České národní listy

Květen, červen 2017   

Když německý medvěd si tě chce ještě blíže přivinout, tak si dej dobrý pozor!

I.

„Naši“ ústavní činitelé se snaží, jak jen mohou, aby nás dostali do nejtěsnější blízkosti Německa. Totéž bylo dlouholetým přáním i sudetů. Dnes dokonce skupina poslanců Bundestagu požaduje, aby Německo se více přiblížilo k České republice.  Mluví o příhraniční spolupráci, o ekonomických vztazích. Ti „naši“ i Němci honosně ten pohyb  nazývají strategickým česko-německým dialogem. Mluví o tom, jak česko-německé vztahy jsou vynikající, jak snad nikdy předtím nebyly.

Proces, který ČR nastoupila díky „našim“ germanofilům a sudetomilům, pokračuje. O jejich zaslepenosti svědčí na příklad i to, že jeden z nich o sobě prohlašoval, že se necítí být Čechem, ale Böhmem, další pak ještě nedávno o sobě říkal, že je sudetský Čech, aby se o něco později opravil v tom smyslu, že je Čech, ale narozený v Sudetech. Dokonce vytvořil i termín „politické Sudety“, do nichž zahrnoval i Šumavu a Brno. Zamysleme se nad tím, co vlastně po těchto úvahách z ČR ještě zbývá. To jsme se od dr. P. Bělobrádka, místopředsedy vlády ČR, zatím nedozvěděli.

Někteří optimisté vidí již „světlo“ na konci tunelu. Co však můžeme zaznamenat dále? Česká republika ztrácí svou státnost a postupně se fakticky stává německým protektorátem, kolonii a v myslích některých „českých“ politiků i 17. zemí Spolkové republiky Německo. Ano, tam někam může tento vývoj nás přivést. Přejeme si destrukci naší státnosti? Přejeme si ji vyměnit za zemskost s fragmentární svrchovaností?  Máme se dostat do situace ještě horší než za Rakouska – Uherska, kdy jsme byli zemí, z níž naši předkové vytvořili svrchovanou Československou republiku?. Možná, že někteří z nás si to přejí. Na štěstí je jich   jen malo. Mají však moc v rukou, nejen státní, ale i společenskou, vládnou sdělovacími prostředky, velkými finančními zdroji, školami a nebojí se používat k dosažení svých cílů i represivní orgány.

Na druhé straně stojí většina našeho národa, která si přeje zachování tak těžce vydobyté české státnosti. Má však holé ruce. Soustavně je vlastenecký tábor vnitřně rozkládán, aby síla jeho početnosti a vnitřní soudržnosti byla více a více narušována. Představitelé národní většiny  mají  velké těžkosti. Jejich osočování a napadání, někdy dlouhodobé, jindy pak nárazové, je pro ně již denním chlebem. Vlastenecké subjekty trpí  velkým a trvalým nedostatkem finančních zdrojů.

My jsme většinou, která si přeje zachování svrchované České republiky. Jsme pro strategický dialog, nikoliv však s Německem, ale se Slovenskou republikou. Nikoliv Němci jsou nám nejbližším národem, ale Slováci, s nimiž jsme žili řadu desetiletí ve společném státu. Jsme pro přibližování se ke slovenskému národu. Společně se Slováky si formu státoprávního soužití vybereme. Máme budoucnost jen tehdy, pokud budeme žít společně - Češi se Slováky a Slováci s Čechy.

II.

Jsme demokraté. Demokracii chápeme masarykovsky. Jsme pro její rozšiřování z oblasti politické i do oblasti sociální a hospodářské. Jejím důsledkem bude i sociální spravedlnost Jsme pro prohlubování zastupitelské demokracie o instituty demokracie přímé. Lid má právo, jak jsme pevně přesvědčeni, přímo v referendu rozhodovat o určitých společensky nejdůležitějších otázkách. To jsou některé z našich základních cílů.

Demokracie je vládou většiny. Proto navrhujeme, aby „naše vláda“ vypsala imperativním referendum o směřování republiky. Nechť lid, který je nositelem státní moci, rozhodne, zda půjdeme německou cestou ke ztrátě státnosti nebo česko-slovenskou k nové budoucnosti. 

III.

Říká se, že dobré účty dělají dobré přátele. Jak přátelské jsou česko-německé vztahy, svědčí i fakt, že Němci nám dosud nezaplatili reparace ve výši dnešních více než 3 bilionů korun. Tato reparační povinnost Německa vůči nám byla stanovena Pařížskou reparační dohodou. Je však jištěna i principem mezinárodního práva, který říká, že agresor je povinen zaplatit své oběti veškeré škody, které jí vznikly agresí. My jsme byli obětí německé agrese. Německá vojska byla u nás, ne naše na německém území. Naše právo na reparace a povinnost SRN nám reparace zaplatit jsou nepromlčitelné. Žádný náš ústavní činitel či vláda se jich nemohou vzdát.  S Německem jsme dokonce dosud ani nepodepsali mírovou smlouvu, ač jsme s ním byli ve válečném stavu a bojovali.. Při jednání o mírové smlouvě musíme naše reparační požadavky vůči Německu položit na stůl a trvat na jejich splnění.

IV.

Před německým „přátelským“ obětím se musíme chránit, silně chránit. Musíme si vždy uvědomit, jak probíhal více než tisíciletý germánský Drang nach Osten. Část dnešního Německa stojí na dřívějším slovanském území, které obývali Polabští Slované. Vezměme v úvahu i osud Lužických Srbů, kteří jsou v Německu uznávanou národnostní menšinou, ač žijí na svém území již od V. století, kdežto Němci, kteří se cítí být pány obou Lužicí, jejich zem a Lužické Srby, stejně tak jak dříve Polabské Slovany, postupně germanizovali a germanizují. Dnes Lužičtí Srbové bojují o svou národní existenci, dokonce i o své školy, kulturní instituce, o svůj jazyk. Z Lužice se na nás čas od času obracejí se žádostí o pomoc. Nedávno nás Lužičané žádali o podporu petice „My, rodiče, bojujeme za srbské vyučování našich dětí! Witaj musí zůstat“, Kathleen Komolka, Německo 

„Prosím, pomozte nám, rodičům dětí ze srbskojazyčných základních škol programu Witaj a základní školy Witaj v Sielowu, aby naše děti měly volný a neomezený přístup ke vzdělání v našem srbském jazyce, v rámci lužickosrbského vzdělávání nebo dvojjazyčného vzdělávání v rámci programu Witaj!

Jsme Srbové a tudíž bychom měli patřit k uznávané menšině v lužické sídelní oblasti. K uznávané menšině s oprávněnými zájmy ve vztahu k ochraně a propagaci našeho srbského jazyka a kultury, které jsou chráněny ústavou.

Ministr školství Baaske nyní přijal nové nařízení o srbském a dvojjazyčném vyučování - Witaj. Při minimálním počtu 12, při třístupňovém vyučování, by ve většině škol v Braniborské Lužici  nebylo srbské vyučování možné a náš projekt Witaj, který je ústřední součástí každodenního života, bude pravděpodobně postižen ještě dramatičtějšími důsledky. Celý vzdělávací koncept, jako jsou Witaj-školky, které zajišťují dvojjazyčný rozvoj našich maličkých, je rovněž velmi zranitelný vůči tomuto záměru!

Říkáme, že pro menšiny nemohou být použita kritéria, jako je účinnost nebo holá čísla! Je to v rozporu se zásadou ochrany menšin a za ni budeme bojovat dál!

Ministře Baaske, zajistěte, aby toto nařízení nevstoupilo v platnost! Aby byly používány uznávané a dobře použitelné předpisy bez pevných čísel.

Proč chcete pane ministře Baaske změnu, která zabrání našim dětem, aby měly svá základní práva zajištěná a mohla rozvíjet svou kulturní identitu?

Proč prosazujete ministře Baaske toto nařízení, které definuje minimální velikost skupiny, aby se zabránilo v zajištění práv našich dětí, zakotvených do zákona, ústavy a Evropská charty a rozvoji jejich kulturní identity? My rodiče a Lužičtí Srbové to nechceme připustit! Prosíme, respektujte nás, a nepokračujte v opatřeních, zahájených po potlačení východoněmeckého režimu, která neustále směřují ke zmaru!“

Lužickosrbské školství je opět ohroženo! Liza Stefanova prosí o podpis petice na podporu lužickosrbské výuky v Dolní Lužici, která je ohrožena braniborskou vládou. Braniborské ministerstvo školství plánuje zvýšit počet dětí nutný na otevření lužickosrbské výuky na dvanáct, čímž by zřejmě ze sedmadvaceti škol zůstala výuka pouze v jedné. (Zdroj Serbske Nowiny.)

https://www.facebook.com/Spole%C4%8Dnost-p%C5%99%C3%A1tel-…/

Někteří z nás považují realizaci uvedených opatřeních za jednou z forem probíhající germanizace Lužických Srbů v Německu. A zároveň za ilustraci toho, co by nás časem mohlo potkat.

Půjdeme-li německou cestou, čeká nás zřejmě dříve, či později osud Lužických Srbů a Polabských Slovanů. Čas se nachyluje. Musíme projevit rozhodnost! Nás je většina, proto o své budoucnosti musíme rozhodnout jenom my. Nenechme za sebe mluvit ty, kteří s německou mocí kolaborují! Řekněme německé cestě, nám tak vnucované,  ne! Česká republika je svrchovaným státem, nedělitelná. Její historické hranice jsou nedotknutelné. Odsun německého obyvatelstva, uskutečněný na základě rozhodnutí spojenců v Postupimi, je nevratný a definitivní.

V.

Podívejme se pozorně ještě na mapu střední Evropy. Česká republika je částečně vklíněna mezi Německo a Rakousko. Tato naše geografická poloha již delší dobu vyvolává na německé straně pokušení připojit, tím či oním způsobem, naše historické území k Německu. I tzv. protektorát Hitler připojil k německé říši. Dnes se zřejmě nemusíme obávat německé ozbrojené agrese. Místo ozbrojených vojenských jednotek k nám pronikají němečtí investoři, kteří značnou část našich produktivních kapacit již vlastní. S nimi přicházejí i někteří němečtí zaměstnanci do vedoucích pozic. Německo má stoupající vliv v ČR, kterému napomáhá v současnosti „naše“ vláda, tj. především představitelé ČSSD a KDU, německá menšina u nás.

Za této celkové situace dochází v posledních dvou, tří letech i k viditelnému  průniku sudetomanů do republiky. Tzv. sudetoněmecká reprezentace zastupuje landsmanšaft při přímých jednáních s vládou ČR. Sudety povýšil premiér B. Sobotka na naše spojence. Honoruje jejich snahu o novelizaci stanov velmi vstřícnými kroky, které jsou  předčasné a některé dokonce scestné.  Pokud budou platit stanovy a program „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ (SL) v původním znění, není s představiteli SL o čem jednat. V žádném případě nesmíme uznat přeměnu „sudetoněmecké národnostní skupiny“ ve druhý státotvorný národ a souhlasit s tím, aby se jako takový vrátil do republiky. Sudeti mají svou vlast. Je v Německu nebo Rakousku. Tam nechť žijí. Pokud vůči nám nebudou neustále vznášet nejrůznější požadavky, např. Sudety byly a opět budou německé“, napadat nás, přepisovat naše dějiny a pomocí kolaborantů ovlivňovat dění v republice, můžeme žít v pokoji a míru. My v republice, oni ve své německé vlasti. Přijedou-li k nám jako řádní hosté, budou vítaní. Zatím však  SL proniká stále více a intenzivněji do republiky a snaží se o její poněmčování. Pokud nepřestanou, mají podporu i z německých vládních míst, budeme muset se jim postavit. Republiku si germanizovat nenecháme ani sudety, ani Německem! 

VI.

Se SRN i s potomky odsunutých Němců přesto chceme žít jako  sousedé na základě principu rovnosti a nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu. Dříve však musíme odstranit řadu deformací, které se postupně objevily v česko-německých vztazích. Pokud bude dobrá vůle na obou stranách, dílo se nám podaří. 

Ing. Pavel Rejf. CSc.

Diskuze o nemyslitelném - objeví se jaderné zbraně v EU a v Německu?

Německé noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung 6. února zveřejnily rozhovor s předsedou polské vládnoucí strany „Právo a spravedlnost“ J. Kaczyńským, v němž uvedl, že by uvítal transformaci EU v jadernou supervelmoc. Rozhovor vyšel v předvečer cesty A. Merkelové do Varšavy, kde se kancléřka setkala nejen s oficiálním vedením Polska, ale také s samotným Kaczyńským, kterého mnozí i v Německu nazývají „šedou eminencí“ dnešní polské politiky. Jedním z ústředních témat návštěvy Merkelové byly otázky obranné politiky EU a v této souvislosti prohlášení Kaczyńského nevypadá náhodně. Naopak je zcela organicky propojené s kontextem diskuse, která začala v samotném Německu v listopadu loňského roku.

V předvečer prezidentských voleb v USA ve Spiegelu vyšel sloupek profesora Ch. Müllera, který, rozmlouvaje o důsledcích možného vítězství Donalda Trumpa, uvedl, že v případě rozpadu NATO a zmizení americké bezpečnostní záruky Evropě hrozí nové závody ve zbrojení, a „dokonce i debaty o vlastních německých jaderných zbraních se mohou stát možnými“. Předpověď Müllera začala být probírána již za méně jak dva týdny, i když v té době nikdo ještě nemohl říci nic určitého o politice nové administrativy USA.

Nejprve R. Kiesewetter, vlivný poslanec Bundestagu za CDU, specializující se na témata zahraniční a bezpečnostní politiky, oznámil, že pokud USA chtějí od evropských partnerů větší investice do bezpečnosti, nebo zda chtějí odejít z Evropy, pak zkrátka stojí za to přemýšlet o tom, zda se nespolehnout v zájmu politiky zadržování na francouzsko-britský „jaderný deštník“, který by mohl být financován ze společného obranného rozpočtu EU. S Velkou Británií by po jejím případném odchodu z EU mohly být uzavřeny příslušné partnerské smlouvy. Podle Kiesewettera tato otázka není předmětem diskuse, nicméně by zde, jak uvedl poslanec, neměl být „zákaz na názory“.  

Pak po několika dnech Frankfurter Allgemeine Zeitung publikoval článek svého redaktora B. Kohlera, v němž se tvrdilo, že v případě, že Amerika svalí úkol obrany Evropy do značné míry na bedra samotných Evropanů, pak by to pro ně znamenalo nepříjemné důsledky: zvýšení výdajů na obranu, obnovení branné povinnosti, protržení „červené linie“ a „a pro německé smýšlení něco zcela nemyslitelného — otázku vlastního jaderného odstrašení, které by bylo schopné kompenzovat pochyby o „amerických garancích“. „Francouzský a britský arzenál v jejich dnešním stavu by pro to byl příliš slabý ;. Zatímco Moskva se vyzbrojuje,“ — napsal Kohler.  

Prohlášení Kiesewettera a Kohlera samozřejmě vyvolala negativní reakce. Tak předseda Mnichovské konference o bezpečnosti Wolfgang Ischinger vyzval vzdát se diskuse o jaderné strategii Německa, pojmenoval ji nebezpečnou a nezodpovědnou, a zdůraznil, že „neexistuje žádná francouzská varianta, ani varianta EU“.  

Ve Spiegelu čtyři známí němečtí politologové — F. Sauer, K. Masala, P. Hellmann a R. Wolf — publikovali článek s názvem „Německo nepotřebuje jaderné zbraně“, v němž za použití dnes i mezinárodně-právních argumentů odůvodnili teze o tom, že vytvoření vlastní jaderné zbraně by Německu jen ublížilo. Zároveň však autoři uznávají, že v případě, „pokud USA skutečně zcela uzavřou svůj jaderný deštník nad Evropou“, bude třeba přemýšlet o tom, jak by se jaderný arzenál Velké Británie a Francie mohl stát součástí celkové strategie odstrašování ЕU.  

Vedoucí úřadu spolkového kancléře P. Altmeier v rozhovoru pro Welt am Sonntag“ souhlasí, že v Evropě obecně a v Německu zejména je třeba zvýšit bojový potenciál, odmítl však jakékoliv diskuse o budování jaderného potenciálu EU. Podle Altmeiera je jisté, že nový prezident USA bude do značné míry držet kontinuitu v zahraniční politice, protože přítomnost amerických jaderných kapacit v Evropě není „laskavostí“, ale také slouží účelům ochrany samotné Ameriky před potenciální jadernou hrozbou.  

Nicméně téma, jak dříve řekl Kohler „zcela nepřijatelné pro německé povědomí“, bylo přesto otevřeno a diskuse o možnosti vytvoření jaderného potenciálu EU nebo Německa probíhá už v tomto roce.

V lednu politolog M. Terhalle ve vydání „Tages Spiegel“ znovu vyzval k vytvoření německého jaderného potenciálu tváří v tvář „hrozbě ze strany Putinova Ruska“, spočívající podle jeho názoru ve strategické a konvenční nerovnováze, která může nastat v případě ukončení amerických záruk bezpečnosti.

Na počátku února možnost objevení se jaderných zbraní v EU nebo v Německu byla probírána na prvním kanále německé televize v pořadu „Panorama“. Při tom jeden z vystupujících zde komentátorů a odborníků, U. Kühn z Institutu pro výzkum problémů světa a bezpečnostní politiky, zdůraznil, že otázka vlastních německých nebo evropských jaderných zbraní není tak úplně absurdní: „Pokud se v příštích letech situace v oblasti bezpečnosti v Německu a v Evropě bude zjevně lišit v záporném směru, tedy Rusko bude i nadále ohrožovat mír v Evropě, zatímco Američané v té době budou odcházet, pak bych nevylučoval, že v Německu začnou uvažovat o tom, jak se chránit proti Rusku“. Pozoruhodné je, že doprovodný text k pořadu na webových stránkách televizní stanice končil slovy: „Je to velmi citlivé téma — problematické a choulostivé — které se bohužel díky novému muži v Bílém domě může stát aktuální rychleji, než by se mohlo zdát.“  

Ředitel Institutu pro globální veřejnou politiku T. Benner 10. února ve svém komentáři na stránkách „Wirtschaftswoche“, přijímaje jako výchozí obě teze o možném odstoupení USA od svých závazků v oblasti bezpečnosti a o potenciální hrozbě ze strany Ruska, zdůraznil, že německé jaderné zbraně mohou být pouze „posledním krokem v případě, že se euro-atlantického spojenectví zcela rozpadne“. Benner také připomíná vyjádření Kaczyńského, že „jaderný deštník“ EU je v současné době jen iluzorní nápad, nicméně při tom nejen doporučuje udržovat vojenskou spolupráci s Velkou Británií po jejím odchodu z EU, ale také radí vládě v Německu začít po prezidentských volbách ve Francii jednání s Paříží o více než úzké spolupráci v oblasti jaderné energie. Protože podle Bennera „naše vztahy s Francií a její force de frappe jsou rozhodující“.  

Oficiální Berlín se této diskuse neúčastní a výše uvedený rozhovor Altmeiera je patrně jen výjimkou. Na tiskové konferenci 8. února zástupci německé vlády odmítli komentovat prohlášení Kaczyńského o přeměně EU v jadernou supervelmoc a upozornili, že „neexistují žádné plány na jaderné vyzbrojení v Evropě za účasti federální vlády“. Nicméně náměstek tiskového tajemníka vlády U. Demmer upozornil v této souvislosti také na to, že v procesu sebepřehodnocení, ve kterém se nyní nachází Evropská unie, otázky vnitřní a vnější bezpečnosti zaujímají ústřední místo.  

Spolu se zmíněným prohlášením Kaczyńského to dává jisté důvody se domnívat, že v kontextu současné diskuse o reformě SPBO (Společné politiky bezpečnosti a obrany) EU se otázka o společných jaderných zbraních EU v kuloárech stále diskutuje, i když konkrétní plány pravděpodobně zatím opravdu nejsou. Stojí za zmínku, že i Kiesewetter se zmínil o tom, že ještě před volbami v USA zdůrazňoval myšlenku společného jaderného potenciálu v „kruzích zabývajících se otázkami bezpečnosti“, ale nenašel podporu. Nicméně vyjádřil naději, že po zvolení Trumpa bude toto téma přijímáno seriozněji.

V této souvislosti je třeba poukázat na to, že aktuální proces posilování evropské obranné kapacity byl zahájen ještě za Obamovy administrativy, a mnohá řešení, která jsou dnes akceptována a realizována v této oblasti, se začala připravovat už v letech 2012 – 2013, tj. do začátku ukrajinské krize. Faktor „ruské hrozby“, k němuž do značné míry došlo díky umělému zvyšování napětí členskými státy EU v posledních třech letech, opravdu výrazně urychlil tento proces a ten se již vyvinul v jednu z jeho hlavních hnacích sil. Totéž lze říci o zvolení Trumpa, i když působení tohoto faktoru lze zatím pozorovat pouze na velmi krátkém úseku času. Oba tyto faktory nyní aktivně používají jako hlavní argumenty zastánci posílení obranyschopnosti a přechodu k vojenské integraci EU, které lze pozorovat, například právě na příkladu diskuse o možném jaderném potenciálu EU nebo Německa.

Ale ani „ruská hrozba“, ani zvolení Trumpa nejsou hlavními důvody těch procesů, které se v současné době odehrává v rámci SPBO a ve sféře obrany jednotlivých zemí EU. Jejich základem je v první řadě pochopení odehrávajících se „tektonických posunů“ v mezinárodní politice a ekonomice a snaze Evropské unie aktivně – podporované i Německem – o dosažení „strategické autonomie“ a vstoupení do kategorie plnohodnotných světových velmocí. Držení vlastního jaderného potenciálu je důležitou součástí druhu „strategické autonomie“.

Z tohoto pohledu otevření debaty o jaderných zbraních v EU nebo v Německu se zdá být nikoli výsledkem paniky, ale zcela racionálním krokem příznivců projektu „jaderné supervelmoci EU“, zaměřené na to, aby „nemyslitelné“ se změnilo na „diskutované“ a přijatelné v době, kdy faktor „ruské hrozby“ byl navíc umocněn zvolením Trumpa. Je třeba poznamenat, že cíl byl úspěšně splněn: téma i vlastní jaderné zbraně Německa se staly diskutovanými na stránkách předních časopisů a centrální televize. Jistě, zatím je problém pouze na úrovni diskusí, a k tomu, aby přešel do praktické roviny – pokud k tomu opravdu dojde – můžou uběhnout roky. Ale první krok byl učiněn a další zahraničně-politické tabu v Německu padlo.

Zdroj:https://riss.ru/analitycs/39113/ nwoo.org

Potrebuje Nemecko atómovú bombu?

Na našich (nemeckých) hraniciach sa zlostí ruský medveď a Donald Trump nechce stáť pri nás – preto potrebuje Nemecko vlastné atómové zbrane. Takto sa dá rozumieť nebezpečnej, s ohňom si zahrávajúcej debate, ktorú viedol pred niekoľkými týždňami establišment.

ARD – Magazin Panorama sa od roku 1961 radil k mediálnym posilám mierového hnutia. Až po roku 2011, keď strana SPD obrátila kurz proti Putinovi, zmenila sa línia vysielania, obzvlášť očividne pri príspevkoch k ukrajinskej kríze. No 2. februára 2017 nasledovalo prelomenie tabu, ktoré zatlačilo všetko ostatné do úzadia. Panorama otvorila pred miliónovým publikom diskusiu o údajnej nutnosti atómového zbrojenia Nemecka. Tým sa vytrhli korene mierového hnutia, pretože na jeho začiatku uprostred 50. rokov stál „Göttinger Appell“ uznávaných prírodovedcov, ktorí sa vzbúrili proti nukleárnym fantáziám bývalého ministra obrany Franza Josefa Straussa. Státisíce vyšli na ulicu. Budú opäť oživené atómové ambície muža z CSU s ľavicovým vetrom v chrbte, presne zo smeru, ktorý stál kedysi proti?

V relácii „US-Atombomben in Deutschland – Trumps berechenbare Macht“ (Atómové bomby USA v Nemecku – Trumpova nevypočítateľná moc) prináša Ulrich Kühn, okrem iného činný v Inštitúte pre mierový výskum a bezpečnostnú politiku, senzačný návrh: „V podstate máme teraz problém s americkým prísľubom odstrašenia, pretože Trump sa jednoducho nezaujíma o to, či treba v Európe takýto systém, ktorým sa dá Európa obrániť.“ Moderátorka zachytila „hodenú loptičku“: „Ak by Trump stiahol svoje atómové zbrane z Eifelu (pohorie v blízkosti amerických základní), bolo by Nemecko bez atómových zbraní. Znie to na prvý pohľad dobre, ale to asi nie je riešenie! Mohlo by ísť o otázku, ktorá bola doteraz veľké tabu. Nemecká atómová bomba.“ Ešte raz Kűhn: „Idea nemeckej alebo európskej atómovej bomby nie je úplné absurdum (...) Ak by sa mala v nasledujúcich rokoch situácia výrazne negatívne zmeniť, potom by som nevylúčil, že sa aj v Nemecku začne uvažovať, ako sa musíme brániť proti Rusku.“

Následne sa asi museli rozžeraviť telefónne linky v redakcii – Panorama musela v priebehu hodín na svojej webovej stránke svoj „atómový flirt“ vysvetľovať: „Máme porozumenie, keď nám diváci píšu, že politika odstrašovania je veľmi nebezpečná, dokonca nehumánna, a k tomu ešte hlúpa. Avšak debata o nukleárnom odstrašení je teraz reálna. Potláčaním naliehavých otázok a diskusií sa dosiahne presne opak.“

Beda ale, ak by chcel niekto klásť „naliehavé otázky“ o uzatvorení našich hraníc – ten by asi nemal rátať s tým, že by mohol tak priateľsky ako tento Kühn viesť rozhovor v Panorame, ale bol by ako pravicový populista postavený na pranier. Všimnite si: Otvorenosť diskusie sa týka len tém, ktoré vnášajú do diskusií výlučne elity.

Pretláčanie v smere atómové zbrane sa otvorilo už v novembri 2016, keď predseda frakcie pre zahraničnú politiku CSU/CDU v parlamente Roderich Kiesewetter obhajoval v nemeckom rozhlase myšlienku vlastnej nukleárnej obrany v EU. V decembri 2016 pokračoval FAZ (Frankfurter Allgemeine Zeitung). Vydavateľ Berthold Kohler nariekal nad tým, že Trump necháva Európanov „v štichu“, čo nepoznajú od roku 1945. „Preto je nutné vziať do úvahy otázku vlastnej schopnosti nukleárneho odstrašenia (...). Francúzske a britské arzenály sú v ich súčasnom stave slabé. Ale Moskva vyzbrojuje.“

Ľavicovo-liberálny Tagesspiegel urobil koncom januára koniec všetkým pochybnostiam o tom, kadiaľ má ísť cesta. Pod titulom „Nemecko potrebuje atómové zbrane“ urobil zo svojho srdca vražednú jamu politológ Maximilian Terhalle. Okrem iného pracuje pre Medzinárodný inštitút strategických štúdií (IISS) v Londýne a je členom Nemeckej atlantickej spoločnosti, v ktorej sa schádzajú bezpečnostní politici všetkých etablovaných strán. Ukážka: Nemecko, ktoré chce obmedziť Putinovo Rusko, aby udržalo nezávislú a tým prakticky politicky pevnú Európu, ktorá udržuje našu vnútornú a zahraničnú voľnosť pohybu obchodu, to musí urobiť vojensky a teda nukleárne. Všetko ostatné je ilúzia, pretože sa tým naivne podceňujú Putinove rastúce revizionistické nároky na moc v Európe, ktorá nie je chránená USA.

Potom prišlo vysielanie Panorámy a potom boli na rade opäť FAZ. Deň pred návštevou Angely Merkelovej vo Varšave (6. februára) vydali noviny rozhovor s Jaroslavom Kaczynskym, najmocnejším mužom vládnej strany Právo a spravodlivosť. Podporil myšlienku vyzbrojovania EÚ: Vlastná atómová veľmoc by mohla vydržať (tempo) s Ruskom.

Tak získava na váhe možnosť vlastného nemeckého siahnutia za bombou, čo sa spomenulo aj v médiách. Jediná mierovo-politická alternatíva, Trumpove stiahnutie vojsk z Európy ako historická možnosť vyrovnania sa s Ruskom, je ofenzívne propagovaná len novou stranou AfD. Táto ľavicová, s Putinom sympatizujúca strana prešla na kurz proti Trumpovi a mohla by byť ako opozičná sila ochromená.

Napínavé bude čakanie na stanovisko CSU: Horst Seehofer stojí ako každý Bavor v tieni Straussa, ale ukázal sa priateľský k Trumpovi a úprimný voči Putinovi.

Zdroj: Jürgen Elsässer, Compact 3/2017, Zemavek

Bundeswehr chce jaderné zbraně a znovu tažení na Rusko

Pokud se budeme zajímat o modely a vzory řízení, Česká republika je globalistickou gubernií s charakteristikou německého dominia, resp. protektorátu. Český občan si nesmí vydělávat více, protože by to zdražilo náklady pro německý průmysl, který využívá ČR jako lacinou „asijskou“ výrobnu, která ale neleží v Asii, nýbrž za humny a za kopečky. Toto dominium je natolik servilně podřízeno Berlínu, že dokonce ministr obrany na základě papíru, který ani není smlouvou [2], předal německému Bundeswehru velení nad 4. Brigádou rychlého nasazení z Žatce. A jen pár dní poté se objevilo na TV Nova v Televizních novinách, že už příští rok tato brigáda pojede do Lotyšska, kde se právě pod německým velením zúčastní ostré mise. Němci tak budou velet Čechům na ruské hranici. Pokud někomu stále nedochází perspektiva, k čemu se schyluje, tak to pouze zopakuji. Bundeswehr plánuje další ruské tažení, opět se hledí na Moskvu jako na cíl ambicí Německa, protože to poslední tažení dopadlo poněkud neslavně pro předchůdce Bundeswehru. Zatímco Donald Trump se od globalistického řízení odpoutává a vrací USA samostatnost, v Česku probíhají nebezpečné procesy zániku země.

Německo už ví, že USA se stahují politicky i vojensky z Evropy, zatím to není vidět a neokonzervativci v USA a tamní jestřábi stále dokola opakují mantru o pevném svazku USA s NATO, ale Trump jasně mluví o tom, že NATO je zbytnělé uskupení, které je přežitkem své doby, a že pokud má pokračovat, země NATO musí vynakládat 2% HDP a musí USA splatit všechno, co do té doby za ně USA platily. Německo už tak tuší, že i když za několik let by mohlo na 2% dosáhnout [3], ostatní země NATO to zkrátka „nedají“, nezvládnou a NATO dříve či později skončí. Proto Německo začalo dokonce uvažovat o vývoji vlastních jaderných zbraní, a to hlavně prý proti Rusku [4]. Drang nach Osten je tak v německé politice stále hluboko uložený. Navzdory přání globalistů, kteří by dočasně rádi spojili Berlín a Moskvu proti USA. Jenže německý duch minulé doby je stále v Německu zažraný jako špína, se kterou si ani Ariel neporadí. Je to takové doslova tancování ve tmě, kdy někdo hraje do rytmu tak zběsile, že tanečníci v podobě zemí se točí jako na obrtlíku, ale nikdo netuší, jak to skončí a které země se v tomto tempu udrží (Das neue Europa) a kteří odpadnou (exity z EU, druhorychlostní země EU). Nervozita se potom přenáší z Bruselu i do Prahy.

Z článku na AENews dne 7.3.2017

Má současné Německo imperiální zájmy?

Pokud bychom nebyli informováni o některých skutečnostech, mohli bychom s odpovědí zřejmě váhat. Když však vezmeme na vědomí některá fakta, o nichž média spíše mlčí, než mluví, situace se mění.

Připomeňme si např. vystoupení  pana Michaela Rotha, náměstka ministra zahraničí SRN pro Evropu,  který  v Berlínském Institutu pro evropskou politiku v části svého vystoupení, jež se jmenuje  „Je třeba nově definovat roli Německa v Evropě“,  zcela otevřeně, bez jakýchkoliv rozpaků mírně či více překvapeným Evropanům sděluje, že „jako největšímu členskému státu EU náleží Německu vůdčí role“.( www.klaus.cz/clanky, 8.6.2016).

Jen po několika měsících poté vystoupil B. Posselt se svou tezí, že Evropě patří vedoucí roli ve světě. Jak to do sebe hezky zapadá. Nejdříve  Německo ústy jistě autoritativního činitele prohlásí, že mu, jako nejsilnějšímu státu EU, náleží vůdčí role , a pak po několika měsících B. Posselt začne nezastřeně šilhat  po vedoucí roli Evropy ve světě. (Evropa by měla převzít vůdčí roli ve světě, myslí si Bernd Posselt, @PolakPavel @Radiozurnal1 lhttp://www.rozhlas.cz/radiozurnal/dvacetminut/_zprava/1676878

Imperiální plány Německo zřejmě má, jak vyplývá i z uvedeného. My je nepodporujeme. Němci by si však sami měli uvědomit, že ve 20. století jejich světovládné plány k ničemu dobrému nevedly. Německo nejdříve posílilo, šlo do války a prohrálo. Důsledky agrese nenesl jen německý lid, ale stamilionů Evropanů. Mnozí z nich na takováto dobrodružství doplatili i svými životy. Ostatní museli celá léta budovat to, co jim německá agrese vzala a zničila. Ale i Němci po prohraných válkách se probouzeli z krvavých imperiálních snů uprostřed trosek a hladu. A to vše by měli vědět i pánové  M. Roth a B. Posselt.                                       J. Skalský

Fatální omyly vyšetřovatelů protektorátních restitucí

Orgány, které dnes vyšetřují tzv. restituční kauzy potomků protektorátních aktérů, po nichž chtějí dědit obrovské majetky, patřící dnes státu - a to nejen pozemkové úřady, ale i žel některé soudy -, se dopouštějí často fatálních chyb v hodnocení základních meřítek kolaborace s III. říší. Přitom nález Ústavního soudu z r. 2004  Colloredo-Mansfeld nabádá orgány i soudy, aby si v případě nejasností, tyto ověřily důkazy oborů historie a archivnictví. Zhusta se tak ovšem neděje dostatečně!  Podívejme se na tyto omyly blíže.

První a doslova fundamentální omyl, je pouhé formalistické hodnocení přihlášky k němectví - tzv. Fragebogenu (v otrockém překladu "okruhu otázek"). Fragebogen byl nejtvrdší kádrový dotazník všech dob. "Kam se hrabe bolševik" se svým kádrováním! Ve své knize "Umlčená Osvětim" (Vydavatelství Jarošová, Brno-Líšeň 2016,I. vyd., bibliofilie) jsem podal v exkursu o přihlášce "Fragebogen zur Feststellung der Deutschen Volkszugehörigkeit" na stranách 155 až 166 velmi podrobný rozbor této kruciální přihlášky  nejen k němectví, ale ke III. reichu. Řada dosavadních badatelů (zejména z tzv. ÚSTR) takto formalisticky Fragebogen hodnotí, což je naprosto nesprávné a bludné. Horší je, když na toto hodnocení přistupují kompetenti různých vyšetřujících orgánů.

Co to byl a co znamenal Fragebogen pro žadatele? Byla to nejen formální přihláška ke stanovení žadatelovy národnosti, nýbrž též přihláška závazku ke III.říši, k jejímu "Herrenvolku" - panskému národu. A to na rasovém základu stanoveném tzv. norimberskými zákony! Nešlo pouze o to, že žadatel se veřejně a úředně přihlašoval k německému národu, k německému "soukmenovectví" (Volksgenossenschaft). Šlo rovněž o to, že prokazoval své tzv. árijství, a to u tzv. běžných soukmenovců do čtvrtého pokolení obou pokrevních linií, a u šlechty do pěti pokolení obou linií. Tj. dokazování bylo ohraničeno pro tehdejší občany roky 1800 a pro šlechtu dokonce rokem 1750! Každý žadatel, který toto prokázal, musel podpisem po čtrnáctidenním povinném rozmýšlení stvrdit, že je "dokonalým arijcem", což byl princip,který demokratické státy odsuzovaly v Ženevě a jinde již tenkráte. Arijství u Fragebogenu prověřovaly státní a stranické orgány Říše,a to i v protektorátu! Tak každý žadatel Fragebogenu byl nejen prověřován okupačním Oberlandrátem, nýbrž i orgány NSDAP, potažmo vyššími říšskými orgány, jako byl například Ahnenerbe. Takové prověřování pak z tohoto hlediska přímo vylučovalo otázku tzv. nátlaku na žadatele. Žadatel podepisující pod nátlakem, by pro Říši nejen bezcenný,ale i mohl být nebezpečný svou nespolehlivostí - a především nesměl navršovat kolaboraci dalšími skutky! Zjištění nátlaku kontrolními orgány by pak znamenalo zvláštní postih agresorů nátlaku - přinejmenším tzv.Sonderbehandlungem,což znamenalo zvláštní říšské nebo stranické soudy a koncentrák nebo i smrt! Samotný příklad fatálního omylu vyšetřovatelů prokazuje i sama kauza Colloredo-Mansfeld,v poslední době vystavená vrácení od Ústavního soudu nižším obecným soudům - jež jak se zdá,se potácejí od jednoho řešení ke druhému bez kýženého závěru. Co bylo selháním v dané kauze? Bylo to uvěření žadatelům, že jejich případ měl tzv. rasové pozadí persekuce,a tudíž mají na restituce nárok. Kdyby vyšetřovatelé od počátku přihlédli k reáliím Fragebogenu, takový obrat kauzy by vůbec nemohl nastat. Je známo, že příslušníci rodu Colloredo-Mansfeld sami podali tyto Fragebogeny. Je to dokonce zveřejněno v odborných publikacích,jak je CUI BONO RESTITUCE, a jiné. Tudíž bylo vyloučeno podle reálií postupů Říše, aby jako "neárijci" vůbec vyplnili takové přihlášky a byli prověřováni. Jako neárijci by skončili v transportech smrti. Tento formalistický přístup tudíž jen zbytečně prodloužil kauzu beztak problematickou od samého počátku a poškodil občany daného regionu,dodnes tonoucí v právních nejistotách!

Další fatální omyl vyšetřovatelů protektorátních kauz spočívá v přesvědčení, že stačí prověřit období chování žadatelů o Fragebogen v počátku okupace. Orgány v mnoha případech pomíjely vyšetřování chování protektorátních aktérů během celé doby okupace, anebo se při tomto vyšetřování vymlouvaly na čas vyšetřování, na dobu tak vzdálenou od konce okupace,že prý příslušné doklady nelze dohledat! Tím ovšem jen potvrzují prvotní hrubou nedbalost státu, který, jak pravil přednosta Pozemkového úřadu Blansko Ing. Skřipský, měl "s péčí řádného hospodáře" pečovat o všechny tyto doklady, nikoli je selektovat a trpět jejich ničení, ztráty a dokonce krádeže,jak se to například stalo na Městském úřadě v Rájci-Jestřebí! Stát tu od počátku vyšetřování v mnoha případech projevil hrubou nedbalost - tak chybějí u kauzy Salm doklady vyšetřování tří komisařů ze září 1945, chybějí registrační karty nacispolků v originále, dále dokonce i cenné reálie jako prapor Kriegerkameradschaft a fotoalbum Kriegerkameradschaft v odhadní ceně cca 750 tisíc korun! V kauze Walderode chybějí dokumenty o abwehru a wehrmachtu, v jiné kauze na Moravě dokumenty o NSDAP otce a dcery, apod. Toto vše zavinil sám stát hrubou nedbalostí ve sledování, zajišťování a uchovávání protektorátních a říšských dokumentů - a i vlastních dokumentů vyšetřování z let 1945 a dalších! A nelze se vymlouvat jen na "revoluční chaos osvobozeného státu"! Tak například album Kriegerkameradů Rájce, kde byl dle vyšetřovatelů fotografován pan kníže, reálně existovalo, bylo zajištěno u nacisty Tugemanna, vrchního účetního Salmova panství, bylo dle protokolní knihy města dokonce veřejně vystaveno v Rájci na policejní stanici - a dnes je ukradeno! Kdo je viník ? Pan stát. Strpěl to a nezajistil nic.

A konečně další omyl vyšetřovatelů spočívá v ignoraci skutků žadatelů - protektorát netrval jen jediný rok, za dobu okupace řada žadatelů o Fragebogen navršovala svou kolaboraci různými dekretálně nepřijatelnými skutky, ať to byl vstup a příspěvky různým naciorganizacím, nebo veledary na wehrmacht, nebo přijímání tzv. Mutterkreuzů za které byly obrovské privileje na ošacení, obuv,otop a dokoce na bankovní úvěry, dokonce vstup do NSDAP, projevy soustrasti s umrtím katana Heydricha, potkávání se s reichsprotektorem Neurathem - skvělý dokument o patolízalství protektorátní šlechty vůči Neurathovi přinesli prof.Pavlíček a doc.Benda ve své knize o majetkových restitucích šlechty po roce 1989. Tam je doposud neznámý seznam podepsané šlechty dolézající k reichsprotektorovi, u kterého loajální vlastenec ČSR se směl objevit jen v jediném případě - jako zatčený nebo vězeň!

Co měly učinit soudy v takových kauzách? Měly prohlásit nepřezkoumatelnost těchto kauz, přiznat zavinění státu v otázce dokumentace, a zarazit je navždy podle platných dekretů. Dále měly přezkoumat celé období kolaborace jednotlivých aktérů a správně je vyhodnotit. Nestalo se všude - a stát se potácí od jedné protektorátní kauzy ke druhé. Ke škodě vlastních občanů a své vlastní.

Jiří Jaroš Nickelli, předseda Historicko dokumentační komise, ČSBS Boskovice

Potřebujeme muzeum Němců v Čechách? Nepotřebujeme!

Přesto na něj již padly možná stamiliony korun. Před několika měsíci Ministerstvo kultury ČR na tento projekt uvolnilo ještě přes 50 milionů korun. A budou i další náklady možná ve výši desítek milionů korun, pokud celý projekt dříve nezastavíme.

Zamysleme se trochu nad dobou minulou. Víme, že část Německa se rozprostírá na územích původně obydlených slovanským obyvatelstvem. Němci se s nimi uměli vypořádat. Tažení na Východ  nikdo nesměl překážet, ani Polabští či další Slované. Ohněm a mečem  šířili Němci křesťanství mezi slovanskými pohany. Že jim nerozuměli, ani tak nevadilo. Křesťanství museli přijmout. A poté nastoupila dlouhodobá germanizace. Trvala několik století. Slované i pokřtění byli považováni za méněcenné. A tak pomalu dozníval slovanský jazyk. Kolem Lipska zněl ještě ve 14. století, v některých částech Německa umřel až na rozhraní  17.a 18. století.  Dodnes se zachovala jen lužická srbština, o kterou však Lužičané zápasí s německým prostředím celá staletí. Lužičtí Srbové v současnosti, stejně tak jako již v minulosti, bojují o vlastní školy, kulturní instituce, o svou vlastní existenci. Částečně  jim jejich úsilí přináší dílčí výsledky.

Podstatné však je, zda si Němci uvědomují, že žijí v původní slovanské zemi, že mnozí z nich mají slovanské kořeny a že Slované dříve na tomto území zakládali vesnice, města, rozvinuli zemědělství a pak pod německou botou pomáhali svým dílem k bohatství středního a východního Německa. Ještě dodnes geografické názvy připomínají původní slovanská označení. Na území Německa společně žili Němci se Slovany, a to také i nějaké století.

Takže když tento fakt budeme konstatovat, přirozeně nám vyvstane otázka, kolik muzeí mají v Německu o původním slovanském obyvatelstvu a jaká jsou?  Neexistují-li, pak by Němci se měli činit a dát se do jejich výstavby, a to v nejméně rozměrech ústeckého muzea Němců. Budeme rádi za každou informaci  o těchto slovanských muzeí již zavedených nebo nově budovaných  v Německu.

Zatímco Němci si přivlastnili zem původního slovanského obyvatelstva a část z něho germanizovali, u nás to bylo zcela jiné. Němci přišli na naše historické území jako kolonisté. Půda, na které žili, byla stále součástí českého státu, i když postupem staletí v některých místech německé obyvatelstvo začalo převažovat nad českým. Stýkání a potýkání Čechů s Němci se táhlo věky jako červená nit. Té naší krve vyteklo mnoho. Když Němci, žijící na našem území, Československou republiku zradili, bojovali proti nám, museli po druhé světové válce odejít. Nevidíme proto důvod, abychom jim postavili muzeum a samozřejmě na naše náklady udržovali i jeho provoz.

Pokud Němci zde chtějí mít vlastní muzeum, pak by si jej  měli, po našem souhlasu, vybudovat a ve vlastní režii provozovat. My bychom měli od sudeťáckých plánů na stálou výstavu Němců v Čechách se distancovat a jakékoliv další práce na tomto muzeu přerušit a definitivně ukončit.

V souvislosti s muzeem Němců v Čechách se mluví hodně o Collegiu Bohemicu. Připomeňme si, že Collegium Bohemicum slíbil po zavření českých vysokých škol dočasně zřídit při německé univerzitě v Praze K. H. Frank. Svůj slib nikdy nesplnil. Měl jiné úkoly. Vraždil ve velkém české lidi. Až několik let po „sametu“ několik neználků Collegium Bohemicum zřídilo. Frank se na ně dívá, i na jejich pokračovatele, z germánského nebe a žehná jim. My se však domníváme, že předmětná instituce by měla být zrušena co nejdříve. Dnes je již hodně pozdě. Lépe však pozdě, než nikdy.  Toto Frankovo dědictví by mělo odejít do zapomnění ještě dříve než tolik očekávané, samozřejmě sudety a přáteli „sudetské věci“, slavné muzeum Němců v Čechách. Kolik set milionů korun jsme na ně již zbytečně vyplýtvali?

J. Kovář

Přestože Německo nepovažujeme za nám blízky stát, chceme žít s ním v dobrých vztazích

Již v petice ze 7. ledna 2016 „Ne strategickému dialogu ČR - SRN! Ano strategickému dialogu ČR - SR! Nechť v referendu rozhodne svrchovaný lid!“,jsme se postavili proti postupnému uvádění ČR do nejtěsnější blízkosti Spolkové republiky Německo. Již v současnosti řada našich politiků, politologů mluví o tom, že jsme dominiem nebo kolonií Německa, jiní pak charakterizují česko-německé vztahy jako protektorát. Jsou slyšet i hlasy, které mluví o tom, že v budoucnosti, půjdeme-li stejným směrem,  se můžeme stát 17. zemí SRN.

Dokonce na internetu koluje mapka, na níž jsou zakresleny zvlášť Čechy, Morava a Slezsko jako nové země SRN.  Na mapce zaráží i další skutečnost. Německo takto rozšířené nesousedí s se Slovenskou republikou ale s Maďarskem. Slovensko se v Maďarsku jaksi rozplynulo.

Pohyb vedoucí k přibližování Německu zahájila již vláda P. Nečase. Podle slov B. Posselta nová vláda B. Sobotky v česko-německo- německosudetských vztazích začala tam, kde ta Nečasova skončila.

Tento pohyb nastal i v důsledku osobní intervence kancléřsky A. Merkelové u P. Nečase, kterému sdělila, že sudeti očekávají přímá jednání mezi jejich reprezenzací a českou vládou. Již předtím v tom smyslu zasahoval, pravděpodobně opakovaně též Horst Seehofer, bavorský zemský předseda vlády.  Samozřejmě takovéto zásahy, jejichž existenci potvrdil veřejně i B. Posselt, považujeme za zasahování do našich vnitřních záležitostí. Které je v hrubém rozporu s mezinárodním právem. Na této kvalifikaci trváme, i když jsme byli pane M. Rothem, náměstkem ministra zahraničních věcí SRN, minulý rok v červnu poučeni, že princip nevměšování se do vnitřních věcí členských států EU již neplatí.

Pan M. Roth může si vykládat, co uzná za vhodné, může si stoupat i na špičky, ale principy mezinárodního práva měnit nemůže. Změny a tvorba norem mezinárodního práva probíhají zcela jinak, než  si někteří němečtí politici představují, a to zcela nezávisle na jejich vůli.  O mezinárodním právu se říká, že je štítem, ochranou pro menší státy. V mezinárodní praxi by tomu tak mělo být. I když tato praxe často je dost odlišná od norem mezinárodního práva, nic nemůže změnit na samém mezinárodním právu. Je v našem zájmu principy i normy mezinárodního práva hájit a v souladu s ním se chovat. Naopak státy, které mají své imperiální zájmy, se snaží případ od případu mezinárodní právo vykládat či dokonce ohýbat v souladu se svými cíli.

Již delší dobu jsme svědky toho, že představitelé menších států, kteří se vzepřou vůli mocných, jsou hnáni, na základě uměle zkonstruovaných obvinění, před mezinárodní soudní tribunál a odsuzováni i na dlouhá léta  vězení. Jsou však výjimky. Uvedeme nějaké příklady. Někteří představitelé bývalé Jugoslávie dosud bručí, pokud ve vězení již nezemřeli, kdežto viníci  chorvatští, bosenští a kosovští se ve vězení ani neohřáli a již se jim brány na svobodu otevřely. Tak zvaný dvojí metr velmi silně ovlivňuje, samozřejmě negativně, aplikaci norem mezinárodního práva. Je v našem zájmu uplatňování dvojího metru co nejdříve ukončit.

Abychom z česko-německých vztahů odstranili všechny deformace, budeme potřebovat několik let usilovné práce, a to za předpokladu, že naši ústavní činitelů projeví mnohem více statečnosti než dosud a že Němci budou s námi na vytváření dobrých sousedských vztazích spolupracovat. O tom se musíme dohodnout. Jinak skutečně se dostaneme v průběhu již nedlouhé doby do celkové a zásadní závislosti na Německu a je pak nepodstatné, zda vztahy k němu budou mít charakter protektorátu, kolonie nebo dokonce se staneme 17. zemí Německa, jak si to představují někteří naši politici. Pak samozřejmě ztratíme svou státnost, jíž obnovily předcházející generace, a ohrozíme naši národní existenci, jazyk a kulturu.

Jsme přesvědčeni, že na uvedeném sebelikvidačním procesu mají velké zásluhy především strany vládní koalice, ČSSD, KDU a ANO. Je tragedií, že v tomto směřování naší politiky jí pomáhají i některé strany opoziční, např. ODS, TOP 09 a Zelení. Je proto velkou otázkou, koho budeme, my, čeští vlastenci, volit. Již sice se objevují určité vlastenecké subjekty, jsou však stále roztříštěné, které u nás začínají vzbuzovat určitou důvěru. Budou však muset dozrát programově, být sebevědomější a přesvědčivější, aby získaly hlasy alespoň značné části těch, kterým osud České republiky, českého národa leží na srdci. Letošní parlamentní volby budou mimořádně důležité. Těm, kteří nás zrazují, bychom neměli dát šanci, aby vytvořili novou vládu a nám postaru dále vládli a do německého chomoutu přivedli. Alternativou uvedeného je obnova české státnosti. Ta však  vyžaduje nové české vlastenecké politiky.                                                                               K. Malý

Ohlédnutí do minulosti

Od 19. století naši předkové viděli spojence ve Francii, v Srbsku a samozřejmě i v Rusku. Nikdy náš lid v posledních staletích nespatřoval v Německu ochrannou mocnost, ale naopak. I v době Rakouska-Uherska vystupovalo Německo jako protivník  habsburské monarchie. Ve slezských válkách nám Marie Terezie prohrála téměř celé Slezsko. Prušáci v r. 1866 zvítězili ve válce s Rakouskem v bitvě u Hradce Králové. Tyto prohry jsme platili nejen penězi a často i zemí, ale také krví našich vojáků, kteří sloužili c.a k. armádě. Ve 20. století náš vztah k Německu nemohl ani být přátelský, a to jak v době konání první světové války, tak obzvláště  v druhé světové válce, v níž německou rukou, samozřejmě i sudetoněmců, padlo 360 tisíc našich lidí. Konfliktní vztahy česko-německé vyhrocovali i příslušníci německé menšiny u nás žijící, zvláště v období po nástupu nacismu v Německu a době tzv. protektorátu. Protičeská činnost mnohých tzv. sudetských Němců dosud trvá. Snaží se ze sebe udělat oběť a z nás jejich katy. Je to zcela obrácená historická úloha, jíž Němci ve skutečnosti hráli. Zapadá i do širších snah přepisovat dějiny, včetně našich.

Náš národ nebyl nikdy germanofilní. Spíše v Němcích viděl odvěké nepřátele. Dnes spatřuje v Německu jeden z nepříliš blízkých sousedních států. Spojenecké svazky vyhledával a navazoval jinde. Přes tyto nesporné skutečnosti se v ČR začaly formovat proněmecké skupiny, které jsou určujícími především v KDU-ČSL, TOP 09, neparlamentní straně Zelených a dokonce se uplatňují i v rámci hnutí ANO. Je nutné dodat, že germanofilní a sudetomilné sklony má vedení katolické církve, evangelická církev v tomto směru od katolíků není daleko. Sám kardinál Duka je členem pražského Sdružení Ackerman-Gemeinde (SAG), jež s mnichovskou Ackerman-Gemeinde (AG) má společné sjezdy, řečené celoříšské nebo celoněmecké, a ústřední orgány. AG je tzv. názorovým společenstvím, jedním ze tří, které společně tvoří tzv. sudetoněmecký landsmanšaft. Pro úplnost je třeba dodat, že v čele SAG stojí D. Herman, ministr kultury ČR. A kruh se tak uzavírá.

Zatímco značná část Němců v době první republiky, jednalo se o sociální demokraty a komunisty, byla skutečně k republice loajální, německá menšina v Československu brzy po listopadu  1989 se velkou většinou prohlásila za součást tzv. sudetoněmeckého kmene. O jejich loajalitě k republice se dá pochybovat, patří spíše Německu.

Od doby, kdy předsedou ČSSD je Mgr. B. Sobotka, se viditelně formuje i v této straně neformální proněmecká skupina, k ní zřejmě náleží dr. V. Špidla, M. Marksová, dr. L. Rouček, dr. L. Zaorálek  a pravděpodobně i sám Mgr. B. Sobotka. Pokud v ČSSD se dále budou šířit proněmecké nálady, pak posuny ČR k Německu mohou vytvářet nebezpečné situace. V Poslanecké sněmovně PČR i Senátu mohou poslanci uvedeného zaměření nabýt v určitou chvíli početní převahu a odhlasovat, bez ohledu na přání voličů, třeba i návrh o česko-německém „manželství“. Nemusí jít tedy ani o nějaký puč, podporovaný případně i určitými mocenskými prostředky SRN, ale o zákonný akt. Proces přibližování k Německu tak může skutečně vést až k tomu, že z ČR se stane jen 17. země SRN.

Vnitřní převrat spojený s orientací na Německo může mít v ČR i zcela jiné formy. Může být za určitých podmínek i násilnější. O agresivitě některých našich germanofilů nepochybujeme, zrovna tak ani o tom, že postrádají často potřebné zábrany. Jejich neustálé a neurvalé až krajně nechutné útoky na prezidenta to dosvědčují. Tito pánové, přes jejich řeči o demokracii, lidských právech a právním státu, nejednají a nebudou jednat v rukavičkách.

Jak všemu můžeme čelit? V současnosti by všechny skutečně vlastenecké subjekty měly hledat k sobě cestu, bez ohledu na to, jak se sami řadí na pravo-levé ose. Domníváme se, že nejdříve je nutné začít u nejednodušších forem spolupráce, u výměny názorů a článků, u spolupráce na FB a na webu. Pak teprve pokročit dále.  Nesmíme však zapomínat, že proněmecká strana je již v současnosti mnohem lépe organizovaná než my a do náruče Německa pravděpodobně pospíchá. Má k dispozici finanční i mocenské prostředky, které, když to bude podle jejího názoru nutné, také použije. Samozřejmě i proti nám a proti našim sjednocovacím krokům.

Závěrem si dovolujeme upozornit všechny vlastenecké síly na to, aby se ve svých médiích  více  věnovaly česko-německým otázkám a upozornily tak náš lid, jaké nebezpečí nám od germanofilů hrozí. Pak lze očekávat, že obyčejný český člověk se v tomto konfliktu postaví národní zájmy  a českou státnost.

Leták „Sudety byly a opět budou německé“

jsme dostali a-mailem 22.4.2017. Byl uvozen následujícími slovy:
„Pokud navštívíte Žitavu může se Vám stát, že za stíračem Vašeho auta najdete leták,který Vám přikládám. Henlajnovci se opět ozývají… Zatím jsou to jen letáky, později může se stát, že budete mít propíchnuté pneumatiky. Tak pozor!“

Z uvedeného vyplývá, že leták byl a je v Žitavě rozšiřován v současnosti. Pokud však si pozorně přečtete text letáku, můžete přibližně určit dobu jeho vzniku. Je v něm uvedená věta: „Skoro šedesát let uplynulo od doby, kdy jste nám uloupili naši vlast.“ Z toho usuzujeme, že šlo o leták staršího data, který vznikl někdy na jaře v roku 2005. Ti, co ho rozšiřovali, pokud nešlo o náhodnou akci jednotlivce,  využili ho tak, že jej dali, podobně jako některé další, za stěrač auta, v tomto případě s českou SPZ. To je možné.

V takovém případě bychom dělali v současnosti zbytečný rozruch. Můžete to však být i jinak. Starý leták byl okopírován, nenašel se vhodný autor, který by ho novelizoval, a je v současnosti dále šířen v původním znění. To je pravděpodobnější možnost. Ať je to již tak nebo onak, v letáku odeznívají názory a stanoviska mnohých landsmanů, takže text může posloužit k tomu, abychom si znovu uvědomili, jaký vztah k dějinám, k nacistické minulosti a především k nám mají četní sudeti. Již proto bychom měli leták číst pozorně bez ohledu na dobu jeho vzniku. Poctivě však musíme zájemcům o text letáku  říci, že je staršího data. J. Kovář

Text letáku „Sudety byly a opět budou německé“

Vyvraždili jste 271.000 našich příbuzných, na 3.000.000 jste vyhnali z našich odvěkých domovů. Ukradli jste veškeré naše majetky a zplundrovali naši zem. Dodnes se roztahujete v našich postelích.

Snažíte se vydávat za oběti germánského útlaku, a přitom to nebyl nikdo jiný, než právě řád germánský. jeho státoprávní uspořádání a kulturní poselství, které přivedly váš národ k rozkvětu a zajistily mu místo v civilizované Evropě. Ať již v době Svaté říše Římské národa Německého, Habsburské monarchie či Protektorátu Čechy a Morava. Kdykoli jste pouto Česko-Německé koexistence přerušili, přivodili jste tím katastrofu pro váš národ i celou zemi.

Před osmi sty lety začali Němci zvelebovat území Bohemie a Moravy, zakládat města a osady. Rozkvět, který vyvrcholil za vlády německého císaře Karla IV. byl rázně ukončen a zvrácen vraždícími a plundrujícími hordami husitskými. Poprvé, kdy česká závist přinesla fatální následky pro celou zemi a genocidu německého obyvatelstva. Až Rakouská monarchie opět vnesla na území Bohemie a Moravy dlouhodobý klid. prosperitu, ekonomický a kulturní rozvoj - období paradoxně nazývané českými nacionalisty „dobou temna“ (jakpak by asi Alois Jirásek nazval první republiku Či dobu komunistickou nebo tu dnešní, kdy váš národ doslova vymírá na nízkou porodnost?).

Pak přišel rok 1918, kdy český národ obratně zradil svou vlast a přihlásil se na stranu vítězů a odvolávajíc se na právo na sebeurčení rozbil mnohonárodní monarchii, aby založil mnohonárodní československý nacionalistický stál. kde vlastní český národ netvořil ani polovinu obyvatelstva. Stát, který si v rozporu se všemi mezinárodními úmluvami usurpil za podpory vítězných mocností ryze německá území se 3.000.000 rakouskými obyvateli (v případě Hlučínska říšskými obyvateli). Státní politika teroru proti těmto nedobrovolným občanům ČSR (později souhrně nazývaným Sudetští Němci) zahrnující konfiskace (půdní reforma), zavírání německý Skol a všeobecnou diskriminaci, sjednotila všechny Němce nejrůznějších názorových proudů v jejich úsilí za osvobození se od české nadvlády. Dvacetiletým experimentem vaší první republiky jste celému světu dokázali, že nejste schopni ani správy vlastního národa, natož pak vlády nad národy jinými. Tato skutečnost už byla v roce 1938 tak zjevná, že i západní mocnosti neviděly jiné východisko, než umožnit Sudetským Němcům realizaci jejich vysněného práva na sebeurčení.

Mnichovská dohoda byla a je aktem v souladu s mezinárodním právem a jako taková je nenapadnutelná a neanulovatelná. Na této skutečnosti nemění nic ani to, že jste koncem války opět převlékli kabáty a přidali se na stranu vítězů o jako údajná oběť nacistického teroru jste ve své zbabělosti a chamtivosti buďto vyvraždili nebo vyhnali a okradli všechny bezbrané Němce, kteří vám přišli pod ruku. Za co jste se vlastně mstili?

Za to, že jste za války neměli brannou povinnost? Nebo za sociální vymoženosti, o kterých se vám za první republiky ani nesnilo? Nebo za to. že jste měli tak dobré životní podmínky, že vaše porodnost byla dvojnásobná oproti první republice a čtyřnásobná oproti dnešnímu stavu? A nebo snad za to, že jste se mohli neomezeně kulturně rozvíjet (divadlo, film, mládežnická hnutí ,atd.)?

Skoro šedesát let uplynulo od doby, kdy jste nám uloupili naši vlast. Čím se můžete pochlubit? Krásné a jedno z nejvyspělejších průmyslových území Evropy jste přetvořili v zónu úpadku, kriminality, prostituce a rejdiště pochybných elementů nejrůznějších barev. Bohemie a Morava mohly být ušetřeny komunismu, měli jste lepší předpoklady stát se silnou středoevropskou ekonomikou, než např. válkou zničené Německo, vám ale krátkodobý požitek z našich nakradených majetků byl přednější.
Mezinárodní právo předpokládá v případě genocidy nápravu do původního stavu. Dokud se tím nezačnete řídit a nevrátíte, co jste nakradli, nevyklidíte naše postele, naši vlast a neodškodníte naše oběti, nemáte co v Evropě pohledávat! Přišlo e-mailem

Asi od roku 2015 se dějí v Poběžovicích věci

Poběžovice mají slavnou minulost. V Šitboři, dnes součást Poběžovic, se narodil Jan ze Žatce. Znám je svým epickým dílem "Ackermann aus Böhmen". Psal výhradně německy. Slovo Ackermann se po roce 1945 objevilo v názvu sdružení křesťansky orientovaných odsunutých Němců z Československa. Dnešní Ackerman-Gemeinde (AG) je známým spolkem, který je jednou ze základních složek "sudetoněmeckého landsmanšaftu".

Samozřejmě pánové z AG již projevili zájem o Poběžovice.

V Poběžovicích žil také pan Kalergi, zakladatel Panevropy. Jeho rodinné sídlo, zámek v Poběžovicích, se upravuje. Panevropané zde již uspořádali některé akce, nebo se jich také viditelně zúčastnili.

Samozřejmě pánové z Panevropy již projevili zájem o Poběžovice. Je příhodné zdůraznit, že předsedou německé Panevropy je B. Posselt. Ten se vyučil ve službách u Otty Habsburga. Byl jeho asistentem. Již v té době, v 90. letech minulého století, jezdili, spolu s dalšími, i po Moravě. Hodně jim byl nápomocen Petr Fiala, dnešní předseda ODS.

A troufáme si říci, že Poběžovice budou na výsluní jak pánů z AG, tak i z Panevropy.Co se všechno chystá? Již nedlouhý čas nám ukáže. A možná, že se budeme divit.                                                                                                   J. Kovář

Sudeti, prchalovci, ministryně Marksová a Wiesbadenská úmluva

Nedávno B,. Posselt ve svém článku „Společně žit v pravdě“, který byl uveřejněn v Sudetendeutsche Zeitung dne 24.3.2017, si pochvaloval, co všechno odvážní křesťané, jmenovitě uvedl premiéra B. Sobotku, Pavla Bělobrádka a Daniela Hermana, udělali pro smíření se „sudetskými Němci“  a pro rozvoj vztahů Bavorskem a Českou republikou, který byl nemyslitelná ještě před dvěma roky.

„To samé platí“, zdůraznil předseda landsmanů, „i pro ministryni práce a sociálních věcí Michaelu Marksovou. Ta již v roce 2015 vystoupila na sudetoněmecké připomínce Wiesbadenské dohody našeho etnika s Čechy v poválečném exilu v Hessenském zemském sněmu.“ A právě tato slova jsou pro nás velmi zajímavá.¨

B. Posselt mluví o Wiesbadenské dohodě, jíž uzavřeli sudeti s Čechy v poválečném exilu. Když mluvíme o českém  exilu po druhé světové válce, vybaví se nám řada jmen československých politiků, kteří založili Radu svobodného Československa (RSČ). Její činnost se odsunutí Němci snažili ovlivňovat ve svůj prospěch. V této atmosféře RSČ si začala uvědomovat, že v průběhu jejího boje proti Sovětskému svazu jí vyvstává další nebezpečí, a to Němci odsunutí z Československa, kteří již v tu dobu zakládali své organizace. Rodil se i „sudetoněmecký landsmanšaft“. Proto RSČ se začala zabývat požadavky landsmanů. Především prohlásila, že odsun Němců z republiky je nevratný, definitivní. Československo viděla RSČ jako jednotný, nedělitelný stát v historických hranicích, tedy v předmnichovských. A na tomto stanovisku setrvala. Uvedená prohlášení RSČ udělala téměř jednotně.

A tak sudeti postupně zjistili, že na české straně nemají žádného významnějšího partnera, zastupujícího český exil, který by byl ochotný s nimi jednat. Zbyli jim jen fašizující prchalovci s vlajkaři, kteří uprchli z Československa, aby se vyhnuli trestu za kolaboraci s Němci.  Tak  to byli ti Češi, jak říkal B. Posselt, z poválečného exilu. S nimi pak skutečně uzavřeli tzv. Wiesbadenskou úmluvu. Co bylo na ní tak podstatného, že Posselt o ní často mluví a zdůrazňuje její význam jako vizionářského dokumentu? Především sudeti se měli vrátit do republiky, nikoliv však jako jednotlivci, ale jako národ, který by se v ČSR stal druhým státotvorným národem, jenž by spolu s českým vytvořil česko-německou federaci, v níž by se střídali čeští a němečtí prezidenti.

Brzy však i samotní sudeti pochopili, že střelili kozla. Prchalovci v podstatě nikoho nezastupovali, byla jich jen fašizující hrstka. Sám  generál L. Prchala byl  stálým dlužníkem sudetoněmců. A tak se začali znovu poohlížet po nějakém relevantním partneru. Nikdo nikde takový nebyl, kdo by s nimi na uvedená témata jednal. Nakonec jednali i s F. Peroutkou, který však mluvil v zásadě jen sám za sebe, naštěstí. A proto ani tudy jejich cesta nevedla. A celá desetiletí však neúnavně hledali dále, až v nedávné době začali nacházet.  Posselt si mocně pochvaloval i paní ministryni M. Marksovou. Nevíme, co při vzpomínkové slávě tato dáma řekla. Naše média nás neinformovala. Dokonce i ta „sudetoněmecká“ mlčela. Nebo nám něco uniklo? I to je možné. Nebudeme dále rozvádět možné představy. Podívejme se raději na samotnou Wiesbadenskou úmluvu a nějaký komentář k ní. Na našem webu se k těmto textům bez problémů dostanete. Každý, kdo se s těmito materiály seznámí, si bude moci udělat sám pro sebe obrázek o tom, o co šlo a hlavně o co jde v současnosti.

Sudetomani celá desetiletí čekali na české vstřícné politiky. A v současné době se jich dočkali, jak sám B. Posselt zdůraznil. Bez nich by se takových úspěchů SL nedočkal. J. Kovář

Brno má na lepší pomník odbojů, než ten současný

Město Brno v současnosti dokazuje, že odkaz odbojů pojímá pouze formalisticky a těžko věřit, že upřímně a vlastenecky. Frapantním dokladem tohoto přístupu je tragikomický pomníček, hlásící se hned ke třem odbojům, umístěný u krajského soudu.

Pomníček ve tvaru multipyramidky má tři nápisy: první věnovaný "obětem I.světové války", druhý připomínající "oběti nacistického násilí" a třetí poukazující na "oběti komunistické totality".

Odhlédněme od skutečnosti, že město za záhadných okolností nechalo zpustnout a poté odstranit vynikající pomník tří odbojů na prostoře u městských lázní na Kopečné pod Petrovem. Odhlédněme od skutečnosti, že tento zlikvidovaný pomník byl výsledkem práce vynikajících architektů a spisovatele Ludvíka Kundery. Odhlédněme do faktu, že nápisy na pomníku naprosto dokonale vystihovaly podstatu I. a II. světové války, i podstatu odporu českého národa proti nim a proti panské zvůli, ničící národ. To vše zůstane temnou skvrnou činnosti někdejšího magistrátu.

Ale nynější situace stávajícího pomníčku, pomníčku svým charakterem a zejména dedikací obětem válek a dvou režimů, vyvolává dojem jakéhosi nechtěného dítěte přiděleného nerudnému poručníku.

Co si máme my pozůstalí po legionářích a odbojářích myslet o nápisu "Obětem I. světové války"?? Máme si myslet, že oběti legionářů i válečníků Dohody na jedné straně i těch, co bojovali na straně centrálních mocností, jsou rovnocenné?? Máme přistupovat na katolický princip, že "všechny oběti I. války jsou oběti nelidského konfliktu před Pánem Bohem", tedy lidově řečeno, že platí úsloví "padouch nebo hrdina všechno jedna rodina"?? To tedy ne!

Zatímco vojáci Dohody a legionáři bojovali za své země proti útočníkům austrohungarogermánského komplexu, tak tito agresoři se na válku těšili, a táhli do ní i se svými psíky, kterým nasadili prušácké piklhaubny na hlavičky, jak to dosvědčují i filmové záznamy z Německa! Rakušané první dva roky nadšeně řvali "Nieder mit den Serben!" Teprve po prvních dvou letech války se počalo ochlazovat germánské a uherské nadšení pro válku, která měla definitivně zlikvidovat Slovany a Romány. My Češi se máme zabývat našimi oběťmi a ponechat rakouské a německé válečníky jejich domácím pozůstalým. Tudíž nápis měl znit "Našim legionářům a obětem austrogermánské I. světové války". Toto se ovšem nehodí žádnému našemu magistrátu ani politikům bratříčkujícím se s vůdčím státem EU, není-liž pravda? Proto tento nepravdivý a zavádějící citát na pomníčku.

Stejně tak se to má i s druhým nápisem. Československé oběti okupace III. říše nebyly pouze oběťmi nacistů, členů NSDAP! Byly především oběťmi říšsko německé okupační správy, oběťmi wehrmachtu, oběťmi tzv. sudetských Němců. Češi nebojovali jen s NSDAP, Češi bojovali i s wehrmachtem, s luftwaffe, s Kriegsmarine, s okupačními orgány, kde nebyli jen nacisté, ale i tzv. říšští Němci. Správně by nápis měl krátce znít i takto: "Obětem III.velkoněmecké Říše a tzv. sudetských Němců". A takový nápis by opět ze stejných důvodů neladil magistrátu, provozujícího odporné vítačství sudetů do Brna. Třetí nápis komentovat nebudu, protože doposud nikdo ani nedefinoval ani necharakterizoval pojem "naší totality", se kterým se dnes hází sem tam.

Takto celý pomníček vyvolává nechtěné negativní reakce pozůstalých jak po obětech I. války, tak i pozůstalých po obětech II. války. Co si myslí pozůstalí po obětech excesů bývalého režimu, to musí mapovat jiní.

Zkrátka a dobře, takový pomníček by bylo nejlépe odstranit a nahradit jiným, důstojnějším - a zejména citlivě opatřit vhodnou dedikací, která nevyvolává žádné negativní dojmy pozůstalých.

Dr.Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I

autor je pozůstalý po legionáři a příbuzný obětí Osvětimi a sekyrárny Pankráce

Otevřený dopis z 12.4.2017 panu Dr. P. Bělobrádku, místopředsedovi vlády ČR pro vědu, výzkum, inovace

V Praze dne 12. dubna 2017

Pane místopředsedo vlády,

Vaše úvahy o kvalifikovaných či jiných rozdílech při vyřizování běžného dopisu a petice považuji, slušně řečeno, za scestné. Nehodlám se jimi dále zabývat. Výjimku však přesto učiním. Zdůrazňuji, že každý státní orgán, který petici převzal, je povinen do 30 dní písemně na ni odpovědět. „V odpovědi uvede stanovisko k obsahu petice a způsob jejího vyřízení." (§ 5 odst. (3) zákon č. 85/90 Sb., o právu petičním). Petiční právo zakotvuje i ČI. 18 Základní listiny práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR. Petiční zákon jednoznačně říká, že každý má právo sám nebo společně s jinými ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu obracet se na státní orgány. Z petice, jíž jsem Vám postoupil již několikrát, aniž jste ji dosud vyřídil, spíše než o vyřizovaní petice z Vaší strany se jedná o opakované a dlouhodobé vyhýbání se skutečným pravdivým odpovědím, jednoznačně vyplývá, že jde o velmi důležité zájmy České republiky a jejího lidu, českého národa.

I. Jak vyplývá z článku „Setkání významné pro budoucnost", který byl publikován v Sudetendeutsche Zeitung, 18.03. 2016, na str. 1 a 3, pochválil H. Seehofer čtvrtý bavorský kmen jako základ pro „budoucí spojení mezi oběma zeměmi“.

Citovaný výrok považuji za mimořádně důležitý. Podle něho by mělo dojít v budoucnosti ke spojení ČR a Bavorska, ČR by ztratila svou státnost a stala se zemí. Sudeti by měli tvořit základ spojení. Žádám, pane vicepremiére, o vysvětlení výše uvedeného výroku o budoucím spojení mezi oběma zeměmi, v němž bavorský čtvrtý kmen, tedy sudeti, mají tvořit jeho základ.

Vaše odpověď na mou výše uvedenou žádost: „Já nejsem pan Seehofer a ani nejsem jeho konzultant, nemohu tedy náležitě vysvětlit jakékoli jeho výroky. Územní změny hranic naší republiky je možné provádět ústavním zákonem. Pokud by k tomu došlo jinak, respektive ze strany druhého státu, jednalo by se o napadení naší republiky, jež by vedlo k adekvátní reakci státních orgánů s cílem obrany země.“

II. Nejen ve vyjádřeních představitelů SL, ale i v prohlášeních řady německých politiků, se mluví o zločinech, jichž jsme se pří vyhání Němců měli dopustit. H. Seehofer mluví v těchto souvislostech o zločinech proti lidskosti, B. Posselt o válečných zločinech a rakouský SL konal Den vlasti 2015 pod mottem: „Před 100 lety genocida Arménů - před 70 lety sudetských Němců".

Dovolím si opakovat výše uvedená tvrzení v širším kontextu.

1. Na 66. sjezdu SL, který se konal v květnu 2015, promluvil i Horst Seehofer. Jak o nás mluvil, nejlépe vystihuje několik vět z jeho projevu. „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbavení práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností. Krátce po válce přijely první vlaky ze sudet do Bavorska. Náhodní ztroskotanci, bez bytu, bez práce, domov jim byl ukraden. Ale přinesli věci, které jim nemohli vzít: podnikatelské dovednosti, odvahu a tvůrčí sílu. A především: Vzali jim domov, ale ne jejich identitu, ne jejich hrdost..." V této souvislosti si jistě vzpomenete, že na svůj videopozdrav, v němž jste jmenovitě oslovoval jak H. Seehofera, tak i B. Posselta, jste se dočkal jako „odpovědi" i výše uvedených vět. A mlčel jste!

Na témže sjezdu k nám byl B. Posselt mírnější. Obvinil nás jen z válečných zločinů, i když jindy byl mnohem útočnější. Rakouští landsmani se sešli v září 2015 na Dni vlasti v Klosterneurburgu. A tam „sněmovali" pod mottem „Dne vlasti 2015: Před 100 lety genocida Arménů - před 70 lety sudetských Němců“. Takže z nás udělali genocidní zločince. Pod tím mottem vystupovali i někteří rakouští ústavní činitelé. Žádný z nich se neohradil.

Snad zbývá dodat, že na uvedených akcích sudetů byli i naši diplomaté. Myslíte, že protestovali?  Nikoliv.Mlčeli, protestního hlásku nevydali. Na některých podobných akcích dokonce popřáli hodně zdaru, nechť se dílo podaří. Je samozřejmé, že spíše bychom čekali námitky od Čechů, někteří z nich byli dokonce našimi ústavními činiteli, zde přítomných. Ale i ti mlčeli. Neřekli jediného slova na obranu republiky, našeho národa, na obranu pravdy.

I v současnosti mnozí z uvedených mluví o nutnosti zrušit tzv. Benešovy dekrety, správně dekrety prezidenta republiky, běžně používají termín vyhnání. Oni jistě ví, že s vyhnáním, které je jednostranným protiprávním aktem, mezinárodní právo spojuje právo na návrat do původního sídla a náhradu škod, které vyhnáním vznikly.

Používáte, pane místopředsedo vlády, také termín vyhnání s vědomím možných důsledků pro republiku, přestože zřejmě víte, že Němci z Československa nebyli vyhnáni, ale přesídleni, odsunuti, transferováni, to jsou termíny používané Postupimskou smlouvou. Spojenci v Postupimi vzali na vědomí tzv. divoké odsuny a tím je zlegalizovali.

Na mou žádost o odpověď, co proti výše uvedeným i dalším útokům činíte, kdy jaký krok proti nim jste učinil, v jaké formě, ústní nebo písemné, na koho jste se obrátil, jaké výsledky jste dosáhl?

Vaše odpověď zněla: Pokud jste došel k názoru, že je těmito výroky ohrožena naše republika, obraťte se prosím na Ministerstvo zahraničních věcí, které je zmocněno chránit zájmy České republiky v zahraničí.

Na mou žádost o odpověď, co jste učinil proti vměšování H. Seehofera. B. Posselta a SLÖ do našich vnitřních záležitostí, proti jejich lživým protičeským útokům, jste odpověděl: „V tomto případě si Vás opět dovolím odkázat na řešení z výše uvedeného bodu. Což bych učinil i já, pokud bych shledal, že jsou zájmy České republiky ohroženy."

Další moje otázka: Proč např. ministr D. Herman a další mluví o vyhnání tzv. sudetských Němců, když podle rozhodnutí Postupimi šlo o přesídlení Němců z Československa?

Vaše odpověď:

Proč pan ministr Daniel Herman používá konkrétně tento termín, se prosím zeptejte přímo jeho.

Předpokládám, že uvedené ukázky mých žádostí o vysvětlení a Vašich odpovědí, jsou natolik přesvědčivé, že další nemusím uvádět. Každý si může udělat závěry o Vašem jednání již sám. Nepotřebuje k tomu žádný další komentář.

Když však někdo nás obviňuje ze zločinů proti lidskosti, z chladných válečných zločinů nebo dokonce z genocidy, jde o mimořádně nestoudný čin, který by neměl zůstat bez odpovědi.

Zvláště genocida je hrozný mezinárodní zločin a když jsme z něj i z dalších obviňování státními činiteli, politiky CSU a tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, tak by povinností, podle mého názoru, každého našeho ústavního činitele, mělo být, se proti těmto protičeským lživým útokům postavit a minimálně požadovat vysvětlení a omluvu. To jste, pane místopředseda vlády, P. Bělobrádku, měl učinit již dávno. Bohužel jste tak neučinil a zřejmě ani tak neučiníte.

Je podle mého názoru více než směšné skrývat své skutečné vztahy se „sudetoněmeckými" představiteli, nepřiznávat se k nim a na druhé straně o sobě prohlašovat, že jste sudetský Čech, po opravě říkáte, že jste Čech narozený v Sudetech, což se od prvního Vašeho tvrzení téměř neliší, zavádíte pojmy jako jsou geografické Sudety a politické Sudety, do těch politických Sudet zahrnujete i Šumavu a Brno. Na otázku, co ještě patří do politických Sudet, jste dosud neodpověděl. Otázkou však také je, co po Vašem uvedeném dělení ještě z České republiky zbývá.

Zda jste při tom, podle mne hrubém zanedbáním svých povinností ústavního činitele, naplnil podstatu nějakého trestného činu, může rozhodnout pouze soud. Já se domnívám, že takovéhoto jednání jste se dopustil.

Podobně uvažují zřejmě i mnozí další. V nedávných dnech se v Brně konala odborná konference, která odmítla „sudetoněmeckou a katolickou verzi udělat z ČR 17. spolkovou zemi SRN" a v této souvislosti jste byl v závěrech konference jmenovitě uveden i Vy, společně s panem ministrem D. Hermanem, předsedou Sdružení Ackermann-Gemeinde.

S pozdravem  Ing. Pavel Rejf, CSc.

Zmatené pojmy  pana Bělobrádka

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.

Ottův Slovník naučný z r. 1906 poučí čtenáře o tom, že Sudety jsou horstvo na severovýchodním okraji Českého masivu od zlomu Labe k bráně Moravské.  Je to geografický název. Do 30. let minulého století s ním málokdo přišel do styku. Leda při vyučování zeměpisu. Ale slovo Sudety a Sudetský vstoupilo ve všeobecnou známost, když si je vypůjčili militantní němečtí obyvatelé českého pohraničí v předmnichovském období. Prohlásili se za Sudetské Němce, i když jejich  bydliště a působiště byla většinou od skutečných Sudet na hony vzdálena. Prostě, kde byl Němec, tam byly podle nich  Sudety.

Ten název nebyl geografický, ale politický. Představoval politický program. Byl to rozbíječský program příslušníků  fašistické německé menšiny na československém území. Slovo „Sudetský“ Němec, „Sudeťák,“ znamenalo totéž co henleinovec, nacista, hitlerovec. Češi vnímali tento název jako agresivní výhružku, jako projev nepřátelství. Prezident Beneš také před užíváním tohoto vymyšleného, lživého slova, které mělo zakrýt pravou podstatu tehdejšího sporu, varoval. Naší  demokratické politice  šlo přece – bez skrytých podtextů  nějakých zjednaných  ničitelů – o české Němce, o Němce na našem území, o německou menšinu na území ČSR. Nikoli o Němce s rozbíječským programem, který si říkal „sudetský“. Bohužel, název se rozšířil  a dodnes  slouží  k matení pojmů. Nedávno  dokonce jeden z našich předních politiků, předseda strany KDÚ a člen vlády, pan Bělobrádek,  se nestyděl prohlásit, že je „Sudetský  Čech“, a že i Šumava a Brno jsou v politickém smyslu Sudety. Neuvěřitelné!

Člen české vlády  neví, že slovo  „sudetský“ zamenalo politický program  henleinovský, nacistický, hitlerovský? Program rozbíječský, likvidačně protičeský? Jak může být  pan Bělobrádek „Sudetský Čech“ ? Jaký program může mít Sudetský Čech? Chce patřit mezi Sudetské Němce?  Spojit se s Bavorskem? A co kromě Šumavy a Brna  ještě pan Bělobrádek  odevzdá Sudetským Němcům, protože to jsou, podle něho,  „také Sudety“? Nemá to být vlastně celá Česká republika, aby se pan Bělobrádek zavděčil  staré agresivně expanzivní politice některých militantních sousedů?

Odmítají sudetoněmeckou a katolickou verzi udělat z ČR

 17. spolkovou zemi SRN

BRNO - Sudetoněmeckou a katolickou verzi našich národních dějin - udělat z ČR 17. spolkovou zemi SRN - důrazně odmítli v sobotu v Brně účastníci celostátní odborné konference. Stejně tak se postavili proti úsilí těchto organizací o klerikalizaci ČR.

Členové pořádajícího Klubu českého pohraničí a dalších vlasteneckých organizací z ČR schválili memorandum a zpěvem husitského chorálu "Kdož sú boží bojovníci" odsoudili úsilí pánů Hermana, Bělobrádka a dalších jejich ražení řešit zájmovou zónu Němců po tzv. církevních restitucích místo brutálního vysídlení a fyzické likvidace Čechů jejich zapojením do ekonomiky a života Německa s tím, že na vítězství protifašistických sil za 2. světové války zapomenou a ve školách a v nové generaci se v tom smyslu dokončí účelově upravená výuka dějin. K tomu budou morálně a  nakonec i hmotně odškodněni potomci sudetských Němců, kteří našli poválečným odsunem z ČSR život ve své nové vlasti. To na rozdíl od neodškodněných českých vlastenců v českém pohraničí i vnitrozemí, které jejich zabitím němečtí fašisté a jejich pomahači vyhnali ze života. V tom smyslu hovořili na sobotní celostátní konferenci např. poslanec Miroslav Grebeníček, nad germanizací protektorátu a činností historického spolku Bund Deutscher Osten (zakázaného v r. 1945 mezispojeneckou kontrolní komisí) se zamýšlel Jiří Jaroš Nickelli či o aktuálním rozměru sudetoněmecké otázky pojednal poslanec Stanislav Grospič.

Pozor  - Bund Deutscher Osten je historický spolek, zakázaný roku 1945 zákonem mezispojenecké kontrolní komise. Členství ve spolku se v ČSR pokládalo za trestné podle dekretů a sankcí byl odsun nebo konfiskace majetku.

"My, účastníci celostátní konference Klubu českého pohraničí v Brně (tento klub sdružuje české vlastence, kteří ctí odkaz čtvrt milionu Čechů, které vyhnali sudetští Němci a wehrmacht v r. 1938 z českého pohraničí a dalších 100 000 Čechů vyhnaných z obcí v protektorátu např. v území nově zřízených střelnic a vojenských cvičišť) pozorně sledujeme sudetoněmecké útoky na republiku a s nimi spojené podpůrné akce klerikální české politické strany spojené s Vatikánem a vysokým klérem římské církve," uvedli účastnici celostátní konference.

"Tyto ataky, trvající desetiletí, zesílily na neúnosnou míru pro republiku, její právní řád i sociální poměry. Monotónní útoky landsmanšaftů na dekrety prezidenta ČSR z let od 1940 do 1946 a praktické kroky české vlády a politických klerikálů přinesly hrozivé plody v podobě tzv. církevních restitucí, omlouvání a  přeceňování role tzv. Sudetoněmců v dějinách ČSR. Hlavní praporečník útoku i v Evropském parlamentu je pan Berd Posselt, vítaný v jihomoravské metropoli svými magistrátními uctívači.
Zdůrazňujeme nebezpečí pro republiku, zahájené neobjektivní tzv. omluvou exprezidenta Havla tzv. Sudetoněmcům. Se svými následovníky vyvolali  nepravdivý dojem generálního ublížení osunutým československým Němcům alias Sudetoněmcům. Na tento katastrofální politický akt navázaly další generace politiků, kteří dovedli republiku na pokraj nového mnichovanství a kolonialismu vůči Německu.

Pátá kolona českých obhájců tzv. Sudetoněmců (např. na brněnském magistrátu)  usiluje od převratu v r. 1989 o dehonestaci Masarykovy a Benešovy první republiky i na poválečné uspořádání určené velmocemi a Postupimi, které nařídily odsun rozbíječů ČSR zpět do jejich mateřské země, aby nemohli  opakovat ničitelskou politiku vůči tomuto státu. Mezinárodní dohody Postupimská a Pařížská (na tu se zapomíná) jsou součástí právního řádu ČR a s dekrety prezidenta republiky nevratně určily osud československých odsunutých Němců. I nepříliš zdařilá česko-německá deklarace to plně uznala, s výjimkou označení odsunu ve dvou vydáních.

Konference rozkryla katolickou i sudetoněmeckou verzi našich národních dějin jako verze neobjektivní, historicky nepravdivě a účelově útočné vůči vůli českého národa a  republikánskému zřízení ČSR. Pranýřujeme tyto verze, které začaly podílem kolektivu Podiven (Pithart, Mlynárik aj.) a vyvrcholily omluvou exprezidenta Havla, kterou bizarně završil poražený prezidentský kandidát - občan Schwarzenberg útokem na prezidenta budovatele dr. Beneše, který se dle zákona dvakrát zasloužil o stát.

Odsuzujeme trvalé útoky na prezidenta dr. Eduarda Beneše a na jeho dekrety, které určují nepřátele státu - fašistické Němce, Maďary, české a slovenské zrádce, kolaboranty, gardisty a vyznamenané Svatováclavskou orlicí. Odmítáme lživá tvrzení našich politiků pánů Hermana, Bělobrádka a dalších o dekretech jako mstě, jako etnické čistce ve stínu Moskvy. Neuznáváme vyjádření politiků Nečase a Sobotky o roli Sudetoněmců jako případných "spojenců."  Tyto politické bláboly nemají místo ani pardon v české politice! Každý, kdo takto jedná, účastní se sudetoněmeckých srazů a omlouvá tzv. Sudetoněmce, nemá místo v české vládě a demokratické politice.

Nejsme protiněmečtí, jsem protisudetští. Němečtí antifašisté jsou naši bratři, jejich oběti a památku ctíme a uznáváme. Naopak neuznáváme většinu rzv. sudetoněmeckých nacistů, henleinovců, když každého třetího z nich vyznamenal Hitler za zločin uloupení českého pohraničí," praví se v obsahu prohlášení ze sobotní celostátní konference.

Toto memorandum dále varovalo české politiky, aby nepokračovali v kabinetním smlouvání s landsmanšafty a nenarušovali ústavní pořádek republiky. To by mohlo vést k jejímu rozbití! "Klerikálům ČR vzkazujeme, že tzv. restituce –v podstatě druhá pobělohorská restaurace majetku římské církve- rozdělila tábor na nesmiřitelné tábory a nevyřešila postoj k odluce církve od státu, jak to žádala zakládací listina vzniku čs. státu - Washingtonská deklarace. Národ nerozděluje prezident Zeman, nýbrž jeho odpůrci. A zejména obhájci tzv. Sudetoněmců a nároků římské církve i řádů, jak jsou Němečtí rytíři a jejich nástupci. Připomínáme naší veřejnost i vládě ČR, Poslanecké sněmovně, Senátu, krajským politikům a církevním hodnostářům: Buďto dodržíte dekretální a sociální politiku této republiky nebo svým přisluhováním zahraničním chlebodárcům a vatikánkému kolosu tuto republiku zničíte," apeluje text brněnského memoranda.

Projevy konference potvrdily faleš sudetoněmeckého a katolického výkladu našich národních dějin.

Miroslav Grebeníček připomněl, jak za první světové války se lidé bouřili proti mocnářství, zatímco kněží žehnali císařským zbraním. Po válce nastalo v Čechách zklamání a odklon od náboženství a církve, zatímco českoslovenští Němci požadovali připojit katolickou Moravu k římskokatolickému Rakousku, aby izolovali husitské kacíře v Čechách. Pokračovaly pokusy aktivizace politických stran a odtrhnout převážně německy osídlené pohraničí ČSR k Německu a Rakousku. Henleinovi stoupenci spojovali své činy s bohem a s novým vůdcem Hitlerem. Sudetoněmecká strana, která měla v r. 1938 skoro 800 000 členů, chtěla "vyhubit rudou českou chátru, která v pohraničí ČSR ukradla Němcům půdu a nezasluhuje si nic jiného, než Hitlerovy bomby a poslat do plynu!" S genocidními zločiny nacistů v Evropě byl solidární i papež. Kdyby nebylo v r. 1938 vyhnání Čechů z českého pohraničí Němci do vnitrozemí, nemusel být odsun Němců v květnu 1945 z rozhodnutí vítězných mocností s hořkým koncem fašizace ČSR.

Jiří Jaroš Nickelli konkretizoval 800 let trvající pangermánské dogma Drang nach Osten - Nápor na východ! Dle této teorie čeští husitští kacíři a jiné negermánské národy, kteří prý působily jako trn v německém srdci, měli být poněmčeni, vyhubeni nebo vyvezeni na Sibiř a k severnímu ledovému oceánu. Počítalo se s vyhnáním šesti milionů Čechů z německého životního prostoru k polárnímu kruhu. Od 19. století šovinističtí němečtí velkostatkáři, továrníci a koncerny v českém pohraničí odmítali zaměstnávat Čechy a snažli se je vytlačit pryč.  V germanizaci pak pokračovali Konstantin von Neurath, K. H. Frank a R. Heydrich, který plánoval konečné řešení - třetinu Čechů poněmčit, třetinu vyvézt za Ural a třetinu zabít. V jejich šlépějích a odkazu dnes decentně pokračují krajanské spolky. I mluvčí Sudetoněmeckého landsmašaftu Berd Possetl přiznal, že jeho spolek spolufinancoval aktivity Václava Havla a jeho lidí. Nyní Posselt kamarádí s nejen brněnskými politiky, kteří jezdí na jeho srazy.

Stanislav Grospič upozornil na oživování proněmeckých nálad v ČR i všude v Evropě, kde žily poměrně velké německé menšiny. Za 1. ČSR dva a půl milionu Němců v zemi usilovalo o autonomii na centrální čs. vládě nebo o úplnou nezávislost. Ne všichni Němci měli stejné názory, někteří silně inklinovali k politické levici. Sudetoněmecký krajský spolek dostává vládní dotace na svoji reprezentaci i v Praze. Vychovává ke sudetoněmeckému vlastenectví s vizí přimět Čechy k omluvě a odškodnění potomků odsunutých Němců. Účelově uzpůsobenými výklady historie k tomu přispívají někteří učitelé českých škol. Slepota velmocí k obnově nacionalismu a k falšování výsledků 2. světové války tlačí nejen Evropu do možného dalšího válečného střetu - tentokrát s představou kořistnického dělení Ruska a jeho bohatých zásob výrobních surovin.

V diskusi např. Jan Kux poukázal na další nejméně roční zdržení stavby památníku obětem internačního tábora ve Svatobořicích-Mistříně na Hodonínsku, ve kterém nacisté věznili v letech 1942 až 1945 nespolehlivé rodinné příslušníky a příbuzné každého, o kom se dověděli, že bojuje v některé z cizích armád na jakékoliv frontě proti Velkoněmecké říši. Pomník je hotov, avšak dostavbu památníku brzdí nechuť kompetentních činitelů.

Čtyřiadvacetiletý předseda OV KSČM ve Vyškově a kandidát do příští Poslanecké sněmovny,  Filip Zachariaš, popsal počínání zfanatizovaných Němců za války v 33 obcích a městech německého jazykového ostrůvku na Vyškovsku. Třeba jak tam Němci kamenovali autobusy, které vozily nenáviděné české děti do škol. Německé obce Vyškovska byly tyto: Kučerov, Rostěnice, Zvonovice, Manerov, část Nemojan. V ostatních obcích bylo jen málo Němců, tzv. Streudeutsche (roztroušených). Z těchto míst pochází i premiér Bohuslav Sobotka, který je někdy slepý k účelové záměně příčiny a následku ve výkladu česko-německých vztahů. (vž)

Vzpomínky  na válku NATO proti Srbsku

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

Vícedenním leteckým bombardováním Bělehradu (06.dubna 1941) zahájilo Německo útok na Jugoslávii. Bomby a požáry zabily kolem 5000 lidí, poškodily až zničily na 6000 domů. Chorvatská města Němci nebombardovali. Při leteckých spojeneckých anglo-amerických útocích (měly být jen na vojenské cíle v Bělehradě, hlavně na nádraží) na Velikonoce 16. a 17.dubna 1944 zahynulo téměř 4000 lidí. „Koberec“ bomb zasáhl „omylem“ obytné a vilové čtvrti. Hodně lidí zemřelo pro nepřipravenost na útok, chybou spojeneckých pilotů (minuli cíl o 2 kilometry), špatné zásobení zdravotnickým materiálem v okupovaném Srbsku.

Po vypuknutí války a po bombardování Bělehradu Německem přestala dodávka proudu a vody, nevysílal rozhlas, oněměly telefony, nebylo možné zavolat zdravotní službu nebo hasiče, přestaly vycházet noviny, více dnů byl lid bez zpráv, zastavila se městská doprava, nikde se nic nedalo koupit (byla to hrozná situace pro ty, kteří neměli doma nějaké zásoby). Trvalo několik dnů, než se město dostalo z šoku a začaly fungovat, přes stálé bombardování  alespoň nějaké služby. Závažným faktorem byl nedostatek  vody, který do jisté míry kompenzoval nemalý počet studní, hlavně na předměstích Bělehradu. Jak by se řešila tato situace za války dnes, když studny  prakticky v městě neexistují?

Během agrese Evropské unie, NATO, USA proti Srbsku (24.03. až 10. 06. 1999), s nálety 78 dnů a nocí, bez  povolení Radou bezpečnosti OSN, na základě dezinformací, bylo shozeno na Srbsko, včetně Kosova a Metohije, na 40 000 tun bomb, včetně zakázaných kazetových,  a desetitisíce projektilů s ochuzeným uranem, jehož následkem se už teď jeví zvýšený výskyt leukémií, některých nádorů, malformací plodů. NATO bomby zabily 2768 civilistů, z toho 78 dětí, kolem 6000 bylo zraněno. Vojáků, policistů zahynulo 1031, 5173 bylo zraněno. Byly zničeny obytné budovy, teplárny, řada zdravotnických zařízení (např.i nemocnice v Bělehradě), civilní průmysl, vodní zdroje, 60 mostů, elektrárny. Bombardování vyvolalo ekologickou katastrofu použitím ochuzeného uranu, zničením řady chemických továren, rafinerií nafty, jejichž toxické zplodiny se dostaly do zdrojů pitné vody. Kolaterální škody a ztráty na životech, pokud nebyly úmyslné, vyplývaly z nepřesnosti bombardujících pilotů, kteří bombardovali (pro svoji větší bezpečnost) z výšky 5000 metrů. Autor navštívil, někdy i brzy po bombardování, některá města v Srbsku. NATO piloti opakovaně použili špinavý trik, když nálet na určité místo opakovali za 10-15 minut, když  na postiženém místě už působily záchranné skupiny. Tak přišel například o nohy jeden z velitelů bělehradských hasičů. Jinak v porovnání s válkou 1941-45 byla záchranná služba, zásobování, opravy poškozených zdrojů proudu, nemocniční péče, atd. na vysoké úrovni.

Pro zajímavost nutno uvést alespoň jeden případ tzv. „kolaterálních“ ztrát.

 Letadla NATO „omylem“ bombardovala na Kosovu a Metohiji z výšky 5000 metrů, v domnění, že se jedná o jihoslovanskou (srbskou) armádu, kolonu albánských (!) uprchlíků 14.dubna 1999, mezi městy Prizren a Djakovica, u vesnic Madanaj a Meja.Bylo zabito 73 civilistů, v tom řada dětí, 36 bylo zraněných. Před zdravotnickou službou tohoto typu „moderní války“ stojí nelehký úkol. Je tu nezbytnost proškolení co největší části obyvatelstva, multicentrické zásoby zdravotnického materiálu, předem domluvená propojenost zdravotních služeb.

Jihoslovanské (srbské) ministerstvo zahraničí vydalo o tom rozsáhlou dokumentaci v 1999 ve dvou knihách o 1 000 stránkách v angličtině, s mnoha barevnými fotografiemi, pod názvem „NATO Crimes in Yugoslavia – Documentary Evidence“ (Zločiny NATO v Jugoslávii – D)

Rusko je pripravené ku konfliktu s USA

Jakov Kedmi

Moskva 13. apríla 2017 (HSP/warfiles/Foto:facebook)

Jakov Kedmi, bývalý izraelský spravodajský dôstojník a riaditeľ NATIV, sa na portáli warfiles venoval ďalším perspektívam vývoja rusko-amerických vzťahov

Podľa Jakova Kedmiho americký prezident Donald Trump si neželá skutočné vyostrenie vzťahov s Ruskom a ani Rusi a ani Američania nechcú, aby sa situácia na Blízkom východe vyhrotila. Američania však provokujú a vďaka ich krokom sa situácia naozaj stáva vážnou.

Podľa Kedmiho ak budú v sýrskom vzdušnom priestore operovať Rusi i Američania na malom priestore a nebudú koordinovať spoločne bojové akcie, môže prísť k problémom. Treba sa vžiť aj do postavenia ruského velenia. Dva torpédoborce vystrelili 59 rakiet na sýrsku leteckú základňu. Ak by Američania vystrelili 300 rakiet na základne ruských vojakov, tieto základne by boli zničené. Posledne strieľali 2 torpédoborce, v budúcnosti môže byť týchto torpédoborcov aj 5. Rusi musia prijať nejaké rozhodnutie.

Americká flotila má k dispozícii 3,5 tisíc Tomahawkov. Ruské velenie sa teraz musí rozhodnúť: ak chce ostať v tomto priestore, musí posilniť svoju skupinu v Sýrii – aj loďstvo, aj protivzdušnú obranu, aj letectvo.

 Jakov Kedmi tvrdí, že u Donalda Trumpa dominoval jeden primárny cieľ – dokázať, že je lepším prezidentom ako Obama. Preto urobil to, k čomu sa Obama nemal. Trump dúfa, že sa zlepší jeho postavenie v zápase s americkou protitrumpovskou opozíciou. Útok na sýrsku základňu al-Shayrat mu v USA politicky pomohol.

Podľa Kedmiho však Trump nemá záujem vyhrocovať vzťahy s Ruskom. Američania tvrdia, že ich útok nebol útokom voči Rusku, ale len proti Sýrii. Trump navyše pred Američanmi tvrdí, že jeho útok sledoval zvýšenie bezpečnosti USA. Samozrejme, ponímanie zákonnosti a práva v USA je zvláštne a skutočnosť, že možno každú hlúposť a dobrodružstvo vysvetliť pred Američanmi tým, že ide o ochranu USA pred hrozbou, je kontraproduktívna.

Jakov Kedmi odpovedal aj na otázku, či môže konflikt medzi Ruskom a USA eskalovať do jadrovej podoby. Podľa jeho slov by jadrový konflikt bol dôsledkom prudkého zhoršenia konfliktu medzi Ruskom a USA. Samozrejme, existujú mechanizmy, ako túto možnosť konfliktu nepripustiť, mnohí americkí vojenskí odborníci sú však z nepochopiteľných príčin presvedčení, že by jadrový konflikt s Ruskom mohli zvládnuť, že majú viac možností a energie. Mýlia sa.

Časť médií vníma americký útok bombasticky v duchu “Šerif sa vrátil na Blízky východ”. Žiaden šerif sa však nevrátil, USA nemajú na to dostatok síl byť dnes šerifom. Podľa Kedmiho Američania utiekli zo Somálska, Libanonu, Afganistanu i Iraku. Nikde, kde Američania použili vojenskú silu, neslávili úspech. “Jediné, čo dokázali, bolo zničenie fungujúcich štátov a vytvorenie chaosu, korupcie, terorizmu,” uviedol Jakov Kedmi.Čo sa týka odchodu Asada, ten požadujú Američania už 6 rokov. No Američania nie sú momentálne zúčťastnenou stranou riešenia konfliktu o Sýrii. Nikto ich na rokovania v skutočnosti nepozval, všetko ide mimo USA. Rusko prišlo do Sýrie nie preto, aby chránilo Asada. Rusi potrebujú vojenskú námornú základňu v Stredozemnom mori, kvôli strategickým cielom a vlastnej bezpečnosti. To jednoznačne vypovedá o tom, že  Rusko je pripravené vstúpiť do konfliktu s USA, pretože vidia Sýriu a ruské základne v Sýrii ako prioritnú otázku svojej bezpečnosti.

Čo sa týka Asada, Rusko hovorí jednoducho. Aká je alternatíva voči Asadovi, ktorá by zabezpečila, že Sýria ostane stabilným a jednotným štátom, v ktorom sa nebude rozmáhať islamský terorizmus? USA a Izrael na túto otázku odpovedali jednoznačne – nevieme. Na to Rusko odpovedalo takisto jednoznačne – keď budete vedieť, potom začneme s vami komunikovať.

Rusko a Čína odpovedali jednoznačne – o tom, kto bude stáť v čele Sýrie, rozhodne sýrsky národ. Pokiaľ tam budú ruské vojská, nikto silou Asada nebude odstraňovať. Budú musieť byť rozhovory. O tom, kto v súčasnosti rozhoduje o osude Asada niet pochýb – ide o Rusko, Irán a Turecko. Čo sa týka Turecka, je tu viacero problémov. Erdogan sa na bruchu priplazil k Putinovi a prosil o odpustenie. Jeho pozícia je ťažká, Erdogan si nemôže dovoliť otvorene jednať proti Asadovi, pretože tureckí vojaci môžu byť okamžite vystavení úderom zo strany Kurdov či sýrskej armády. Ich postavenie v Sýrii je veľmi napäté a nebezpečné. Američania nemajú dostatok síl vyriešiť problém s teroristami bez pomoci Ruska. To vedia všetci seriózni odborníci v USA, okrem niektorých v Pentagone, CIA a Senáte. Američania nemajú šancu riešiť situáciu v Sýrii vojenskou silou, musia proste viesť rozhovory.

Jakov Kedmi sa venoval aj faktu, že k útoku na sýrske vojenské letisko Tomahawkami prišlo v čase, kedy predstavitelia Trumpovej elity rokovali s Číňanmi. Podľa jeho slov Číňania neveriacky sledovali amerických barbarov, ktorí nechápu elementárne základy diplomatickej etikety. Pokúšať sa o barbarský nátlak v podobe amerického útoku, ktorý mal “čosi naznačiť Číňanom” v čase čínskej návštevy v USA, tak takáto hlúposť sa len tak ľahko nevidí. Číňania majú dlhú pamät a nezabúdajú. Podľa Kedmiho Američania budú prekvapení čínskou odpoveďou. Takisto nátlak Američanov voči Číňanom, pri ktorom Američania oznámili, že ak Čína nepomôže USA v aktivitách voči Severnej Kórei, budú pokračovať v týchto aktivitách Američania sami, nie je podľa Kedmiho práve tým najlepším a najšťastnejším diplomatickým riešením.

Čo sa týka chemických zbraní na leteckej základni al- Shayrat, túto možnosť označil Jakov Kedmi za totálne klamstvo a nepravdu. Pri útoku Tomahawkami  sa nedostali žiadne bojové otravné látky do ovzdušia a do pôdy, čo jednoznačne svedčí o tom, že sa na základni žiadne bojové otravné látky nenachádzali. Pritom v Aleppe teroristi, ktorých USA podporovali a ktorých nakoniec sýrske vládne jednotky vyhnali, mali chemickú muníciu uskladnenú v centre mesta v budovách školy. Podľa Kedmiho Asad žiadne chemické zbrane nepoužil, pretože ich pod dohľadom OSN a Ruska už pred niekoľkými rokmi zničil.

Na otázku, či po Sýrii zaútočí Trump aj na Severnú Kóreu, Jakov Kedmi odpovedal na americké snahy ruským príslovím. “Keď je sila, tak tam rozum evidentne  netreba”. Podľa Kedmiho Trumpovi tlieskajú k tomuto americkému kroku viacerí obmedzení predstavitelia politických elít, väčší politický zmysel však tento krok nemá. Tí, čo tlieskajú teraz Trampovi, tlieskali Američanom aj v čase amerických útokov na Irak, Belehrad či Líbyu. K čomu to priviedlo, všetci vidia a vedia. Ak padne Asad, chaos na Blízkom východe sa prehĺbi.

Bližšie sa napätiu v blízkosti Kórejského polostrova venoval Jakov Kedmi na portáli inforeactor, kde bližšie rozviedol, čím sa môže skončiť dobrodružstvo USA voči Severnej Kórei.

Podľa neho Američania majú vo vzťahu k Severnej Kórei na výber z troch možností. Prvou je odstránenie severokórejského vodcu Kim Čen Ina a hlavných predstaviteľov severokórejského režimu, druhou možnosťou je likvidácia severokórejských vojenských základní a strategických vojenských bodov, treťou možnosťou je  navrátenie jadrových zbraní na územie Južnej Kórei, ktoré USA stiahli v roku 1991. Najväčším problémom Američanov je však to, že v posledných rokoch varianty, ktoré oni považujú za optimálne, však optimálnymi objektívne často nebývajú. Jakov Kedmi sa priznal že nechápe, prečo sa Američania rozhodli riešiť naraz problémy v Sýrii, Iraku, Lýbii, Filipínach, s Ruskom, Čínou, Iránom, Tureckom a k tomu ešte aj so Severnou Kóreou.

 Podľa jeho slov tieto problémy vyriešiť Donald Trump proste nedokáže, navyše to všetko v čase, kedy majú USA vnútropolitické problémy. Donald Trump sa rozhodol zvýšiť svoju prestíž, správa sa však ako slon v porceláne.

Potom Jakov Kedmi poukázal na to, ako reagujú na americký útok voči Sýrii Severná Kórea alebo Irán. Oba štáty sa utvrdili v tom, že ak nebudú mať jadrové zbrane, Američania na nich bez problémov zaútočia, pretože Američania sú presvedčení, že dodržiavať medzinárodné dohody a pravidlá evidentne nemusia.

Takže namiesto toho, aby sa rokovalo a dosiahol všeobecný konsenzus, vrhnú Iránci a Severná Kórea všetok svoj potenciál na výrobu jadrových zbraní, svet sa teda stane ešte nebezpečnejším miestom. Jakov Kedmi vyjadril presvedčenie, že ani Čína a ani Rusko nebudú otvorene bojovať za Severnú Kóreu, určite však vyvinú úsilie, aby k žiadnemu americkému  útoku neprišlo.

Ak však k útoku Američanov voči Severnej Kórei príde, Jakov Kedmi uviedol, že nezávidí Južnej Kórei a ani Japonsku, pretože existuje veľmi reálna možnosť, že Severná Kórea použije jadrové zbrane. Severokórejčania už nebudú mať čo stratiť. Severokórejské rakety sú primitívne a určite nemajú šancu ohroziť americké územie, v regióne však Severokórejci dokážu narobiť ozajstnú paseku.

Čo sa týka Kyjeva, ktorý očakáva že sa znova mení situácia a čoskoro sa bude môcť spoľahnúť na americkú pomoc voči Rusku odvetil Jakov Kedmi jednozačne. Šťastní sú tí, ktorí tomu veria, pretože ich nič netrápi a sú optimisticki naladení. Veria však vlastným hlúpostiam, na čo majú ale samozrejme právo, on však situáciu na Ukrajine až tak optimisticky pre Ukrajincov nevidí. Ukrajinci si napríklad neuvedomujú, že po americkom útoku v Sýrii môžu Rusi napríklad podľa amerického vzoru zničiť ukrajinské delostrelectvo, aby chránili životy civilistov Donecka a Luhanska a Ukrajina nemá žiadne možnosti, aby tomu zabránila. Čo môže Ukrajincov jediné  zachrániť, je upevnenie vzťahov medzi Ruskom a USA, nie zvyšovanie napätia medzi oboma krajinami.

Jekaterina Barova,hlavnespravy.sk

Tak trochu povědomé

Až na několik málo čestných výjimek vyjádřili čeští koaliční i opoziční politici souhlas s raketovým útokem proti Sýrii, který nařídil americký prezident Donald Trump.  Jako přes kopírák se opakuje situace z počátku roku 2003, kdy naši politici nadšeně přikyvovali Georgie Bushovi mladšímu a Colinu Powellovi, kteří tvrdili, že mají nezvratné důkazy o tom, že Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení. Také Česká republika se tehdy na základě těchto „nezvratných důkazů“ zapojila do koalice ochotných.

Začala rozsáhlá destabilizace Předního východu, která uvedla do pohybu miliony uprchlíků a bezprizorních lidí promíchaných s ekonomickými migranty a s teroristy.

Je jistě správné, že čeští politici ve své většině vyjádřili také tentokrát souhlas s aktem, jenž nebyl odsouhlasen Organizací spojených národů a dokonce ani americkým Kongresem. Každý z nich přece ví, že mezinárodní právo platí jenom pro ty slabší.    

Je správné, že politici s výjimkou prezidenta souhlasí s tím, aby se napřed trestalo a teprve potom vyšetřovalo. Postupovalo se tak přece i v Iráku a báječně se to osvědčilo. 

Sýrie už dnes existuje jenom na mapě, teritorium tohoto bývalého státu je dějištěm nepřehledných konfliktů, ve kterých mohl chemické zbraně použít kdokoliv. Vyšetřovat se nic nemůže, když se již začalo trestat.

Jedinou jistotou je, že oslabování Asádova režimu vlije novou krev do žil jeho údajných demokratických i prokazatelně teroristických soupeřů. Pokud snad ještě někdo váhal s útěkem ze Sýrie, teď už nemá na co čekat.

Vždy, když se někdo od nás v minulém roce ozval proti povinným kvótám na uprchlíky, dostalo se mu poučení, že jako součást „koalice ochotných“ musí nést Česko také důsledky toho, co bylo s naším souhlasem uvedeno do pohybu. 

Ti čeští politici, kteří podpořili další eskalaci konfliktu v Sýrii, by se  tedy mohli aspoň přestat tvářit, že nás chtějí před povinnými kvótami ochránit.

Prof. J. Keller, přišlo e-mailem

Trump ženie celý svet do katastrofy. Ale politici, médiá a tí, ktorí môžu mať vplyv na amerického prezidenta, tomu nevzdorujú

The Guardian

Londýn 16. apríla 2017 (HSP/Foto:Screenshot The Guardian)

Nový americký prezident aj naďalej šokuje celý svet. Kým doma prehráva so svojimi oponentmi na všetkých frontoch, tieto prehry sa asi rozhodol kompenzovať tvrdými brutálnymi vojenskými útokmi v zahraničí…

Tento trend si všimol aj novinár a analytik Trevor Timm, ktorý vo svojom článku pre britský denník The Guardian prízvukuje, že útoky americkej armády pod zámienkou boja proti Islamskému štátu sú stále riskantnejšie a barbarskejšie. Poukazuje na to, že Američania likvidujú civilné obyvateľstvo na Blízkom a Strednom východe. Tvrdí, že americký prezident ženie celý svet ku katastrofe, ale západní politici a médiá mu vôbec nevzdorujú.

„Donald Trump raketovými útokmi v Sýrii pritiahol pozornosť celého sveta, ale omnoho menšia pozornosť sa venuje riskantným a stále barbarskejším vojenským akciám jeho administrácie v iných častiach sveta. V súčasnosti americký prezident otvorene priznáva, že nemá tušenie, čo má podniknúť v Sýrii a že jeho administrácia a Kongres nemá plán v prípade zmeny režimu v Damasku. Navyše sa zdá, že sa nikto nestará o to, že útoky v Sýrii stavajú Spojené štáty, podľa ruského premiéra, na pokraj vojenskej konfrontácie s Ruskom,“ poukazuje novinár.

 „Aj napriek všetkým týmto alarmujúcim správam by sme mali venovať pozornosť aj neuveriteľnému zvýšeniu počtu úmrtí v radoch civilného obyvateľstva. Iba v marci zahynulo asi tisíc ľudí v dôsledku „nedbalosti“ vojenských kampaní Trumpovej administrácie na Strednom východe, hlavne v Iraku a Jemene. Mnohé útoky, ktoré americká armáda uskutočnila pod zámienkou boja proti Islamskému štátu, spôsobili vážne škody civilnému obyvateľstvu v týchto krajinách,“ prízvukuje Trevor Timm.

„Po nástupe Donalda Trumpa do funkcie prezidenta sa výrazne zvýšil počet používania bezpilotných lietadiel počas útokov. Podľa Rady pre medzinárodné vzťahy (Council on Foreign Relations) americké drony v marci útočili každých 1,8 dní (v období Obamovej administrácie – každých 5,4 dní). Okrem toho Trumpova administrácia reaguje na jadrový program Severnej Kórey ešte aktívnejším rinčaním zbraňami: cez víkend poslala americké lode do tohto regiónu, aby demonštrovala svoju silu,“ podčiarkol.

„Pred niekoľkými týždňami americký minister obrany podľa správ v médiách plánoval neuveriteľne nebezpečnú operáciu obsadenia iránskej lode v medzinárodných vodách. Tento nepopierateľný akt agresie dočasne odložili iba preto, že sa dostal do médií. Ale to v žiadnom prípade nezastavilo Trumpa, aby ešte viac zhoršil vzťahy s Teheránom,“ dodáva.

„Vrcholom „šialenstva“ 16 rokov od začiatku najdlhšie sa vlečúcej vojny v americkej histórii je ďalšia eskalácia v Afganistane. Vysokopostavený generál informoval Kongres, že armáda chce vyslať ešte viac vojakov do Afganistanu, aby našla cestu von zo „slepej uličky“. Pred pár týždňami prestala Trumpova administrácia zverejňovať počty ďalších ozbrojených jednotiek, ktoré majú bojovať v zahraničí. V súčasnosti nemá americká verejnosť ani potuchy, koľko vojakov bojuje v zahraničí a čo tam vlastne robia,“ prízvukuje Trevor Timm.

„Samozrejme, Bašár Asad je monštrum a mäsiar a Sýrčania v posledných piatich rokoch neuveriteľne trpeli. Severná Kórea je potenciálne nebezpečná a nepredvídateľná krajina a Irán na svetovej scéne nie je neškodný hráč. Avšak predstava, že sa vedením vojen proti týmto krajinám a posilnením bojov v nich niečo vyrieši, je v rozpore s poslednými 15 rokmi histórie, v priebehu ktorých Spojené štáty napadali jednu krajinu za druhou, zvrhli ich vodcov, aby vyvolali ešte väčší chaos a znásobili ničenie. Všetko to priviedlo ku strate miliónov životov a biliónov dolárov,“ pripomína britský novinár. Vo svojom článku Trevor Timm viackviackrát prízvukuje, že Trumpova administrácia ženie svet do katastrofy, ale politici, médiá a všetci tí, ktorí môžu mať vplyv na amerického prezidenta, tomu nevzdorujú.

Eugen Rusnák, hlavnespravy.sk

Redakce: ing. P. Rejf, CSc.,   připravil: dr. O. Tuleškov 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 576. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 25. dubna  2017  

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz                                   e-mail: vydavatel@seznam.cz