Při
každoroční vzpomínce na osvobození Československa na jaře 1945
se myšlenky mnoha lidí vracejí k problematickému bombardování
Prahy a mnoha jiných měst americkým letectvem v posledních
týdnech války. A znovu se naskýtají otázky proč? Proč se
bombardovalo ještě tehdy, když byl výsledek války jednoznačně
rozhodnut, válečná výroba ochromena a pokud ještě vůbec nějaké
podniky pro wehrmacht dodávaly, nemohlo to naprosto ohrozit rychlý
postup Rudé armády, která osvobozovala většinu našeho
území.
Názory se dodnes různí.
Někteří to považují za omyl, náhodu, či navigační úmysl
zničit něco zemi, která bude patřit do velmocenské sféry SSSR.
Každopádně je zarážející, že ani 65 let po válce není tato
otázka jednoznačně vysvětlena a uzavřena vyjádřením
oficiálních míst, což mnoho pamětníků při dlouho očekávalo.
Když se však zamyslíme nad fakty, zjistíme, že bombardování
našeho území spojenec-kým letectvem začalo již na podzim 1944.
Tedy poté, když byla Evropskou komisí, která pracovala v Londýně,
stanovena demarkační čára mezi Rudou armádou a vojsky západních
spojenců tak, že prakticky celé území Československa spadalo do
oblasti operací Rudé armády. Ale přesto došlo k mnoha náletům
na naše různá města, k ničení průmyslu, značným materiálním
škodám i mnohočetným lidským obětem.
Kromě demarkační
čáry byly rovněž stanoveny hranice vzdušného prostoru mezi
letectvem SSSR a spojeneckým letectvem. Takže spojenecké letectvo
mohlo působit ve vzdušném prostoru vyhrazeném SSSR jenom se
svolením velení Rudé armády. Když tedy americké bombardovací
svazy ze základen v Itálii měly být použity k bombardování
německých cílů v Horním Slezsku, což se prakticky provádělo,
musely mít k přeletu povolení generálního štábu Rudé
armády.
Ve svých memoárech nazvaných Generální štáb za
války – kniha druhá, o tom píše tehdejší náčelník operační
správy Rudé armády a zástupce náčelníka generálního štábu
Rudé armády, generál armády S. M. Štemenko (v českém překladu
vydalo Naše vojsko v roce 1974).
Uvádí: „Hlavní město s
námi spřáteleného Československa mělo v plánech hlavního
velení velmi významné místo. Naše strategické velení se
všemožně snažilo zachránit toto nádherné starobylé město s
mnoha kulturními památkami před zničením. Především jsme
museli chránit Prahu před americkými bombami, protože naší
spojenci ji pravidelně zařazovali do seznamu objektů určených k
bombardování. Protože město spadalo do pásma činnosti
sovětských vojsk, museli si spojenci dávat schválit seznamy
objektů k bombardování. Generální štáb systematicky škrtal
Prahu ze seznamu.“ (str. 375–376)
Toto svědectví, které
doposud pozornosti širší veřejnosti unikalo, tedy svědčí o
tom, že bombardování Prahy bylo záměrem amerického velení.
Jestliže generální štáb Rudé armády Prahu jako cíl pravidelně
vylučoval, jak je možné, že navzdory tomu bombardována byla?
Nebylo tomu tak, že Praha jako cíl sice byla ze seznamu vyloučena,
ale když americké bombardovací svazy přelétávaly z Itálie na
Sasko, jedna skupina „náhodou bombardovala“ Prahu?
Existují
i jiná svědectví. Ve sborníku Přísně tajné č. 3/2005 Zdeněk
Mahler v článku nazvaném Květná neděle, popisuje nálet
amerických bombardovacích svazů na Prahu 25. března 1945. Byl
proveden v několika vlnách. Bombardování přineslo peklo i zkázu.
A výsledek – 235 mrtvých, 417 zraněných, 90 objektů zcela
zničeno, 1360 značně poškozeno. Autor píše: „Jaký tedy mělo
bombardování smysl? Proč k němu došlo? Stal se omyl, šlo o
navigační nedopatření? Léta jsme si tragédii takto
vysvětlovali. Až v roce 1975 vyšla ve Washingtonu objemná kniha
od K. C. Cartera a R. Muellera The Army Air Forces in World War II –
Combat Chronology 1941–1945, kde jsou od strany 608 uvedena
detailní upřesnění.
K náletu 25. března 1945 startovalo z
italských letišť 650 spojeneckých letadel (bombardéry byly
doprovázeny stíhačkami Mustang a Lightning) – neděle zvolena z
ohledu na lidské životy, v továrnách se nepracovalo – cílem
byla průmyslová oblast Prahy, krycí operace směřovala na
Norimberk a Würzburg – shoz trhavých bomb (každá o váze 250
kg) trval od 11.48 do 13.02 hodin – nejsilnější ze dvanácti vln
byla sedmá (64 bombardérů) a jedenáctá (53 letounů)…
Nuže,
nejednalo se o přehmat, nebyla to mýlka. Je nasnadě, o co bohužel
šlo…“ končí článek Zdeňka Mahlera. Domnívám se, že k
tomuto konstatování není co dodat. Nicméně zůstává mnoho
nezodpovězených otázek. Škoda, že generál Štemenko nenapsal,
jak sovětské velení na bombardování cílů, které nebyly
schváleny, reagovalo. A to, že hovořil jen o škrtání Prahy z
amerického seznamu znamená, že ostatní cíle bombardované těsně
před skončením války, byly generálním štábem schváleny?
Anebo, protože válka končila, bylo zbytečné se takovými detaily
zabývat? Každopádně by stálo za námahu prostudovat podrobně
knihu citovanou Zdeňkem Mahlerem, případně další dokumenty,
které již byly odtajněny a zjistit, jak to bylo s ostatními
bombardovanými českými městy a udělat za touto záležitostí
definitivní tečku.
Josef Mikš
Webové stránky www.ceskenarodnilisty.cz