsburskou dynastii. Posilovaly ji v jejím odporu proti hohenzollernské německé dynastii, která ohrožovala její pozice. Opíraly se při tom i o mezinárodní katolické kruhy a o Vatikán. Věřily, že touto svou podporou získají od Habsburků určité státoprávní vyrovnání pro české země v rámci monarchie.

V široce založené mezinárodněpolitické koncepci byla zakotvena politika Karla Kramáře. Navazovala na panslavistické a rusofilské proudy v české politice 19. století a aplikovala je v nové situaci. Hledala pro malý český národ velmocenskou oporu. „Jsme příliš malí, abychom si svůj osud strojili sami. Nejsme na ostrově, jsme obklopeni nepřáteli. A na veliké, kteří konečně rozhodují o osudech malých, my můžeme mít vliv o životních svých otázkách jen prostřednictvím velkého celku, tj. slovanství.“

Kramářův neoslavismus byl v podstatě nacionální obranou proti německému pangermanismu. Byl opřen o novou ruskou politiku, která se po porážce ve válce s Japonskem odvracela od asijských prostor a intenzivněji se zaměřovala k jihovýchodní a východní Evropě. Pro zrod Kramářova neoslavismu měla značný význam i revoluce roku 1905 - pád ruského samoděržaví a přechod ke konstituční monarchii v Rusku. Mezinárodněpolitickým cílem novoslovanství bylo oddělit Rakousko-Uhersko od Německa a vymanit je z jeho vlivu. Slovanské národy měly tvořit v habsburské monarchii prostředníka a zároveň ručitele pevnosti spolku mezi Rakouskem a Ruskem.

V roce 1908, do něhož spadalo šedesátileté výročí prvního slovanského sjezdu roku 1848, došlo z podnětu Národní rady v Praze ke svolání nového slovanského sjezdu. Sešel se v červenci a vyslovil se proti pangermanismu, pro rovnoprávnost a národní i kulturní svobodu každého národa. O programu hnutí řekl Kramář: „Nechceme nic, než abychom všichni Slované cítili, že máme společné reálné interesy, že jsou slovanští národové jediným velkým organismem, jehož životnost je ohrožena, když zaschne jedna nebo druhá větev jeho, že utrpí Rus, když v boji s germanismem podlehne Polák, že by utrpěli Poláci i Rusi, kdybychom my Čechové nedovedli vyplniti historických úkolů přední stráže slovanské, a že my trpíme všichni, slábne-li veliká, mocná Rus.“ Sjezd zvolil k realizaci svého programu slovanský výbor v čele s Karlem Kramářem.

O politických cílech neoslovanského hnutí svědčila mimo jiné Kramářova cesta do Petrohradu, kterou podnikl jako přípravnou akci k sjezdu, a to s vědomím a souhlasem rakouské vlády. Spolu s ruskými politiky připíjel na zdraví rakouského císaře. Souběžně probíhala i přímá rusko-rakouská jednání.

Ale všechny tyto perspektivy o rakousko-ruském spojenectví byly rozhodujícím způsobem podkopány ještě v témže roce anexí Bosny a Hercegoviny. K ní Rakousko sáhlo zaštítěno Německem a její úspěch byl především úspěchem německé expanzní politiky na Balkán a přes něj dále do Malé Asie.

Od anexní krize se Kramářův neoslovanský program stále zřetelněji začal orientovat na vytvoření nějaké federace slovanských národů pod vedením Ruska, a těsně před válkou předložil Kramář takovýto plán i ruské vládě. V okamžiku, kdy Rakousko vyhlásilo v roce 1914 Rusku válku, neoslovanská Kramářova politika v oné koncepci rakousko-ruské spolupráce padla.

Na dalekosáhlou radikální vnitřní přeměnu Rakousko-Uherska byla orientována sociálně demokratická strana v čele s Bohumírem Šmeralem. Postupovala jednotně s německou sociální demokracií na základě společného sjezdu v Brně roku 1899. Usilovala především o demokratizaci Rakouska, založenou „na všeobecném, rovném a přímém právu hlasovacím, v němž budou všechna feudální privilegia odstraněna, neboť jen v takovémto útvaru mohou přijít k platnosti třídy pracující, jež v pravdě stát a společnost udržují“. Žádala: „1. Rakousko jest přetvořiti v demokratický, národní stát spolkový. 2. Na místo historických zemí korunních jest utvořit samosprávné, národnostně ohraničené obvody. 3. Všechny samosprávné obvody jedné a téže národnosti tvoří dohromady jednotný národnostní svaz, spravující své národnostní záležitosti úplně autonomně.“

O vnitřní reformu Rakousko-Uherska usilovala i Masarykova realistická skupina. V polovině devadesátých let Masaryk znova a znova akcentoval nutnost zachování Rakouska. „Kdyby Rakousko v evropské konflagraci podlehlo a se rozbilo, tak bychom se dostali k Německu, s nímž už tisíce let jsme ve styku. Co by to znamenalo, ať si každý domyslí.“ ... „Naše politika nemůže být úspěšná, nebude-li nesena opravdovým a silným zájmem o osud Rakouska, kterýžto zájem si ovšem nepředstavuji jako neuvědomělou předbřeznovou pasivní loyalitu á la Es gibt nur eine Kaiserstadt apod., nýbrž jako kulturní a politické úsilí v souhlase s potřebami našeho lidu pracovat k povznesení celého Rakouska a jeho politické správy.“ V celém svém programu zdůrazňoval Masaryk nutnost drobné denní práce, kterou by mohly být odstraněny i politické nedostatky Rakouska.

Masaryk nevytyčoval ani požadavek dalekosáhlejší vnitřní přeměny Rakouska. Monarchie mu nebyla na překážku. „Monarchie evropské dnes mohou docela klidně stát vedle francouzské republiky... Pro monarchii jsou ještě daleké a daleké etapy vývoje od formy absolutistické a konstituční (s oligarchií aristokratickou a buržoazní v různých stupních a smíšeninách) až k formě parlamentární a více lidové, snad až sociální...“

Teprve po ruské revoluci roku 1905 a v době balkánské krize se začínají Masarykova stanoviska pozvolna měnit. Obě tyto události narušily poprvé evropskou stabilitu a ukázaly možnost změn. Masaryk stále zřejměji viděl i sílící nebezpečí Německa a jeho rostoucí vliv v Rakousku. Studoval pangermánské hnutí a uvědomoval si jeho nebezpečí. Hledal cestu obrany.

Obracel svůj pohled k Rusku. Studoval ruské poměry a své názory publikoval v rozsáhlé práci Rusko a Evropa, která vyšla v roce 1913. Odmítal ruský carismus stejně jako pruský militarismus, ale současně mezi nimi rozlišoval. Psal, že „ruský carismus je méně strašný než hohenzollernský prusismus, že je jen hrubá pěst, kdežto německý carismus jest pěst i vědění, i násilí i přesvědčení, pracující s propagandou“. V ruské revoluci roku 1905 viděl možnost vnitřní přeměny Ruska v demokratickou společnost západoevropského typu. Demokratické Rusko se mu stávalo jak možným velmocenským pilířem v boji proti pruskému pangermánskému militarismu, tak i základnou vnitřní společenské reformy ve střední Evropě.

Současně však se znovu a znovu vracel k možnostem vlastního vývoje a vlastní obrany středoevropských národů proti pangermanismu. I on řešil těžký problém malého národa.

„Problém malého národa je problémem národa českého,“ tak začínal přednášku na toto téma v roce 1905 a kladl současně otázku: Co máme dělat? „Sbírat všechny své síly a silky. Musíme dělat, co dělají chudí lidé. To heslo zní asociace, spolčování. Podívejme se na dělníky! Jak ubohý to byl stav! Ale vynikli tím, že se spolčovali. Každý nám dnes poví, že spolčování je nedůležitější pro toho, kdo je ohrožen...“

Ale stále neměl přesnější představu o konkrétním politickém postupu. V roce 1908 se v korektuře jeho České otázky objevila slova, která naznačovala směr jeho hledání. Proti celé jeho teorii realismu, zaměřené na drobnou denní práci, proti myšlence pozvolné evoluce a pokroku bez použití násilí se objevuje věta „...revoluce reformní má oprávnění: bez revolucí by se všechny dobré pokroky nebyly staly“. A tuto myšlenku rozvádí znova ve své práci Rusko a Evropa. Zde říká: „Revoluce může být jedním ze správných a nutných prostředků a potom jest mravně oprávněná, může se státi mravní povinností.“ Revoluce v jeho pojetí není ovšem třídním zvratem, ale užitím násilí, boje jakožto prostředku k dosažení určitých politických cílů.

Těsně před válkou došlo na této platformě k sblížení skupiny státoprávních pokrokářů s mladou realistickou generací a tím i k politickému posílení Masarykovy skupiny.

Mezi jednotlivými proudy české politiky existoval silný antagonismus. Katolický proud byl označován všemi ostatními za germanofilský. Sociální demokraté byli označováni jak Kramářovým proudem, tak i některými dalšími českými nacionálně zabarvenými skupinami za nenárodní. Sociální demokracie naproti tomu poukazovala na bezduchost nacionalismu těchto skupin, odvolávajících se na zašlou slávu české minulosti na jedné straně a spojující naděje do budoucnosti s reakčním ruským carismem. Stála na stanovisku přirozeného práva a na zásadách internacionální dohody dělnické třídy.

Proti Masarykovi vystupoval především Kramář, který považoval jeho realismus jednak za zbytečné a neplodné akademické filozofování, jednak se s ním dostával do sporu právě v otázce slovanské. Pokládal Masaryka za odrodilce, za člověka nenárodního, bez pravého vlastenectví. Masaryk se také mnohokrát zříkal onoho výlučného nacionalismu, který byl životním krédem Kramářovým. Kramář plným právem označoval Masaryka za politika i člověka spojeného úzce více se západní kulturou než s tradičním českým slovanstvím. Masaryk naproti tomu pokládal Kramářovu slovanskou koncepci za fantazii a především za idealizaci carského Ruska. Ztotožňoval se s Havlíčkovou charakteristikou carského Ruska. Katastrofální porážka Ruska ve válce s Japonskem byla pro něho průkazným svědectvím o vnitřní slabosti říše. Na rozdíl od Kramáře nepokládal pád samoděržaví za změnu dostačující k překonání této slabosti. Zdůrazňoval, že Rusko nemá žádnou pevnější slovanskou koncepci a že malé slovanské národy střední, východní a jihovýchodní Evropy jsou pro něj jen součástí velmocenské hry v této oblasti.

Vedle těchto vzájemně rozporných názorů a zásadních diferencí měly však všechny čtyři hlavní české politické proudy jednu společnou rovinu. A tou byla obava před expanzí Vilémova Německa, obava před útočností jeho militantních a pangermánských kruhů, obava malého českého národa před silou německé velmoci.

Pasáž z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 11-15

Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9