Březen 1939. Projev Adolfa Hitlera II

(Dokončení)

Nacionálně-socialistické Německo nepomýšlí na to někdy popírat rasové zásady, které jsou naší hrdostí. Prospějí nejen německému, nýbrž také českému národu. Co však požadujeme, je respektování historické nezbytnosti a situace hospodářsky vynucené, v níž se všichni nalézáme. Když jsem dne 22 února 1938 ohlásil v říšském sněmu řešení tohoto problému, byl jsem přesvědčen, že jsem zde poslušen středoevropské nezbytnosti. Neboř ještě v březnu 1938 jsem věřil, že by se mohlo podařit řešit menšinovou otázku v tomto státě cestou pomalého vývoje a dříve nebo později zabezpečit smluvní spoluprací onu společnou platformu, která nejen politicky, nýbrž především také hospodářsky mohla by být prospěšná pro zájmy nás všech.

Vlna útlaku?

Teprve když pan Beneš, bezvýhradně se nalézající v rukou svých mezinárodně demokratických financiérů, vyhnal tento problém v problém vojenský a rozpoutal vlnu útisku němectví, současně však známou mobilizací se pokoušel přivodit německému státu mezinárodní porážku a poškodit jeho prestiž, bylo mi jasné, že na této cestě se řešení nemůže podařit. Neboť tehdejší lež o německé mobilizaci byla zřejmě inspirována z ciziny a předložena Čechům, aby německé říši byla způsobena taková prestižní porážka. Nepotřebuji opakovat znovu, že Německo nezmobilizovalo v květnu minulého roku ani jediného muže, zajisté však jsme všichni byli toho mínění, že právě osud pana Schuschnigga musí dávat k žádoucímu výsledku, začalo se druhé údobí, v němž docela nezakrytě vystupovala tendence pro tuto věc, která se týkala výlučně jen střední Evropy. Jestliže se dnes zvedá ve světě pokřik: »Již nikdy více Mnichov«, pak to jenom potvrzuje, že váleční štváči považují mírumilovné řešení problémů za věc nejzhoubnější, jaká se kdy stala. Litují, že netekla krev, přirozeně nikoliv krev jejich. Neboř tito štváči nestojí přece tam, kde se střílí, nýbrž jenom tam, kde se vydělává, tedy jenom krev četných bezejmenných vojáků. Nebylo ostatně vůbec nutné konat mnichovskou konferenci, neboř tato konference se konala jenom proto, že státy zprvu poštvané k odporu za každou cenu, si později, když problém naléhal na řešeni tak nebo onak, musely formou více méně slušnou pokusit umožnit si ústup, neboř bez Mnichova, tj. bez vměšování těchto západoevropských států, bylo by bývalo řešení celého problému, kdyby vůbec kdy bylo došlo k takovému přiostření, pravděpodobně hravě snadné.

Mnichovské rozhodnutí vedlo pak k tomuto výsledku:

1. Navrácení nejpodstatnějších částí německého okrajového osídlení v Čechách a na Moravě k Říši.

2 Nedořešení ostatních problémů tohoto státu, tj. navrácení, popřípadě vyloučení zbývajících tam maďarských a slovenských menšin.

3. Zůstala ještě otevřena otázka záruk. Záruky pro tento stát, pokud šlo o Německo a Itálii, byly předem učiněny závislými na souhlasu všech interesentů, hraničících s tímto státem, a tím i na skutečném rozřešení všech otázek těchto interesentů se týkajících a ještě otevřených.

Následující otázky však zůstaly otevřeny:

1. Navrácení maďarských částí k Maďarsku.

2. Navrácení polských částí k Polsku.

3. Řešení slovenské otázky.

4. Řešení ukrajinské otázky.

Jak je vám známo, ihned, sotva započalo vyjednávání mezi Maďarskem a Československem, obrátili se jak českoslovenští, tak i maďarští zmocněnci na Německo a na Itálii, stojící po našem boku, s prosbou, aby jako rozhodčí soudcové provedli rozhraničení mezi Slovenskem, Karpatskou Ukrajinou a Maďarskem Tím tedy tito interesenti sami nepoužili možnosti apelovat na čtyři mocnosti, nýbrž výslovně se jich zřekli, to jest je odmítli. Bylo to samozřejmé. Všichni, kdož žijí v tomto prostoru, chtěli získat klid a mír. Itálie a Německo byly ochotny splnit tuto žádost. Ani Anglie, ani Francie nevznesly a nemohly vznésti námitky proti této úmluvě, která již sama formálně opouštěla úmluvu mnichovskou. Neboť bylo by bývalo šílenstvím snad protestovat z Paříže nebo z Londýna proti postupu Německa a Itálie, který byl proveden na podkladě žádosti interesovaných států. Rozhodčí výrok Itálie a Německa neuspokojil - jak je tomu vždy v takových případech - úplně žádnou z obou stran. Churavěl již od počátku tím, že obě strany musily jej uznat dobrovolně. Když tedy tento rozhodčí výrok byl uskutečněn, ihned v krátké době po jeho přijetí se ozvaly ze dvou států prudké námitky. Maďarsko požadovalo ze všeobecných a zvláštních zájmů Karpatskou Ukrajinu, Polsko rovněž požadovalo přímé spojení s Maďarskem. Bylo jasno, že za takových okolností je také zbývající stát tohoto dřívějšího versailleského porodu určen k smrti. Skutečností bylo, že za zachování dosavadního stavu byl snad vůbec interesován pouze jediný stát, tj. Rumunsko, které mi osobně zdůrazňovalo svými nejpovolanějšími ústy, jak by bylo žádoucí, kdyby mu mohla být zachována přes Ukrajinu a Slovensko snad přímá cesta do Německa. Zmiňuji se o tom jako o ilustraci pro pocit ohrožování Německem, kterým prý podle názoru amerických jasnovidců trpí rumunská vláda. Bylo však naprosto jasné, že nemůže být úkolem Německa stavět se trvale na odpor vývoji nebo snad dokonce bojovat za stav, za který bychom nikdy nebyli mohli převzít odpovědnost Nastal tedy onen okamžik, kdy jsem se rozhodl prohlásit jménem říšské vlády, že nepomýšlíme na to, nechceme se dále nechat zatěžovat odiem, že si snad udržujeme otevřenou cestu k německému pochodu do Rumunska a že se tedy nestavíme na odpor proti přání Polska a Maďarska po společné hranici. Poněvadž kromě toho se česká vláda vrátila ke svým starým metodám a také Slovensko projevilo své přání po samostatnosti, nemohlo byt řeči o dalším zachování statutu. Versailleská konstrukce Československa se přežila sama. Propadla rozkladu nikoliv snad proto, že Německo to chtělo, nýbrž proto, že trvale nelze zachovat života neschopné státy, uměle zkonstruované u konferenčního stolu. Německo proto také několik dnů před rozkladem tohoto státu odmítlo z Anglie a Francie došlý dotaz o zárukách pro něj, neboť již chyběly všechny kdysi Mnichovem pro to i předvídané předpoklady. Naopak, když se konečně německá říšská vláda - a již potom, kdy celý útvar se už začínal rozkládat a prakticky se již rozložil - rozhodla nyní rovněž zakročit ze své strany, stalo se to jen jako výkon samozřejmé povinnosti.

»Jasný názor Německa«

Nutno ještě podotknout toto: Německá říšská vláda vyjádřila již při první nástupní návštěvě českého ministra zahraničních věcí Chvalkovského v Mnichově jasně svůj názor na budoucnost Československa. Já sám jsem tehdy ubezpečil pana ministra Chvalkovského, že s předpokladem loajálního zacházení s velikými německými menšinami, které zůstaly v českých zemích, a s předpokladem uklidnění celého státu můžeme spoléhati na loajální stanovisko Německa a že z naší strany nechceme činit tomuto stavu nijakých překážek. Neponechal jsem však také žádných pochybností, že v tom případě, kdyby Československo podniklo nějaké kroky ve smyslu politických tendencí odstoupivšího pana dr. Beneše, Německo by nepřijato vývoj v tomto směru, nýbrž by jej zadusilo již v zárodku. Připomněl jsem tehdy také, že zachování tak mohutného vojenského arsenálu ve střední Evropě nemá smyslu a účelu a že by muselo být považováno jenom za ohnisko nebezpečí. Jak správná byla tato moje výstraha, to se dokázalo pozdějším vývojem. Ustavičně vzrůstající šeptaná propaganda jakož i postupný návrat českých časopisů k dřívějšímu způsobu psáni musel ukázati lidem nejpošetilejším docela jasně, že již v krátké době budou obnoveny staré poměry. Nebezpečí vojenského konfliktu bylo pak tím větší, že se vždy muselo počítat s tím, že nějací šílenci by se mohli zmocnit tam nahromaděného obrovského válečného materiálu. V tom bylo nebezpečí výbuchu nedohledného rozměru. Na důkaz toho chci vám, poslanci, poskytnout pohled na přímo obrovské číslice tohoto středoevropského mezinárodního skladiště třaskavin. Po obsazení tohoto území bylo zabaveno a zajištěno:

A.       Letecká zbraň: 1. letadla 1582, 2. protiletadlová děla 501.

B.       Armáda: 1. děla (lehká a těžká) 2175,2 vrhače min 785,3, tanky 469,4. kulomety 43 876,5. pistole 114 000,6. pušky 1 090 000.

C.       Střelivo: 1. Střelivo pro pěchotu přes miliardu výstřelů. 2. Střelivo pro děla a plynové přes tři miliony výstřelů.

D.       Jiný válečný materiál všeho druhu, jako pro stavbu mostů, nástroje naslouchací, světlomety, nástroje měřicí, motorová vozidla a zvláštní motorová vozidla v největším množství Jsem přesvědčen, že je štěstí, že se mi podařilo zásluhou odpovědných mužů na druhé straně, projevivši se v poslední minutě, zabránit takovým výbuchům a nalézti řešení, které podle mého přesvědčení definitivně odstraňuje ze světa tento problém jako ohniska středoevropského nebezpečí Tvrzení, že toto řešení je v rozporu s mnichovským ujednáním, nemůže býti ničím odůvodněno nebo potvrzena Mnichovské řešení nemohlo býti za žádných okolností považováno za konečné, neboť mnichovské řešení doznalo samo, že další problémy ještě vyžadují řešení a rozřešeny býti musí. Ze se pak ti, jichž se to týkalo - a to rozhoduje - neobrátili na čtyři mocnosti, nýbrž jenom na Itálii a Německo, to opravdu nemůže nám býti vytýkáno. Stejně nám nemůže být vytýkáno, že stát konečně jako takový sám se rozpadl a že tím již přestalo existovat Československo. Ze však, když etnografický princip již dávno pozbyl své účinnosti, nyní také Německo vzalo své přece tisícileté zájmy, které jsou rázu nejen politického, nýbrž i hospodářského, do své ochrany, je zajisté samozřejmé. Zda řešení, které Německo nalezlo, je správné nebo nesprávné, to ukáže budoucnost Jisto však je, že toto řešení nepodléhá anglické kontrole nebo anglické kritice, neboť země Čechy a Morava nemají jako poslední zbývající území bývalého Československa již vůbec nic společného s mnichovskou úmluvou. Právě tak jako anglická opatření, řekněme v Irsku, nechť jsou správná nebo falešná, nepodléhají německé kontrole nebo kritice, je tomu i při těchto starých německých kurfiřstvích. Prostě nemohu pochopit, jak možno na tento případ vztahovat úmluvu, která byla v Mnichově osobně potvrzena mezi panem Chamberlainem a mnou, neboť tento případ Československa byl přece upraven v mnichovském protokolu čtyř mocností, pokud tehdy vůbec upraven býti mohl. O ostatních věcech bylo ujednáno, že kdyby zúčastněné strany se nemohly dohodnouti, mohou se obrátit na čtyři mocnosti. Ty se pak po třech měsících měly sejiti k další poradě. Avšak tyto zúčastněné strany se vůbec neobrátily na čtyři mocnosti, nýbrž jenom na Německo a Itálii. Jak to bylo konec konců oprávněné, je zřejmé z toho, že ani Anglie, ani Francie nic proti tomu nenamítaly, nýbrž beze všeho také samy přijaly rozhodčí výrok, který učinily Německo a Itálie.

(Mezititulky redakce), Haló noviny, 16.10.2017, str. 6