Budou Spojené státy evropské bojovat s Ruskem?

Ivan Danilov

Aktuálně se opět vynořilo téma vybudování federativního státu s pracovním názvem Spojené státy evropské (dále SSE). Konkrétně se pro něj vyslovuje šéf německé sociální demokracie Schulz, který si záležitost klade jako podmínku účasti v koaliční vládě s Merkelovou. Kritici nazvali projekt německým diktátem, nebo také čtvrtou říší. Podle amerických novinářů se v Evropě připravují k převzetí vedoucí role od USA a krom toho podezírají evropské politiky ze snahy nahradit upadající globální vliv USA dynamickými SSE.

Vzato historicky, je zkušenost se vzájemným vztahem Ruska a jakékoliv formy „spojené Evropy“ negativní. Pokaždé když se větší část evropských zemí soustředila do jedněch rukou, vydala se takto spojená Evropa do války proti Rusku. Myšlenka evropského megastátu se připisuje Napoleonovi, který mohl vytvořit celkem úspěšný prototyp a ten nakonec pohřbil na břehu Bereziny. Co můžeme čekat v budoucnu, jestli se začne EU přeměňovat na plnohodnotný federativní stát? Otázka to není zbytečná, protože vytvoření jednotné evropské armády do roku 2025 se již řeší.

Formality k nastartování programu Pesco (stálá strukturovaná spolupráce EU v oblasti obrany), podle níž má být vybudována evropská armáda, alternativa NATO podřízená Bruselu, byly ukončeny. Nejvíce nespokojené jsou špičky NATO, například Stoltenberg a britští a američtí experti. Ruské oficiální osobnosti této záležitosti nevěnovaly pozornost.

Nepodařilo se nikoho přesvědčit, že iniciativa kolem evropské armády je určena k obraně před vybájenou rudou hrozbou. Všem je jasné, že evropské NATO je nástrojem k zeslabení vlivu USA v Evropě. Ukazuje se, že budoucí federativní evropský stát má mít k roku 2025 důležitý atribut suverenity a nástroj pro realizaci geopolitických ambicí – funkční a moderní armádu. Otázka je, jaká bude politická kontrola takového nástroje.

Přestože proti myšlence SSE tvrdě vystupují Merkelová a její spojenci, nevypadá to, že by projekt nebyl realizován. Nesoulad není ve strategickém, ale v taktickém charakteru. Macron, Merkelová, Schulz, Juncker a Tusk – všichni vystupují za prohloubení evropské integrace, ale nejsou schopni předložit její konkrétní formu. Také se nemohou domluvit, jak budou rozdělené pravomoci mezi „federálním ústředím“ a regiony, což byly dříve nezávislé země.

Macron a Schulz zastávají víceméně humánní způsob vytvoření mega státu s tím, že by země EU měly dostat určitou kompenzaci za konečnou ztrátu možnosti jakkoliv ovlivňovat svůj osud. Jednou z forem by mohlo být vydání evropských dluhových nástrojů – obligací, jimiž budou SSE jako celek platit. Přitom by vybrané peníze šly na podporu „regionů v depresi“, jako je Řecko, nebo na podporu regionů s velkou politickou vahou, jako je Francie. Macron je tím potěšen a nijak zvlášť netají, že „hluboká integrace“ znamená, že „společné dluhy budou záležitostí Francouzů a jejich přátel v EU a všechno splácení bude na Němcích“.

Merkelová a její příznivci dávají přednost jiné variantě. Tady se nepočítá s tím, že by Německo někomu za něco platilo a komukoliv něco kompenzovalo. Podle ní nemá „federální ústředí“ – t.j. Německo – nést odpovědnost za jiné regiony. Vytvoření SSE stále předpokládá, že federální ústředí bude mít alespoň nějakou odpovědnost za jiné regiony. Berlín však nepotřebuje žádné „mladší bratry“ a „sestry“, ani nemá chuť konat dobročinnost ve stylu SSSR. Zbavit země EU zbytků samostatnosti je možno i bez toho, aby se to dotklo národní a politické sebeúcty bolestivým procesem vytváření sjednoceného státu. Nemusí se zakazovat národní vlajka, ani omezovat další národní symboly.

Je přece možno dosáhnout faktickou kontrolu rozpočtů a zadlužení každé země za pomoci nových makroekonomických pravidel stability. Proč spěchat s vytvořením oficiální evropské armády, jestliže nejbojeschopnější části východoevropských ozbrojených sil byly letos v květnu bez velké publicity převedeny pod velení Bundeswehru?

Nepříjemné je, že se „plíživou kolonizací“ evropské periferie nelze chlubit před voliči. Dobré zase je, že se takové „plíživé kolonizaci“ nelze otevřeně postavit na odpor. Ty, kteří by se chtěli vytrhnout z pevných spárů německého establishmentu, se střetnou s potížemi, jak vysvětlit svým voličům nutnost odchodu z EU. Ti, kteří to udělají, budou okamžitě ztrestáni finančně. Příkladem je Velká Británie, která musí pro začátek zaplatit 60 miliard EUR. Londýn to již schválil.

Ani jedna z popsaných variant nevyhovuje USA, které tak pozbydou možnost využít Polsko nebo Pobaltské země jako „ruční brzdu“ evropské politiky.

Za hlavní indikátor perspektiv SSE je možno považovat reakci Washingtonu a americké a anglické expertní společnosti, které stejně negativně hodnotí jak měkkou, tak tvrdou formu centralizace evropské politiky pod německou kontrolou. Práce na evropském federálním státu, anebo stálé úsilí nadnárodních struktur stávající EU by USA podpořily tehdy, bylo-li by možno spojenou Evropu využít k hospodářské izolaci Ruska, anebo jako nástroj válečné agrese. Ovšem ukázalo se, že Berlín není Kyjev a namísto izolace Ruska Německo usilovně protlačuje projekt Severní proud 2, o čemž svědčí opakovaná a rozčilená prohlášení ministerstva zahraničí USA vládě Německa.

Převzato z Narod-novosti.com

outsidermedia.cz