České národní listy

květen, červen 2015

Mějme na paměti, že nejsme žádní Germáni, ale Slované!

Poslední dvě desetiletí se nám germánská část světa snaží namluvit, že patříme k nim, tedy jak oni říkají do Evropy a nikoli "na východ". Snaží se nám vnutit jejich sobecký germánský způsob myšlení a života (germánský původ nemají jen Němci, ale také Angličané a tím pádem i vládnoucí americká elita).

Tím, že se nám západ snaží vzít naše historické kořeny a národní sebeuvědomění a hrdost, si nás připravuje ke konečnému cíli, kterým je potupná kolonizace pod rouškou Evropské unie, ve které se nakonec jako kapka v moři rozpustí naše státní a národní suverenita. Již dnes jsou zákony Evropské unie schválené v cizáckém městě Bruselu nadřazené našim, které byly schváleny v našem českém hlavním městě!

Již dnes vlaje nad Pražským hradem vlajka Evropské unie! Již dnes nám Brusel přikazuje, co se má u nás jak jmenovat, co můžeme a nesmíme pěstovat, jíst, těžit, nebo vyrábět a vyvážet! Již dnes začínají na školách naše děti učit, že nejsme Slované, ale pouze nějací Středoevropané, že Jan Hus a Jan Žižka nejsou naši národní hrdinové bojující za českou nezávislost na Německu a Vatikánu, ale naopak obyčejní lapkové bojující proti hodným Germánům a osvícenému Zikmundovi, té Vatikánu sloužící lišce ryšavé!

Již dnes na školách neučí o tom, jak naši legionáři v první světové válce přecházeli s písní Hej Slované na rtech k Rusku a bojovali proti Rakousku-Uhersku za naší samostatnost a suverenitu po 300 letech temna germánského útlaku trvajícího od popravy opravdových českých vlastenců po bitvě na Bílé Hoře až do roku 1918!

Již dnes zamlčují naší mládeži, jak hrdinně bojovali tito legionáři i později v druhé světové válce po boku Sovětského svazu proti nacistickému Německu a že jeden z nich, tehdy podplukovník, později generál, ministr obrany a nakonec československý prezident, válečný hrdina, antifašista Ludvík Svoboda již tehdy varoval před překrucováním historie, hrdě se hlásil ke svému slovanskému původu a odkazu Jana Žižky z Trocnova a upozorňoval na to, jak se západní státy snaží zabránit československým vojákům v SSSR bojovat po boku Rudé armády proti nacistickým zrůdám!

Dnes nás sjednocený germánský západ žene proti jiným Slovanům a snaží se z menších slovanských národů udělat nepřítele toho největšího a nejsilnějšího slovanského národa Ruska! Rusko vždy bylo poslední baštou slovanských národů proti vrozené germánské rozpínavosti. Kdykoli si germánské kmeny získaly vládu nad ostatními slovanskými zeměmi, byly nakonec vždy zastaveny a poraženy Ruskem! Mezi naší zemí a Ruskem nebylo nikdy žádné nepřátelství, nebo války a kromě rozporuplných událostí v roce 1968, které mohou někteří lidé brát jako kaňku na jinak čistém bílém papíře, ani žádného sporu. Co je však taková kaňka proti tomu co nám udělali, nebo s námi plánovali udělat jiní naši sousedé, které dnes prohlašujeme za své spojence?!

Je pravda, že "pár sovětských vojáků" zůstalo v lesích na základnách dalších dvacet let a také je pravda, že to byla přímo obrovská chyba a že ne každý s tím souhlasil! Je však také pravda, že ono slavné "Pražské jaro" bylo mnohem více financované a řízené ze zahraničí než téměř neexistující československou opozicí, stejně jako tomu bylo o dvacet let později v roce 1989. Jenže co je rok 1968 proti 300leté okupaci Germány, co je rok 1968 proti nacistické okupaci, protektorátu, vyhlazení Lidic a Ležáků, totálnímu nasazení, gestapákům v ulicích a plánu na většinové vyhlazení našeho národa a poněmčení jeho zbytku?!

Co je rok 1968 proti polské invazi do Těšínska v roce 1919 a následnému obsazení části československého pohraničí polskou armádou v roce 1938, nebo obsazení slovenského pohraničí Maďarskem?! Co je rok 1968 proti zradě naších "západních spojenců" v Mnichově v roce 1938 a proti tomu, že nás prostě obětovali a předhodili Hitlerovi jako psovi kost?!

Co je rok 1968 proti zbytečnému americkému bombardování civilních cílů, při kterých zemřelo tolik nevinných lidí, kteří přežilí celou válku a nacistickou okupaci jen proto, aby zemřeli díky bombám "spojenců", když už byla válka rozhodnutá a nacisté na kolenou?! Proč můžeme toto všechno Němcům, Američanům, Britům, Francouzům, Polákům a Maďarům odpustit a Rusku pořád předhazujeme rok 1968?!

Proberme se dříve, než bude pozdě, dnes se hraje vysoká hra o budoucnost Evropy a celého světa a germánská část lidstva se bohužel stejně jako v minulosti snaží podrobit tu slovanskou, aby pracovala pro jejich blaho a prospěch na úkor sama sebe!

Probuďme v sobě ducha našich slavných předků a s písní na rtech, tak jako husité a později hrdinní vojáci bojující pod Ludvíkem Svobodou, dejme celému světu na vědomí, kým jsme a kým navždy zůstaneme!

Hrdým a nezávislým slovanským národem.

Ladislav Kašuba

Připomeňme si některé skutečnosti z pražského povstání a Květnového povstání českého lidu!

Jak to vypadalo v Praze v průběhu květnového povstání už jen málokdo z nás ví. Ještě méně je těch, kteří v povstání bojovali. Proto uvádíme několik výňatků z publikací, které o květnových dnech pojednávají. Budeme-Ii je pročítat, zjistíme, že to byla doba velmi krvavá. Němci ani v poslední dny války se nehodlali vzdát a bojovali dál, namnoze barbarským způsobem, jimi dříve již užívaným v SSSR a v Polsku. Co si máme myslet o popravách civilních rukojmích, o tom, že muže, ženy i děti hnali jako živé štíty před svými tanky? Že jednali v rozporu s válečným právem, je nijak nezajímalo. Teprve když na jedné z českých barikád si přečetli sděleni, že na nich budou přivázáni němečtí civilisté, pokud okamžitě se svou praxí nepřestanou, konečně porozuměli. Vraždili však dále.

Naše oběti z posledních dnů války byly značné. V Květnovém povstání českého lidu, včetně pražského povstání, Němci zastřelili, ubili téměř 8000 našich lidi. Další tisíce našich bojovníků utrpěly zraněni. I materiální škody, jež nám v těchto dnech způsobili, dosahovaly desítek miliard korun. Vzpomeňme si například na Němci rozstřílenou a hořící Staroměstskou radnici, na bombardováni Prahy, kde na Václavském náměstí německá bomba dopadla v blízkosti pomníku sv. Václava a Národního muzea.

Landsmani již dlouhodobě pláčou nad svými mrtvými a dokonce mluví, v souvislosti s odsunem, o genocidě. Pokud nebylo genocidou vyvraždění 360.000 našich lidí v průběhu druhé světové války, pak německé ztráty, jež se obvykle počítají na 15 až 20.000, jistě být genocidou nemohou. Sudeti by měli naříkat především nad svými oběťmi. To však nečiní. Naopak snaží se z nás dlouhodobou goebbelsovskou propagandou udělat zločince a sami ze sebe naše oběti. Když nevyhráli ve válce, hodlají v ni dodatečně zvítězit prostřednictvím prolhané propagandy a za pomoci zrádců.

Všude v Evropě, kde porobené národy Němce vyháněly ze svých zemi, došlo ke krvavým střetům. Oběti vyháněly okupanty, agresory. Jejích boj byl spravedlivý. Střílení Němců do osvobozujících se lidi bylo však vražděním. I ve smrti byl rozdíl mezi bojovníky za svobodu a jejich vrahy. Vzájemná nenávist tehdy byla ohromující. Teroristická vláda Němců nad našim národem a jeho nezměrné utrpení byly jedním z jejích hlubinných pramenů. -red.

Z protiněmeckého povstání v Praze v květnu 1945

"...Dne 8. května 1945 dopoledne obsadila německá branná moc za pomoci tanků Masarykovo nádraží v Praze II. Všechny osoby, které byly shromážděny ve dvou nádražních krytech, musily ihned kryt opustit. Ženy byly odděleny od mužů a dány na protější stranu dvorany. Muži pak byli seřazeni do trojřadu a na místě jich bylo několik v přítomnosti žen zastřeleno. Jelikož ženy počaly hlasitě naříkat a křičet, byly zahnány do restaurační místnosti. Ze zbylých mužů byli podle libovůle SSmanů vybráni jednotlivci, kteří byli postaveni stranou, pak poklusem hnáni směrem k budově pod hradlem č. 2, kde se musili otočiti. Tam jich bylo 29 ze vzdálenosti asi dvaceti kroků zastřeleno. Dalších 24 mužů bylo popraveno týmž způsobem u nádražní dvorany. Mezi popravenými bylo kromě železničních zaměstnanců i mnoho cestujících, kteří již od 5. května čekali na odjezd vlaků, a dva šestnáctiletí učňové z nádražní restaurace. Celkem bylo tímto způsobem popraveno 53 osob.

Dne 7. května 1945 ve 14 hodin přijel do Karlína od Libně německý tankový oddíl, který hnal před sebou asi 300 civilních osob, mužů i žen, se zdviženýma rukama a nutil je k odstraňování barikád v Karlíně. Téhož dne o 17. hod. vnikly oddíly SS do protileteckých krytů v Karlině a vyvlékly z nich tam ukryté civilní obyvatelstvo. Z krytu v Terezínské ulici čp. 202 vyvlékli mezi jinými osmnáctiletého Svatobora Šulce a Bohumila Rataje před dům a bez důvodu je na chodníku zastřelili.

Ve dnech 7. až 8. května byli německými nacisty (oddílu SS) v době, kdy stateční obránci musili proti velké nepřátelské přesile ustoupiti s barikád, vyvedeni z krytu domu čp. 432 v Praze-Kobylisích Jan Pešata a ještě jeden neznámý muž. Oba byli na dvoře domu čp. 107 zastřeleni. Dále byli v těchže místech zadrženi neozbrojení Jan Kubrich, bytem v Praze-Kobylisích, čp. 664, Karel Vacek, bytem v PrazeKobylisích, čp. 603 a Zdeněk Zpěvák, bytem v Praze-Břevnově čp. 350. Byli zavraždění za novou školou v Praze-Kobylisích. Ranou do týla ve svém bytě byly zavražděny Marie Popelková, bytem v Kobylisích, čp. 193 a Věra Popelková, bytem tamtéž. Před domem a v domě čp. 162 v Kobylisích byli zavražděni ranou do týla Ferdinand Knobloch, Zdeněk Žďárský, Václav Žďárský, Karel Hruška. Na udání Němců Hampla a Lebedy by! nacisty vyveden ze svého bytu a ranou do týla zavražděn v ulici Pod Vlachovkou František Novotný, bytem v Líbni, čp. 1316.

Dne 7. května 1945 ve 12.15 hod., když se přední hlídky SS-manů stáhly do prostoru podolského hřbitova v Praze XV, začaly ihned prohlížeti všechny obytné domy a když našly muže, zastřelily jej po delším týráni. Totéž se dělo v oblasti Pekařky v Praze XV-Podolí. Tak přišli o život: J. Měšťák, Josef Myslivec, Miroslav Valtr, Richard Převrátil, profesor O. Veber, Jar. Zelenka. Domy byly do základů vypáleny.

Podle výpovědí očitých svědků vnikli dne 6. května SS-mani do sklepa domu čp. 255 v Úsobské ulici a beze slova počali střílet do obyvatelů, kteří se ve sklepě ukryli. Používali střel dum-dum, jak bylo později lékařsky zjištěno. Německá příslušníce Lenechová, která byla v nejvyšším stupni těhotenství, klekla v krytu před SS-many a prosila je, aby ji jako německou příslušnici ušetřilí. Zavraždili ji i se dvěma jejími dětmi. Když se již nikdo nehýbal, volali: "Auf! Auf!" Vstala čtrnáctiletá Věra Hájková, která zůstala nezraněna, protože padla před střelbou. Byla ihned SS-many zastřelena. Celkem bylo v domě čp. 255 povražděno 37 osob, z toho 10 dětí ve věku od 6 do 15 let, 13 žen, z nich dvě těhotné, a 14 mužů. Zachránilo se 12 osob, které před střelbou padly na zem a předstíraly, že jsou mrtvé. Byly svědky všech zvěrstev a viděly, jak SS-mani po střelbě ještě do mrtvých bodali. Když skončili toto dílo, vyrabovali v témže domě 21 bytů a zapálili je. V jednom bytě našli 68letého Háčka, který byl nemocný a hluchý. I toho zastřelili. Podle výpovědi očitých svědků vnikli dne 6. května o 21. hodině SS-mani do sklepa domu čp. 254 v Horní Krči a volali německy: "Všichni ven!" Vyšlo 22 osob. SS-mani je dovedli do zahrádky domu, nařídili jim otočiti se ke zdi a pak do nich stříleli z automatických pistolí. Tak bylo postříleno 16 osob, z nich 6 ,ejmladší tříleté - 5 žen a 5 mužů. Tři osoby byly těžce zraněny a tři se zachránily tím, že padly na zem před střelbou. SS-mani používali nábojů dum-dum. Milan Procházka byl při střelbě lehčeji zraněn, klekl a prosil: "Prosím vás, nechte maminku, nechte Janinu I" SS-mani jej ubili ranami pažeb pušek do obličeje... Božena Šrámková, těhotná a její šestiletá dcera Eva, kterou držel na ruce otec, byly zabity. Otec se zachránil. Dvanáct lidí vyvedli a zastřelili na zahradě. Tohoto vražděni se zúčastnili SS-mani, kteří byli posádkou na "Zelené lišce". Byli mezi nimi Maďaři, Chorvati, většina byla však Němci, všichni ve věku 17 až 21 let.

Z knihy "Šest let okupace Prahy" Publikaci redigoval Václav Buben, I. vydáni v červenci 1946 vydal osvětový odbor hlavniho města Prahy, nákladem Orbisu v počtu 3300 výtisků. Brožurka obsahuje výňatky z textu. Drastické podrobnosti mučení neuvádíme.

Přepisování dějin místo pokání

Prof. Miloš Pick

Pokud jde o poválečnou odplatu, s tím jsem se sešel poprvé s opačné strany po tom, co jsem se 11. května dostal z Plzeňska do Prahy autobusem, který vezl osvobozené politické vězně z Buchenwaldu. Vyklopili nás u Národního divadla. Večerní červánky nad Hradčany jako ve vysněné pohádce.

A potom jsem slyšel první příhody, svědčící o atmosféře, kdy na jedné straně byla Praha nadšená a vítězná, na druhé straně Praha rozzuřená nacistickým vražděním. Nevraždili jen esesáci na Pankráci, vraždili i němečtí civilisti, německé děti, Hitlerjugend. Slyšel jsem příběh německé civilní ženy, která z okna svého bytu kosila lidi na ulici kulometem. Takže tohle byla atmosféra Prahy, do které já jsem přišel. Jak dnes vím, tu zuřivost v posledních dnech války vyvolávalo obdobné vraždění civilistů i na venkově a ještě více ji vyvolávalo tam, kudy procházely transporty smrti z nacistických koncentráků.

Tak to jsou případy, kdy jsem se s tím setkal z obou stran. Vůbec to nebylo tak, jak to dnes líčí revanšistická propaganda, že v protektorátu udělal Hitler milosrdné závětří, čecháčkům se nic zlého nedělo, šest let klidně kolaborovali, a pak se vrhli na nevinné Němce a začali je vraždit. To vraždění bylo vyprovokované vražděním neozbrojených českých civilistů, a nejen esesáky, wehrmachtem, ale i německými civilisty, tak tohle tu odplatu vyprovokovalo. Samozřejmě že ji to neospravedlňuje. Kdo byl vinný, měl být řádně souzen. To se ale řekne snáze dnes, než bylo možné tenkrát pro to vytvořit podmínky, jak uvádím dále. Ale hlavně je nutno vysvětlit, čím to vzniklo. Řečeno právnicky, skutkovou podstatu to nemění, ale jsou to okolnosti podstatné. Když ne polehčující, tak alespoň vysvětlující. Kázat jenom, že tehdy byla nepřijatelná zločinná odplata, ale neukázat, co ji vyvolalo, je polopravda, a to je vždycky největší lež. Ta odplata je naprosto nepřijatelná, ale stejně tak je nepřijatelné to teď přelhávat.

Výňatky z textu

Seminář k 70. výročí osvobození jižní Moravy Rudou armádou,

 Brno, 4. dubna 2015

Miroslav Grebeniček:

V nedávno vydané knize Hitlerovy projevy zaznamenal český státní zástupce zjevnou podporu nacismu. Trnem v jeho oku byly především předmluvy, které ke knize napsal údajný historik Beer. Podle obžaloby vykreslovaly Adolfa Hitlera jako "mírumilovného člověka, muže, který usilovalo mír mezi národy a měl v úctě český národ" .

"Soudobá neonacistická scéna se snaží prezentovat Adolfa Hitlera jako člověka", napsal k tomu znalec Jan B. Uhlíř, "který to s Evropou myslel dobře, nebyl to zločinec a masový vrah, nastolil sociální smír, všichni byli spokojeni".

Když Adolf Hitler přepadl 22. června 1941 Sovětský svaz, napsal Jaroslav Ježek, jedna z nejvýraznějších osobností Osvobozeného divadla, ženě Jana Wericha následující slova: "Nyní tady žiju v ohromném napětí od doby, co Hitler vlítnul na sověty - držím palce Rusům a věřím, že nyní se situace obrátí a my pak budeme jistě spokojenější a nakonec budeme radostí řvát..."

Jaroslav Ježek se v nucené americké emigraci dočkal v prosinci 1941 i vstupu Spojených států do války. A tím také zásadní změny v politice hlavních západních účastniků protifašistické koalice vůči Sovětskému svazu...

"Ve druhé světové válce," prohlásil pak 8. května 1995 tehdejší prezident USA Bili Clinton, "padl každý osmý sovětský občan, 27 milionů lidí. Skoro u každého stolu, v každém domě zůstalo volné místo". O den později k tomu v Moskvě dodal: "Přišel jsem dnes, abych jménem všech lidí Spojených států vyjádřil hlubokou vděčnost za vše, co jste vydali a o co jste přišli, abyste porazili síly fašismu... Napsali jste jednu z nejvelkolepějších kapitol v historii hrdinství - u Leningradu, v bitvě o Moskvu, při obraně Stalingradu a při útoku na Berlín, kde vaše země ztratila v průběhu pouhých 14 dní 300 000 lidských životů".

Na vytvoření protihitlerovské koalice měli nesporně zásluhu nejen Churchill, Roosevelt a Stalin, ale i de Gaulle. Tento fakt uznali všichni významní historici i politici poloviny 20. století. Odmítat tuto skutečnost znamená neřídit se objektivní pravdou, nýbrž nechat se zmítat politickou a ideologickou situací a osobními pohnutkami.

Tomuto zmítání či těmto pohnutkám podlehl i nepříliš vzdělaný prezident ČR Václav Havel, když 8. května 1995 prohlásil: "Stalin nebyl žádným skutečným vojevůdcem, obětoval zcela zbytečně a nesmyslně na východní frontě miliony vojáků, kteří při důmyslnějším vedení války vůbec padnout nemuseli.".

Pokud by V. Havel ještě žil, doporučil bych mu k prostudování to, co v roce 1959 v Horní sněmovně prohlásil W. Churchill: "Pro Rusko bylo obrovským štěstím, že v letech obrovských zkoušek jej vedl génius a neochvějný vojevůdce J. V. Stalin. Byl vynikající osobností, imponující naší těžké době". K tomu pak Churchill dodal: "Stalin vládl hlubokou, logickou a promyšlenou moudrostí, prostou jakékoliv paniky. V těžkých chvílích byl mistrem v hledání východiska i z naprosto beznadějné situace". V závěru svého vystoupení pak Churchill řekl: "Stalin... Rusko převzal s dřevěným pluhem a zanechal je vyzbrojené atomovou zbraní. Ať o něm budou říkat cokoliv, na takové historie ani národ nezapomínají".

Jistě, lidé dnes žijí i jinými "pravdami". V případě Stalina jde nepochybně o dramatickou, tragickou a pro mnohé dokonce zlověstnou postavu. Dnes všeobecně známé represe z něj učinily dokonce zápornou postavu. Jeho vojenskostrategické úsilí bylo však jednoznačně zaměřeno na upevnění sovětského státu.

Jisté kruhy na západě se však opět snaží přesvědčit veřejnost, že hlavním nebezpečim byl a stále ještě zůstává údajný komunismus. A právě z tohoto hlediska je prý třeba pohlížet i na druhou světovou válku a její výsledky. Neokonzervativní "teoretici" dokonce vytýkají i prezidentu F. D. Rooseveltovi, že zapojením USA do protihitlerovské koalice zmařil či oddálil možnost likvidovat Sovětský svaz. Z těchto ideových pozic odmítají dokonce Teheránskou, Jaltskou a Postupimskou konferenci. Německá kancléřka Angela Merkelová to však vidí následovně: "Německu se podařilo vydobýt si uznávané místo ve společenství národů i proto, že se snaží vyrovnat se svým podílem na zvěrstvech spáchaných za druhé světové války". K tomu pak 9. března letošního roku dodala: "Zvládnuti dějin je cestou ke smíření". Ano, šlo o neuvěřitelná zvěrstva. Tak například v lednu 1945, poté co začali nacisté s likvidací koncentračních táborů v Polsku, projíždělo  Břeclaví několik transportů smrti s vězni z Osvětimi. Dne 24. ledna 1945 zastaví I jeden transport na břeclavském přednádraží a esesáci stříleli vězně, kteří se jíž nemohli udržet na nohou. O den později nalezli lidé na trati Hrušky-Břeclav další mrtvé vězně se střelnými ranami v týlu hlavy...

Osvobození jižní Moravy bylo součástí bratislavsko-brněnské operace Rudé armády, jejímž provedením byla pověřena vojska 2. ukrajinského frontu, kterým velel maršál Rodion Jakovlevič Malinovskij. Počátek bratislavsko-brněnské operace byl stanoven na 15. března 1945, ale v souvislosti s těžkými boji na maďarském území u Blatenského jezera bylo zahájení útočných akcí této operace o deset dní odsunuto.. .

Osvobození jižní Moravy nebylo vůbec lehké a mnoho statečných sovětských vojáků i českých vlastenců položilo své životy za naši svobodu. Na vojenském hřbitově v Hustopečích je pochováno 1 882 rudoarmějců, v Hodoníně 1 489 a v Brně 3 648 našich osvoboditelů...

Před sedmdesáti lety mnozí tvrdili, že nezapomeneme. A dnes? Nemohu opomenout nedávný pochod lotyšských nacistických veteránů z divizí SS, který ani na Ukrajině, ani v Polsku a ani nikde jinde v Evropské unii nevyvolal patřičný protest. A působí mimořádně trapně, když stávající ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk při nedávné návštěvě Německa v souvislosti s událostmi před sedmdesáti lety prohlásil: ..My všichni si dobře pamatujeme na sovětskou invazi na Ukrajinu a do Německa".

Jaceňuk vstoupil i do sporu kolem ukrajinského ultranacionalisty Stěpana Bandery. Toho Bandery, který nejen mluvil o nutnosti nemilosrdně vybíjet Židy, komunisty, Poláky a Rusy. Jeho Organizace ukrajinských nacionalistů a jeho povstalecká armáda se za druhé světové války dopouštěly zločinů, nad kterými se pozastavovali i někteří němečtí vojáci. A tak docela chápu bývalého velvyslance ČR v Ruské federaci a na Ukrajině, Jaroslava Baštu, který na adresu Jaceňuka prohlásil: „ Ukrajina má v čele mladého muže se slovníkem starého nacisty".

V posledním čtvrtstoletí jakoby i v české společnosti stále víc sláblo historické povědomí. Tu a tam komicky pro bleskne svědectví ideologizujících moderátorů veřejnoprávních i komerčních médií, kteří často sami vybaveni nedostatečnými vědomostmi a jen chabou žurnalistickou etikou, jsou názorným příkladem neznalosti nejen historické minulosti, ale i jejího kulturního rozměru.

Český prezident Miloš Zeman však přece jenom nedávno porušil pravidlo zapomínání či účelového přepisování dějin a ve své úvaze ..Co znamenal fašismus pro všechny Slovany bez rozdílu" vyzvedl dokonce i památku komunisty Jana Švermy. A předseda vlády Slovenské republiky Robert Fico byl v březnu letošního roku ještě důraznější, když veřejně prohlásil: odmítám ignorovat historícký fakt, že před 70 lety skončila válka a že zde (na území Slovenska) padlo 60 tisíc ruských vojáků". K tomu pak dodal: ..Slovensko byl fašistický stát osvobozený Rudou armádou" .

Ne, není žádným tajemstvím, že v dějinách lidského myšlení a konání se vyskytuje i mnoho nesmyslů a zla. Je-Ii ovšem člověk nadaný rozumem, citem a vůlí, dovede najít východisko z mnoha těžkých situací. I když, a 70. výročí vítězství nad fašismem je toho názorným příkladem, téměř s ničím nelze počítat s absolutní jistotou.

Lze ovšem tvrdit, že lidský život má smysl především tehdy, je-Ii člověk schopen uvažovat v širších a hlubších souvislostech. A to především proto, abychom znovu nemuseli odvracet nebezpečí, jimiž je ohrožována sama existence lidského rodu.

Výňatky z textu, Miroslav Grebeníček

Zbědovaný

Zbědovaný, s košilí rozedranou,

v cárech, jež nezakryjí jeho rány,

vychrtlý, zkřehlý, s hlavou ovázanou,

bez pláště, provázkem jen přepásaný,

a boty neměl, dřeváky strašné jen,

on šel - byl mezi tisíci tak samoten –

však oči měl,

ty do dáli se kamsi dívaly,

ty dívaly se kamsi do dáli

vzdáleným, nepřítomným pohledem.

Tak mezi tisíci šel samoten,

ve tváři barvy neměl, jenom šeď,

v koutku úst mu kvasil hnědý vřed,

na ruce scházely mu prsty dva,

ramena vysedlá měl, shrbená,

 a mezi tisíci tak sám a tracen šel,

však oči měl, a ty do dáli se kamsi dívaly,

ty dívaly se jenom do dáli

vzdáleným, nepřítomným pohledem.

To asi domů, v dalekou rodnou zem,

jinam, ven! Domů! Jen ne sem, ne sem,

 kde pobývá jen toto choré tělo,

to tělo zbědované, plné vředů,

jež bez pohledu potácí se kpředu,

které by také jinam odtud chtělo,

kams daleko, kde širé stepi voní,

kde vpodvečer se pasou stáda koní

(ten bílý, miláček, je mezi nimi),

dýchají chaty dýmy modravými,

za plotem září zlaté slunečnice ...

- Tak znenadání vkročit do světnice:

-Oj, synku, muži, taťko, tys to, ty,

kdes byl, kdes byl, tak dlouho ztracený?

-Mně stýskalo se po vás v cizí dáli...

-Co my jsme pro tebe se naplakali...

Já tělem byl jsem tam,

však duší s vámi,

jen u vás byl jsem všemi myšlenkami,

já viděl jenom vás a ne, co tam se dělo,

má duše byla tu, tam bylo jen mé tělo.

Jak jsem zas rád zde mezi vámi všemi!

Já - totiž já - tož pravda, já to jsem?

Nu ano - já jen tělo zůstalo tam v cizí zemi,

to tělo vzala si ta cizí zem...

Josef Čapek, Básně z koncentračního tábora, 1945. (Zahynul pravděpodobně mezi 5.- 24.4. 1945)

Co předcházelo vysídlení Němců z Brna ve dnech 30. a 31.května 1945

Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.

"První konkrétní plody následovaly ihned po zřízeni Československé republiky, jejíž zrozeni mluvčí německých nacionálů nikdy neuznali, a některé kruhy to až dodnes považuji za největší Masarykův omyl. Bezprostředně v době převratu v roce 1918 koloval v Brně leták, vycházející z požadavku na zřízení národně uzavřených německých území. Provázel to slovy: "Nechť si jsou Češi po svém spaseni ve své Čechii. Z německých Čech, ze Sudetska a z jižní Moravy musejí však tito drzí vetřelci ven!" Takže vyhnáni Čechů bylo veřejně nastoleno, a aby nebylo pochyb kým, podepsali jako historického činitele "Deutsches Herrenvolk!", čili německý panský národ.

Zanedlouho, už v roce 1920, vyšel v samostatné publikaci plán na vystěhování Čechů. Vydal ji jakýsi pan Arthur Weitbück, což bude nejpravděpodobněji krycí jméno, pod názvem Die tschechoslowakische Frage (Československá otázka) a vyšla v nakladatelství T. Weichera v Lipsku. Rozvíjí v ní úvahy o vystěhování Čechů na území západně od Rýna. Čechy z Moravy chtěl přemístit do východního Pruska. Jak titěrné byly proti tomu dosavadní formy rakouské germanizace, kdy děti veřejných zaměstnanců s naprostou samozřejmostí navštěvovaly německé školy a čeští učni i tovaryši německých živnostníků museli následovat spolkový život svého pana mistra." (Název článku, -red.)

Z knihy Vysídleni německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový

Odsunutí Němci z Brna mluví stále o vyhnání a o pochodu smrti.

 Z dějin se nepoučili

Dalším nepříjemným prvkem, narušujícím atmosféru oslav vítězství nad fašismem je íniciativa německé menšiny v moravské metropoli Brně - a sice - připomenout odsun obyvatelstva německé národnosti z města po ukončení války. Tento odsun nikoliv "vyhnání", jak ho Němci rádi nazývají - byl proveden v celé naší zemi na základě rozhodnutí Spojenců na Postupimské konferenci v roce 1945. Němci ho nazývají "pochodem smrti".

Opustit domova vydat se do neznáma není nic lehkého - prožilo to 170.000 našich českých občanů, když na podzim roku 1938 byly vyhnání ze své vlasti při záboru pohraničí německým vojskem. Na tyto opravdové vyhnance se zapomíná - nemají svůj pomník, jako ho mají Němci v zahradě Augustiánského kláštera v Brně. U tohoto pomníku již po několik let začínají Vzpomínkové pochody brněnských Němců a jejich krajanů z Německa - hlavně z Bavorska a přátel ze Sudetenlandsmannschaftu a jeho složek, tzv. názorových společenství, jako napřiklad Ackermann - Gemeinde, Seliger-Gemeinde.

Pochod končí u pamětního kříže v Pohořelicich, kde se pronášejí řeči, obviňující nás za útrapy jim způsobené. Představitelé katolické církve slouží slavnostní mše.

Letos se půjde opačnou cestou - z Pohořelic do Brna a pochod bude nazván "Pochod smíření." Rada města Brna sice vybrala pro tento rok název "Rok smířeni", není mi však jasné, proč si tento název přivlastnili němečtí spoluobčané pro svůj pochod. Chtějí se snad konečně smířit s "Benešovými dekrety", proti kterým stále bojují? Pochopili již, že tímto svým postojem narušují naše dobré sousedské vztahy se Spolkovou německou republikou? Anebo se my máme smířit se vším, co bylo nacisty napácháno? Zapomenout na bouřlivé ovace brněnských Němců při vítání německého vojska dne 15.3.1945, obsazujícího celý náš stát? Ještě bouřlivější byly ovace těchto německých občanů při projevu samotného Vůdce - A. Hitlera z balkonu brněnské radnice. Máme vymazat z paměti popravy našich občanů na takzvaném "Písečku" v Kounicových kolejích, na které se podle informací chodily dívat německé ženy?

Co měli cítí! brněnští Češi, když nesměli podat ani krajíček chleba vysíleným a zbídačeným vězňům, které gestapo násilně hnalo do dobytčích vagónů, kde bud' během cesty nebo na jejím konci je čekala smrt? Toto byly opravdové "pochody smrti". Němci v panickém strachu před blížící se Rudou armádou odstraňovali oběti své zvůle z místa činu. Z Brna vyjely 4 transporty politických vězňů z Kounicových kolejí do Flossenburgu, Mauthausenu a Mirošova. Dalo by se psát ještě mnoho a mnoho. Rány v srdcích se uzdravují velmi těžce.

Přesto však, či snad právě proto, že jsme si vědomi, kolik zla a utrpení může způsobit válka, je naší povinností bránit mír - mír pro všechny lidi dobré vůle na celém světě.

Ing. arch. Nina Žečeva, Brno

Churchill boří lež jako věž

Nikolaj Mališevskij

Nad Rudou armádou, osvobozující Polsko, se světu tajil dech. Teď se panstvo, vládnoucí ve Varšavě, o tom, kdo ji osvobodil, předhání ve lhaní. Do news a views, jimiž Rudou armádu stopovaly anglosaské zdroje, nahlíží Nikolaj Mališevskij. Kontrast je to bombastický.

"Mohutné údery Rudé armády" - psal tehdy americký magazin Army and Navy Journal - "mají nejen vynikající vojenský, ale i politický význam"."Tak impozantním tempem a s tak skvělými výsledky, jako tentokrát, zatím neprobíhala žádná ofenzíva," sekundoval mu vojenský komentátor britského listu The News Chronicle.18. ledna 1945 referoval zpravodaj New York Times: "Ruská ofenzíva  postupuje bleskovou rychlostí, vedle níž blednou i tažení německých vojsk v Polsku v roce 1939 a ve Francii roku 1940. Po průlomu německých linií Rusové decimují vojska protivníka, ustupující k Odře."

21. ledna 1945 kabeloval z New Yorku zpravodaj agentury TASS: "Národní výbor Amerického slovanského kongresu učinil jménem miliónů Američanů slovanského původu pro tisk prohlášení, v němž statečné Rudé armádě a Polské armádě gratuluje k osvobození Varšavy a Krakova coby skvělému triumfu Spojených národů. Prohlášení uvádí, že postup Rudé armády na Berlín hřeje všechny svobodymilovné Američany u srdce a bezmezně posiluje jejich vůli vykonat vše, co je v jejich silách, pro to, aby den konečného vítězství nastal co možná brzy."

Prominentní americký vojenský analytik Hanson W. Baldwin zvolil í symptomatický titulek: Ruská ofenzíva mění strategickou povahu války. V článku z počátku roku 1945 ho rozváděl takto: "Ruská kolosální zimní ofenzíva změnila v mžiku celý strategický obraz války. Rudá armáda se nyní probojovává k hranicím německého Slezska...Válka dospěla do nového kritického momentu, kritického pro Německo. Díky průlomu německých linií na Visle se z obklíčení Německa může to brzy změnit v tažení přímo německým územím."

Britský premiér Winston Churchill psal na prahu roku 1945 J. V. Stalinoví: "Vašimi slavnými triumfy jsme nadšeni... Přijměte naše nejvřelejší díky a gratulace k hrdinských skutkům, jež vstoupí do dějin."

Ještě specifičtější byl v instrukci, adresované Ministerstvu zahraničí: "Nebýt Rusů, Polsko by bylo zničeno či sraženo do otrocké pozice a sám polský národ vymazán ze zemského povrchu. Chrabré ruské armády však Polsko osvobozují a to by nedokázala žádná jiná síla na světě...Pokud si (Poláci) myslí, že hodláme začít novou válku s Ruskem kvůli polské východní frontě, musí být opravdu hodně natvrdlí. Národy, které se nebyly s to ubránit samy, se musí řídit pokyny těch, kdo je zachránil a nabízí jim perspektivu skutečné svobody a nezávislosti."

V londýnských Times ze 20. ledna 1945 stálo: "Němci prchají z jižního Polska... Protivník nestojí před otázkou, kde se na otevřených rovinách mezi Vislou a Berlínem opevnit, ale zda se zastavit ještě vůbec dokáže. O tom, že nad tím skutečně visí otazník, svědčí výzvy, jimiž se nacistické vedení obrací k armádě a populaci. Přiznává totiž, že takovému tlaku, jako teď z východu, nečelilo po celý dosavadní průběh války a že v sázce je sama existence říše..."

"Daily Express, porovnávající ofenzívu Rudé armády na východě Evropy s útokem, který Německo podniklo na západě (v Ardenách), podotkl, že sovětská ofenzíva demonstruje taktickou a strategickou převahu ruských generálů nad německými. 'V této oblastí jsou Němci v porovnání s Rusy děti' - konstatovali britští novináři a upozorňovali i na následující: 'Sovětská vojska celou německou frontu v Polsku prolomila a donutila nepřítele stáhnout se ze zdánlivě nedobytných obranných opevnění na linii řeky Visla. Nejdramatičtějším ze symbolických výsledků tohoto velkého úspěchu je to, že Varšava - první metropole, již Hitler v této válce okupoval a která mu, jak se domníval, otevře cestu ke všem hlavním městům - je z hitlerovských pracek znovu vyrvána."

"Navzdory tomu, že se tím vystavují riziku na západě, německá vojska i nadále přesouvají své jednotky na východ v zoufalé snaze zadržet ruskou ofenzívu" konstatoval tehdy úvodník kanadského listu Tríbune.

Komentátor otawského deníku Star měl navíc za to, že "rychlosti, s níž Sovětská armáda dosáhla průlomů do tvrdě opevněných německých linií v jižním Polsku, by se s cílem zlepšit svou vlastni výzbroj, bojové řády a taktiku zájmu měla učit anglická, americká a francouzská generalita".

V úvodníku winnipegského Free Press zase stálo: "Rusové využitím svých vojenských zkušeností dosáhli šokujícího triumfu, srovnatelného jen se stalingradskou bitvou. Je však tím efektnější, že se odehrává na německém území." V zásadě totéž konstatoval později i nejeden z těch, kdo ustupujícímu wehrmachtu velel. Příkladem je poválečné svědectví generálmajora tankových vojsk F. V. von Mellentina: "Ruská ofenzíva se rozvíjela s nevídanou sílu a razancí. Bylo zřejmé, že jejich velení si plně osvojilo techniku organizace útoku obrovských mechanizovaných armád... Vše to, k čemu došlo v prvních měsících roku 1945 mezi Vislou a Odrou, se popsat ani nedá. Evropa od pádu Římské říše nic podobného nezažila."

Střípky ze světa

Globalizace: "Džungle se také šíří do Evropy"

Jean Ziegler, kritik globalizace

Vídeň - Jean Ziegler ví, jak upoutat své publikum. Nedávno řekl, že pro OSN kontroloval vězení v Izraeli. Sám emocionálně připomněl svůj aktivismus. Bitva již začala: Svět je na křižovatce. A o boji proti navrhované transatlantické dohodě o volném obchodu TTIP Ziegler říká, "myslím si, že je to opravdu poslední bitva".

Kritiky globalizace bylo vyprodáno ve středu Zámecké divadlo ve Vídni, kde byl hostem na pozvání kroužku Bruno-Kreisky-Forums, a tématem byla jeho nová práce "Změnit svět" (Andere die Welt!) z C. Bertelsmann vydavatelství. Proč musí padnout kanibalský světový řád bylo prezentováno v diskusi. Kniha je bilancí mé dosavadní práce, řekl Ziegler. Následovaly další biografické a filozofické diskuse. Hladoví školáci

Jako 80letý bych raději mluvil v Zámeckém divadle o politických otázkách. "Teď budu nudit s čísly," řekl skromně v odpovědi na otázku moderátorky a šéfredaktorky STANDARDu Alexandry Fcderl-Schmid, co bylo míněno podtitulem jeho knihy "kanibalský světový řád." To, že tyto poměry nejsou stálé, ale labilní. Jednoznačně si to uvědomil v roce 2014, kdy mělo největších 500 koncernů celkem asi 52 % vytvořeného světového HDP, a jsou převážně mimo kontrolu. Ve světě, který by mohl uživit dvanáct miliard lidí - umírá na podvýživu každých pět sekund dítě.

"Džungle se také šíří do Evropy," říká Ziegler. Jedenáct procent španělských školáků je postiženo podvýživou. "Neo-liberální blud", že hra trhů je zákon přírody, objevuje stále více a více politiků jako nevyhnutelnou pravdu - "bohužel také socialisté" .

"Všechno, co se může pokazit"

S otázkou, proč je proti tomu tak malý odpor, Ziegler nemohl mnoho udělat. Je ve skutečnosti tak, že o těchto informacích a událostech je slyšet jen velmi málo, protože média se také o tom sotva zmíní - stejně jako STANDARD nejsou svobodná.

Vkládá velkou naději do občanské společnosti. Ale: "Všechno, co se může pokazit. Pegida může porazit xenofobii, nebo proamerické imperialistické skupiny, ale je to první krok začínajici cesty..." Jak by to mělo být? "Každý vi, co má dělat", řiká Ziegler. Protože tomu věří, několikrát v knize cituje Bertolda Brechta na začátku kapitol. Jako tento protagonista na začátku života Galileo věřil také "na ušlechtilou sílu lidského rozumu".

Manuel Escher, STANDARD, 27/03/2015, Přeložil Ing. P. Rejf, CSc. pro ČNL

Pobloudilý Zaorálek tvrdí, že Rusko chce rozdělit Evropu,

Česko tomu nesmí přispět

Kdyby pan ministr Zaorálek více četl, mohl by zjistit, že již koncem minulého století bylo dlouhodobým programem USA, přes sliby, které dostal ještě Gorbačov od amerických i německých představitelů, posunovat těžiště svých geopolitických ambicí stále dál na východ. A to nejen k Ukrajině a na Ukrajinu.

Tehdy, když tento zahraničněpolitický program Z. Brzezinski koncem XX. století formuloval, Rusko prožívalo své přetěžké období. Za 90. léta XX. století utrpělo, díky liberální politice B. Jelcina a jeho kliky, ztráty větší. zvláště ekonomické, než ve druhé světové válce. Ještě dnes si Rusové pamatují na toto obzvlášť kruté období dějin, kdy po určitou dobu se nevyplácely ani důchody. Dokonce i platy lidé dostávali opožděně, pokud je vůbec dostali. Zato se obrovsky v zemi kradlo a hodně dokonce i rozkradlo. Ještě z této doby pocházejí majetky ruských velkoboháčů. A proto také tak tzv. ruští liberálové nemají ani v současnosti v Rusku žádné politické šance. Lidé mají ještě v dobré paměti ten liberální zlořád.

V těchto podmínkách nahrazuji zkrachované liberály nestátní organizace placené západními státy, především Amerikou. Ale ani tak jejich šance destabilizovat Rusko nejsou nijak velké. Obyčejný ruský člověk stále více chápe, že tyto organizace nehájí ruské zájmy, ale naopak.

A už se na Rusko připravovala a připravuje vnější i vnitřní ohlávka k zotročení. Ale ouha, dnes je Rusko mnohem silnější. Ani sjednocené vojsko loupeživých rytířů, které vítězně prošlo v posledních letech některými státy v Africe, Asií, jej již nemůže porazit. I když tito mezinárodní hrabivci jsou hnáni silnou touhou po ruské ropě, plynu a jiném jeho přírodním bohatství, nemohou dopadnout dobře.

Rusko je rozhodnuté se bránit všemi prostředky, aby obhájilo svou svrchovanost a územní celistvost. Dnešní Rusko není to jelcinovské. Ti, kteří se na něj chystají, musí počítat i s tím, že Rusko v případě napadeni je připraveno použít na svou ochranu i jaderné zbraně.

Takže konvenční válka, pokud jako taková začne, se může přeměnit rychle v jadernou. A tam nebude vítězů. Všichni prohrajeme. Ti, kdož válku přečkají, mohou s velkou pravděpodobností počítat, že budou žít v podmínkách jaderné zimy. A nikdo z lidí toto hrůzné období nemusí přečkat. Válka však může začít i jinak, náhlým jaderným přepadem Ruska. Ale ani tak nemůže agresor zvítězit. Rusko je příliš velké, než aby jej bylo možné, bez nebezpečných dopadů na celosvětové životní prostředí, celé zasáhnout a zničit jadernými zbraněmi.

Pod Napoleonem se část Evropy vydala na vojenské tažení proti Rusku. Válka nakonec skončila porážkou Velké armády. I Hitler zmobilizoval pod svými prapory část Evropy do boje proti SSSR. Přes částečné úspěchy v polním tažení v letech 1941 a 1942 byl nakonec poražen a sověti vítězně skončili v Berlíně. Myslím si, že je pravdivé tvrzení, že Rusko války nezačíná, ale končí.

Proti Rusku stojí USA, NATO s podporou EU. Proto při jaderné válce by byla i Evropa zasažena a zničená. Na to by neměli zapomínat ani evropští politici, evropské státníky neznám. Nehrajme si s ohněm! Jde o životy nejen jednotlivců, ale i o existenci celých národů a lidstva.

Z uvedených důvodů je jedinou možnou alternativou jednání obou stran konfliktu s cílem dosáhnout dohodu a zajistit mír na světě. To však také vyžaduje, aby již západní politici přestali mluvit o údajném mezinárodním společenstvím a jím se také podle potřeby zaštiťovat. To je totiž termín, který není upravený mezinárodním právem. Je to výmysl, aby války, které počínají Spojené státy nebo NATO, se daly zabalit do jakéhosi přijatelného hávu. Z útoku udělat div ne obrannou válku s humanitárními cíli. Ale podle ovoci je poznáte" A tak stačí nahlédnout do Iráku, Afghánistánu, Libye a hned víme, o co šlo a stále dosud jde mezinárodním hrabivcům. Nikoliv o ideály, ale o hmotné statky a imperiální geopolitické cíle.

Jediným orgánem, který je povolán rozhodovat o otázkách války a míru, je Rada bezpečnosti Organizace spojených národů. OSN a její Radu bezpečnosti nemůže v žádném případě tzv. mezinárodní společenství suplovat. Pokud toto "mezinárodní společenství" se pustí do války, bez souhlasu RB OSN, jde o agresi, nikoliv o nějakou misi, jak se zpravidla snažíme z agresivní války vylhat.

Snad tyto informace někdy v dohledné době proniknou i k sluchu našeho ministra zahraničních věcí, aby vzal na vědomí, že nechceme v cizích službách umírat někde daleko na východě nebo, ještě hůře, ve svých domovech v průběhu jaderné války..Žádné spojenectví nás nesmí zavléct až na samý práh smrti nebo dokonce i přes něj! Dovedu si představit i rozdělenou Evropu. Státy válečnické, nechť válčí, pokud to jejich občané dovolí. Nesmí však vnucovat svou vůli té části Evropy, která chce řešit konflikty jednáním a v míru. Evropa jistě není a nesmí být jednotná ve válkychtivých snahách. Pokud by skutečně takové nebezpečí hrozilo, pak bychom takové uskupení měli co nejrychleji opustit. Hodlá-Ii pan L. Zaorálek sledovat politiku záhubnou pro náš národ, pak jistě ví, že pracuje v cizích službách proti českým státně-národním zájmům.

J. Skalský

Němečtí antifašisté a formování sudetoněmeckého landsmanšaftu

V době, kdy se SL tvořil a samozřejmě i později, stáli němečtí antifašisté, kteří opustili Československo dobrovolně, stranou těchto a podobných aktivit. Někteří se dokonce postavili proti nim. Zřejmě nemohli jinak, když viděli, jak bývali henleinovci, dokonce i váleční zločinci, získávají vedoucí postavení v SL. Potvrzujeme plně, že němečtí historikové Eva a Hans Henning Hahnovi se v tomto směru vůbec nemýlili, ba právě naopak. Upozornili na ostudné skutečnosti.

A také jistě nebylo nic nového, když pánové se zločineckou sudetoněmeckou a nacistickou minulostí pronásledovali antifašisty. Stejně tomu přece bylo i ve 30. letech 20. století v prvorepublikovém Československu. Jen doba a místo byly jiné. Po pravdě řečeno ani formy trestáni nebyly a nejsou zdaleka tak drastické, jaké byly v henleinovské minulosti.

Jeden příklad z poslední doby za všechny. Když jsme začali publikovat ukázky ze života a myšlenky Lorenze Knorra, německého antifašisty, který jím zůstal i po válce v Německu, hned se ozvali jacísi pánové z nějakého sudetenlandu a prskali na něj svou zlobu. Samozřejmě, že ho obvinili i z toho, že je komunistou. Opět nic nového. To již dělali v ČSR. Samozřejmě tito pánové nevěděli, že L. Knorra za jeho aktivity vysoce ocenil i Jiří Paroubek, tehdejši předseda vlády ČR. Ovšem i v jiných případech pan sudetenland a jeho ovečky dští oheň a siru, kádrují, uráží a dehonestují. To je jejich parketa. Na skutečnou argumentaci se nezmohou. Asi na ní vůbec nemají nebo se zcela uspokojí, když někoho mohou poplivat. Ostatně i toto byl a je henleinovský způsob "diskuse". Nereagujeme na jejich "podněty" a doporučujeme to i ostatním.

Opět dáváme za pravdu dr. E. Hahnové, která tvrdí, že sudeti jsou dědici henleinovských tradic, které každá nastupující generace sudetů přejímá. Proto dr. E. Hahnová doporučovala, abychom o tomto faktu diskutovali. Zatím k tomu nedošlo. SL se samozřejmě takovýmto snahám vyhýbá jako čert kříži. Ale budeme muset sáhnout do ohně i pro horké pečené brambory. Proč? Když se podíváte na průvod H. Seehofera, v němž je vždy několik sudetů, jednou nám jich dovezl najednou snad celý autobus, pak je smutné, že česká strana akceptuje všechny členy doprovodu bavorského premiéra bez dalšího.

Měli bychom jasně do Bavor vzkázat, že trváme na tom, aby v delegacích pána premiéra byli zastoupeni také antifašisté. A pokud by tomu tak nebylo, doprovod sudetů odmítnout nebo jej vyloučit z jakýchkoliv aktivit při jednání, aby se tak mohli těšit krásám naší republiky.

Monopol sudetů v zastoupení v Česko-německém diskusním fóru a Českoněmeckém fondu budoucnosti bychom měli také zlomit a slušně požádat německého ministra zahraničních věci, který za německou stranu zástupce jmenuje, aby v těchto subjektech byli zastoupeni i němečtí antifašisté. Pokud tak neučiní pan ministr Zaorálek, asi bychom měli německému ministru zahraničí sami napsat.

Bohužel zatím se nám nedařilo ani pokud jde o české zastoupení v uvedených česko-německých institucích, kde dodnes čeští sudetomilové jednají s německými sudety a jejich podporovateli i za české peníze s požehnáním českého ministra zahraničních věcí. I tomu bychom měli udělat konec.

Již asi dva roky se o to snažíme. Zatím však s nulovým výsledkem. Dali jsme panu L. Zaorálkovi písemně náš návrh na jmenování do Rady Česko-německého diskusního fóra již někdy asi v září minulého roku.Jde o vysoce kvalifikovaného kandidáta za některé české vlastenecké organizace. Urgovali jsme vyřízení našeho doporučení, a to ne jednou, samozřejmě písemně í mailem, ale stále nic. A to musíme podotknout, že funkční období minulé Rady ČNDF skončilo dnem 31.12.2014. Od ledna 2015 měla být Rada ČNDF nově obsazena na další funkční období, na rok 2015-2016. Nyní je již duben. A jak vidíte, pan ministr nedbá. Celou situaci již považujeme za ostudnou, zvláště pak pro pana Zaorálka. Ale bohužel ten si ostudy užívá za svou zahraniční politiku již delší dobu. Má, jak je vidět, hroší kůži.

Dr. O. Tuleškov

Poválečný odsun byl nutný

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Rozhodnutí velmocí o poválečném uspořádání Evropy odpovídalo i našim představám. Bezbřehý teror v tzv. "protektorátu" definitivně znemožnil občanské soužití Čechů a Němců v jednom státě.

Zcela nerealistické jsou představy, že by se návrat do mírových koleji - v zjitřené atmosféře po pádu "třetí říše" a kapitulaci wehrmachtu, při pohledu na zubožené vězně z koncentračních táborů, při vzpomínkách na ty, co se již nevrátí, ve dnech, kdy se vynořily skupiny odbojářů a partyzánů z ilegality a kdy nepřestávalo řádění wehrwolfů a banderovců, kdy ještě nezačala řádně fungovat revoluční správa a samospráva v obcích - že by se návrat k míru obešel bez krutého vyřizování účtů. Frustrovaní lidé na obou stranách. U Čechů resentimenty z dlouhodobého ponížení terorem a strachem, deprimující sčítání obětí. U Němců vědomí zoufalé porážky. Ztroskotání smělých světovládných vizí. Marné obrovské ztráty. Totální zkáza. W. Churchill předvídal krvavé účtování s Němci všude, kde po ukončení války zůstanou na cizím území. Povede se jim podle starozákonního principu "oko za oko, zub za zub".

Velmocemi nařízený odsun zaměřil pozornost obou stran k velké akci a svedl volnou energii do přijatelného řečiště. Čechy nutil racionálně organizovat odsun. Němce postavil před úkol řešit existenční otázky v nové situaci. Vyřizováni účtů se omezilo na minimum.

Jsou u nás moralisté, kteří se do nekonečna chtějí odsunutým Němcům omlouvat. Na základě jakého úsudku? Omluvit se mohu za nedopatření, omyl, nepozornost. Nemohu se omlouvat za historické události a děje. I ty mohou mít ovšem pro jedince hlubší morální význam. Odsun například mohl být příležitostí k velké historické katarzi. Němci mohli uznat svou vinu a bezpráví, která způsobili. Češi pak měli příležitost odpustit a politovat. (Odsun nebyl idyla, nejstrašnější válka nemohla končit idylicky.) V nejednom případě se tak stalo. Nikoli však u příslušníků tzv. landsmanšaftu, kteří vytrvale udržují napětí a svou odpovědnost za hrůzy války se snaží zahladit zveličováním svých poválečných útrap. Licituji s nimi a používají jich k vydírání.

Je politováníhodné, že "Iandsmanschaft" má u nás své sympatizanty.Tak třeba pan Schwarzenberg soudi, že odsun je z dnešního hlediska nepřijatelný, že je to zločin. Je to zvláštní úsudek. Znamená to, že to, co odsunu předcházelo, to je z dnešního hlediska přijatelné? Bezohledná agrese, ozbrojený vpád, okupace bezbranného obyvatelstva, jeho hospodářské drancování, kulturní omezováni, existenčni ničeni a vraždění (360.000 obětí na životech a plán totálni likvidace národa po válce), to nebyl z dnešního hlediska zločin? Neměl by pan Schwarzenberg a jemu podobni spíše než odmítat "vyhánění" odmítat vymýšlení záminek k iniciování a vedení válek? Odsun nebyl izolovaný jev bez příčinných souvislostí. Neměl by pan Schwarzenberg a jemu podobní přemýšlet o těch souvislostech?

"Naši drahou vlast vovinuly nějaké mraky!"

Tak zazněla slova našeho válečného hrdiny, když byl povolán před 100 lety, bojovat za svého mocnáře. S Rakouskem to tehdy vypadalo moc špatné. Dostávalo všude "na frak". Ani hrdinovo volání: " Na Bělehrad! ", při jízdě Prahou na vozíku u veřejnosti nezabíralo.

Poměry se po 100 letech v naší domovině rozhodně zlepšily, přesto mne včera Česká televize vyděsila. Sdělila nám zkoprnělým divákům, že v nejbližší době lze očekávat v ČR na 100.000 bezdomovců. Již dnes se jich tísní u popelnic, prodejen, v metru na 30.000. Konkurence u popelnic tedy rozhodně naroste. Budou vybraná místa, kde bude tlačenice. S bezdomovci se setkáváme téměř už všude, i v televizních seriálech mají své místo, patří do scénáře každého seriálu. Zvykáme si na nové hrdiny....

Také na úřadech práce přešlapuje dalších 500.000 prosebníků o práci. Asi jsem zapomněl, do které kategorie patří i ty deseti tisíce tzv. nepřizpůsobivých, kteří dnes žijí na okraji měst i společnosti. Všechny tyto skupiny jsou závislé na státním rozpočtu. Někteří si již zvykli na tento nedůstojný stav, další už na práci rezignovali. A mnozí další řádní občané, se strachem čekají u dveří na obálku od exekutora, nebo svou situací řeší pochybnými půjčkami.

Z medií se na nás valí samé špatné zprávy

Vedle zářivých výloh nových supermarketů, či nabídek od CK na dovolenou na Maledivách, Thajsku, řešíme v mediích, nedostatek míst v ubytovnách pro bezdomovce, narůstající sociální dopady na rodiny s dětmi, rozpad sociálních služeb a nyni řešíme i hlad některých dětí ve školách. Českou krajinu tedy ovinuly temné mraky. S velkou slávou jsme si Ion i připomenuli 25 let od listopadové něžné revoluce. Oslavy byly bouřlivé, létala i vajíčka. Většina z nás bilancuje tento polistopadový vývoj s rozpaky, ve společnosti stále zřetelněji narůstají vzájemné rozpory, dokonce se množí fyzické útoky na představitele státu. Ve společnosti narůstá obava z možného válečného konfliktu. Slibovaný mír na věčné časy, pod mocným deštníkem NATO, po rozpuštění Varšavské smlouvy, se nekoná. Hitlerovi pohrobci opět zvedají hlavu. Hrozba nových válečných konfliktů se stupňuje. Naši vojáci, opět po letech míru, umírají v cizině. Ti mladší z nás mohou brzy očekávat povolávací lístek k odvodu. Zoufalí běženci zaplavují Evropu. Co přijde zítra?

Už dnes lidé rezignují na volební účast, nebo ze zoufalství hledají Mesiáše, tedy nového Spasitele. Jednou volí Věci veřejné. podruhé ANO, či Úsvit. Zavedené polistopadové politické strany jsou na jedné hromadě, ztrácejí u občanů veškerou důvěru. Polistopadové iluze již dávno padly. Zázraky se nekonaly. Zklamaní občané jsou novými voliči KSČM. Jejich volební kampaň už běží, dokonce je nic nestojí.

Přemysl Votava, České národní sdružení

Trapné handrkování kolem cesty prezidenta do Moskvy

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

Za pár týdnů mi bude 90 let, takže jsem zažil poslední válku v plném rozsahu. Mám osvědčení Válečného veterána. Byl jsem vždy bezpartijní. V zimě 1944-45 jsem byl dočasně, v rámci zahraničního odboje (uměl jsem dobře anglicky, německy, rusky a srbsky), i na ruském (sovětském) letišti v Karpatech, kde jsem byl v týmu těch, kteří zajišťovali letecké motory pro Jihoslovanskou armádu. Mám o tom z té doby i potvrzení. Setkal jsem se tam s řadou uzdravených zraněných ruských frontových vojáků, někteří bojovali i v druhé veliké porážce Wehrmachtu, v bitvě u Kursku. Řada ruských vojáků v té době bojovala a umírala, spolu s našimi vojáky, už bezprostředně při osvobozování naší vlasti. Těch ruských vojáků při tom padlo na 150 000.

Je mi trapně když teď slyším projevy řady spoluobčanů i "významných" politiků. někteří z nich by snesli i název "političtí, a obzvláště vojenští budižničemové", že náš prezident Zeman, kvůli všelijak organizovaným událostem na Ukrajině, které nebyly košér ani z jedné strany, by neměl jet na vítěznou vojenskou přehlídku do Moskvy a poděkovat tím za nejvyšší oběti našim osvoboditelům.

Je neuvěřitelně trapné, že tito stejní lidé celkem tolerují dělání národního hrdiny Ukrajiny z dost masového vraha Poláků, Rusů, Židů, Stepana Bandery. Mnoho Ukrajinců si může o něm myslet to nejlepší, ale nemělo by se to vnucovat té ostatní většině, která o tom zná svoje. Surová masová vražda přece zůstává surovou masovou vraždou. A té ne příliš informované, nebo spíš dezinformované, většině by se neměla vnucovat představa o demokratičnosti všelijakých pochybných krajně pravicových, vyloženě fašistických uskupení Ukrajiny a podporovat je. Je neuvěřitelné, jak toto může tolerovat tzv.západ, tj. USA, Evropská unie a jejích vykonavatelé z NATO. Oni si je sice platili a využili, ale jak dlouho je ještě budou, nebo smějí, tolerovat?

A pak je tu další ne příliš čestný postup. Lidé ví, že se lid při baltských států měl politicky hrozně za Stalina, ale že si ze dvou zel vybraly to horší, jistě musí udivit. Jak jinak si vysvětlit poměrně masové oslavy "SS hrdinů" v Estonsku, Litvě, jejichž jednotky, zločinecké SS divize, páchaly ta nejhorší zvěrstva mezi civilním obyvatelstvem nejen v Rusku. A co říci těm desetitisícům členů SS jednotek z Holandska (prý jich bylo na 50 000 ), Belgie, Norska, Dánska, atd. - co říci o  hrůzách napáchaných proti ruským civilům SS severskou divizí Viking.? O tom ta Evropa dost mlčí, nerada na to vzpomíná.

Válku proti hitlerovskému Německu vyhráli spojenci, ale nikdy se nesmí zapomenout, že to byla ruská armáda, která zničila to vyškolené a perfektně fungující jádro agresorů, s jejich vojensky vynikajícími veliteli. Bombardování a různá vyloďování, obrovská výroba válečného materiálu jistě velmi významně pomohla našemu vítězství, ale řádově 200 německých elitních divizí, tedy jádro německé armády, bylo nenávratně zničeno prakticky hlavně na Východní frontě, za hrozných ztrát tamního obyvatelstva a armády, za zpustošení země.

A teď ti všemudrcí chtějí zakázat hlavě našeho státu, prezidentu Miloši Zemanovi, jet k oslavě 70.výročí vítězství v Moskvě, dokonce mu zakazují účastnit se velkolepé vojenské přehlídky, na kterou má tamní lid plné právo, protože největší tíhu bojů za poslední války nesl právě on. Osobně si myslím, že by bylo špatné, kdyby se prezident Zeman i vojenské přehlídky nezúčastnil.

Jak mohou ta "hodná Evropa, EU", USA i NATO vůbec něco říkat o Krymu, když v 1999, na základě série dezinformací, 78 dnů a nocí jejich bombardéry ničily a zabíjeli v Srbsku? Co téměř zničení státu Irák (2003) a zahubení tamních statisíců obyvatel, zvýšení nenávisti mezi tamními etniky, nebo zničení (doslova) slušně organizovaného, i když diktátorského, státu Libye (2011)? Co ničení Sýrie?

Nebylo zločinem uloupení Kosova od Srbska (2008)? Dopomohl tomu i náš Schwarzenberg. Není pokrytectvím více mluvit o Krymu než o Libyi, Iráku, Srbsku, Sýrii, o tzv. Islámském Státě a zakazovat kvůli tomu účast prezidenta Zemana na oslavě 70.výročí vítězství v Moskvě?

Ať se klidí sviňským krokem tam, odkud přišel

Působení současného velvyslance USA v České republice již delší dobu právem vyvolává značné kontroverze. Existuje dnes dost viditelných důkazů o angažování se velvyslanectví USA u nás například ve věci oněch "slavných" červených karet pro prezidenta Zemana 17. listopadu 2014 v Praze. Hodně toho již bylo řečeno o snaze ovlivňovat naši zahraniční politiku právě z ambasády USA a pravidelných návštěvách některých našich politiků, nemluvě o dalším vměšování se do suverenity a svrchovanosti ČR, která je stále ještě jednoznačně dána naší ústavou. Zatím posledním takovým krokem je vyjádření "váženého" pana velvyslance k chystané návštěvě prezidenta Zemana na letošních květnových oslavách konce druhé světové války v Moskvě. Schapiro dle svých slov by na místě Zemana do Moskvy prý nejel a cestu by mu nedoporučil.

Jsem přesvědčen, stejně jako mnoho dalších občanů naší země, že Schapiro se tímto svým vyjádřením již dostal opravdu hodně za hranu toho, co je ještě únosné ze strany diplomata cizí země. Zeman se také pohotově vzápětí proti drzosti tohoto "váženého" diplomata ozval http://www.novinky.cz/domaci/366209-americkyvelvyslanec-ma-dvere-na-hrad-zavrene-rekl-zeman.html. On se ale Schapiro za tu hranu toho, co je ještě ze strany vysokého diplomata cizí země působícího u nás únosné a co již nikoliv, dostal nepochybně o dost dříve než nyní. Dovede si někdo představit, co by následovalo, pokud by vysoký český diplomat působící v USA  radil Obamovi, kterou zemi je vhodné či nevhodné navštívit? Nejspíše by takového člověka šupem poslali zpět a nikdo by se tomu nemohl divit.

Ovšem mistr Schapiro, který má u nás vlivné posluchače i spojence nejen z řad přislušníků pražské kavárny, ale i většiny sdělovacích prostředků, včetně těch tzv. veřejnoprávních, si asi může dovolit téměř cokoliv. Tento Obamův poskok by měl být za všechny své přečiny proti diplomatickým zvyklostem dávno hnán sviňským krokem tam, odkud přitáhl. V jeho případě je vlastně raritou, že se tak ještě nestalo. Není žádným překvapením, že se Schapirovi za jeho drzost ihned dostalo podpory přímo z USA http://www.novinky.czlzahranicni/evropa/366311-dnes-neni-dobanormalnich-vztahu-s-ruskem-usa-se-zastaly-schapira-proti-zemanovi. htm I.

Amerického velvyslance také podpořil Sobotka, Zaorálek, Stropnický nebo lidovci. Ani to nepřekvapuje, stále ti stejní, přesně podle přísloví vrána k vráně sedá...

Vměšování se americké ambasády do suverenity naší země je dávno zřejmé a stále se stupňuje. Viz snaha o svržení prezidenta Zemana, nejvíce viditelná Ion i v listopadu a ono již zmiňované ovlivňování naší zahraniční politiky. Už jen toto by dávno stačilo k tomu, abychom Schapira vyhostili. Bohužel naše vláda jen slepě poslouchá Brusel a Washington. Snaha USA o ovlivňování směřování celé EU je dlouhodobě očividná. Po fašistickém převratu na Ukrajině v minulém roce ještě zesiluje. Snaha obklíčit Rusko vojenskými základnami NATO a jemu nepřátelsky nakloněnými režímy je systematická a dlouhodobá. Viz i vojenská cvičení v Pobaltí a nedávný průjezd americké vojenské kolony přes naše území. Nebylo to samozřejmě nic jiného než demonstrace síly. Všechny ty řeči o našem věrném a věčném spojenectví jsou jen hloupou zástěrkou agresivních imperiálních zájmů USA.

Jestliže se dříve tak často říkalo, že mnoho špatného k nám přichází z východu, dnes lze říci, že hlavní hrozby, včetně omezování naší suverenity k nám směřuji z přesně opačné světové strany. Pokud se podíváme na současnou mezinárodní situaci, vše do sebe zapadá. USA se snaží oslabit hospodářskou spolupráci mezi EU a Ruskem a zejména mezi Německem a Ruskem. Americké nechvalně známé angažování se v konfliktech v Sýrii, Iráku a na jiných místech, nejprve vojenskou podporou různých teroristických skupin a následně jakoby bojem proti nim, je dalším důkazem obludného pokrytectví. Kvůli této politice dochází stále k cílenému vyvolávání dalšich a dalších uprchlických vln, což samozřejmě opět oslabuje Evropu a odvádí pozornost od řešení jiných důležitých problémů. Ovšem papaláši v Bruselu budou dál poslušně panáčkovat před Obamou a jeho "hvězdným" týmem, místo toho, aby konečně začali důsledně hájit ekonomické a sociální zájmy EU. Nepochybně se tedy chovají jako zrádci našich přirozených zájmů a potřeb. Místo toho aby tyto zájmy ze všech sil hájili, je naopak systematicky zrazují a ještě za to pobíraji pohádkové přijmy. Ne, oni nejspíše nejsou tak hloupí, spíše jsou koupení. Jisté je však to, že do budoucna se Evropě její nesmyslné protiruské spojenectví s USA na věčné časy a nikdy jinak rozhodně nevyplatí. A to nejen z ekonomického hlediska. USA jsou na tom ekonomicky velmi špatně a ani výhled nevěsti nic dobrého http://www.czechfreepress.cz/amerika/americky-statni-dluh-se-zvysil-ovice-nez bilion-dolaru-v-prubehu-12-ti-mesicu.html . Hlavním cílem USA je tedy nejen za každou cenu stále vyhledávat nové potenciální trhy, ale i vyvolávat  nestabilitu v různých částech světa, manipulovat světové ceny klíčových komodit nebo přímo otevřeně podporovat převraty v některých zemích.

I u nás má agresivní a fašizující proamerická politika četné přímluvce a vykonavatele. Evropské země NATO prý také mají zvýšit své vojenské výdaje, jelikož prý nemůžeme čekat od nebohých Američanů, že za nás budou stále tahat horké kaštany z ohně. I do tohoto ukázkově zapadá působení mistra Schapira u nás. Stejně jako snahy o přepisování historie, zejména druhé světové války, kde je dlouhodobá snaha snižovat a upozaďovat hlavní a nezastupitelnou roli SSSR na vítězství ve 2. sv. válce. Příkladem budiž opakovaná slova poskoka amerických zájmů Klvani o tom, že Rudá armáda nás prý neosvobodila, ale dobyla. Jde samozřejmě o sprostou lež a naprosté popření historických skutečností. Jenže tito Klvaňové samozřejmě ovlivňují i mladou generaci, což je také hlavním cílem těchto prolhaných kreatur. Je třeba znovu připomenout, že oni slavní západní spojenci naopak dlouho a vědomě nechali krvácet SSSR, než nakonec po několika odkladech otevřeli v polovině roku 1944 druhou frontu. A to až v době, kdy dostali strach, aby rychle postupující Rudá armáda nakonec neosvobodila i velkou část nebo dokonce celou západní Evropu. Přepisovači dějin se ale dál činí a činit budou a nedočkavě již čekají na dobu, až mezi námi nebudou žádní přímí pamětníci 2. sv. války. Není tak asi daleko ani doba, kdy se ještě začne oficiálně tvrdit, že on pamětnici 2. sv. války. Neni tak asi daleko ani doba, kdy se ještě začne oficiálně tvrdit, že on to ten Hitler nakonec zas tak špatně nemyslel, ale ti zlí Rusové jej v jeho plánech zastavili...

Ale vraťme se závěrem ještě k Schapirovi. V roce 2006 tehdejší venezuelský prezident Chavez (sám na vlastní kůži zažil pokus o převrat ve své zemi, který byl režírován z USA v roce 2002) na adresu vměšování se USA do suverenity latinskoamerických zemí prohlásil stručně a jasně: "Američtí imperialisté, táhněte domů." Tato slova jsou aktuální stále a platí i pro Schapira a jemu podobné. Tento pěšák amerického imperialismu a novodobé studené války jaksi odmitá brát na vědomi, že Česká republika není žádnou kolonií nebo banánovou republikou, ale stále ještě především suverenní zemí. Je nutností í veřejným zájmem vyvolat sílný občanský tlak a odmítnout další působení tohoto člověka u nás. Je také nutné stejně důrazně požadovat i to, aby se EU konečně začala chovat rozumně, aby hájila zájmy svých občanů a nehrála jen rolí nesvéprávného statisty ve zločinném diktátu řízeném z USA nejen ve vztahu k Rusku.

Bc. Miroslav Pořizek

Je pan Schapiro protektorem republiky? A co přijde po něm?

Tím oficiálně nejmenovaným zřejmě ano. Stačí, když si uvědomíme, jaké blesky vrhali "naši politici" na známé rusofily, po dobrých radách, které věnoval z té nejlepší vůle pan Schapiro našemu prezidentovi. Naléhavě nepřímo doporučil, aby do žádné Moskvy nejezdil.

Nakonec to vychází na remizu. Prezident Zeman, jehož si vážíme, do Moskvy sice jede, ale vojenské přehlídky se nezúčastni. Myslet si, že důvodem tohoto jeho rozhodnutí je přitomnost severokorejské hlavy státu na tribuně, je zpozdilost. Přehlídka je jednim z hlavních bodů oslav 70. výročí vítězství nad nacistickým Německem a jeho satelity. Její význam je dán i ruskou tradicí. Každý rok 9. května  vojáci pochodují Moskvou. Bez nich sí mnozí Moskvané nedovedou ani představit oslavy dne vítězství. Ale nejen Moskvané! Rusko zaplatilo za vítězství 27 miliony životů. V každé rodině po vítězství někdo chyběl, jeden či dva členové rodiny. Někde z celé rodiny nikdo nepřežil. A tak všichni vzpomínají na ty, kteří zaplatili vítězství svým životem.

I my jsme dlužní spojencům z druhé světové války alespoň vděčnost. Zachránili nás před genocidou. Po vítězství Německa náš národ měl být likvidován a naše města, vesnice, celá země, měly být osídleny Němci.Poděkování všem spojencům, především sovětům, za osvobození bychom neměli dluhovat ani jeden rok. A v žádném případě bychom neměli se propůjčovat k nenávistné protiruské propagandě a mimo jiné bourat pomníky, sochy našich osvoboditelů nebo odstraňovat památní desky. 144.000 jich spí u nás. Nezapomínejme na to!

V každé rodině, příbuzenstvu existují vzájemné vazby. Jsou přirozené. Ten, kdo je nectí nebo dokonce narušuje, je ostatními právem odsuzován. Existuje i velká rodina slovanských národů. Je v povědomí celých generaci našich předků. Naši dědové, než aby zvedli zbraň proti bratrům Srbům, Rusům, raději se vzdávali. I to bylo hrdinství. Pokud by se útěk nepodařil, čekala by je šibenice. Když však vstoupili do čs. legií a bojovali proti odvěkým našim nepřátelům, kteří již tehdy plánovali naši likvidaci po vítězství ve válce, museli počítat i s horším zacházením než byla sama smrt.

My jsme v lehčí situací, alespoň zatím, než byli naši předkové. Nemusíme za přátelství prolévat svou krev. Jde pouze alespoň o prosté přiznání se k našemu slovanskému původu, o srdečné a upřímné poděkování našim slovanským bratřím za vše, co pro nás udělali. Ano, je mezi námi rok 1968, stále ještě. Vážíme-Ii dobré a špatné na váhách spravedlnosti, pak toho dobrého pro nás Rusové udě~ali mnohem více.

I já jsem patřil dlouho do společenství obdivovatelů Ameriky. Její armáda mne a rodiče s bratrem v květnu 1945 osvobodili. To bylo radosti. Brzy jsme se seznámil s dvěma vojáky, americkými Čechy, kteří ještě češtinu celkem ovládali. Pamatuji si stále, kolik dobrot jsem od nich měl, chodil jsem s nimi i na oběd, jezdíl jsme s ními v džipu a když odjížděli z republiky, bylo mi strašně těžko. Jako kdybych ztratil někoho blízkého.

Když jsem byl na "rekreaci" v jáchymovských dolech, tak jsme zpívali, abychom se i utěšili, písničku "Až k nám přijdou chlapci z Ju Es Ej, tak nám bude hej.." Na Američany jsem vzpomínal léta a léta jim fandil. Jaksi mi uteklo, že se hodně věcí ve světě změnilo a že američtí vojáci jsou již jiní, než tI v roce 1945.

Změnila se Amerika celá, nyní si myslím, že k horšímu. Změnilo se Rusko a jsem přesvědčen, že k lepšímu. Nelíbí se mi "mise mezinárodního společenství", které končí jako zcela nezdařilé, např. v Iráku, Afghánistánu, Libyi, nebo propadák od samého počátku v r. 1999, kdy NATO začalo svoji agresi proti Srbsku. Nelíbí se mi americké vojenské základny, jež jsou rozseté po celém světě. Nelíbí se mi pohrdání Radou bezpečnosti OSN.

Přijímám s nadšením tvrzení, že o otázkách války a míru by měla rozhodovat RB OSN, nikoliv někdo jiný. Líbí se mi důraz na dodržování principů mezinárodního práva, úcta k svrchovanosti jednotlIvých států, nevměšování se do jejich vnitřních  záležitostí a hlavně důraz na jednání států s cílem odstranit konfliktní plochy a nastolit vztahy vzájemné spolupráce na základě principu rovnosti. A to nabízí, jak jsem přesvědčen Rusko, nikoliv dnešní AmerIka. K naším původním lIstopadovým Ideálům, zrušení všech vojenských paktů, odzbrojení, mír a spolupráce, má opět blíže dnešní Rusko.

Funkce protektorů je pro nás nepřijatelná. Samozřejmě von Neurath a Heydrich, zastupující říšský protektor, se do naších pamětí zapsalí nesmazatelně. Každý jiný protektor ve srovnání s nimi vypadá jako nebeský anděl. Nelíbil se nám v minulých letech ani sovětský protektor, ani současný americký. Co Amerika mohla ještě u nás zprznit, to byla "transformace" velvyslance USA na neoficiálního protektora. Lze si přát, aby i tento pán odešel rychle do dějin a ČR se zbavila jakéhokolív protektora. Protektoráty nebyly únosné ani v 19. století v Africe. Pokud by se instituce protektorství měla v Evropě zahnídit ve 21. století, znamenalo by to jednak afrikanizaci Evropy a jednak velký posun do minulosti, a to se vším všudy.

Jsem pro ČR, nezávislý a svrchovaný stát, který na bázi rovnosti a vzájemné výhodností spolupracuje s ostatnimi evropskými státyve všech oblastech,

samozřejmě i v té hospodářské. Toto pojetí postavení ČR vylučuje existenci současné zbyrokratízovaní a odcizené Evropské unie. Jako kdysi pro de Gaulle je pro mne Evropa kontinentem, který sahá od Lisabonu nejen k Uralu, ale dále přes široké prostory Eurasie až do Vladivostoku. A tak ta nová unie, která jednou přijde, musí přijít, bude evropsko-asijským společenstvím spolupracujících rovných národů a států, které války nebude znát. Rozvoj všech v míru je naší společnou budoucností.

Dr. O. Tuleškov

NATO se posiluje na válku

The Ran Paullnstitute

Německé město Frankfurt je největším finančním centrem evropského kontinentu a sídlem burzy v této zemí, i nesčetných dalších finančních institucí a ústředí Evropské centrální banky (ECB), která odpovídá za správu monetární politiky 18 národů Eurozóny. To město se koupe v penězích, jak se ukazuje na nóbl kancelářské budově ECB, která stála celé jmění. Původní cena za enormní palác této banky se očekávala na 500 milionech euro, tj. asi 550 milionů dolarů (13,77 miliardy Kč), nakonec se ale přiznal konečný účet 1,3 miliard € (930 milionů liber; 1,4 miliard $, 35,802 miliardy Kč).

Tohle absurdní před ražené fiasko řídili ti samí lidé, od kterých se čeká, že budou kormidlovat finanční kurz 18 národů a půl miliardy smolařů, kteří jsou jejich občany. Jestli ECB předvede podobnou dovednost ve správě evropských peněz, jako předvedla při zvládnutí stavebních nákladů obrovitých dvojčat věží svého ústředí, tak pro Evropu nastávají krušné časy.

Pozoruhodné je, že to není jen tahle Banka sama, kdo přispívá k boomu evropských byrokratických budov. Je tu i další v Evropě sídlící organizace se stejně grandiózními ambicemi, pompézností a nekompetencí, která staví majestátně předražené a luxusni ústředi, jehož mamuti náklady se daleko přestřelují, o čemž se však opravdu úzkostlivě mlčí.

Pachatelem této další trapné frašky je NATO, US-kanadsko-evropská SeveroatlantIcká smluvní organizace, která se belhá, olizujíc sI rány, z Afghánistánu, kde zatím bojovala s bandou amatérských nepravidelných válečníků v sandálech a odraných hadrech, kteří hi-tech silám Západu zařídili válečné peklo s dost předvídatelným výsledkem. Ale tento debakl nijak nezatemnil zářné vize nadšených vůdců NATO, kteří vyvolávají konfrontaci s Ruskem, aby ospravedlnili existenci svého pukajícího, ze všech puklin se mokvajícího dinosaura porážky. Jejich problém nespočívá jen v tom, že prohrávají války, nýbrž hlavně v tom, že se shání po válce nové, jejíž boje by mohli řídit ze své blyštivé zánovní a neskutečně předražené budovy, náklady na níž přestřelí ly všechny odhady.

Je to úplně stejné jako s válkami NATO

K operaci NATO "Jednotný ochránce" ke svržení libyjského vůdce Muammara Kaddáfího patřil ohromný letecký blitzkrieg s 9 658 nálety, který skončil přÍšerným zavražděním Kaddáfího - a Libyi uvrhl do kolapsu s vše zachvacujícím rozkladem, v němž se teď nakonec jako vládci ustanovují fanatici barbarského Islamistického státu.

I přes hrůzy libyjské katastrofy od NATO se člověk neubrání úsměvu nad Ivo H. Daalderem a Jamesem G. Stavridísem, jejichž analýza zakládající se na hloubkovém výzkumu v žurnálu Foreign Affairs z roku 2012 měla nadpis "Vítězství NATO v Libyi." Tyhle ságy prohlašovaly, že "Operace NATO v Libyi byly správně uvítány jako modelové intervence, ... a že účasti NATO v Libyi předvedla, že tato aliance zůstává kriticky důležitým zdrojem stability... ale, že aliance NATO už možná nebude schopná svůj úspěch z Libye v dalšim desetiletí zopakovat. Členové NATO budou tudíž muset využít Chicagského summitu k posílení aliance, aby se zajistilo sdílení tohoto břemene, které tak dobře fungovalo v Libyi - a dnes pokračuje i v Afghánistánu - aby se to stalo pravidlem, nikoliv jen výjimečným úspěchem."

V Libyi nebo v Afghánistánu toho moc dobře nefungovalo a dva roky po obhajobě většího sdílení břemene od Daaldera-Stavridise je jasné, že NATO je v obou těchto zemích pravým opakem "zdroje stability".

V říjnu 2005 jsem napsal, že "NATO navyšuje počet svých vojáků v Afghánistánu na 15000 a jeho generální tajemník konstatuje, že místo aby fungovali jako mírový sbor, přebírají bojové role US vojsk, což je šílené... Povstání v Afghánistánu bude pokračovat, dokud cizí vojska neodejdou, ať jsou, kde jsou. Za čas vláda v Kábulu zkolabuje a nastane anarchie, než moc uchvátí brutální, z drog zbohatlý válečný baron. A ten té zemi bude vládnout tak, jak se v Afghánistánu vládlo vždy: hrozbami, náboženským fanatismem, klamem, úplatky a otevřeným barbarstvím, když tato praktika zůstane bez odvety. A poslední zahraniční okupace zůstane jen další vzpomínkou na to samé."

Počet US a NATO vojáků v Afghánistánu byl snížen z nejvyšší hodnoty 130.000 na pouhých 13000, z nichž asi 10000 jsou US, ale budova nového ústředí NATO v Bruselu naopak expanduje, jak co do velikosti, právě tak jako i svou nákladností. Rozpočet na tento ohromujíci komplex byl v roce 2010 schválen s 460 miliony Eur (500 milionů US dolarů; 12,6684 miliardy Kč), ten ale teď už vyšplhal na 1,25 miliardy Eur, tj. asi 1,4 miliardy dolarů; 34,425 miliardy Kč).

V lednu referoval německý Der Spiegel, že skandál s přestřelením nákladů všechny vlády účastníci se v této zbytečné organízaci udržují v utajení. Uniklé depeše německého vyslance vysvětlovaly, že na schůzi zástupců NATO loni v prosinci se "poukazovalo, jaký katastrofální účinek na image aliance by to mělo, kdyby se snad stavba zastavila, a že by NATO vypadalo jako neschopné do puntíku dokončít stavební projekt, který byl odsouhlasen na summitu vůdců vlád NATO z dubna 1999 ve Washingtonu. Ovšem riziko dalšího nárůstu nákladů je už do očí bijící."

Řešení pro tento svépomocně vyrobený problém NATO s jeho image se ukázalo být jednoduché: ti lidé odpovědní za správu záležitostí této vojenské aliance 28 zemí, s 3,5 milionem válečníků a s 5 000 jadernými zbraněmi se rozhodli tak, jak je o to žádal personál jejich generálního tajemníka, tj. tuhle záležitost řešit "důvěrně". Jinými slovy přestřelení nákladů a zdržení ve stavbě se úmyslně před veřejností tají v naději, že vedení NATO nebude vypadat nekompetentně.

Mezitím šéfové NATO pokoušející se skrývat svá pochybení, průšvihy a selhání při správě základních administrativních záležitostí se ještě zkouší navážet do Ruska ve snaze přesvědčit svět, že president Putin se chystá na invazi z východu. V ohnisku NATO vyfabrikovaného poplachu je zkorumpovaný a chaotický režim vládnoucí Ukrajině, který má s Ruskem vážné rozmíšky a je tudíž proto energicky podporován Spojenými státy až s překračováním mezí všeho překrucování, vyhrožování a prolhanosti.

Jak 4. března referoval brítský Daily Telegraph, tak velitel US vojsk v Evropě generál Frederick "Sen" Hodges Rusko obvinil, že má na východní Ukrajině 12000 vojáků, což je nezodpovědný nesmysl. Hodges býval styčným důstojníkem mezi Kongresem a Armádou ve Washingtonu, kde zjevně přišel na chuť politickému naparování, jelikož v politickém smyslu nemá tahle sorta generálů žádné právo vyhlašovat, že "Musíme to Putinovi osladit, aby to bylo drahé. Teď zrovna má sice 85 procentní domácí podporu, ale jakmile začnou matky spatřovat své syny vracející se domů mrtvé a až vyrostou ceny, tak jeho domácí podpora poklesne," což bylo úplně stejně útočné jako nepřátelské.

V únoru referoval Wall Street Journal o Hodgesových prohlášeních: "Věřím, že Rusové právě teď mobilízují do války, o které si myslí, že k ní dojde do pěti či šesti let - ne, že by oni do pěti či šesti let s válkou začali, myslím si ale, že předjímají, že k takové situaci dojde, a že do pěti či šesti let se s někým v nějakém měřitku ocitnou v určitém typu války." No, co si z toho asi měl president Putin odnést, to se můžeme všichni jen dohadovat - ale je jisté, že Hodgesovy válkychtivé výkruty neudělaly nic, čím by Moskvu přesvědčili, že dojde k nějakému pokusu US-NATO koalice o modifikaci její politIky nekompromisního nepřátelství.

I ostatní prohlášení vůdců NATO vyhrožovala úplně stejně a snažila se veřejnost Západní Evropy přesvědčit o tom, že Rusko Ukrajinu napadlo. Ale i kdyby mělo Rusko v úmyslu vpád na Ukrajinu, tak by to nemělo vůbec nIc společného s kýmkoliv dalším.

Tato koalice US a NATO úmyslně ignoruje fakt, že Ukrajina není členským státem aní Evropské unie ani NATO, a nemá žádný druh smlouvy s kterýmkoliv národem světa, která by vyžadovala zajištění politické, ekonomické či vojenské pomoci v případě bilaterálního sporu se kteroukoliv jInou zemí. Ovšem NATO se chopilo rozmíšky mezí Ukrajinou a Ruskem, aby ospravedlnilo svou politiku neutuchajícího nepřátelství k Moskvě.

NATO se mělo rozpustit v době kolapsu Sovětského svazu, protože tato hrozba byla jediným důvodem jeho existence; ono se však rozhodlo zmnohonásobit své členstvo a rozšířit svou vojenskou přítomnost blíže a blíže k ruským hranicím. Není žádný div, že Rusko má ze záměrů NATO obavy, když se ta ramena předvádějící koalice klátí směrem ke konfliktu.

Nejvyšší velitel NATO US generál Breedlove rovněž k tomu napětí a strachu v Evropě přispěl, když vydal varování před údajnými ruskými manévry. 5. března se totiž uchýlil k fantazii, když bez špetičky dokladů či následného důkazu tvrdil, že Rusko na Ukrajinu vyslalo "dost přes tisíc bojových vozidel spolu s bojovými silami a s některými jejich nejpokročilejšími systémy protiletecké obrany a s bataliony dělostřelectva." Tahle prohlášení jsou podobná jeho otevřeným lžím z 18. listopadu 2014, kdy německým novinám Frankfurter Allgemeine Zeitung tvrdil, že "na východní Ukrajině jsou jednotky pravidelné ruské armády."

Vlna proti-ruské propagandy, konfrontací a pokusů o zastrašování ze strany NATO roste, a bude-Ii pokračovat, tak Moskva nejspíš přistoupí k akcím, čímž tudíž sázky a nebezpečí vyroste ještě více. Je čas, aby se národy NATO srovnaly s realitou, že Rusko je ohromnou mezinárodní velmocí s legitimnímí zájmy ve svém vlastním regionu. Moskva se přeci neskloní na kolenou před hrozbami nedospěle se chovajících US generálů harašících zbraněmi a jejich naparujících se nohsledů. Přišel čas, aby NATO radši upevňovalo své vztahy místo toho, aby je rozbíjelo - a aby spíše budovalo mosty, než blyštivé kancelářské bloky.

AC24.Gz, Překlad: Miroslav Pavliček

Neochota USA dělit se o moc s Čínou může způsobit válku

The Diplomat

Jak ukázaly nedávné epizody mezinárodní politiky, nejsou USA í nadále ochotny opírat se o historické zkušenosti a nechtějí brát Čínu vážně, píše výzkumník Londýnské ekonomické školy a univerzity Pekingu Jared McKinney pro časopis The Diplomat.

Expert podotýká, že třeba v r. 2010 byl za podpory administrativy prezidenta USA Baracka Obamy rozpracován balík reforem struktury vedení MMF. Předpokládalo se, že zástupci skupiny BRICS dostanou takový počet kvót hlasů, který by spravedlivě odrážel jejich přínos do světové ekonomiky. Tento návrh reforem Kongres USA zamítl, protože většina republikánů pochybuje o nutnosti mezinárodní finanční spolupráce, a kromě toho, by tyto opravy posílily pozice Číny a oslabily pozice Washingtonu." Tento příklad je příznačný, protože odpovídá pozici, kterou vypracovaly USA vůči Číně: od r. 2005 vyvíjel Washington na Peking neustálý nátlak, vyzýval "k odpovědnosti" a dokonce označil Čínu za "globálního  bezhlavého jezdce". Odmítnutí reformovat MMF prohloubilo rozpory, a stalo se jasné, že USA nechtějí rozdělit moc s ČLR: Washingtonu totiž vyhovuje nynější pořádek", podotýká analytik.

Svět se ale mění, píše McKinney. Čína vytváří paralelní globální finanční strukturu, zakládá AIIB, a skupina BRICS zřizuje Banku pro rozvoj BRICS na 100 miliard USD. Snaha většiny západních spojenců Washingtonu vstoupit do AIIB navzdory "pokynům" USA vytvořila konfliktni prostředí, v němž vojenská konfrontace mezi Washingtonem a Pekingem se už nezdá být nemožnou.

Autor článku se odvolává na knihu "Nemožná válka: Čína, USA a logika konfliktu supervelmocí" profesora Londýnské ekonomické školy Christophera Cokera, v níž našel historickou analogii konfrontace Pekingu a Washingtonu - Peloponéskou válku ve Starém Řecku mezi Námořním spolkem (Atény) a Peloponéským spolkem (Sparta). Tehdy byly obě strany konfliktu rukojmími tzv. Thúkididovy léčky - "válku udělaly nevyhnutnou růst aténské moci a strach, který vyvolával tento růst v Spartě".

"Skutečné Thúkididovo ponaučení zní: "nepřipouštějte situaci, kdy se váš stát zatahuje do války. To se vztahuje k tomu, o čem ve skutečnosti psal starořecký historik: ani Sparta, ani Atény válku nechtěly, stalo se to samo sebou - do války je zatáhli jejich spojenci", soudí expert.

Jak blízko nyní mají Čína a USA k válce, ptá se autor. USA trvají na zachování status quo, a Čína chce nynější pořádek změnit. Nicméně čínské elity si uvědomují rizika svého velmi rychlého růstu a navrhují USA "nový model vzájemných vztahů supervelmocí", mocenské a akademické kruhy USA však na tyto výzvy odpovídají nepřátelsky. Washington nechce s Pekingem jednat jako s rovným a nechápe "inovace v diplomatické teorii a praxi", které navrhují Číňané.

"Předpokladem čínsko-americké války se může stát soupeření mezi dominující silou a uchazečem o moc, a záminkami mohou být pokusy Číny poškodit vztahy mezi USA a jejich satelity, anebo mořské spory, které přesahují rámec běžného "pohrávání svaly". Konfrontace mezi Pekingem a Washingtonem je zřejmá od začátku třetí tchaj-wanské krize (1995 a 1996), a od r. 2010 Čína ještě více zvýšila svou moc, a USA nastoupily kurz na Asii zaměřený na zdržování Číny", cituje McKinney Cokerovu studii. Kromě toho, je tu krize důvěry: Barack Obama označil pro Čínu "červenou čáru" a prohlásil, že souostroví Senkaku je objektem smlouvy o bezpečnosti mezi USA a Japonskem. Co se stane, když se Čína přistoupí těsně k této červené čáře, jak tomu bylo například v Sýrii, ptá se analytik.

"Bude nátlak "jestřábů" na amerického prezidenta příliš silný, aby se zdržel bojových akcí? A co si pomyslí USA, když pošle Peking svůj kontingent do Venezuely, založí námořní základny na kontinentální a mořské periferii USA, bude hlídkovat mořský prostor v blízkosti hranic výsostních vod USA, anebo nabídne obchodní transakci všem zemím obou Amerik, kromě USA? Americké elity si to samozřejmě nenechají líbit. Za jakékoli architektury nového pořádku bude takové chování ze strany USA nepřijatelné", soudí McKinney.

 Podle verze profesora Cokera jsou šance Číny a USA vyhnout se válce 50 ku 50. Ke srážce nedojde jen v případě, když udělají političtí předáci obou států všechno, co je v jejich silách. Nedělají to však v mnohém kvůli tomu, že vojenská konfrontace se jim zdá být málo pravděpodobná. Válka se stane "nepravděpodobnou", když elity pochopí, že jenom uplatnění návyků "krizového řízení" jim pomůže zachránit mír na kontinentě, a "nevyhnutnou", když si nedokážou předáci uvědomit vážnost nebezpečí vojenské srážky.

Další restituční reparát nekonečné kauzy Walderode?

V Jablonci se soudí u okresního soudu opět kauza šlechtického rodu Walderode. Podobně jako kauza Salm trvá jíž od roku 1992 (!!). Vrátil ji tam krajský soud,který naznal, že je třeba prověřit nové důkazy o provinění se zesnulého dr. Karla Walderode vůči státu. Spory trvají již dobré dvacetiletí, a jako vždy v těchto případech jde o maličkost státního majetku - o miliardy.

Nemá smysl podrobně rozebírat mechem obrostlou kauzu, která se neustále resuscituje, ironicky řečeno, "jako upíři v Transylvánii". Zde jen upozorníme na skutečnost, že se u soudů í v médiích po desetiletí objevují stále tytéž právní mantry - "byl nebyl ve wehrmachtu, byl nebyl členem Henleinpartei, podepsal nepodepsal přihlášku k reichu?" Upomíná to chtě nechtě na pohádky typu Chytrá horákyně - "kauza oblečená nebo nahá?", nebo na pohádku Pyšná princezna, kde starý senilní král se neustále ptá - "Našli, rádcové moji, našli? Nenašli..."

Základní otázka, kterou lze položit, zní - provinil se či neprovinil JUDr. Karl des Fours Walderode proti republice za okupace? Zatímco u jeho příbuzných je tato otázka vyřešena ve prospěch státu již dávno - například strýc Kuno Walderode byl nacista, stejně jako Anna Galliová, jeho druhá manželka, - není tomu tak i v případě tohoto zesnulého právníka.

Zde vyvstává dojem, jakoby některé soudní instance byly nejen slepé, ale též hluché a chromé. Tak to vnímají nejen odpůrci restituce Walderode v Turnově a jinde, ale také my odbojáři, kteří jsme seznámeni dle nás se stejnou právní WATERGATE v případě kauzy Salm. Na tomto místě poukážeme na důkazy o JUDr. Walderode, uveřejněné bez jakýchkoli žalob protistrany ve čtyřech knihách.

První kniha, poměrně tenká, je z pera dr. Petra Stehlíka, brněnského genealoga, zabývajícího se jak kauzou Salm, tak kauzou Walderode. Jemu patři historický primát v rozkrývání těchto kauz jako badateli. V útlé knížce "Skandální pozadí velkých restitučních kauz šlechty (GARN Brno 2003, str.73-76) autor uvádi,cituji: "Karl hrabě des Fours-Walderode se v roce 1930 přihlásil k německé národnosti. Byl od roku 1937 do roku 1939 konceptním úředníkem Svazu německých velkostatkářů v Praze. V té době také vstoupil do nacistické strany Sudetendeutsche Partei" (autor dále cituje seznam členů SdP a členskou legitimaci pana hraběte) " V roce 1939 požádalo říšskoněmeckou státni příslušnost. Od jara 1940 byl vedoucím právního oddělení Zbrojovky v Praze. Od 5.9.1941 byl příslušníkem německé vojenské tlumočnické čety jako tlumočník anglického, francouzského a italského jazyka, později byl přeložen na Abwehrstelle Prag (nacistická vojenská rozvědka) jako překladatel. V roce 1943 byl propuštěn do  civilu, protože se vyreklamoval ke správě svého velkostatku." Tolik citát z první knihy, kterou uvádíme.

Druhá silnější kniha je známý sborník restitučních kauz CUl BONO RESTITUCE. Citujeme druhé vydání ( Praha 2007,str.62, kde se k výše uvedeným tvrzením doplňuje: "Od 15.5.1942 do do 25.11.1943 byl v říšském vojenském svazku - ve Wehrmachtu ( z toho ve výcviku u pancéřovém oddílu v Neu Ruppin do října 1942)", konec citátu. Na tomto místě bychom měli volat spolu s klasikem třídniho boje V.I.Leninem známý výrok "Sancta Simplicitas!" Svatá Prostoto! To si kompetentní úřady a soudy vskutku nemohly ověřit pravdivost těchto tvrzení svou úřední činnosti například v archivech Spolkové republiky Německa? Co a kdo jim v tom bránil?? Anebo tu nebyl zájem státu ověřovat tato fakta v souvislosti s ochranou doposud státního majetku čí majetku samospráv?? Při řádném ověření těchto skutečností by otázka proviněni či neprovinění pana dr.des FoursWalderode byla snad vyřešena jednou provždy.

Třetí, již hodně tlustá kniha, je dílo pana docenta JUDr. Josefa Bendy, "Restituce majetku bývalých šlechtických rodů po roce 1989" (Studie 8/2010 Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky) pod patronací jedné z největších právních kapacít státu, ústavního experta, emer. vedoucího katedry státu a práva Karlovy university, uníversitního profesora JUDr. Václava Pavlíčka,CSc. Kniha o pěti stech sedmdesáti a jedné stránce rozebírá kauzu Walderode na čtyřiceti devíti a půl straně. Nebudu děsit čtenáře citací těch devětačtyřiceti stránek. Jen poukáži na doplnění důkazů týkajících se názoru o provinění se pana dr. Walderode vůči státu o návštěvní knihu zámku Hrubý Rohozec, prokazující návštěvy gestapáků u pana hrabte na tomto zámku (viz str. 217 citované knihy). Tyto návštěvy podle knihy potvrdil í svědek Zdeněk Pavelka. Ke kauze prohlásil ústavní expert prof.Pavlíček toto: "Walderode podepsal dotazník, že se hlásí k německé národnosti a že byl členem Henleinovy strany. Uvádí tam i další skutečnosti, které po válce popíral" (viz str. 218 citované knihy, poznámka 1603.) K tomu snad nemusíme vůbec nic dodávat.

Nakonec uvádíme ještě knihu čtvrtou - a nejtlustší. Je to Il.vydání knihy docenta Bendy s rozsáhlou předmluvou pana profesora Pavlíčka (Tuláček Praha 2013). Má rovných osmset šestnáct stran (!) a kauzu Walderode líčí na stranách 238 až 314, celkem na sedmdesáti osmi stránkách (!!) Tam jsou popsány podrobně všechny podvody, právní lapsy a mediální paobrazy, vykonstruované pro ohlupování široké veřejnosti v této WATERGATE kauze počínající podvodem magistrátního úředníka Steklého vydávající po válce dr. Walderodovi osvědčení spolehlivosti proti dekretům (!) Popisuje též návštěvu dr.Walderode - u samého říšského protektora von Neuratha a uvádí přímo podpisy návštěvní knihy (!!) Co dělal šlechtic tvrdicí, že je "český vlastenec" - u říšského protektora?? Tam takový neměl co pohledávat!

A co dělali všichni ti exministři Rumlové, kteří dr. Walderodovi vydávali občanství k restituci dle obskurních výjimek??

My odbojáři se ptáme s latiníky " Qui usque tandem,Catilina ?? "Jak dlouho ještě, právní Catilinové a kompetenti, budete vléci tuto kauzu, ke škodě státu, práva i občanstva,a proti dekretům presidenta Budovatele a Národního shromážděni?? Kolik ještě tlustospisů bude nutno sepsat,vydat a prosadit u ouřadů,aby toto vše skončilo ve prospěch republiky, a nikoli ve prospěch zesnulých aktérů protektorátu a jejich nástupců? Stát musí konečně rozhodnout, bude-Ií bourat sám sebe, anebo bude chránit dekrety i sebe a občanstvo.

Dr. Jíří Jaroš Níckelli, předseda ČSBS Boskovíce

Německo odmítá platit za okupaci Řecka

Nároky řecké vlády Alexise Tsiprase na reparace jsou oprávněné, tvrdí německá parlamentní strana Levice. V zemi je jediná.

Mínistr financí Wolfgang Schauble (CDU) se řeckému ministrovi financi Janisi Varoufakisovi otevřeně vysmál a jeho představy o řešení současných evropsko(německo)-řeckých finančních sporů označil za naivní.

Ovšemže se Evropské unii, zejména však Německu, nechce platit stovky miliard eur podruhé. Jenže Atény se domnívají, že minimálně část takzvaného záchranného balíčku by se měla odepsat - neboť jeho splácení podle nich dusí hospodářství a zbídačuje Řecko. Navíc splátky, mimo jiné s ohledem na požadovanou privatizaci státního majetku, budou podstatně větší než poskytnutá »pomoc«.

Levice: Požadavky jsou oprávněné

Stanovisko Levice vychází zjevně z hluboké analýzy, místo níž současná berlínská koalice hraje tak trochu nacionalistickou a hodně populistickou kartou: »Nic nedostanou, vše je vyřízeno. Ať zaplatí nové dluhy, staré jsou dávno umořeny!« Jenže Pandořina skříňka se otevřela podstatně dříve, zatímco řada obětí nacistického (abychom neříkali rovnou německého) řádění stále na odškodnění čeká. Levice tedy konstatuje, že úvěry, jež Atény vynuceně poskytly nacistickému Německu v roce 1942, zcela určitě nebyly uhrazeny. Tento a další řecké požadavky nepovažují ani experti za zcela neoprávněné. Spolková vláda veškerá odškodnění za okupaci Řecka odmítá s odvoláním na dřívější vyrovnání a uzavřené smlouvy. Atény zase pohrozily vyvlastňováním. Předseda Levice Bernd Riexinger soudí, že vynucený úvěr pro nacistické Německo se musí »v každém případě« splatit.  »0 žádném promlčení nemůže být řeči. Byl to prostě úvěr, a musí se splatit. Tady mají Řekové pravdu,« prohlásil v ranním magazínu veřejnoprávní televize ARD o dluhu, jenž má dnes hodnotu až deset miliard eur. Dále vysvětlil: »K současným řeckým vyjádřením bychom doporučovali přistupovat vstřícněji - a neodmítat jejich požadavky tak tvrdě.«

O čem se jen mlčí

Atény se rovněž vracejí k otázce odškodnění za německou okupaci Řecka. Ministr spravedlnosti Nikos Paraskevopoulos jen zopakoval požadavky nastolené v roce 2000, jež však tehdejší šéf resortu, zjevně na nátlak zvenčí, smetl ze stolu. Berlín veškeré reparační nároky odmítá a odvolává se mimo jiné na smlouvu o znovu sjednoceni Německa »2+4« z roku 1990. Analytici však poukazují na to, že Řecko nebylo jejím účastníkem.

Jde přitom o obrovské peníze, byť je zjevné, že kdyby je Řekové dostali dříve, dost možná by je zkorumpované konzervativní, socialistické či vojenské vlády rozkradly. Podle tajné studie z roku 2013, na niž se odvolává aténský deník To Vima, byly veškeré nároky - tedy reparační, splacení nucené půjčky a odškodnění - vyčísleny na 269 miliard až 332 miliard eur. Což je podstatně více, než kolik země dostala v rámci takzvaného záchranného balíčku z roku 2010.

O řádění esesáků a wehrmachtu v Řecku se přitom v Německu spíše mlčí. Tak tedy: V letech 1941 až 1944 zavraždili příslušníci SS a německých ozbrojených sil nebo o život přišly při drancování země německými okupanty statisíce obyvatel. Židé byli deportováni do koncentračních táborů a zavražděni. Během trestných akcí byli masakrováni civilisté. Ničení a systematické drancování vyvolalo v Řecku hlad a nucený vývoz a nucené úvěry zlikvidovaly řecké hospodářství. »V minulosti se o tom příliš nemluvilo. Důvod: Řada obětí byli komunističtí bojovníci,« konstatuje deník Süddeutsche Zeitung. (kp)

Rusko pod neustálým útokem

Paul Craig Roberts

Zatímco Washington horlivě pracuje na podkopáni dohody z Minska, které německá kancléřka Merkelová a francouzský prezident Hollande dosáhli, aby zastavili vojenský konflikt na Ukrajině, poslal Washington Victorii Nuland do Arménie, aby tam zorganizovala "barevnou revoluci", či puč, poslal Richarda Miles co by velvyslance do Kyrgyzstánu, aby tam učiníl totéž, a poslal Pamelu Spratlen coby velvyslankyni do Uzbekistánu, aby si tam koupila loajalitu vlády a odtrhla ji od Ruska. Výsledkem by byl rozpad CSTO a před Rusko a Čínu by to postavilo destabilizaci tam, kde si to mohou dovolit nejméně.

Tudíž Rusko čelí obnovení konfliktu na Ukrajině, zároveň se třemi dalšími Ukrajině podobnými situacemi na svých asijských hranicích. A to je jen začátek tlaku, který Washington vyvijí proti Rusku. 18. března generální tajemník NATO odsoudil mírové urovnání mezi Ruskem a Gruzií, které ukončilo gruzínský vojenský útok na Jižní Oseti i. Generální tajemník NATO řekl, že NATO odmítá toto urovnání proto, že "brání současnému úsilí mezinárodního společenství posílit bezpečnost a stabilitu v regionu".

Podívejte se na toto prohlášení blíže. Definuje "mezinárodní společenství" jako loutkové státy NATO Washingtonu a definuje posilování bezpečnosti a stability jako odstraňováni změkčujících polštářů mezi Ruskem a Gruzií, aby mohl Washington umístit do Gruzie vojenské základny, přímo na ruské hranice. V Polsku a pobaltských státech jsou lži Washingtonu a NATO o hrozící ruské invazi používány k ospravedlnění provokačních válečných her na ruských hranicích a k posilování amerických jednotek na vojenských základnách NATO u ruských hranic.

Máme zešílené americké generály v celostátní televizi, kde vyzývají k "zabíjeni Rusů". Vedení EU souhlasilo se zahájením propagandistické války proti Rusku, s vysíláním lží Washingtonu v Rusku ve snaze podkopat podporu Rusů své vládě. To vše je děláno proto, aby se Rusko donutilo k předání Krymu a své černomořské námořní základny Washingtonu a akceptovalo poddanství k Washingtonu.

 Když se hrozbám Washingtonu nepodvolili Saddam Hussein, Kaddáfí, Assad a Taliban, proč si šašci ve Washíngtonu myslí, že Putin, který má v rukou největší jaderný arzenál na světě, se podvolí? Evropské vlády, evidentně, nejsou schopny jakékoliv myšlenky. Washington vystavil Londýn a hlavní města všech evropských zemí, jakož i každé americké město, zničení ruskými jadernými zbraněmi. Stupidní Evropané spěchají do vlastního zníčení, ve službách svému washingtonskému páníčkovi.

Lidská rozvědka zmízela, když po 14 letech americké vojenské agrese proti osmi zemím světa nechápe, že Washington propadl aroganci a pýše a představuje si, že je pánem vesmíru, který nebude tolerovat žádný odpor proti své vůli. Víme, že americká, britská a evropská média jsou prodejná, dobře placená za lhaní pro svého pána. Víme, že velitel NATO a generální tajemník, když ne členské země, baží po válce. Víme, že americký dr. Divnoláska v Pentagonu a zbrojní průmysl se nemohou dočkat, aby otestovali své rakety a nové zbraňové systémy, do kterých vždy vkládají přílišnou důvěru.

Víme, že britský premiér je naprostá nula. Ale jsou německá kancléřka a francouzský prezident připraveni na zničení svých zemí a Evropy? Pokud má EU takovou cenu, proč je ohrožována samotná existence její populace, aby se podrobila a akceptovala vedení ze zešíleného Washingtonu, jehož megalomanie zničí život na Zemi?Russia Under Attack, Zvědavec.

Odsun Němců z Československa a z dalších zemí navrhli Angličané v r.1940 Prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.

Takové riziko, že tak početná menšina se znovu stane příslovečnou "pátou kolonou" v žoldu agresivní sousední velmoci, nebylo možno podstupovat podruhé proto bylo nutno volit variantu odsunu. Tato role se v málo obměněné podobě opakovala v r. 1939 také v Polsku. Britští experti tuto variantu, nejen pro ČSR, ale i pro Polsko, navrhli už v r. 1940 jako jediné schůdné opatření v zájmu evropské bezpečnosti, aby nebylo možno znovu využít německých menšin v sousedních státech k přípravě agrese; zásadně toto řešení přijala britská vláda v létě 1942. Formálně to bylo antihitlerovskou koalicí akceptováno v Postupimi.

Poznámka: Henlein a jemu podobní věšeli Angličanům bulíky na nos již od poloviny 30. let. Jejich lhaní, když Angličané viděli v r. 1939, o co znacizovaným Němcům v republice vlastně šlo, bylo jedním z kořenů, z nichž vyrostly anglické plány na odsun německého obyvatelstva ze sousedních států.

Jinak řečeno, zlé skutky se znacizovaným Němcům v r. 1945 vrátily ve formě odsunu i řady trestů odnětí svobody. Byly svého osudu sami strůjci..

Vydala Nezávislá skupina Věrní zůstaneme ve spolupráci s Křesťanskosociálním hnutím a Českým národním sdružením jako svou 502. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, 22. dubna 2015

www.ceskenarodnilistv.cz  e-mail: vvdavatel@seznam.cz

32

17