Bylo Zakarpatí polokolonií ČSR?

Jestliže jsme výše naznačili, že Rusíni byli a jsou svébytným, konstituovaným národem, rovnoprávným členem rodiny slovanských národů, jak se to mělo s jejich připojením k ČSR v roce 1918 ? Lze dát za pravdu názoru V. Jovbaka, rodilého a o ČSR zasloužilého Rusína, že „tento cíp naší republiky byl vždy považován za polokolonii“ ?

Anebo odpovídá historické pravdě více názor jiného zasloužilého Rusína, kpt. Michala Hečky, rovněž bojovníka proti fašismu? Ve vzpomínkách na dobu I. republiky mimo jiné řekl:

„Češi udělali na Podkarpatské Rusi hodně. Nebyli jen četníci - byly nemocnice, cesty, kde byl předtím telefon? Byl Červený kříž, ubytovny pro mládež. Začaly se udržovat lesy. To všechno předtím nebylo. Kdo postavil letiště v Užhorodě? Češi. Kdo postavil Legiobanku, kdo postavil elektrárnu na Tereble a jinde? Češi. Kdo postavil nové školy, a hodně jich bylo! Češi. Předtím zde vládli Maďaři, jak se říká, tisíc let, a jen utlačovali a těžili. Žádné školy nebyly, žádné nemocnice, cesty byly ubohé. Jenom těch mostů, co se nastavělo za republiky. Až Češi přinesli na Podkarpatskou Rus novou civilizaci, i když byla krize a všecko se úplně nepodařilo. Kdo začal likvidovat negramotnost? Prvně Češi. Tu zaostalost nemohla republika zvládnout za pár roků.“

Proberme Jovbakem uváděná fakta. Autor se zaměřil na období od roku 1916, kdy v Zakarpatí pod destruktivním vlivem konfliktu I. světové války probíhají nebývalé, ve své době doslova revoluční, společenské procesy. Těmto procesům ovšem chtějí čelit mocnosti starých pořádků. Podle mne Jovbak velmi správně poukazuje na významnou roli Vatikánu v brzdění těchto procesů. O jaké procesy šlo? Odstartoval je vliv dvou revolucí v centrální Rusi, jak únorové, tak i říjnové. Již od počátku roku 1917 i na Podkarpatsku se objevují v lidovém prostředí hlasité a hlavně masové požadavky na odstranění feudálních přežitků - poplatků kobliny a robot rokoviny kněžstvu. Ruku v ruce s tím šlo i vytváření tzv. „národních rad“.

Co vlastně vedlo Rusíny (zvané též Ukrajinci, Malorusy) v těchto regionech k převažujícím požadavkům na připojení se buďto k centrální Rusi, ke vznikající samostatné Ukrajině, anebo k Československu ? (Snahy o připojení k Polsku a k Maďarsku byly tehdy jen omezené.) Byly to především neblahé nedávné zkušenosti z vývoje v I. světové válce. Tato rebelie v očích staré moci a byrokracie ovšem vyvolávala nejenom zděšení, ale i pochopitelný odpor. Vláda reagovala klasicky - povolávala do vzbouřeneckých lokalit četnictvo a vojsko.

Na druhé straně již tenkrát se objevovaly neurčité vládní přísliby jakési autonomie Rusínům, které však tehdejší uherská vláda nemyslela vážně. Rovněž Vatikán se zapojil do pacifikace Zakarpatí svou obvyklou diplomacií. Snažil se působit zvláště na zahraniční Rusíny, neboť ti byli přirozeně jednak pokročilejší, jednak akceschopnější v působení na velmoci, než Rusíni domácí. Vliv zahraničních Rusínů se tak Vatikán snažil paralyzovat pomocí víry.

Jovbak pokračuje v líčení akcí amerických Rusínů roku 1918 ve Philadelphii a v Homesteadu, kde 23. července toho roku založili údajně za podpory vlády U.S.A. „Americkou národní radu Uhro-Rusínů“. Později vláda U.S.A., 3. září 1918, uznává de facto jak pařížskou „Národní radu Československa“, tak i vrcholný orgán Rusínů s tím, že doporučila spojení Rusínů s ČSR. Zájem o věci evropských národů v U.S.A. museli probudit a podporovat nejdříve příslušníci příslušných národních emigrací sami, z vlastní iniciativy. A teprve v době, kdy se zájmy Čechů, Rusínů a ostatních dostaly do souladu se zájmy U.S.A. jako dohodové velmoci, se aktérům těchto zájmů dostalo sluchu a podpory.  

Nedlouho poté, 23. října, dr. Žatkovič spoluzorganizoval s T.G.M a s dalšími konferenci porobených národů, kde se konstatovalo též mj. připojení Podkarpatské Rusi k I. ČSR. Zde opět jde Jovbak ve svém výkladu nad fakta. Nikde není doložen nějaký „protisovětský charakter“ této akce. Navíc, tehdy lze hovořit nanejvýše o sovětském Rusku, které mělo existenční starosti samo se sebou, nikoli o pozdější geopolitickou mocnost Sovětský svaz! Zatímco V. Jovbak nadhodnotil jakési „antisovětské spiklenectví“ účastníků konference porobených národů, tak na druhé straně velmi správně uvedl jiný moment - význam československých legií, zvláště na Rusi. Jovbak naopak velmi správně poukázal na fakt, že T.G.M. by býval neměl ani zdaleka takovou váhu ve výpočtech Dohody, kdyby se nezformovaly a neaktivizovaly československé legie. Jejich vojenské vystoupení - to byl ten nejsilnější a nejpádnější argument v geopolitice Dohody té doby. Byly to především neblahé nedávné zkušenosti z vývoje v I. světové válce. Dimitro Pop správně poukázal na kořeny tohoto stavu již nejméně od marmarošského procesu. Tehdy se práv zakarpatských Rusínů neujímal nikdo jiný, nežli český politik Václav Klofáč. Hájil jejich právo na svébytnost jak náboženskou, tak i sociální, kulturní a politickou. Naproti tomu „Austromaďaři“, spolu s částí uniatského duchovenstva, činili pravý opak. Válka v letech 1914 a 1915 přinesla Zakarpatí nesmírné utrpení.

8. listopadu 1918 ve Staré Ľubovni na Slovensku bylo přijato usnesení - oddělit se od Uher a sjednostit se s Ukrajinou. Tomu odpovídaly požadavky z řady lidových mítinků. Na to reagovala tehdy promaďarská část rusínské inteligence a duchovenstva v čele s uniaty Dr. Vološinem a P. Sabovem, a s advokátem Kaminskim. 9. listopadu 1918 ustavili tzv. „Uhroruskou národní radu“ v Užhorodě. Požadovali setrvání Rusínů v Maďarsku za kosmetické ústupky Károlyiho vlády v církvi, školství a samosprávě.

Na Slovensku, v Prešově dne 21. prosince 1918 vznikla představitelka velkoruského směru - „Karpatskoruská národní rada“. Za cíl vytkla spojení Zakarpatí s nově vznikajícím ukrajinským státem a se západní Haliči. Tuto národní radu reprezentovali Dr. A. Beskyd, K. Máčik a 1. Židovský. V. Jovbak o této radě praví, že prý brzy pochopila nereálnost připojení k Ukrajině a nakonec zvolila pro Zakarpatí československou variantu. Přitom správně připomíná, že tato Národní rada akceptovala rozhodnutí amerických Rusínů o připojení k I. ČSR.

Jak na nastalou situaci reagovala nová maďarská Károlyiho vláda? Již v říjnu 1918 učinila to nezbytné, co jí ještě zbývalo pro záchranu územní jednoty státu - vyhlásila autonomii oblasti „Ruská krajina“. Károlyi učinil přesně stejnou chybu, jako předtím Karel I. s federalizací. Přišel příliš pozdě - až po pohřbu staré státoprávní državy nastalého jednáním velmocí. Navíc autonomie podávaná Rusínům jako „lék proti iredentě“, měla nežádoucí atribut - nezmiňovala vůbec jakékoli území „Ruské Krajiny“. Je nerozřešenou otázkou, jak vážně mínila Károlyiho vláda rusínskou autonomii.

Rovněž s projektem připojení „Přikarpatské Rusi“ k Ukrajině to nevypadalo slibně. Zárodek zmaru byl ukryt již v lůně nově zrozených Ukrajin - východní i západní. Zájmy Poláků a Ukrajinců se v hraničních oblastech Haliče, Zakarpatí a Bukoviny křížily, a byly doslova protichůdné. Za tohoto stavu nebylo možno doufat v trvalé připojení Zakarpatí k Ukrajině, což si také některé národní rady Rusínů rychle uvědomily.

Nebyla to tedy žádná „imperiální machinace velmocí“, natož U.S.A., jak to jeví V. Jovbakovi, která zapříčinila připojení Podkarpatské Rusi k vznikající ČSR, nýbrž objektivní geopolitická situace poválečného kvasu ve východní Evropě.  

Výňatek z knihy  Jiřího Jaroše Nickelliho – Syn Karpat , str. 54-68

Vydavatel Mgr. L. Jarošová, 628 00 Brno, Poledníkova 5. IČ 704924468 , 2008