Část banderovců skládá zbraně

Banderovské útoky se neomezovaly jen na operace proti armádám. Nadále tyranizovali obyvatelstvo. Direktiva nacionalistického vedení nižším velitelům přikazovala:

„V každém okresním středisku vytvořit speciální bojovou skupinu pro zvláštní úkoly. Ve vesnických sovětech nadále ničit knihy, spisy, dokumenty. Vedoucím vesnických a městských sovětů bránit v úřadování.“

Zabraňovat znamenalo likvidovat a na místě činu zanechat lístek: „Kdo vstoupí do sovětských orgánů a bude vykonávat jejich příkazy, bude takto potrestaný.“

Nebyla to slova do větru. Jen v listopadu roku 1944 napadli na Volyni více než osmsetkrát objekty vesnických sovětů. Zavraždili sto devadesát osm pracovníků a tři sta osmdesát osm aktivistů - sto v obvodě kamenecko-podolském a v téže době ve lvovském obvodu dvě stě osmnáct pracovníků. Zabíjeli také rodiny funkcionářů, milicionářů a pracovníků státního aparátu, stejně jako Poláky, kteří tam zůstali. „Válku vedeme bez pardonu,“ vyhrožovali v letáku. „Našim odvěkým nepřátelům Židům, Polákům, Maďarům smrt!“

Vesnice, kde zůstaly bezbranné ženy, děti, starci, čelily neustále hrozbám a zoufale prosily o pomoc:

K Pánu Poručíkovi českého štábu v Rovně!

Žádost

Mý niže podepsaní občani vesnici Dembrovska, Dembrovského selsověta Rovenského okresu, prosíme Pana Poručíka o pomoc, zejména sorhanizovati nam ochranu naši vesky, nápodobně jinich českých vesnic jak Pokosy, Omelany a jiné, poněvač časté napady v noci znepokojuji nás, naše rodiče, ženy a děti, rabujú nás bezlitostně, co popadlo. Máme naději, že Pan Poručík srozumí naši dnešní těžkou situaci neodkaže naší prosbě a dopomůže nam sorhanizovat ochranu naši vesky

Dembrovski Selsovět: Předseda Hamaček Jan, Krušina Vladimír; Stryja Josef, Havlíček Josef, Skalský Vjačeslav, Kubáček B.

Žádost

Naše česko ukrajinska kolonije Hraničná Kolodenka, která se nachází při hlavní cestě Rovno-Ostroh, dosti řídko rozložena, každé noci ohrožena banditama, napadama i hrabenim pozůstali doma staré lidi a zeni bezbrane nemohou se opovážit proti takavim vistupovať nemozlive. Proto prosíme čs. komandaturu v Rovně, nadporučíka Stránského, aby bil tak laskav a doporučil k nam aspoň dva vojnové čs. na řízení naši hlídki a rázem žadame pro hlídku zbraň aspoň 15 kusuch, doufáme že naše žádost nebude odmítnutá.

S krajanskim pozdravením občane: Dvořák, Glajch

Blížil se konec války. Došlo k rozhořčenému střetu názorů. Frakce se odtrhla. Založila prozápadní, zásadně protisovětskou, Lidově-osvobozeneckou revoluční organizaci. V jejím čele stál vedoucí Szuchewiczova týlu Vološin. Hodlal zlepšit vztahy s Poláky; během kontaktů se Západem počítal s Italy, kteří se během ústupu ocitli v jejich řadách, ale také s Jugoslávci, Francouzi a Holanďany. Vzal pod ochranu Židy, kteří se s touto koncepcí ztotožňovali. Szuchewicz-Čuprinka vylákal pod záminkou domluvit se vedení této frakce na jednání. Celé vedení uvěznil, označil za agenty NKVD a bolševické lotry. Pomsta byla hrozná. Katovi pacholci z jeho služby bezpečnosti je povraždili tak, že jim kolem krku omotali ostnatý drát a přikovali je ke kmenům. Oběti umíraly dva dny. V nelidských mukách, za nepříčetného křiku.

O všech těchto událostech měly sovětské orgány spolehlivé zprávy. Koncem listopadu roku 1944, po vzniku frakce, se Nejvyšší sovět, Rada lidových komisařů a Komunistická strana Ukrajiny již podruhé obrátily k západoukrajinské veřejnosti s výzvou. Jejím smyslem bylo pomoci porazit banderovce a současně umožnit těm, kteří se dobrovolně vzdají, návrat z bludné cesty k řádnému životu. Podobně jednala polská vláda.

Ohlas byl mimořádný. Stovky střelců složily zbraně. Jen ve Stanislawowském okresu jich napočítali dvě stě devadesát. V Tamopolském okrese vyšly z lesů celé oddíly. Amnestii využili dokonce velitelé praporů Rudyj, Očereď, Bystryj, Zeňuk. Nečekaně také členové zemské exekutivy Serhij, Doroš, Vyrovyj, Arsen, Dovbuš, Vereščak a Vore. Některým navrhli zúčastnit se shromáždění na podporu výzvy. Rozhodovali se těžce. Obavy jim stahovaly hrdlo. Z tribuny prvního, předvánočního shromáždění, svolaného stanislawowskou mládeží, však kajícně promluvilo dvacet čtyři včerejších hříšníků:

Rezoluce lvovských dělníků vyzývala: „Máme sílu, máme moc a nestrpíme fašistické svinstvo v naší zemi. Nedávejte banderovcům jíst, nedávejte jim pít, nepouštějte je do domů, organizujte proti nim sebeobranu! Pomáhejte je odhalovat!“

Podobně se obrátilo na veřejnost tisíc sto učitelů ze Lvova.

Tamní děvčata prosila matky banderovců: „Obracíme se k Tobě, matko, jejíž syn a dcera jsou ještě v bandách. Je to Tvoje krev, matko! Jsou to Tvoje děti! Tvojí svátou povinností je ochránit je před velkou hanbou! Udělej všechno, aby se Ti vrátily!“

Rolníci z Tarnopolu přísahali: „Vynaložíme veškeré úsilí na to, abychom vymýtili z našich domovů fašistické zlo, ukrajinské buržoazní nacionalisty, a pomohli rychleji zahojit rány, které nám způsobil prokletý nepřítel!“

Vznikl promyšlený systém obrany. V Kolomyjském okrese vstoupilo do dvaceti šesti skupin dvě stě šedesát šest dobrovolníků. Ve Lvovské oblasti dosáhl jejich počet tří tisíc. Do března sedmi tisíc. Z nejodvážnějších se formovaly zvláštní útvary. „Všechny protibanderovské akce vykonaly pouze stíhací prapory,“ psalo se v hlášení už tentýž měsíc. Co si nalhávat: čtyři pětiny těchto ozbrojenců byli chlapci pod osmnáct let a šedesátníci.

Szuchewiczovi začalo být horko. V Krakově působila služebna abwehru 202. Velel jí kapitán Wenzel. Od jara v ní měl představitele. Zabezpečoval výcvik diverzantů a jejich výsadky do sovětského týlu. Pomáhal mu Mykola Lebed, ačkoliv dost času trávil v Bratislavě, a od prosince i Bandera se Stečkem. Podle Himmlerova pokynu měli diverzní operace organizovat bez ohledu na personální a materiální těžkosti jako část hnutí odporu v sovětském týlu.

Szuchewicz delegoval do systému Moltke čtyřicet pět střelců. Podle odhadů dopravil Moltke přes frontu okolo tisíce dvou set osob. Na přelomu roku mělo dvacet leteckých výsadků přesunout do určených oblastí dalších tři sta pět speciálních agentů. Operaci nevelel nikdo jiný než obersturmbannfíihrer Otto Skorzeny, dobrodružný únosce Mussoliniho. Abwehr připravil také celý prapor banderovců pod vedením jistého Bryhidera. Koněvova ofenzíva však tyto plány zkřížila. Prapor se vrátil na Slovensko, kde ho začlenili do divize SS Galizien.

Jestli nemohl být Szuchewicz v té době z něčeho nadšený, tak právě z této veřejné demonstrace jeho součinnosti s Němci. Chytal vítr. Jednomu kurýrovi vyslanému nacisty dokonce otevřeně sdělil, že je s Německem ve válečném stavu. „Jeho karta prohrála, dny jsou sečtené!“

Tak se také stalo. Bylo mu těžko. Stejně jako jeho rozložené armádě, které stále ještě velel. Stál na nejisté půdě a myslel jen na jediné: podařilo se navázat styky se západními mocnostmi? Vyslal šéfa svého štábu Hrycaje zjistit situaci. Věrný lokaj však nepochodil. Bandera utíkal v panice i s rodinou do neznáma. Stečko jen taktak unikl smrti, když byl na útěku z Čech zraněn při náletu stíhaček.

A tak jediné, co Szuchewiczovi zůstalo, bylo čelit tvrdé realitě a čekat západní osvoboditele. A přepadat okolní vesnice, rabovat potraviny a krást dobytek. Jako poslední zloděj koní.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z druhé části, ze stran 227-231

nakladatelství Futura