Brexit a Lisabon nejdou dohromady

Rozhovor Haló novin s ústavním právníkem Jaroslavem Kubou

Britové se rozhodli odejít z Evropské unie. Jak podle vás bude proces odchodu nyní probíhat? Jak dlouho? Kdy bude definitivně završena čím? Jak se takový odchod vlastně dělá?

Formálně se jedná o proces »vystoupení členského státu z Unie«, upravený v článku 50 Smlouvy o EU ve znění Lisabonské smlouvy. Pokud se členský stát podle svých ústavních předpisů rozhodne vystoupit,oznámí to jako svůj »záměr«Evropské radě, která má 28 členů s hlasovacím právem. Jsou jimi z každého státu jeho hlava či premiér.Dalšími členy (bez hlasovacího práva) jsou její předseda Donald Tusk. A za tzv. Komisi, tvořenou komisaři, kteří nesmí přijímat instrukce ze státu, z nichž se rekrutují, aby mohli prosazovat jen zájmy EU, její předseda Juncker.

Evropská rada vymezuje priority politiky EU, ale také podle článku 50 dává EU pokyny k uzavření Dohody o podmínkách vystoupení. Tato dohoda se sjednává v souladu s čl. 218, odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. Komise pak dá Radě doporučení, aby se rozhodla»dát zmocnění k zahájení jednání«a jmenovala vyjednavače.

Dodávám, že Rada má reprezentovat zájmy vlád členských států, které v ní mají po jednom zástupci na úrovni ministra. Rada přijímá legislativu společně s Evropským parlamentem,který má fungovat jako reprezentant občanů EU.

Ta také jménem Unie uzavře dohodu s vystupujícím státem, jestliže s ní bude souhlasit kvalifikovanou většinou. Ale než se k tomuto postupu podle čl. 238, odst. 3 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie dostane, musí europarlament s dohodou souhlasit většinou z celkových 751 hlasů. V Radě musí pro dohodu hlasovat nejméně 72 % clenu zastupujících státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva EU.

Jde tudíž o složitou proceduru zahrnující Evropskou radu, Radu, Komisi a Evropský parlament. Pokud se protáhne nad dva roky od »oznámení záměru«, může být Evropskou radou tato doba prodloužena.

Číhá v tom procesu nějaký zádrhel?

Záměrně jsem citoval z tzv. Lisabonské smlouvy (Smlouva o EU a Smlouva o fungování Evropské unie po jejím přijetí platí v jejím znění, a tvoří s ní jeden obšírný,a málo srozumitelný guláš), aby vynikl rozdíl mezi existencí demokratické právní úpravy na papíre, kterou má EU k dispozici, a reálným postupem těch, kteří si osobují za ni rozhodovat.

Povšimnete si - než se sešlo předsednictvo Evropského parlamentu,aby svolalo mimořádné plénum na 28. června 2016, reagující na brexit, tak si Němci tři dny před tím svolali do Berlína ministry zahraničí šesti zakládajících zemí. Kromě sebe ministry z Francie a Itálie, Nizozemska, Belgie a z Junckerova Lucemburska. Ačkoli ještě 23. června 2016 nekorunovaná hlava EU, německá kancléřka, ujistila, že dopady brexitu nebudou odděleně řešit menší skupiny států, ale celá EU…

Čtenář si v této chvíli může říci, že jde  jen o ukázku toho, jak byrokraté v EU dělají jednoduché věci složitě. Ale to je zjednodušující klam. Neboť mezi EU a vystupujícím členem nejde v této proceduře o uzavření pouhé formální dohody o vystoupení.Nýbrž, cituji z odst. 2, čl. 50, o stanovení podmínek tohoto aktu! Zdůrazňuji:»stanovení« podmínek, nikoli jejich dohodnutí. Neboť – a to již cituji odstavec čtvrtý, »člen Evropské rady nebo Rady, který zastupuje vystupující členský stát, se nepodílí na jednáních ani rozhodnutích Evropské rady nebo Rady, která se jej týkají«.

Chcete tím říci, že Británie nebude moci o podmínkách svého vystoupení spolurozhodovat? Že půjde o diktát?

Diktát je silné slovo, asociující z minulosti cosi, v německém originále označené slůvkem Abkommen, a uzavřené podle hesla »o nás bez nás«…

Nicméně - co to má být za vyváženou dohodu, když jedna ze dvoustran – vystupující člen – nemá možnost do jejího obsahu mluvit? Jen si dva roky, nota bene s omezením práv člena Unie, má počkat, před jakou hotovou věc bude postavena!

Ve stohu stránek Lisabonské smlouvy nenaleznete pravidla či návod na vypracování podmínek vystoupení. Takže v praxi je jen na úvaze Rady a Evropské rady, a Komise,jaké podmínky stanoví.

Ano, odst. 2, cl. 50 cosi o podmínkách dohody naznačuje formulací, že bude uzavřena s přihlédnutím k rámci budoucích vztahů vystupujícího státu s Unií. Avšak pokud členské státy musí pod hrozbou sankcí »poslouchat« instituce Evropské unie, bude pro ni problémem je zavázat, aby uplatňovaly nějaké sankce proti vystoupivšímu státu? Zejména, kdyby neuzavřel, či neplnil »dohodu o podmínkách vystoupení«, které pro něho nebudou stanoveny příznivě?

A proč nemají být příznivé?

Proč Lisabonská smlouva zakazuje vystupujícímu státu podílet se na jednáních a rozhodováních Evropské rady nebo Rady, která se jej týkají? Není to proto, aby členské státy neopouštěly EU, a když se k tomu rozhodnou, aby to zase změnily? Podtlakem? Tím, že se jim stanoví nepříznivé podmínky, například povinnost vrátit EU rozdíl toho, co jí stát během členství dal a ona mu poskytnula. Včetně úroku.

EU dosud s nikým nemusela aktivovat čl. 50, takže si tuto proceduru lze představovat třeba tak, že »dne toho a onoho jsme vám poskytnuli dotaci na to či ono. Je vaší věcí, zda jste za to postavili něco obecně prospěšného, či z toho někdo slepil hnízdečko jen pro sebe. Ale to nám vrátíte, či budete splácet, s přihlédnutím k rámci vašich budoucích vztahů s Unií.« Jinak vám nastanou vůči EU problémy. Neboť, jak plyne z odst. 4,cl. 50, »smlouvy přestávají být pro dotyčný stát použitelné dnem vstupu dohody o vystoupení v platnost«. Ostatně – nevyhrožuje EU ekonomickými sankcemi členským státům v souvislosti s kvótami na přijímání běženců již v současnosti?

Zdůrazňuji, že prezentuji tzv. teleologický,neboli »účelový« výklad ustanovení čl. 50. Což je metoda běžná pro ústavně právní normy, a text článku 50 tento výklad neznemožňuje. Na což jsem na podzim2009 jako zástupce 17 senátoru,v řízení o souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem ČR, upozorňoval Ústavní soud ČR - že její článek 50 je nejen v rozporu s článkem1, odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož je ČR svrchovaný stát, ale v praxi muže být i nástrojem EU zabraňujícím z ní vystoupit…

Takže bude Británie tlačena zůstat v Unii?

S ohledem na takový výklad článku 50 bude vystupující stát postaven před následující dilema. Buď setrvat na svém rozhodnutí, ale za vnucených podmínek, proti nimž se nebudou bouřit jen ti, kteří byli proti vystoupení. Nebo změní rozhodnutí a nevystoupí, a EU mu »pomůže« proti bouřícím se zastáncům vystoupení.

Vzpomeňme, jak před rokem Tsipras, v situaci nevylučující odchod země z EU, »odkopnutím« výsledku referenda, a zároveň ministra financí Varoufakise, vrátil Řecko k poslušnosti EU…

Tsiprasův nepředstavitelný veletoč může provokovat úvahu o příčinách bleskových »palácových« změn po referendu v Londýne. Nad tím, co vystrašilo Camerona, Farage a Johnsona tak, že se přes noc z nich stali v očích veřejnosti zrádci. Tak jako vloni Tsipras.

O příčině můžeme jen spekulovat. Konstatovat lze jen to, že »rychlokvašená« premiérka Theresa Mayová odsunula »oznámení záměru« vystoupit z EU na neurčito. V podstatě až na brexit přistoupí Skotsko. Jeho premiérka Sturgeonová by ale v takovém případe zvolila odvetné referendum k vystoupení z Velké Británie, a setrvání Skotska v EU.

Britové jsou tedy podle vás v pasti?

Ne zcela. Geopolitická situace může zastáncům brexitu pomoci.Nezapomínejme, že celá Evropská unie vznikla k 1. listopadu 1993 nejenom pro blaho svých členu, jak to tvrdí svým obyvatelům. Ale po období od června 1989, tj. počátku zhroucení režimu v Polsku, až do 26. prosince  1991, po zániku SSSR. Čili z geopolitického aspektu k mocenskému obsazení uvolněného prostoru. Jak v zaniklé sféře vlivu Východu, tak i v logice strategických cílů tzv. globalizace ve vztahu k dalším státům.

Vzhledem k dramatizujícímu se vývoji v USA, které již nejsou schopny provést ani cosi pro ně vždy tak rutinního jako vojenský převrat, notabene v Turecku, osud brexitu nejspíše určí až vítěz tamních prezidentských voleb. Donald Trump se o něm již vyjádřil pochvalně. V případě úspěchu Clintonové se na brexit nejspíše zapomene v rámci nějakých ústupků Británii…

Jan STERN, Haló noviny, 13.8.2016, str.  3

Přišlo e-mailem