Češi, Slováci a Čechoslováci

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Od dob probuzení národů (naše národy se probouzely k svébytnosti v područí cizí nadvlády), pociťovali Češi a Slováci, že patří k sobě. J.Kollár řekl: „Ze Slováků nic nebude, z Čechů a Moravanů též nic, ostanou-li zlomky osamostatnělé. Spojí-li se však svorně v jedno tělo, budou-li spolu držeti, spolu působiti, směle všem pohromám a útokům odolají, na jich řeč a národnost se valícím“ (1832).  K.Havlíček Borovský:“ Slovensko by se stalo časem první zemí československou, odtamtud by vyšlo znovuzrození Čech a Moravy, odtamtud vůdcovství a síla celého kmene československého“ (1848). J.M.Hurban  na slavnosti kladení základního kamene Národního divadla v Praze:“ Byv pozván ke dni tohoto národa – chtěl jsem říci českého, chtěl moravského a slezského, ale bylo by to dlouhé slovo a nevyčerpávalo by přece pojem, řeknu tedy československého, neb i my k vám náležíme, my vaši jsme, vy naši jste. Neb my jsme všichni Slované – československého národa“ (1868). 

V  19.stol. hledali Češi a Slováci společné kořeny, společnou minulost,  prohlubování vzájemnosti. Prosazovala se tu  idea integrativní, zcelovací  nad ideou diferenciační,

odlišovací. Je přirozené, že v době válečných útrap a nebezpečí převládla idea integrativní, idea společného boje Čechů a Slováků,  československého národa,v boji za svobodu a samostatnost.

T.G.Masaryk si „československý národ“ nemusel  teprve „vymyslet“, jak vykládají pomlouvači.

Idea byla všeobecně tradovaná. Najdeme ji i v Martinské deklaraci  (30.října 1918) : „Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa. Na všetkých kultúrnych bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobili známym na celom svete, mala účasť i slovenská vetev“.

Doba míru otevřela nové, dříve neznámé a netušené problémy.  Nepřátelé nového státu, ctitelé starého mocnářství, iredenta maďarská, Němci v českém pohraničí, všichni  útočili  proti jeho doktríně a neváhali  zpochybňovat slovenskou účast na budování státu. V konfliktním napětí se integrativní tendence místy zvrhla až v centralismus, diferenciační v separatismus. Předválečné dohody o společném státě s krajanskými spolky v Americe, Clevelandská z r. 1915 a Pittsburská z r.1918, posloužily v jednostranných polemikách jako doklad příkoří, které utrpěli Slováci z české strany tím, že nebyl v budování státu uplatněn federativní princip.  Jistě, vyvažování vztahu vzájemnosti a svébytnosti nebylo snadné, po dalších zkušenostech by to asi mluvčí obou národů uměli lépe. Ale ať se stalo cokoli,  Češi a Slováci by měli vždycky vědět, že je nespojuje jen příbuzný jazyk a kultura, historie, společně prolitá krev v bojích za svobodu, pocit spolupatřičnosti, ale přímo osudová nutnost vzájemnosti. Na ochranu svých zájmů a  k odvěké a trvalé  potřebě společně je hájit.

Existují ještě dnes Čechoslováci?  „Čechoslovák je člověk, vyznávající svůj kladný citový i rozumový vztah k Československu a k humanitně-demokratickému odkazu jeho zakladatelů a budovatelů,“ napsal Ing. Michal Petrovič z Bratislavy s tím, že Čechoslovák je úctyhodné slovo a on že se cítí nejen jako Slovák, ale i jako Čechoslovák.A takových Čechoslováků je  nám  stále a trvale zapotřebí.