Čas boje o český jazyk IV

"Vyhladovět Čechy a koš plný chleba pověsit hodně vysoko, aby odtáhli, hnát je do Čech…“


         Příští Egerer Zeitung přinesl vyjádření starosty Gschiera, který chválil městskou policii, že se ničeho zlého nedopustila a protestoval proti zásahu a městská rada rozhodla, aby proto­koly se zraněnými byly využity k propagaci v tisku a byly pře­dány státnímu nadvládnímu k podání žaloby na příslušníky stráže, která provedla zásah. Obžalován byl i český četník, který z okna ubikace vyvěsil tři kusy látaky, v barvách bílá-červená-modrá. Když odmašíroval nechal tento provizorní prapor na místě a teď byl sejmut a měl posloužit jako corpus delikti obžalobě proti Václavovu synovi.

Jezdci i četníci měli potíže se zásobováním, nikdo jim ne­chtěl a nesměl nic prodat. Bylo zřízeno tiskové středisko, aby události večera mohly být co nejlépe žurnalisticky využity: No­viny měly co psát, nadávalo se na Badeniho a na Čechy.

 

     Chebáci měli lidový sněm za sebou. Úřady jej mohly zakázat. ale ne rozrajtovat. Přece se konal. že by v lidovém duchu? Roznesl zostření národnostního boje do daleka. Cheb dostával četné souhlasné telegramy.

 

František Ladislav Rieger navštívil Badeniho. Jednali o vy­rovnání. Nad návrhem na změnu volebních obvodů nebyl Badeni nad­šen. Rieger chtěl přizvat i staročechy a docílit sjednocení v Čechách. Pak byl přijat císařem, ani monarcha neměl pro jeho návrhy pochopení, ale přál si docílit vyrovnání co nejdříve.

      Chebská městská rada se rozhodla protestovat přímo u císaře, kam vypravila deputaci. aby předala proklamaci a doklady o násilnostech.

      Vládní tisk psal, že sněm němectví v Čechách neprospěl a za to byl šovinisty označován za největší lháře.

Na události však nejvíce doplatila malá chebská česká menšina. Jestliže v roce 1881, když byla zakládána v Chebu Česká beseda, se na listinu podepsalo asi 800 lidí, nejen Čechů, ale i Němců a spolek měl kolem 300 členů, teď se všichni egerlendři obrátili proti nim.

   

     V tisku se začaly objevovat výzvy k vyhnání Čechů z německy mluvících oblastí. České Národní listy psaly, že v německých ja­zykových oblastech neprojde den, aby nebyly páchány násilnosti na českém obyvatelstvu. Poukazovaly na to, jak mírná je exekuti­va, pokud se jedná o provinivšího se Němce, ale proti jiným ná­rodnostem dovedou použít moc. Vyličovaly, jak je prováděn bojkot proti Čechům. To se týkalo i úředníků ve státní službě, pokud byli českého původu. Z chebského gymnasia musili odejít čeští profesoři. Všude čeští zaměstnanci dostávali výpovědi, nejen z práce, ale i z bytů. Majitelé domů dostávali pokyny, aby v domě nesnesli Čecha. Totéž se dělo i v jiných místech českého pohra­ničí. Chebské noviny přinesly následující článek: VÝPOVĚĎ

"Když Češi věří, že to Němci s hospodářským bojem nemysli vážně, tak budou zklamáni. K soudu došlo mnoho výpovědí českým rodinám. Doufejme, že žádný pan domácí nezůstane zpátky a postaví se jako muž v národnostním boji. Kdo tak neučiní, bude na něj pohlíženo jako na zrádce a nesmí se divit, že bude postaven na pranýř a bude sociálně bojkotován. Polovičatosti nesmějí být trpěny."

V té době zanikla nejen Česká beseda, ale i malá chebská česká menšina. Byla vypuzena nenávistí a hospodářským nátlakem. Ně­kolika stům českých lidí nezbývalo než město na západní hranici jejich země opustit. Dokonce byla napadána i smíšená manželství.

V Egerer Zeitungu najdeme i tři "Prohlášení"z té doby. Pan Czapek se ohání tím, že měl německé školy a jeho strýc byl v Chebu děkanem. Pan Jílek, původem z Křimic, sládek v měšťanském pivovaře, že už jediného Čecha, kterého zaměstnával, vyhodil a že vždycky pracoval jen v německých oblastech a ať si každý na něho posvítí, jaký je Němec. Pan Johan Kodl, lakýrník a písmomalíř prohlašoval, že se vyučil u německých mistrů, nestýká se s Čechy a rodinu vychovává německy. Tak si někteří čeští lidé musili zradou zachraňovat vlastní kůži.

    Mosteckým uhlobaronům bylo vyčítáno, že dávají chleba českým dělníkům.

    Německé noviny zatím denně přinášely zprávy o ukrutnostech Čechů. Typu: "Český dvouocasý lev řve a ozbrojuje se klacky, ka­meny a noži. Ušlechtilá německá krev teče proudem. Msta za nevinné oběti. Voláme po válce na nože a boji bez slitování. My proti tomuto ksindlu bojujeme čestně a udatně, hrud proti hrudi. Naší nejlepší zbraní je vyhladovění českých pracovních batalionů, které našly práci v německých župách. Docílit, aby Češi stáli ještě na nižším postavení. Pryč s nimi z našich měst, pryč z ně­mecké mzdy." Jiná výzva: "Vyhladovět Čechy a koš plný chleba pověsit hodně vysoko, aby odtáhli, hnát je do Čech. Každý faleš­ný soucit je kopáním vlastního hrobu. Nechceme umřít ani chcíp­nout, proto vzhůru k obraně."

     Útoky postihly i chebského hejtmarta von Stadlera. I on dostal v Chebu výpověď z bytu a musil se přestěhovat do Františkových Lázní a když přišel do některé chebské hospody, nedostal ani najíst, ani pivo.

     V chebských hospodách četníci zabavili několik tabulek zakazujících mluvit česky. Jedna byla zvlášť povedená: "Pro Čechy žádné pivo, žádné přátelské slovo, každý Čech bez piva a odpo­vědi musí pryč!" Jiná: Čechům nebude přineseno žádné pivo, také zde nebudou mluvit! Heii, Heil...

Olej do ohně přilévaly noviny zprávami o útocích Čechů na Němce v převážně českých městech. Jako o bouřích v Plzni, kde 18. srpna došlo ke rvačce s německými studenty, bylo rozbito 1 000 až 1200 okenních tabulek a když to strážnici nezvládli, muselo rychlým krokem přijít vojsko. Takových zpráv z různých míst bylo více.

Kraválem, rvačkou a zraněnými skončil výlet vzdělávacího spolku z Hostomic do pohraničí. Mnohé srážky končily řadou zranění. Nenávist se přenesla i do Saska. Když v Žitavě jakýsi opozdi­lec chtěl na poslední chvíli chytit vlak a zeptali se jej kam jede, odpověděl česky, že do Liberce. Nechali ho čekat do příš­tího vlaku, aby si to rozmyslel, jak se Liberec jmenuje německy.

V této době teroru musili z pohraničí odcházet i čeští lidé, kteří se zde narodili i ti kteří zde žili už dlouhá léta.