Češi nebyli a nejsou rasisti

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Pozoruhodná etnická skupina  asi v 9. století opustila  severozápadní Indii a putovala  přes Persii do Byzance a na Balkán. V Malé Asii  označili nově příchozí slovem Athinganoi, Thingani (z řeckého slovesa thinganó =  dotýkati se, účastniti se), snad proto, že se podobně jako jedna křesťanská  sekta zabývali magií a věštěním. Z Balkánu se dvěma proudy  (jeden vedl přes Sinaj do severní Afriky a na Pyrenejský poloostrov) rozšířili do všech koutů Evropy. U nás je jejich přítomnost doložena r.1399. Ve střední a východní Evropě se jim říkalo Cikáni (něm Zigeuner), ve Francii Bohemes, Bohemiens ( přišli z Čech), v západní Evropě Gitanos (ve Španělsku) nebo Gypsies (v Anglii) na základě domněnky, že přišli z Egypta.

Zpočátku byli v Evropě tolerováni, později obviňováni z čarodějnictví, pohanství, zlodějství. Koncem  18. století se původní kočovníci zčásti usadili a přizpůsobili  kultuře a náboženství země, kterou obývali.  Zčásti však odmítali  podrobit se společenské organizaci a vést usedlý způsob života. Bránili se upadnout do jakékoli závislosti, nikdy se nestali nevolníky nebo otroky. Jako svobodným umělcům a řemeslníkům – hudebníkům, kejklířům, hadačům, kovářům a podkovářům, chovatelům a krotitelům koní a obchodníkům s koňmi, kotlářům, drátařům a košíkářům -  stále na cestách – dařilo se jim po celá staletí unikat civilizačním poutům. Evropský romantismus v nich dokonce objevil ztělesnění ideálu svobodného člověka, přirozeného citu a nespoutanosti. Cikáni se stali nositeli uměleckých idejí a záměrů řady umělců. Připomeňme nejznámější: V.Hugo, A.S.Puškin, K.H.Mácha, G.Bizet (P. Mérimé). Heydukovy verše „Cigánské melodie“ zhudebnil K. Bendl i A. Dvořák.  L. Janáček převedl lásku selského chlapce k cikánské dívce v „Zápisníku zmizelého“.  A vzpomeňme na laskavé obrázky Cikánů u M. Alše nebo J. Lady. A z populární hudby - J. Strauss má operetu „Cikánský baron“ a my máme  oblíbené taneční písně v rytmu tanga. Před válkou se zpívalo o Cikánce krásné, leč nevěrné, po válce o Cikánu černém, naopak zase věrném. Uvádím tyto příklady jako doklad toho, že Cikáni byli vnímáni jako svérázní, ale rovnocenní  souputníci lidských osudů. Často  s vynikajícími morálními vlastnostmi. Např. hrdinka Hugova románu „Chrám Matky Boží v Paříži“, Esmeralda, je mladičká půvabná Cikánka čistého nefalšovaného citu nebo hrdina Verdiho opery „Trubadúr“ je šlechetný rytíř a potulný pěvec, vášnivec, který je ochoten raději zemřít než by opustil lásku, lidskost, soudržnou věrnost svým lidem.  A  vlastní cikánská hudba má své nezanedbatelné  místo mezi klenoty  umělecké  kultury.

Česká vesnice před 2. světovou válkou  rozlišovala dva druhy Cikánů. Skupiny bezcílných nenechavých  tuláků a  skupiny kočujících dovedných  řemeslníků. Když  se někde na obzoru objevili ti první, přibíhaly děvečky z pole  a volaly na hospodyně, aby  honem uklídily do stavení peřiny, které se  větraly  na plotě  a aby pozavíraly kurníky a  drobné zvířectvo ze dvora. Když přijížděl vůz s těmi druhými, hospodáři otvírali kůlny a chystali polní a zahradní nářadí, které potřebovalo opravit. Hospodyně někdy přidaly něco rozbitého i z kuchyně. A všechno bylo hbitě, zručně a obratně  spraveno. Cikáni dostali za to  výslužku a sjednanou peněžitou odměnu. Spokojenost na obou stranách.  Až nacismus jakýkoli rozdíl mezi Cikány smazal a ničil je všechny bez rozdílu jako rasu, kterou pokládal za nežádoucí.

Po 2. světové válce usiloval stát o trvalé usídlení Cikánů a o  jejich začlenění do pracovního procesu. Sama pamatuji jednoho Gažiho – houslistu,  jako spolehlivého  člena učitelského sboru. Proces  ovšem nebyl ještě dokončen.  

Polistopadový vývoj nás překvapil. Jméno Cikán (označení zvnějšku) bylo  nahrazeno jménem Rom (sebeoznačení).  Zratila se návaznost na historii a kulturu. Vzrostlo napětí mezi skupinami romského etnika a ostatní společností. Pokles výroby a zánik některých odvětví a růst konkurence na trhu práce zostřily životní zápas a ztížily možnost obživy. Část Romů se octla na okraji společnosti. Vinu na tom nemá „český rasismus“, ale souvislost se světovým společensko-ekonomickým děním. S tak zvanou globalizací. Ta ničí  a rozvrací   pravé soustavy hodnot kultury ducha a srdce  pod falešnými,  jen zdánlivě humánními hesly.