Čechy vymazat!

Reinhard Heydrich a konečné řešení české otázky

Stanislav Motl

Je považován za jednoho z architektů „konečného řešení židovské otázky.“ Plán vyhladit 11 miliónů evropských Židů vyhlásil 20. ledna 1942 na konferenci ve Wannsee. Ovšem už tři měsíce předtím navrhl úplnou likvidaci jiného národa. Tuto vizi přednesl Reinhard Heydrich, muž s tváří Smrti, který před sedmdesáti lety přišel do Prahy s jasným plánem – poněmčit prostor, kde prý Češi nemají co pohledávat.

Velký sál v pražském Černínském paláci je zaplněn do posledního místa. Převládají muži ve vojenských stejnokrojích. Pak vstoupí ON. Vysoký, štíhlý – až na poměrně netypický mužský znak: široké boky. Podlouhlá tvář a – „skoro až rybí oči a tvář, ze které šel chlad …“, jak mi po letech řekne jeden z účastníků shromáždění. (Ještě o něm bude řeč.)

Nejprve se ujme slova holohlavý muž v kulatých brýlích a s knírkem pod nosem. Stojí hned vedle státního sekretáře Karla Hermanna Franka. Je to státní podtajemník SA-Brigadenführer dr. Kurt von Burgsdorff: Všichni jsou povinni zachovat o tom, co se tu řekne, přísné mlčení, nabádá přítomné.

Potom začne mluvit muž s rybíma očima. Jeho projev, zachycený dvěma stenografy, bude rozvleklý, leckdy nesourodý. Ale tomu nejpodstatnějšímu bude rozumět každý: To když Reinhard Heydrich vyhlásí generální plán na likvidaci českého národa.

Je 2. říjen 1941 …

První vzpomínka

„No ne … tohle je přece pan Frank! A tohle jsem já!“ Ten muž je zjevně nadšen. Zářícíma očima se dívá na fotografii, kterou jsem mu přivezl a na níž kráčí ve slavnostní uniformě – hned vedle svého tehdejšího šéfa K. H. Franka.

Můj hostitel je plný energie. Přestože mu je takřka devadesát let.

Nemohu si nevšimnout v klopě jeho saka Velkého záslužného kříže druhého stupně – jednoho z nejvyšších vyznamenání, které Spolková republika Německo uděluje. Všimne si mého pohledu. „Váš bývalý prezident Havel dostal toto vyznamenání teprve před několika málo lety, já už ho mám dvacet roků,“ dodá významně a hrdě se usměje.

Vím, že tenhle muž má za sebou závratnou politickou kariéru. Desítky let byl poslancem Spolkového sněmu. Jeden čas působil dokonce v roli předsedy jeho zahraničněpolitické sekce. Stal se osobním přítelem Konrada Adenauera, později i Hanse-Dietricha Genschera, Helmuta Kohla či Edmunda Stoibera.

„Jak se vám sedí na té pohovce?“ zeptá se.

 „Dobře,“ odpovím po pravdě. „Je vidět, že je to stará a skvělá čalounická práce.“

„Jo, taková pohovka se dnes už nevidí. Však také něco pamatuje. Kdysi jsem si ji dovezl z Prahy,“ řekne tak trochu zasněně. „Jo, Praha,“ pokračuje, „tam bylo dobře ... moc dobře,“ říká s nepředstíranou nostalgií někdejší osobní přítel Reinharda Heydricha a K. H. Franka, bývalý SS-Hauptbannführer Siegfried Zoglmann.

„Čech tu nemá co pohledávat…“

Siegfried Zoglmann, tehdy teprve osmadvacetiletý vysoký činitel Úřadu říšského protektora a zároveň hlavní vůdce Hitlerjugend v protektorátu Čechy a Morava, byl na utajeném setkání s Reinhardem Heydrichem také.

Od té doby se s ním potkával takřka každodenně. Díky tomu mi podá cenné postřehy týkající se Heydrichovy osobnosti. Bude mi vyprávět o Heydrichových rybích očích, o chladu, jejž kolem sebe vyzařoval, o strachu, který na mnohé své podřízené šířil.

Reinhard Heydrich tenkrát v Černínském paláci mluvil o nutnosti poněmčení „té české sebranky“. Nastínil rovněž, jak je nutné Čechy rozdělit. Jednu skupinu prý tvoří lidé, kteří mají „správnou rasu a správné názory“, ty je možné velmi lehce poněmčit. Pak tu jsou lidé se „špatnou rasou a špatnými názory“ – tyto obyvatele je zapotřebí odsunout někam na východ. Jádro „rasového národnostního stavu“ tvoří podle Heydricha střední vrstva. Ta se podle něho skládá z „rasově špatných jedinců se správnými názory“ a „rasově dobrých jedinců se špatnými názory“.

Tu první skupinu je, jak Heydrich zdůraznil, možné usadit v Říši, ale je třeba dbát přísně na to, aby tito lidé neměli nikdy žádné děti. Druhá skupina je podle Heydricha „nejnebezpečnější, protože tvoří vůdcovskou vrstvu s dobrou rasou“. Je tedy nutné tuto skupinu ještě rozdělit – část usadit, pokusně, v čistě německém prostředí, poněmčit ji a vychovat ji ke správnému myšlení. Pokud by to ale nebylo možné, tedy bez milosti tyto lidi „postavit ke zdi“.

Reinhard Heydrich hovořil také o nutnosti propagandistického využití svatého Václava. Jak Heydrich řekl, „uctíváním Václava Češi vlastně potvrzují, že Václav měl pravdu, když se opíral o Němce. Toho je třeba historicky využít.“ A kromě toho také řekne: „… tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat.“

Dějství první

Není pravdou, jak se v minulosti často psalo, že nás nacisté chtěli vyhubit. Chtěli nás „pouze“ poněmčit. Germanizovat. Jedním z předchůdců projektu germanizace českého a moravského prostoru byl dokument Grundplanung O.A. z roku 1938. Vznikl v dílně Sudetoněmecké strany (SdP): „Jedním z dlouhodobých cílů je rozbití českého národního sebevědomí, proniknutí německého osídlení do dosavadního českého jazykového území.“ V dokumentu rovněž stojí, že je nutné převedení „českého národního celku do nezrušitelné duchovní a fyzické souvislosti s Německem“.

Není ani divu, že germanizací Čechů se významně zabývali právě mnozí sudetoněmečtí představitelé. Například K. H. Frank (jak jeho pamětní spis prozrazuje) původně prosazoval „vysídlení rasově nestravitelných Čechů“ i vrstvy Říši nepřátelské. K. H. Frank tu rovněž zdůrazňuje nutnost „vyhubit český dějinný mýtus. Po českém národě musí zůstat jen historická památka.“

Germanizace se měla odehrávat především cestou asimilace. S tím, že ti, kteří se takzvaně nehodí, musí projít zvláštním zacházením (Sonderbehandlung), tedy – likvidací.

Byl to právě Reinhard Heydrich, který pověřil Hlavní úřad pro rasu a osídlení (Rasse-und Siedlungshauptamt, RuSHA), aby zdejší rasoví odborníci připravili základní dokument o rasově politických poměrech v česko-moravském prostoru. Vznikl další pamětní spis, který konstatuje, že čtyřicet pět procent českého obyvatelstva protektorátu lze označit termínem „lidé nordičtí, dinárští nebo ze západního Středomoří“. Zajímavé ovšem je, že podíl sudetských Němců v této rasové skupině činil pouhých dvacet pět procent. Rasoví experti to v dokumentu zdůvodňují tím, že nezískali v průběhu celého století „přísun zdravé krve ze své německé vlasti“.

V té souvislosti historik Miroslav Kárný (Die Rolle der Kollaboration) zdůraznil, že součástí tohoto germanizačního úsilí byla výrazná podpora regionalistických tendencí. Důvod? Přispět tím k tomu, aby se docílilo „rozštěpení Češstva“. Svou významnou roli tu měla sehrát důkladná propaganda. Ta měla zdůrazňovat mimo jiné to, co je odlišné a co rozděluje, „aby se odlišné kmeny a národnostní skupiny dostaly do vzájemných sporů“. S tím souvisel i zákaz propagace významných českých osobností, jakými byli například Jan Hus, Alois Jirásek, Jan Žižka …

V komentáři ke Generálnímu plánu Východ se hovoří o možnosti vystěhování české inteligence za moře a vysídlení zemědělců a řemeslníků neschopných poněmčení do prostoru Sibiře.

Druhá vzpomínka

„Mýlíte se, já se na něčem takovém, čemu říkáte, já nevím proč – germanizace -, nikdy nepodílel,“ řekl mi důrazně můj hostitel Siegfried Zoglmann poté, když jsem se ho zeptal, co ho coby rodáka ze Všerub na Domažlicku na této činnosti nejvíce zajímalo.

„To, co máte na mysli, nebylo nic jiného než pokus vytvořit novou Evropu bez hranic,“ dodal pak s naprosto vážnou tváří pan Zoglmann. Dokumenty však hovoří jasnou řečí. Byl to právě on, kdo K. H. Frankovi už v roce 1940 předal teze týkající se právě poněmčení českého obyvatelstva.

Když dnes, s odstupem času, tento dokument pročítáme, zjistíme, do jakých sfér sahaly zájmy Siegfrieda Zoglmanna a dalších jeho kolegů v Úřadu říšského protektora. V tezích se Siegfried Zoglmann například věnoval biologickým zdrojům němectví v Čechách a na Moravě. Studoval „rasové zvláštnosti zdejších lidí“ a odhadoval brzkou možnost připojení Čech a Moravy k německé oblasti.

Podle jeho názoru „Moravu lze germanizovat rychleji než Čechy a právě z tohoto hlediska je Morava pro říšské zájmy důležitější než Čechy, které lze germanizovat pomaleji, obtížněji a kromě toho: nemají tak bezprostřední význam“.

Siegfried Zoglman mi potvrdil, že už v době nástupu Reinharda Heydricha do úřadu bylo rozhodnuto zřídit nadaci pojmenovanou právě Heydrichovým jménem. Tato nadace se měla zabývat právě „rasovou čistotou“ obyvatelstva.

Můj hostitel mi pak s úsměvem vyprávěl, jak se jednoho dne v protektorátu objevil německý sociolog a sociální antropolog Karl Valentin Müller. „Po několikaměsíčním výzkumu Müller tvrdil, že zhruba polovina českých obyvatel má německou krev. Frankovi se ale tenhle závěr ani trochu nelíbil.“

Tajné a - lstivé

 „… musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych jednou ohodnotil veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového i národnostního. Ať už pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby,“ řečnil Reinhard Heydrich před svými soukmenovci. Celý tento projekt, jenž se měl naplno rozvinout po skončení „vítězné války“, byl před širokou veřejností utajen. Aby nevyvolal neklid. Naštěstí dnes existuje dostatečné množství dokumentů, zejména v německých archívech, které nám umožňují tento vpravdě ďábelský projekt rekonstruovat.

Unikátní disertační práci přinesla před časem na toto téma německá historička dr. Isabel Heinemannová. Nacisté začali systematicky vybírat muže, ženy, a hlavně děti určené k rasové prověrce. Tito lidé byli například podrobeni rentgenovému vyšetření. Pro každou vyšetřenou osobu byla založena takzvaná rasová karta. Obsahovala 21 znaků – velikost a tvar hlavy, barvu očí, vlasů a podobně. Tímto řízením prošlo (do roku 1945) minimálně 100 000 lidí. Vyhodnocováním nashromážděných dat a kategorizací lidí se zabývalo třicet rasových komisařů SS.

Hlavní „expert“ Konrad Meyer chtěl snížit počet českých obyvatel protektorátu ze 7,5 miliónu na polovinu. Pouze polovina měla být schopna poněmčení. Co se mělo stát s asi 3,5 miliónu „nadbytečných“ Čechů, přenechal Meyer, jak napsala dr. Heinemannová, „praktikům“.

Dějství poslední

Germanizace „českého prostoru“ pokračovala i po atentátu na Heydricha. Svou roli tu sehrála již zmíněná Nadace Reinharda Heydricha. Její oficiální cíle byly formulovány jako „výzkum národnostních, kulturních, politických a hospodářských poměrů v Čechách a na Moravě, jakož i národů ve východním a jihovýchodním prostoru Evropy“. Jenomže v konceptu vypracovaném pro projev K. H. Franka můžeme mimo jiné číst, že konečným cílem je „germanizace českého prostoru“.

Karl Valentin Müller uskutečnil například výzkum úředníků uniformované protektorátní policie. Osmnáct tisíc lidí nechal prozkoumat z „hlediska jejich rodinných, národnostně biologických a sociálně antropologických údajů. Úředníci museli nejprve vyplnit podrobné dotazníky. K nim přikládali své dva snímky (zepředu a z profilu). Dodat museli i fotografie svých manželek.

Germanizace pokračovala do posledních dnů války. Ještě v dubnu 1944 K. H. Frank ve svém projevu v Karlově Studánce určeném představitelům Říšské župy Sudety uvedl, že konečný cíl nacionálně socialistické říšské politiky v Čechách a na Moravě „musí být zaměřen na to, získat opět půdu a na ní sídlící lidi pro němectví a pro říšskou myšlenku“.

Třetí vzpomínka

„Můžete mi říci, jaký Reinhard Heydrich byl?“ zeptal jsem se Siegfrieda Zoglmanna.

„Jak už jsem vám říkal, byl chladný, studený. Ale uměl se odvázat. Jednou jsem dostal rozkaz, abych ho doprovázel do Budapešti. Prý na nějaký turnaj v šermu. Já měl za to, že se někdo musel zbláznit. Já přece šermovat neuměl. Heydrich však šermoval výtečně. No a pak jsem to všechno pochopil. Ona tam totiž taky jela moje kolegyně ze Svazu německých dívek. A ona byla, jak jsem zjistil, Heydrichovou milenkou. Takže já tam jel jako zástěrka, že patřím k té své kolegyni. On se totiž pan Heydrich moc bál své manželky. Nejenom manželky, ale také Canarisova Abwehru,“ dodal vesele.

A pak mě docela šokoval, když řekl: „Napadlo vás někdy, co by bylo, kdyby ti vaši pana Heydricha ze zálohy nezavraždili?“ Než jsem si stačil uvědomit, že přesně odcitoval výrok K. H. Franka o „vraždě ze zálohy“, pan Zoglmann pokračoval: „Nejpozději do roku 1943 by svrhl Hitlera, ujal by se moci a válka by skončila jinak.“

Ponechme stranou tuto poněkud popletenou úvahu starého pána. Kdyby ale tehdy, 27. května 1942, parašutisté Jan Kubiš a Jozef Gabčík Heydricha smrtelně nezranili, muž s tváří Smrti by měl ještě tři roky na to, aby systematicky pokračoval v naplňování svých plánů. Zavražděných lidí, kteří se prostě „nehodili“, by zřejmě bylo mnohem více.

P. S.:

„Vědci“, kteří měli připravit tu nejvhodnější půdu pro germanizaci Čechů, dělali kariéru i po válce. „Rasový expert“ Karl Valentin Müller se stal profesorem na Vysoké škole hospodářských a sociálních věd v Norimberku. Jeho významný spolupracovník Eduard Winter se stal rektorem univerzity ve východoněmeckém městě Halle. V roce 1949 byl členem delegace, která se v Moskvě zúčastnila oslav sedmdesátých narozenin Josifa Vissarionoviče Stalina.

A někdejší vůdce Hitlerjugend v protektorátu a důstojník SS Siegfried Zoglmann? Stal se úctyhodným poslancem německého Spolkového sněmu. V roce 2003 prožil velkolepou oslavu svých devadesátých narozenin. Světící biskup Bernard Pieschl pro něho uspořádal slavnostní mši. Jak napsal Sudetendeutsche Zeitung v článku „Ničí sluha“, přítomní hosté ocenili zejména „přímočarost, spolehlivost a také houževnatost … vlasteneckého politika Siegfrieda Zoglmanna“.

Siegfried Zoglmann zemřel v roce 2007. Bylo mu 94 let.