České národní listy

listopad, prosinec 2015

Útoky na republiku způsobily trvalý rozkol Čechů

Český národ je dlouhodobě rozdělen nejméně na dva nesmiřitelné tábory. Různí komentátoři tvrdí, že počátek tohoto neblahého procesu nastal přímou volbou prezidenta. Prý to bylo tak, že po propadu různých prezidentských kandidátů zbyli pouze dva političtí protinožci – „občan kníže“  a  „občan český zeman“. Nakonec prý na základě jakési „štvavé propagandy“ dala většina českého národu svůj hlas „občanu českému zemanu“. Odpovídá toto líčení dějinné pravdě? Opak je pravdou.

Český národ nedělila jen volba prezidenta. Český národ byl rozdělen na dva nesmiřitelné tábory již v době daleko starší. Vše vlastně začalo již převratem roku 1989. Již zde při nazírání na tento dějinný mezník republiky můžeme konstatovat existenci dvou táborů českého národa. Tábor první můžeme nazvat s velkou nadsázkou „tábor vítězů“. Tj. těch, kteří  dodnes pokládají tento státní převrat za jakousi pokrokovou revoluci, nesmyslně nazvanou „sametovou“. Tábor druhý můžeme nazvat „tábor poražených“. Sem patří nejen poražení komunisté a socialisté, ale i obrovská masa  občanů bezpartijních, politicky neutrálních, vyvedených ze svých původních iluzí o užitečnosti převratu hroznými skutky, které následovaly.

První hrozný skutek, který vpravdě byl následkem převratu roku 1989, bylo rozbití společného státu Čechů a Slováků. Hned zde můžeme rozlišit dva doposud nesmířené tábory občanů. Jeden tábor toto rozbití pokládá nesprávně a nepravdivě za demokratické pokojné rozdělení na základě ústavních principů. Druhý tábor naopak považuje způsob rozdělení společného státu za politickou vraždu dosavadní československé státnosti organizovanou z vůle zahraničí a konanou domácími pátými kolonami na obou stranách. Nemusím  ani zdůrazňovat podle kanadských zdrojů jistý světový kongres v Torontu, placený zahraniční měnou, a zahraniční rozvědkou,  aby rozbil ČSFR, to vše je dnes dostatečně známo, jen to  tzv. naše média čtvrtstoletí zatloukají, stejně dobře, jako „záhadná“ smrt slovenského reprezentanta, který by nikdy rozbití společného státu nedopustil…

Takto nastalo první závažné rozdělení nejen dvou národů, nýbrž nastal rozkol  i v českém národě. Vznikly dva tábory dodnes nesmířených občanů. Jedni toto „rozdělení ČSFR“ vítali jako nějaký pokrok a psali chvalozpěvy na tuto státoprávní sebevraždu společné republiky. Ještě máme v dobré paměti, jak pan doktor Uhde přivítal toto rozdělení fejetonem „Česká republiko, dobrý den!“ Opět byl pravdou opak.

Osamostatněním jsme dospěli k čemu? K bruselsko-natovskému protektorátu? Škoda mluvit. Druhý tábor však se nikdy nesmířil s „rozdělením“ společného státu, které oprávněně považoval za rozbití. Lze jen připomenout pro historickou paměť, že v tehdejším   federálním parlamentu  jedinou politickou silou, která nehlasovala pro rozbití státu, byli zatracovaní republikáni. A tyto dva tábory nesmířených existují dodnes.

Druhý hrozný skutek v dějinách již oktrojovaného Česka ( sám název, který kvůli novinářům a krátkosti již nikdo nespraví, je otrockým převzetím Hitlerova Tschechei!) byl vstup do NATO a svolení vlády Česka s přelety vražedných „humanitárních bombardérů“ na Srbsko, tehdy ještě součást zbytkové Jugoslavie. Válečný zločin, který tak vítal prezident Havel ( a dnes jej obhajují páni Hermannové a další), opět rozdělil  český národ na dva nesmiřitelné tábory. Jen čekám, kdo zas z těch omlouvačů humanitárního bombardování Srbů dnes obviní Rusko z humanitárního bombardování Sýrie – když je zcela jasné, že bombardují ISIL a nikoli Syřany - a zoufalá snaha vydávat toto bombardování za jakési účelové pobíjení spojenců Západu, se jednou ukáže stejnou lží, jako tvrzení  o  Sarajevu, Srebrenici  a podobných incidentech. Na lžích sice nelze vykládat dějiny donekonečna, ale pro dočasné ohlupování občanů prý je to dostačující… Tehdy vláda Česka prostě selhala jak politicky, tak  i morálně.  Jedině Václav Klaus si tenkrát uchoval politickou páteř svým zásadním nesouhlasem  s tímto válečným zločinem.

Třetí hrozný skutek Česka se stal schválením státnosti uloupeného Kosova, což provedl občan ministr kníže proti Resoluci Rady bezpečnosti ONS č.1244, jak na to dodnes správně poukazuje pan profesor dr.Rajko Doleček a jiní objektivní badatelé. Lžistát Kosovo, kde vládu převzali ti, co organizovali i prováděli zločiny proti lidskosti a podíleli se na rozřezávání Srbů na orgány, byl protiprávně uznán Českem jako dokonaná zrada na srbském bratrském národě. A dnes? Z kosovského ráje utíkají statisíce kosovských nikoli Srbů, ale vládnoucích Albánců - do Německa!  Výsledek je učitelem hlupáků, jak říkal Aristoteles.

Všechny tyto hrozné skutky rozdělily Čechy na nesmiřitelné tábory. Jedni s nimi souhlasí a obhajují neobhajitelné, druzí je odsuzují bez možnosti nápravy. Proč je tomu tak? Vše souvisí s postavením Česka v geopolitickém prostoru. Česko po vstupu do NATO a poté do EU se odsoudilo k lokajskému podřízení všem příkazům Bruselu –(Berlína) a  NATO (U.S.A.) Vláda se  dnes odsoudila do role místodržitelského úřadu vykonávajícího příkazy evropské (zámořské) vrchnosti, což se stalo i dokonce předmětem nových protektorátních vtipů. Pokud se najdou případy vzpoury –naposledy proti uprchlickým kvótám – jsou rychle pacifikovány a paralyzovány, i za pomoci výhružek proti české státnosti (pokutování a sankce). Takže nejen volba prezidenta, ale předchozí vývoj rozděluje český národ permanentně na dva nesmiřitelné tábory. Naprosto licoměrně a hluše pak vyznívají apely církevních prelátů, jako pana Duky, k sjednocení národa. Národ rozdělený propastí hlubší Macochy nemůže a nebude sjednocen, dokud nebudou odstraněny hrozné skutky a hrozné příčiny, které jej rozdělují. A žádný prezident –ani současný, ani budoucí – nemůže sjednotit český národ, dokud nebudou odstraněny všechny příčiny, vedoucí k rozdělení a rozkastování českého národa. Ať už jsou to příčiny geopolitické, mocenské, politické, hospodářské a v neposlední řadě sociální. A reálná, nikoli vymyšlená hrozba muslimské invaze do Evropy, toto vše pouze podtrhuje. Náš  současný prezident se  s řadou všech těchto jmenovaných faktorů velmi rozumně vyrovnává. Jeho ostouzení a hanobení tak vůbec není na místě a je  jen výrazem naprostého poblouznění  ve společenských otázkách. Náš prezident nerozděluje národ, jak nepravdivě tvrdí řada komentátorů. Národ rozdělovali a rozdělují jiní svými neustálými útoky na republikánskou státnost. Národ  rozděloval již prezident Havel  svou  nemístnou omluvou sudetským Němcům. Národ rozděloval občan kníže svým nevybíravým útokem na prezidenta Beneše a jeho štváčským posmrtným obviněním z údajných zločinů a nehorázným  tvrzením, že by Beneš měl stát před Haagským tribunálem. Národ rozdělují ti, kdož hanobí naše národní obrození, kdož velebí habsburskou dynastii a habsburskou monarchií, a zatracují ČSR jako versailleský zločin, národ rozdělují ti, kdož chtějí vztyčit mariánský triumfalistický sloup a sochu rakušáckého generála italovraha Radetzkyho. Naopak naše vláda se v řadě otázek – včetně muslimské invaze -  podle svých eurovzorů chová jako staří Chamberlainové a Runcimanové. Nakonec připomínám, co na jejich adresu pronesl legendární W. S. Churchill :  „Měli na vybranou mezi hanbou a válkou. Zvolili hanbu – a budou mít válku!“

 Dr.Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I. Autor je etnograf a muzeolog

17. listopad

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.                         

Málem jsme tehdy oslavili 20.výročí vzniku samostatné Československé republiky,blížil se 28.říjen 1938. Ale  mnichovský diktát nás o měsíc předešel (29.-30.září 1938). Byl to čas truchlivý, atmosféra bezmoci, zklamání, zrady a křivdy. Postoupili jsme nacistickému Německu pohraničí, na které si činila nárok německá menšina. Ztratili jsme 1/3 území, 40% průmyslu, 250 000 Čechů přišlo v pohraničí o své domovy. President Beneš odešel do exilu, místo něj byl zvolen JUDr. Emil Hácha. Do dějin vstoupila „druhá republika“. Její představitelé odmítli veškeré vlastenecké tradice a horlili pro „odvěkou“ a „blahodárnou“ podřízenost českých zemí německé říši. Přestože velmoci slíbily garantovat zmenšené území Československa v nových hranicích, Hitlerův režim pokračoval v rozbíjení i okleštěné republiky. 15.března  1939 zaplnily ulice  našich měst  nekonečné kolony motorizovaných jednotek německé armády. Šel z nich strach a hrůza. Lidé trnuli na chodnících. Děti se dověděly, že to je okupace. A tak jsme od 15. března 1939 žili v bezprávné okupované zemi

.

Při likvidaci Československa  Hitler nezapomněl na osvědčenou imperialistickou zásadu „divide et impera“. Koloniální postavení Slovákům rafinovaně zastřel zdáním samostatného státu s presidentem Tisem v čele a s podporou Hlinkových gard, budovaných po vzoru nacistických  úderných oddílů. Pro Čechy zřídil ponižující Protektorat Böhmen und Mähren, v němž skutečným vládcem nebyl president, ale dosazený říšský protektor, nejdříve K. Neurath, po něm R. Heydrich. Vlivným státním tajemníkem se stal K.H. Frank. Likvidaci a okupaci bývalého Československa odůvodnil Hitler nutností zabezpečit ve střední Evropě klid a mír. Byl to ovšem hitlerovský mír: Všude  byly rozmístěny bdělé jednotky německé okupační armády, dělníci v továrnách pracovali pro potřeby Říše, děti ve školách se učily německy a o „Nové Evropě“ pod německou nadvládou.

Blížilo se 21. výročí vzniku ČSR.  Okupovaný národ mlčí, ale pod  povrchem to doutná. Scházejí se  ilegální odbojové skupiny, šíří se ilegální tiskoviny. V Praze i na venkově se množí letáky, svolávající  na 28. říjen velkou manifestaci za národ, za osvobození. Ten den je pracovní, ale lidé se strojí svátečně a připínají si na oděv národní stužky /trikolory/  a černé pásky. Pražští vysokoškoláci vycházejí ze svých seřadišť do ulic a  provolávají slávu 28. říjnu, symbolu naší svobody a samostatnosti, Československé republice, oběma presidentům-zakladatelům. Přidávají se desetitisíce lidí. Tehdy  se ozvou  německé zbraně. Česká policie nezakročila, a tak  jednotky SS za pomoci ostré střelby nemilosrdně dav rozhánějí. Asi 400 lidí  zatýkají.  V 18.30 klesá na křižovatce ulice Žitné a Mezibranské na dlažbu medik Jan Opletal. Přes všechnu péči lékařů svému zranění 11. listopadu  podlehl. Pohřeb byl stanoven na 15.listopad. Stal se tichou, žalující manifestací studentstva. Všichni to vědí a všichni to cítí. Smrt Jana Opletala není věc jednoho medika.  Není to ani věc všeho studentstva. Je to věc celého národa.

.             

Gestapo si vyžádalo revers  od studentské samosprávy Hlávkovy koleje, že zaručí klidný průběh pohřbu. Vystavení rakve a smuteční obřady proběhly za naprostého klidu, až při ukládání rakve do pohřebního vozu zazpívali přítomní celou československou hymnu, nikoli jen  povolenou část „Kde domov můj.“ Vůz s rakví pak odjel na nádraží a odtud byla rakev převezena do Nákla na Moravě, rodiště Jana Opletala.  Rodinný pohřeb se neobešel bez  velkých bezpečnostních opatření. Po odjezdu vlaku s rakví z Prahy studenti postávali v hloučcích na Karlově a na Václavském náměstí, zpívali (celou) hymnu, provolávali slávu presidentům Masarykovi a Benešovi, hanbu Hitlerovi. Došlo k srážkám s policií a s muži SS, bylo zatčeno asi 20 studentů.

Den po pohřbu se konala v sídle nacistické vlády v Berlíně mimořádná porada o pražských událostech. Nahněvaný Hitler nařídil: „ Uzavřít české vysoké školy na tři roky. Jakékoli demonstrace ihned potlačit. Neostýchat se do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, bude Praha srovnána  se zemí…“ Ukázalo se, že Opletalův pohřeb a manifestace po něm jsou vítanou  příležitostí pro okupační  moc, aby důrazně zakročila a české obyvatelstvo zastrašila. První rozsáhlá masová akce německého vyhlazovacího boje proti českému národu zasáhla studenty  jako nejradikálnější jeho složku a příští vedoucí intelektuální sílu. Stalo se to 2 dny po Opletalově pohřbu, 17.listopadu. Už v noci se začaly ku Praze stahovat německé oddíly a brzy po půlnoci obsadilo gestapo budovu Vysokého učení technického na Karlově náměstí. Před čtvrtou hodinou ranní obklíčila německá policie s puškami a kulomety Masarykovu kolej a bez výstrahy začala střílet do otevřených oken. Hlávkova kolej byla přepadena o  čtvrté hodině, o půl šesté byla obsazena kolej na Letné a v sedm hodin Švehlova kolej na Žižkově.Gestapo a muži SS do dveří stříleli, rozbíjeli je pažbami, studenty vyvlékali za vlasy, políčkovali je a kopali cestou k nákladním autům, jež je odvezla do dělostřeleckých kasáren v Ruzyni. Odvlečených bylo 1850. V Ruzyni byli studenti mladší 21 let a příslušníci cizích států vyhnáni na dvůr, museli sborově poděkovat a za hrozeb a nadávek byli propuštěni. V kasárnách zůstalo 1200 vysokoškoláků, kteří byli odvlečeni na Ruzyňské nádraží, aby byli transportováni do koncentračních táborů v Sachsenhausenu a v Oranienburgu. ( Nebyly to přímo vyhlazovací tábory, ale  byla to místa nevýslovných útrap a mučení.)  Před odjezdem jim bylo oznámeno, že jejich vůdcové  byli zastřeleni pro „spojení s židem Benešem“. Skutečně proběhla surová poprava devíti funkcionářů studentských spolků,  bez viny, bez soudu. Jen pro zastrašení ostatních. Básník Viktor Fischl, tehdy v exilu v Londýně, na ně vzpomněl svým „ Rekviem nad devíti chlapci“.(„Těch devět chlapců, devět listů lip, krvavých listů, zrudlých od plamene. A lípa stojí dál a každá větev šíp, šíp vámi kalený, vy ohně neproměnné.“)

Persekuce českého vysokoškolského studentstva vyvolala v celém světě mocný ohlas. V Londýně byla utvořena Mezinárodní studentská rada,  která vydala toto prohlášení: „ My studenti Velké Británie, všech jejích dominií a Indie, Severní a Jižní Ameriky, Sovětského svazu, Belgie, Československa, Francie, Řecka, Číny, Nizozemska, Norska, Polska, Jugoslávie a všech svobodných zemí, abychom uctili památku popravených a umučených studentů, kteří jako první zvedli svůj hlas na znamení odporu proti nacistickým utlačovatelům roku 1939, prohlašujeme 17.listopad Mezinárodním dnem studentstva.“ A tak od r.1941 je den persekuce studentů uznáván a ctěn po celém světě, i jako  památka  na  československé studenty.

Když nastoupil na Pražský hrad Reinhard Heydrich, oznámil českým představitelům, že české vysoké školy zůstanou uzavřeny již navždy.Vše, co bylo cenné, sbírky, přístroje, knihovny, laboratoře, bylo konfiskováno pro německé školy a instituce. Zmizely i drahé kovy, insignie a zakládací listiny. Také nejvzácnější umělecké památky byly dílem zničeny, dílem se ztratily. Popraveno bylo nebo útrapám věznění podlehlo 62 universitních profesorů a docentů.

Události 17. listopadu měly podstatný význam pro vztahy Čechů a Němců. V hlášeních domácího odboje se již před nimi objevovaly názory, že soužití Čechů a Němců v jednom státě nebude možné. Po 17. listopadu domácí odboj s ohledem na smýšlení obyvatelstva  možnost dalšího soužití zcela vyloučil. Státem uznaný svátek 17.listopadu inspiroval manifestační hnutí studentů  znovu  roku 1989. To však je jiná historie a neměli bychom  připustit, aby kvůli ní byl původní odkaz 17. listopadu překryt a zapomenut.

Přehodnocování našich dějin?

I rakouští sociální demokraté očekávají, že budeme přehonocovat naše dějiny. Rakouští lidovci a Svobodní  dokonce v tom směru tlačí káru tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu. Máme převzít nejen jejich termíny, ale i programové cíle. Takto si představují smíření. Dokonce mluví o tom, že pravda je předpokladem smíření. S tím můžeme souhlasit, ale jen v tom případě, že mají na mysli objektivní historickou pravdu a nikoliv tu "sudetoněmeckou". Ta je od pravdy stejně tak daleko jako pohádky od skutečnosti.

My si naopak myslíme, že landsmanšaft by už konečně měl prokouknout a zbavit se lží, z nichž některé převzal ještě od taťky Henleina, a začít přizpůsobovat své stanovy a program realitě dějin. Je otázkou, zda to sudeti a  "stoupenci sudetské věci" vůbec zvládnou? Pokud ne, pak odejdou do "dějin".

Pan B. Sobotka, předseda vlády si libuje, jak ti sudeti jsou vůči nám vstřícní. Jste stejného názoru? Pokud jste na pochybách, stačí, když se seznámíte s mottem  Dne vlasti 2015 v Rakousku. Čtěte pozorně, prosím!

Motto Dne vlasti 2015: Před 100 lety genocida Arménů – před 70 lety sudetských Němců.

Několik čísel k tomuto mottu. Podle česko-německé komise historiků zahynulo před odsunem, v době odsunu a po něm asi 29 tisíc sudetů, z nichž 5000 spáchalo sebevraždu a další 4000 tak učinily pravděpodobně. Většina ze zemřelých podlehla infekčním chorobám. Našich lidí v průběhu války zahynulo  360.000, převážně  v koncentračních táborech, věznicích rukou Němců. My jsme byli oběťmi německé agrese a krutovlády. Náš národ Němci chtěli vyhubit, kdežto my jsme Němce odsunuli. Tak kdo má právo mluvit o genocidě, Němci nebo my? Samozřejmě my!

Tak, pane premiére, jak jsou sudeti vůči nám vstřícní?  Myslíme si, na rozdíl od vás, že nejsou. Naopak si myslíme, že to jste Vy, kdo je vstřícný k sudetům. Jen nevíme, kam až jste schopný ruku v ruce s pány Hermanem, Bělobrádkem, Roučkem, Špidlou, Zaorálkem a paní Marksovou.                                                          J. Kovář

Ze závěrečného  projevu  W. Kowalského na Dni vlasti 2015, Rakousko

Hlavní program letošního Dne vlasti ukončil vědecký pracovník sudetoněmeckého landsmanšaftu Rakouska (SLÖ)  Mag. Wolf Kowalski.

Nejprve  poděkoval zástupcům politických stran za solidaritu, vyjádřenou sudetským Němcům. Upozornil na zvláštní odpovědnost Rakouska za naši etnickou skupinu, která udržuje původní rakousko-německý mateřský jazyk.

Všichni sudetští Němci si přáli po vyhnání zůstat v Rakousku, na rozdíl od současných uprchlíků si nemohli vybrat, do které země by měli být deportováni. Rakouské orgány deportovaly nespravedlivým a nelidským způsobem, spolu s okupačními silami, v prvních poválečných letech více než 280.000 sudetských Němců z bývalé společné vlasti Rakouska do Německa.

Ve dvou úvodních projevech politiků mluvčí poukázali na to, že vyhnání s cílem etnických čistek mělo za všech okolností mírové alternativy, jako byla například řádná evakuace Arménů po dobu trvání války z bojových zón, nebo uzavření sudetoněmecko-českých smluv o redesignu soužití v nově postaveném československé státu.

Zvláštní hanbou je v současné době srovnávání mezi vyhnanci po roce 1945 a dnešní imigrantskou masou. Žádný sudetský Němec dobrovolně neopustil své rodné město, a to ani pro únik nebo evakuaci před blížící se frontou, jako ve východním Německu. Tito "uprchlíci" nechtěli zůstat trvale na Západě, ale chtěli se co nejdříve se vrátit do jejich rodné vlasti.

Ale každý, kdo táhne po celém kontinentu do vytoužené země je imigrant hledající materiální výhody, ale ne asyl. Již zrádný pojem "sjednocení rodiny" dokazuje, že dnešní uprchlíci k nám přicházejí dobrovolně, zejména v případě, kdy migrují ze zemí, kde vládne absolutní klid, jako jsou Ghana, Gambie, Albánie nebo Kosovo…

Vyhnání není izolovanou, spontánní akcí. Má určitou historii.  Od Palackého stále rostlo nepřátelství Čechů k Němcům, v Arménii to byly příkazy sultána. Vše vyústilo benešovským vyhnáním a  separatistickými arménskými pogromy  v r. 1894. Ty byly  považovány za provokaci, stejně jako odpovídající sudetoněmecké požadavky v r. 1919, v letech 1935 až 1938, nebo velké ruské menšiny na východní Ukrajině dnes. Za zmínku stojí fakt, že sultán poskytl tureckým vrahům alespoň v hlavním městě Istanbulu beztrestnost. Beztrestnost poskytl i československý parlament v roce 1946 vrahům nejméně 241.000 sudetských Němců.

 A to je bod, kde musíme začít u sudetských Němců: Musí nás vždy a všude uznat jako sudetské Němce. Musíme nadále udržovat znalosti o naší hrdé historii, nepřekonatelném výkonu našeho etnika v českých zemích a po celé Evropě. Aby si naši potomci i my pamatovali, že není vše ztraceno, jak by to někteří Češi přáli. Věrohodné může naše úsilí zůstat především v rámci našich rodin jen tehdy, pokud se budeme držet našich zásad, z nichž nejdůležitější jsou požadavky na právo na návrat do vlasti a na návrat našeho majetku.

Žádného z Arménů po celém světě by nenapadlo vzdát se restitucí od Turků, jak to učinili mnozí z funkcionářů našich etnických skupin. Ani po 100 letech.

Publikoval Nechvátal dne 7. říjen 2015, volný překlad pro České národní listy P. Rejf

Pozdrav Volkmara Harwanegga  Dni vlasti 2015, Rakousko

Poslanec SPÖ (Sociálně demokratická strana Rakouska) Volkmar Harwanegg předal slavnostnímu shromáždění vřelé pozdravy od starosty Vídně Dr. Häupla. Zdůraznil úspěšnou integraci německých vyhnanců ze staré rakouské vlasti a zdůraznil, že významnou měrou přispívají k rekonstrukci své nové vlasti, Rakouské republiky.

Vyhnáním traumatizovaní  lidé si zaslouží, aby příslušné Benešovy dekrety byly definitivně zrušeny a vysídlené osoby rehabilitovány!

Příklad z Brna - pochod z Pohořelic do Brna - v opačném směru než brněnský pochod smrti dne 30. května 1945 - dává naději na začátek přehodnocení českých dějin.

Jak etnograf vidí budoucí vývoj středovýchodní Evropy

U.S.A nikdy nebudou vítězem proti Rusku, na to si musejí nechat zajít chuť.

Sýrie je ruský dvorek, stejně jako Zakavkazí. To si musejí všichni ti geopolitikové Západu uvědomit, ať se jim to líbí nebo nelíbí. Rusko už dávno není jelcinovský protektorát, ale obnovená velmoc s vojenskou silou rovnocennou nejméně U.S.A. a s ekonomickým potenciálem, který se teprve rozvíjí,(i přes brzdy sankcí!), zatím co ekonomický potenciál Západu neustále slábne a je vysilován jednou krizí za druhou.

Spojenectví s Čínou, která sleduje stejné cíle v Eurasii, nelze nabourat bez uskutečnění převratu v Rusku - a ten je za dané situace naprosto nereálný, i přes veškeré pokusy zahraničí, které ostatně bezúspěšně trvají od samého vzniku Ruské federace. Ve středovýchodní Evropě  je  zrcadlový paobraz geopolitických tendencí. U nás je kolaborant premiér a realista president. Na Slovensku je tomu naopak. Tam je kolaborant president a realista premiér. Naproti tomu president Putin kromě reforem provedl řadu bezpečnostních opatření, z nichž nemalou váhu má paralýza choutek prozápadních oligarchů. Takový postup by byl potřeba i ve vasalských státech středovýchodní Evropy - kdyby právě nešlo o vasalské polostáty, pro které taková politika je de facto neuskutečnitelná, a proto tyto státy neustále krachují.

Rusko neustále pozorně sleduje vývoj ve vasalských státech středovýchodní Evropy, kde situace značně polarizuje. Nejvyšším lokajem Západu je pochopitelně Polsko se svými antiruskými tradicemi a se silným kleronacionalismem. Uhři jsou někde uprostřed - a nejslabšími články vasalů NATO-EU jsou Slovensko a Česko. Ty jsou geopolitickými balancéry, přičemž Rakousko má realistický kurs vůči Rusku, dobře zhodnocený zkušeností Ostmarky za Führera...

Do tohoto geopolitického guláše se zamíchala muslimská otázka,

kdy Rusko zaujalo přirozeně ostražitý postoj  zatím jediný stát, konající praktický realismus, je Maďarsko,které snad bude následovat Slovensko, neboť v současné situaci je to jeho životní zájem. Ale středovýchodní státy mají jednu výhodu. Pro muslimy jsou ZATÍM ekonomicky a geograficky nezajímavé. Žádný muslim nebude pracovat na venkově, protože je historicky závislý na loupeži (akumulaci kapitálu jakýmikoli prostředky) a na obchodu. K tomu jsou uzpůsobena v evropském prostředí středovýchodní Evropy jen velkoměsta, a protože toto vše jsou tzv. "jednoměstské státy", muslimové v I. fázi potáhnou dále.

Dokud nenastane vystřízlivění v Německu, Švédsku a Norsku

V Británii již nastává, v Holandsku nastalo a ve Francii už je boj o prioritu Francouzů. A počne uzavírání hranic a přeposílání muslimu do našich regionů pod záminkou "solidarity, humanity etc.", kterou mohou uznat pouze užiteční idiotés a kolaboranti.

Jak budou tyto jevy na Západě zesilovat, další muslimský příliv začne silněji ohrožovat i středovýchodní evropské země, které se z tranzitních zemí stanou po uzavření hranic evropských "muslimských rájů" náhradními destinacemi. A teprve pak nastane pro naše země totální kolaps, který povede ke zhroucení našich států.

Naše vlády totiž nedokáží splnit vasalské podmínky Západu na jedné straně a naproti tomu splnit základní obranu vlastních občanů. Vzniklé nepokoje, pokud přerostou v revolty, začnou být potlačovány kontingenty NATO - a to bude počátek občanských válek v našem prostoru.  Pokud EU definitivně nezmění své ponížené postoje k muslimství jako k fašistické agresivní ideologii, a pokud neodhodí multikulturalistické kolaborantství do "muzea starožitností“ vedle „kolovratu a bronzové sekyry", jak dávno pravil Engels.

Dr.Jiří Jaroš Nickelli, etnograf, muzeolog.

Reakce záložáků na propagandu ČT

ČSVvZpV • 14. října 2015 

Poselství ČsVvZPV adresované České televizi a českým sdělovacím prostředkům, poslancům, senátorům, ministrům české vlády, představitelům AČR a celé české veřejnosti.

Vážení,

s pocitem hlubokého rozčarování jsme se seznámili s reportáží o naší iniciativě Čs. vojáci v záloze proti válce, která byla připravena redakcí ČT a odvysílána dne 12. 10. 2015 na ČT 2, v pořadu Reportéři ČT.

S natáčením této reportáže jsme souhlasili v dobré víře, že jde o snahu objektivně informovat veřejnost o iniciativě ČsVvZPV, o jejích záměrech, aktivitách a o jejím významu pro českou společnost. Z naší strany to byl zřetelný signál, že představitelům státu podáváme ruku a že svých zkušeností a svého odhodlání jsme připraveni využít pro spolupráci se státními orgány a institucemi ve prospěch naší země.

Výsledkem jsme zklamáni! Ale popravdě řečeno, vzhledem k úrovni „nezávislé“ žurnalistiky a k postojům politické scény v ČR, bylo od nás pošetilé očekávat něco jiného.

Ano, pokládáme NATO za zločineckou organizaci. Ano, jsme si jisti, že NATO se snaží o vyprovokování války, do které část našich politiků, média a některé nevládní organizace chtějí zavléci naši zem. Ano, záměrně vyvolanou a nekontrolovanou masivní migraci do Evropy a do ČR považujeme za hrozbu, které je nutno čelit třeba i silou.

Jsme vojáci v záloze – prošli jsme vojenskou službou a jako vojáci jsme složili přísahu! Přísahali jsme, že budeme bojovat se zbraní v ruce za svoji vlast a spoluobčany! A právě před tím, co se nyní děje a co ohrožuje Evropu a Českou republiku, chceme svoji vlast chránit. Na rozdíl od mnoha úplatných vysoce postavených činitelů, my víme, co je vlastenectví a jsme svojí přísaze věrni! Nikdo v této zemi snad nechce vážně tvrdit, že Českou republiku čeká zářná budoucnost ve válce, ve které nevinní lidé budou umírat jedině kvůli chamtivosti těch, kterým podstatná část našich představitelů dělá poslušné mopslíky! Nikdo v této zemi snad nechce vážně tvrdit, že Českou republiku může naše současné armádní torzo, které zbylo po ničivých a likvidačních „transformacích“, ochránit před vnějším nepřítelem, stejně jako před migrační vlnou!

Naše varování politikům a těm, kteří stojí za nimi a všemožně napomáhají vléci Českou republiku do problémů, ne-li přímo do válečných konfliktů, vyslovujeme ve snaze přimět je, aby tomuto nebezpečí naopak bránili! Nejsme nepřáteli státu a českých politiků – jsme nepřáteli jejich špatné politiky, která je pro Českou republiku ničivá. Jestliže jsme tedy dehonestováni a označováni za nebezpečnou, soukromou armádu, která musí být sledována bezpečnostními silami a zpravodajskou službou, znamená to, že z představitelů establishmentu hovoří špatné svědomí a obavy? Potvrzují tím, že se opravdu aktivně podílejí na destruktivním procesu, který Českou republiku zasahuje a že se jim tedy podařilo zajistit naši účast ve válce a brzké rozvrácení naší společnosti vlnou migrantů!?

Kolik je v téhle zemi mužů, kteří stejně jako my jsou ochotni dobrovolně jít bránit republiku?! A patří snad k nim ti, kteří danou reportáž vyrobili nebo ti, kteří si její výrobu v této podobě objednali? Vyzýváme vás, kteří se smrtelně vážným výrazem ve tváři jste hovořili o tom, jak nebezpeční my jsme – prosím, volte mírnější slova svých hodnocení, buďte více objektivní a nesnažte se dokázat nám a celé společnosti, že zájmy skupin, které reprezentujete, jsou v protikladu se zájmy naší vlasti.                                             Příslušníci iniciativy Čs. vojáci v záloze proti válce

Z článku Bernd Posselt na cestách

Během dvou dnů se Bernd Posselt zúčastnil v Praze  čtyř důležitých akcí, na nichž byly projednány sudetoněmecké otázky. Bylo dosaženo i většího  vzájemného porozumění.

Vzhledem k aktuálním a kontroverzním debatám, v Evropské unii stejně jako v české veřejnosti, o současných proudech uprchlíků, byl Pražský kongres, který uspořádala Akademie Schwarzenbergovy strany TOP 09, široce uznávanou politickou událostí. Kromě předsedy strany knížete Karla Schwarzenberga, bývalého ministra zahraničních věcí, předsedy výboru pro zahraniční věci Parlamentu ČR, byl hlavním řečníkem Bernd Posselt, jako dlouholetý poslanec Evropského parlamentu a mluvčí sudetoněmecké etnické skupiny.

Posselt upozornil na to, že kolektivní vyhnání a vyvlastnění sudetských Němců po druhé světové válce, má některé paralely s vyháněním dnes, ale také nemůže být tímtéž. Důkladně analyzoval vývoj arménské genocidy v Osmanské říši před 100 lety,  přes nucené přesídlování z meziválečného období na Balkáně, ke zločinům proti lidskosti Adolfa Hitlera a Josefa Stalina, po kterých následovalo po druhé světové válce vyhnání více než 14 milionů Němců, které následovaly miliony jiných Evropanů. Dnes jsou lidé ze svých domovů opět vyháněni, protože se liší od ostatních a příslušným vládcům se nelíbí…

Živá debata proběhla se zástupci TOP-09 v Evropském a českém parlamentu v čele s europoslancem Jaromírem Štětinou, místopředsedy strany, Markem Ženíškem a Helenou Langšádlovou.

V krásném kostele Svaté Markéty v Břevnovském klášteru založeném Benediktiny celebroval biskup Václav Malý, bývalý mluvčí protikomunistického hnutí za občanská práva Charta 77, který koná každoroční bohoslužby společnosti Opus Bonum, za Václava Havla, za Anastaze Opaska a loni zemřelého pražského dopisovatele  sudetoněmeckých novin, Milana Kubeše… Při malém sympoziu byl následně oceněn M. Kubeš za zásluhy o sudetoněmectví a německo-české porozumění.  

Více než 25 let po legalizaci české Panevropské unie, která do té doby pracovala jako skupina pro lidská práva v rámci Charty 77, ilegálně v podzemí, došlo k rozvoji   česko-moravsko-slezské sekce, která je součástí  nejstaršího sjednocovacího evropanského hnutí, založeného v roce 1922. I o tom se mluvilo v Praze.   Na pódiu je český prezident Paneuropy profesor Rudolf Kučera (vpravo), zakladatel komunisty pronásledovaného podzemního časopisu „Mitteleuropa" (Střední Evropa) a německý prezident Paneuropy Bernd Posselt (s tlumočníky), který je i mluvčí sudetoněmecké etnické skupiny. Společně  přispěli  k pokrokům v sudetoněmecko-českých vztazích, které byly nakonec dosaženy v roce 2015, především v souvislosti s  tím, že sudetoněmecký landsmanšaft reformoval stanovy. …

V přeplněném sále kulturního domu Novodvorská uspořádalo Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, pod předsednictvím Martina Dzingela  program, který zajistily Němci oblíbené  pěvecké a taneční skupiny. Moderátor Richard Sulko přerušil představení, jakmile se objevil mluvčí etnické skupiny Bernd Posselt. Jako nejdůležitějšího  hosta vyzval jej  k projevu.

Posselt popsal s odkazem na osud své vlastní rodiny bezpráví  a oslabení naší etnické skupiny, ke kterému před 70 lety došlo: Vnitřní vyhnání a nucené práce v rámci české země, zákaz udržovat vlastní identitu v sovětské okupační zóně Německa, a svízele a deprivace s obnovou na Západě. Již 25 let mají všechny tři části etnické skupiny svobodu a nejsou rozděleny hranicemi. Mluvčí poděkoval Němcům v České republice za úlohu  stavění mostů, kterou obrazně řečeno uplatnili jako tlumočníci mezi Čechy a Němci, stejně jako za příkladné zachovávání a rozvoj společného kulturního dědictví.  

Jaroslav Šonka, Sudetendeutsche Zeitung, 9.10.2015, str. 1 a 2

Volný překlad pro České národní listy:  P. Rejf

Nejen k pobytu B. Posselta v Praze

Při nejrůznějších návštěvách v současnosti i v dřívějších dobách nebylo často nejdůležitější to, o čem se oficiálně mluvilo a psalo. Za oponou probíhala zpravidla jednání, která měla daleko větší význam, než ta viditelná. Tak tomu bylo zřejmě i v průběhu  návštěvy B. Posselta v Praze.

Přesto je však důležité si uvědomit některé skutečnosti, které jsou zachyceny německými médii o mluvčím sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) a jeho návštěvě našeho hlavního města a dále jimi sdělovány. Které to jsou? Podle našeho názoru bychom měli nejdříve zaznamenat, které naše vnitřní síly, o nichž píše pan Šonka ve svém článku,  jsou více či méně spojeny se SL a jeho cíli, jež sleduje. Mezi příznivce „sudetoněmecké věci“ můžeme, i podle uvedených tiskových zpráv, řadit především  velkou většinu německé menšiny v ČR. To je pochopitelné. Její část již počátkem 90. let minulého století se prohlásila za součást sudetoněmeckého kmene. Tedy  SL a oni jedno jsou. Sudeti se tak vnitřně dělí na „zůstavší ve vlasti“ a na „vyhnané. Německá menšina a její organizace zaujímají v naší republice privilegované postavení.

Dlouhodobě mezi germanofilní a sudetomilní síly patří i TOP 09. I to není nic nového. Dosavadní předseda této strany, K. Schwarzenberg, jak se v nepříliš dávné době vyjádřil, se necítí být Čechem ale bémákem. A tak kníže má k sudetům blíže. Podle něj pak i někteří funkcionáři TOPky jako Jaromír Štětina, místopředseda strany, Marek Ženíšek, Helena Langšádlová a zřejmě i Terezie Radoměřská.

I když v článku o cestě B. Posselta do Prahy se mluví výslovně jen o biskupu V. Malém, je třeba uvést, že někteří představitelé katolické církve, např. kardinál D. Duka, jsou členy Sdružení Ackermann-Gemeinde (SAG), formálně právně samostatného spolku v republice registrovaného, v jehož čele stojí,  „páter vyklouz“, Daniel Herman. Fakticky jde o složku mnichovské Ackermann-Gemeinde (AG), s ní má SAG společné tzv. říšské (celoněmecké) sjezdy a společné orgány. A právě AG je jednou ze základních složek SL. Katolické církvi je „sudetoněmecká věc“ blízká a má její podporu. Velmi aktivní v tomto směru je plzeňský biskup F. Radkovský, přestože již ze svého úřadu odchází. Uvedené skutečnosti jsou zvlášť důležité i proto, že zřejmě, aniž by to obyčejným občanům bylo řečeno, došlo k dohodě mezi „trůnem a oltářem“ o vzájemné podpoře a spoluvládě. Její začátek je třeba hledat v době, kdy došlo k porozumění o tzv. církevních restitucích. I současná vládní koalice, B. Sobotka, jak známo, je velkým křesťanem, v trendu nastoupeném nečasovskou vládou viditelně pokračuje.  Těmto vládám bylo a je zřejmě jedno, že většina občanů republiky především ke katolické církvi, i tzv. církevním restitucím, má více či méně záporný vztah. Zásada „Hlas lidu, hlas Boží“ již ani pro křesťany neplatí, a to dokonce ani pro křesťansky orientované sociální demokraty. Pro ně je bližší hlas kardinála Duky.

O tom, že mnozí chartisté mají dávný vřelý vztah k SL a k jeho cílům, je obecně známo. Sám V. Havel byl a je pro ně v tom směru příkladem

Je zajímavé, že v článku J. Šonky o cestě B. Posselta do Prahy není nic řečeno o dalších germanofilních a sudetomilných  silách v ČR.  Nevíme, zda došlo ke kontaktu s KDU-ČSL, Zelenými, německou skupinou  v ČSSD a  v hnutí ANO.  Pravděpodobné je, že k  jednání s některými představiteli uvedených subjektů došlo. Co bylo předmětem jejich pozornosti, však nevíme. Co je šeptem, to je čertem, říkali již naši předkové. A co se utajuje, zpravidla bývá ještě horší. Co všechno bychom měli očekávat?  To naznačují, pokud ovšem Sudetendeutsche Zeitung (SZ) nás pravdivě informuje, alespoň v tomto případě, následující slova: Během dvou dnů se Bernd Posselt zúčastnil v Praze  čtyř důležitých akcí, na nichž byly projednány sudetoněmecké otázky. Bylo dosaženo i většího  vzájemného porozumění. Co konkrétně bylo projednáno a s kým, v čem bylo dosaženo většího porozumění, to se z textu článku nedozvíme. A proto naše obavy jsou zcela na místě. Náčelník sudetů přece nejednou řekl, že jednání, která probíhají s českými politiky na vyšší i nejvyšší úrovni jsou důvěrná. Můžeme upřesnit, že  jsou vlastně utajená. To je ostatně již delší dobu obvyklý způsob jednání sudetů. Asi jednání, která probíhají mezi SL a některými našimi politiky nesnesou zřejmě  světlo světa a musí být především před českou veřejností utajovaná.

Posselt v Praze opět jako vždy mluvil o kolektivním vyhnání, o jeho bezprávnosti, a vyvlastnění sudetských Němců po druhé světové válce. Kolikrát jsme nejen my, uváděli na pravou míru taková tvrzení. Historickou pravdou je, že k vyhnání Němců z Československa nedošlo. Byli přesídleni, odsunuti, transferování, to jsou termíny Postupimské konference, jíž pan Posselt  a jeho věrní zřejmě neberou ani v úvahu. A pokud jde o tvrzení SL, že  tzv. vyhánění Němců z Československa bylo kolektivní, jde opět o pokus o přepisování dějin. Jaká je skutečnost? Při posledních volbách v Československu získali henleinovci asi 90% německých hlasů, tedy jen o něco méně než 200 tisíc Němců je nevolilo. Po odsunu Němců z ČSR německá menšina v republice čítala asi 250 tisíc duší. Nesmíme však zapomenout, že němečtí antifašisté, kteří zůstali republice věrní i v těžkých dobách,  v počtu přibližně 90 tisíc, dobrovolně do Německa přesídlili, a to za zcela zvláštních, pro ně výhodných podmínek. Neplatili pro ně předpisy pro odsun německého obyvatelstva. Odjížděli zvláštními transporty. Existovala i výzva, která je podnítila k přesídlení. Měli se v Německu zúčastnit  výstavby nových správních orgánů. Němečtí antifašisté odjížděli  do sovětské a americké okupační zóny.

To všechno pan Posselt ví, ale nehodí se mu to do krámu. A tak historická fakta přehlíží a dějiny přepisuje. Bohužel nic nevíme o tom, že by někdo z přítomných na sešlostech v Praze, kde Posselt řečňoval,  na  překrucování dějin upozornil nebo dokonce protestoval. Platí obecně uznávaná zásada, že kdo mlčí, souhlasí. Při složení posluchačů bájení náčelníka SL nás to ani nemůže překvapit. 

Vlastenecká česká veřejnost by si už konečně měla uvědomit, že ze strany sudetů a určitých německých kruhů nám, republice i našemu lidu, hrozí nebezpečí, jež postupem doby stále roste. V první etapě bychom všichni měli alespoň věnovat zvýšenou pozornost  skutečným požadavkům landsmanšaftu, které se snaží v ČR prosazovat, a důrazně na ně nikoliv jednotlivě, ale společně odpovídat. Musíme si však uvědomit, že jakýkoliv složený vlastenecký subjekt byl vždy napadán a rozkládán. Totéž potkalo, jak se domníváme,  i Vlastenecké fórum, které spí jako Šípková Růženka a jen ojediněle se vždy za delší čas vzbudí k jednotlivým štěkům.  Podle mého názoru již delší dobu svou funkci neplní. Je otázkou, zda jej můžeme vzkřísit do potřebné aktivity. Je dále otázkou, zda skutečně všechny subjekty v něm si takovéto probuzení přejí. Pokud zmrtvýchvstání Vlasteneckého fóra se nebude konat, stane se naléhavým požadavkem vytvoření nového složeného vlasteneckého subjektu, a to v době co nejkratší. Nejde o to vytvářet hned centralizované struktury, spíše v první řadě jde o výměnu informací a případně i o zaujímání společných stanovisek v důležitých otázkách. V této fázi se nacházíme. Jak dlouho budeme ještě kolem otázek, které jsou na pořadu dne, jenom tancovat a do nekonečně povídat, aniž bychom začali seriózně konat?                                      Dr. O. Tuleškov

Sudetský marš do Brna

(Insitní verš na politické téma)

Nechoď Vašku s primátory,

mnohý příklad známe,

Primas vítá sudeťáky

a Čechům vaz láme.

Máme prý se omlouvati

té sudetské rase.

Místo aby sudeťáci

skončili zde v base.

Byli spolek neviňátek

vyhnali je z ráje,

nekradli a nevraždili,

tvrdí jejich báje.

Češi prý jsou

špatná rasa.

Mlátili nám Němce

a pak prý je zakopali

na rakouské cestě.

A tak lháři žvaní mýty

o té české vině.

S Posseltem

pak chlastávají

při moravském víně.

A ti naši čeští zrádci

ustavičně radí,

nechme svárů a rozporů,

buďme kamarádi!

Kdo na oheň benzin lije,

bude míti výbuch.

Neztlumí ho, nezastaví

ni Posseltův břuch.

Pan primátor jako vrána

krákat může skřeky,

My sudety neuznáme,

přes ty jejich breky.

Primátore, primátore,

šaškuješ jak Mickymaus.

My známe jen jedno heslo

Sudeťáci raus!     jir

Dotaz podle zákona o svobodném přístupu k informacím na ministra

 L. Zaorálka z 18.10.15

Vážený pan

PhDr. Lubomír Zaorálek, ministr zahraničních věcí

 18.10.2015

Věc:Dotazy na základě zákona o svobodném přístupu k informacím v platném znění

Vážený pane ministře,

dne 7.10.2015 jsme se obrátili na pana B. Sobotku, předsedu vlády ČR, s peticí. Z Úřadu předsednictva vlády nám sdělili, že odpověď na V. část předmětné petice, vzhledem k odvolání na zákon č. 106/1999 Sb., aktualizovaný 15. 1. 2015, o svobodném přístupu k informacím, přísluší k vyřízení MZV ČR.

Z uvedeného důvodu se na Vás obracím s prosbou o odpověď na dále vznesené otázky.

I. „Strategický dialog mezi ČR a SRN

Svého času jste mluvil o tzv. strategickém dialogu, který má proběhnout mezi ČR a SRN. Uvedl jste, že na jeho přípravě pracují ministři zahraničních věci obou uvedených států.

Vzhledem k tomu, že Vaše vláda nás často nemile překvapí svými skutky, zčásti přejímá nejen terminologii, ale i některé požadavky SL, bylí bychom rádi, kdybyste naši veřejnost o tomto strategickém dialogu informoval a nám poskytl alespoň základní údaje o chystaném kroku.

Jeho nepříjemným předznamenáním jsou výroky a chování některých ministrů Vaší vlády, např. pana D. Hermana, pana P. Bělobrádka, pana L. Zaorálka a paní M. Marksové, jež jsou částí naší veřejnosti považováni za sudetomilní a germanofilní.

Pokud věříte tomu, že vztahy česko-německé jsou v současnosti tak dobré, jak nikdy před tím, pak sám sebe uvádíte v omyl. Především, jak jsme přesvědčeni, jsou tyto vztahy nevyvážené, z čehož má prospěch SRN, nikoliv ČR. V těchto vztazích zoufale chybí princip reciprocity. Pokud česko-německé vztahy nebudou rovnoprávné, považujeme nastartování strategického dialogu mezi oběma státy za předčasné.

Otázka: Můžete nám, i v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb.. aktualizovaným 15. 1. 2015. o svobodném přístupu k informacím, podat alespoň základní údaje o předmětném strategickém dialogu, o jeho cílech? Doufáme, že nechcete transformovat ČR v 17. zemi SRN?“  (Z petice B. Sobotkovi ze 7.10.2015)

II.

V německy psaném tisku jsem před jistou dobou získal informaci, že v Černínském paláci, kde se nalézá Vaše ministerstvo, schůzovali představitelé Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Dokonce novinová zpráva uváděla, že schůze se konala v „Hodovní místnosti" ministerstva.

V souladu s výše uvedeným zákonem se ptám:

1. Je pravda, že na MZV ČR schůzovali představitelé Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ať již v Hodovní síni, či jinde v sídle MZV ČR?

2. Pokud skutečně schůzovali výše uvedení na MZV ČR, jaký důvod vedl ministerstvo k pronajmutí místnosti, jakou částku zaplatili za pronájem místnosti (č. faktury a den fakturace)?

3.  Poskytlo Vaše ministerstvo v nedávné době místnost některému spolku zahraničních krajanů nebo nějakému českému vlasteneckému sdružení, které se zabývá např. i česko-německými vztahy?

4.  Jak MZV ČR pomáhá našim krajanům na Ukrajině k vystěhování do vlasti a jaké konkrétní kroky v tom směru činí? Kdy budou naši krajané, podle zpráv tisku se jedná až o téměř 1000 lidí, konečně přesídleni do ČR a za jakých podmínek? Proč celá akce přesídlení našich krajanů se časově již přespříliš dlouho vleče, z jakých důvodů? Zatímco migranti přecházejí nelegálně naše hranice, kdy uznají za vhodné a kde uznají za vhodné, aniž by se někoho ptali, a hned je jim poskytována potřebná péče, naši krajané musí čekat a čekat. Nejde o zvýhodňování migrantů, kteří k nám přicházejí ze své vůle, oproti našim krajanům na Ukrajině?

5.  Řady akcí tzv. sudetoněmeckého lansdsmanšaftu (SL), např. sjezdů SL, Dní vlasti, např. v Rakousku, se zúčastňují, podle informací německy psaného tisku, i naši diplomaté. Pokud ano, informují Vás o průběhu akcí, zvláště pokud jde zájmy republiky a jejího dobrého jména? Konkrétně mám na mysli zejména Den vlasti 2015, který se konal v Rakousku dne 13.9. v Klosterneuburgu. A jaké kroky jste v zahraničí v souvislosti s těmito informacemi učinil?

Velmi Vám děkuji za odpovědi na výše uvedené otázky.

S úctou ing. Pavel Rejf, CSc.

Případ Formis

Dva zabijáci a krásná žena. Záhadná smrt. Osudové setkání. V bouřlivém kontextu doby vykloubené z normálu a řady dalších neméně složitých případů se „dalo do pohybu drama podivného, nesourodého dvojspřeží lidí“, z nichž jeden přežije a až do smrti bude mluvit a mluvit, zatímco ten druhý bude muset zemřít jen proto, aby zmlkl.

„Útěkem z Německa jsem si, pánové, zachránil jen a jen holý život!“ vzrušeně prohlásil ing. Karl Erich Rudolf Formis … když ho krátce po přechodu hranic zadrželi v plzeňském hotelu Bristol, protože se nemohl vykázat patřičnými dokumenty. Československá policie zadržela muže s vášní pro radiotelegrafii a radiofonii. Muže, kterého politika zajímala spíše okrajově. „Můj svět je jinde,“ nechal se svého času slyšet a myslel tím své pokusné pracoviště plné přístrojů, knih a poznámek.

Jenomže, jak poznamenává autor knihy Případ Formis, Roman Cílek, politika často dožene i své odpůrce. Přišel rok třiatřicátý a s ním nástup Hitlera k moci. Německo, vyzbrojeno novým řádem, dostalo nový směr a nový cíl. Židovský původ ing. Formise, jeho občasné styky se sociálními demokraty … to nebylo nejlepší doporučení pro k moci se vehementně deroucí nacistickou garnituru. Souhrou podivných „náhod“ se inženýr dostal do gestapáckého vězení. Ani komando, které ho soustavně tlouklo, z něj nevytřískalo „náležité“ doznání. Po čase jej propustili zaneprázdněni jinými případy a ing. Formis se rozhodl Německo opustit. Dne 26. dubna 1934 seděl v kanceláři plzeňského policejního ředitelství a odpovídal na otázky úředníka.

„Achtung! Achtung! Hier spricht die Schwarze Front, Landschaftssender Berlin Achtung! … (Pozor! Pozor! Hovoří Černá fronta, krajský vysílač Berlín…) ozvalo se koncem listopadu 1934 pokusné vysílání, uskutečněné Formisem. Od 2. prosince se rozjel naplno. Zaznamenaly je rovněž říšskoněmecké prameny. Vysílání slyšeli ve velké části Říše a postupně v řadě dalších míst Evropy. Stačilo jen nepatrně pootočit knoflíkem od oficiálního německého vysílače Königswusterhausen a ozvalo se zcela jasné heslo: „Úlohou každého Němce je zničit nadvládu Adolfa Hitlera a jeho přisluhovačů!“

Inženýr K. E. R. Formis, žijící v hotelu Záhoří u Štěchovic, vyhlásil válku tyranům a současně zpečetil vlastní osud. Končil rok 1934. Nacističtí pohlaváři potřebovali pro naplnění svých záměrů všechno možné, než vysílání černé vysílačky, o níž brzo zjistili, že nejde o krajský vysílač Berlín, ale že se vysílá odněkud z Čech nebo Moravy.

První etapa nacionálně socialistické revoluce skončila a na řadu přicházela další – neodvratné zahraničně politické úkoly. „Jinými slovy: … výhledové řešení otázek německého životního prostoru,“ zdůrazňuje autor. Přesněji: mocní Říše se chystali na útočnou válku. Jakákoliv propaganda a protinacistická činnost se v té době podobaly „hrsti písku vhozené do rozjíždějícího se křehkého soukolí“. A tak z kruhu nejvyšších, pravděpodobně přímo od Hitlera, padl rozkaz vysílač umlčet. Jakkoliv a co nejrychleji.

V lednu 1935 v hotelu v Záhoří popravčí četa, vyslaná z Německa, inženýra Formise zavraždila. Tento čin otřásl veřejným míněním nejen u nás, ale i ve světě. Časem se stal legendou. Jeho smrt poutala pozornost mnoha lidí včetně tehdejšího československého prezidenta T. G. Masaryka. Dokument z archivu Kanceláře prezidenta republiky. Datum: 28. leden 1935.  „Pan prezident se domnívá, že věc je třeba řešit tak, aby to státní autoritě dodalo sebevědomí. Vražda v Záhoří jest podle jeho mínění v podstatě podobná vraždě v Marseille.“

„Pozoruhodný závěr,“ dodává k tomu Roman Cílek. Prezident totiž zabití ing. Formise na československé půdě srovnal s atentátem, při němž v říjnu 1934 zahynuli jugoslávský král Alexandr I. a francouzský ministr Barthou. Tento Masarykův postoj nebyl určen k veřejné polemice a byl nadlouho nedostupně uzavřen v archivu.

V sobotu 26. ledna 1935 tělo ing. Rudolfa Formise spočinulo v české zemi na slapském hřbitůvku. Učitelka ve výslužbě Jindřiška Růžičková téhož dne do zdejší kroniky zapsala: „Byla to politická vražda, zvaná fémová, provedená najatými agenty říšskoněmeckými, stoupenci nacionálně socialistického režimu. Ing. Formis z rasových důvodů uprchl z Německa a v našem kraji se skrýval. Jako nebezpečný nepřítel režimu byl dlouho hledán, konečně dopaden a zákeřně zneškodněn.“

V těchto větách je de facto vyjádřeno všechno.

Muž jménem Formis vyhlásil soukromou válku hitlerovcům, které z duše nenáviděl. Třebaže ji zaplatil životem, vyšel z ní jako vítěz. Jeho případu autor věnoval léta práce. Vyhledal a vyzpovídal svědky, studoval v archivech a podrobně zmapoval činy jednotlivých aktérů doslova hodinu po hodině, aby do knižní podoby přetavil osudové drama muže, který se postavil zlu. Publikaci vydalo Nakladatelství MarieTum (tel.: 607 860 255; e-mail: marietum@seznam.cz Jana Vrzalová

Do rámečku

„Jednání tohoto muže vážně ohrožovalo zájmy Říše. Proto jsem vydal rozkaz, aby byl umlčen.“             Reinhard Heydrich v hlášení Adolfu Hitlerovi

Harmonika, která nahnala strach

Slavní Alexandrovci přijeli do České republiky. „Pražská kavárna“ hned ožila. Tedy opět zasedla a také kádrovala. Nabídl se důvod opět zaútočit na českého prezidenta. „Pražská kavárna“, tedy ti Štětinové, Bokové a jim podobní, zkritizovali Evropské turné 2015 slavných Alexandrovců z Ruské federace.  Jedněm vadila rudá hvězda, druhým vojenská uniforma, třetím vojenská písnička, čtvrtým harmonika, ale všem vadilo, že umělci jsou z Ruské federace.

Hned zvedli obočí a ukázali také výstražně prstem na ty české zpěváky, kteří si dovolili doprovázet na koncertech tento soubor Alexandrovců. Jsme ale všichni rádi, že doba se změnila, blíží se dokonce výročí listopadu 1989, tak jistě nebudou vyobcováni z řad umělců, nebude jim zakázána umělecká činnost, nebudou muset jít do kotelny. Nebudou také zbaveni Zlatých slavíků. To jen ti naši již známí z kavárny, probudili to známé kádrování a předhodili je médiím.

Připomínám, že Alexandrovci jsou pojmem celosvětovým. Jejich sláva se datuje zejména od doby II. světové války. Soubor před dvěmi lety oslavil již 85. výročí své existence. Alexandrovci se letos na svém turné Evropou, u příležitosti 70. výročí konce II. světové války, zastavili také v ČR. Jejich Turné 2015 se konalo pod záštitou prezidenta ČR. Bylo vyprodáno všech 12 koncertů na devíti místech ČR. Obdobný zájem o koncerty, byl i na Slovensku. Ovace a potlesk návštěvníků v Praze, Ostravě, Brně, Pardubicích, Zlíně, …nebral konce, písně vháněly slzy do očí.  Byly to stejné písně, které se nesly Evropou, když Rudá armáda nesla prapor svobody do obsazené Evropy. Byly to i tanky s rudou hvězdou, které osvobozovaly naší vlast... Proto nesmíme zapomenout na 140.000 padlých sovětských vojáků, kteří v Československu nalezli své hroby. Dnes jejich následníci přijeli s harmonikou a písničkou. Přijeli zazpívat a připomenout konec II.světové války. Nepřijeli na tancích, jako nedávno američtí dragouni, přijeli jen s tou písničkou…. Ale i ta budí strach té „ostražité Pražské kavárny“. Možná, že jim ta slavná píseň Kaťuša připomíná známý husitský chorál,  který neslavně ukončil křížové tažení do našich husitských Čech.

Nedejme se zastrašit. Ani tou „Pražskou kavárnou“, ani tím kádrováním. V této souvislosti připomínám to známé Masarykovo : „ Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty. “

Přemysl  Votava, místopředseda. Českého národního sdružení

Migrace jako strategická zbraň

Leonid Savin

Selekce na psance, pěšáky a šarže hybridní války

Na první pohled to jako spontánní vlna vypadá. V zemích, z nichž se na Evropu valí statisíce migrantů, je důvodů k hledání lepší adresy spousta, píše Leonid Savin. Nahlíží však i do zákulisí. Našel tam nové indicie. Režie, z níž běhá mráz. 

Otázek, postrádajících věrohodnou odpověď – píše - je spousta. Běženecké tábory postavila i Saúdská Arábie. Zejí však v podstatě prázdnotou. Co tedy většinu lidí, zvedající kotvy z vlastní země, žene právě tam, kde míří? „Bohatí příbuzní, kteří se v zemích Evropské unie usadili už dřív? Verze o sociálních dávkách, za něž se tu dá žít bez práce? Kdo tu cestu chce absolvovat, převaděči jsou drahý špás. Podle některých zdrojů berou mafie za transfer běžence ze Sýrie či Libanonu do Evropy 4 až 10 tisíc dolarů. Taková suma v Sýrii, poničené válkou, nedá bankovním převodem inkasovat ani v případě, že člověk tak bohaté příbuzné má. Transfer na dluh očividně předpokládá určité garance, tím spíš proto, že Středozemní moře lodi s migranty nezřídka pohltí.“

„Kdo a proč tedy ty záruky, stěhující statisíce lidí z jiných kontinentů do Evropy, vystavuje? Šetření vyjevilo velice zajímavý fakt, spojený s rolí sociálních sítí. Ukázalo se totiž, že výzvy migrantům na ´Twitteru´, aby to vzali do Německa, pocházejí hlavně z USA. Trénink na jiných zemích se nepořádal zbůhdarma.“ Už „od dob prezidentských voleb v Íránu v roce 2009 až po Egypt a Tunis“. Už tady všude byly pojítkem veřejných protestů hlavně sociální sítě.

Pupeční šňůra vede ke „koncepcím strategického kalibru“, „precizovaným už dávno“. Jednu z nich – pod názvem Strategicky dirigovaná migrace jako válečná zbraň (Strategic Engineered Migration as a Weapon of War) – sepsalo Belferova střediska pro vědu a mezinárodní otázky  (Belfer Center for Science and International Affairs) při Harvard University. Vyšla už březnu 2008 v magazínu Civil Wars. Kelly Greenhillová, šéfka autorského týmu, tu – „na bázi statistické analýzy“ - řeší otázku, „mohou-li se běženci stát specifickým typem zbraně, lze-li takovou zbraň použít nejen za války, ale i v míru a nakolik její nasazení může být úspěšné“. Ke kladné odpovědi tíhne ve všech případech.

Na Harvardu není exotický solitér. „Strategii řízených konfliktů“ tu - v „širším zahraničněpolitickém kontextu“ – „projektují už roky jak už zmíněné, tak řada jiných pracovišť“. Ředitel Belferova střediska Graham Allison byl za Clintona asistentem ministra obrany USA. Kmenovým expertem střediska je i  dnešní ministr obrany Ashton Carter. „Středisko financuje i práci speciální operativní skupiny, zabývající se Ruskem.“

Spojené státy svou „´účast s Evropou´, zažívající údery migrační vlny, jen simulují“. Například v „nedávném článku prezidenta vlivné ´Council on Foreign Relations´ Richarda Haasse, věnovaném evropské problematice, se na téma migrační krize v EU ne náhodou operuje pojmem ´management´.“ Haass tu sice preluduje i o „závazku Evropské unii pomáhat“. Hlavně však o    amerických „strategických zájmech vůči Německu a celé Evropě“. Jakákoli reálná „pomoc od nelegální imigrace do evropských zemí“ -  natož při „přechodném rozmístění uprchlíků v USA“ – tu však na pořadu není ani  náznakem.

Do celé mozaiky zapadá i jiný střípek. „15. září podepsal Barack Obama výnos, který státní správě ukládá aplikovat metody behaviorální vědy. Poslední výkřik behaviorismu, známý jako ´nudge´ (´šťouchanec´, ´popostrčení´), je jen další z manipulativních technologií v pořadí.“ Copyright na něj patří „Cassu R. Sunsteinovi, působícímu dřív ve Správě pro otázky informace a regulace Obamova kabinetu. Ten spolu s britským kolegou napsal i celou knihu, nazvanou Šťouchanec: optimalizace rozhodování o zdraví, bohatství a štěstí  (Nudge: Improving Decisions about Health, Wealth and Happiness).“

„Vábivý lexikon je však jen staniolem metodiky psychologické manipulace.“ „Teorie šťouchance“ („Nudge Theory“) člení veškeré lidské myšlení na „reflexivní“ a „automatické“. A ústí v sáhodlouhou pedanterii, jak brnkat právě na druhé z nich. A dosahovat tou „nenásilnou sugescí“ – u „jednotlivců i různých skupin“ – „souladu“ se zcela určitými „vzorky chování“.

Bez zajímavosti není ani Sunsteinovo rodinné zázemí. Od roku 2008 je totiž manželem velvyslankyně USA v OSN Samanthy Powerové. Na „sociální techniky ´šťouchance´ se teď sází i daleko za hranicemi USA“. Indicií, jež to dokreslují, je stále víc.

„Dvojnásob efektivní zbraní“ – „nejen v přeneseném, ale i prvotním smyslu“ – jsou ovšem hlavně „migranti, schopní vytvářet nevelké gerilové oddíly diverzně-teroristického zaměření“. Těm americké imigrační úřady poskytují velkoryse nejen status běženců, ale i „rezidentů a s ním i oficiální ochranu americké vlády“.

Docela reliéfní svědectví vydává už výkaz výjimek z platné legislativy, poskytnutých americkými imigračními úřady jen za minulý finanční rok.  Kongresu ho předkládá Ministerstvo vnitřní bezpečnosti. Výjimku dostalo celkem 1.519 osob. Pouta na „teroristická seskupení, protřelá v subverzi, mají tak či onak jedna jako druhá“.

Figurují tu „prastaří komplici Washingtonu z řad kubánské emigrace“ i „militanti kosovské ´osvobozenecké armády´, kterým se bůh víc proč žije ve vlastním uměle vytvořeném státě mizerně“. I „mnozí další tajení i očividní spojenci USA“ typu „představitelů Alianza Republicana Nacionalista ze Salvadoru“ („podle všeho právě těch, co za studené války své politické oponenty vyvražďovali a teď unikají před spravedlností“). Jak „militanti ´Demokratického hnutí za osvobození eritrejské Kunamy´ - etničtí separatisté, konfrontující eritrejský stát“, tak „´Fronty osvobození lidu Tigre´  i ´Fronty osvobození Oromo´ z Etiopie“. A také z „politických“ i ozbrojených křídel všelijakých iredent, destabilizujících Barmu či Thajsko i jiné země.  Status běženců dostalo loni v USA i celkem 49 Iráčanů ze tří proamerických struktur. „Na seznamu ´1.519 výjimek´ figurují i představitelé dalších organizací, sahajících po zbrani už řadu let.“

Přepestrý seznam teritorií, v nichž se ti „migranti“ s nárokem na „nadstandardní péči“ vyrojí, je k dispozici už dnes. Jiní se stanou „zbraní budoucích válek“. Jejich mapu lze sice jen skicovat. S rizikem chyby, co snad za řeč ani nestojí.

Střípky ze světa

Nebuďme lhostejní!

Naši předkové bojovali, položili své životy za naši zem, za naši vlast a to v bezpočtu bitev a válek! Bojovali a nasazovali své životy pro své syny, dcery, své rodiny. Ale bojovali i za naši svobodu, za naši budoucnost. Tak jak my, i oni doufali, že další války nebudou, že budoucnost bude bez všech hrůz, jichž jsme v Evropě i ve světě svědky, že bude mír!

V současnosti čelíme situaci, která nemá v naší novodobé historii obdoby, a která v nás budí obavy z toho, co bude dál! Situaci, která má podle nás potenciál horší, než všechny předchozí války! Ať se nám to líbí či nikoliv, jsme součástí obrovského problému, zvaného imigrační krize. Lidé se pomalu probouzejí a začínají se sami sebe ptát! Co se děje? Kdo za tím vším stojí? Kdo z této krize profituje? Kdo ji rozpoutal a proč? Kdy skončí? Na tyto otázky již bylo vysloveno mnoho nic neřešících odpovědí. Pokoušíme se tomu jako řadoví občané porozumět a orientovat se! Zatím marně. Bohužel, ani naši politici nám neposkytují uspokojivé odpovědi. Domníváme se, že se problém nesnaží řešit konstruktivně. Vyřešit jej nemohou! Nenabízejí totiž žádné rozumné východisko! Vše jen zlehčují a zahlcují nás projevy plnými lží a polopravd!

Jak problémům, které Evropou i světem zmítají, čelit? Bránit se imigrační vlně. Pomáhat běžencům utíkajícím před válkou především na jejich území nebo v nejbližší jim možné zemi, kde se nebojuje. Pomáhat chránit hranice schengenského prostoru, aby do něj nikdo nemohl nezákonně vniknout. Je třeba i v tomto směru dodržovat platné zákony, zabránit násilí, jehož jsme svědky nejen v německých městech, a ještě lépe mu předcházet.

S přibývajícím množstvím imigrantů se rovněž stupňují ekonomické problémy. Současně se logicky budou zvyšovat finanční a tudíž existenční potíže našich seniorů, nezaměstnaných a sociálně vyloučených či zdravotně postižených. Co tedy musíme udělat? Především podpořit prezidenta České republiky Miloše Zemana v jeho postojích na řešení krize, způsobené tzv. arabským jarem. Dále je nezbytné probouzet národní hrdost a uvědomělost! Musíme se zasazovat o zachování národní paměti i odkazu našich předků, kteří v minulosti bojovali za naši svobodu. Dokažme jim, že nebojovali zbytečně a že i my, současníci, naši vlast dokážeme potomkům předat svobodnou, demokratickou a prosperující!

Nebojme se být vlastenci! Nebojme se vyjádřit svůj názor kdekoliv a kdykoliv, ať je jakýkoliv! Nebuďme lhostejní, protože lhostejnost je to nejhorší, co můžete udělat.

Radek Vereš a Jiří Černohorský (FB skupina – ČEST, SVOBODA, RESPEKT)

Doktrína vyvolených

Emil Kalabus

 Doktrína je pevné učení či nauka, obvykle opřená o nějakou autoritu. Tak se někdy také označuje soustava neměnitelných zásad – dogmat. V současném užití obvykle soubor zásad, jimiž se řídí zahraniční a bezpečnostní politika určitého státu.

Můžeme se oprávněně ptát, odkud bere prezident USA takovou jistotu „vyvolenosti“ svého národa?

První historická zmínka o vyvolených, kteří jsou povoláni k vládnutí jiným lidem, je o Árijcích.

Další výraznou stopu vytvořili starozákonní Židé, které si podle knih Starého Zákona vyvolil sám Bůh.

Neméně hluboký otisk zanechal v dějinách lidstva v nedávné historii „německý národ“, nacisty považovaný za nadlidi, kteří jsou vedeni Prozřetelností skrze svého vůdce, a jimž je vůči jiným národům, potažmo podlidem, dovoleno vše. Podobně chápali své „poslání“ tehdejší Japonci.

Třebaže se projevy nadřazenosti u „novodobých“ vyvolených národů lišily, měly několik společných rysů, jejichž společným a hlavním jmenovatelem je nejen v křesťanském smyslu slova naprostá absence svědomí a charakteru:

1. obsazování států či území, obývané jinými národy, právem silnějšího

2. systematické potlačování, ponižování, znevažování, hanobení i vyvražďování porobených národů, prvoplánově zaměřené na vlastence či obecně lidi mravně pevné

3. vnucování idejí o nadřazenosti agresora „z vyšší moci“

4. nekritické zveličovaní schopností, nadání či úspěšnosti příslušníků vlastního národa

5. bezostyšné přivlastňování si národního bohatství podrobených států či společenství

Nit vyvolenosti a výjimečnosti u amerického národa se vine celou jeho historií. Vůdci nově nezávislých kolonií věřili, že jsou předurčeni vládnout celé Severní Americe. Bylo jim to tak jasné, že tomu říkali „ Manifest Destiny“ („Zjevné předurčení“).  Toto „zjevné předurčení“ brzy vedlo k vyhlazovacím válkám proti Indiánům, původním obyvatelům Ameriky.

Manifest Destiny – Zjevné předurčení je označení expanzionistické doktríny, podle níž jsou USA osudově předurčeny rozšiřovat svůj společensko-politický systém a způsob života po celém americkém kontinentě a posléze i v dalších částech světa. Doktrína byla formulována v polovině 40. let 19. století v souvislosti s připojením Texasu k USA a následující americko-mexickou válkou (výraz "Manifest Destiny" použil poprvé v roce 1845 novinář J. L. O'Sullivan), ve 2. polovině 19. století ideologicky zdůvodňovala hegemonii USA v Latinské Americe, jejich expanzi v karibské oblasti a v Tichomoří, od konce 19. století pak byla spojována i s požadavkem anexe zámořských území. Expanze a anexe byly v jejím duchu obhajovány hesly o šíření americké svobody a demokracie, případně samotného politického systému USA, který byl vydáván za nejdokonalejší model demokratické republiky.

Do roku 1848 zabraly Spojené státy téměř polovinu území Mexika. V kongresu byla válka proti Mexiku ospravedlňována projevy o slávě rozšiřování “ anglosaské demokracie“, ale ve skutečnosti stála za těmito výroky touha jižanských otrokářů po půdě a lákadlo zlata na Západě. Generál Zachary Taylor nechal popravit mnoho amerických vojáků, kteří odmítli jít bojovat do Mexika.

 Nyní, když se území „zjevně předurčených“ mužů rozprostíralo od oceánu k oceánu, přišel čas poohlédnout se po možnostech vytvoření říše za mořem. Tyto snahy měly ekonomické důvody. Plukovník Charles Denby, železniční magnát a dychtivý expanzionista, tvrdil: „Naše domácí podmínky nás nutí k obchodní expanzi...Každým dnem převyšuje výroba domácí spotřebu...Jde nám o trhy, největší trhy na světě.“

Tak začaly expanze „zjevně předurčených“ za moře. T. Roosevelt roku 1897 řekl: „Uvítal bych téměř jakoukoli válku, neboť si myslím, že tato země válku potřebuje.“ Od té doby ti předurčeni k vládnutí, zahajovali jednu válku za druhou a nepřestali do dnešních dnů...Senátor Albert Beveridge svého času prohlásil: „Jsme vládnoucí rasou světa...Nevzdáme se své role při plnění úkolu naší rasy, role správce světové civilizace z vůle Boží...On nás určil za národ

vyvolený...Poskytl nám dar vládnutí, abychom mohli vykonávat správu nad národy primitivními a zastaralými.“

Obama v OSN: Vše, co je správné pro USA, je správné i pro všechny ostatní demokratické země. Ve svém projevu označil Obama USA za nejsilnější mocnost na světě.

Ruský prezident Vladimir Putin pokládá za nebezpečnou tezi amerického prezidenta Baracka Obamy o výjimečnosti amerického národa.Ruský prezident Putin tvrdí: „Existují státy velké a malé, bohaté a chudé, s dávnými demokratickými tradicemi a ty, které svou cestu k demokracii teprve hledají…Jsme různí, když ale prosíme boha o požehnání, nesmíme zapomínat na to, že před bohem jsme si všichni rovni“, zdůrazňuje se v článku, který byl otištěn v listě New York Times.

 http://www.czechfreepress.cz/emil-…/doktrina-vyvolenych.html

Perhoreskace Salmova němectví  českými soudy

po sedmdesáti letech

Drahný čas jsem si lámal hlavu, jak nejvýstižněji označit jednání některých soudů České republiky v kauze osobnostních žalob na odpůrce češství a loajality k ČSR knížete Hugona Nikolause Salma-Reifferscheidta,bývalého majitele panství Rájec,zesnulého roku 1946 v domácí internaci. Pak jsem četl projevy dr. Edvarda Beneše k termínu "sudetský Němec", a bylo mi jasno. President Beneš v jednom svém projevu rozhodně prohlásil že Češi po válce označení "sudetský" nikdy nepřijmou - budou je perhoreskovat. Tehdy jsem pochopil - "Heuréka!" - to je ten pravý termín pro situaci v kauze Salm.

Slovo perhoreskovat (perrhoreskovat, starší forma psaní) již podle Ottova slovníku naučného pochází z latiny. Význam tohoto slova podle filologů znamená - "rozhodně odmítat, snižovat". Ottův slovník naučný pak přidává další konotaci - způsob jednání některých soudců, anobrž zaujatost, dnes nazývanou podjatostí.

Široká veřejnost, neustále matená naprosto protichůdnými zprávami médií o kauze posledního knížete panství Rájec (dnes Rájec-Jestřebí na Blanensku), musí mít o tomto případu a jeho procesech v hlavách naprostý galimatyáš. Média podle svých světonázorových a politických mantinelů prezentují tuto kauzu jednou ve prospěch, jindy v neprospěch velkostatkáře Salma. Přitom se zcela pomíjí  následující historická skutečnost.

Československý stát šetřil pana majitele panství Salma ihned po osvobození ČSR z nacistické okupace. Šetřil jej sice ne zcela ve všech detailech jeho činnosti, ale natolik důkladně, že hned tehdy konstatoval jeho spolupráci s III. říší takového rozsahu, že přikročil ke konfiskaci jeho majetku, v duchu presidentských dekretů. Pokud je známo,pan Salm a jeho podniky byli vyšetřováni podle dekretů 5,12, 33, 100 a 108.

Tak například vyšetřovatelé Ministerstva vnitra ČSR v roce 1946 konstatovali toto. Pan Salm sice nesváděl k jednání proti ČSR, avšak nadržoval germanizaci ve svých podnicích tím ,že zaměstnával úředníky, kteří germanizaci šířili, a ze svých podniků je neodstranil. Dále podle vyšetřovatelů pan Salm přispíval na Winterhilfe - válečnou akci na podporu Wehrmachtu. Zde vyšetřovatelé ministerstva vnitra zůstali na půli cesty, což komisaři MNV Rájec rozšířili tím, že zjistili a uvedli v protokolu částku 40 tisíc protektorátních korun  na válečnou akci Winterhilfe,což byl obnos na pořízení malého statku.

Konečně vyšetřovatelé Ministerstva vnitra ČR zjistili - pan Salm nezůstal věren ČSR, protože se přihlásil k německé národnosti a stal se německým státním příslušníkem. Takže toto nejsou mé výroky,kdyby mne opět někdo chtěl žalovat.

Jestliže toto zjistili vyšetřovatelé státu již v době rozhodné pro vyšetřování, pak postrádá jakýkoli smysl zpochybňovat tento nález. Pokud ovšem není snaha po sedmdesáti letech pana Salma "očišťovat" z německé státní příslušnosti způsobem, který staří Římané nazývali v právu taktikou "Aethiopem dealbare" anobrž "bělením černocha".Dnes se tomu říká vypírání z kolaborace. Navíc, jedno z usnesení Ústavního soudu praví, že nálezy čs. orgánů v otázkách kolaborace s německým okupantem nemají být znovu přešetřovány. Proč po  dlouhých desetiletích, a proti Ústavnímu soudu, dnes v mnoha se případech se tak  opět děje, nejenom v kauze Salm? A odpovídám sám sobě opět otázkou - aby se mohlo pohodlně restituovat??

Zatímco ve správním řízení pan Salm  (doposud!) ani postmortálně neuspěl s nabytím čs. státního občanství k rozhodné době, naprosto nepochopitelně uspěl v tzv. postmortálních soudech na ochranu osobnosti. Přitom se opět zcela pominula následující historická nevyvratitelná fakta.

Za první, pan Salm byl konfiskován jako říšský Němec, který se tenkrát označoval za nepřítele státu. Tak to vidí právníci, tak to konstatoval např. zesnulý prof.JUDr.Zdeněk Kiesewetter, DrSc., v zápise jednání ÚV ČSBS v Praze. Stejně to vidí, pokud se nemýlím, i prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc., ústavní expert České republiky. Ani toto nejsou mé výroky, kdyby mne opět chtěl někdo žalovat - a vím, proč toto zde píši. Za druhé, zesnul v domácí internaci. Za třetí, byl zbaven čestného občanství města Rájce. Opět nejde o mé výroky, ale o fakta.

Na tomto místě mne spíše zajímá naprosto nezdůvodnitelný odpor zvláště Nejvyššího soudu v Brně, přiznat panu Salmovi posmrtně v souladu s vyšetřovateli státu po osvobození ČSR, statut kolaboranta s III. říší, i když snad  v té nejmírnější podobě (?). Proč potom jsou odpůrci  domnělého Salmova čs. občanství trestáni soudními rozsudky ( kauzy Mgr. Nečasové a Jana Hříbka) i jen za použití jednoho slova - v případě Jana Hříbka je tento trestán soudem za užití slova "dobrovolně" u podpisu Salmova říšského dotazníku k němectví Fragebogenu (!!). To snad nemá obdobu nikde na planetě. Nemohu si to vysvětlit jinak, nežli naprostou perhoreskací Salmova Fragebogenu českým soudem. I Krajský soud v Brně v kauze Mgr. Nečasové tvrdil, že motivem podepsání Fragebogenu panem Salmem byla      "snaha ochránit české zaměstnance panství" - tudíž, že "šlo i pro skutek pročeský" (???).

Zde se snad jedná o mystifikace (??). Ověřil si vůbec někdy někdo, že všichni vedoucí zaměstnanci Salmova panství byli nejen kutí Němci ale i nacisté?? Že by mohli být dokonce uvedeni v abecedním seznamu - Augustin, Benischko, Goerdl, Chwatik-Tugemann ,Kraus, Müller, Obenrauch, Weselka,  Zahn, Zeiner. A že někteří z těchto německých nacistů řádili v Rájci a okolí jako líté saně? A že Augustin byl dokonce hledán čs. polním prokurátorem za velezradu a Zahn byl trestán Mimořádným lidovým soudem? Ověřil si někdy někdo historickou monografii Rájce-Jestřebí, kde renomovaní historikové píší o tom, že již 18.11.1938 obec Rájec vyslala delegaci k generálnímu plnomocníku panství, aby nepřijímal německé zaměstnance na velkostatek, což jim slíbil - avšak proti jeho vůli to nebylo dodrženo?? (Viz  Rájec-Jestřebí .Dějiny města od nejstarších dob po současnost, Olomouc 1981,str.107.)

Tak jak tedy mohl pan Salm "ochránit" nějaké české zaměstnance Fragebogenem, když většina zaměstnanců a všichni úředníci byli Němci?? Nehledě k okolnosti, že podepsání Fragebogenu vyžadovalo po říšském občanu opak - chránit III. reich před všemi cizinci, tedy i před Čechy! Zde vidím nejnázornější příklad perhoreskace přihlášky pana Salma k Němcům - "zdůvodněním" reálně neexistující situací!

Přitom jisté soudy neustále trvají na domnělém nátlaku na pana Salma k němectví - nátlaku, který  dle mne nikdy nebyl přesvědčivě prokázán. V této situaci je ironií, že nátlak na paní kněžnu a na dospělou dceru v té věci nikdy nikdo neprokázal -  paní kněžna nikdy neodmítla nacistický řád Mutterkreuz, a dospělá dcera toto vše zpečetila sňatkem s nepřítelem státu, důstojníkem Wehrmachtu! Sňatkem, nemožným bez souhlasu rodiny, což dokládá i tištěné svatební oznámení a oddací list. Kdyby pan Salm byl vskutku loajální k ČSR, čs. republika by nikdy nemohla pana Salma konfiskovat, nikdy by nemohl skončit v domácí internaci, a nikdo by mu neodebral čestné občanství města. Považovat opatření státu proti panu Salmovi za křivdu na základě dochovaných reálií může jen neinformovaná - nebo podjatá, perhoreskující osoba.

Mohl bych v příkladech pokračovat dále - mohl bych hovořit o neustále nepravdivě popíraném členství pana Salma v nacistických korporacích DAF, BDO a NSRKB, mohl bych hovořit o nošení odznaku s hákovým křížem, stejně tak i žijící svědek z Holštejna, mohl bych hovořit o využívání říšské pomoci pana Salma a rodiny za Mutterkreuz kněžny za čtyři německé děti, mohl bych hovořit o říšské vojenské svatbě v Rájci s příslušníkem Wehrmachtu von Schoellerem, atd. Jiní by mohli hovořit o obrovských příjmech pana Salma z pronájmu vojenského prostoru Wehrmachtu, ale to vše ponechávám stranou orgánům k řešení. To vše si zájemci mohou přečíst v mých publikacích, v knize CUI BONO RESTITUCE a v dalších pracích jiných autorů.

Zkrátka a dobře - podle mého názoru určité soudy republiky perhoreskují Salmovu přihlášku k němectví v rozporu s historickými reáliemi. Sedmdesát let po úmrtí rájeckého velkostatkáře soudy jménem republiky v určitých kauzách de facto popírají  původní rozhodnutí a opatření státu proti panu Salmovi, aby jiné soudy opět rozhodly v souladu s původním rozhodnutím státu (např.to byl ústavní soud v posledním usnesení o panu Salmovi).Tato desetiletí trvající chronická "soudní schizofrenie" má někde svůj počátek a svou příčinu. Opět končíme latinským CUI BONO? Myslím, že odpověď je známa. President Budovatel dr.Beneš měl pravdu -"oni přijdou opět a po očišťování přejdou k útoku". Je to tu.

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I

Rezoluce iniciativ a hnutí za vystoupení z NATO

Organizace spojených národů, Rada bezpečnosti Organizace spojených národů, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě přijímají bezpočet rezolucí, které nejsou vzápětí respektovány, jsou porušovány, zejména představiteli Evropy, Evropské unie a Ameriky a to i prostřednictvím NATO. Severoatlantická aliance není žádný obranný pakt. Napadení Jugoslávie, Iráku, Libye a další desítky vojenských operací provedených touto aliancí nelze označit za obranné. Výsledem činnosti Severoatlantické aliance jsou miliony mrtvých a destabilizace stávajících struktur.

Politickým představitelům evropských států takový výsledek asi příliš nevadí, myslí si, že za to nejsou postižitelní. To je omyl, jsou postižitelní. Občané mají v rukou mírový prostředek, o kterém se stejně jako o míru raději nemluví. Jsou to volby.

Politiky, kteří nejsou schopni hájit zájmy občanů, pro jejichž život je mír zájmem prioritním, nebudeme volit, ať jsou z jakýchkoliv politických stran. Europoslanci, poslanci a senátoři, ani vláda nedostali od občanů mandát nechat zabíjet jiné, nedostali mandát ovládat voliče a očekávat od nich, že jejich chybná, v řadě případů zločinná rozhodnutí, budou tolerována. Nebudou!

Jménem Iniciativy Ne základnám, Nezávislých medií, Stranou demokratického socialismu, Spojenectví práce a solidarity, Evropanů proti válce, Českého mírového hnutí přijímáme tuto rezoluci adresovanou europoslancům, poslancům, senátorům a vládě :

Doplnit do Ústavy ČR článek na ochranu míru

Vyloučit existenci cizí vojenské základny na území České republiky a pobyt ozbrojených sil cizího státu na našem území

Severoatlantická aliance je přežitkem, v plném rozsahu se zpronevěřila smyslu její existence a zákonodárce a vládu žádáme o ukončení účasti České republiky v tomto paktu

S okamžitou platností zastavit účast Armády České republiky v útočných akcích pod velením NATO

Nepovolovat průjezdy a přelety ozbrojených sil cizích států přes území České republiky, transporty vojenského materiálu, určeného k vedení útočných válek

Zahájit rozhovory o vzniku nové bezpečnostní architektury v Evropě se všemi státy Evropy.                                                                                                           nwoo.org

Bruselský diktát v zájmu nové Evropy

Pamatujme si tento smutný den. 22. září 2015 Evropská unie provedla zásadní krok ke ztrátě české suverenity. Česká republika byla přehlasována rozhodnutím ministrů EU o přidělení počtu běženců, do jednotlivých zemí EU. Tedy řečeno jasněji,… nebudeme již rozhodovat, kdo vstoupí do našeho domu.

Mocnosti Evropy přes Brusel přitlačili a tak, jako v minulosti, jsme se museli v zájmu nové Evropy podřídit těm mocnějším, tedy Německu, Francii, Anglii, Itálii….. a s překvapením i Polsku. Zůstali jsme tedy opět osamoceni, spolu se Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem. Náš tolik deklarovaný spojenec ve V4, tedy Polsko, totiž rychle přeběhl na druhou stranu barikády. Tedy nic nového, zejména pro Českou republiku, historie se opakuje.     

Připomínáme si v těchto nadcházejících zářijových dnech mnichovskou tragédii,  také ona byla počátkem ztráty naší národní suverenity. V Mnichově v září 1938 jsme se museli podřídit rozhodnutí evropských mocností. Tedy Německu, Itálii, Anglie a Francii. V zájmu bezpečné Evropy, jsme byli vhozeni Německu. Tehdy  v září 1938, také Polsko vyžádalo svůj díl odměny. Odtrhlo si kus Československa,  využilo nabídnuté příležitosti.

Dnešní rozhodnutí EU připomíná varovná, až prorocká  slova mnohých politiků o postupné ztrátě naší suverenity. Varování byla bagatelizovaná. Četní oponenti Bruselu byli postupně vytlačeni z médií, či zesměšňováni.

Ještě nedávno padala silná slova z úst předsedy vlády o jednotě V4, dnes již silná slova mizí. Předseda vlády se nejspíš brzy zařadí do jednotné fronty.  Ztráta suverenity se stane tvrdou realitou. Budeme si muset zvykat na další omezování naší svobody. Budou přicházet pomalu, ale jistě. Tak, jako v minulosti budeme přesvědčováni, o výhodách, o nové perspektivě, která se před námi otvírá. Evropa prý potřebuje nové levné pracovní síly. A ty jsou také, našimi nedočkavými podnikateli, již očekávány.  Příliv běženců bude sílit a tak přidělené kvóty jsou, jak ty loňské švestky. Příští rok do Česka se opět sejdou ministři EU a přijdou k nám další sousedé……

Ta stržená prezidentská standarta, nejspíše symbolizovala stav suverenity České republiky. Ty vlající trenky nad Pražským hradem, to byla jen drobnost, tedy ukázka, jak zejména mladší generace přistupuje k mravním hodnotám naší vlasti.

Přemysl Votava, NS – LEV21

Česko - země hanobitelů vlastních prezidentů

Nejnovější zhanobení symbolu české státnosti – Pražského hradu skupinou primitivů vyvěšujících rudé trenýrky jako znak opozice vůči stávajícímu prezidentu  Ing. Zemanovi -  korunuje všechno dosavadní hanobení těch prezidentů, kteří představují oporu českého národa a jeho republiky.

Nejhůře se v této dlouhodobé záměrné kampani vyznamenává český oficiální tisk – zejména Mladá fronta Dnes a Lidové noviny, a dále deník Metro. Nemine týdne a snad i dne, aby se v těchto tiskovinách neobjevil nějaký hanopis na stávajícího prezidenta. Stejně jako předtím se objevovaly takové hanopisy na prezidenta prof. Klause. Oba naši prezidenti jsou démonizováni jako jacísi škůdci národa a republiky, kteří jakoby „podkopávali pozici a dobrou pověst státu“. Opak je pravdou. To, co oba dva tito prezidenti zpochybnili  - a to zcela oprávněně a pravdivě – byla neudržitelná pozice tzv. havlismu-schwarzenbergismu, který u nás nastoupil na místo zbořeného marx-leninismu, jako jeho jakási eklektická náhrada.  Zatímco první prezident samostatné České republiky, Václav Havel, byl pro své  tragické a někdy obskurní postoje vůči národu, sudetům, humanitárnímu bombardování, atd. médii oslavován a adorován bezmála s feudální pompou, všechna nenávist a zloba tzv. havlistů (pravdoláskařů, sluníčkářů, schwarzenbergistů, multikulturalistů, atd.) se soustředila na oba Havlovy nástupce. Ke kritice těchto prezidentů se hodilo vše možné i nemožné, podstatné i nepodstatné. Jen cíl byl jediný. Oba prezidenty jakkoli dehonestovat a vyřídit v očích veřejnosti. Naprosto se to nezdařilo. Jestliže již Aristoteles pravil, že výsledek je učitelem hlupáků – pak se to projevilo v plné nahotě i v republice. Výsledkem soustavného hanobení prezidentů  prof. Klause i Ing. Zemana nebylo jejich všeobecné zatracení, nýbrž jen rozpolcení českého národa na dva nesmiřitelné tábory. Tábor odpůrců, jenž má jako modlu občana Böhmische knížete, a tábor příznivců jak prezidenta Klause tak zejména prezidenta Zemana. Prezident Ing. Zeman jako první v historii novodobého státu byl zvolen přímou volbou občanů, když se příznivci občana knížete totálně přepočítali ve výpočtech jeho šancí na post prvního občana státu.

 Byl to  mimo  jiné i následek dalšího  předchozího hanobení jiného našeho prezidenta – prezidenta Budovatele Dr. Edvarda Beneše. Občan kníže, který nezvládl svou nenávist a zášť k prezidentu obnoviteli ČSR Edvardu Benešovi, jej zhanobil před miliony diváků republiky tak, jak to neučinil ještě nikdo jiný předtím  – ani potom. Symbolicky posmrtně poslal Edvarda Beneše před válečný soud v Haagu za údajné mordýřství a vyhnání sudetských Němců. Občan kníže tu pronesl nejen historický nesmysl, ale naprostou pyramidální lež. Zde se projevilo vše naučené od zlověstných landsmannschaftů, které toto plácají již desetiletí jako monotónní mantry. To vše by nás tak nepřekvapovalo – kdybychom neregistrovali určité nebezpečí vnímání základů republiky a jejich otců zakladatelů – TGM, Štefánika a Beneše -  zejména u mladších generací. Je to fenomén naprosto pochopitelný a vysvětlitelný po desetiletích velkého mlčení o našich fundamentálních prezidentech TGM a Benešovi a po letech zkreslování jejich zakladatelské a obnovitelské role v dějinách republiky. To vše přineslo shnilé plody, které dnes republika sklízí – spolu s útoky novodobých služebníků zahraničních sil, které jsou  tradičními nepřáteli české státnosti a republikánského zřízení. A opět strašlivou úlohu sehrávají v té věci oficiální média včetně média nejsilněji působícího – tj. televize.

O to důležitější jsou všechny akce, a  publikace,  které osvětlují pravdivě a přesně roli našich prezidentů v budování a obraně republiky a vyvracejí všechny profesní lži o jejich osobnosti a činech ve prospěch republiky.  Současná média, která o našem národě píší jen jako o jakémsi objektu pozorování ve třetí osobě (všimněte si, jak všichni ti redaktoři píší neosobně o „Češích“, jakoby oni sami buďto nebyli Čechy, nebo byli jakousi nadřazenou elitou), vyhledávají na českém národě s velkou oblibou jen samá negativa ( „Češi zloději, defraudanti, neukáznění, zlolajní, xenofobní, ateističtí neznabozi, němcožrouti, šlechtožrouti,  muslimožrouti, bolševicko-rusofilní etnikum, atd. do nekonečna – zkrátka ti „zlí nenapravitelní , proletářští Češi“) – jakoby ostatní vybrané národy byly anděly demokracie a pokroku vůči  reprezentantům zaostalosti a buranství, což máme být zejména my, voliči prezidenta Ing. Zemana. Ten má být podle odpůrců jakýmsi praporečníkem českého buranství. (Pokud je to pravda, tedy zaplať Hospodine za to! A chraň nás před knížecím morem). Přitom ti samí odpůrci prezidenta Zemana, kteří mu vytýkají aroganci, buranství a já nevím co ještě, současně schizofrenně volají po „sjednocovací roli prezidenta“! A přitom sami vykopávají v národě příkop hlubší propasti Macochy mezi dvěma znepřátelenými tábory. Nejlépe to mimoděk a snad i kouzlem nechtěného vyjádřil režisér Mencl svými výroky na adresu „českých nevolníků, kteří vždy zradí“ a „panelákové luzy“ jestli si dobře pamatuji jeho výroky o voličích prezidenta Zemana. Proti němu postavil občana knížete jako jakéhosi „noblesního arbitra elegantiae“, jenž svými dobře volenými jadrnými hrubostmi na rozdíl od prezidenta neuráží, ale roztomile baví… Na tomto příkladu je nejjasněji vidět, komu slouží hanobení našich prezidentů, včetně hanobení našich prezidentů na věčnosti.

Hanobení našich současných následníků exprezidenta Havla totiž slouží vždy jedněm a těm samým – nepřátelům republiky. Dr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno

Bouře ve sklenici vody

28. února 2015 přijalo Spolkové shromáždění většinou hlasů rozhodnutí, jímž byly   vypuštěny následující věty z platných stanov: „Sudetoněmecké krajanské sdružení prosazuje právní nárok na domovinu, její znovuzískání, a tím i realizaci práva národnostních skupin na sebeurčení a hájí právo na vrácení zkonfiskovaného majetku sudetských Němců, případně na jeho rovnocennou náhradu.“ Proti uvedené novelizaci se hned postavila celá řada funkcionářů a členů SL.

Boj se rozhořel. Probíhá dokonce i v tisku SL. Mnichovské Sudetendeutsche Zeitung samozřejmě zastávají pozici, kdežto rakouský Sudetenpost vyjadřuje názory opozice. Dokonce i na Dni vlasti v Klosterneuburgu, který proběhl 13. září 2015, zazněla silná kritika na adresu „novátorů“.  Vědecký pracovník rakouského landsmanšaftu, Wolf Kowalski, přímo z tribuny řekl: „Věrohodné může naše úsilí zůstat především v rámci našich rodin jen tehdy, pokud se budeme držet našich zásad, z nichž nejdůležitější jsou požadavky na právo na návrat do vlasti a na návrat našeho majetku.

Boje v rámci landsmanšaftu probíhají dále. Zdá se, že Mnichov má zatím vrch nad Vídní. Někteří sudeti se pokoušejí „bratrovražedné zápasy“ mírnit. Mezi ně patří i Peter Jósika. Ve svém osobním přínosu do diskuse říká: „O vzdání se domova a restitucí tak nemůžeme mluvit. Změny přijaté spolkovým orgánem se zdají spíše pokusem dát impuls pro další spolupráci zemí, pro úsilí o otevřený dialog s českými politiky.“  Profesor Alois Jahn, který pochází z Olomouce, v Sudetenpost napsal, že na Dni vlasti potlačil a skryl zradu Bernda Posselta host, Dipl. Ing. Beransch Hartunian. Dále se zmínil o cíleném ničení Západu, zejména islamizací, i s pomocí "matky" Merkelové. 

B. Sobotka je nadšen vstřícnými kroky, jež SL učinil novelizací stanov. Samozřejmě, že je vysoce hodnotil. Podobně se postavili ke krokům SL i někteří další činitelé.

V čem je problém? Především v tom, že sudeti nemají žádné právo na návrat do původní vlasti, do ČR, ani právo na vrácení konfiskovaného majetku, či na odpovídající náhradu škod. Dále platí jak rozhodnutí Postupimské konference, tak i Pařížské reparační dohody a principy mezinárodního práva. Sudeti se tedy vzdávají toho, na co nikdy neměli a nemají právo. Ani svým potleskem odvážným a vstřícným krokům SL B. Sobotka, jímž vlastně takováto práva, jež sudeti sami sobě udělili, svým způsobem uznává, bere je jako fakt, nic na věci nemůže měnit. Jen důvěryhodnost premiéra dále utrpí.

Sudeti mohou mezi sebou dále válčit o uvedená práva, která neexistují, Sobotka a jemu podobní se mohou  rozplývat nad vstřícností sudetů k nám, ale vše bez jakéhokoliv efektu. Jde, pokud se nejedná o nordickou lest, jen o bouři ve sklenici vody. To podstatné, bohužel, v diskusi zřejmě nezazní. Němci přece byli agresoři a svou agresí nám způsobili velké škody. Proto ne my jim, ale oni nám jsou povinni  zaplatit reparace. Ty lidské jsou nevyjádřitelné, ty materiální činí kolem 360 miliard předválečných korun. Z nich nám dosud zaplatili jen nepatrný zlomek. Jsme v očekávání.                                                Dr. O. Tuleškov

Redakce ing. P. Rejf, CSc.                                                                      Připravil dr. O. Tuleškov

Vydala Nezávislá skupina Věrni zůstaneme ve spolupráci s Křesťanskosociálním hnutím a Českým národním sdružením jako svou 519. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, 26. října 2015

www.ceskenarodnílisty.cz  e-mail: vvdavatel@seznam.cz