České národní listy

březen, duben 2016

Březnové zamyšlení

Za první republiky pořádali učitelé s dětmi ve svých třídách besídky na počest narozenin presidenta Masaryka. Ten přišel na svět v předjaří, 7.března 1850. Básník K. Bednář věnoval tomu dni své verše: To muselo být jitro veselé a prosté, /když matka nad kolébkou říkala si:/ jakými časy bude ti jít? A jméno Tomáš, / nic víc, mu dali, aby ho časy samy otřískaly/… Kterýsi pamětník zavzpomínal nedávno nevlídně na ty malé školní slavnosti, prý “kolovrátkovali“ píseň Tatíčku, starý náš. Nu, my jsme „nekolovrátkovali“. S houslemi pana učitele jme zpívali i mnoho jiných národních písní a hlavu republiky nám podle oblíbené knížky Jos. Haise Týneckého, Bratři mravenci neztělesňoval „děd Šedovlas“, ale „president Rozvážlivec“. Učili jsme se, že máme presidenta-filosofa, a že ideály, na kterých republika vznikla a na kterých jedině může dále trvat, jsou humanita, demokracie – a práce, drobná, neokázalá práce, píle a kázeň.Naši učitelé se většinou plně identifikovali s ideály nového státu a vedli svěřené žáky v duchu vlastenectví, prostém šovinismu, v duchu tolerance náboženské i nacionální, v duchu lásky k rodné zemi a řeči, její přírodě a památkám, i v duchu úcty k národům celého světa a k celosvětové vzdělanosti. Netěšili se sice hmotnému blahobytu, ale dostávalo se jim všeobecné vážnosti, protože celospolečenské klima bylo poznamenáno úctou k vzdělanosti a kulturu si nikdo nepletl se zábavou. A ručitelem tohoto ovzduší byl president.

Národu, který se od konce 18. století jazykově, literárně, vědecky a umělecky obrodil, předložil Masaryk koncem 19. stol. národní program politický a sociální. Navazuje na historické a politické dílo Palackého a na osvětový přínos Havlíčkův, rozebírá myšlenky našich buditelů, zvláště Dobrovského, Kollára, Šafaříka. Zdůrazňuje význam husitského apelu na svobodu úsudku a svědomí, českobratrských snah vzdělávacích, Komenského světovosti a tolerance. Emancipační úsilí obrozenců ukazuje ve vztahu k osvícenství a ideálům francouzské revoluce. Hlásí se k přirozenosti a přirozenému právu, k demokracii a humanitě, oceňuje práci a pokrok, lidskost a lidovost, odmítá jakákoli privilegia a výsady, rodové či majetkové. Směřuje k zušlechťování vlastního národa Čechů a Slováků, k vzájemnosti slovanské i všelidské. Uvažuje o budoucí federaci národů. /Od Palackého přejímá pojem „světová centralizace“, ekonomickou propojenost světa../

Jsou to ideje a ideály, o které Masaryk zápasil po celý život. Byl příkladem jednoty myšlenky a činu, přesvědčení a vůle. Právem mohl svého času Zdeněk Mahler nazvat svůj televizní triptych vřelým přitakáním člověku, který ztělesnil obdivuhodné bohatství ideově mravní, kulturní a politické: Ano, Masaryk.

Demokratický humanismus Masarykův se obrací k celému člověku i k sociální formě jeho osudu, k životu ve společnosti. Sociální postoje, které během života zaujímáme, bývají zakotveny v našich raných dětských dojmech a prožitcích. Nejinak je tomu i u Masaryka. V Čapkových Hovorech vzpomíná „starý pán“, že jeho otec se narodil jako nevolník a nevolníkem jako kočí v panské službě zůstal. S trpkostí nesl povýšenost panstva, hrubosti úřednictva a naproti tomu bezmocnou závislost, poníženost a nesvobodu nemajetného služebníka. Malý Tomáš se styděl za nedůstojné postavení čeledi a toužil po spravedlivé odplatě pro ty, kteří ve své pohrdavé nadřazenosti s blahovolným rozmarem házeli chudým lidem zbytky jídel ze svých opulentních tabulí.

Masaryk vnímal citlivě modernizační změny v západní společnosti 19. století, důsledky industrializace, urbanizace a proletarizace, tíživé problémy existence průmyslového dělnictva, pokusy analyzovat jeho historickou roli a organizovat je v zápase o získání lidštějších podmínek k životu. Po celou dobu své veřejné činnosti se zajímal o dělnické hnutí, o jeho programy i o praktické politické aktivity, kterých se nejednou i sám osobně účastnil. “Být člověkem a uznávat druhého jako člověka v právech, o to běží. Ve jménu člověctví se žádají práva politická /všeobecné právo hlasovací/ i právo hospodářské /rovnost hospodářská/ to znamená komunismus“, říká Masaryk v Ideálech humanitních. A V boji o náboženství „Chudý člověk nechce almužny, ale spravedlnost, čehož v Bibli ještě není. My socialisté věříme, že bídu vykořeníme.“

Je zřejmé, že pro politickou pravici byl Masaryk příliš levicový. Pro marxistickou levici byl ovšem pravicový odpůrce. Masaryk v Sociální otázce shrnul své hlavní námitky proti marxismu, odmítl některé jeho „jednostrannosti“, ale připustil, že byly vyvolány jednostrannostmi zastánců opačných názorů. Po Únoru 1948 převážila netolerantní kritika Masaryka vůbec a jeho Sociální otázky zvláště. Platilo, že v tomto spise Masaryk šířil přesvědčení, že marxismus je věc nepotřebná a odbytá. Masaryk však výslovně říká něco jiného: „I kdyby marxismus byl úplně pochybený a kdyby to marxisté i plně doznali, socialismus tím nepadne. Jako všechny strany sociálně reformní také socialismus má své živé zřídlo v zejících nedokonalostech a zvláště v hmotné a mravní bídě velikých mas všech národů. Varoval bych odpůrce socialismu, aby z krize v marxismu nečerpali naděje pro strany své – ta krize naopak může být pro socialismus velikou silou, jestliže jeho teoretičtí vůdcové docela svobodně a upřímně kritizovat budou své základy a překonávat jejich nedostatky“.

Masarykovi ovšem vskutku nešlo o to, aby se dělníci chopili moci a nastolili diktaturu, jak si přála radikální sociálně demokratická a později komunistická opozice, orientovaná na násilné převzetí moci a příklad ruských bolševiků. Chtěl, aby společnost byla demokratická a dělníci v ní získali rovnoprávné postavení, stejná občanská práva a svobody jako ostatní občanstvo, aby se jim dostalo řádného vzdělání a schopnosti kriticky myslet a samostatně hájit své zájmy. Působil při zřizování Dělnické akademie /1896/, podporoval založení sociálně demokratického deníku Právo lidu /1898/, zasazoval se o uzákonění 8hodinové pracovní doby. Vyjádřil solidaritu se stávkujícími dělníky v Brně /1899/, účastnil se hornické stávky na Kladně /1905/. A byl přirozeně i ručitelem sociálního zákonodárství nově utvořené Československé republiky, např.zákonů o zrušení šlechtických titulů, daně z majetku, pozemkové reformě, účasti zaměstnanců na správě dolů a jejich podílu na čistém zisku. Již déle než dvě desítky let žijeme ve vysoko vzedmuté mohutné vlně restaurace byvších poměrů v Evropě. Kde jsou naše oduševňující ideje a ideály? Konkurenceschopnost. Maximalizace zisku. Odvaž se, dopřej si, užij si. Arogantní neoliberální ideologie adoruje svobodu bez odpovědnosti, bez ohledu na etické principy, vzdělání, vkus a takt.

Masaryk byl pro demokracii nejen politickou, ale i sociální a hospodářskou. Zastával práva nejširších vrstev a odsuzoval privilegia mocných, ať již je poskytuje urozenost dynastická, aristokratická nebo plutokratická. Byl skutečným, nikoli předstíraným zastáncem lidských práv a svobod. Přitom lidské svobody neredukoval – v protikladu k dnešním neoliberálům – na svobodu vlastnit, hromadit, bohatnout, lichvařit, nerušeně sledovat osobní cíle a zisky. Šlo mu především o právo na lidskou důstojnost všech, o spravedlnost a mír, o život bez strachu a nouze. A ovšem o život kvalitní, o povznesení ducha osvětou a kulturou.Masaryk věděl, že ke štěstí nepotřebujeme paláce, stupňovaný konzum, požitkářský luxus a mravně pokleslou pakulturu. Věděl, že ke štěstí potřebujeme ideály, které sytí hlad duše a povznášejí lidského ducha a vedou k činnosti pro obecné dobro.

Naši vlivní intelektuálové soudí, že z Masarykova myšlenkového odkazu zůstalo „žalostně málo, nebo nic…“ Jsem přesvědčena, že se mýlí. Masaryk byl označen jako filosof krize. A krize, kterou on zažil, není překonána, ale naopak mnohonásobně se prohlubuje a narůstá. Masaryk vedl k opravdovosti, k opravdovému hledání smyslu života jedince i národa, smyslu našeho usilování, smyslu dějin. Taková filosofie nemůže ztratit svůj význam ani ve změněné době, a za změněných podmínek. Je nadčasová.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

15. březen 1939

V mém dětském památníčku se mezi barevnými obrázky a průpovídkami, opisovanými z památníků maminek a babiček, najde jedna stránka výrazně odlišná. Je na ní jednoduchá kresba černou tuší: u cesty, vedoucí někam za obzor, se ve větru naklání skupinka stromů, vítr lomcuje jejich korunami a rve jim listí, které ve vzduchu bezmocně poletuje. A pod obrázkem dětským písmem: Na památku dnešního dne, 15. března 1939.

Ten den byl nevlídný, studený, záblo a zalézalo za nehty, poletoval drobný bodavý sníh. Ulicemi našeho města se od rána valily motorizované jednotky německé armády. Zdálo se, že nemají konec. Šel z nich strach a hrůza. Lidé strnuli na chodnících. My děti jsme se dověděly, že je to okupace.

Zlověstnému 15. březnu předcházely události vynucené mnichovským diktátem 29.-30. září 1938. Byl to čas truchlivý, s pocity bezmoci, zklamání, zrady, křivdy, opuštěnosti. Postoupili jsme nacistickému Německu pohraničí, na které si činila nárok německá menšina. Ztratili jsme 1/3 území, 40% průmyslu, 250.000 Čechů přišlo v pohraničí o své domovy, president Beneš odešel do emigrace, místo něj byl zvolen JUDr. Emil Hácha. Do dějin vstoupila „druhá republika“. Odmítla Masarykův a Benešův ideový odkaz, demokratické tradice českých dějin, úspěchy uplynulých 20 let, zásluhy legionářů, Sokolů, vlastenců. Její mluvčí horlili pro „odvěkou“ a „blahodárnou“ podřízenost českých zemí německé říši. Přestože velmoci slíbily garantovat zmenšené území Československa v nových hranicích, Hitlerův režim pokračoval v rozbíjení i okleštěné republiky.Všemožně podporoval slovenské separatisty a podněcoval jejich spory s pražskou vládou. Dne 14. března po návštěvě J. Tisa, hlavního představitele slovenských separatistů, bylo Slovensko prohlášeno samostatným státem pod Vůdcovou ochranou. Téhož dne se na Hitlerův příkaz dostavil do Berlína i president E. Hácha a – „ na naléhavé Hitlerovo přání – vložil osud českých zemí“ také do Vůdcových rukou. Zkáza byla dokonána, nacistická armáda se dala na pochod obsadit, co ještě z bývalého Československa zbývalo. Hitler triumfoval, podařila se mu kýžená revanš, napravil nenáviděné důsledky porážky Německa v l. světové válce, likvidoval Československo, anuloval versailleské smlouvy. Při dělení Československa Hitler nezapomněl na osvědčenou imperialistickou zásadu „divide et impera“. Zatímco Slovákům přes jejich koloniální postavení rafinovaně poskytl zdání samostatného státu s presidentem Tisou v čele a s podporou Hlinkových gard, budovaných po vzoru nacistických úderných oddílů, pro Čechy zřídil ponižující Protektorát Čechy a Morava, kde byl skutečným vládcem nikoli president, ale dosazený říšský protektor, nejdříve K. Neurath, pak R. Heydrich. Státním tajemníkem se stal K.H. Frank. Likvidaci a okupaci bývalého Československa odůvodnil Hitler nutností zabezpečit ve střední Evropě klid a mír.

V „protektorátu“ zavládl fašistický teror, germanizace, drancování národního hospodářství ve službách válečného průmyslu Říše. „Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace země a lidí.“ „Konečné řešení – všechny Čechy vystěhovat a jejich území osídlit Němci, nebo rasově vhodné Čechy ponechat v protektorátu a germanizovat je, zbytek vystěhovat za hranice říše nebo je fyzicky likvidovat.“ Takové byly projekty pověřených správců protektorátu, K.H. Franka, R.Heydricha a ostatních.

Hlavní nápor“ převýchovy“ vedli naši novodobí vládci proti československé kultuře. Jen heslovitě vyjmenujeme: omezování školství všech stupňů, omezování a přímý dozor v kulturních institucích, dvojjazyčné nápisy /němčina první/ na směrovkách, názvech, vyhláškách, plakátech, úředních spisech, ba i na školních vysvědčeních. Výuka dějepisu zrušena, zeměpis omezen jen na území Velkoněmecké říše. Popravy vlastenců, Sokolů, legionářů, komunistů, židů, universitních profesorů a docentů, spisovatelů a umělců. Zrušeny vysoké školy. Překrucování dějin. Vzpomínka na samostatný stát trestána jako velezrada. Je bezpočet zločinných příkladů pronásledování příslušníků a kultury našeho národa, které se začaly odvíjet od neblahého data 15. března 1939. A přece – ten den znamená i konec předstírání mnichovanů a lží druhorepublikových kolaborantů. Konečně bylo jasno, ukázalo se, že jde o bytí a nebytí. A že pocity malomoci nejsou na místě. Odpor sílí a národ se tiše šikuje a znovu se organizuje odboj /tentokrát již druhý/ doma i za hranicemi. A znovu se opakuje prvorepublikové heslo „Věrni zůstaneme“ a jeho aktuální význam: s násilným stavem se nikdy nesmíříme a učiníme vše, abychom jej zase zvrátili. Za svobodu a demokracii, za Československo T.G. Masaryka a E. Beneše.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Národní identita není trauma, ale potřeba

Marie L. Neudorflová

Ne, že by otázky „postavit se čelem k historii“, které staví Václav Bělohradský ve svém článku „Identita je trauma!“ (Právo, 4. 2. 2016, s. 7) nebyly důležité, ale způsob, jak se jimi zabývá, je zavádějící. Zjednodušeně řečeno, „s vaničkou vylévá i dítě“. Za okolností, kdy je společnost ohrožená nebo rozložená, dělat rozumné zákony proti hanobení národa nemusí být nutně zatracení hodné, pokud jde o hanobení republiky, záleží na tom, jaká je. Na druhé straně kritické přístupy nemusí být ještě hanobením. Každý extrémní přístup je nebezpečný.

Bělohradský nedoceňuje entitu národa pro úroveň lidí. Od osvícenství stoupal jak respekt k národům, poskytujícím prostor pro politickou participaci veřejnosti, tak úsilí i respekt k pravdě a to i historické, která s tím souvisela. Toto demokratizační úsilí bylo plné konfliktů a násilí, neboť mocenské vrstvy, zvláště katolická církev, tento vývoj potlačovaly. V současnosti se nám tento konflikt vrací. Pravda není nikdy ani absolutní ani černobílá. Záleží na úhlu pohledu a na poctivosti nositelů pohledů, zda vysvětlí své základní filosofické východiska a proč se problémem zabývají. Příčiny, důsledky a důležité souvislosti nesmí být pominuty. Z tohoto hlediska jsou názory Bělohradského spíše spekulacemi, neboť názor musí být opřen o dostatečná fakta.

Je politování hodné, že autor neuvádí zdroje svých informací pokud jde o českou historii. Jeho útok na Palackého interpretaci husitství odráží tradiční přístupy katolické církve, Habsburků a šlechty a opomíjí znemravňující a hluboce represivní podstatu jejich přístupů k neprivilegovaným, k myšlence spravedlnosti, k pokroku. Někdy jsou revoluce nutné. Není přece možné pominout, že výsledkem husitských válek se poměry více jak na sto let zlepšily a že v českém království zakotvila náboženská tolerance, o které se ostatním evropským zemím ještě dlouho ani nesnilo. I umění po husitských válkách vzkvétalo, podobně časem i  vzdělání. Dokonce v době české reformace nebylo v Evropě tolik válečných konfliktů jako předtím a po Bílé Hoře. Bělohradského další úvahy je nutné vnímat v kontextu toho, co nazývá „identitární panika“ a „groteskní vlna strachu z uprchlíků“ a „protiunijní národovectví“. V kontextu skutečnosti, že demokracie ani sociální úroveň v Evropě a EU nevzkvétá, ale naopak, je jeho postoj hodně nepřiměřený. Jeho připomínka Schauerových dvou otázek, týkajících se kulturní ceny české národní existence a identity či její bezcennosti, už hraničí s nihilismem, s pohrdáním pozitivním potenciálem lidí i národa. O deset let později po Schauerově vystoupení byla česká kultura, včetně politické, na vyšší úrovni než rakouských Němců.

Předkládat jako alternativu úrovně národa a stability střední Evropy jeho poněmčení je absurdní, projevem hluboké neznalosti dějin 19. století, neznalostí podmínek nutných k rozvoji demokracie. Bělohradského přesvědčení, že: „To, co nazývám archaicky vyšší kulturou, jsou díla, která prolamují dobře střežené hranice hegemonických verzí národní identity a morálky“, je prostředkem k „léčivé odpovědi na nějakou traumatizující otázku“, spíše svědčí o neznalosti české literatury, v níž takové literatury není nedostatek, naopak mnohá již delší dobu podemílá křehké sebevědomí Čechů. Jen bych ji nenazývala vyšší kulturou, pojem má tradičně jiný význam. Ale, že nám chybí hodnotná syntetická díla ať již v krásné literatuře či historické, je pravda. Příčiny jsou složité, v nichž stoupající vliv konservatismu a podceňování národní dimenze hraje velkou roli. Spisovatelé jakoby se báli myšlenky, že kolektivní identita, zvláště národní, je zrovna tak důležitá jako individuální. Jako by nechtěli uznat, že literatura má i výchovný a inspirační sílu, ať autor chce nebo nechce.

Bělohradského úvaha že „kdyby český národ v 19. století přijal němčinu, vznikla by v Rakousku silná rakouská identita, odlišná od říšsko-německé, schopná stát se pevným pilířem ‚ideje státu rakouského‘, který ve 20. století v Evropě tragicky chyběl“ také hraničí s absurditou. Němci v říši netvořili ani polovinu obyvatel. Už rakouská císařovna a česká královna Marie Terezie musela v polovině 18. století respektovat národní identitu národů v říši při zakládání šestileté povinné školní docházce. Dovede si Václav Bělohradský představit stupeň násilí, který by byl potřeba k poněmčení neněmeckých národů v říši? Umí si představit ty devastující následky pro úroveň většiny Čechů a celého národa?

To, že se Češi v 19. století soustředili na rozvoj své kulturní, ekonomické a sociální úrovně z nich udělalo moderní národ. Dokonce národ se státotvornými schopnostmi. To, že Němci nepřijali demokratické Československo po roce 1918 souviselo s jejich tradiční pocitem superiority nad Čechy a Slovany obecně a vírou v právo expandovat na úkor slabších. Svědectvím je početná relevantní německá literatura. Hitler toho dovedl plně využít. Němci snad ani nepostřehli že měli v Československu daleko více práv, politických i sociálních, než Němci v Německu. Německo se brzy po sjednocení 1871 začalo připravovalo na válku a na expanzi na východ i na západ. Žádné Rakousko, byť německé, by pokusu o tuto expansi nezabránilo, naopak dobové dokumenty ukazují, že by se jí účastnilo. Podobně tomu bylo s počátkem 2. světové války. Chtěl by snad český národ mít podíl na nacismu a holocaustu? Německý antisemitismus a antislovanství mělo hluboké kořeny v minulosti, nepřišly až s Hitlerem. Ono je třeba rozlišovat, co je více a co je méně důležité z hlediska lidskosti, demokracie, příčin a následků. Nebylo by na místě psát více o potřebě, aby velké státy přistupovaly k malým s respektem a ne jako ke koloniím?

Není jasné jak souvisí strach české veřejnosti z nevyžádané a v Evropě nezvládané masové migrace z Předního východu a tím, co Bělohradský považuje za nedostatečnou reflexi historie českého národa, zdá se, že myslí hlavně negativních aspektů. Mezi svou kritiku zahrnuje i demokratický charakter československé republiky před rokem 1938. Mohl by Václav Bělohradský vysvětlit, který stát ve střední Evropě byl demokratičtější a jak?

Mnohem závažnější se zdá být otázka proč má většina Čechů strach z této migrace uprchlíků. Odpověď není jednoduchá. Především lidé cítí, že nemají patřičné informace ani o imigrantech, ani o řešení jejich situace v rámci Evropy a budoucnosti. Mají také podezření, značně oprávněné, že vše je záměrné -- narušit demokratizační a sociální vývoj v Evropě, narušit kulturní a vzdělaneckou úroveň budovanou od středověku důrazem na menšiny.

Vývoj a existence národů byla bytostně spjata s demokratizací, s rozvojem demokracie. Národy jsou nejvíce integrovanými význačnými entitami, se kterými se lidé mohou ještě smysluplně ztotožnit, ve kterých sdílí řadu důležitých hodnot – jazyk, území, kulturu, historii, vzdělání, potřeby, zájmy, možnost politické participace, atd. Pocit sounáležitost, rozumět světu, ve kterém lidé žijí je pro rozvíjení demokracie nezastupitelný. Rozdíly v podmínkách, úrovni, kultuře národů, atd. jsou a dlouho zůstanou podstatné a v zájmu demokracie a stability je nutné tuto skutečnost respektovat. Otázkami se zabývá řada seriozních autorů. Samozřejmě malé národy jsou v mnohem zranitelnější pozici než velké. Vývoj jde opravdu jinak a jinam, než lidé věřili po r. 1989 a než jim bylo slibováno.

Aby lidé mohli ovlivňovat politiku ve prospěch obecného dobra, musí rozumět nejen světu, ve kterém žijí, ale i historii. Někteří západní historikové (R. Dahl, J. Dunn, Ch. Tilly atd.) jsou názoru, že bez znalosti historie se společnost rozpadne, že bez znalosti historie, zvláště národní, není možná existence demokracie. Tady platí masarykovské, že negativní stránky historie je nutné znát, ne aby se ubíjelo zdravé sebevědomí národa, ale aby se předcházelo opakování problémů. Pozitivní stránky historie je nutné znát, aby byla co největší zodpovědnost za jejich uchování a kontinuitu. Proti té se z různých stran útočí.

EU není a ještě dlouho nebude dostatečně integrovanou entitou a její politika nebuduje skutečnou demokracii, spíše se přiklání k neoliberalismu, v němž migranti mohou mít specifickou roli. Pokud tento stav bude trvat, z národů, zvláště malých, zůstane atomizovaná, nevzdělaná levná pracovní síla, která nerozumí světu, ve kterém žije, která nerozumí historii, neschopná se stát efektivní součástí politiky.

K článku Marie Neudorflové v Právu z 10. února „Národní identita není

trauma, ale potřeba“

Vážená paní doktorko,

chci Vám poděkovat za Váš vynikající článek. Je v něm přesně to, co jsme očekávali od historiků od 90. let. Bohužel jejich vstup do veřejného diskursu, proti hanění či špinění našeho státu i našich dějin a osobností byl velmi slabý nebo žádný - jsem vděčna např. panu prof. Pavlíčkovi za všechna jeho vystoupení, též prof. Křenovi nebo Kvačkovi. Prof. Bělohradskému nerozumím, něco, jako o porakouštění českého národa, mě děsí. Vyjádřila jste to přesně, s každým slovem souhlasím.  Obdivuji také aktivity, které se rozvíjejí na našem venkově i městech - všechny ty krásné a bohaté zvyky, muzea, skanzeny, pěvecké i jiné soubory, péče o památky atd. Vztah k přírodě, celé zemi, její minulosti a odkazu předků i ke krajině žije, to mě povzbuzuje a těší.

Když jsem učila, často jsem přemýšlela o tom, jaký smysl má to, co žákům předávám a jak je vedu, jaké informace vybrat a jaký morální rozměr má mít dějepis (to jsme s kolegyněni vložily do našich učebnic (Dialog) a atlasů z Kartografie), ale nikdo si kvality pomůcek nevšímá. 

Myslím si, že každý člověk potřebuje nějakou jistotu, nějakou kotvu, aby se necítil nejistý nebo osamělý. Většina lidí na světě má nějaké náboženství, které jim na otázky odpovídá, dává jim rady, naučení a  různá vysvětlení. U nás se často mluví o ateistickém obyvatelstvu - já mám pocit, že tu jistotu a vazbu hledá hodně lidí právě ve vztahu ke své zemi a stovkám jejích obdivuhodných osobností i hrdinů - alespoň u mne tomu tak je.

Bohužel boj s úředníky a ultraliberály v pojetí a obsahu školního vzdělání jsme v oblasti dějepisu prohráli. Historikové z HK (SH)  byli velmi aktivní v 90. letech, velmi nám pomáhali, ale po roce 2000 po odchodu prof. Pánka z čela SH se zájem členů výboru o školní dějepis umenšoval, až skončil na nule. Tak je dotace školního dějepisu nejmenší v našich dějinách (i v Evropě) - podle učebních plánů je  to na ZŠ  ve 4 ročnících celkem 6 hodin, na gymnáziích je povinný dějepis jen v 1. a 2. ročníku (výše jen podle rozhodnutí ředitele školy), OŠ v jednom (ev. 2. r.), na UŠ nic . Pomoc výuce žádná - to, co probojovali lékaři (zlepšení dalšího vzdělávání) u učitelů zcela chybí - u nás jaké jediné zemi není další vzdělávání učitelů dějepisu povinné (jen od soukromých institucí a za peníze). Takže není divu, že znalosti mladých lidí o dějinách jsou tak ubohé. Pokud nenastane nějaké nové "národní obrození" nebude to lepší.

Ještě jednou dík za Vaše vystoupení v Právu. Doufám, že povzbudí i následovníky. Bylo by báječné, kdyby se na téma národní identity rozvinula diskuse - asi jediný deník, který  by to mohl otisknout, je Právo - budou -li mít dost odvahy a autorů. Mohlo by to přispět i k zvýšení významu výuky historie.

Moc Vás zdravím,ještě jednou vřelé díky

Helena Mandelová

Vážená a milá paní kolegyně,

velmi Vám děkuji za Váš dopis. Byla bych nejšťastnější, kdyby můj článek opravdu vzbudil diskusi a větší zájem o historii. Situace na školách je většinou strašná, tak jak píšete. Bylo by potřeba psát o této situaci do tisku. Vy byste mohla začít právě tím, co jste napsala mně a spojit s argumentem, proč je znalost historie důležitá.

Já si nemyslím, že je český národ atheistický více než jiné. Ale má ty nejhorší zkušenosti s katolickou církví a tak to je více vidět, že k ní nelne. Ale většina lidí v nějaké vyšší hodnoty věří a v morálku snad také a to je nejdůležitější. I ten obecný materialismus není o nic větší než jinde. Lidé jen nerozumí světu, ve kterém žijí a teprve v současnosti začínají chápat nebezpečí pro budoucnost.

 Už jsem strašně unavená, ale uznání jako Vaše, je pro mě nesmírným povzbuzením. Zdá se, že mnoho lidí sdílí naše názory, dostala jsem dokonce pozitivní uznání od Zemana i z Klausova Institutu. Jen se musíme dát nějak dohromady.

Paní kolegyně, přeji Vám hodně sil a odvahy zapojit se se svými názory všude tam, kde to je možné.

Moc Vás zdravím

Marie Neudorflová

Vážená paní doktorko,

těší mě, že Vás můj e-mail povzbudil. Píšete, že jste unavená, já jsem ještě o 4 roky starší, je mi líto, že nemám tolik sil jako dřív. Boji za kvalitní dějepis jsem věnovala 20 let v čele Asociace učitelů dějepisu. Sepsala jsem stovky stránek dopisů, referátů, článků (též do Práva, UN aj.) po roce 2000 také proti pojetí historie v nové reformě (RVP), nařečnila se (i v Senátě). Naděje byla do roku 2000, kdy se v této věci angažovali také historikové. Členové nového výboru SH viděli ale své poslání jinde a s dějepisem jsme je obtěžovali. Léta jsem chodila na výbor SH, ale po Pánkově odchodu to někdy bylo až ponižující. Byli jsme velmi zklamaní s přístupy některých vlivných historiků. Dnes tam dochází jedna členka ASUD, ale informace od ní jsou smutné (řeší se interní problémy historiků) O dějepise nebyla zmínka ani na valném shromáždění SH. Kdysi jsme přednášeli zprávy o naší činnosti a upozornění o špatném stavu dějepisu. Ještě v roce 2002 výbor ASUD v Praze organizoval mezinárodní konferenci Euroclio pro 160 kolegů z dějepisných asociací z celé Evropy. Pomoc MŠMT byla minimální (ubytování 20 účastníků) a ministrův projev v češtině. Zvládli jsme to s pomocí několika historiků, pracovníků muzeí, MZV i sponzorů. Hlavní výdaje hradila RE. Stálo to obrovské množství času a energie.

Myslím, že pozitivnímu posunu a výsledku by bylo možno dosáhnout s pomocí nějaké zaujaté a angažované skupiny - historiků, učitelů i dalších odborníků.  Současné aktivní seskupení nebo organizace se  zaměřují hlavně na období po roce 1948 (ÚSTR, Člověk v tísni, Post Belum atd.), starší období je nezajímají. A těch posledních 50 let vidí dost černobíle; některé  jejich materiály nepovažuji za dobré. Pořádají různé semináře a konference, pro část učitelů, ale to je jako pro slona malina. Ultraliberálové napáchali dosti škody ve všech směrech (dnes se mnohé staré zvyklosti obnovují - učební obory, lékařské prohlídky, dílny, pozemky, branná výchova atd.). Mnozí se na svých místech drží.

Učitelé ve své většině jsou dnes pasivní, zahlceni stále dalšími požadavky a unavení, bez ctižádosti něco změnit. Vidím to na novém výboru naší asociace (skončila jsem s aktivní činností v ASUD v roce 2010), o nějakou změnu nebo nápravu neusilují, čekají, co přijde.

Když jsme v roce 2000 zveřejnili Otevřený dopis o podmínkách výuky dějepisu, reagovala značná řada novinářů, bylo to povzbudivé, také se konalo jednání o dějepise s vynikajícím referátem prof. Pánka v Senátu, vše marno. Možná, že by se někdo byl ochoten do diskuse zapojit, ale z historiků nějakou "mogučuju gučku" nevidím. Je ale pravda, že v těchto letech důchodu už mnoho kontaktů, hlavně s mladšími historiky, nemám.

Určitou naději vkládám do prof. Štecha, s nímž jsem několikrát mluvila, má snahu přispět k nápravě, ale mám dojem  a obavu, že ministerská kola ho semelou. (Dost o tom úřadu vím, měla jsem s jeho úředníky dosti konfliktů už od roku 1981 a pak mnohokrát i po roce 1990, kdy to bylo ještě horší).

Paní doktorko, když jsem odcházela z ASUDu sepsala jsem sborník Co není zapsáno, jako by nebylo...  to hlavní o našich činnostech v oblasti výuky dějepisu - jsou tam aktivity učitelů i historiků, vztahy s MŠMT, Euroclio atd. atd., -  aby se na to nezapomnělo. Vydal výbor ASUD. V Příloze jsou k podrobnější představě o našich činnostech a úsilí také důležité dokumenty, články, návrhy na změny pro ministra Grušu, Zemana a Buzkovou, kritické rozbory RVP dějepisu, s nimiž jsme  nesouhlasili, atd. Jde o velkou řadu závažných problémů – od obsahu učiva, vzdělávání učitelů k učebnicím a dalším pomůckám atd. Hrách na stěnu. Pokud byste měla zájem sborník prolistovat a seznámit se s 20 lety našich zápasů, ráda Vám ho pošlu (jen mi napište adresu) nebo někde předám. (Protože MŠMT ani jeho ústavy učitelům nijak nepomáhají, na pomoc učitelům jsme pro členy ASUD vydali také patnáct metodických sborníků, které jsem z většiny redigovala.)

Zdravím

Helena Mandelová

Milá paní kolegyně,

děkuji Vám za vylíčení základních faktů historie problémů, které nás už hodně dlouho tíží. Je to smutné čtení, ale velmi informované neboť jste byla u toho, jak ty problémy vznikaly. Vaše svědectví a tím myslím oba emaily, by se mohlo i uveřejnit. Pokusila bych do Českých národních listů, mají hodně čtenářů. Pomohlo by to k tomu aby si lidé uvědomili ne příliš známé aspekty procesu oklešťování naší identity, našich znalostí historie, to jak se z dětí vychovává manipulovatelná masa lidí neschopných myslet v historických a politických souvislostech, soustředěných převážně na soukromý život.

Myslíte, že bych ty dva emaily mohla poslat do novin? Takovéto informace opravdu schází, udělala byste velmi záslužný čin.

Těším se na Vaší odpověď. 

Moc Vás zdravím.

Marie Neudorflová

Odpověď přišla kladná s nadějí, že by tato korespondence mohla vyvolat širší odbornou diskusi.  MN

Elegie národní bídy

Když bojujem za dekrety,

zůstaneme sami.

Kompetenti ouředníci

mají nás za kmány.

 Republika havlistů

nás za dekrety soudí.

Tisk nás trhá jako sloty,

až se od per čmoudí.

 Havlíčku, ty vzore pravdy,

zase nás tu bijí.

Místo Benešovy republiky

máme klubko zmijí.

 Takový je bordel v státě,

shnilého tu cosi.

A národ ten oblbený

jen lež za lží tu kosí.

 My se máme uhroziti?

Toho bohdá nebude.

A ti všichni paraziti

až v řiť se zřítí - neubude.

 Insitní verše sepsal Jiří Jaroš Nickelli

ke svým 67.narozeninám

Hraběcí rady projektu o nacismu ani neublíží, ani nepomohou

Pan Luděk Navara, investigativní novinář s velkým rozhledem, se blahosklonně rozhodl věnovat svou pozornost projektu mladých komunistů z Prostějova, ukazujícímu nacistické fotografie persekuce porobených občanů okupovaných zemí s aktualizovanými komentáři  k současnému extremismu (MF Dnes 12.2. 2016,str.11, stať "Nacistická třetí říše a mladí komunisté"). Pan komentátor usoudil, podobně jako prý i jiní specialisté, že projekt je sice "na hraně" , ale zákon neporušuje. My odbojáři se tudíž ptáme - Na jaké hraně? Na hraně slušnosti, dobrých mravů, nebo kýho čerta?

 Pan Navara cituje například foto, kdy  dozorkyně míří pistolí na hlavu vězeňkyně, nebo nacisté stříhají plnovous staršímu občanu židovské národnosti. Co má být na takových fotografiích kontroverzního?? To by také mohl pan Navara považovat za kontroverzní fotografie židovského utrpení v Rakousku, zveřejněné  například v knize E. B. Bukeye, Hitlerovo Rakousko,  (Rybka Publishers 2002), kde vidíme foto židovských občanů hnaných ulicemi Vídně nebo plakáty na cesty Židů do Dachau??? Nebo bych nesměl ukázat foto svého strýce fotografovaného v Osvětimi I. ( Osmnáct osvětimských portrétů, Sokol, Brno 2013),nebo jiného strýce sťatého gilotinou na Pankráci (Žaluji II, Praha 1946.) Kam jsme se to s takovými postoji těchto komentátorů dostali? Pan novinář podle mne střelil velkého kozla.

Chápu, že se panu novináři nelíbí vůbec publikace jakýchkoli takových fotografií. Tak jako se České televizi v Brně nelíbila publikace fotografií našeho letovického masakru z dubna 1945, provedeného sudetským esesákem Kukou - a proto foto neodvysílala!  A rovněž se této TV nelíbily ani fotografie medláneckého masakru, které jsem jí ukazoval spolu s těmito fotografiemi. Kdy ještě v den osvobození Brna nacisté zavraždili v Medlánkách čtrnáct českých občanů, kteří si vzali jen chleba z vagonů. Tomto postoji se soudruzi, soukmenovci, dámy a pánové, bratři a sestry, říká po našem cenzura. Cenzura mlčením, utajováním. Jo takhle, kdyby to byly foto z odsunu nebohých československých Němců alias sudetských Němců, to by byla jiná! To by se náš tisk mohl potrhat snahami o zveřejnění. Ale vraťme se k věci samé. Totiž co je důležité - nikoli to,KDO zveřejňuje, ale CO zveřejňuje.

Podle nás boskovických odbojářů je projekt mladých prostějovských  komunistů zveřejňovat fotografie z nacistické okupace, projekt  společensky prospěšný - a to bez ohledu na nějaké komentáře nebo aktualizační, třeba i nepodařené dovětky. Podstata podle nás spočívá právě ve zveřejnění fotografií okupačního řádění nacistů, které se dnes tak zamlčuje a selhává, nejvíce ve prospěch odsunutých československých Němců. V této souvislosti je nutno připomenout, že plná jedna třetina československých Němců se provinila proti republice za její rozbití a odtržení pohraničí,a drtivá většina jejich příslušníků se též podílela na okupačních zločinech vůči porobeným občanům protektorátu. Jen malá menšina těchto československých Němců se postavila loajálně k ČSR, a proto také  byla vyňata z presidentských dekretů a mohla zůstat v ČSR!

Pan Navara pak udílí radu mladým komunistům - radu vskutku hraběcí, ne-li doslova knížecí. Ať prý se zabývají nejen hnědou,ale i rudou totalitou - a ihned jim vypočítává přehršli námětů od Čihoště až po srpnovou okupaci 1968. A my se opět ptáme - proč by mladí komunisté měli suplovat státní ústav, placený z peněz daňových poplatníků, který léta letoucí nedělá za naše peníze nic jiného, nežli "studuje rudou totalitu" včetně estébáckých skandálů, někdy ničících i nevinné, jak tomu bylo například  v případě pana herce Kanyzy.

Již dříve jsme se s bratrem dr.Kuxem z ČSOL Brno vyjádřili na adresu tzv. ÚSTRu, že dle nás  je to ústav, který neplní zadané společenské úkoly, jak by měl, a že by snad bylo nejlépe,kdyby byl reformován nebo zrušen.

Tento ústav, který sice zkoumá "rudou totalitu" a pořádá dokonce konference na nejrůznější tato témata, se podle nás vůbec řádně a systematicky nezabývá totalitou předchozí, totiž totalitou hnědou. Tento ústav totiž dodnes nedokázal ani vydat oficiální seznam gestapáků. Na rozdíl od seznamů estébáků, kterými se léta baví celý národ,a které slouží často i k odstřelu nevinných lidí. Přitom tento seznam  gestapáků existuje a obsahuje přes pět tisíc jmen gestapáků, což by zajisté zajímalo nejen odbojáře ale i potomky těch nevinně popravených, ubitých, pověšených, zastřelených, zplynovaných Čechů, Židů, Slováků, Romů a nakonec i některých nevinných Němců vlastními nacisty. Závěrem konstatujeme - projekt mladých z Prostějova nepotřebuje hraběcí rady. Supluje, byť i amatérsky, jen naprosto nedostatečnou práci a někdy doslovnou nečinnost slavného Ústavu pro zkoumání totalitních režimů. Ústavu, který by buďto měl řádně pracovat v obou oblastech - anebo by měl být rychle zrušen.

 Dr.JiříJaroš Nickelli, předseda OV ČSBS Boskovice

Vážený pan

PhDr. Lubomír Zaorálek, ministr zahraničních věcí,

Věc: Dotazy na základě zákona o svobodném přístupu k informacím v platném znění

Vážený pane ministře,

děkuji za odpověď ze dne 21. ledna 2016, která, na rozdíl od předcházejících, se začala již dotýkat předmětných dotazů.

I. Nejprve k tomu, co Horst Seehofer, bavorský předseda vlády, řekl, či neřekl na 66. sjezdu tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, který se konal v květnu 2015 v Augsburku.

1.               Ve svém dotazu z 6.12.2015 jsem uvedl slova pana H. Seehofera: „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi. abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností.

V závěru svého vystoupení pak dodává, že čeští politici přijímají pravdu o vyhnání! A dochází k usmíření, důvěře, partnerství.

Na sjezdu v úvodu svého vystoupení řekl pan Hartmut Koschyk. MdB. spolkový zmocněnec vlády pro záležitosti vysídlenců a národnostních menšin: „Stejně jako v loňském roce, kdy jsem měl tu čest zastupovat spolkovou vládu v Augsburgu při tradičním setkání, i letos na mne hluboce zapůsobilo setkání s mnoha domácími a zahraničními hosty a jejich myšlenky, které si sdělují. Schopnost uskutečňovat každý rok po mnohá léta taková setkání svědčí o vitalitě sudetských Němců. Německá kancléřka Dr. Angela Merkelová a spolkový ministr vnitra. Dr. Thomas de Maziére mě požádali, abych vám tlumočil vřelé pozdravy."

Takže poté, co všechno pan zmocněnec vlády na sjezdu zřejmě vyslechl, a o tom nebudu dále psát, máte jistě své informace, tlumočil účastníkům sjezdu vřelé pozdravy od A. Merkelové, kancléřky SRN.

2. Na výše uvedené jste odpověděli dopisem z 18.12.2015: „ ad II., 2 - Vztahy mezi ČR a SRN se řídí principy mezinárodního práva. Vzhledem k tomu, že česko-německé vztahy se dnes nacházejí na nejlepší úrovni ve své moderní historii, nepovažujeme za potřebné obracet se diplomatickou cestou na orgány Spolkové republiky Německo ve Vámi zmiňovaných záležitostech."

Ve svém dopisu z 18.12.2015 jste tedy vzali na vědomí slova premiéra H. Seehofera, obsažené v dotazu z 4.12.2015, a vysvětlili, proč v mnou zmiňovaných záležitostech nepovažujete za potřebné, vzhledem k nejlepší úrovni česko-německých vztahů v moderní době, obracet se diplomatickou cestou na orgány SRN.

3. Ve svém dotazu z 10.1.2016 jsem uvedl:“ Jak vyplývá z uvedeného, tak ještě 26.11.2015 MZV ČR rozlišovalo, zda neoprávněnou kritiku ČR přednese oficiální představitel Rakouské republiky, či zda tak činí soukromá osoba nebo spolek. Podle toho ministerstvo volilo způsob reakce. Jak vidno 18.12.2015 jste se na věci dívali již jinak. Když nás, Čechy, napadl bavorský premiér a vlastně nás označil za zločince, napsali jste:“ Vzhledem k tomu, že česko-německé vztahy se dnes nacházejí na nejlepší úrovni ve své moderní historii, nepovažujeme za potřebné obracet se diplomatickou cestou na orgány Spolkové republiky Německo...

Máme tomu rozumět tak, že nyní Němci, Rakušané, ať již jako samostatné osoby, či členové spolků, nebo ústavní činitelé, mohou jakkoliv republiku napadat, označovat nás za zločince, kteří provedli odpudivé a hrůzné etnické čistky a podobně, aniž by MZV ČR jakkoliv protestovalo? A to z důvodu, že česko-německé vztahy jsou vynikající. Nejsou snad tyto vztahy tak „vynikající proto", že Němci a Rakušané mohou proti našemu národu, republice útočit, jak považují za vhodné a my v odpověď na to jen mlčíme a mlčíme?

4. Ve své odpovědi z 21.1.2016 jste uvedli: „ ad VI. 1. Rakouské poslance za ústavní činitele samozřejmě považujeme. 2., 3. Bavorský ministerský předseda na sudetoněmeckém sněmu v roce 2015 slova uvedená ve Vašem dopise neřekl."

Prosím proto o citaci slov, která pan H. Seehofer v květnu na 66. sjezdu SL řekl.

5. Dovoluji si stručně shrnout Vaše odpovědi na mé uvedené dotazy. Především jste uvedli, že reagujete podle toho, zda neoprávněnou kritiku ČR pronesla soukromá osoba, někdo ze spolku, nebo ústavní činitelé. Dodávám, že pod Vašim výrazem „neoprávněná kritika" se skrývala obvinění z genocidy a zločinů proti lidskosti, jichž jsme se měli dopustit my, Češi, na „sudetských" Němcích. Když jsem citoval projevy rakouských ústavních činitelů, pronesených na „Dni vlasti" pod mottem o genocidě tzv. sudetských Němců, nedočkal jsem se vůbec odpovědi, ačkoliv, jste uznali rakouské poslance za ústavní činitele.

Když jsem uvedl slova bavorského premiéra H. Seehofera, která pronesl v přítomnosti zmocněnce vlády pro záležitosti vysídlenců a národnostních menšin, nejdříve jste reagovali tvrzením, že vzhledem k tomu, že česko-německé vztahy jsou tak dobré, jak nikdy dříve v moderní době, proto nepovažujete za nutné se obracet ve zmiňovaných záležitostech na orgány SRN diplomatickou cestou.

V další odpovědi, pak již jen několika slovy prohlásíte, že pan H. Seehofer na 66. sjezdu mnou uvedená slova neřekl, aniž byste řekli, jaká slova tedy podle Vás pronesl. A právě citace jeho slov v uvedených souvislostech byla zcela přirozená, a proto také i očekávaná. Co Vám brání uvést jeho slova? Učinil jsem dotaz na základě zákona o svobodném přístupu k informacím a Vy v tomto případě se odpovědi zřejmě vyhýbáte.

Takových příkladů „neoprávněné kritiky" České republiky můžu uvést celou řadu. Považuji však za vhodnější, když mi osvětlíte uvedená tvrzení o zločinech proti lidskosti a genocidě, která padají na naše hlavy.

Budu velmi rád. Sám si je nedokážu vysvětlit, poněvadž vaše tvrzení, jak vyplývá z výše uvedeného, si viditelně odporují.

II. V závěru dále vašeho dopisu z 21.1.2016 uvádíte: „Bez ohledu na to jste jistě zaznamenal, že slova volená na sudetoněmeckých sněmech jsou v hodnocení poválečné situace a jejího zpracování, příp. požadavcích na Českou republiku rok od roku mírnější. Jistě Vás potěší, že dekrety prezidenta republiky, tzv. Benešovy dekrety a požadavek na jejich zrušení nebyly na sněmu v roce 2015 zmíněny ani jednou! Toto reálné oslabení neadekvátních sudetoněmeckých požadavků považuji za skutečné zlepšení vztahů s Německem a za úspěch české diplomacie při prosazování českých státních zájmů."

Váš optimismus nepovažuji nijak za oprávněný a ani nevidím úspěchy naší diplomacie při prosazování českých státních zájmů. Nejde přece jen o to, co se na sjezdech „sudetoněmeckého landsmanšaftu" (SL) říká, ale především o jeho základní materiály, které obsahují pro nás zcela nepřijatelné požadavky. Je třeba se podívat do „programu a stanov SL" Pokud jde o stanovy, pak podle posledních informací platí stále v původním znění. V září minulého roku pan premiér B. Sobotka v odpovědi na jednu poslaneckou interpelaci mluvil o novelizaci stanov jako o hotové věci. Později nás navnadil tvrzením, že v listopadu 2015 novela nabude účinnosti. Nestalo se tak. Nadto pan premiér se nezmínil o tom zcela zásadním. Sudeti se totiž nemohou vzdát práv, která nikdy neměli, nemají a nebudou mít. Proto se ani nemohou vzdát práva na vlast a na restituce, příp. práva na odškodnění. A do třetice pan premiér jaksi zapomněl uvést, že nejsme to my, co dlužíme Němcům, ale Němci dluží nám. Jde o částku cca 360 miliard předválečných korun, z nichž nám Němci zaplatili necelou jednu miliardu, ač jsou povinni zaplatit nám reparace v plné výši. Celá desetiletí nám dokonce sami slibovali reparace uhradit, jakmile dojde ke sjednocení Německa.

Několik ukázek z programu SL:

Pohled zpět

„8. Expanzivní český nacionalismus využil ve spolku se sovětským imperialismem v r. 1945 zhroucení Německé říše k tomu, aby vyhnal sudetské Němce z jejich rodové sídelní oblasti a okradl je o jejich národní majetek. Tento postup je - s odhlédnutím od tehdejších tragických událostí a vražd - porušením základních lidských práv a svobod milionů lidí."

Pohled do budoucna

„1. Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ vcelku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich staletí trvající vlasti...

14. Naše politické úsilí se zakládá na právu na domov ("Heimat") a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace, a sice nezávisle na sporné mnichovské dohodě z r. 1938.

15. Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení. Poměry v Evropě - též mezi Spolkovou republikou Německo a

Československem - mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno.

16. Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem."

Další citace považuji již za nadbytečné.

Z projevu B. Posselta na 66. sjezdu jen jednu větu. Vyjádřil se následujícím způsobem. „Vyhnání nebylo vedlejší škodou Druhé světové války, bylo chladně plánovaným válečným zločinem."

Ani k tomu nemáme co říci?

Kdy MZV ČR bude na protičeské projevy, alespoň na ty, kde jsme uváděni jako zločinci, diplomaticky reagovat? Již řadu jich propáslo, nejen ty, které odezněly na sjezdech. Kdo za to nese odpovědnost?

III.    K otázce Lužických Srbů

Ve svém dopisu z 21.1.2016 píšete: „Vymezení pojmu národnostní menšiny je v EU ponecháno jednotlivým vládám a je chápáno jako vnitřní záležitost každého členského státu.

V SRN je k dosažení statusu národnostní menšiny a tím i k dosažení státní podpory zapotřebí splnění pěti podmínek:

1) příslušníci menšiny musí být státními příslušníky SRN 2) od většinového národa se musí lišit svým vlastním jazykem, kulturou, historií a identitou 3) mají vůli zachovat si svou identitu 4) v Německu jsou tradičně (historicky) usazeni 5) žijí v tradičních historických oblastech Tyto podmínky splňují jen čtyři národnostní entity - Lužičtí Srbové, Dánové, Frísové a Romové."

Není tajemstvím, že Lužičtí Srbové žili ve svých sídlech od 5. až 6. století, stejně jako jiní Polabští Slované. Není tajemstvím, že germánský Drang nach Osten, prováděný původně ohněm a mečem, vedl postupně ke ztrátě nezávislosti slovanských kmenů, plnému jejich podmanění a následné staleté germanizaci, jíž zatím vzdorují právě jen Lužičtí Srbové. Jde o původní slovanský národ, který se sám za národ považuje, a najednou z něj Němci dělají národnostní menšinu. Právě v tom úsilí bychom měli Lužickým Srbům pomoci. Z národa, byť malého, který již dlouhodobě nemá vlastní státnost, však nelze jedním německým zákonem udělat národnostní menšinu.

Na druhé straně si sudeti stoupají na špičky a snaží se z národnostní skupiny udělat národ, dokonce druhý státotvorný národ v ČR, nebo se alespoň dovolávají práva na sebeurčení, jak vyplývá z následujícího: „Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem."

K této uvažované transformaci sudetů mlčíme. Nevím nic o tom, že by MZV ČR v poslední době proti tomuto protestovalo, ač fakticky jde o zásah i do našich ústavních poměrů.

Takže jaká je situace? Z německé národnostní skupiny má vyrůst národ, bez jehož souhlasu nejde s jeho územím disponovat. Na druhé straně jsme svědky toho, jak z lužickosrbského národa se „vytváří" národnostní menšina", jež žije na svém původním území téměř 1500 let a právo na svoji zděděnou vlast již nemá. Její vlast je stále krácena, Lužičtí Srbové jsou vystěhováváni ze svých vesnic a jejich práva na vlast tak ustupují pouze ekonomickým hlediskům Němci uplatňovaným, jež ovšem mají pro lužickosrbské obyvatelstvo zničující důsledky. Rušením škol, údajně pro nedostatek žáků, berou Němci Lužickým Srbům jejich jazyk.

Lužičtí Srbové nemlčí, ozývají se!

„Spravedlnost pro Lužické Srby! Memorandum k další existenci lužickosrbského národa v Německé spolkové republice

Lužičtí Srbové museli ve své 1400-leté historii trpět nacionálně šovinistická vyčlenění a zákazy stejně tak jako následky extenzivní těžební politiky, které od roku 1924 padlo za oběť přes sto obcí.

V neposlední řadě přežili částečným přizpůsobením i odporem také „reálněsocialistickou" NDR. Asimilací a germanizací jejich počet neustále snižovali.

S opětovným sjednocením Německa a rozšířením Evropské unie se otevřely nové šance. Lužičtí Srbové jsou jako autochtonní národ uznány Německou spolkovou republikou a mají nárok na ochranu a podporu své identity.

Přesto jsou lužická srbština a její dva spisovné západoslovanské jazyky existenčně ohrožené. Lužickosrbská kultura, která se od dob reformace vyvinula v odlišnou vyspělou kulturu, je ve svobodomyslném a demokratickém Německu v ohrožení. V pozadí této situace je rostoucí podfinancování Nadace pro lužickosrbský národ prostřednictvím degresivních podpor spolkové vlády...Nadace pro lužickosrbský národ byla zřízena v roce 1991 společně Spolkovou republikou, Saskem a Braniborskem s cílem zachovat jedinečnou lužickosrbskou kulturu, vzdělávací a vědecká zařízení a umožnit nutnou projektovou práci. Měly být prezentovány a rozvíjeny lužickosrbské umění, kultura a národní tradice pro účinné posílení  tolerantní  společné  existence  Srbů  a  Němců.  Všechny

tři smluvní strany neustále veřejně dávaly najevo svou vůli podporovat lužickosrbský jazyk a kulturu, naposledy při 15. výročí Nadace v listopadu 2006.

Přes všechny sympatizující projevy stojí profesionální instituce a zaevidované spolky Lužických Srbů na začátku ledna 2008 před dilematem: klesající výše financování ohrožuje splnění nejdůležitějších jazykových, kulturních a vědeckých úkolů a tím též budoucnost lužickosrbského národa. Nadace pro lužickosrbský národ v roce 2008 zdaleka nedisponuje prostředky, kterých by bylo potřeba pro naplnění cílů Nadace (bylo by potřeba minimálně 16,4 mil. euro a roční přizpůsobení vývoji cen). Zdá se nepochopitelné, že země otevřená světu jakou je Spolková republika Německo, která podepsala všechny evropské standardy pro práva menšin, podporu lužickosrbského národa vidí jako zátěž.

... Vyzýváme německou a mezinárodní veřejnost, aby se u spolkové vlády zasadily o to, aby Nadace mohla i nadále realizovat svou práci pro blaho autochtonní menšiny v Lužici.

Dále očekáváme, že spolková vláda a spolkový sněm, vlády a parlamenty v Drážďanech a Postupimi rychle vyřeší kompetence pro ochranu a podporu Lužických Srbů v Německu. Žádáme od politicky zodpovědných osob konečné uznání, že podpora autochtonní národní menšiny se nemůže redukovat pouze na podporu kultury v kompetenci jednotlivých spolkových zemí. Je spíše celostátní záležitostí, která zahrnuje všechny oblasti života.

Další zavírání lužickosrbských či německo-lužickosrbských vzdělávacích, kulturních a vědeckých institucí by lužickosrbský život, který byl kdysi v Německu považován za méněcenný a nekulturní a byl pronásledován a utlačován, předurčilo k postupnému zániku.                                                  Domovina, Budyšín, únor 2008.“

A je smutné, že MZV ČR ve prospěch Lužických Srbů nevystoupí a stejně je tak smutné, že nevyužíváme diplomatické prostředky vůči všem, kdož z nás dělají zločince, nejen ty proti lidskosti, ale dokonce i ty genocidní, zvláště když víme, že historická fakta svědčí jednoznačně o opaku. Proč naše diplomacie nezastává stanovisko, že národ Lužických Srbů má právo na svou vlast, jazyk a mezinárodně-právní ochranu? Co brání podniknout kroky v tomto směru?

IV.   Ke koordinačnímu mechanismu tzv. strategického dialogu mezi ČR a SRN

Pokud v Německu koordinuje Česko-německý „strategický dialog" velvyslanec Německa v ČR ve spolupráci s Úřadem kancléřky, jak píšete, pak, pokud bychom uplatnili stejný model pro ČR, v republice by koordinaci tzv. strategického dialogu měl vykonávat náš velvyslanec v Německu spolu s MZV ČR nebo Úřadem vlády ČR. Proč na tento nerovný model, který nás znevýhodňuje, jste přistoupili?

Jistě i vám je známo, že nejbližším národem pro Čechy je národ slovenský, nikoliv Němci. Proto bychom měli vést strategický dialog se Slovenskou republikou a nikoliv se SRN. Jsem přesvědčen, že vaše proněmecká orientace je menšinovou, zatímco orientace na SR a další státy V 4 a na naše tradiční spojence je většinová.

Je jednoduché ověřit, jakou orientaci podporuje většina našich občanů. Vypište celostátní referendum o této otázce. Na podzim se konají volby. Referendum by se mohlo s nimi konat v říjnu. Demokraticky by občané mohli rozhodnout o našem dalším zahraničním směřování.

Jsem přesvědčen, že víte, že v takovémto referendu byste mohli se značnou pravděpodobností prohrát. Proto o referendu budete dále mluvit, ale jeho uspořádání   se vyvarujete. Co však  má tento váš postup ještě společného s demokracii?

Jaké důvody brání vypsání celostátního referenda s následujícími otázkami:

Jste pro strategický dialog mezi ČR a SRN - Ano/Ne?

Jste pro strategický dialog mezi ČR a SR - Ano/Ne?

Velmi Vám děkuji za odpovědi na vznesené dotazy.

Ing. Pavel Rejf, CSc.

Řecko trvá na splacení německého válečného dluhu

Řecký prezident Prokopis Pavlopulos se v rozhovoru pro německý list "Süddeutsche Zeitung" vyjádřil kromě jiného také k řeckým nárokům vůči Německu, které plynou z období německé okupace jeho země v letech 1941 až 1944. "Naše nároky nezanikly, Řekové nerezignovali ani z požadavků na splacení vynucené půjčky a ani z válečných reparací,“ řekl řecký prezident.

Podle jeho slov bude Řecko své nároky předkládat i na mezinárodní rovině. V úvahu připadá také Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti. Němečtí vládní politici již takovou možnost vyrovnání se s okupačním závazkem odmítli. Tvrdí totiž, že nároky skončili sjednocením Německa. Pouze prezident Joachim Gauck připustil možnost válečných reparací Řecku za škody, které mu nacistické Německo způsobilo za II. světové války. Pokud jde o půjčku, Německá spolková republika v roce 1960 Řecku splatila část dluhu, cca 110 milionů marek. Vedle 54 miliard euro za uvedený úvěr by fakticky Německo mělo zaplatit 108 miliard eur válečných reparací.

http://vasevec.parlamentnilisty.cz, 18.1.2016

Kdy nám Německo zaplatí reparace

„Na konferenci o odsunu Němců z Československa – 65 let poté, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem, vystoupil se svým příspěvkem také prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc. Z jeho slov vyjímáme: „V roce 1973 (v době navazování diplomatických styků s SRN - JK) proběhlo jednání o odškodnění, které Německo odrazilo poukázáním na to, že vznese své požadavky na poválečné škody. Hlavním bodem však bylo jednání o neplatnosti Mnichovské smlouvy od samého počátku (ex tunc)…Po sjednání česko-německé deklarace (1997) nepřipadá v úvahu ani náhrada škod, které Československo vinou Mnichova utrpělo. Nicméně, z české strany jde o schovávaný protiargument. (Připravený pro případ uplatňování dalších sudetoněmeckých požadavků. Tento protiargument například už použilo Polsko. JK)

Než dospějeme ke stanovisku k uvedeným tvrzením pana prof. V. Kuklíka, připomeňme si některá fakta.

Spojenecké mocnosti, Anglie, USA a Sovětský svaz, se již konkrétně zabývaly reparacemi na Krymské konferenci, která se konala počátkem února 1945. V přijatém protokolu v části V., jež pojednávala o reparacích, je uvedeno: „Německo bude povinno dát věcnou náhradu za škody, které způsobilo spojeneckým národům za války.“ Protokol dále pokračoval ustanoveními o formách vymáhání reparací na Německu, jednou z těchto forem mělo být i použití německé práce, o zřízení Spojenecké reparační komise se sídlem v Moskvě, která měla vypracovat podrobný plán pro vymáhání německých reparací.

Reparacemi se též zabývala Postupimská konference tří velmocí. V protokolu této konference v části III. je ustanovení o německých reparací. Ve zprávě o Postupimské konferenci se říká: „V souladu s rozhodnutím krymské konference, že Německo bude povinno nahradit v co největší míře škody a utrpení, které způsobilo Spojeným národům a za něž se německý národ nemůže zbavit odpovědnosti, bylo dosaženo této dohody o reparacích.“ Poté následuje podrobnější text o německých reparacích.

Když válka skončila, byla Evropa, zvláště východní, střední a jižní, zničena. Při svém ústupu německá vojska za sebou nechávala „spálenou zemi“. Tisíce měst a desítky tisíc vesnic byly zcela destruovány. Vzpomeňme si, jak vypadala Varšava, ukrajinská a ruská města. Za tuto hroznou spoušť, především však za nepředstavitelné útrapy, krev občanů podmaněných států, za desítky milionů mrtvých, odpovídalo Německo, které s dosud nevídanou brutalitou a barbarismem vedlo válku, jíž samo označilo za totální.

O škodách, které nám způsobili Němci se jednalo i v Norimberku. „Zabýval se jím Norimberský proces s válečnými zločinci. Žaloba konstatovala, že z ČR bylo deportováno do Německa 750 tisíc čs. občanů na nucené práce k vojenským účelům. Po obsazení ČSR 15. března 1939 se obvinění zmocnili velikých zásob surovin a potravin, odvezli do Německa velké množství vozového parku včetně lokomotiv, vagónů, parníků a trolejbusů, vybavení laboratoří a uměleckých muzeí, knihy, obrazy, umělecké předměty, zařízení i nábytek.

Ukradli zlatý fond a všechny čs. valuty, včetně 23 tun zlata, které tehdy mělo nominální hodnotu 5,265 milionu liber šterlinků. Oloupili české banky a mnohé české průmyslové podniky, vyloupili a přisvojili si český veřejný i soukromý majetek. Tak zní názor spojenců, kteří rozhodli o vykonání spravedlnosti vůči představitelům Německa.“ (Prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc., Minulost je třeba uzavřít skutečnou tečkou, Právo, 1. října 2004). Jinými slovy řečeno: Němci nám kradli a ukradli, co jen mohli, včetně potravin, využívali naše lidské i výrobní kapacity na samý okraj jejich konečného opotřebení, ožebračili nás, týrali statisíce našich lidí v koncentračních táborech, byli odpovědni za smrt 360 000 našich spoluobčanů.

Kapitulací Německa jeho odpovědnost neskončila, nýbrž teprve začala. Je to pochopitelné. V civilizovaném společenství odpovídá vždy agresor za škody, které jeho počínáním vznikly. Spojenecké státy počítaly nejen své mrtvé, ale i německou agresí vzniklé škody. Činilo tak i Československo. Vavro Šrobár, tehdejší ministr financí ČSR, ve svém projevu před parlamentem v r. 1946, vysvětloval, že ČSR neměla dost času určit všechny vzniklé škody. Odhady v některých oblastech byly velmi nízké. ČSR proto uplatňovalo náhradu za vzniklé škody pouze ve výši přibližně 347 miliard předválečných korun.

V prosinci 1945 probíhala v Paříži jednání spojeneckých států o německých reparacích. Československo jako stát, který patřil mezi vítězné spojenecké státy, bylo na této konferenci zastoupeno. Výsledkem jednání byla dohoda o německých reparacích. Tato zakotvovala kromě dalšího zejména následující ustanovení: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci, nebo jimi bude disponovati tak, aby se nemohly znovu státi německým majetkem nebo nemohly upadnouti znovu pod německou kontrolu, a odečte tyto majetky od svého podílu na reparacích.“ (Část I, čl. 6, odstavec A, Dohoda o německých reparacích, přeložil a poznámkami opatřil Dr. Miroslav Rašín, vydalo Ministerstvo zahraničních věcí v Praze, I. vydání v srpnu 1946, nákladem Orbisu, knihtiskárna Orbis, 67).

V průběhu jednání o německých reparacích vystoupilo Československo s návrhem, týkajícím se především majetku tzv. sudetských Němců. Na konfiskovaný a bez náhrady znárodněný majetek osob německé národnosti, které v rozhodné době (v r. 1938 nebo 1939) nebyly německými občany, platilo toto ustanovení reparační dohody: „Při provádění ustanovení odstavce A shora nebude se majetek, který byl vlastnictvím země, jež jest členem Spojených národů, nebo jejích příslušníků, kteří nebyli příslušníky Německa v době anexe této země nebo její okupace Německem nebo jejího vstupu do války, odpočítávati od reparací. (Část, I, čl. 6, odstavec D, majetkoprávní otázky ve vztahu ke Spolkové republice Německo, Pavel Winkler, in: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, sborník, vydal Ústav mezinárodních vztahů v Praze, 1996, str. 35 až 36).

Československo jako signatární stát Pařížské reparační dohody mělo nejen právo německý majetek na svém území konfiskovat, ale bylo to dokonce jeho povinností, která pro něj z dohody vyplývala. Nadto ČSR přijala závazek, že přijme opatření, aby zkonfiskovaný majetek se nemohl vrátit do německých rukou. Hodnotu tzv. sudetoněmeckého majetku nemuselo odpočítávat od svého reparačního účtu.

Spojenci dokonce zasáhli, když Dánsko, které zažilo relativně mírný okupační režim, konfiskaci neprovedlo. Intervenovali u dánské vlády a tato pak německý majetek konfiskovala i na svém území.

Německo nám z reparací dosud zaplatilo několik set milionů korun, tedy jen nepatrný zlomek z toho, co je nám povinno zaplatit. Naše reparační pohledávky spolu s nereparačními pohledávkami činily v r. 1945 360 miliard Kč (v hodnotě z roku 1938) /JUDr. R. Král, expert na mezinárodní právo, který se řadu let zabýval na ministerstvu zahraničních věcí majetkoprávními otázkami, v článku „Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil“, Právo, 9.11.1993/.

K výši reparací se vyjádřil i prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc., vedoucí katedry na Právnické fakultě UK a tehdejší člen Legislativní rady vlády ČR. „Na mezispojeneckém reparačním úřadu v Bruselu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,4 milionu dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionů… Úřad v Bruselu skončil činnost koncem listopadu 1959 – tehdy bylo ze škod uhrazeno Československu necelé půlprocento. Čs. delegace tehdy na závěr zasedání prohlásila, že si čs. vláda vyhrazuje právo na odčinění všech způsobených škod. Československo nikdy neprohlásilo, že dosavadní částečné odškodnění považuje za ukončené.“ (Minulost je třeba uzavřít tečkou, Právo, 1.10.2004)

„V roce 1973 dosáhly Československo a SRN dohody o navázání diplomatických styků. Při této příležitosti padla i otázka čs. reparačních nároků. V prosinci 1973, v souvislosti s podpisem dohody, tehdejší kancléř Wlli Brandt v Praze přednesl k této problematice prohlášení. V něm čs. nároky uznal, jejich úhradu však podmínil sjednocením Německa. Doslova tehdy prohlásil, že by nebylo spravedlivé´požadovat, aby Německo platilo za situace, kdy nebyly splněny dohody a sliby Spojenců, že bude obnoveno sjednocené Německo. Toto prohlášení potvrdily v 80. letech i další německé vlády.

Nesmělý pokus zahájit jednání o čs. nárocích učiněný v polovině roku 1990 německá strana odmítla s odůvodněním, že všichni její experti jsou zaměstnáni prací na dokumentech ke sjednocení Německa. Nicméně slíbilo po sjednocení rozhovory o nich zahájit.

Sjednocení – přesněji připojení NDR k K SRN – bylo vyhlášeno na začátku října 1990. I poté ale Bonn jednat odmítl s odkazem na první celoněmecké volby. Ty proběhly v prosinci. Po nich německá strana zaujala stanovisko: orientujme se na budoucnost, nebudeme se vracet do minulosti. Odmítla dokonce myšlenku ´tlusté čáry´, podle níž se měly obě strany vzdát jakýchkoliv nároků…(Rekapitulace platných českých odškodňovacích nároků vůči Německu vydá na dlouhý seznam, Richard Král, Právo, 14. prosince 2004, str. 14)

Místo toho, aby vláda SRN, v níž H.D. Genscher byl ministrem zahraničních věcí, přistoupila k jednání o reparacích, jak dříve německé vlády slibovaly, včetně Genschera, německé ministerstvo zahraničních věcí požádalo, abychom jim „předali bezplatně do vlastnictví“ palác na Malé Straně, v němž sídlilo velvyslanectví SRN. Dále pak diplomatickou notou žádala, abychom jim vrátili budovy, ve kterých před válkou sídlilo říšské velvyslanectví v Praze, které byly po válce v souladu s Pařížskou reparační dohodou zkonfiskovány. (Jak to bylo s českými nároky vůči Německu, Richard Král, Právo, 18.3.2005)

Že naše reparační nároky vůči Německu stále platí, potvrdil prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc., v článku Minulost je třeba uzavřít skutečnou tečkou. Na otázku redaktora J. Kovaříka, zda ČR může kdykoliv položit na stůl otázku neuhrazených reparačních nároků, odpověděl prof. V. Pavlíček, DrSc.: „Ano, pokud záležitost nebude právně ukončena. Mírová smlouva, kterou mohla být za reparacemi učiněna tečka, uzavřena nebyla.“ (Právo, 1.10.2004)

Tvrzení kohokoliv o tom, že Česko-německou deklarací z r. 1997 se ČR i SRN zavázaly, že nebudou vznášet proti sobě majetkové nároky a tudíž nemůžeme požadovat na SRN ani reparace, je, jak vyplývá i z výše uvedeného, právně zcela irelevantní. O jaké majetkové nároky SRN jde, které se údajně vůči nám zavázala nevznášet? Jde snad o konfiskovaný majetek tzv. sudetských Němců? Nejde a podle mezinárodního práva ani nemůže jít, jak lze dovodit z výše uvedeného.

Jaké majetkové nároky se zavázala SRN vůči nám tedy nevznášet? Takový majetek, jak jsme přesvědčeni, ani neexistuje. Jinak řečeno: SRN se tedy zavázala vůči nám nevznášet majetkové nároky, které de facto ani de iure neexistovaly a ani neexistují. Hrubou chybou některých našich politických a dokonce i ústavních činitelů je, že přejímají zčásti či plně německou argumentaci. Co si máme myslet, když Karel Schwarzenberg, ministr zahraničních věcí ČR, v rozhovoru s německými novináři, zjednodušeně řečeno, prohlásil, že se necítí jako Čech, ale jako Böhme? I tzv. sudetští Němci o sobě prohlašují, že jsou Böhme.

Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků kýmkoliv. Bázlivost či servilnost určitých kruhů v oprávněných státech vznesení nároků zabraňuje stejně účinně. Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení smlouvy o reparacích znamená, že reparace jsou už nadobro smeteny ze stolu. Stanovisko USA však byla zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí USA mlčení „prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti.“ (Odškodnění 2000-2006, Česko-německý fond budoucnosti, 2007). Jen mírová konference a uzavření mírové smlouvy s Německem, jež bude obsahovat ustanovení o reparacích, které má SRN zaplatit poškozeným státům, může být touto tečkou, o níž výše se zmínil i prof. V. Pavlíček. A ta tečka nebyla dosud učiněna. Požádat SRN, aby splnila své reparační povinnosti vůči nám, nejen můžeme, ale i z hlediska našich zájmů i musíme. Němci jsou sice přeborníci v neplnění reparací, jak ukázala již období po první světové válce, ale přesto jejich povinnost zaplatit nám náhradu škod, které nám způsobili svou agresí, dále trvá.

Z výše uvedených důvodů proto nemůžeme souhlasit s názorem pana prof. JUDr. J. Kuklíka, DrSc., že požadavky na plnění reparací Německem jsou nebezpečným otvíráním Pandořiny skříňky. Jediné nebezpečí, které vidíme, hrozí Německu, že nám bude muset konečně zaplatit reparace. Je ale přece zcela přirozené, že když někdo něco ukradne, zničí, musí škodu nahradit. Opak je porušením jednoho z principů mezinárodního práva. Takto to svého času vyjádřil i polský sejm, podobné hlasy se ozvaly i ze Slovinska, nedávno opakovaně i z Řecka. V Itálii poškození zločiny německé soldatesky v druhé světové válce se domáhají odškodnění.

U nás již po léta hlásaná zásada, že to, co bylo ukradeno, musí být vráceno, se podle našeho názoru musí vztahovat i na to, co nám Němci průběhu druhé světové války hromadně a dlouhodobě kradli a ničili.

                                                                                          Připravil JUDr. O. Tuleškov

Proč chráníme migranty více než republiku a její ústavní činitele?

Napíše-li někdo, třeba i pravdu o migrantech, hned se rojí pravdoláskaři a jim podobní a podávají trestní oznámení na autory textů. Hlava nehlava. Máš pravdu, říkáš pravdu? Ale ta pravda je nežádoucí, máš držet pusu! K politické korektnosti tě donutíme, ať se ti to již líbí nebo nelíbí. A tak vypadá v praxi humanita a demokracie v podání havlistů.

Jaké máme pořádky v republice? Na prezidenta republiky kde kdo plive, slinou zlou a podlou, ale nejsou právní instrumenty, alespoň tak to vypadá v našem životě, aby tito zlomyslníci byli řádně potrestáni. Na prezidenta je dokonce možné házet vejce, rajčata a dodnes se vrhačům nic nestalo. Co by se stalo, kdyby někdo házel tutéž munici na migranty? Hned by se opět vyrojili různí mudrci, kteří by se jistojistě dožadovali potrestání vrhačů. O xenofobii a nenávistnosti by nám dělali přednášky nejen osvědčení znalci z neziskových organizací, ale také různí politici. Možná, že by mezi nimi nechyběl ani předseda vlády , či „politický křesťan“ Bělobrádek. Je docela možné, že by se rozpoutala hysterie, která by „viníky“ semlela rovnou za živa, samozřejmě ve jménu humanity. A je jedno, jaké důvody by uváděli vrhači.

Máme mezi sebou „taképolitiky“, kteří v rámci dosažení jednoty národa, jak jinak, chtějí tlačit na prezidenta, aby rezignoval nebo, aby byl obžalován z vlastizrady. Důvod? Dnes takový, včera byl jiný, a zítra bude opět odlišný od toho dnešního. Nějaký klacek se vždycky najde. Není-li k mání, prostě se vymyslí.

Ale řada z nás má už toho dost. Prezidenta republiky jsme si zvolili v přímé volbě většinou hlasů. Nadto jeho preference již dlouhodobě vysoce překračují kohokoliv dalšího. A se některým „našim státníkům“ tuze nelíbí. A tak hr na prezidenta. Havlovci a sobotkovci se spojili k lovu na prezidenta. Sami národ rozeštvávají a z toho, co činí licoměrně obviňují prezidenta. Důrazně proto požadujeme, aby útoky na prezidenta již skončily. Pokud budou pokračovat s takovou naléhavostí a nízkostí a bezpředmětností, žádáme, aby konečně orgány činné v trestním řízení zakročily. Prezidenta republiky i republiku budeme nadále chránit a požadovat spravedlivé potrestání nactiutrhačů.

J. Kovář

Je vlastenectví na vzestupu?

Vlastimil Podracký

Nedávné protestní demonstrace proti islamizaci Evropy a přijímání uprchlíků naznačují návrat k vlasteneckému myšlení. Je ovšem otázkou, co s tímto čistě záporným vyjádřením jen k jednomu segmentu krizové reality, na kterém se shodne převažující část občanů, když na mnohých jiných se neshodne. Ve složitém globálním světě je zapotřebí zaujímat sofistikovaná stanoviska, mnohdy na první pohled nejasná. Jednota občanů se rozpadne okamžitě, jakmile jde o složitou zdlouhavou práci v politických stranách bez nároku na zaplacení.

Mají protesty vlastenecké jádro?

Záporné jevy, které provází demonstrace, jsou samozřejmostí a asi bychom se divili, pokud by se obešly bez incidentů. Aktivisté obvykle vystupují emotivně a tak není daleko k násilí, ale daleko více se domnívám, že na druhé straně stojící příznivci imigrace nejsou jen obyčejní občané, ale i sofistikované a dobře placené organizace, které pro diskreditaci protestů mohou používat i provokatéry. Nezapomeňme, že všechno to, co prosazuje multikulturalismus formou imigrace je podporováno evropským establishmentem a celou mocenskou klikou bohatých lidí Západu. Na druhé straně proti imigraci stojí občané, kteří mají doslova „holé ruce“.

Nařčení z nacismu a rasismu se musí nějak potvrdit a tak se nějaký ten skutečný rasista zaktivuje, aby se projevil a aby se měly sdělovací prostředky o co opřít a celé protestní hnutí diskreditovat na televizních obrazovkách jedním nebo dvěma násilnými činy. Povšimněme si, jak byl útok na Kliniku uveden hned na počátku zpravodajství a plný Václavák odpůrců imigrace byl jen krátkým šotem. Nicméně i celé občanské hnutí je nejspíše infiltrováno provokatéry, kteří se snaží jej zavést k extremismu, což potom nahání nemalou část občanů do opačných protestů.

Daleko důležitější ovšem je, do jaké míry občané protestující proti islamizaci jsou ochotni proti skutečné islamizaci něco dělat ve složitých a náročných aktivitách dotýkajících se volného času a nějakých prostředků. Zabránit islamizaci není jen momentální zábrana přijetí uprchlíků. Ale přesto je velice povzbuzující, že občané nejsou lhostejní, nepropadli všichni escapismu, zajímá je budoucnost národa a dovedou si na základě zkušeností ze Západu dobře představit budoucí vývoj, když tu islámské komunity vzniknou. Je to tedy jakýsi projev vlastenectví. Je dobře si povšimnout, že druhá strana, tedy ti, kterým imigrace nevadí a naopak se bojí českého nacionalismu, představu o budoucnosti nemají a nedovedou odpovědět, co tedy bude dál, když imigranty přijmeme. Tento rozdíl – zodpovědnost za budoucnost jedněch a nezodpovědnost za osud národa druhých – je zapotřebí dobře vnímat. Zodpovědnost za budoucnost je určující fenomén, který kope momentální příkop, tak dobře patrný mezi oběma stranami protestujících. Je otázka, kolik občanů si jej uvědomuje a dokáže rozpoznat obsah protestů proti imigraci od formy, kterou jsou protesty dělány a která může být někdy záměrně znečištěna druhou stranou. 

Kde se berou nevlastenci?

Nemůžeme samozřejmě každého, který se bojí návratu nacionalismu, považovat hned za nevlastence nebo přímo zrádce. Proto se také domnívám, že mnoho účastníků pochodu proti fašismu a rasismu, ve skutečnosti se pouze bojí návratu těchto fenoménů, ale pro hromadnou imigraci islámských obyvatel ve skutečnosti nejsou. Je to dáno také tím, že o vlastenectví se diskuse nevede, dokonce je považováno už dlouho za sprosté slovo.

Proč se hned vlastenectví považuje za násilný nacionalismus a lidé nechtějí o něm mluvit? Odpověď je jasná: Celý polistopadový vývoj byl usměrňován nikoliv v návratu k předtotalitní republice, ale k návratu „do Evropy“. Touto manipulací se vytvářel dojem, že vlastně je náš stát zbytečný, je to jen překážka „velkého evropského snu“. Proto také aktivista Václav Havel byl tak populární na Západě, protože nedělal v podstatě politiku pro národ, ale pro velkou myšlenku internacionalismu. Proto také se první republika jen kritizovala, snášely se na ni jen odsudky a kladné stránky byly skryty jen v dílech nezávislých historiků, založené v tlustých svazcích knihoven, které veřejnost nečte. Manipulační vyzdvihování starého Rakouska a ponižování ČS republiky je součástí „internacionalizace“; staré Rakousko je jakýsi vzor Evropské unie a ČS republika je opačný nepřípustný vzor nacionalismu a separatismu.

Tato nepřítomnost diskuse o vlastenectví je fatální. Dnes pomalu nikdo neví, o co jde, a když se objeví vlastenecké projevy, hned jsou považovány za nacismus a rasismus, ačkoliv s těmito jevy souvislost vůbec nemají. V tomto manipulovaném vědomí je bohužel vychována většina mladých a potom se nedivme, že jsou u nich pouze extrémní emotivní projevy, když zcela jen pocitově na základě vnitřní zděděné sounáležitosti se jim vzbouří svědomí a zodpovědnost za děti a jejich budoucnost. Ale jak si vysvětlit chování těch, kterým je budoucnost národa lhostejná? Jsou to nějací dokonalí internacionalisté a multukulturalisté?

Za multikulturalismem stojí pocit, že nacionalismus je špatný a jeho vzestup by mohl vést k obnovení nenávisti a opakování válek. Východisko je tedy v něčem jiném, v nějaké relativistické ideologii, která nějak „srovná“ národy do jednoho šiku, ve kterém se rozpustí a zaniknou. Sofistikovaný přístup ovšem musí rozkrýt tento ideál jako nesmysl, stejný jako byla komunistická „beztřídní společnost“. Vysvětlení jsem podal vyčerpávajícím způsobem jinde, ale zde jen připomenu, že taková společnost nebude mít jednotná pravidla, protože každé pravidlo je výplodem jen jedné z kultur, nebudou nezávislí lidé cítící k takové společnosti identitu a nakonec taková společnost dopadne jako Sýrie – bojem jednotlivých kultur. Jenže multikulturalisté diskusi nevedou, asi tak jako nevedli komunisté diskusi o svých tezích, protože nesmysl se rychle odkryje a oni potom stojí jako hlupáci a nemají co říci. Tak stojí i dnes, když nedovedou odpovědět na otázku – co bude dál, až vzniknou muslimské komunity? Museli by říci, že budou střety, násilí, bezradnost jak to řešit a nakonec občanský odpor, jehož výsledek je nejasný. To fanatik, který buduje „nový krásný svět“, samozřejmě neřekne.

Escapisté, lidé, kteří unikli ze všech člověka přesahujících kolektivů, obvykle od národa a rodiny, do nicoty, nejsou renegáti, kteří kdysi zrazovali národ a stali se příslušníky jiného národa. Nejsou to tedy zrádci, jak naznačují někteří demonstranti, jsou to lidé, kteří nejsou NIKDE. Tuto prázdnotu zaplňují ideologickými vizemi. Protože nemají vztah ke společenstvu a jeho tradicím, žijí vnitřně MIMO společenstvo a plní nějaké ideologické zadání, obvykle humanitní nebo lidsko-právní. Osud národního společenstva je nezajímá, přednost dávají ideologii. Proto, když se jich zeptáte, jak si představují budoucnost s muslimskou menšinou, která zcela přirozeně přinese nesmírné problémy a střety, neodpoví, protože je osud společenstva nezajímá. Zajímají je jejich ideologické vize, na základě kterých obvykle odpoví (třeba, že je zapotřebí solidarita s migranty, nebo že je zapotřebí zaplnit pracovní místa). Obvykle mají problémy spíše s českou xenofobií. Multikulturalismus je jejich ideál, kvůli kterému svoje aktivity dělají, nechtějí, aby údajná xenofobie, ve skutečnosti zodpovědnost za budoucnost národa, narušovala jejich plány na zřízení multikulturní společnosti. Mnozí z nich poctivě přiznají, že jim nevadí migranti, ale česká xenofobie a nacionalismus. Jim nevadí zánik národních tradic a kultury, oni s nimi už nejsou vůbec spojeni, oni pouze chtějí v multikulturní společnosti přežívat a užívat si konečně mzdy, kterou za svůj postoj obdrželi. Jakýkoliv projev národního vědomí jim tento sobecký sen narušuje, jakýkoliv požadavek na společenskou sounáležitost je obtěžuje.

Plán pangermánský (Le Plan Pangermanique)

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Zdenek Mastník býval redaktorem české sekce BBC. Vedle toho se zabýval bohemistikou. Shromažďoval a distribuoval písemnosti naší země se týkající vlastní firmou Interpress Ltd. v Londýně. Byl výraznou, svéráznou a všestranně zajímavou postavou čs. exilu vůbec. Jednou dávno mi při přátelském posezení dal do ruky dvojsložku se slovy: " Vy to jistě budete moci jednou použít. "

Dárek byl autentický dokument/originál, mapka o německých imperialistických plánech pro Evropu, jak se během první světové války jevily a na co naši národní vůdcové Spojence výrazně upozorňovali. Dokument vydali v Paříži (18, Rue Bonaparte) za Českou národní radu (Conseil National de pays Tchéques) pravděpodobně někdy v roce 1917 (dokument není datován). Podepsáni jsou jako zástupci Rady T.G.Masaryk, Milan Štefanik, J.Dürich a E.Beneš. Protože osobnost J.Düricha byla pozdějším vývojem "zasunuta", připomeňme, že on byl skutečným zahraničním vyslancem domácího českého národního odboje (Karel Kramář a spol.) proti Rakousku.

Dokument ve své grafické části podtrhuje a ve francouzštině dokládá jaké plány Německa skutečně byly. Mapka je nazvána "Le Plan Pangermanique". Naprosto jasně a jednoznačně ukazuje, kam až rozpínavé plány Německa za císaře Viléma II. (Keiser Wilhelm II.) sahaly. Je až překvapující, jak ve svém snu o světovládě Němci zamýšleli podle vzoru starých Římanů propojit jimi zahrnované/podřízené země komunikacemi přes Balkán, přes Otomanskou říši až do Bassory (dnešní Basry, pánve tekutého zlata - nafty). Už tehdy se totiž jevilo, že nafta bude pro budoucí dobývání světa a vládu nad ostatními nepostradatelná.

Pochopitelně, tento plán tak názorně prezentovaný museli tehdejší spojenci vzít na vědomí a rádi podpořili Čechy a pak Čechoslováky v jejich snahách o samostatnost, a jak byly předloženy a zvýrazněny v plánu Anti-germánském (viz mapka Le Plan Antigermanique). V mapkách, které na svojí dobu byly moderně v barevném provedení, je naprosto jasně vymezen plán spojení Slovanů, s českou výraznou posicí ve středu Evropy - vyznačeno červeně. Zajímavé je grafické propojení koridorem přes jižní Slovensko s Jugoslávií, tedy pro nás s přístupem k moři. Naši politici věděli, co potřebujeme. Plány Anti-germánské se uskutečnily pro nás i Evropu bohužel jen částečně, jak víme.

Oproti tomu rozpínavé Německo uražené porážkou v první světové válce, kterou si dle nich samozřejmě jako říše nadlidí nezasloužilo, si chtělo neúspěch vynahradit vítězstvím v druhé světové válce. I když plán svého dobývání světa obrátila Hitlerova Třetí říše severněji, bylo evidentní, že místo ke zdrojům nafty v Basře německá válečná moc zaútočila přes Ukrajinu a směrem k enormním zdrojům nafty u Baku v Kaspickém moři. Rumunská nafta pro začátek německé expanze samozřejmě stačila, ale před nimi byl opět sen nešťastné světovlády, proto ten důležitý nápor "Drang nach Osten". Výborní nacističtí stratégové věděli, že na válku proti celému světu by rumunská naftová pole (plus těch pár barelů slovenské) nestačila.

Pošetilá idea "Německo, Německo nade všecko..." je popoháněla a sny o jejich vlastní výjimečnosti z nich dělaly nadlidi nadřazené všem. Oni byli vyvoleni jako "kulturtrégři" přinést "nevzdělaným" Slovanům pokrok a pangermánskou kulturu. Němce i jejich milovaného a obdivovaného Vůdce Hitlera inspiroval duch pragermánské Walhally (místa padlých hrdinů), a chránila "prozřetelnost". Ale přesto a zase to našim čilým sousedům nevyšlo.

Hladoví, nemytí sovětští vojáci, umazaní volžským blátem zastavili skvělou nablýskanou německou mašinérii Wehrmacht, s pomocí děda Mráze ve "stalinských kleštích" u Stalingradu. A dál ani krok. Polní maršál von Paulus (maně jeho nadšení připomíná "neporazítelného" US čtyřhvězdičkového gen. Petraeuse v Afganistanu, dojde jim tam také benzín?) to 31. ledna 1943 vzdal, a pak už se začalo Německo nade všecko bořit a řítit. Porážka jejich světovládných plánů za druhé světové války nemohla být výraznější. Jak ale nemůže být ani jinak, dle skalních Germánů (a u nás pohrobků Henleina) Německo by si zasloužilo vládnout všem. A tak se pomaloučku, potichoučku vracejí k původnímu Pangermánskému plánu, začátku snů světovládných.

K tomu se jim za podpory těch, kteří si nic nepamatují a nic neznají, podařilo rozbít Jugoslávii, a jen tak mimochodem Československo. Svobodná Jugoslávie jako celek by jim vadila ve stavbě budoucích dálnic a naftovodů směrem k Perskému zálivu. A spojení Slovanů se musí snažit zabránit. Jak jsme si povšimli, dle plánu Pangermánského s říší Otomanskou (dnes s Tureckem) se Němci vždy dobře dohodli. Dnes mají přece usídlených na šest milionů Turků ve vzájemném soužití v rámci budoucí velké Evropy pod Německým vůdcovstvím.

Slované vadí. Jako "nekulturní" národy je bude nutno dříve nebo později likvidovat. Že?

Nemůžeme nevidět, že za vším "celoevropským" je stále stín pangermánský. Cíl vnutit to své německé na úkor jiných. Ty pak obrat o všechno dobré jejich a o svéráznou národní identitu především.

Zde se musíme ohlédnout o více jak tisíc let zpět a připomenout si dřívější děje. Už moravský moudrý kníže Rastislav, který povolal Cyrila a Metoděje, musel trpět (a celá Morava s ním), za to, že se pokusil vypálit Němcům rybník. Nic nového pod sluncem...

Kdo chce, může si všimnout, že Němci bystře zachytili konstantinovský vítr z roku 325 AD (Nicea) a začali používat křesťanství jako ideologický nastroj své rozpínavosti a imperiální moci. Škoda jen, že se Rostislavovi nepodařilo spojit s Čechy a vládnout společně celé naší zemi. Kníže Svatopluk pak sice říkal cosi o prutech, ale... ale to bychom jen vzdychali po věčných kdyby. Dnes se slaví svátek sv. Václava jako Svátek státnosti, myslím že stejnou měrou, ne-Ii více, by si zasloužil být vzpomínán Rastislav. To by nám připomínalo skutečný stav věcí a nepřestávající zápas o to naše.

V zemích Koruny české jsme nikdy nemohli přestat mít problémy s německou expansí. Naše národy se musely vždy bránit plánům pangermánským. Ustavením EU se nic nezměnilo. Bylo jen zastřeno to, co bylo v historii zřejmé. Dosáhnout toho co nám patří a nenechat se věčně obírat o to naše není ovšem lehké a zdarma. Nikdy v historii nám nikdo nic nedaroval. Konečně, jako za všechno v životě se musí platit cílevědomým úsilím. Musíme se opět bránit a razantně! To je duch naších dějin…                                                                                                              Londýn

Jsme na rozcestí. Půjdeme sobotkovskou proněmeckou cestou, nebo upřednostníme sbližování se Slováky, dalšími státy V 4 a našimi tradičními spojenci?

Také hodláte založit elektronickou petici? Zdá se, že je to jednoduché a že žádná překážka ani nemůže existovat. A tak s vědomím uvedeného jsem 11. ledna 2016 založil  petici „Ne strategickému dialogu ČR-SRN! Ano strategickému dialogu ČR-SR! Nechť v referendu rozhodne svrchovaný lid!“ Poté jsem se obrátil na adresu www.petice.net/moje-petice.htm. Přišlo mi sdělení: „Po založení petice musíte počkat, než petici schválí administrátor…“ A tak od uvedeného data sleduji, zda naše petice, se objeví mezi těmi, které administrátor již schválil a vyvěsil obvyklým způsobem. A tak se dívám, dívám a do dnešního dne naši petici  mezi ostatními jsem nenašel. Uteklo tedy již šest týdnů a administrátor zřejmě petici ještě neschválil.

Kolik ještě dní uteče, než naše petice bude k nahlédnutí v elektronické podobě na internetu? Nevím a dokonce nevím, zda administrátor petici někdy v budoucnosti schválí a vyvěsí. Je jeho jednání standardní nebo neobvyklé? Nevím. Rozhodně se  však domnívám, že petice, jež je postavena na principu legality a demokratických principů, by se měla těšit zcela jiné přízni administrátora.

O co v petici především jde? Místo vládou schváleného strategického dialogu česko-německého požadujeme naopak zahájení strategického dialogu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou. Proč? Podle snad všech průzkumů nám nejbližším národem jsou již téměř 100 let Slováci a nikoliv Němci. A též lze důvodně předpokládat, že státy V 4 a další naši tradiční spojenci jsou nám bližší než Německo. Pokud si vláda myslí, že se mýlíme, nechť vypíše referendum, v které, svrchovaný lid rozhodně a naší zahraničně-politické orientaci. Podle nás o takovéto zásadní otázce nemůže rozhodovat jen sobotkovská vláda, ale pouze svrchovaný lid. Ať již by bylo jeho rozhodnutí takové či onaké, strana, která  prohrála, by se musela demokraticky podřídit rozhodnutí lidu. Za pár měsíců se konají volby. Referendum by s nimi šlo spojit, takže náklady na něj by byly minimální. K tomu však především potřebujeme, aby vláda konečně jednala v souladu s demokratickými principy a nikoliv podle momentálních výsledků pouhého matematického hokynaření s hlasy ministrů, poslanců, senátorů. 

Již v minulosti jsme se setkali mimo jiné s čachrováním trafik za poslanecké mandáty. Nečasovsko-schwarzenbergská vládní koalice se jím „proslavila“ a vstoupila do dějin. Výsledek byl hrůzný. Schválení zákona o církevních restitucích bylo dílem uvedených „demokratických“ postupů. Zaznamenejme výslovně ještě jednu skutečnost. Za poslance, kteří byli „otrafikováni“, přišel do Poslanecké sněmovny mezi dalšími  jeden náhradník, který návrhu zákona o církevních restitucích dal svůj poslanecký hlas a krátce nato nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody za korupci. Hle, jak čistě se zákon narodil! V současnosti však jde ještě řádově o něco mnohem více. Naše cesta přibližování se Německu může skončit až tím, že ČR přestane existovat jako samostatný stát a stane se 17. zemí SRN. Když jsme premiérovi B. Sobotkovi několikrát za sebou položili jasně a srozumitelně formulovanou otázku, zda chce ČR transformovat v 17. zemi SRN, dosud nám na ni neodpověděl.. Již v současné době někteří naši politologové soudí, že se fakticky stáváme protektorátem Německa, jiní mluví o tom, že jsme německou kolonii. Podle našeho názoru jde o jistou nadsázku, jíž však budoucnost, pokud budeme dále nečinní, může přetvořit v realitu. Nezapomeňme též, jak se „dobře“ daří Lužickým Srbům v Německu. Jsou národem, který žije asi 1500 let na svém, původním území, přesto však je v Německu považován za pouhou národnostní menšinu, která v současnosti bojuje o svou existenci. Germanizace Lužických Srbů pokračuje. Vzhledem  k uvedenému si vás dovolujeme poprosit o pozornost peticí, jíž níže přikládáme. Pokud můžete, stáhněte si ji, rozšiřujte a vyplněné petiční archy s jmény, adresami petentů a jejich podpisy, pošlete na uvedenou adresu. Pomozte republice, národu! Společně můžeme ochránit dějinné dědictví našich předků.

Ing. Pavel Rejf, CSc.

Z projevu prezidenta dr. E. Beneše na sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů

v Praze 14. prosince 1945

    „… Žádný z vás nezadal k útoku jejich té nejmenší příčiny. Žádný z vás neměl té nejmenší viny, stejně jako ji neměl váš tradičně demokratický národ. Všichni jste věděli, že ani naše vláda neměla viny na tomto politickém zločinu ze září roku 1938 sousedního početně velkého národa…

          Ale nejen to. Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očisťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto své nové lži budou přednášet.

          Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s touto kampaní. Neboť na válku z let 1938 – 1945 se nesmí nikdy zapomenout. A že začnou, o tom buďte přesvědčeni.

          A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky, pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice.  A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938 – 1945 před očima to, co svět v jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrücku a v řadě jiných německých mučíren.

          Opakuji: Na tuto válku se nesmí zapomenout, a aby se nezapomnělo, je ji nutno sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat. My, Češi a Slováci, máme na to plné právo…“

O humanitě

K napsání tohoto zamyšlení mě přivedlo hojně v MSP připomínané výročí (sebe) upálení Jana Palacha i řada dalších jevů,které současně dopadají na můj rozum i city(a věřím,že nejen na moje)

Jan Palach nepřišel k soše Václava sám. Kdo byli ti ,kteří jej doprovázeli,jaké měli úmysly, proč mu ten čin nerozmluvili, na čem byli domluvenI.Posuzuji tento čin jako otec,který ztratil po autonehodě dceru.Rodičům nikdo a nic nemůže syna nahradit. Ani sebevíce politicky motivované vzpomínání. Jan Palach po vystudování mohl být své vlasti dodnes prospěšný jako odborník i jako občan.

Možná jsme přišli o dalšího mučedníka, studenta Šmída, který měl být zbaven života při demonstraci na Národní třídě v r.1989. V pozadí měl stát dle  tisku Petr Uhl. Členové jeho rodiny si dnes podávají ruce i dveře se sudeťáky. V jakém zájmu to mělo být uskutečněno. Také, po letmém shlédnutí v ČT odhalených památníků na pietním místě Jana Palacha, mne jejich vzhled mne spíše zarazil. Kdo za pár roků bude rozumět jejich ideovému záměru.

Současná doba je plná necitlivosti k osudům jednotlivců, k nasilnému potlačování jejich práv. K základnímu právu na život,na život v humanní a sociálně spravedlivé společnosti. Denně jsme světky atentátů proti nevinným lidem po celém světě. K životu byl cíleně probuzen tak zvaný velký Islámský stát,stejně jako před tím Al-Kajda.Tohoto nasilí se neobávají jenom prostí občané,ale i vlády,protože je to nepřítel,který je všude a nikde.Kdo rozvrátil celou oblast Blízkého a Středního východu.To není jen nechtěný výsledek nepodařené politiky. Je za tím boj o globální hegemonii,po ovládnutí zdrojů. Desetiletí o to usilují USA.

Důsledkem jsou statisíce uprchlíků z tohoto regionu. Jejich množství,kultura,jejiž jsou nositeli,ale také zneužití např.Islámským státem hrozí rozvrátit identitu zemí Evropy i ohrozit jejich vnitřní bezpečnost.Součastně nutí k zamyšlení utrpení ,smrt,strádání většiny účastníků tohoto v novodobé historii nebývalého exodu.Tato většina je reálně zneužita pro skryté,výše naznačené cíle.O těch bylo,zejména v levicově orientovaných médiích publikováno dost.Je proto zbytečné je opakovat.

Jedním z hrozivých protihumánních projevů současné společnosti je bezdomovectví-lidé bez vlastního domova. Neznám číslo o jejich počtu v ČR, ale na internetu jsem se dočetl, že na konci roku 2015 u nás bylo 370 tisíc osob(o 20 tisíc více než před rokem),které mají hlášeno bydliště na příslušném obecním úřadě. Když jsem po tom pátral, dozvěděl jsem se, že mezi nimi je řada občanů,kteří se vychýbají komunikaci s úřady pro svoje delikty. Nicméně,určitě převažují lidé skutečně bez domova.To je ohromné číslo, blížící se počtu obyvatel Brna.

Vím také, že mezi tzv. bezdomovci je určitý počet osob, kteří si vybrali tento způsob života vědomě, bez uvažování o tom, že si tím zkracují délku života o desetiletí. Jsem ale přesvědčen (neznám výsledky sociologické analýzy tohoto jevu), že většina si tento způsob existence nevybrala dobrovolně. Téměř všichni pak časem propadnou alkoholu, často i drogám a degradaci osobnosti.

Uvedu některá fakta,která jsem také získal na internetu. Týkají se Polska a data 10.1.2016.Od listopadu umrzlo v této zemi 66 lidí, z toho od Nového roku 51.Jenom v neděli 17.1.to bylo 20 osob.Před vlnou mrazu .V Evropě je do té doby uváděno 300 lidí,v ČR 17.  Charitativní činnost, převážně monopolně realizovaná cirkevními organizacemi, pokrývá jen malou část z nich často jen formou denních stacionářů.

To se děje ve společnosti, kde se rozkrádají miliardy, kde se stále více profiluje skupina osob s pohádkovým bohadstvím. Většina z nich nevyhrála v loterii, ale například v tranformujících společnostech(na př.v ČR)nabyla majetek díky záměrně upravených zákonů a procesům privatizace. Jen zlomek z nich byl nakonec přistižen, že i přesto tyto podmínky překračoval. Jména známe. Ostatní se domohli majetku prý legálně,v souladu se zákonem. Vždy ale v rozporu s objektivními zákony fungování ekonomiky. Nejenom v marxismu jsou známy zákony hodnoty i tvorby nadhodnoty. To stále pokračuje.

 Proces nespravedlivého rozdělení společenského bohatství nedoléhá jen na osoby bez domova.Stále více občanů propadá do podprůměru životní úrovně. Markantní jsou svoji početností důchodci a rodiny s více dětmi.Ve Zpravodaji Křesťanskosociálního hnutí,leden-únor 2015, jsem se dočetl,že v minulé zimě mělo zemřít v Británii na 25 tisíc starších lidí,vzhledem k neúnosným nákladům na energie.

 Zřejmě by bylo možné pokračovat dalšími příklady.V čem tedy spočívá podstata svobody, práva na rovnoprávnost, práva na plnohodnotný život. Určitě ne pouze v tom, že se konají, jako stálý,proces, volby, kde mohu jít či nejít a volit koho chci. Tak zvané politické svobody zdaleka nevyčerpávají podstatu svobody a humanity.

Tolik moje neveselé zamyšlení.                                       Doc.PhDr.Josef Kůta, CSc.

Lužickým Srbům, kteří jsou již dlouhodobě tísnění a germanizováni ve své původní vlasti, pomáhejme!

Naši předkové pro ně dělali hodně. Z Lužice k nám, zvláště v 19. století, přicházeli mladí lidé studovat. Dostudovali, odcházeli domů, mnozí z nich posíleni myšlenkou slovanské vzájemnosti. Stali se pak oporou lužickosrbského národního života.

Po druhé světové válce v severních Čechách jsme zřídili lužickosrbské gymnázium s internátem. To byla skutečně velká pomoc, jíž jsme tak poskytli našim severním slovanským bratřím. V Německu první léta po druhé světové válce byla celková situace velmi těžká, takže tato pomoc měla pro Lužické Srby velkou hodnotu. Byl to náš určitý vklad do jejich budoucnosti.

I v dřívějších letech jsme sledovali informace o životě Lužických Srbů. Byli jsme nešťastní, když těch, kteří mluvili slovanským jazykem, ubývalo. Mluvilo se o 100 tisících, později o 60 tisících a v současnosti jsme snad na číslu 20 tisících. A to je hodně málo. Boj o existenci svého národa vedou však stále. Uvedená čísla však jsou pro nás velkým varováním. Naši lužickosrbští přátelé potřebují naléhavě naší pomoc. Jak je můžeme podpořit? Především bychom měli sledovat, jak žijí. Informovat o tom širší českou veřejnost. A ta by měla vykonávat politický tlak  jak na městská zastupitelstva, především v severních Čechách, tak i na příslušné ústavní orgány ČR, především vládu, zejména pak na Ministerstvo zahraničních věcí ČR.

Vláda v čele s premiérem B. Sobotkou všude mluví o tom, jak vztahy česko-německé jsou dobré. Dokonce si vymysleli tzv. strategický dialog ČR a SRN. Pan L. Zaorálek si na ministerstvo zahraničních věcí vzal dokonce pracovnici jedné německé nadace, aby si tak zajistil dobrý kontakt na německé sociální demokraty. Předpoklady pro to, abychom na ústřední úrovni něco mohli pro Lužické Srby udělat, jsou, pokud pánům z vlády lze věřit, dobré.

V ČR mají příslušníci německé menšiny  rozsáhlé možnosti. Porovnáme-li jejich situaci s českými vlasteneckými organizacemi, pak oni jsou privilegovaní a my jsme chudáci. Snad alespoň jeden příklad pro ilustraci. Svého času, a není to tak dávno, schůzovalo Zemské shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přímo v budově našeho zahraničního ministerstva, údajně se mluví o hodovním sále, a přišlo je to na více než 100.000 Kč, jak nám pan ministr zahraničních věcí sdělil na náš dotaz, učiněný  na základě zákona o svobodném přístupu k informacím.

K tomu všemu víme, že Němci na území SRN nepřiznali Čechům zde žijícím obvyklá práva národnostní menšiny. Je zde tedy možnost, když naše vztahy jsou tak dobré, jak ještě nikdy nebyly, požadovat, aby konečně naše lidi v Německu žijící uznali za národnostní menšinu a současně se důrazně zastat Lužických Srbů tak, aby bylo zastaveno jejich odnárodňování, na základě česko-německé smlouvy jsme se zavázali, že nebudeme odnárodňovat německou menšinu v ČR, tudíž tento závazek by německá strana měla unést, poněvadž jde zcela jasně i o jeden z principů mezinárodního práva, a to princip reciprocity. Ten říká, že menšina v jednom státě má mít taková práva, jaká má menšina v druhém státě. A v případě Lužických Srbů jde o národ, který žije na svém historicky původním území. A tak jsme se dostali na základnu mezinárodního práva, o němž naši představitelé tvrdí, že je základem i česko-německých vztahů.

Žijeme v demokratickém státě, alespoň si to stále ještě myslíme. Proto každý z nás má možnost sednout a napsat petici B. Sobotkovi nebo L. Zaorálkovi a požadovat v ní, aby v souladu s principem reciprocity naši lidé žijící dlouhodobě v Německu získali práva národnostní menšiny, aby bylo zastaveno jejich odnárodňování. A pokud jde o Lužické Srby pak požadovat, aby naše vláda v jejich prospěch zasáhla, jejich germanizace byla zastavena a byly vytvořeny předpoklady pro další rozvoj lužickosrbského národa. Mnohem jednodušší je zajít za svým známým zastupitelem v místě bydliště a požádat ho, aby se angažoval pro lužickosrbský národ, aby pomohl v tom směru ke zcela konkrétním výstupům pomoci.

Kdo rychle dává, dvakrát dává. Kdo rychle činí, může dvojnásobně přispět. Nezapomínejme na malý slovanský národ v našem sousedství! Nezapomínejme na Lužické Srby! Pokud naší vládě se podaří prosadit česko-německý strategický dialog s proněmeckou orientací, mohli bychom se postupem doby octnout v podobné situaci. Pomáháme-li Lužickým Srbům, pomáháme tím i sami sobě!

Dr. O. Tuleškov

Čechoslovák - úctyhodné slovo

Michal Petrovič Slovanský

Mimoriadne cenným úspechom zahraničného oslobodzovacieho odboja Čechov a Slovákov počas I. svetovej vojny bola spoločná odpoveď Spojencov v januári 1917 americkému prezidentovi Wilsonovi na jeho otázku o podmienkach možného mieru.

V tejto odpovedi totiž okrem iného bolo: „Oslobodenie Talianov, Slovanov, Rumunov, Čechoslovákov od cudzovlády“. Pritom slovo „Čechoslovákov“ bolo do pôvodného textu odpovede, všeobecne žiadajúceho oslobodenie Slovanov, doplnené dodatočne. Táto výslovná zmienka o Čechoch a Slovákoch, vyjadrená vlastne jednoslovným označením národného spoločenstva vtedy ešte len imaginárneho Československa, sa do odpovede Spojencov Wilsonovi dostala na Benešovo umné a úspešné naliehanie.

Je povšimnutiahodné, že slovo „Čechoslovákov“ malo tu vývojovú vnútornú históriu. Boli tri návrhy: oslobodenie „Čiech“ – „českého národa“ – „Čechoslovákov“. Posledne menovaný návrh bol vybraný ako optimálny na porade Beneša, Štefánika a Osuského. Pod takto vybraným označením, pod názvom „Čechoslováci“, poznal svet našich v boji život nasadzujúcich predkov, ktorí dosiahli naše národné oslobodenie spod nemeckého a maďarského útlaku.

Po vzniku Československa slovo „Čechoslovák“ sa stalo pomenovaním občana tohto štátu. T. G. Masaryk to vyjadril tak, že „vláda nedělá rozdílu mezi Čechy a Slováky vlastními a mezi Čechoslováky krve německé. U nás je směrodatné občanství. Všichni občané republiky, ať Slované, Němci nebo Maďaři mají tatáž práva a tytéž povinnosti“. Aj súčasnému Slovákovi dobre padne čítať o príslušníkoch československého sveta, ktorí pod označením „Čechoslovák“ dosiahli pozoruhodné výsledky vďaka svojej cieľavedomosti, húževnatosti a schopnosti.

I dnes, z moderného Internetu, si príjemne môžeme zaspomínať pri čítaní, že „Sportovcem číslo jedna se na XV. letních olympijských hrách v Helsinkách stal Čechoslovák Emil Zátopek“.

Karel Gott, ktorý v minulom režime svojimi dvomi hlasivkami prinášal štátu devízy za štyri prosperujúce továrne, na sklonku spoločného štátu Čechov a Slovákov pri opisovaní svojich úspechov sa k označeniu „Čechoslovák“ hrdo hlásil.

Karel Kryl krátko pred smrťou označil za svoj domov Československo. Na pripomienku „Československo neexistuje“ odpovedal: „Pro mě existuje“. A dodal: „Chci být Čechoslovákem, protože jsem jím byl celý život“. ... Dokonca sa vyjadril aj takto: „Uráži mě, že mám usilovat o to být Čechem nebo Slovákem“ a doplnil: „Já jsem nikdy nepřestal být Čechoslovákem“.  Nedávno (v roku 2005) sa podobne vyjadril a označil sa za Čechoslováka aj olympijský medailista a občan SR, Jozef Sabovčík, ktorý sa hrdí prvým štvoritým skokom v histórii krasokorčuľovania.

Československé povedomie nezmizlo ani medzi prostými ľuďmi. Napríklad v Stupave sa uskutočnili majstrovstvá Československa pretekov malotraktorov do vrchu; s myšlienkou česko-slovenského priateľstva, so zmyslom pre humor a recesiu. Československé povedomie je však iba v časti našej spoločnosti. Slovo „Čechoslovák“ odsúdil už Andrej Hlinka hneď v prvej vete vyhlásenia „Memorandum Slovákov mierovej konferencii“, s ktorým prišiel do Paríža v roku 1919.

V NR SR 28. X. 1999 v rámci diskusie, či by v SR nemohol byť 28. október aspoň pamätným dňom, keď už nie štátnym sviatkom, poslankyňa za SNS, exministerka školstva SR Eva Slavkovská, sa o slove „Čechoslovák“ vyjadrila, že „pojem Čechoslovák pre mňa vždy mal, má aj bude mať význam pejoratívny“.

Slovo „Čechoslovák“ však nemá na ružiach ustlané nielen na Slovensku, ale ani v českej spoločnosti. Tak napríklad v čase zápasu o bytie či nebytie Československa, na jar v roku 1992,  jeden známy český publicista sa v tlači vyjadril: „Vôbec nedokážem pochopiť, ako sa niekto môže cítiť ako Čechoslovák. Vonkoncom tomu nerozumiem“.

Ohlas slova „Čechoslovák“ je v spoločnosti aj časovo premenlivý. Tak napríklad mne ešte v septembri 1991 vyšiel v novinách Verejnosť príspevok s nadpisom „Som Čechoslovák“. Avšak už o štyri mesiace1, v januári 1992, mi v tých istých novinách toto slovo neprešlo. Pripravoval som výzvu „Otvorený list znepokojených Čechoslovákov“. Pri zbieraní podpisov ma Soňa Čechová, československá aktivistka, varovala, že s tým slovom neuspejem a že keď mi pripravenú výzvu kvôli tomuto slovu odmietnu uverejniť, tak aby som na tom slove tvrdohlavo netrval. I stalo sa presne tak. Výzva vyšla, ale iba pod názvom „Otvorený list znepokojených Čechov a Slovákov“. Ustúpil som nerád, ale inak by tá výzva nebola v novinách uverejnená. Napokon to ani tak nepomohlo...

Pred rokom 1993 slovo „Čechoslovák“ malo jednoduchú a oficiálne platnú definíciu (hoci časťou spoločnosti odmietanú): Čechoslovák – občan Československa. Čo teraz, po roku 1992? Naďalej sa môžeme cítiť Slovákmi i Čechoslovákmi zároveň.

Tak napríklad aj ja patrím medzi tých, čo sa i teraz považujú za Čechoslovákov. Som po rodičoch Čechoslovákom biologicky (otec Slovák, matka Češka). A Čechoslovákom sa cítim byť aj kultúrne. To mi vôbec neprekáža, aby som sa zároveň cítil byť aj Bratislavčanom (z Tehelného poľa), Slovákom, Slovanom a občanom našej Zeme (k európanstvu, respektíve k EÚ, sa nehlásim – po bombardovaní Juhoslávie NATOm a po nadväznom olúpení Srbska o Kosovo).

Nahlas uznávam nezastupiteľný prínos Československa nielen pre slovenský, ale aj pre český národ. Som pritom presvedčený, že ja a so mnou podobne zmýšľajúci sa nijako nemusia hanbiť pred tými, ktorí sa od Československa dištancujú a považujú sa za pravých Slovákov, či pravých Čechov. A myslím, že nesmierny význam Československa pre naše už osamostatnené národy by sme si mali všetci uvedomiť; a to aj naša mládež.

Uviedol som jednu definíciu pojmu „Čechoslovák“, ktorej platnosť už vypršala.

Dovoľte mi uviesť vlastnú definíciu nášho slova pre súčasnosť:

Čechoslovák - človek vyznávajúci svoj kladný citový i rozumový vzťah k Československu a k humanitne-demokratickému odkazu jeho zakladateľov, budovateľov a obrancov

V uvedenom zmysle sa za označenie „Čechoslovák“ nemáme čo hanbiť, ale môžeme byť naň hrdí.

Záverom sa s úctou vraciam k pamiatke všetkých tých, ktorí Československu a jeho humanitno-demokratickým hodnotám zasvätili svoj život. Nie všetci zanietení bojovníci za vlasť majú čestný veniec. Jedným z takýchto zabudnutých je prešovský rodák Jozef Aszmongyi, v roku 1992  61-ročný starousadlík v Českej republike, ktorý dňa 16. septembra 1992 v obci Hasina v okrese Nymburk spáchal samovraždu sebaupálením. Tento Maďar podľa priezviska, Slovák podľa pôvodu, Čech podľa bydliska a Čechoslovák nielen občianskym preukazom, ale Čechoslovák aj rozumom a srdcom, zanechal po sebe výzvu „Za spoločný štát – Československo“.12) Výzva sa obracala na všetkých ľudí dobrej vôle, na Čechov a na Slovákov, aby urobili všetko pre udržanie spoločného štátu. Táto jeho výzva je časom už prekonaná. Ako trvalé by sme si však mali vziať jadro Aszmongyiho odkazu: Nech sa k sebe vzájomne majú český a slovenský národ ako blízki bratia!

Poznámka autora:

Text vyššie je upravenou verziou môjho zamyslenia Čechoslovák – úctyhodné slovo pre zborník z konferencie Aktuálnost hodnot Masarykova Československa, konanej v Brne 22. 10. 2008. Na konferencii som predniesol tento príspevok mierne skrátený. V skrátenej forme som s týmto zamyslením vystúpil aj na zhromaždení konanom 28. 10. 2008 v Bratislave pri pamätníku čs. štátnosti.  V roku 2008 však v definícii pojmu Čechoslovák chýbalo jej posledné slovo (obrancov). Týmto slovom skompletizovanú definíciu pojmu Čechoslovák som prezentoval 11. 9. 2012 v Brne na besede s diskusiou 20 let od rozdělení Československa, ktorú  zorganizovala Masarykova demokratická akadémia.                                                               Stupava 23. 2. 2016                                                                                                

Historizující primátor

Primátorské soudy, obsažené v  dopisu z 5.ledna 2016, č.j.:MMB/462330/2015, jsou až překvapivě jednoznačné. Dějiny u pana primátora zřejmě počínají až koncem května 1945. Pochod smrti brněnských Němců a jejich ztráty na životech, které jsou nepřijatelně nadsazené a nadto jednoznačně přisuzované nám, mu jaksi zatemňuje i ty nejbližší historické souvislosti.  Bohužel pan primátor neví, nebo již zapomněl, že v druhé světové válce jsme my byli oběťmi německého agresora, s nímž ruku v ruce spolupracovala velká část „československých občanů německé národnosti“, tzv. sudetských Němců. Ti se na německých zločinech páchaných po značné části Evropy, zvláště té východní, podíleli. Byli členy zločineckých organizací NSDAP, SS, gestapa i SD.

V boji s Německem 360 000 našich lidí položilo své životy. Jen v době Květnového povstání českého lidu, od 1.5. do 9.5 1945 Němci zavraždili na 8 tisíc lidí, především civilistů. Připomeňme si masové vraždění našich lidí, včetně žen a dětí, německými vojenskými jednotkami, především těch z SS, v době pražského povstání. I v dalších dnech poté umírali naši lidé, např.  v koncentračních táborech ještě po našem osvobození na následky infekčních chorob, nedostatek léků i odborné péče. Kdo byl za jejich smrt odpovědný? My, Češi, nebo Němci? Z republiky nám okupanti udělali strádající zemi, v níž byl nedostatek všeho, včetně léků, dopravních kapacit i jídla pro lidi. A v těchto podmínkách, za které nesou odpovědnost Němci, došlo k vysídlení německého obyvatelstva z Brna.  Kolektivní vina při jeho vysídlení nebyla uplatněna. Němci nebyli  oběťmi Čechů. Historie jednoznačně dokazuje, že Češi byli oběťmi Němců. Československá republika, její lid, ještě dlouho po válce silně trpěl v celkových poválečných podmínkách.

Pan primátor již autoritativně zjistil počet Němců, kteří zahynuli při vysídlení z Brna. Nebudeme se zabývat podrobnostmi. Snad jen dodáme, že by bylo dobré, kdyby se pan primátor občas pozorně přečetl „Sudetenpost“, tiskový orgán rakouského landsmanšaftu. Tam by se mohl dozvědět, po obvyklé redakční úlitbě bohům, i zajímavé věci. V článku „Před 70 lety: zabíjení Rakušanů“, který přinesl Sudetenpost  dne 10.12.2015 na str. 12, je mimo jiné uvedeno: Po dnes předváděné velkorysé rakouské vstřícnosti k uprchlíkům v té době nebylo ani stopy:  státní kancléř Karl Renner žádal Sověty, aby uzavřeli rakouskou hranici do Československa, protože "... ze severu přicházejí... německy mluvící Čechoslováci v nedostatečném oblečení, bez peněz, bez jídla, jako žebráci do země .... (Citace: Dr. Karl Renner 1945 m.p). Výsledkem této nelidské hraniční bariéry byl nespočet hladovějících, žíznících a na tyfus zemřelých vyhnaných německy mluvících bývalých Rakušanů. Žili mnoho staletí v jejich sídelních oblastech v českých zemích, které se teprve před 26 lety oddělily od Rakouska.“ 

Takže, jak z uvedeného vyplývá, zdaleka ne všichni zemřelí Němci při vysídlení z Brna padají na náš vrub.

Pan prof. Vojtěch Žampach, CSc., je historikem známým a uznávaným. Tuto skutečnost nezmění ani jakékoliv pokusy o jeho dehonestaci. Ostatně pokud pan primátor mu nevěří, pak můžeme citovat i z jiných zdrojů, např. z Archivu Úřadu předsednictva vlády, vláda 23. května 1945. Tam je uložena i následující závažná informace, která má název  „Akce Čechů proti Němcům a kolaborantům. Informace o situaci v Brně v květnu 1945“ . V ní je uvedeno: „23. května 1945 informoval ministr Stránský vládu o návštěvě delegace národního výboru Brna. Sdělila mu, "že tam mají ve vězení asi I 600 zajištěných osob, z nichž asi 1 500 jsou Němci a zbytek Češi. Obyvatelstvo Brna se srocuje před vězením a žádá okamžité souzení a potrestání těchto osob. Národní výbor musel před vězením umístit kulomety. Situace je povážlivá, neboť hrozí nebezpečí, že zajištěné osoby budou buď lynčovány, nebo že národní výbor k jejich záchraně bude muset střílet do českého lidu..."

Ale takové informace se „elitám“, které přepisují naše dějiny podle „sudetoněmeckého“ vidění, jistě nehodí. Proto je lepší o nich, jakožto i o celé řadě podobných, pomlčet nebo, ještě lépe, zapomenout. A pak je lehké vymalovat dějinné obrazy s Čechy, alespoň některými, jako zločinci a  sudety uvádět jako nebohé oběti. Ale to je zcela falešný historický obraz.

Pokud by pan primátor skutečně hledal pravdu, musel by se obtěžovat dohlédnout i na Brno v 30. letech minulého století, Brno válečné i poválečné, zasazené do širšího kontextu tehdejších událostí. Ale na to nezbyl zřejmě jeho vzácný čas. A tak si musíme ještě nějakou dobu trpělivě počkat. A snad mu i nějaký rodilý Brňák, pamětník minulých hrůzných válečných a poválečných časů, nezištně pomůže v orientaci v těžkých dobách, jimiž jsme museli projít. A kdyby ani to nepomohlo, pak  brzy budeme mít v ruce hlasovací lístky, jimiž můžeme změnit  současné neblahé brněnské politické poměry.                                                             J. Skalský

Sociální demokracie vede republiku do záhuby téměř programově

Premiér Sobotka se za každou cenu chce stát nejen hrobařem sociální demokracie, ale i republiky. Mele v Právu opět svou - uprchlíkům před válkou musíme pomáhat, protože nám to velí nejen povinnost EU, ale i naše "humanitární tradice". Ale, ale, pane Sobotko.

V našich humanitních, nikoli humanitárních, tradicích je vše o obraně slabých, bezmocných, vdov a sirot, o obraně porobených národů, ale nic tam není o obraně sexuálních zvěrstev, o obraně vytváření nových ras, o obraně vraždění a znásilňování, o obraně kamenování žen a stínání mužů, jinověrců a nemuslimů. O obraně sebevražedných atentátů a masového terorismu, o obraně džihádu proti všem jinověrcům a atheistům. Není tam nic o ustavování - "NO GO ZÓN", ani o zavádění šarii na území svrchovaných států.

A Sobotka mele a mele svou,stejně jako Bělobrádek, který je zase hrobníkem strany křesťanů, respektive katolíků. Mele věci naškolené v US a v EU, nadiktované globálními prediktory. Pokud na toto uslyší jeho voliči, zničíme nejen sebe, ale podminujeme i stále ještě existující Evropu. Voliči si musí uvědomit - podporou sobotkovců a bělobrádkovců zničí nejen náš stát, ale zadělávají i na instalaci toho, čemu nadnárodní monopoly (kterým v zahraničí říkají globální prediktoři) říkají "projekt Islámského eurokalifátu".

Ne že by si to v sociální demokracii neuvědomovali osvícení předáci, její poslanci, jako je pan Foldyna, pan Huml a několik dalších. Ale ti bohužel nemají na směřování své strany, vedené sobotkovským oficiem, velký vliv. A totéž se týká vedení křesťanské strany. I tam jsou jistě uvážliví členové, ale pan Bělobrádek je strhává do sebezáhubného proudu dějin. A to nejenom svým manifestním sudetomilstvím, ale především tzv. bojem za nadpráví tzv.migrantů.

Uvědomují si vůbec voliči, čemu mají sloužit v sobotkovské režii? Uvědomují si,že svým hlasem sobotkovcům a bělobrádkovcům dávají souhlas k instalaci Evropského kalifátu? Uvědomují si, že dávají souhlas ke genetickému přečíslení a genocidě vlastních národů?

Pak se opravdu může naplnit to, k čemu vyzývala ženy, jak se projevila, pološílená madam Žilková, "že ženy budou dobrovolně chodit k těm samcům" - a nedořekla, že to se stane zvláště poté, co jejich mužové budou vyvražděni, vykastrování a zotročeni podle práva šaria. A žadný halíkismus, schwarzenbergismus ani jiné "ismy", hlásané a vtloukané do hlav našich občanů zglajchšaltovanými supermédii tomu nezabrání, naopak, ony tuto katastrofu ještě podporují.

Proto má pravdu paní Nela Lišková a nikoli pan Bělobrádek, proto mají pravdu pan Benjamin Kuras  i pan Okamura, a nikoli pan Sobotka! Protože jejich pravda je dlážděna základními kameny otřesných fakt a hrůzných událostí v Evropě, nikoli propagandistickými bláboly, jak je tomu na opačné straně.

Kdo tomuto organizovanému šílenství může zabránit? Především voliči sami, v prvním plánu. Protože jinak se stane vše naplánované, a nikdo, kromě Ruské federace, tomu nebude účinně bránit, když se samy státy Evropy zbavují svých armád.

Co dělat? Starou otázku Černyševského  lze krátce formulovat takto.

Za první - Zakázat právo šaria v republice, odporující článkům Ústavy a Listiny práv.

Za druhé - Obnovit hranice jako za starého socialismu (už slyším to nenávistné prskání jedovatých slin havlistů a schwarzenbergistů všech čeledí, sluníčkářů a bláznů všech druhů). Dělat to jako Maďarsko! A nenechat se vydírat unijním  žvaněním o Schengenech a o sankcích.

Za třetí - Vyslat armády na pobřeží Řecka a potápět, potápět a zase potápět  prázdné pašerácké lodi. Prozatím a pro výstrahu prázdné.( To ovšem zatím nespadá do kompetence republiky, ale tyto návrhy vyvstaly již dávno a stále nejsou brány v potaz globálními prediktory, které je třeba v tom ohledu paralyzovat národními hnutími.)

Za čtvrté - organizovat národní domobranu a civilní obranu.

Za paté - nevolit žádné eurorektoalpinistické strany, strany merkelalpinismu, ty strany, které hlásají, podporují a propagují organizaci usídlení migrantů u nás!

Pokud nastane opak, a sociální demokracie povede dále svou instalaci trojského koně statisíců migrantů ( neustále se nám LŹE, že u nás to nenastane, ale opak bude pravdou!), stane se hrobníkem nejen republiky, ale i spoluviníkem hrobařství celé Evropy.                                                                

Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I

Redakce: ing. P. Rejf, CSc.    Připravil: dr. O. Tuleškov 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 533. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 25. února 2016.  

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz            e-mail: vydavatel@seznam.cz