České národní listy

květen, červen 2016

Květnové povstání českého lidu

Započalo již v prvním dni května 1945 v Přerově. Bylo krvavě potlačeno. Cenou bylo 52 životů našich lidí.  Přesto se však šířilo na mnoha místech východních, středních i západních Čech. 5. května vypuklo povstání v Praze. Němci byli rozhodnuti odpor obyvatelstva, zejména v Praze, zlomit. Vyjednávali s představiteli povstalců a zároveň stahovali své síly ku Praze. Na přístupových cestách k hlavnímu městu již 6. května docházelo k bojům mezi německými jednotkami a povstalci. Tito se snažili zastavit nebo alespoň zpomalit německý postup na Prahu.

Německo-české jednání postupovalo podle mínění K. H. Franka příliš pomalu. Proto pohrozil, že bombardováním Prahu vyhladí z povrchu zemského a zničí ji  jako Varšavu. Když došlo k dalšímu setkání českých a německých přestavitelů, Němci české delegaci předložili tři otázky, a to:

1. Jak bude zabezpečena ochrana německých civilních obyvatel, kteří zůstanou v protektorátu?

2. Jak Česká národní rada umožní skupině armád Střed boj proti Rudé armádě?

3. Jakým způsobem bude postaráno o dopravní prostředky pro potřeby německé armády?

Němci českou delegaci ubezpečovali, pokud tyto tři podmínky budou splněny, že K. H. Frank prohlásí protektorát za zrušený a všechnu moc předá do rukou České národní rady. Nakonec bylo naformulováno kompromisní řešení. Praha bude prohlášena za otevřené město. Současně měl platit klid zbraní, zákaz přesunu jednotek obou  stran, a to až do příchodu spojeneckých armád. ČNR kompromisní návrh projednávala. Kotrlý s Kutlvašrem přijali nabídku, aby v Černínském paláci projednali vše s Frankem přímo. Tato schůzka vyústila nakonec do prohlášení Franka, že po vypuknutí povstání má hlavní slovo maršál Schörner, který o vyjednávání nechce ani slyšet. Frank přesto vzal na vědomí, že předpokladem jakéhokoliv dalšího jednání je klid zbraní. Dále slíbil, že požadavky ČNR bude maršálovi tlumočit. ( Praha v květnu 1945, Stanislav Kokoška, nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, str. 146 -149).

Jednání mezi Němci a Čechy probíhala na různých úrovních, ale boje přesto pokračovaly. Již 5. května po páté odpoledne vyrazily jednotky bojového svazku Wallenstein z Benešova u Prahy. Jejich postupová osa byla lemována zavražděnými českými civilisty. Němci donutili čtyři mladíky, aby jim nesli střelivo, Pak je v lese zastřelili.  Esesmani zastřelili dvoučlennou povstaleckou hlídku. Jiní Němci v Psárech popravili sedm mužů a později dalších šest. Esesáci z praporu Brosow měli na svědomí větší masakr. Na cestě k Břežanům zastřelili 15 lidí. Docházelo i ke krvavým bojům mezi Němci a ozbrojenými českými povstalci. Jeden takový střet si vyžádal 31 českých životů a 18 raněných. 

Von Pückler, generál SS, požadoval, aby německá letadla bombardovala Prahu tak, aby centrum tohoto hnízda bylo v jednom plameni. Jeho přání se nenaplnilo. Jednotky SS však vedly boj i s českými neozbrojenými civilisty. Praha byla postupně obkličována německými útvary, které místy přešly do útoku. Jak to vypadalo  na některých místech v Praze?

„Dne 7. května 1945 ve 12.15 hod., když se přední hlídky SS-manů stáhly do prostoru podolského hřbitova v Praze XV, začaly ihned prohlížeti všechny obytné domy a když našly muže, zastřelily jej po delším týráni. Totéž se dělo v oblasti Pekařky v Praze XV-Podolí. Tak přišli o život: J. Měšťák, Josef Myslivec, Miroslav Valtr, Richard Převrátil, profesor O. Veber, Jar. Zelenka. Domy byly do základů vypáleny.

Podle výpovědí očitých svědků vnikli dne 6. května SS-mani do sklepa domu čp. 255 v Úsobské ulici a beze slova počali střílet do obyvatelů, kteří se ve sklepě ukryli. Používali střel dum-dum, jak bylo později lékařsky zjištěno. Německá příslušníce Lenechová, která byla v nejvyšším stupni těhotenství, klekla v krytu před SS-many a prosila je, aby ji jako německou příslušnici ušetřilí. Zavraždili ji i se dvěma jejími dětmi. Když se již nikdo nehýbal, volali: "Auf! Auf!" Vstala čtrnáctiletá Věra Hájková, která zůstala nezraněna, protože padla před střelbou. Byla ihned SS-many zastřelena. Celkem bylo v domě čp. 255 povražděno 37 osob, z toho 10 dětí ve věku od 6 do 15 let, 13 žen, z nich dvě těhotné, a 14 mužů. Zachránilo se 12 osob, které před střelbou padly na zem a předstíraly, že jsou mrtvé. Byly svědky všech zvěrstev a viděly, jak SS-mani po střelbě ještě do mrtvých bodali. Když skončili toto dílo, vyrabovali v témže domě 21 bytů a zapálili je. V jednom bytě našli 68letého Háčka, který byl nemocný a hluchý. I toho zastřelili. Podle výpovědi očitých svědků vnikli dne 6. května o 21. hodině SS-mani do sklepa domu čp. 254 v Horní Krči a volali německy: "Všichni ven!" Vyšlo 22 osob. SS-mani je dovedli do zahrádky domu, nařídili jim otočiti se ke zdi a pak do nich stříleli z automatických pistolí. Tak bylo postříleno 16 osob, z nich 6 ,ejmladší tříleté - 5 žen a 5 mužů. Tři osoby byly těžce zraněny a tři se zachránily tím, že padly na zem před střelbou. SS-mani používali nábojů dum-dum. Milan Procházka byl při střelbě lehčeji zraněn, klekl a prosil: "Prosím vás, nechte maminku, nechte Janinu I" SS-mani jej ubili ranami pažeb pušek do obličeje... Božena Šrámková, těhotná a její šestiletá dcera Eva, kterou držel na ruce otec, byly zabity. Otec se zachránil. Dvanáct lidí vyvedli a zastřelili na zahradě. Tohoto vražděni se zúčastnili SS-mani, kteří byli posádkou na "Zelené lišce". Byli mezi nimi Maďaři, Chorvati, většina byla však Němci, všichni ve věku 17 až 21 let.

Dne 7. května 1945 ve 14 hodin přijel do Karlína od Libně německý tankový oddíl, který hnal před sebou asi 300 civilních osob, mužů i žen, se zdviženýma rukama a nutil je k odstraňování barikád v Karlíně. Téhož dne o 17. hod. vnikly oddíly SS do protileteckých krytů v Karlině a vyvlékly z nich tam ukryté civilní obyvatelstvo. Z krytu v Terezínské ulici čp. 202 vyvlékli mezi jinými osmnáctiletého Svatobora Šulce a Bohumila Rataje před dům a bez důvodu je na chodníku zastřelili.

Ve dnech 7. až 8. května byli německými nacisty (oddílu SS) v době, kdy stateční obránci musili proti velké nepřátelské přesile ustoupiti s barikád, vyvedeni z krytu domu čp. 432 v Praze-Kobylisích Jan Pešata a ještě jeden neznámý muž. Oba byli na dvoře domu čp. 107 zastřeleni. Dále byli v těchže místech zadrženi neozbrojení Jan Kubrich, bytem v Praze-Kobylisích, čp. 664, Karel Vacek, bytem v PrazeKobylisích, čp. 603 a Zdeněk Zpěvák, bytem v Praze-Břevnově čp. 350. Byli zavraždění za novou školou v Praze-Kobylisích. Ranou do týla ve svém bytě byly zavražděny Marie Popelková, bytem v Kobylisích, čp. 193 a Věra Popelková, bytem tamtéž. Před domem a v domě čp. 162 v Kobylisích byli zavražděni ranou do týla Ferdinand Knobloch, Zdeněk Žďárský, Václav Žďárský, Karel Hruška. Na udání Němců Hampla a Lebedy by! nacisty vyveden ze svého bytu a ranou do týla zavražděn v ulici Pod Vlachovkou František Novotný, bytem v Líbni, čp. 1316.

"...Dne 8. května 1945 dopoledne obsadila německá branná moc za pomoci tanků Masarykovo nádraží v Praze II. Všechny osoby, které byly shromážděny ve dvou nádražních krytech, musily ihned kryt opustit. Ženy byly odděleny od mužů a dány na protější stranu dvorany. Muži pak byli seřazeni do trojřadu a na místě jich bylo několik v přítomnosti žen zastřeleno. Jelikož ženy počaly hlasitě naříkat a křičet, byly zahnány do restaurační místnosti. Ze zbylých mužů byli podle libovůle SSmanů vybráni jednotlivci, kteří byli postaveni stranou, pak poklusem hnáni směrem k budově pod hradlem č. 2, kde se musili otočiti. Tam jich bylo 29 ze vzdálenosti asi dvaceti kroků zastřeleno. Dalších 24 mužů bylo popraveno týmž způsobem u nádražní dvorany. Mezi popravenými bylo kromě železničních zaměstnanců i mnoho cestujících, kteří již od 5. května čekali na odjezd vlaků, a dva šestnáctiletí učňové z nádražní restaurace. Celkem bylo tímto způsobem popraveno 53 osob.“ (Výňatky z knihy Šest let okupace Prahy. Publikaci redigoval Václav Buben, I. vydáni v červenci 1946 vydal osvětový odbor hlavního města Prahy, nákladem Orbisu v počtu 3300 výtisků. Drastické podrobnosti mučení neuvádíme.)

Němci při bojích v Praze si počínali bez zábran. Esesácké jednotky, ale také některé útvary wehrmachtu, na barbarské vedení války byly zvyklé z Ruska, Polska, Jugoslávie, Řecka a dokonce i ze západní Evropy. Takže lidské štíty, které se skládaly z českých žen, dětí i mužů, nebyly pro ně novinkou. Hnali naše lidi před tanky při útoku na Hlávkův most. Měli jim otevírat barikády. Tak se zmocnili Štvanice. Když parlamentáři obrany Letné pohrozili, že na příští barikády budou uvázány německé ženy, nepřestanou-li Němci s tímto barbarským způsobem boje, zastavily se německé síly na mostě a navečer se stáhly k Denisou nádraží. Tak byl uhájen i tento most. 

8. května zaútočila jedna německá bojová skupina směrem na Staroměstské náměstí. Byla úspěšná hlavně proto, že v tomto směru jí podpořily SS tanky s pěchotou od právnické fakulty. V probíhajících bojích Němci zničili Staroměstskou radnici. Téhož dne německé útoky podporovalo dělostřelectvo a letecké bombardování. Největší zkázy na budovách na Staroměstském a Václavském náměstí jsou právě z tohoto dne, kdy německá vojska po podepsání Protokolu o kapitulaci v 16 hodin v Praze kapitulovala a do konce druhé světové války chybělo již jen několik málo hodin. (Pražská květnová revoluce 1945, Památník Národního osvobození, květen-červen 1946, zejména str. 32)

Ano, Praze pomohlo i bojové vystoupení vlasovců. Nebýt jejich zásahu proti Němcům, padlo by českých obránců  mnohem více. Ale to je svým způsobem zvláštní kapitola, která je navázána na zcela jiné souvislosti.

V ranních hodinách 9. května tankové jednotky maršála Koněva dorazily do Prahy. S chodu zahájily boj se zbytky německých vojsk, s jednotlivými ohnisky odporu. Přesto na 500 sovětských vojáků v těchto bojích v Praze a blízkém okolí padlo. Poslední zbytky německého odporu na Příbramsku sověti zlomili až na 11. května. Nasadili proti německým vojákům dělostřelectvo i tanky. Záhy poté  utichly poslední dozvuky druhé světové války i v Československu. Tak jak v západních a jihozápadních  Čechách byli pro nás osvoboditelé Američané, pak v dalších částech republiky to byli Sověti, Rusové.                                                     Připravil J. Skalský

Z hodnocení pražského povstání prezidentem Edvardem Benešem:

„Co se stalo v Praze o revolučních dnech květnových, byla věc mezinárodně i národně velmi důležitá. Zdůrazňuji, že pražské povstání mělo dalekosáhlý význam… a že svého cíle dosáhlo. Když jsme nemohli bojovat na začátku války, mohl svět aspoň vidět, že chceme bojovat na jejím konci, a že duch odboje  je v celém národě naprosto spontánní.“

Zmrtvýchvstání našeho národa

I.

Český národ měl být po druhé světové válce likvidován. Německo, samozřejmě ve válce vítězné, jiný výsledek si velká většina Němců dlouho nedovedla ani představit, mělo v úmyslu část našeho národa vyhnat daleko na východ, vhodné Čechy germanizovat ve starém říšském prostředí, a ostatní zavraždit. Česko-moravský prostor, kde Čech, jak se vyjádřil R. Hendrich, tzv. zastupující říšský protektor, neměl co dělat, měl být  osídlen Němci.

Plány na genocidu českého národa spřádali již v druhé polovině 30. let minulého století, i někteří tzv. českoslovenští občané německé národnosti, kteří si sami říkali sudetští Němci. Podrobněji o těchto plánech mluví „Memorandum Hergel“. Uveďme některé jeho teze:

a) Velkoněmecko-české řešení stejně jako sudetoněmecko-české se musí uskutečnit „zásadně a hlavně pod vedením Říše jako ztělesnění velkoněmecké sjednocovací vůle a my, sudetští Němci, tím konec konců na život a na smrt  závisíme na její síle a politice“ a konec konců „na Vůdci“. I když nelze vůli sudetských Němců opomíjet, nejsou komponentem určujícím. 

b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec.“  Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili...“Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“

c) Tuto zemi „si přejeme jako německou půdu, proto i konec existence české národnosti na této půdě. … germanizace půdy může nastat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,… k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)“ 

d) Ponechme stranou Herglovo ujišťování, že Němci nejsou schopni žádného masakru, zatímco „husitští Češi“ ano a ponechme úsudek o tom čtenáři. Věcně důležitá je však další teze „české otázky“ tj. řešení pomocí války, a to války vyhlazovací, kterou nabízejí soudobé prostředky vojenské techniky, umožňující vést danou válku  právě jako válku vyhlazovací, v níž utrpí sice obě strany, v níž však „jedinou otázkou zůstane, kdo zde rychleji a účinněji předejde druhého.“ )

„Memorandum Hergl“ posléze vyhlašuje, že čas k řešení nazrává. Názory v něm obsažené mohou být označeny za extrémistické a snad v SdP původně v takové pozici i byly. Podstatné však je, že se – ať už ze znalosti memoranda (které Hergl zřejmě dal SD, jejímž agentem se stal) nebo jinou cestou – do sudetoněmecké „völkisch“ politiky a jejích cílů postupně prosazovalo a prosadí právě takové řešení „české otázky“

První takové a nemalé prvky lze spatřovat v obsahu Henleinova memoranda Hitlerovi z 19. listopadu 1937. Shodu s „memorandem Hergl“ představuje již teze, že „srozumění mezi Němci a Čechy je v Československu prakticky nemožné“. Druhou je vývod, že řešení tohoto vztahu je možné „jen Říší“ a že proto bude politika SdP uvedena do souladu „s politikou říše a jejími faktory“. K tomu se jaksi stranou připojuje omluva za to, že předtím musela SdP, aby mohla legálně existoval v československém demokratickém systému, navenek jako by požadovat jen autonomii v rámci ČSR, a to přesto, že si její vedení prý nepřálo nic jiného než začlenění do Říše. Americký autor R. Smelser to správně vykládá tak, že SdP nyní jde nejen o pohraničí, ale o začlenění celého českomoravského prostoru do Říše (což je vlastně jako by třetí přitakání „Herglovi“, ať už vědomé nebo nevědomé).

Zde je třeba poněkud odbočit, a to směrem k Hitlerovi. Už fakt, že se k němu Henlein obrátil jako k nejvyšší instanci, je opět dalším bodem příklonu k nacistické verzi „völkisch“ koncepce. Jde však o víc – o to, zda a jak „Vůdce“ připustí sudetoněmeckou iniciativu. Hitler samozřejmě mínil Československo zničit. To je dobře známo, a tak není třeba nosit sovy do Athén. Ve své původní verzi to však – jak víme z Hossbachova protokolu o poradě říšských špiček 5. listopadu 1937 – mínil učinit prostým válečným zásahem své branné moci, aniž by se o podílu sudetských Němců nějak zmiňoval. Henleinovu o čtrnáct dní mladší nabídku zprvu jako by neznal nebo přehlížel a tak teprve 28. března 1938 Henleinovi při berlínské audienci sdělil, že ji vítá, že Říše československý ořech rozlouskne, jakmile „stráví Rakousko“ a že do té doby musí SdP ČSR rozkládat stupňováním nepřijatelných požadavků, přičemž Henlein už bude do té doby Hitlerovým „místodržícím“. To vše „Vůdce“ jistě vymyslel ne proto, že by se řídil pojetím nějakého Hergla, ale tak či tak je faktem, že se do strategie a taktiky SdP takto dostal další bod shodný s koncepcí libereckého právníka: válka proti „Čechovi“ jako rozhodující předpoklad východiště a prostředek k řešení české otázky. U Hitlera ovšem i jako nástroj otevření dveří k jeho velké, časem světové válce. (PhDr. Václav Kural,CSc., „Memorandum Hergel“ a formování strategických sudetoněmeckých a německých cílů v české otázce).

Vyvražďovací plány českého národa však již před Mnichovem našly své praktické uplatňování. Vyhánění Čechů z pohraničí Němci nabývalo postupně na intenzitě a rozsahu. Znacizovaní Němci i se zbraněmi v rukou začali ohrožovat nejen své české spoluobčany, ale obraceli se stále více i proti českým státním orgánům, dokonce vystupovali proti policii, četnictvu a armádě. Na mnoha místech v pohraničí docházelo k přestřelkám. Tisíce ordnerů, cvičených a vyzbrojených na území nacistického Německa, bylo připraveno na vpád do republiky. Zpočátku konali přepady samostatně v blízkosti státních hranic, později se s nimi počítalo do válečných akcí, jakmile wehrmacht na příkaz Hitlera by vpadl na naše území. K tomu nedošlo. Ale i tak stovky Čechů bylo raněných a zavražděných. Podle dostupných údajů bylo asi 2000 našich lidí odvlečeno do německých věznic, odkud se z nich značná část nevrátila.

Již v době počátku protektorátu vypracoval K.H. Frank, jednoznačný stoupenec nacistické orientace v tzv. Sudetoněmecké straně, spolu s Neurathem, říšským protektorem,  Pamětní spis   o germanizaci, vystěhování a likvidaci českého národa z 28. srpna 1940, který obsahoval následující zásadu: „Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace prostoru a lidí.“

O něco pozdější představy R. Hendricha na germanizaci českého obyvatelstva i česko-moravského prostoru, byly již konkrétnější a v uvedeném směru i radikálnější. Atmosféru tehdejší doby dobře vystihoval i požadavek vedení NSDAP v Praze  z 11. března 1942: „Rasově schopní Češi, kteří se nebudou chtít stát Němci, musí být  k tomu přinuceni  nebo zastřeleni.“ Mezi tzv. sudetskými Němci se za nedlouho po zřízení protektorátu začaly ozývat hlasy požadující jeho zrušení a urychlení celého germanizačního procesu.

Lze konstatovat fakt, že tito bývalí českoslovenští občané německé národnosti byli pro nás nebezpečnější a tedy i větším nepřítelem, než Němci říšští. Sudeti znali často český jazyk, naše zvyklosti, pracovali i proto v hojném počtu na gestapu, v SD, a  podíleli se bez jakýchkoliv zábran s velkým nasazením na boji proti našemu odboji.

Ještě v průběhu Květnového povstání českého národa, v němž má své místo Pražské povstání, Němci v době od 1.5. do 9.5. zabili, zavraždili asi 8 tisíc našich lidí. Další povstalci i civilisté   byli raněni.

Z uvedeného vyplývá, že Němci, po schválení na nejvyšších místech, se připravovali na vyvraždění našeho národa  v průběhu druhé světové války.   Projevy genocidy českého národa však můžeme již spatřovat ve věznění a likvidaci tisíců našich lidí v koncentračních táborech, popravách českých vlastenců i v krvavém potlačení Květnového povstání

Po vítězství ve válce Němci měli v úmyslu své genocidní plány vůči našemu národu naplnit. Tyto plány byly schváleny na nejvyšší tehdejší úrovni. Sám Hitler s nimi vyslovil souhlas. Nešlo tedy o plány jen některých zdivočelých nacistických představitelů, včetně těch, kteří si říkali sudetští Němci, ale o genocidní program  nacistického státu.

Jen porážka Německa ve druhé světové válce, k níž naši vojáci, odbojáři, naši političtí a státní představitelé v čele s prezidentem E. Benešem, svým dílem též viditelně přispěli, nás zachránila před likvidací českého národa a před germanizací česko-moravského prostoru. Obnovili jsme Československou republiku. Znacizované německé spoluobčany, kteří zradili náš stát a postavili se proti nám, jsme odsunuli. Ti z nich, kteří se dopustili zločinů, pakliže horní sazba trestu odnětí svobody nepřesahovala  deseti let, byli vráceni k rodinám, s nimiž šli do odsunu. Toto lidské rozhodnutí se zřejmě týkalo tisíce tzv. sudetských Němců. Nejenže jsme je neuvrhli  do vězení na řadu let, jak by si jistě zasloužili, ale pouze jsme je odsunuli.

Na rozdíl od Německa jsme nikdy neměli ani plány, které by se týkaly genocidy Němců, včetně těch „našich“. Sami však před válkou chtěli domů do říše. Toto jejich přání jim Postupimská konference splnila. V souladu s pokyny Spojenecké kontrolní rady (SKR) jsme Němce přesídlili. Od amerického a sovětského představitele jsme za provedení odsunu získali uznání, jak svědčí následující zpráva: Informace československého vládního zmocněnce pro ministra zahraničních věcí Jana Masaryka o jednání s představiteli Spojenecké Kontrolní Rady v Berlíně v září 1946.

Ve dnech 16.-18. X. t. m. jednal jsem v Berlíně za účasti odborných expertů ministerstva národní obrany hlavního štábu (pplk. gšt. Žampach) a ministerstva zahraničí (mjr. Dr. Ševčík) s vedoucími osobnostmi americké a ruské okupační vojenské vlády v Německu o všech otázkách souvisejících se skončením transferu, resp. o modalitách organizace odsunu v posledních fázích. V rámci jednání učinil jsem návštěvu u amerického generála Lucia D. Claye a ruského genlajtnanta Lukjačenka.

Oba jmenovaní činitelé tlumočili mně dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu. V duchu tohoto pro nás potěšujícího uznání probíhala potom ovšem i všechna další jednání s americkými a ruskými činiteli, takže výsledek sjednaných dohod je pro nás optimální a poskytuje definitivní a plnou záruku, že transfer bude skončen včas a důsledně. Vládní zmocněnec pro provádění odsunu Němců

                                                                                          [pplk. Štěpán Andreas]*

* Archiv ministerstva zahraničních věcí, Německo 19454 -1950, k 13, o 5, č. 201 004/46. Zpráva uložená v tomto fondu je nedatovaným a nepodepsaným opisem. Z dalšího materiálu je zřejmé, že československým vládním zmocněncem ve Spojenecké Kontrolní Radě pro všechny záležitosti transferu Němců byl pplk. Štěpán Andreas.

II.

Když se podíváme do sjezdových materiálů tzv. sudetských Němců můžeme v nich nalézt obviňování, že jsme se na nich dopustili genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů.

Horst Seehofer, bavorský předseda vlády, řekl  na 66. sjezdu tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, který se konal v květnu 2015 v Augsburku,:.„70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi. abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností.

Z projevu B. Posselta na 66. sjezdu jen jednu větu. Vyjádřil se následujícím způsobem. „Vyhnání nebylo vedlejší škodou Druhé světové války, bylo chladně plánovaným válečným zločinem."

V září roku 2015 se konal v Rakousku Den vlasti. Jeho motto znělo: „Před 100 lety genocida Arménů – před 70 lety sudetských Němců. Pod tímto mottem mluvila řada ústavních činitelů Rakouska, poslanců Národní rady.

Nechci se pouštět do výčtu dalších a dalších nenávistných útoků proti nám. Jsou obsaženy dokonce i v některých zásadních a dokonce i v programových dokumentech sudetoněmeckého landsmanšaftu. Všichni o tom víme, ale přesto se z našich vládních míst, včetně Ministerstva zahraničních věcí ČR, neustále ozývají slova, že česko-německé vztahy jsou v současnosti vynikající. ty nejlepší.

Nikdo z vládní koalice, alespoň o tom zatím nevíme, nepozvedl na obranu dobrého jména a cti našeho národa, republiky, na obranu historické pravdy svůj hlas. Našim koaličním pánům je asi jedno, že jsme zatracováni jako zločinci proti lidskosti či genocidní, a proto zřejmě mlčí. Je možné, že někteří z nich nemají dost odvahy, aby se postavili za pravdu, proti lžím. To nejhorší pomyšlení však spočívá v tom, že jejich, zřejmě některých, politická korektnost je hodnotou, jíž staví nade vše ostatní. I nadto, že jsou našimi reprezentanty a že mají povinnost hájit zájmy republiky i jejího lidu.

IV.

Díky tomu, že v druhé světové válce byli Němci na hlavu poraženi, v současnosti český národ existuje. Jsme proto vděčni všem spojencům, v jejichž řadách od počátku tohoto velkého historického zápasu bojovali i naši vojáci, za osvobození, které pro nás všechny znamenalo život.  Jsme velmi vděčni i  hrdinům našeho vnitřního odboje. Desítky tisíc jich zahynulo, abychom mohli dále žit. Nikdy nemůžeme a nesmíme zapomenout ani na oběti sovětských vojáků. 144 tisíc jich leží v hrobech na československém území. Nevrátili se domů. Jejich místa u rodinných stolů zůstala prázdná. Příbuzní padlých však ví, že leží v bratrské slovanské zemi. Jejich oběť nás spojuje i s následnými generacemi ruského lidu, který je nám tak blízký.                                                                        Dr. O. Tuleškov

Květnové pásmo

Je tomu již 71 let a není mnoho těch, kteří zažili a pamatují tu závratnou radost, pocity štěstí a vděčnosti, s kterými jsme my, pamětníci, 9. května 1945 stáli na chodnících našich měst a obcí a vítali slavné Rudoarmějce – své osvoboditele.

Přijížděli na bojových vozidlech, na obrněných vozech a tancích, na nákladních autech i v povozech tažených koňmi. Zaprášeni a unaveni po těžkých frontových bojích. Za nimi léta strádání, těžkých obětí a ztrát. Jen na našem území padlo v bojích proti okupantům na 144.000 sovětských vojáků. Ale teď se na svých vozidlech smáli, šťastně udiveni jásotem a ovacemi, kterých se jim dostávalo od zástupů na chodnících, hlasitým provoláváním slávy a zasypáváním náručemi květin. Těch květin bylo tehdy přemnoho, dny byly mimořádně slunečné a teplé, zahrady, parky, aleje, louky – všude se nabízely květiny do kytic na uvítanou.  Takhle jsme prožívali historické chvíle ukončení 2. světové války a vítězství nad fašismem – 9.květen 1945 - „Den osvobození“. Národ se radoval a básníci skládali nezapomenutelné verše.

„Přišli včas, jak legendární vojska z dávných kronik. Zvítězili. Nyní sedí v hloučcích u harmonik, mají kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik.“ (Vítězslav Nezval, „Historický obraz.)

„Do šeříku padly dny té slávy. Nikdy ještě nám tak nevoněl ten květ bílý, modrý, usměvavý, přivázaný na lafetě děl.“ (Jaroslav Seifert, „Přilba hlíny. S náručí otevřenou. Jaro 1945“.)

S.K.Neumann posílá „Vám poděkování a lásku vám, kéže zněly by jak zvony, vždyť já ne sám, jsou nás už miliony. Snad všichni se vám jednou v něčem vyrovnáme, teď poděkování vám aspoň posíláme.“

Vladimír Holan  se podobně vyslovuje  v básni „Dík Sovětskému svazu“, odpor proti fašismu a válce vyjadřuje ve sbírce „Panychida“ a  prostou  lidskou vroucnost  v „Rudoarmejcích.“

František Hrubín píše verše plné odporu proti silám  zkázy a destrukce  lidství a plné uznání, vděčnosti, obdivu a lásky  těm, kteří nad nimi vítězí. („Chléb s ocelí“, „Jobova noc.“)

V té době měli studenti na hradeckém gymnáziu recitační kroužek. Největší oblibě se v jejich činnosti těšilo „Květnové“ recitační pásmo, výběr z květnových veršů V.Nezvala a J.Seiferta. Vystoupili s ním mnohokrát  na různých kulturních akcích v místě i v okolí, všude přijati s plným souzněním posluchačů.

Na rozdíl od většiny území tehdejšího Československa jen v západních Čechách měl konec války jinou podobu, než jak ji poznáváme z uvedených básní. V Plzni vypuklo lidové povstání proti okupantům podobně jako v Praze 5.května 1945. Nerovný boj s německou armádou se podařilo povstalcům dík od západu přispěchavším jednotkám americké armády druhého dne ukončit. Právem se v Plzni konají 6.května pietní akty u Památníku obětí a na počest osvoboditelů. Život tu položilo tehdy 116 Američanů. Právem se svoboda a osvobození slaví po celém městě i po celém kraji. Tyto oslavy by ovšem neměly zastínit oslavy konce války a osvobození od fašismu na celém území tehdejšího Československa.  Měly by být jejich součástí, podobně jako sovětští a američtí vojáci byli tehdy spojenci.

Současní euroameričtí představitelé vládnoucí moci odmítli zúčastnit se vojenské přehlídky v Moskvě na počest 70. výročí „Dne vítězství“. Místo toho organizují různé formy demonstrace síly. U nás např. „Dragounský přejezd“ kolony amerických motorizovaných jednotek, který se má v Plzni spojit s oslavou amerických osvoboditelů.

Vzpomínáme  na verše našich básníků, protože  jsou svědectvím doby, obrazem tehdejšího dění a výrazem tehdejšího prožívání. Jsou důkazem pravdy proti všemu přepisování dějin.

Na závěr uveďme verše Vladimíra Holana. Nebyly v „Květnovém pásmu“ hradeckých studentů, mohly by však být: „Mám děkovat...A hlas se chvěje...Chvěje se ale úžasem,/ který, ač nebyl bez naděje,/ přec jenom žasne: přišli sem! Přišli sem všichni, všichni, v které /věřil náš jazyk v hloubi šeré přišel Alešův „ Moloděc“! A touha věků, touha chtící /bratrství všesjednocující,/uskutečnila se přec.“(Závěr básně „Dík Sovětskému svazu.“ 16.-17.7.1945)

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.:

„Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že „vyhnání“ nemá nic společného s transferem. Institut přesídlení předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je-li provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy.“

(Sborník: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str. 18)

Na tahu byli čeští politici a jak vše vlastně dopadlo

Když počátkem roku 2015 „sudetoněmecký landsmanšaft“ (SL) schválil novelizaci stanov, pan premiér B. Sobotka tento krok SL pochválil, označil jej za vstřícný, i když novela se stala předmětem soudního sporu, takže rejstříkový soud v Mnichově ji ani nemohl zaregistrovat. Stanovy tak platily, a zřejmě dosud platí, v původním, nikoliv v novelizovaném, znění.

Již tehdy se ozvalo z řad SL volání, že nyní je na řadě česká strana, která by na novelizaci stanov také měla odpovědět  vstřícnými kroky.  A to bez ohledu na to, že k žádnému vzdání se nároku na vlast a na odškodnění fakticky ani de iure nedošlo. A ani nemohlo dojít. Sudeti se nemohli vzdát práv, která nikdy neměli, nemají a nikdy nenabudou.

V tzv. sudetoněmeckém tisku se naznačovalo, že by české vstřícné kroky vůči vedení SL byly velmi žádoucí, poněvadž by mohly posílit pozici Posselta a jeho věrných vůči odbojníkům. A za této situaci došlo k  návštěvě české delegace v Mnichově a k již nezakrývaným přímým kontaktům, dokonce k opakovaným jednáním  s vedením SL, zejména s B. Posseltem. O čem se jednalo s určitostí nevíme. K jakým závěrům jednající došli, opět nevíme. Z velké spokojenosti B. Posselta můžeme usuzovat, že „naši vládní vyjednávači“ byli zřejmě skutečně vstřícní k požadavkům SL.

Bylo-li tomu skutečně tak, pak pozice B. Posselta posílila, opozice zeslábla. Co ostatně hlásal B. Posselt již dříve? Podívejme se na článek „Posselt ujišťoval ve Vídni - Žádné právní pozice nejsou opouštěny!“

Na pozvání Spolkové rady Sudetoněmeckého landsmanšaftu Rakouska (SLÖ) se mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny, Bernd Posselt, zúčastnil jejího zasedání 12. listopadu v "Domě vlasti" ve Vídni.

Bernd Posselt uvedl, že velký problém byl vytvořen novelou § 3.1), ve kterém schází dosavadní text o získání vlasti zpět a restituci majetku. Posselt zdůraznil, že prohlášení o zásadách právní pozice sudetských Němců nebude opuštěno. Prosazování požadavků nelze provést silou, ale pouze přesvědčováním. Pokrok v restitucích bude. Posselt věří, že uplatnění požadavků bude dosaženo změnou vědomí Čechů, že vyhnání byla a je nespravedlnost. V případě, že si to většina Čechů uvědomí, může se změnit hodně.

Vysvětlil také, že zásadní je prosadit neplatnost Benešových dekretů. Prostřednictvím přímých rozhovorů zástupců lidu je hledáno řešení, které bude vymáháno na mocenských orgánech České republiky

Předpokladem pro usmíření by mělo být, že Češi přiznají a budou litovat nespravedlnost. Posselt řekl, že on a jeho tým pracují na tom, aby Češi o této době mluvili. Cesta k pravdě a k nalezení kroku k usmíření je nastavena. Zeihsel poděkoval Berndu Posseltovi za účast a diskusi.“   (Sudetenpost, 10.12.2015, str. 12)

Pokrok v restitucích  sliboval B. Posselt. Samozřejmě, že mu nešlo o církevní restituce, ale o „majetek“ sudetů. A ke všemu dodal, že za zásadní věc považuje zrušení „Benešových dekretů“.A to nejlepší na konec. Chce dokonce řešení, které je vyhledáváno, vymáhat na mocenských orgánech České republiky. Pokud členové české vládní delegace při mnichovských jednáních mu šli na ruku ve výše uvedeném,  pak samozřejmě žádná opozice v SL nemá podmínky pro to, aby vznikla, zesílila a ohrozila post B. Posselta.

Zapláčou jen české národní zájmy, které se po jednáních mnichovských, staly sirotky. Všiml se toho již někdo? Ujme se jich někdo s plnou vážností a rozhodností? Řekne někdo „vyjednávačům“ v Mnichově už dost!  Stane se nový Mnichov úrazem naší státnosti?  Bavorsko a Mnichov mnozí z nás stále spojujeme s hanebným mnichovským diktátem ze září 1938. Nebudeme muset s rozjitřenou myslí a s velkou lítostí, samozřejmě i se vzdorem a odporem, vzpomínat i na Mnichov z března 2016? Čas trhne oponou a shlédneme aktéry na jevišti. Dozvíme se to, co nyní nevíme a uvidíme je bez masek. Pak asi řekneme škoda, velká škoda, že jsme dříve nedbali mnohá varování, že jsme se nechali ukolébat slovy těch, kteří na nás líčili.                                                                                                      Dr. O. Tuleškov

Nezajímá mne, co psal či nepsal Peroutka o Hitlerovi. Zajímá mne, co psal o Leninovi

Veřejností cloumající spor o údajný citát Ferdinanda Peroutky ve vztahu k nacistickému führerovi vnímám jako spor zástupný. Tam už po všech peripetiích nikdo ani neví, kde je a kde není dějinná faktografie, protože tu platí jistý výrok Ústavního soudu, tuším kdysi sepsaný v kauze  premonstrátů z Jenišovic, který údajně zní takto: Nedaří-li se nalézt listinu, neznamená to, že neexistovala. Ale to vše přenechejme profesionálům.

Mne totiž vůbec nezajímá spor o Hitlera v údajném podání či nepodání pana Peroutky. Lze najít dosti jiných jeho statí z dob  nesvobody, kde problémy pojímá tak či onak. A nakonec jako vězeň koncentračního tábora platil nacismu daň, o níž sám  po osvobození trefně napsal, pokud si to ještě pamatuji, v listu Dnešek, že fašismus jsme poznali dvojím způsobem: z knih - kdo chtěl, a ze života - i kdo nechtěl. Ten citát už dnes v Dnešku nedohledám, protože jsem to číslo Dneška věnoval jistým národním socialistům a ti ho, samozřejmě, ztratili. A je to citát dle mne hluboce pravdivý a výstižný (On ovšem ten citát je i v níže uvedené knize "Tak nebo tak" na str.132...) Snad mne za toto madam Kaslová nezažaluje. A protože jsem pozůstalý po oběti gestapa a příbuzný obětí z Osvětimi a pankrácké sekyrárny, dovedu toto pochopit velmi výrazně.

Ferdinand Peroutka zanechal dílo, které musíme, ať jsme příslušníci nejrůznějších názorových barikád, hodnotit z hlediska významu jako monumentální. Připomínám to, protože se stále hodnotí jen jeho novinářská činnost, ale zapomíná se i na jeho dílo knižní. Ať už je to fundamentální dílo "Budování státu", které pregnantně postihuje počátky naší, nebo kniha "Tak nebo tak", vydaná Františkem Borovým roku 1947. Ta kniha vyšla v počtu 5500 výtisků v Praze a vytiskla Akciová moravská knihtiskárna Polygrafia v Brně. A tu knihu mám ve své knihovně, a pokud mne někdo za níže uvedené citáty požene k soudu, jak je to dnes národním sportem a rozšířenou zábavou žalobců a žalobkyň, tu knihu k soudu vezmu, ale nikomu nedám, jen panu soudci ukážu ony citáty v originále. Kdybych ji dal z ruky, tak z vlastní zkušenosti vím, že bych ji nikdy nedostál zpátky, takto jsem přišel už o řadu knih, a zlodějem v jednou případě byl i akademik. Shodou okolností šlo o Peroutkovu knihu "Jací jsme". Není to pěkná ironie dějin?

Než k věci. Mne  jako představitele okresních odbojářů a pozůstalého po oběti nacismu zajímalo, co pan Peroutka v době po osvobození psal o odsunu Němců, o socialismu, o komunistech a o Vladimíru Iljiči Leninovi. A tak stůjte, zde přesné citace z jeho knižního díla o těchto otázkách.

Nejdříve započněmež (jak říkával Pekařův Císař) citovati stanovisko pana Peroutky k otázce  odsunu Němců. Zní takto:

"Malicherné by bylo podporovat v lidech negaci a mrzutost, když národ právě se ocitl před dvěma úkoly, které patří k největším z jeho historie: vystěhováním Němců učinit konečně z této země čistou zemi českého národa - a položením základních kamenů k socialismu připravit budoucnost, k níž dříve nebo později se obrátí celý svět. Je třeba, aby každý jednou mohl říci s hrdostí, byl jsem při tom, pomáhal jsem". (Cit.dílo, str.170-171.)

Myslím, že my odbojáři a legionáři bychom se mohli pod tato slova podepsat. Jestliže pan Peroutka považoval roku 1947 odsun - nikoli nějaké "vyhnání" - za jeden z největších úkolů českých dějin, pak je to odpověď všem prznitelům tohoto  státního aktu prováděného podle mezinárodních smluv a zákonů ČSR, za který dostala ČSR veřejnou pochvalu Mezinárodního Červeného kříže.

Další citát se týká socialismu:

"Řekněme nejdříve, co je třeba pokládat za reakci. Socialismus tak velice a tak intimně se shoduje se silami přítomnosti a budoucnosti, hmotnými i psychologickými, že vše,co se zásadně staví proti němu, nemůže být pokládáno za nic jiného, než za reakci. Socialismus jediný může si činit naději, že rozřeší složité otázky ,mohutné moderní výroby, vyspělé techniky a potřebného mohutného konsumu. Bez socialismu, bez ústředního plánování, bez ústředního plánování v hospodářském životě unášely by nás mohutné moderní výrobní prostředky  neznámo kam - patrně ke katastrofě." ( cit.dílo str.139-140.)

O komunistech pak napsal pan Peroutka toto:

"V době revoluce komunistická strana překonávala energií, odhodlaností, jasným programem všechny strany ostatní. Poměry, v nichž žijeme, jsou přirozeným následkem této okolnosti. Ano, je také možno uvádět abstraktní zásady a plačtivě vyzývat lidi, aby se podle nich řídili. Ale stále ještě "tam svět se hne, kam se síla napře". Vždy vůle a odvaha budou působit jako přírodní zákon. Svět se nevyvíjí podle učebnic, nýbrž podle lidí. Kdyby komunisté i dále byli čilejší, energičtější, nebojácnější, než ostatní, pak by nakonec vyhráli, a vítězství by jim patřilo". (Cit.dílo, str.94-95.)

K tomu ovšem uvedl i  kritický rozbor stávající situace:

"V třetí republice objevili se komunisté v jiné podobě, než v jaké byli známi dříve. A lidé se nyní ptají : která podoba jest pravá - nová nebo stará?" ( Cit.dílo str. 95ff.) A tam rozebírá pozice po zrušení Kominterny a příklon k panslavismu a systému národních front. To bylo pochopitelné. Válka změnila nejen nepřátelské zákopy, změnila i pozice socialistického SSSR a komunistů ve světe.

Konečně se dostáváme k citaci toho, co napsal pan Peroutka o Leninovi.

"Kdyby v ruské revoluci nebylo toho realismu, který dovede vidět nedostatky a nebojí se o nich mluvit, byla by ruská revoluce dávno zašla. Leninova genialita byla právě v jeho pronikavém realismu. Byl vůdcem i prvním kritikem svého režimu. Jednou z vlastností, jimž na něm třeba nejvíce se obdivovat, byla nemilosrdná otevřenost, s níž promlouval o vadách, nedostatcích a neúspěších režimu,který sám vedl. Odměnou mu bylo, že své dílo postavil na zemi, nikoliv do oblak" . (cit.dílo,str.174.)

Osobně se domnívám, že by tuto charakteristiku Leninovy osobnosti mohl podepsat bez ztráty věnce jakýkoli současný komunista, socialista nebo jiný příslušník levicové orientace. A pokud se toto vše, co jsem ocitoval podle originálu, nezamlouvá příslušníkům jiných barikád a boří to jimi pracně slátaný paobraz Ferdinanda Peroutky v dané době po osvobození před odchodem do exilu, je to jejich problém.

A pokud se to nelíbí, jakékoli osobě blízké panu Peroutkovi, nechť mne žaluje a vyvrátí tyto citáty. Pro přesnost ještě připojuji foto titulu knihy a citátu o V.I.L.

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, předseda ČSBS Boskovice

Znárodnění, socializace a Ferdinand Peroutka

Josef Skála

Padne-li zmínka o tom, co vše psal Ferdinand Peroutka po Mnichově, jeho vnučka se soudí. Nabízím exkurzi tím, jak komentoval dění po osvobození. Od muže, který pak odešel do emigrace – a roky byl šéfem československé redakce Svobodné Evropy – je to zbraň k nezaplacení. Zvlášť proti dnešnímu teráriu lži a nenávisti.

„Jsme státem svobodným, a ne totalitním. Byla zabezpečena demokratická atmosféra,“ píše Peroutka i v Doslovu knihy Tak nebo tak, v níž své poválečné články vydal v roce 1947. A aby v tom nezůstal sám, dovolává se – v článku Chvála roku 1946 – i autorit za „vekou louží“: „V největším americkém časopise uveřejnili mapu Evropy, na níž vyznačili stav svobody veřejného mínění v různých zemích. Státy, ve kterých svoboda veřejného mínění byla potlačena, natřeli černou barvou; ty, ve kterých věc je ještě na vážkách…barvou šedivou; ty pak konečně, v nichž svobodná zřízení není možno brát v pochybnost, označili barvou bílou. S potěšením mohu oznámit, že Československu byla na této kritické mapě vybrána barva bílá.“ Ta slova vyjela rotačka půl roku poté, co KSČ vyhrála volby a její lídr byl premiérem.

„Jen socialismus je možný“

Pojďme však k tématice, příslušející ekonomické rubrice. Peroutka se k ní vyjadřuje i v článku Není návratu: „Od roku 1939 – jaká to změna!...Než nás nacistický kyj omráčil, byli jsme…stát s liberalistickým hospodářstvím v rozmachu. Když jsme zase procitli, shledali jsme, že jsme ´vyvíjející se socialistický stát´…Spisovatelé a noviny se musí rozmyslit, jak dále. Mohli by posilovat onen pocit vnitřního neštěstí, jenž jímá člověka, odmítajícího se smířit s dobou. Rozhodli jsme se k tomuto pocitu nepřispívat…úspěch má jen ten, kdo se postaví na skutečnou základnu, ne na vymyšlenou…Starý svět odumírá…jen socialismus je možný…Už dosti dlouho v devatenáctém a dvacátém století mohlo být jasno, že kdo nechce socialismus malý, bude mít socialismus velký. Vy, kteří dnes pilně uvádíte ty a ony přednosti kapitalismu, řekněte, jak jste řešili sociální otázku, dokud trval váš vlastní systém? Ačkoli každý, kdo měl tak jemné nervy, jak se sluší na pozorovatele veřejných věcí, cítil, že sociální otázka je tak výbušná jako dynamit, nedovedli jste včas překonat svou lhostejnost. To leží za vámi jako vina, to vychovalo masy názorným poučováním, to je hlavní důvod, proč lidstvo psychologicky přerostlo formy kapitalismu. Nemůžete nyní uplatnit některé menší hospodářské pravdy, protože jste kdysi lhostejně chodili kolem větší pravdy lidské. Jest to vina a trest.“

Trest za kšefty s fašismem

Už od I. světové války – píše Peroutka v tomtéž článku – „zahajuje nástup nová epocha, stejně velká, stejně odlišná, stejně sama v sobě charakteristická a stejně nesená svými vlastními silami, jak byl starověk, středověk i novověk…Starý historický ´novověk´ je ukončen. Středověk znamenal vládu šlechty. Novověk začal, když se chápalo moci měšťanstvo, a trval, dokud moc mělo…nastává vláda širokých lidových mas.“ O to víc, že „také mezinárodní situace se proměnila. Nastala senzační výměna sil… Po velkém vítězství, po ukázce své síly a následkem hospodářské výstavby dospělo sovětské Rusko tam, kde nikdy nedospělo Rusko carské: stalo se první mocí na evropské pevnině, rozšířilo svůj přímý vliv až na břehy lamanšské. Nikdy v historii nebylo Rusko tak mocné, nikdy ještě nebyly síly socialismu tak mohutně seřazeny. To je nová epocha dějin. Přesto někteří lidé myslí setrvačně. Ještě se nepodařilo vysvětlit všem nutnost pádu kapitalismu. Někteří se vzpírají citově, touží po obnově kapitalismu jako po spáse z přítomných nesnází a drsností. Ale i kdyby kapitalismus mohl sehrát prospěšnou roli v hospodářské obnově…rozhodující je fakt, že prohrál politicky. To je nenapravitelné. V mnohých zemích valná část buržoazie se zkompromitovala sympatiemi k útočnému fašismu. Zaujata starostmi o majetek, zavřela oči nad tím, že jde o osud národa. Ještě hůře, jestliže nezavřela oči a rozhodla se vědomě. Toho nesnáší vědomí a podvědomí národů a tato část buržoazie může žalovat jen na sebe… Země bohatě vyživí lidi, padnou-li překážky, které si kapitalistická společnost sama nakladla.“

Ještě dál zachází Peroutka v článku, nazvaném V předvečer: „Ať tak či onak, stojíme v předvečer nového řádu. Pozorovatelé nikoli malicherní tvrdili dávno, že se buržoazie zahubí tím, že neřeší sociální otázku. Přesná pravda však nepochybně je složitější a pro buržoazii bezvýhlednější. Ve skutečnosti buržoazie se zahubí tím, že 1. nebude řešit sociální otázku, 2. že ji bude řešit. Neboť rozřešení sociální otázky samo sebou připraví konec buržoazii, oné vrstvě, která skoro pět set let vedla západní lidstvo.“

„Nesloužit nikomu než sobě“

Tamtéž Peroutka, aniž to tuší, napovídá i dnešní „levici z leknutí“: „Myšlenka, že jeden člověk nemá sloužit druhému, má převratnou sílu. Není vidět, co by ji ještě jednou mohlo ze světa vypudit… Pracující člověk dospěl stadia, kdy už usiluje nejen o chléb, nýbrž i o všechny přívlastky důstojnosti… Jediný způsob, jak skutečně podkopat socialistické hnutí, bylo nezavést politickou demokracii, omezit školy, rozšířit alkohol, podniknout vše, co oslabuje politické a občanské uvědomění širokých vrstev. Následky…prožíváme nyní: politická demokracie usiluje rozšířit se v demokracii hospodářskou.“

Ani Peroutkovi neunikal pádný důvod změny, patrný na opačném pólu. „Naneštěstí pro buržoazii“ – píše v tomtéž článku – „poválečný podnikatel“ (míněno po I. světové válce) „nebyl už onou horlivou, pracovitou, skoro asketickou bytostí, jako podnikatelé z prvních dob kapitalismu: před očima svých dělníků příliš často měnil se poživače, který se narodil, aby požíval plodů už uzrálých. Jeho osobní účast v podniku klesala, nedovedl imponovat morálně. Také Československá republika stojí před důsledky vývoje, který je světový, a vláda připravuje znárodnění velkého a klíčového průmyslu. Je možno se ptát, jsou–li vůbec nějaké důvody k opatrnosti a nemá-li to přijít na způsob tygřího skoku. Jistě není třeba váhat, pokud sociální reforma má ukojit onen pocit lidské důstojnosti. Onu potřebu nesloužit nikomu než sobě, která pohání široké masy.“

Proč společenské vlastnictví

Peroutkova esej Volby – a co po nich vyšla krátce před květnovými volbami v roce 1946. „Dosud se nepodařilo dokázat některým lidem nutnost pádu kapitalismu,“ stojí tu. „Není jiné vyhlídky na klid v tomto státě než přijmout socializaci upřímně a trvale…Poněvadž přání stále ještě bývá otcem myšlenky, vznikly v některých kruzích sanguinistické naděje, že ve volbách se komunisté potkají se svým Waterloo a budou vyhnáni ze všech pozic. Je to iluze tím nebezpečnější, čím víc je kdo nakloněn z ní vyvozovat. Tento sen zastírá skutečné politické poměry ve státě, oddaluje uznání faktů tohoto času. Komunismus je více než strana, je to světový názor a hnutí. Jako takový je méně otřesitelný proměnlivými okolnostmi než politická strana…Domýšlet si, že už za rok po největším vítězství, jehož dobylo komunistické Rusko, tento triumf komunismu ztratil strhující vliv na masy, je přinejmenším sociologická neopatrnost. Nevěřit, že dělníci upřímně a vášnivě si přejí socializaci a že neopustí toho, v kom vidí záruku svého toužení, toť nedostatek psychologické jasnozřivosti.“

Čistého vína naléval publiku, jemuž zvrat doleva nevoněl, i Peroutkův článek Komunisté mezi námi: „Dříve byly křivdy jiného druhu, navyklejší, tradičnější…Jsou-li dnes továrníci zbavováni továren, byli dříve lidé, kteří neměli kde spát a co jíst, pro lhostejnost šťastnějších. Rozmyslete si, je-li nutno považovat socialismus za konec českého národa…Továrník a dělník sotva mohou cítit stejně. Pro někoho může být socializace smrtelnou ranou, pro jiného nesmrtelnou zásluhou…Není dovoleno přehlížet fakta nepříznivá našim ideálům…Sotva něčeho dosáhneme v roce 1946, zapomene-li se, co vše se od roku 1936 změnilo…Je-li v tom nemilosrdnost, je nezbytná. Silná a vlivná komunistická strana je jedním z hlavních faktů…Ani po volbách se nestaneme s ´vyvíjejícího se socialistického státu´ zase státem liberalistickým; letopočet nebude snížen o o několik desítek let; socializace je…pevněji zakořeněna, než aby ji bylo možno zvrátit.“

Demokracie a existenční zdroje

 Nechybí ani douška, krákající za boltce dnešní kibice: „Kdyby v ruské revoluci nebylo toho realismu, který dovede vidět nedostatky a nebojí se o nich mluvit, byla by ruská revoluce dávno zašla. Leninova genialita byla právě v jeho pronikavém realismu. Byl vůdcem i prvním kritikem svého režimu. Jednou z vlastností, jimž na něm třeba nejvíce se obdivovat, byla nemilosrdná otevřenost, s níž promlouval o vadách, nedostatcích a neúspěších režimu, který sám vedl. Odměnou mu bylo, že své dílo postavil na zemi, a ne do oblak.“

„Vítěze“ dnešní vteřiny dějin nadzvedne i text, jejž Peroutka nazval Co je reakce. „Řekněme nejdříve, co třeba pokládat za reakci. Socialismus tak velice a tak intimně shoduje se se silami přítomnosti a budoucnosti, hmotnými i psychologickými, že vše, co se zásadně staví proti němu, nemůže být pokládáno za nic jiného než za reakci. Socialismus jediný může si činit naději, že rozřeší složité otázky mohutné moderní výroby, vyspělé techniky a potřebného mohutného konzumu. Bez socialismu, bez ústředního plánování v hospodářském životě unášel aby nás mohutné výrobní prostředky neznámo kam – patrně ke katastrofě. Gigantické kladivo moderní výroby musí být svíráno pevnou rukou…Mimoto shoduje se socialismus s mravním stavem většiny lidstva, které si přeje, aby heslo rovnosti bylo dobudováno i ve smyslu hospodářské rovnosti a rovné příležitosti pro všechny…Kapitalismus nemá u nás naděje vytvořit novou harmonii, ovládnout velké moderní síly výrobní a technické a zároveň uspokojit lidstvo vnitřně…nová harmonie je už jen v možnostech socialismu… Opozice proti socialismu ukazuje tedy více do minulosti než do budoucnosti. V našich poměrech odpor proti velkému dílu znárodnění – veřejný nebo tajný – nemůže platit za nic jiného než za reakci.“

Korunní svědek levice

Vachcimry „politické korektnosti“ mají jen dvě možnosti. Buď to vše prohlásit za dílo hlavně, přiložené k Peroutkově skráni. To ovšem vyvrací i jeho vlastní citát, reprodukovaný úvodem. Anebo Peroutku zatratit pro „morální selhání“. Takové že by angažovala Svobodná Evropa?

Pravda je prozaičtější. Znárodnění a socializace, pro něž se země rozhodla po válce, byly vůlí demokratické většiny. Vše, co to zpětně popírá, je lež jako věž. Ránu z milosti jí dává právě ten, koho si „sametový“ švindl vyšívá na monstrance.

Tím ovšem role korunního svědka nekončí. To, zač přibil zisk z cizí práce na pranýř, plundruje i dnešní svět. A v mrzáka tak mění i vše, o čem je demokracie. Co z toho plyne, věděl už Ferdinand Peroutka. Vyargumentoval to brilantně. K čemu by byla dnešní levice, kdyby to neuměla aspoň jako on? Svět už jí bude nahrávat jen na zdrcující smeče.                                                                                 novarepublika.cz

Svět Rusko démonizuje z Prahy

Odtud útočí vojáci informační války, stěžuje si Moskva

Česká média jsou nejvíce protiruská na světě. Tvrdí to Ruský ústav pro strategický výzkum (RISI) - vlivný moskevský think-tank, původně analytický odbor tamní rozvědky. Televize Rossija 1 jde ještě dál: odvysílala dokument, v němž o Praze hovoří jako o hlavním centru protiruské informační války. Hlavní líheň protiruské propagandy prý však "zřejmě není" v redakcích českých médií, ale v sídle americké rozhlasové stanice Radia Svoboda (RFE/RL) na pražském Hagiboru.

Moskva – Praha se podle ruských médií stala baštou protiruské propagandy. Televize Rossija 1 odvysílala dokument, v němž tvrdí, že právě v české metropoli vznikají základy informační války namířené proti Moskvě.

"Nepřátelství vůči Rusku se v Evropě pěstuje od mládí," říká ve filmu Mediální gramotnost (Mediagramotnost) moderátor populárního diskusního pořadu Zvláštní zpravodaj Jevgenij Popov. S odkazem na projekt společnosti Člověk v tísni Jeden svět na školách, který startoval koncem loňského roku, tvrdí, že základnou pro protiruskou propagandu se staly i české školy.

"Čeští školáci mají nový volitelný předmět. Dospívající generace od 15 let poslouchá vyprávění o tom, že Rusko anektovalo Krym, poslalo armádu na Donbas a ohrožuje celou Evropu," uvádí v reportáži věnované "agresivní informační válce". Z Prahy ji podle něj proti Rusku rozpoutaly Evropská unie a USA.

Protiruská média

Že je Česko centrem protiruské propagandy, neslyší Rusové poprvé. Ruský ústav pro strategický výzkum (RISI) - vlivný moskevský think-tank, původně analytický odbor ruské rozvědky - zveřejnil v minulých dnech výsledky analýzy, podle níž loni nejvíce protiruských článků publikovala česká média.

Rating nepříznivosti médií různých států vůči Rusku. 

Až za Českem se pak v "ratingu nepříznivosti médií různých států vůči Rusku" RISI umístily Polsko a Německo. Ukrajina je čtvrtá, Spojené státy páté.

  "První místo Česka bylo překvapením," píší autoři analýzy. "Masmédia této země provádějí ve vztahu k Rusku nestandardní informační politiku. Došlo zde ke zvláštní diskrepanci: část zdrojů zveřejňuje hlavně negativní materiály a druhá část vesměs pozitivní," tvrdí.

 "Jelikož v 'ratingu nepříznivosti' je hlavním parametrem ... 'index agresivity', který představuje podíl počtu negativních materiálů o Rusku a počtu materiálů neutrálního zabarvení, daný ukazatel se v případě Česka vzhledem k nízké výši jmenovatele v tomto podílu jeví jako abnormálně vysoký," vysvětlují moskevští analytici.

Prsty rozvědky

 "Jsme vědecká instituce, jejímž cílem je nahmatat tenkými, ale silnými prsty vědy vemeno této trkající kozy, která se jmenuje informační válka. A nadojit aspoň trochu veřejně prospěšného mléka," komentoval studii pro televizi RTVi expert RISI Igor Nikolajčuk.

"Nadojili jsme docela slušně. Výsledky nejsou triviální a jsou opodstatněním pro politické závěry. V důsledku vyhrocení této protiruské rétoriky byly překonány veškeré dosavadní rekordy negativního vztahu k Putinovi v západních zemích," dodal.

Rating nepříznivosti médií různých států vůči Rusku. 1. Česko. 2. Polsko. 3. Německo. 4. Ukrajina. 5. USA... Meziroční změny "ratingu nepříznivosti". "První místo Česka bylo překvapením," píše RISI. Jak referují jednotlivá česká média. Fialový sloupec je celkový počet článků o Rusku, žlutý neutrální zprávy o Rusku, červený negativní zprávy o Rusku. Jak se informační politika českých médií vyvíjela. V grafu vpravo pak jednotlivé náměty k Rusku - počínaje kategorií "Všeobecné hodnocení zahraniční politiky Ruské federace" přes "Rusko v kontextu politické krize a válečného konfliktu na Ukrajině 2013-2016"... až po kategorii "Problematika Krymu v kontextu ruské zahraniční politiky".  

RISI pracoval s údaji poskytnutými agenturou Rossija segodnja (Rusko dnes). Největší počet negativních komentářů podle nich v Česku publikují Parlamentní listy, Aktuálně.cz a Český rozhlas.

"Autoři studie hovoří o 'první světové informační válce', rozpoutané proti Rusku v roce 2014. Té se účastní jak 'informační grandi', tak i 'zpupní informační trpaslíci', kam zjevně spadají i česká média," napsal v komentáři pro Hospodářské noviny novinář Ondřej Soukup, který se Ruskem dlouhodobě zabývá.

"Můžeme se usmívat rétorice, neměli bychom ale zapomínat, že RISI je původně ústav ruské rozvědky a jeho materiály jsou v Kremlu bedlivě čteny. Ostatně jeho analýzy, že celá východní Ukrajina touží okamžitě svrhnout Kyjev, sehrály roli při rozhodnutí Kremlu poslat na Donbas ozbrojence. Výsledek známe," doplnil.

Metropole informační války

Autoři filmu Mediální gramotnost jdou ještě dál než RISI: tvrdí, že Praha se stala "skutečnou metropolí informační války, jednou z evropských základen".

Hlavní líheň protiruské propagandy podle nich "zřejmě není" v redakcích českých médií, ale v sídle americké rozhlasové stanice Radia Svoboda (RFE/RL) na pražském Hagiboru.

"Nová kancelář Radia Svoboda v Praze je pevnost za vysokým plotem a s desítkami sledovacích kamer. Obrovská písmena SVOBODA jsou jako zástěna, za kterou se nachází štáb informační války a povolávací místo pro její vojáky," tvrdí

Popov v reportáži z Prahy.

"Montuje se tady realita: krymská, donbaská a jakákoli jiná, která se vejde do ideologie a státního rozpočtu USA," dodává.

Válka, která zatemňuje mozek. A v níž jsou slova zbraň. Speciál Aktuálně.cz o ruské propagandě Infografika Válka, která zatemňuje mozek. A v níž jsou slova zbraň. Speciál Aktuálně.cz o ruské propagandě projít infografiku

Joanna Levison, ředitelka komunikace Rádia Svobodná Evropa, se proti takovému tvrzení ohradila. "Tento program byl typický kousek z produkce Kremlu, založený na překrucování a na lžích. RFE/RL poskytuje ruským obyvatelům nezávislé, profesionální a precizní zpravodajství. Protestujeme proti nesprávnému výkladu naší práce ze strany Kremlu a důrazně nesouhlasíme s riziky, která tyto lži pro naše kolegy vytvářejí," uvedla.

"Naše práce a naše poslání bude jako vždy i nadále pokračovat. Propagandistická kampaň Kremlu dokazuje, že naše práce má dopad a že musíme dělat více."

Film televize Rossija 1 kritizoval nejen média, ale i konkrétní osoby.

"Pro informační útok proti Rusku se hodí jakýkoli nesmysl. Čím je lež absurdnější, tím větší je naděje, že jí uvěří," uvedl ruský reportér Popov a jako důkaz předložil rozhovor s europoslancem Jaromírem Štětinou, natočený zřejmě skrytou kamerou na Malostranském náměstí. "Rusko se prostě rozpadá, to asi všichni také víte. Je však nebezpečí, že tento rozpad Ruska může být krvavější a je třeba Rusku pomoci, aby to přežilo bez velkých obětí," říká Štětina.

 Reportér pak divákům vysvětlil, že jde o europoslance, jenž si chtěl na pomoc přivolat velitele praporu Azov ukrajinských nacionalistů Andrije Bileckého, kterého zval dokonce do Bruselu. "Ten sice nepřijel, ale Západ i bez něj má dostatek bajonetů," dodal.

 Autoři filmu tvrdí ještě něco: že do Prahy prchají ruští novináři, kteří v Rusku nemají možnost "Rusko démonizovat".

"Za hranicemi je to snadnější. Nemají žádnou odpovědnost za lež, překrucování a nesmysly," říká Jevgenij Popov s tím, že se pro protiruskou propagandu v poslední době masově využívají ruští expati.

 "Evropská unie nelituje peněz na válku s ruskou stopou. Centra informační války vnikají v Rize i v Praze. Je přitom pochopitelné, že hlavní mozek je za oceánem, ve Washingtonu," zdůrazňuje.

Exkluzivní pohled zevnitř: Jak se točí ruská politická talk show. Role jsou dány předem, i pro Čecha Exkluzivní pohled zevnitř: Jak se točí ruská politická talk show. Role jsou dány předem, i pro Čecha číst článek

Zakázaný Sputnik

Za jeden z posledních důkazů informační války ruská média označují zákaz působení agentury Sputnik v internetovém prostoru Lotyšska s doménou sputniknews.lv.

„Jde o dlouholeté fobie, které jsou silnější než hodnoty, které (západní země) uznávají," tvrdí šéfredaktorka Russia Today Margarita Simonjanová, která řídí také agenturu, do které zahraniční síť Sputnik patří.

Podle ní "informační válka nezačala dnes, ale dříve jsme se jí neúčastnili, nebo se účastnili jen nepatrně". Nyní si však "určité struktury na Západě uvědomily, že existují i jiné hlasy, které mohou přitahovat velkou pozornost".

Einars Graudinš, lotyšský politolog, který často vystupuje jako expert v ruských zpravodajských diskusích, si stěžuje, že jde o "hybridní válku proti Rusku, jejímž základem jsou ekonomické sankce a sankční seznamy".

"Cílem je vyloučení 'ruského světa' ze západního mediálního prostoru. Proto se ruší sputniky a chystají se další zákazy," míní.

Informační válce má podle něj pomoci i připravovaný lotyšský zákon, podle něhož má být účast lotyšských občanů v ruských propagandistických diskusích považována za trestný čin. To by mělo zamezit angažování lotyšských občanů v ruských médiích, včetně Russia Today.

Kampaň proti Putinovi

Téma údajné informační války proti Rusku patří v poslední době k nejpopulárnějším tématům diskusí, které do svých zpravodajských show zařazují ruské televize.

První kanál se například zaměřil na nedávné upozornění kremelského mluvčího Dmitrije Peskova, podle něhož se v západních médiích chystá "pomlouvačná kampaň" proti ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi.

 Kampaní, o níž Peskov mluvil, byla zřejmě míněna kauza takzvaných Panamských papírů. Miliony dokumentů dokazují, že politici skrývají miliardy v daňových rájích. Vladimir Putin v nich sice přímo nefiguruje, zato však společnosti spojené s přáteli a lidmi v blízkém okolí ruského prezidenta. Na svých zahraničních účtech mají asi dvě miliardy dolarů.

Ruský vliv podle tajných služeb v Česku každým rokem posiluje. Pomáhají v tom i weby, které vidění světa kremelských vládců podporují. 

Autor: Alexandra Malachovská,  http://zpravy.aktualne.cz

Víc důslednosti

Naši aktivisté, kteří kritizují prezidenta Zemana za navazování kontaktů s Čínou, po nocích hanobí čínské vlajky a protestují u příležitosti návštěvy čínského prezidenta v Praze, jsou lidé neobyčejně zásadoví, chybí jim však větší důslednost. 

Pokud mají jejich protesty zasáhnout Čínu ještě drtivěji a přivést tuto pomýlenou zemi zpět do rodiny spravedlivých, do jejíhož pevného jádra spolu se Saúdskou Arábií, Katarem a Tureckem náležíme, je třeba protest zaměřit i proti těm, kdo Číně na její nedobré cestě pomáhají.

Kde by dnes byla Čína, pokud by se nenašly režimy, které ve své lidskoprávní vlažnosti nejenže vítají její představitele, ale udržují s ní velice čilé obchodní styky a dynamizují její ekonomiku, to vše natruc dalajlámovi.

Naši stateční aktivisté propásli obrovskou příležitost třeba v době, kdy se čínský prezident Si Ťin-pching projížděl ve zlatém kočáře s britskou královnou Londýnem nebo když byl přijat se všemi státnickými poctami v Bílém domě.  

Kromě státní večeře ve Washingtonu tehdy proběhla řada jednání s předními americkými podnikateli, na programu byla mimo jiné návštěva sídla internetové firmy Microsoft v Redmondu.

V Praze se přitom před americkou ambasádou nekonala ani jedna jediná  demonstrace na protest proti této vstřícnosti evidentně levičáckého amerického byznysu natěšeného na čínské komunisty.

Naše intelektuální elita nehnula brvou a ani jedna vlajka Tibetu u nás nezavlála, když při stejné příležitosti podepsala americká firma Boeing kontrakt v hodnotě téměř jednoho bilionu korun na dodání 300 nejmodernějších letounů do Číny.

A kdyby jen to. V Seattlu se tehdy dohodlo, že zmíněné letouny se budou montovat v nově zřízených halách přímo v Číně, aby z toho měli škůdci lidských práv ještě větší prospěch.

Bylo by možná správné vyšetřit, kdo tehdy tyto skandální informace zatajil před Martinem Bursíkem či Karlem Schwarzenbergem, takže jsme z jejich úst  neslyšeli ani jeden rozhořčený komentář na adresu čínských pomahačů.

Snad si to nyní aspoň někdo vynahradí. Co tak odplivnout si před českým prezidentem a mezi zuby procedit: To máš za ten Boeing.

Prof. Jan Keller, přišlo e-mailem

Neutronová bomba pro východní Evropu

Čím odpoví Rusko na posilování NATO v blízkosti svých západních hranic?

Rusko přijímá vojenská opatření v reakci na nahromadění přítomnosti NATO ve východní Evropě. Řekl ve středu 30. března ruský stálý zástupce při NATO Aleksandr Gruško.

"Samozřejmě, že nejsme pasivními pozorovateli, postupně provádíme vojenská opatření, kterými považujeme za nezbytné kompenzovat tuto zvýšenou přítomnost NATO, která  mimochodem není odůvodněná. Samozřejmě, že odpověď je velmi asymetrická. Je koncipována tak, aby odpovídala našim představám o stupni válečného ohrožení, nebyla příliš drahá a byla co nejefektivnější", řekl Gruško v rozhovoru pro televizní kanál "Rossija-24".

Připomeňme, že 10. února ministři obrany 28 členských států NATO, na schůzce v Bruselu, schválili plán na posílení obrany ve východní Evropě. Ve skutečnosti mluvíme o urychlení provádění programu, započatého v roce 2014, "Obrana a odstrašení v XXI. století", přičemž hlavním objektem "odstrašení" je Rusko.  Na "ruskou výzvu" se NATO rozhodlo reagovat posílením svého východního křídla. Vůdčí roli při provádění nového plánu patří USA, které zabezpečují asi 70% rozpočtu aliance.

NATO se vlastně vrací k mechanismu konfrontace bloků. Takto vypadají jeho klíčové body:

- V Evropě se doplňkově umístí 5.000 amerických vojáků na základě rotace, na což se má přidělit 1 miliarda dolarů z rozpočtu USA.

- Do skladů opuštěných od studené války v Evropě se umístí další americké zbraně, včetně tanků, bojových vozidel pěchoty, konvenčního a raketového dělostřelectva a ručních zbraní. Na to se utratí dalších 1,9 miliard $. Tyto zbraně by měly stačit na vybavení jedné obrněné a jedné dělostřelecké brigády (asi 5000 lidí každá) a vybavení jednoho divizního štábu (americká divize má až 20 tisíc lidí) ..

- Dalších 163 milionů $ bude použito k zintenzivnění cvičení.

Nové zbraně budou umístěny převážně v západní Evropě, protože dopravní síť a sklady v této části regionu mohou rychle přemístit vojska do libovolného místa, a to nejen na východ. "Tato situace je odlišná od studené války, kdy jsme drželi obrovskou armádu v Evropě. Teď tam budeme držet zbraně, ale vojáci budou za oceánem. V případě potřeby, budou nasazeni v Evropě a vybaveni připravenou výzbrojí", řekl americký velvyslanec při NATO. Podle generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, bude v roce 2016 v plné činnosti osm malých velitelství NATO (až pro 40 osob v každém) v zemích střední a východní Evropy, pro zajištění logistiky a koordinace činnosti NATO v krizových situacích.

Jak Stoltenberg přiznal - "Hlavním důvodem pro zvýšení vojenských výdajů v Evropě je, samozřejmě, politika Ruska a pak hrozba terorismu."

Jaká konkrétně bude naše "zcela asymetrická" odpověď NATO, o které hovořil  Gruško? Může Ruska skutečně odolat NATO v Evropě?

- Ani teď, ani ve střednědobém horizontu, nebude moci NATO nasadit hlavní skupiny ve východní Evropě u našich hranic, - řekl náměstek ředitele Tavrického informačně-analytického centra RISI Sergej Jermakov.

- K tomu by musela být většina pozemní americké armády přemístěna do Evropy - jak to bylo v době studené války. Tehdy počet amerických vojáků v Evropě přesáhl 300 tisíc lidí, a v určitých obdobích dosáhl téměř 400 tisíc. Je zřejmé, že o takovém nasazení, které by mohlo představovat vážnou hrozbu pro Ruskou federaci, se nejedná.

Nejedná se ani o návrat ke koncepci NATO "úderu na druhý stupeň obrany" Ruska raketami středního a kratšího doletu, které USA rovněž rozmístily v Evropě.

A na všechny ostatní možností posílení přítomnosti NATO najdeme adekvátní asymetrické odpovědi, řekl Gruško. Asymetričnost v tomto případě je v tom, že nebudeme investovat do výstavby obrany do hloubky - je i bez toho již poměrně dobře vytvořená na západních hranicích Ruska. Ale našimi cíli budou uzlové body, kolem kterých NATO nyní buduje svůj systém protiraketové obrany v Evropě.

Musíte pochopit: Aliance nevytváří duplikát systému studené války. NATO ve skutečnosti vytváří podmínky v Evropě pro rychlé nasazení expedičních sil. A pro takové nasazení jsou velení a řízení kriticky důležité, střediska předsunutých bází, které budou použity jako štáby, různé sklady zbraní, prvky logistické infrastruktury pro přesun sil a vojenské techniky uvnitř Evropy. Všechny tyto klíčových objekty - a jsou nám dobře známé – se stanou terčem našeho možného úderu v případě, že NATO zajde ve svých provokacích příliš daleko. Musím říct, že zbraně proti těmto cílům, zapadající do koncepce vyjádřené Gruškem, nejsou příliš drahé a zároveň jsou velmi účinné.

Myslím proto, že k provokacím NATO nedojde. Bude stačit provést demonstraci ukazující, že jsme schopni rychle zasadit údery na objekty NATO v Evropě. V důsledku toho se v určitém okamžiku NATO zastaví. V opačném případě by se aliance sama dostala do strategické pasti - přípravy na rozsáhlou válku s Ruskem.

"SP": - Čím můžeme zasadit možný úder zařízením NATO v Evropě - taktickými jadernými zbraněmi?

 - Taktické jaderné zbraně jsou pro nás krajní případ. I když se NATO jejich použití ruskou stranou vážně obávají, a nyní vedou rozhovory o tom, že je třeba takové zbraně dostat pod kontrolu.

Ale skutečností je, že pro úspěšné vyřazení klíčových objektů NATO v Evropě jaderné zbraně nejsou potřeba. Tím spíš, že jejich použití je vždy vázáno politickými ohledy. Pro objekty ve východní Evropě budou stačit operačně-taktické raketové komplexy "Iskander" s konvenčními hlavicemi. Můžeme umístit "Iskandery" podél linie kontaktu s NATO – i v Kaliningradu a na Krymu. Naše letecko-kosmické síly v Sýrii ukázaly část svých pokročilých zbraní a možností jejich použití.

"SP": - V listopadu 2015 devět zemí ve střední a východní Evropě, které jsou součástí NATO, vydalo varování o hrozbě, vycházející podle jejich názoru, od Ruska, a vyzvaly k posílení sil NATO pro odstrašení Moskvy. Přijetí konkrétních opatření je plánováno na summitu NATO ve Varšavě v červenci 2016. O jakých opatřeních tam bude diskutováno?

- Jsou zmínky, že při varšavském summitu může být revidována jaderná strategie aliance. To znamená, že NATO může snížit práh nasazení jaderných zbraní. Obviňování Ruska z neochoty dát taktické jaderné zbraně pod kontrolu, může vést samotnou alianci k sázce na tyto zbraně. Pro nás to bude velmi nepřijatelný provokativní krok NATO.

"SP": - S čím počítá NATO, posilujíce přítomnost ve východní Evropě?

 - Ve skutečnosti počítá s tím, že politický tlak na Rusko ze strany Západu zvýší v naší zemi vnitřní politickou destabilizaci. V důsledku toho NATO očekává, že politické vedení Ruska dříve či později vzdá svůj odpor vůči politice NATO. Proto aliance již dlouho obviňuje Rusko z agrese, a podporuje myšlenku, že "normální země" jsou povinny semknout se kolem  NATO jako vojenského nástroje "civilizovaného světa" ...

- S největší pravděpodobností se Rusko ve své odpovědi NATO zaštítí taktickými jadernými zbraněmi, řekl vedoucí vědecký pracovník Ústavu mezinárodních bezpečnostních problémů Ruské akademie věd Aleksej Feněnko.

- Měli bychom výhodu při použití takových zbraní v Evropě, ale zatím jsme omezeni jednostranným závazkem ze dne 29. ledna 1992, podle něhož Rusko souhlasilo, že nebude mít taktické jaderné zbraně v rozvinutém stavu u západních hranic. Myslím, že v případě předpokládaných změn strategie NATO by Rusko mohlo úplně opustit tento závazek a umístit taktické jaderných zbraně v Kaliningradu, u Baltské flotily a dokonce i v Bělorusku.

Kromě toho můžeme využít i příkladu USA. Vzpomínám si, že v roce 1970 zahájila administrativa Jimmy Cartera program vývoje taktických raket "Lance", které jsou vybavené neutronovými hlavicemi. Převažuje u nich pulz neutronů, přičemž je snížena mechanická destrukční zóna.

Orientace Ruska na neutronové zbraně by mohlo být naše další asymetrické protiopatření. Rozmístíme-li takové zbraně u našich západních hranic, myslím, že v Evropě to způsobí masivní protiválečné demonstrace, stejně jako v severní Evropě v roce 1983-84. Tehdy po demonstracích v Dánsku, Holandsku a Německu byla administrativa Ronalda Reagana nucena opustit "neutronový" program.

Navíc, v případě posílení přítomnosti NATO ve východní Evropě, se naše země nebude cítit omezena ve věcech uznání Podněstří a lidové republiky Donbass a vyšle tam příslušné jednotky.

Jak můžete vidět, Rusko má soubor odvetných opatření mnohem větší, než členské země NATO. A já nevím, jestli jsou západní země připraveny na takovou odezvu ...

Andrej Polonin, http://svpressa.ru/politic/article/145627/?mra=1

Volný překlad pro České národní listy P. Rejf

Projev premiéra Viktora Orbána

Dámy a pánové,

Evropa není svobodná. Protože svoboda začíná s možností říkat pravdu. V dnešní Evropě je říkat pravdu zakázáno. Ač hedvábný, náhubek je stále náhubek.

Je zakázáno říkat, že ti, co sem přijíždějí, nejsou uprchlíci a varovat před ohrožujícími riziky současné migrační vlny. Je zakázáno říkat, že další desítky milionů migrantů jsou připraveny vyrazit směrem k nám. Je zakázáno informovat o tom, že masová imigrace přináší nárůst kriminality a terorismu do našich zemí.

Je zakázáno poukázat, že ty masy, které sem přijíždějí z jiné civilizace, ohrožují náš způsob života, naši kulturu, naše zvyky a naše křesťanské tradice.

Je zakázáno upozorňovat na fakt, že ti, co sem dorazili dříve, vybudovali svůj vlastní, od nás separovaný, samostatný svět pro sebe, podle svých hodnot a ideálů, které roztrhávají tisíciletou strukturu Evropy. Je zakázáno poukázat, že tohle není náhodný či neúmyslný řetězec důsledků, ale předem plánovaná a řízená operace; masa lidí namířená proti nám. Je zakázáno říkat, že v Bruselu pracují na schématech, jak cizince co nejrychleji rozmístit mezi námi proti naší vůli. Je zakázáno poukázat, že důvod pro usídlení těchto lidí zde, je změnit náboženské a kulturní zázemí Evropy, a přestavět její etnické základy – a tím odstranit poslední bariéru multikulturalismu: suverénní národní státy.

Je zakázáno říkat, že Brusel se snaží nenápadně užírat více a více plátků naší národní suverenity, a že mnozí tam nyní připravují plán na kompletně federalizované Spojené Státy Evropské – pro což jim nikdo nedal autorizaci.

Dámy a pánové!

Dnešní nepřátelé svobody jsou z jiného těsta než bývalí ambiciózní královští a imperiální mocnáři minulosti, nebo ti, co vedli Sovětský svaz; používají jiné, sofistikovanější nástroje, aby nás přinutili se jim podřídit. Dnes nás nevězní, nevozí nás do koncentračních táborů, neposílají tanky do zemí, které jsou věrny svobodě. Dnes do nás pomocí mezinárodních médií pálí salvy hrozeb, zkreslování, manipulace, ovlivňování, což jim bohatě stačí – respektive stačilo jim to do teď.

Lidé Evropy se pomalu probouzejí, organizují se, a brzy začnou požadovat svou zemi zpět. Trámy Evropské unie, jejichž základy stojí na potírání pravdy, vrzají a praskají. Lidé Evropy už možná konečně pochopili, že v sázce je jejich budoucnost: teď už nejde pouze o finanční prosperitu, pohodlné životy, kariéru v práci, ale sama jejich každodenní bezpečnost a klidný průběh života jak jsou zvyklí, jsou zřetelně ohroženy. A konečně, lid Evropy, podřimující v iluzi nezničitelné hojnosti a prosperity, porozuměl, že principy, na kterých stojí život v Evropě, jsou v ohrožení. Evropa je společenství křesťanských, svobodných a nezávislých národů; muži a ženy jsou si rovni; funguje tu tržní ekonomika s mírnými sociálními prvky; hrdost a pokora; spravedlnost a soucit.

Nynější nebezpečí nás neohrožuje zřetelně jako války či přírodní katastrofy, ale lstivě usiluje o naši bezbrannost. Masová imigrace je pomalý proud vody, úporně erodující naše břehy. Snaží se schovat za masku humanity a soucitu, ale její pravá tvář je okupace území. A to území, které oni získají, je tak zároveň územím, které my ztratíme. Houfy pomatených obhájců lidských práv cítí zdrcující touhu nás kárat a morálně se povyšovat. Údajně jsme národ nepřátelských xenofobů, ovšem pravdou zůstává, že naše národní dějiny zahrnují mnoho případů vzájemného proplétání kultur. Těm, kteří sem přišli coby noví členové rodin, jako spojenci nebo osoby neoprávněně vytlačené na okraj své původní společnosti, bylo umožněno vstoupit mezi nás, a budovat zde nový domov. Ale ti, kdo přicházeli s úmyslem změnit celkovou podobu naší země, přetvořit ji podle sebe, ti, kteří přicházeli proti naší vůli a s násilnou mentalitou – ti tu vždy narazili na hrdý odpor.

Dámy a pánové,

napřed mluvili o pár stovkách, pak tisících přesídlených lidí. Ale ani jeden zodpovědný evropský vůdce si netroufne odpřisáhnout, že těchto pár tisíc se jednou nezvýší na desítky či statisíce. Jestli chceme zastavit tuto masou imigraci, musíme nejprve omezit Brusel. Hlavní nebezpečí evropské budoucnosti nehrozí od těch, kteří sem chtějí přijít, ale od fanatických bruselských přisluhovačů multikulturalismu.

Nedovolíme Bruselu nadřadit se nad naše zákony.

Nedovolíme, aby nám vnucovali zkažené ovoce spadlé ze stromu jejich kosmopolitního světonázoru.

Nebudeme importovat do Maďarska kriminalitu, terorismus, homofóbii a antisemitismus, vypalující synagogy.

Tady nebudou žádná přistěhovalecká ghetta, ve kterých neplatí naše zákony, tady nenastane destrukce pořádku, žádné výtržnosti imigrantů a žádné gangy lovící naše ženy a dcery.

Nedovolíme jiným, aby určovali, koho máme vpustit do naší země, vedle koho máme žít, a s kým máme chtít sdílet naši zem.

Víme, jak tyto věci fungují. Nejdříve jim dovolíme nařídit nám, koho musíme přijmout, pak nás donutí ustupovat až sloužit cizincům v naší vlastní zemi. Nakonec zjistíme, že nám nezbývá než se sbalit a odejít z naší krajiny.

Proto budeme nadále odmítat vnucované plány přerozdělování a nebudeme tolerovat ani vydírání a výhrůžky.

Nastal čas pro vyslyšení varovného zvonu. Nastal čas, abychom se postavili na odpor.

Nastal čas hledat spojence našeho stanoviska.

Nastal čas, aby hrdé národy vztyčily vlajky.

Nastal čas zabránit destrukci Evropy a zachránit její budoucnost.

Za tímto účelem vyzýváme všechny občany Maďarska, bez ohledu na názor či stranické sympatie, aby se spojili.

A vyzýváme i občany ostatních evropských národů. Evropské elity a lid nesmí žít ve dvou oddělených dimenzích.

Musíme obnovit jednotu v Evropě. My, lidé Evropy, nemůžeme být svobodní individuálně, pokud nebudeme svobodní dohromady.

Spojíme-li naše síly, možná uspějeme. Budeme-li každý táhnout jiným směrem, určitě selžeme.

Dohromady znamenáme sílu, nejednotní slabost. Buď dohromady, nebo vůbec – to je zákon dneška!

Maďaři, v roce 1848 bylo v knize osudu psáno, že proti Habsburské říši nikdo nic nezmůže. Kdybychom tehdy takový osud přijali, náš osud by byl zpečetěn a moře německého vlivu by pohltilo všechny Maďary.

V roce 1956 bylo psáno v knize osudu, abychom zůstali okupovanou a posovětštěnou zemí, vlastenectví mělo být v každém Maďarovi zadušeno. Pokud bychom se tehdy podvolili takovému osudu, náš osud by byl zpečetěn a moře sovětského vlivu by pohltilo všechny Maďary.

Dnes je psáno v knize osudu, že skryté, anonymní světové síly odstraní vše, co je jedinečné, nezávislé, tradiční a národní. Promíchají kultury, náboženství a rasy, dokud naše mnohotvárná a hrdá Evropa nebude bez identity a poslušná. A jestli se tomuto osudu podvolíme, náš osud bude zpečetěn a budeme pohlceni nenažranými Spojenými Státy Evropskými.

Úkol, který čeká Maďary a národy střední Evropy i ostatní evropské národy, které ještě neztratily zdravý selský rozum, je porazit, přepsat a změnit osud, který je pro nás nachystaný.

My Maďaři a Poláci víme jak to udělat. Naučili jsme se, že nebezpečí se dá úspěšně čelit jedině statečně a bojovně. Musíme tedy vytáhnout naše historické ctnosti, jako jsou hrdost a chrabrost, z oblaku zapomnění. Napřed musíme hrdě stát s ocelovou páteří a musíme jasně povědět, hlasem výrazným, aby byl slyšet široko-daleko, to nejdůležitější, tu jedinou nejdůležitější otázku, která rozhodne nás osud. Otázka, se kterou stojí a padá budoucnost Evropy, je:

Budeme otroci nebo svobodní? To je otázka, odpovězte mi!

Do boje, Maďarsko, do boje Maďaři!

Kdo by měl sedět za Jugoslávii v Haagu

Haagský soud je znám v široké západní veřejnosti  v otázce rozbité a zničené Jugoslavie jako tzv. "Kangaroo Court" - "Klokaní soud". Právem. Soudil nepravé a osvobozoval pravé viníky. Zničil presidenta svazové Jugoslavie dr. Miloševiče, který zemřel bez rozsudku, a ničil mnoho let srbského politika dr. Šešelje. Dnes odsoudil dr. Karadžiče. Zato osvobodil vraha bosenské války generála Gotovinu a další, například jisté Kosovany, vůdce teroristické UCK.

Ti, co zosnovali, naprogramovali, a provedli válečné zničení svazové republiky Jugoslávie od počátku iredenty Slovinska a Chorvatska, ti by měli jako praví viníci sedět na lavici válečných zločinců v Haagu. Nejsem první, kdo to říká, již dříve vznikl například Tribunál pro Jugoslávii z věhlasných kanadských a jiných právníků, který označil viníky zničení suverénního státu.

K nim podle těchto kapacit například patřili bývalí činovníci vlády Německa Hans Dietrich-Gänscher a Klaus Kinkel. Ti od počátku podporovali iredentu Slovinska a Chorvatska. Je známo z kanadských zdrojů, že BND podporovala finančně známou secesionistickou organizaci v Torontu Ustaša celé roky, a ta potom přispěla lvím dílem k odtržení Chorvatska od federální Jugoslavie. Tehdy počal organizovaný zločin rozbíjení suverénního státu Jugoslávie.

Toto odtržení však nebylo dostatečné - a tak salámová metoda krájení Jugoslávie pokračovala. Bylo nutno vyprovokovat tzv. bosenskou válku. Výborně se k tomu hodilo multietnické osídlení Bosny a Hercegoviny, plné nevyřešených historických antagonismů z II. světové války i starší minulosti. Toto vše zapadalo do plánů zámoří, jak v rámci propagovaného "boje proti komunismu" znemožnit vliv slovanské velmoci Ruska na Balkáně. Proto došlo k intervenci mezinárodních sil v Bosně jak pod hlavičkou OSN, tak přímo pod silami NATO. President USA Clinton, Madeleine Korbel-Albrightová a další politici, jako Tony Blair, nesou za toto vše jednoznačnou zodpovědnost. Válka v Bosně byla vyprovokována silami ustašů a muslimů za krvavých provokací,jako byly atentáty Markale I a II, které odsoudil i generál Wesley Clark a jiní velitelé. Vše bylo lživě vydáváno za jakousi "srbskou agresi". O boji o Srebrenicu ani hovořit pak netřeba - tam je manipulace médií  dnes průzračnější, než voda Bajkalu. Lži, lži a lži, průmyslově vyráběné, od připisování nul oběti - místo 7 tisíc 70 tisíc a podobně. A zatajení srovnatelných  vyvraždění 4 srbských vesnici u Srebrenici. Naše veřejnost až na výjimky není o těchto věcech veřejnoprávními médii vůbec informována.

Konečné zničení Jugoslávie pak nastalo 78 denní leteckou válkou NATO proti svazové Jugoslávii. Naprosto devastační a cíleně na civilní objekty zaměřené bombardování, které dokonce postihlo i civilní  objekty nezúčastněních států ( stál jsem u vybombardované ambasády čínského velvyslanectví v Beogradu, idiotsky omluveného údajně "několik let starými leteckými mapami pilotů"!), s mnoha civilními oběťmi a strukturálním poškozením země netřeba blíže rozebírat. Kazetové bomby a střely s ochuzeným uranem dodnes ničí půdu země a opakují tak jakousi "vietnamizaci" páchanou "osvícenou Evropou a zámořím".

Následkem této gangsterské akce neboli válečného zločinu - který tak opěvoval president Havel svým politickým žvástem o "humanitárních bombách" k zastavení jakéhosi agresivního chování nebohé Jugoslávie, které nenapadla ani metr cizího území - bylo uloupeno suverénnímu státu Jugoslávii, -  přes Resoluci Rady bezpečnosti OSN č.1244 o územní integritě Jugoslávie!!- historické Kosovo-Metochija, dnes falešně zvané jen Kosovo,  - jen proto, aby zmizel starý název tohoto území, upomínající na křesťanské pravoslavné srbské patrocinium. Zemi zdevastovaly  zločinecké tlupy muslimů, vyvracející ve své zvířecí zášti i pravoslavné kostely a pravoslavné hřbitovy. A co činila kultivovaná Evropa?? Přihlížela tomuto fašistickému zvěrstvu a řádění. Nehnula prstem, dokonce ani pro záchranu památek zapsaných do seznamu UNESCO. Nechala fašistickou chátru loupit, vyhánět srbské, romské a další obyvatelstvo a postavila se a trestala i své soukmenovce sympatizující se Srby!

Když jsem zažíval bombardování Jugoslávie, přes nás přelétaly svazy bombardérů a mí srbští příbuzní mi telefonovali: "Za deset minut ty letouny napadnou nás v Beogradě", musel jsem v duchu proklít naši tehdejší vládu za dovolení přeletu těchto letadel přes naše území, aby bombardovaly našeho někdejšího spojence a slovanského bratra, aby mi jejich bomby házeli na hlavy mých blízkých. Mí příbuzní jedné bombě unikli asi o sto metrů. Sto metrů znamenalo život... Kolik dalších Srbů nemělo toto štěstí?

Jen náš tehdejší president Klaus se zachoval statečně, když se postavil veřejně tomuto válečnému zločinu a odsoudil jej. Mnoho našich politiků v sobě nenašlo ani tuto poctivost a čest. Naopak - dodnes jsou u nás zatvrzelí politikové, jako pan ministr kultury Hermann, kteří nepřestajně obhajují postoj Václava Havla stejnými nepravdami, jako tomu bylo v oné době. Kteří vydávají tehdejší Jugoslávii za jakéhosi "agresora" a jejího presidenta za jakéhosi "fašistického diktátora". Opak je pravdou. Dr .Miloševičovi soud v Haagu nedokázal vůbec nic a zemřel bez rozsudku. Jugoslávská armáda nikoho v Kosovu nenapadala, pouze hájila svou zemi. Kdyby tak Evropa dokázala hájit svou zem proti muslimské zkáze...škoda dalších slov.

Co povědět nakonec? Dnes je dílo zkázy Jugoslávie dokonáno. Díky tehdy vládnoucím politikům Německa, Evropy a USA byla Jugoslávie rozřezána na problematické a o existenci zápasící státečky.  Ojedinělí kritikové byli svinsky umlčeni a dehonestováni. A díky vládnoucím politikům Evropy a zámoří vznikly dva státy islamizace jako první státní ohniska v dosud nedotčené Evropě. Jen můžeme očekávat, kdy se toto satanské dílo projeví svou odplatou v další migrační okupaci celé Evropy. A před muslimskou "integrací" de facto okupací nás ani výroky pana Halíka o islámu jako" jiné cestě k Bohu" nezachrání!

 Jiří Jaroš Nickelli, etnograf a muzeolog

Clinton nařídil masakr v Srebrenici

B. Plavšićová

Mirko Raduševič 

V červenci roku 1995 došlo k masakru v Srebrenici, když zde zahynulo kolem osmi tisíc bosenských obyvatel. Právě včera padl u Mezinárodního soudu v Haagu rozsudek nad jedním z viníků - Radovanem Karadžićem, a  to v den sedmnáctého výročí začátků bombardování Srbska letadly NATO.

Včera se uskutečnil také rozhovor s bývalou prezidentkou Republiky Srbské Biljanou Plavšićovou, která přišla s dalším svědectvím k srebrenickému masakru. Rozhovor s ní zveřejnila multimediální agentura Sputnik.

Dosavadní důkaz o předem naplánovaném masakru je v západních médiích označován za tzv. konspirační teorii. Jedná se o rozhovor bosensko -muslimského šéfa policie ve Srebrenici Hakiji Meholjiće, předsedy Sociálně demokratické strany ve Srebrenici, který byl otištěn 22. června 1998 v nezávislém bosenském magazínu „Dani“.  Článek se jmenuje „Pět tisíc muslimských hlav za vojenskou intervenci“ ( Muslimanskih glava za vojnu intervenciju ) a Meholjić v něm uvádí, že pád Srebrenice byl naplánován administrativou Billa Clintona. Hakija Meholjić tvrdí, že v září roku 1993 byl s dalšími lidmi ze Srebrenice na pracovní návštěvě v Sarajevu. Skupinu si pozval bývalý prezident Alija Izetbegovič. Ten si během setkání vzal Meholjiće stranou a řekl mu, že potřebuje dostat na svou, tedy bosensko-muslimskou stranu Američany, a že Bill Clinton mu řekl, že by intervenci NATO v Bosně nařídil pouze v případě, pokud by Srbové zabili ve Srebrenici nejméně 5000 Muslimů.

 V rozhovoru také uvádí: „Kolega Adnan Karović mi říká: Hakijo, prodali vás! Proto tě prosím, jestliže Srebrenica padne  - při všem možném přísahám, zabij moji matku, ať nepadne do jejich rukou.“

Jedná se o to, že muslimští vojáci používali Srebrenicu jako chráněnou základnu pro útoky na okolní srbské vesnice a podle Ibrana Mustafiće, který byl prezidentem výkonné rady obecního shromáždění ve Srebrenici byly tyto akce iniciovány ze Sarajeva, aby se vyprovokoval útok bosensko-srbské armády za účelem vyřešení srebrenického problému.

Podle výpovědi Meholjićese jednalo o společný plán bosenského prezidenta Alije Izetbegoviće a Billa Clintona a Meholjić cituje Izetbegoviće: „Podívejte se, Clinton mi v dubnu 1993 nabídl, aby Srbové vpadli do Srebrenice, zabili zde pět tisíc muslimů a pak by došlo k vojenské intervenci. Tehdy nás tam bylo devět, jeden již není mezi námi, ostatní ještě žijí a mohou vše dosvědčit.“

Nyní dochází k dalšímu svědectví

Dostáváme se ke včerejšímu rozhovoru bývalé prezidentky Republiky Srbské (1996-98) Biljany Plavšićové, která v roce 2001 se dobrovolně vydala soudu v Haagu a byla odsouzena k 11 letům vězení a propustili ji v roce 2009. Do roku 1992 zasedala v Předsednictvu Bosny a Hercegoviny. Své svědectví k Srebrenici začíná obviněním Izetbegoviće, že se snažil vyvolat konflikt. Vše podle ní začalo smrtí pravoslavného kněze, ke které bývalý bosenský prezident tvrdil, že ji spáchali Srbové, aby vyvolali válku. Plavšićová dále tvrdí, že Izetbegović nechal záměrně střílet do vlastních lidí a že za masakrem ve Srebrenici stojí rozhodnutí, které bylo učiněno v zahraničí. Na otázku kdo byl iniciátorem Plavišićová říká: „Clinton, ton. Měl říci: Amerika vás podpoří, přidá se do války na straně muslimů a bude bombardovat Srby, když vpustíte Srby do Srebrenice, kde by měli zmasakrovat nejméně pět tisíc muslimů.“

Dá se říci, že Plavšićová používá výpověď šéfa srebrenické policie Hakije Meholjiće. Ale Plavšićová tvrdí, že existuje dokonce o tomto zápis. „Přečetla jsem zápis, který mi ukázal chorvatský strážce v Haagu. Můj advokát se k tomu nedostal a tvrdil, že by zápis stál 20 tisíc bosenských marek. Tu sumu jsem neměla a v ten okamžik jsem to nepovažovala za důležité. Pouze jsem si ze zápisu přečetla, kdo a co řekl. Stálo tam, že Izetbegović řekl: Clinton mne přesvědčil. Ale pak je zde také kniha jistého Američana, který celou dobu byl v Sarajevu (pozn. red.  možná se  jedná o knihu The War in Croatia and Bosnia-Herzegovina, 1991-1995 nebo nějakou práci amerického novináře Andy Wilcoxsona).“ Tehdy byl hlavním velitelem válečných operací Sefer Halilović, který měl podle Plavšicové na vyjádření Izetbegoviće impulzivně reagovat:  „Alijo, ty jsi zbláznil!“

„Přesto k masakru došlo a v bojové skupině, která byla akcí pověřená, nebyli jen Srbové, ale byl tam také Chorvat Erdemović a jeden Slovinec. Již jsem to vše neanalyzovala, ale kdyby se vše mělo znovu probrat, bylo by jasné, že se jednalo o provokaci,“ uvedla nově k případu Srebrenica s bývalá prezidentka Republiky Srbské Biljana Plavšićová.                                                                   Literární noviny

Oběti atentátů z Bruselu a z Paříže padají na hlavu vedení Evropské unie a Frau Merkel!

PARIS-ATTACK-min

Díky imigrační politice EU a německé kancléřky Merkelové je Evropa plná neregistrovaných islámských imigrantů! U většiny z nich policie, ani úřady nevědí, kdo vůbec jsou a odkud sem přišli! Nyní začínají pomocí bomb a střelných zbraní zabíjet nevinné bezbranné civilisty v ulicích rušných evropských měst!

Věřte, že bude ještě hůř! Tohle je jen začátek!

Jakmile jich bude v Evropě dost, přestanou se radikálové ukrytí mezi nimi skrývat, přestanou se bát odhalení, přestanou předstírat svou mírumilovnost a začnou jich být plné ulice! Evropská města se promění v bojiště a civilisté, ženy a děti budou umírat každičký den všude kolem nás! Prostí lidé se stanou terčem útoků islamistů a budou zabíjeni na ulicích jako zvířata za to, že nevěří v Alláha!

Bohatí a vlivní lidé, kteří jsou za to všechno zodpovědní, zůstanou sedět stejně jako dnes za vysokými zdmi svých rezidencí, chráněni armádou a policií a budou se dívat, jak umírají země a národy, které měli zvelebovat a chránit! Evropa nyní stojí na rozcestí, kdo si myslí, že je na řešení přistěhovalecké krize ještě dost času, je naivní blázen!

Lidé musí vyjít do ulic a vynutit si předčasné volby! Nikdo nedal politikům, kteří jsou v současné době u moci mandát řešit otázky spojené s právě probíhajícím islámským exodem do Evropy, protože to tehdy nebylo na pořadu dne a lid Evropy netušil, že za pár let půjde o samotnou existenci naší kultury a holé životy našich nejbližších.

Autor: L. Kašuka, NWOO.org

Byli jsme před Evropskou unií budeme i po ní (možná)

Ivan David

Proevropský? Protievropský? Kam nás zavádějí prostoduchá schémata? Za „proevropského“ je pokládán jedinec nadšený, že jsme svázáni pravidly, která tvoří v Bruselu podle návodů vymýšlených kdoví kde. Nic proti tomu, kdyby ona pravidla byla skvělá a prospívala lidu této země. Je dost důvodů mít o tom vážné pochybnosti. „Protievropský“ je jedinec, který má právě takové pochybnosti. Ovšem člověk, který nemá pochybnosti, zřejmě nemyslí.

Pamatuji na ono úspěšné, neboť masově ohlupující heslo z roku 1990: „S námi do Evropy!“ Vladimír Neff připomněl ve své pentalogii nadšení Čechů ze vzniku Československa, do něhož si všichni promítali své naděje. Panovalo obecné přesvědčení, že se tím Češi vyrovnali ostatním evropským národům a že ostatní evropské státy hoří nedočkavostí, aby mohli nové Československé republice prospět. Šířila se fáma, že evropské mocnosti přidělí Československu zámořskou kolonii. Fáma vykrystalizovala v přesvědčení, že onou kolonií bude Togo. V jednom pražském šantánu zpíval komik kuplet „Tógo, to není mnógo“.

Se stejnou naivitou o 70 let později očekávali Českoslovenští občané, že celý svět hoří touhou Čechům a Slovákům prospět. Představa byla taková, že jsme dosud byli Západem kvůli příslušnosti k „Východnímu bloku“ diskriminováni, zatímco nyní, kdy se hlásíme ke vstupu do EU a NATO, budeme vnímáni jako rovní mezi rovnými. Úvaha, pokud lze o úvaze hovořit, je prostá. Jestliže mě dost nemiloval bývalý partner, bude mě (určitě!) milovat ten nový! Říká se tomu optimismus. Tedy neodůvodněné očekávání, že se věci budou vyvíjet příznivě. Hrdina Kunderova Žertu vyslovil přesvědčení, že optimismus páchne blbostí. Toto stanovisko sdílím.

Egoista je podle polského básníka a aforisty Julina Tuwima člověk, který se stará daleko více o sebe než o mne. Egoisticky se chovají i komunity, národní i nadnárodní a to zejména takové, které důsledně uplatňovaný egoismus dovedl úspěšnému nahromadění majetku. Ukázalo se během let pro mnohé zřejmě překvapivě, že bohatnutí českých občanů jim neleží na srdcí o nic více než bohatnutí občanů jakýchkoli jiných. Pamatuji si na ony vášnivé debaty, za jak dlouho doženeme životní úrovní Rakousko či Německo. Ukazuje se, že životní úrovně těchto zemí dosáhneme jedině za předpokladu, že v nich bude životní úroveň rychle klesat. Zaměstnavatelé kupodivu netouží platit více, než musejí.

Prováděl jsem nedávno naší nemocnicí skupinu německých studentů zdravotní školy. Dotazovali se českých sester na jejich platy. Nechtěli věřit. Dozvěděli se, že plat české sestry na konci pracovní kariéry nedosahuje výše stipendia nepodmíněného prospěchem německého studenta ošetřovatelství.

Na konci osmdesátých let nebyly volné byty, ale ani bezdomovci. Dnes je na trhu mnoho volných bytů a vedle toho mnoho bezdomovců mimo trh. A také mnoho přeplněných ubytoven pro chudé.

Ne nejsme na tom „v průměru“ špatně. Někteří si velmi polepšili, mnozí si velmi pohoršili a mnozí už vědí, že si v životě nepolepší. Jsou země i v EU, které jsou na tom mnohem hůř, například Lotyšsko, Bulharsko, Rumunsko. Ještě hůř než ty země jsou na tom jejich občané. Ti jsou na tom ještě hůř než před vstupem do EU. Tyto země jsou proto dále decimovány obrovskou emigrací. I v těchto zemích si mnozí hodně polepšili. Také ti, kteří o svých spoluobčanech rozhodují.

Jaké že to jsou principy EU? Volný pohyb kapitálu, osob, zboží a služeb. Ano, kapitál z ČR volně pohybuje- asi 380 miliard ročně zatímco do ČR se volně pohybuje o 40 miliard více, než jsou členské příspěvky placené do EU. Volně se z ČR pohybují osoby, které jinde dosáhnou na mnohem větší plat, například ony zdravotní sestry. Volně přichází zboží často horší kvality než to domácí, které se proti cizí „tržní síle“ těžko uplatňuje. Jaké to všechno má a bude asi mít důsledky? O dohánění Rakouska a Německa už v médiích nemluví. Zato vypočítávají, o kolik více rohlíků si lze dnes můžeme za průměrný plat koupit oproti stavu před Velkou listopadovou. Kupodivu není řeč o nákladech bydlení, atd.Hlasoval jsem pro vstup do EU. Po dlouhém váhání. EU se chová příšerněji, než jsem si tehdy dovedl představit. Je načase uvažovat společně s Palackým nikoli o Rakousku ale o EU, že jsme byli před ní a budeme i po ní. Pokud to přežijeme.                  Novarepublika.cz

Petice B. Sobotkovi z 4. dubna 2016

Vážený pan

Mgr. Bohumil Sobotka, předseda vlády ČR

                                                                                             V Praze dne 4. dubna 2016 

Vážený pane předsedo vlády,          

                                                  v souladu s Čl. 18 Listiny základních práv a svobod a petičním zákonem se na Vás obracím s následující peticí.

I. Obdržel jsem dopis z Úřadu vlády ČR ze dne 30.3.2016, č.j. 4107/2016-OAI ,podepsaný Mgr. Markem Macháněm, vedoucím oddělení styku s veřejností.

Není pravdou, že jste odpověděl na všechny relevantní dotazy, jak je uvedeno ve výše uvedeném dopise. Již v první petici, ze dne 7.10.2015, kterou jsme Vám adresovali, jsme Vám např. kladli otázku: Doufáme, že nechcete transformovat ČR v 17. zemi SRN? Na tuto otázku jste dosud neodpověděl. Už pošesté se nyní ptám : „Doufám, že neuvažujete o transformaci České republiky v 17. zemi Spolkové republiky Německo? Ano, či ne?“  A bohužel zatím bez odpovědi.

II. V odpovědi na interpelaci paní poslankyně Semelové jste paní poslankyni i veřejnosti sděloval, jaký vstřícný krok tzv. sudetoněmecký landsmanšaft vůči nám udělal novelizací stanov. Z Vašich slov vyplývalo jako, kdyby tato novelizace byla právně již hotovou věcí, ač vůbec nebyla. Ještě dodnes, jak jsme informováni, platí stanovy SL v původním znění. Ovšem jde o věci ještě mnohem důležitější. Od Vás jako předsedy vlády ČR naše veřejnost očekávala, že zaujmete zásadní stanovisko. To jste neudělal ani dosud. O co především jde? SL nemá žádné právo na vlast, kromě té německé, a na sebeurčení, ani nemá právo na náhradu škod, které odsunutým Němcům údajně vznikly při odsunu, oni mluví o vyhnání. V této souvislosti jsme od Vás očekávali, že řeknete, že nárok na reparace naopak máme my, a to ve výši několika set miliard předválečných korun. SL požadavek na náhradu škod neopustil ani dodnes. Sami si to můžete zjistit v jeho tiskových orgánech Sudetendeutsche Zeitung nebo Sudetenpost. Braňte republiku a české národní zájmy alespoň tak, jak hájí H. Seehofer ty „sudetské“.

V těchto souvislostech si dovoluji citovat projev, který měl B. Posselt ve Vídni

Posselt ujišťoval ve Vídni - Žádné právní pozice nejsou opouštěny! Na pozvání Spolkové rady Sudetoněmeckého landsmanšaftu Rakouska (SLÖ) se mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny, Bernd Posselt, zúčastnil jejího zasedání 12. listopadu v "Domě vlasti" ve Vídni. Bernd Posselt uvedl, že velký problém byl vytvořen novelou § 3.1), ve kterém schází dosavadní text o získání vlasti zpět a restituci majetku. Posselt zdůraznil, že prohlášení o zásadách právní pozice sudetských Němců nebude opuštěno. Prosazování požadavků nelze provést silou, ale pouze přesvědčováním. Pokrok v restitucích bude. Posselt věří, že uplatnění požadavků bude dosaženo změnou vědomí Čechů, že vyhnání byla a je nespravedlnost. V případě, že si to většina Čechů uvědomí, může se změnit hodně. V Německu bylo postaveno více než 2000 památníků obětem vyhnání. V České republice byly postaveny pamětní kameny v Ústí nad Labem, Brně a Českých Budějovicích. Vysvětlil také, že zásadní je prosadit neplatnost Benešových dekretů. Prostřednictvím přímých rozhovorů zástupců lidu je hledáno řešení, které bude vymáháno na mocenských orgánech České republiky Předpokladem pro usmíření by mělo být, že Češi přiznají a budou litovat nespravedlnost. Posselt řekl, že on a jeho tým pracují na tom, aby Češi o této době mluvili. Cesta k pravdě a k nalezení kroku k usmíření je nastavena. Zeihsel poděkoval Berndu Posseltovi za účast a diskusi. (Sudetenpost, 10.12.2015, str. 12)

III. Z informace o Vašem jednání ve dnech 10. – 11. března v Mnichově jsem nevyčetl, že by jste žádal Horsta Seehofera, aby se omluvil za výrok, který pronesl na 65. sjezdu v Augspurku v r. 2015: „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi. abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností.

Z projevu B. Posselta na 66. sjezdu jen jednu větu. Vyjádřil se následujícím způsobem: „Vyhnání nebylo vedlejší škodou Druhé světové války, bylo chladně plánovaným válečným zločinem."

IV. Vážený pane předsedo vlády, z německého tisku jsem se dozvěděl, že jste vedl zřejmě dlouhé rozhovory s představiteli tzv. SL, zejména s B. Posseltem, předsedou tzv. „sudetoněmeckého landsmanšaftu“. A proto by mne zajímalo, k jakým závěrům toto jednání došlo. Velice mě zarazila věta, kde H. Seehofer ,volně řečeno, mluvil o budoucím spojení mezi oběma zeměmi. To je zřejmě mezi Bavorskem a Českou republikou.

A tak mě napadá souvislost mezi použitím termínu země pro ČR s otázkou, kterou vám kladu již po šesté: „Doufám, že neuvažujete o transformaci České republiky v 17. zemi Spolkové republiky Německo? Ano, či ne?“.

Nedovedu pochopit, jak mohou být bavorsko-české vztahy tak vynikající, jako nikdy předtím, když bavorský premiér nás obviňuje ze zločinu proti lidskosti a předseda SL z válečných zločinů. Necítíte, že jde o urážky, které vyžadují omluvy? A to už ani nemluvím o tom, že SL ještě v nedávné době nás označoval za genocidní zločince, aniž by někdo z české strany protestoval.

Vážený pane předsedo vlády, děkuji Vám za odpověď na výše vznesené otázky. Pevně věřím, a to předpokládám, že shodně s Vámi, že petiční zákon a zvláště pak Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, stojí nejen nad všemi občany, ale také i nad všemi ústavními činiteli ČR, včetně předsedy vlády ČR. Jsem rád, že žiji v právním státě.

Ing. Pavel Rejf, CSc.

Redakce: ing. P. Rejf, CSc.    Připravil: dr. O. Tuleškov 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 540. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 10. dubna 2016.  

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz                  e-mail: vydavatel@seznam.cz

Facebooková adresa: https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170?ref=hl