Březen 1939. Projev Adolfa Hitlera I

Dne 15. března 1939 vtrhla do českých zemí německá nacistická armáda. Adolf Hitler měl zájem podat světu vysvětlení a zdůvodnění, a proto jeho projev z 18. dubna 1939 nacistická propaganda rozšířila nejen v Německu, ale diplomatickou cestou ho poskytla také zástupcům cizích států. Dodnes nacionalistické kruhy z jeho projevu čerpají argumenty, sytí tím populární, ale současně i dogmatické přehledy a příručky sudetoněmeckých dějin. Z rozhodnutí německého ministra propagandy Josefa Goebbelse (1897-1945) byl Hitlerův projev, ve kterém také vysvětluje vznik protektorátu Cechy a Morava a současně odpovídá na projev amerického prezidenta F. D. Roosevelta, varujícího svět před nacismem, masově rozšířen.

Tento projev publikujeme bez komentáře...

Text projevu

Když se v průběhu stěhování národů začaly z příčin nám nevysvětlitelných stěhovat německé kmeny z dnešního českomoravského prostoru, vsunul se do tohoto prostoru mezi ně a mezi Němce, kteří ještě zbyli, cizí slovanský národ. Jeho životní prostor je od té doby ve formě podkovy obklíčen německým národem. Hospodářsky je trvale nemyslitelná samostatná existence těchto zemí kromě v souvislosti s německým národem a s jeho hospodářstvím. Kromě toho však žily v tomto českomoravském prostoru téměř čtyři miliony Němců. Národní zničující politika, zahájená pod tlakem české většiny, zvláště po versailleském diktátu, zčásti však také hospodářské podmínky a vzrůstající nouze vedly k vystěhovalectví tohoto německého elementu, takže počet Němců, kteří tam zbyli, poklesl na 3,7 milionu. Území je na svém okraji uzavřené, osídleno Němci, má však také uvnitř velké německé jazykové ostrovy. Český národ je svým původem nám cizí. Avšak v tisíciletém společenství byla jeho kultura formována a vytvořena podstatně pod německým vlivem. Jeho hospodářství je výsledkem příslušnosti k velkému hospodářství německému. Hlavní město této země bylo po čas německým císařským městem, je v něm nejstarší německá universita. Četné domy, radnice, šlechtické a měšťanské paláce jsou svědky německého kulturního vlivu. Český národ sám vytvořil svůj poměr k národu německému ve staletích tu těsněji, tu volněji: a každé těsnější přimknutí vedlo k rozkvětu německého a českého národa, každé rozdělení ke katastrofě. Přednosti a hodnoty německého lidu jsou nám známy.

Avšak také český lid zasluhuje v celku svých obratných schopností, své pracovitosti, své píle, své lásky k vlastní domácí půdě a k vlastnímu národu naší úcty. Opravdu byla údobí, v nichž respektování národních skutečností bylo něčím samozřejmým. Demokratičtí mírotvorci z Versailles mohou se dovolávat zásluhy, že tomuto českému národu přiřkli zvláštní úlohu trabanta, kterého možno nasadit proti Německu. Za tím účelem přiřkli státu ve své české národní substanci vůbec života neschopnému svévolně cizí národní statek, to jest tedy: znásilnili jiné národnosti, aby tímto způsobem mohli státně zabezpečit zjevné ohrožování německého národa ve střední Evropě, neboť tento stát, jehož tak zvaný státní národ byl v menšině, mohl být zachován jedině brutálním znásilňováním národnostní většiny. Toto znásilňování bylo však opět myslitelné jedině za poskytnutí ochrany a pomoci se strany evropských demokracií. Tato pomoc dala se však očekávat jedině tehdy, jestliže tento stát věrně převezme a bude ochoten hrát úlohu, která mu byla přidělena při jeho narození. Touto úlohou však nebylo nic jiného, nežli znemožňovat konsolidaci střední Evropy, být mostem bolševické útočnosti do Evropy a především lancknechtem evropských demokracií proti Německu. Všechno ostatní vzniklo pak samo sebou. Čím více chtěl tento stát plnit tuto svou úlohu, tím větší byl odpor národních menšin, které se tomu vzpíraly, čím více však vzrůstal tento odpor, tím silnější musilo být potlačování. Toto neodvratné napětí ve vnitřních poměrech vedlo opět k tím větší závislosti na demokratických evropských zakladatelích státu a dobrodincích, neboť jenom oni byli s to trvale hospodářsky zachovávat nepřirozenou umělou existenci tohoto útvaru.

Jediný zájem

Původně mělo Německo v podstatě jenom jeden zájem: to je vysvobodit téměř čtyři miliony Němců v této zemi z jejich nesnesitelné situace a umožnit jim návrat do jejich vlasti a tím i k tisícileté říši. Bylo zřejmé, že tento problém hned otevřel celý problém ostatních národností, stejně však i skutečnost, že odchod všech národností musí připravit zbývající stát o všechnu možnost života, což bylo jasné versailleským zakladatelům státu, neboť právě proto, že to věděli, usnesli se znásilnit ostatní menšiny a proti jejich vůlí je vnutit do této diletantské státní konstrukce.

Nikdy jsem nenechával pochybnosti o tomto svém názoru a stanovisku. Zajisté, dokud Německo samo bylo bezmocné a bezbranné, mohlo se toto znásilňování téměř čtyř milionů Němců provádět bez praktického odporu říše. Ale jenom politické dítě mohlo věřit, že německy národ zůstane na věky ve stavu z roku 1919. Jenom tak dlouho, dokud německé vedení státu měli mezinárodní zemězrádci, vydržovaní z ciziny, mohlo se počítat s trpělivým snášením těchto hanebných poměrů. Jakmile však po vítězství nacionálního socialismu museli tito zemězrádci přeložit svůj domicil tam, odkud také přijímali své peněžité podpory, bylo řešení tohoto problému již jenom otázkou času. A šlo při tom výlučně jen o otázku tím postižených národností, nikoliv o otázku západní Evropy.

Bylo zajisté pochopitelné, že se západní Evropa zajímala o umělý stát, vytvořený v jejím vlastním zájmu, že však národnosti, ležící okolo tohoto státu, budou tento zájem považovat za směrodatný pro sebe, to bylo mylnou domněnkou, které mnozí snad litují, a pokud tento zájem směřoval pouze k finančním podporováním tohoto státního útvaru, nebylo by bývalo námitek z německé strany, kdyby tento finanční zájem nebyl býval konec konců rovněž podřizován výlučně jen mocensko-politickým cílům demokracií. Ale také finanční podporování tohoto státu sledovalo jenom jedinou vůdčí myšlenku: Vytvořit vojensky vysoce vyzbrojený stát s úkolem být baštou, vnikající do říše, baštou. která — buď jako východisko vojenských podniků ve spojení se západním vpádem do říše nebo jenom jako opěrný bod pro letadla slibovala cenu, o níž nelze pochybovat. Co se očekávalo od tohoto státu, vysvítá nejjasněji z konstatování francouzského ministra letectví Pierra Cota, jenž řekl docela klidně, že úkolem tohoto státu je být v každém případě konfliktů letištěm pro přistávání a odlet bombardovacích letadel, z něhož možno v několika málo hodinách zničit nejdůležitější německá průmyslová střediska. Je proto pochopitelné, že německé vedení státu se své strany rovněž rozhodlo zničiti toto bombardovací letiště. Neučinilo toto usnesení snad z nenávisti k českému národu, právě naopak, neboť v průběhu tisíciletého soužití byla mezi německým a českým národem často staletá období nejtěsnější spolupráce a mezi nimi ovšem jenom krátká období napětí. V takové době napětí může zajisté vášeň lidí vzájemně zápolících v nejpřednějších zákopech národních pozic zatemnit smysl pro spravedlnost a tím i vést k mylnému celkovému posuzování. To je příznačnou známkou v každé válce. Avšak ve velkých epochách soužití plného porozumění byly oba národy vždy zajedno, že vzájemně si mohou činit posvátný nárok na úctu a respektování svého národního života.

Jako rádce?

Já sám jsem také v těchto letech boje nevystupoval vůči českému národu nikdy jinak, než jako rádce, aby cestou spravedlivého zacházení s národními menšinami navázali dorozumění. Já pro svou osobu byl jsem rozhodně ochoten pokusit se s trpělivostí, a bude-li nutné, na dlouhá léta o takový mírumilovný vývoj. Avšak právě toto mírumilovné řešení bylo štváčům z demokracií trnem v oku. Oni nenávidí nás Němce a nejraději by nás vyhubili. Čím však jsou pro ně Cechové? Prostředkem k cíli. Co je zajímá osud malého statečného národa, co se starají o životy statisíců statečných vojáků, kteří by se byli stali obětí jejich politiky? Těmto západoevropským mírovým štváčům nešlo o to vybudovat mír, nýbrž nechat prolévat krev, aby se jim tímto krveproléváním podařilo rozeštvat národy a potom nechat prolévat krve ještě více. Proto byla vymyšlena a pražské veřejnosti podvodně předstírána německá mobilizace. Měla dodat argumenty pro mobilizaci českou. Věřilo se však především, že její pomocí bude možno vykonat volby v Sudetech, které se již nemohly odkládat, pod žádoucím vojenským nátlakem. Podle jejich mínění byly pro Německo již jen dvě možnosti: Buď přijmout tuto českou mobilizaci a tím spolknout zahanbující porážku, nebo konflikt s Československem, krvavou válku, a tím snad i možnost zmobilizovat národy západní Evropy na těchto věcech vůbec neinteresované, rovněž je uvést v nezbytné omámení a potom pohroužit lidstvo v novou katastrofu, při níž jedni mají čest ztratit svůj život a jiní milou příležitost dělat válečně obchody.

Mé rozhodnutí

Znáte, poslanci, moje tehdy ihned učiněné rozhodnutí:

1. Rozřešení této otázky, a to ještě v roce 1938 nejpozději 2. října.

2. Připravovat toto řešení všemi oněmi prostředky, které nemohou zanechávat pochybnosti, že každý pokus vměšovat se byl by odražen nyní sjednocenou silou národa.

Tehdy jsem nařídil a poručil vybudování našich západních opevnění. Byla již 25. září 1938 v takovém stavu, který třicetkráte nebo čtyřicetkráte předstihoval schopnosti odporu dřívější Siegfriedovy linie ze světové války. Jsou nyní podstatně dohotovena a jsou nyní doplňována mnou později nařízenými liniemi před Cáchami a Saarbrückenem. Také tyto linie jsou již ve velké míře schopny obrany. Za stavu, v němž se dnes nalézá toto nejmohutnější opevnění všech dob, může se německý národ oddávat uklidňujícímu přesvědčení, že se žádné moci na světě nepodaří tuto frontu kdy prorazit. Když pak provokační pokus českou mobilizaci ještě nevedl ochránce nejen jednostranného národního a říšského zájmu, nýbrž také jako muž, jenž má český národ v úctě. Jedno je jisté: kdyby se bylo demokratickým pomocníkům při porodu tohoto státu podařilo dosáhnouti svého posledního cíle, pak rozhodně by nebyla bývala zničena německá říše, ačkoli bychom rovněž utrpěli těžké ztráty. Nikoliv: Český národ byl by pravděpodobně podle své velikosti a své polohy musil nést následky mnohem strašlivější, ano, jak jsem přesvědčen, následky katastrofální. Jsem šťasten, že se byť i k hněvu demokratických interesentů podařilo odvrátit zásluhou naší vlastní umírněnosti, avšak také zásluhou prozíravosti českého národa tuto středoevropskou katastrofu. To, zač kdysi po desetiletí bojovali nejlepší a nejrozvážnější Čechové, je tomuto národu přiznáno v nacionálně socialistické německé říši již předem, to je právo na vlastní národnost, právo pěstovat tuto národnost a právo tuto národnost vyžívat.

(Mezititulky redakce) (Dokončení příště)

Haló noviny, 9.10.2017, str. 6

Přišlo e-mailem