Česká politika 1848-1918

Jan Rataj a Miloslav Martínek

Praha: Metropolitan University Prague Press, 2015, 577 stran.

Práce Jana Rataje a Miloslava Martínka Česká politika 1848—1918 obsahuje bohatý seznam použitých archivních pramenů, dobové literatury, tištěných pramenů a odborné literatury, s. 495—536, jmenný rejstřík, s. 537—566, seznam zkratek, s. 567, a resumé v angličtině, v němčině a v ruštině, s. 568--577. Kniha je průběžně doplněna dvaceti třemi několikastránkovými medailony osobností důležitých pro českou politiku daného období, které jsou cenným zdrojem dodatečných informací. Tento přístup bude velmi užitečný jak pro studenty tak veřejnost zajímající se o zahrnuté období.

V době, kdy není k dispozici dostatek syntetických historických prací týkajících se moderní české historie a pokrývajících delší časové úseky v kontextu politických podmínek a úsilí českého národa v rámci habsburské monarchie, je tato obsáhlá práce cenným příspěvkem k problematice období 1848--1918. Podobná obsáhlejší práce nevyšla již téměř čtvrt století. Autoři mohli zahrnout problematiku s větším nadhledem a s interpretačním přístupem přesahujícím tehdejší positivismus. I přes kritický přístup k řadě aspektů české politiky, autoři se vyhnuli módním trendům, jako negativismus, atomizace dějin, dekonstrukce či důraz na nepodstatné, idealizace poměrů v habsburské říši včetně císaře, atd. Tyto současné trendy (ve skutečnosti politické, poplatné globalizujícím mocenským silám i snahám k jakémusi návratu před rok 1918), nejen nedoceňují pozitivní aspekty českých dějin, ale nabourávají pohledy na ty aspekty minulosti, které souvisejí s rozvojem podmínek pro demokracii, pro důstojnou existenci českého národa a znesnadňují možnost se z historie poučit.

Autoři práce vycházejí z předpostmoderních, z osvícensko-vědeckých a filosofických předpokladů v přístupu k historii, s důrazem na přesvědčení, že znalost historie, historická sebeznalost, souvisí jak se společenským pokrokem a možností demokracie, tak s úrovní většiny jednotlivců. V tomto kontextu od 18. století hrálo vědomí kolektivní identity, národní identity, stále důležitější roli. Myšlenková revolta v Evropě proti tradičním katolickým hodnotám, jimiž byla většina lidí (čtvrtý stav) odsouzena k chudobě, nevzdělanosti, a otrocké práci, osvícenci a Velká francouzská revoluce prosadili nejen princip rovnosti, svobody, ale i důraz na kolektivitu národů, jejich integritu a iniciativu ve prospěch politických změn pro kulturní a sociální úroveň většiny. Mocenské vrstvy a vládnoucí národy se i násilím bránily tomuto vývoji. V případě českého národa to byla rakouská vláda, odcizená šlechta a rakouští Němci, kteří snad opravdu věřili v oprávněnost svých privilegií, své mocenské pozice.

Jinými slovy, autoři knihy pracují s předpokladem, že zápas českého národa o své kulturní povznesení a o svou rovnoprávnost v rámci habsburské říše byl naprosto legitimní, a úsilí a nejrůznější mocenské taktiky ho udržet v podřízené, nerovnoprávné roli bylo rysem mocenské nevůle vlády a Austroněmců přijmout demokratické principy ve vztahu ke slovanským národům v habsburské říši.

Autoři rozdělili práci chronologicky do pěti hlavních kapitol, z nichž každá má řadu specializovanějších podkapitol. Patřičnou pozornost věnují vývoji a zhoršování právního postavení zemí Koruny české a českého jazyku od 17. století do 19. století, neopomíjí dlouhodobé důsledky vyhnání české protestantské zámožnější vrstvy a konfiskaci jejího majetku po Bílé Hoře, mocenského zakotvení katolické církve, příchodu cizí katolické šlechty, násilnou rekatolizací, znevolnění selského lidu a zavedené němčiny jako rovné češtině. Fanatičtí jezuité se neštítili žádných metod k potlačení protestantských knih a myšlení.

První kapitola pokrývá období až do konce 60. let 19. století. Pro období před rokem 1848 autoři interpretují důsledky výrazného omezení pravomocí českého zemského sněmu a zvýšení pravomocí České dvorní kanceláře ve Vídni jako rozmělňující českou státnost. Autoři se staví kriticky k Pekařově víceméně pozitivní interpretaci doby pobělohorské (s. 16-18, 25), naopak z jejich interpretace vyplývá, jak se katolické církvi manipulací a despocií podařilo zničit sebeúctu, sebedůvěru českého národa. Naopak připomínají Balbínovu obranu českého jazyka ve třetí čtvrtině 17. století, která však mohla vyjít až o sto let později (s. 22). Později zmiňují skutečnost, že církev ještě v druhé polovině 19. století zavrhovala moderní politické myšlení a jmenují jedenáct z osmdesáti bludů, které církev vyhlásila (s. 122—123).

V dalších částech se zabývají rozdílem mezi národním povědomím  a zemským vlastenectvím, které se u části nové katolické šlechty, vyvinulo. Zemské vlastenectví bylo sice ve vztahu k Vídni proticentralistické, ale zároveň postrádalo pochopení pro emancipační, demokratizační a sociální snahy českého národa. I tak bylo toto vlastenectví v počátcích národního obrození užitečné v kulturním kontextu. Přes všechnu sympatii k Bernardu Bolzanovi, autoři přesně rozebrali jeho koncept jednoho národa se dvěma jazyky jako přicházející pozdě (s. 27). Jeho doba už je vnímána jako doba probouzejícího se českého nacionalismu, přičemž tento pojem je autory vnímán pozitivně, na rozdíl od toho, jak se často používá v současnosti. Autoři se shodují s řadou historiků, že český nacionalismus byl první desetiletí svázán hlavně s českým jazykem a postupně se znalostí české historie, zvláště reformační. Byl spojen hlavně s demokratizací společnosti, na rozdíl od německého, který byl spojen s nedemokratickými ambicemi (s. 189). Od 30. let 19. století obrozenci začali českou veřejnost formovat i v politický národ. Primární úlohu v tom sehrála žurnalistika Karla Havlíčka Borovského, který odmítal rusofilství, panslavismus i velkoněmeckou myšlenku. Záleželo mu na politické vzdělanosti českého národa a dospělosti, včetně mravní.

Když se autoři zabývají situací roku 1848—1849, soustřeďují se na hlavní aspekty jako zakotvování občanských práv a myšlenky rovnoprávnosti národů v říši, pokud možno federalizované. Zachycují důležité postupy českých politiků (Národní výbor), hlavní aspekty revolučního vývoje v Čechách, na Moravě a v Uhersku a zvláště důraz na používání češtiny ve školách a státní administrativě na příklon Němců v Rakousku k velkoněmecké myšlence, postoje F. Palackého, jeho návrh na federalistickou reorganizaci říše. Názorové shody např. mezi Leo Thunem a Palackým však skončily s porážkou pražské revoluce a revolucí ve Vídni a v Budapešti, takže pro vládu nebylo těžké rozpustit Kroměřížský parlament a v podstatě vrátit poměry k absolutismu a centralismu. Vláda viděla trvale Čechy jako stoupence panslavismu, což vůbec nekorespondovalo s realitou. Z revolučních výdobytků nakonec zůstalo jen zrušení roboty.

Autoři přehledně prezentují složitý revoluční vývoje 1848—1849, jeho problémy, konflikty a administrativní změny, zakotvené v nové oktrojované ústavě. Následný Bachův absolutismus autoři nazývají pojmem Zdeňka Kárníka, že to byla „neokonzervativní revoluce“ se všemi důsledky -- zvýšená centralizace, moc policie, potlačení národních hnutí, hromadné zatýkání a věznění lidí, panovník opět z vůle boží, atd. (s. 89--94). Jen Rakouskem prohrané války vedly od druhé poloviny 50. k uvolňování poměrů a k postupné obnově parlamentního sytému, ústavnosti a k určitým občanským svobodám r. 1867, ale také k dualismu, který přinesl trvalou frustraci do české politiky, jejíž ambice na větší samostatnost v rámci říše a na rovnoprávnost s Němci nebyly nikdy naplněny, přes různé oficiální sliby. Autoři se touto situací v širším kontextu zabývají na desítkách stránek, podobně jako rozložením sil a osobností v českých politických stranách, v nichž hlavní strany, Národní a Národní svobodomyslná přijaly pro svou politiku české historické státní právo, a základy Palackého programu z roku 1848, který byl postupně rozšiřován. Zajímavá je jejich interpretace, že Palacký a Rieger pojímali české historické státní právo hlavně jako ochranu české národnosti a státnosti proti tlakům Němců. Neignorují ani složitou otázku českého antisemitismu, spojeného hlavně s katolictvím, sblížení Židů s Čechy vnímají jako unikátní.

Zápasu českých politiků o prosazení jazykové a politické rovnoprávnosti mezi Čechy a privilegovanou německou menšinou v zemích Koruny české je věnováno několik desítek stránek, z nichž je zřejmá důsledná opozice českých Němců vůči principu rovnoprávnosti a jejich úsilí rozdělit české země na české, resp. česko-německé části a uzavřené německé části. V důsledku českých demokratizačních hnutí bylo několikrát vyhlášeno v Čechách výjimečné právo, zvýšena cenzura, zákazy politických schůzí, atd. Postupně bylo dosaženo dílčích úspěchů – ve školství, ustavením české univerzity v Praze, zaváděním češtiny do úředního jednání. Je škoda, že se autoři nemohli více zabývat aspektem české iniciativy v kulturní oblasti, včetně zakládání a vydržování českých škol českým národem, zvláště dívčích, akademie věd, a kulturou obecně, což vše probíhalo navzdory poměrům a přístupům Austroněmců a je velkou pozitivní kapitolou české historie. Větší pozornost věnují Sokolu, jeho společensko-morální úrovni.

Neúspěšná a příliš konzervativní politika Národní strany (F. L. Rieger) vedla začátkem 90. Let k nečekanému nástupu Národní strany svobodomyslné (mladočeši) Její činnost vedla k věcnějším a důkladnějším parlamentním projevům v říšské radě a k větší komunikaci s českou veřejností, ale konkrétních úspěchů bylo zanedbatelně. Naopak několikrát od r. 1893 bylo vyhlášeno v Čechách výjimečné právo, vláda neustále ustupovala německým tlakům a sen o austroslavismu se naprosto rozplynul. Autoři se věnují i mladočeskému tisku, jeho úspěchu, a nejdůležitějším českým politickým stranám, jejich vývoji, programům a osobnostem. Zvláště cenná je kapitola týkající se Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické a medailony o Karlu Kramářovi, V. J. Klofáčovi, A. Švehlovi a J. Šrámkovi. Autoři se také zabývají charakterem katolických politických stran a jejich vazbami na učení katolické církve. Věnují se i politické situaci a politickým stranám na Moravě. Kromě věcného medailonu a nástinu Masarykova politického myšlení, Masarykově politické činnosti před rokem 1914 není věnováno mnoho pozornosti, pravděpodobně proto, že existuje na toto téma poměrně rozsáhlá literatura. Autoři rozebírají podstatu konfliktů v důsledku německé nesmiřitelnosti vůči myšlence rovnoprávnosti s Čechy a požadavku rozdělení Čech na německé uzavřené oblasti a české. Nefunkčnost Říšské rady i českého sněmu, dokonce i násilnosti, vyvrcholily vládním vydáním Anenských patentů v červenci 1913, které ukončily veřejnou politickou činnost, aniž Češi dosáhli nejzákladnější formy státní autonomie. I rakouská sociální demokracie byla proti jejich požadavkům.

Se začátkem první světové války opatření proti občanským svobodám stoupla, což mnozí Češi nebrali moc vážně, neboť obecný pocit byl, že válka skončí za pár měsíců. Kromě klerikálů a sociálních demokratů, kteří odsoudili vstup Ruska do války a neuznávali „Masarykovu zahraniční akci“, česká politická representace byla zdrženlivá, A. Švehla a K. Kramář odmítli udělat prohlášení ve prospěch mocnářství (s. 425--427). Autoři se věnují širšímu kontextu vztahů mezi Čechy a Austroněmci i během války, kdy se „vyhrotily do krajnosti“, zcela odcizily český národ monarchii a říši, v níž stoupal německý nepřátelský nacionalismus a korespondující programy. Němci začali předkládat válku jako boj mezi Germány a Slovany. Důsledkem byly české demonstrace v ulicích, přijetí obranné rétoriky v českých politických stranách včetně sociální demokracie, což zvyšovalo represe proti „velezrádným Čechům“, zatýkání, tresty smrti, na indexu byly stovky kulturních osobností a spisovatelů. Sokol byl rozpuštěn roku 1915. Na druhé straně to zvyšovalo také deserce českých vojáků a činnost odbojové činnosti, zvláště v zahraničí. Vliv velkoněmecké myšlenky stále zřetelněji obsahoval i poněmčení Čechů a zrušení většiny výdobytků posledního půl století (s. 431—438).

Na domácí scéně autoři zdůrazňují vznik odbojových kroužků kolem K. Kramáře a L. Rašína, Václava Boučka, Mafie, která měla stoupence ve všech politických stranách. Začaly se v nich rýsovat plány na samostatnější český stát. Skutečnost, že řada politiků věřila v možnost spolupráce s vídeňskou vládou (Tobolka, Maštálka, Goll, Pekař), zvláště, když byl obnoven parlament na podzim 1916, autoři charakterizují jako taktiku „dvou želízek v ohni“ (s. 447), což ale neprospívalo zahraničnímu odboji. Kolem Antonína Švehly se vytvořil Národní výbor, který hrál v r. 1918 daleko významnější roli s přijetím principu práva národů na sebeurčení. Český svaz politických stran marně však začal na Říšské radě požadovat od konce května 1919 demokratické přestavby monarchie ve federalismus svobodných a rovnoprávných národních států. A k tomuto cíli od ledna 1917 česká politika směřovala, včetně sociální demokracie.

Autoři se poměrně podrobně věnují zahraničnímu československému odboji vedenému T. G. Masarykem, Edvardem Benešem a Rastislavem Štefánikem. Hlavní argumenty pro vytvoření samostatných států střední Evropy se opíraly o historii národů střední Evropy, ukazovaly neschopnost Rakousko-Uherska se demokratizovat a odpoutat ze závislosti na Německu a z naděje, že demokratická střední Evropa bude určitou bariérou vůči expanzivnímu Německu a tím prospěšná i západní Evropě. Dnes by se mohlo říci, že Masaryk přecenil poslední možnost, že nepočítal s brutální agresivitou Německa v krátké budoucnosti a s malým zájmem Západu tomu zabránit. Z demokratického hlediska a dlouhodobé perspektivy to však neubírá na ceně vzniku středoevropských států po první světové válce. Autoři předkládají chronologický přehled úspěchů různých jednání Masaryka v dohodových státech, které již v prosinci 1916 zařadily osvobození Čechoslováků mezi své cíle. Úsilí Masaryka ovlivnit Presidenta Wilsona bylo však složitější. Obraz budování zahraničních legií z českých a slovenských dobrovolníků a zajatců v Rusku a na Západě zachycuje podstatné problémy, úspěchy a také snahy, aby legie nebyly zataženy do ruské občanské války. Pokud jde o získání americké podpory pro reorganizaci střední Evropy a o jednání mezi krajanskými českými a slovenskými organizacemi, autoři zachytili podstatné, aniž by se vyhýbali úskalím těchto jednání a smluv.

S důrazem na podstatné je zachycena i problematika na domácí scéně, počínaje požadavkem slovanských poslanců na Říšské radě koncem listopadu 1917 na sebeurčení národů říše a ukončení války. V konfliktu s českými Němci a vládou, která byla ve vleku jejich požadavků, autoři sledují jak perzekuci českého národa, tak vývoj směřující k vytvoření samostatného Československa. Od Tříkrálové deklarace 6. ledna 1918 byl nejdůležitější požadavek vytvoření nezávislého, demokratického státu v hranicích českých zemí a Slovenska. Dramatický vývoj byl doprovázen generální stávkou v Praze a v jiných městech, demonstracemi majícími národní charakter. Došlo i ke konsolidaci českých politických stran vytvořením Národního výboru jako vrcholného orgánu české politiky (například A. Švehla). Vyvrcholením byla veliká demonstrace Pražanů na Václavském náměstí 28. října 1918, vyhlašující samostatnost, oficiálně deklarovanou večer v Obecním domě Zákonem o zřízení Československého státu. Slovensko se oficiálně připojilo 30. října.

Práce Jana Rataje a Miloslava Martínka je cenným přínosem k historii české politiky 1848—1918. Samozřejmě, jako každé syntetické práci jí může být vytknuto opomenutí těch nebo oněch událostí, osobností, problémů. Avšak z hlediska legitimity úsilí českého a slovenského národa o svou společnou státnost, důstojnější existenci a demokratickou orientaci, kniha čtivě, odborně a relativně podrobně pokrývá všechnu důležitou problematiku, včetně prominentních osobností, což je v současnosti nemalá zásluha.

Marie L. Neudorflová