J

Jana Bobošíková

Nebudu mlčet

(Výňatky z knihy)

Bojovníci za národní zájmy v akci, po boku Posselta

Jakmile jsem vstoupila do Evropského parlamentu, začala jsem dělat něco, co ostatní překvapilo – začala jsem plnit svůj volební slib, že nebudu mlčet ani v Bruselu. …

Chci mluvit o tom, jak jsem velmi rychle pochopila, že Evropský parlament je politické prostředí a uzavírají se tam různé politické obchody. Jeden z nejšpinavějších uzavřela česká pravice prezentovaná ODS, lidovci, Sdružením nezávislých kandidátů a Evropskými demokraty, což jsou lidé jako Zahradil, Zieleniec, Hybášková a další. Ti vstoupili do společného klubu s evropskými lidovci, kde jsou také poslanci CDU-CSU, k nimž patří zejména Bernd Posselt, šéf sudetoněmeckého landsmanšaftu. Organizace, která trvale usiluje o změnu uspořádání po druhé světové válce a neustále si klade územní a majetkové požadavky na naši republiku. U zrodu této organizace stáli nacisté a já velmi pečlivě rozlišuji mezi Němci, mezi nimiž s manželem máme spoustu přátel, mezi sudetoněmeckým landsmanšaftem, který neustále přichází s tak nestoudnými požadavky jako je neplatnost Postupimské dohody, nepřiznání územního práva České republice na Karlovarské oplatky nebo na Olomoucké tvarůžky a další. V Praze mají jakousi kancelář, která vůbec není registrována na ministerstvu vnitra a kam neváhají zavítat vysocí čeští církevní hodnostáři i někteří poslanci a senátoři, a nikdo s ní neumí nic udělat. S nároky landsmanšaftu jdou ruku v ruce neustále deklarované nároky šlechtických kolaborantských rodů, jako jsou Kinští, Walderode a další. Jde o desítky miliard, v případě úspěchu, kdy by se právníkům těchto kolaborantských rodů podařilo Benešovy dekrety prolomit, přišla by Česká republika např. o palác Kinských na Staroměstském náměstí nebo o polovinu Národního parku České Švýcarsko. Advokáti těchto lidí jdou tak daleko, že srovnávají dekrety prezidenta Edvarda Beneše s nacistickými norimberskými zákony namířenými proti Židům. …

***

Manžel hovoří velmi dobře německy a jednou se dal ve Štrasburku do řeči s jedním mladým poslancem za CSU. Ten mu se škodlivou radostí sdělil, co naši poslanci za ODS podepsali s evropskou lidoveckou frakcí, aby do ní mohli vstoupit. Nevěřili jsme vlastním uším. Podepsali prý totiž naprosto nestoudné věci – že se zasadí o podpis smlouvy České republiky s Vatikánem, že nebudou otevírat otázky minulosti, že na půdě Evropského parlamentu nebudou vystupovat proti Evropské ústavě. Takže pan Zahradil, který proti ní hřímá doma, v Evropském parlamentu jen sedí a mlčí. …A také v den svého protestu proti této ústavě měli kolem krku jen velmi nenápadné stužky s nápisem : No EU Treatment. Tito zástupci našich voličů dali šanc svou vlast jenom proto, aby mohli být v jednom klubu i s Berndem Posseltem, s tím usměvavým chlapíkem, který má na svých internetových stránkách mapu České republiky podle svých představ – okleštěnou o příhraniční oblasti. Když Posselt hovoří o tom, že Česká republika nemá nárok na název Karlovarské oplatky, protože ty patří vysídleným (jeho slova vyhnaným) Němcům, tak mlčí opět. Jenom připomínám, že na to, aby mohl Posselt Českou republiku na jednání Evropského parlamentu tak napadnout, potřebuje několik desítek podpisů od poslanců. Nejde tedy jen o výkřiky obtloustlého mužíka, ale o nebezpečný názorový a mocenský proud, který bezprostředně sousedí s naší zemí.

Dlužno říct, že si zmíněnou dohodou naši poslanci za ODS nepomohli. Jsou považováni za Švejky v tom nejhorším slova smyslu, za třtiny, které nemají ani kousek národní hrdosti. Získali pověst politických korupčníků a klientelistů a řada kolegů si z nich dělá legraci. … Připadá mi velmi smutné, že česko – německá hranice je jediná zpochybňovaná v rámci Evropské unie. A jediná, která není kompletně uznaná. Všichni, kteří považují tyto názory za šovinistické a vyčpělé, by si měli uvědomit, že Německo nikdy neuznalo Postupimskou dohodu, že nikdy neuznalo neplatnost Mnichovského diktátu a že i v v česko – německé deklaraci zůstalo Německo výhradně vázáno svým právním řádem, ve kterém dva výše zmíněné právní akty absentují. Uráží mě i to, jak k těmto poválečným otázkám, přistupují naši ústavní činitelé. Nejen, že s Posseltem obědvají a navštěvují jeho pražskou kancelář. Dokonce se létají za peníze občanů ČR do Mnichova omlouvat za poválečný odsun…

***

Václav Klaus svého času napsal dopis hlavě Evropského parlamentu, aby umravnil své poslance, protože ho dva z nich zkritizovali za jeho postoj k Evropské ústavě. … Očekávala bych, že ho jeho názoroví souputníci z ODS zaštítí proti těm, kteří ho napadli na plenárním jednání Evropského parlamentu, veřejně vystartují. Oni to ale neudělali, a ani udělat nemohli, protože podepsali onu obludnou dohodu o tom, že proti Evropské ústavě vystupovat veřejně nebudou. Chudák Václav Klaus, když se ho nezastanou ani ti, kteří po jeho hřbetu vyšplhali až do Štrasburku. Kdo by znal nějakého pana Zahradila, Ouzkého a další, kdyby nebylo jeho?

***

Snažím se spolupracovat s Bojovníky za svobodu. Vážím si jich nesmírně. Znají dějinné souvislosti z vlastních zkušeností a jsou určitým kruhům v České republice, některým církevním představitelům a zejména lidovcům, a hlavně sudetoněmeckému landsmanšaftu nepohodlní.

Moc mě bolí, jak se vrcholní představitelé v České republice k těmto lidem chovají.

Například když ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda byl schopen říci, že jejich vliv ve společnosti slábne, protože jim tikají biologické hodiny. Až mi z toho jde mráz po zádech.

***

V té době se v Evropském parlamentu přijímala deklarace na odsouzení holocaustu. A ne všichni pro ni hlasovali, někteří utekli, jiní se zdrželi. Proto snahy landsmanšaftu nepovažuji za vyčpělé a úsměvné. Kdepak, jsou stále živé a nebezpečné.

Poté přišly obvyklé sudetoněmecké dny (které mají tak v oblibě česká katolická církev a KDU-ČSL), kde se opět volalo po zrušení Postupimské dohody. Bernd Posselt a landsmanšaft mají pevné zázemí v CSU, za kterou je poslancem v Evropském parlamentu. Sepsala jsem deklaraci, aby Evropský parlament odsoudil jakékoliv zpochybňování Postupimské dohody a obešla jsem s ní české poslance. Podepsali jen komunisté. Jan Zahradil mi vysvětlil, že to nepodepíše, protože si musím uvědomit, komu patří český tisk (měl na mysli podnikatele z Posseltova Bavorska), a oni si to s ním nehodlají rozházet. Další mí řekli, že by je šéf lidovecké frakce v Evropském parlamentu za podpis zabil… A tak jsme deklaraci předložila společně s poslanci z jiných zemí.

***

Nedá mi, abych se nezmínila o tom, jak dokáží někteří němečtí vlastníci českého tisku doslova řídit Českou republiku a prosazovat své národní zájmy na úkor českých občanů. Jasně jim nahrává i fakt, že naši veřejní reprezentanti nemají definováno, co je státním zájmem České republiky. A nemají to velmi často ujasněno ani ve svém nitru.

V době, kdy Mladá Fronta Dnes mlaskala blahem nad aférou kolem bytu premiéra Grosse, mě tento deník požádal o zásadní rozhovor pro svůj magazín. … Vysvětlila jsem mu, že jde o kampaň mediálně mocenského souručenství majitelů tisku a jejich politických příznivců. Rozhovor nikdy nevyšel. …

Nabízela se otázka, komu takový humbuk prospívá. Odpověď jsem zjistila záhy. Když se v našem tisku halasně propírala kauza bytu Stanislava Grosse, tak se lidem typu Posselta podařilo v Evropské komisi v Bruselu prosadit znevýhodnění českých příhraničních firem. Pozornost veřejnosti i politiků byla umně nasměrována jinam, všem našim novinářům to z „nepochopitelných“ důvodů uniklo. Kdyby nebylo našeho velvyslance v Německu Borise Lazara, tak by to snad i prošlo. Kdyby si Lazarovu nótu nepřečetlo pár lidí na velvyslanectví v Bruselu, kdybychom se s poslancem Miloslavem Ransdorfem nehádali a neotravovali evropské komisaře, tak by toto nemravné opatření v dokumentu zůstalo. Proto je velmi důležité vědět, komu patří „české“ noviny …

***

Každý člověk by v sobě měl mít kus vlastenectví. Toto slovo je však nezřídka zaměňováno s nacionalismem, takže raději hovořím o státním patriotismu. Každý by se měl v rámci možností starat o rozvoj území, kde žije, pracuje, kde vyrůstají jeho děti. Aby i tyto děti, i když třeba půjdou do světa, tak šly i proto, aby jednou byly svému rodnému území prospěšní. O to by mělo jít i těm, kteří jsou za to placeni, politikům zejména.

( Nebudu mlčet, str. 120-127)

Bratrstvo pravdy a lásky v akci

…Drtivá část redaktorů vnitřně – částečně i viditelně – stála na pozicích neinstitucionalizovaného bratrstva pravdy a lásky. Tím mám na mysli KDU-ČSL, ODA, Václava Havla a hradní části ODS (pozdější Unie svobody). Odtud neustále přicházely útoky iniciované tehdejším prezidentem, namířené proti ODS a Václavu Klausovi. Někdy šlo o útoky oprávněné, častěji neoprávněné a nezřídka zákeřné.

Další část redaktorů naopak stála na straně napadené strany, tedy na straně ODS a Václava Klause….

Že se ve společnosti něco děje, bylo jasné. Čím dál častěji byli k vidění televizní redaktoři v živém rozhovoru třeba s Janem Rumlem, Ivanem Filipem či exnámořníkem Jindřichem Vodičkou. Všichni se tvářili tak tajemně, že okamžitě bylo jasné, že se něco chystá. A mezi tím vším proplouval předseda KDU-ČSL a ministr zemědělství Josef Lux, tehdy přezdívaný had na tři. Například prohlásil, že vláda sice něco schválila, ale on a jeho strana s tím nesouhlasí. Josef Lux byl mistr na ovlivňování novinářů. Scházel se s nimi v ústraní velmi často a uměl je přesvědčit, aby se na řadu problémů dívali jeho očima.

Přišel den D. Pánové Ivan Pilip a Jan Ruml po třech panácích „statečně“ oznámili Václavu Klausovi, , který byl v té době tisíc kilometrů daleko, že chtějí, aby odstoupil. Ostatně ani se netajili tím, že si museli dát něco na kuráž. Nastala velmi komická situace.

Zpravodajství České televize bylo řízeno triem Jan Ruml, Ivan Pilip a Josef Zieleniec. Dodnes vidím redaktory, jak pobíhají s mobilem na uchu po chodbách a řídí se jeho pokyny. Nechápu, jak se veřejnoprávní televizi mohlo stát, aby ve studiu seděl v hlavních zprávách ministr financí Ivan Pilip a měl tam dlouhé sólo, aniž by mu kdokoliv oponoval … Ivan Pilip tam seděl a vysvětloval národu, že to s tím tchořem Klausem už opravdu nejde dál. Prostě hnus! Česká televize se stala hlásnou troubou Sarajevského atentátu a nikdo se nad tím nepozastavoval. …

Václav Klaus si počínal velmi důstojně, i když ho to podle mne muselo citelně zasáhnout. Jenomže on všechny své protivníky převyšoval, a kromě toho se vyznal v politické strategii…

Jistě by došlo k Sarajevskému atentátu i bez České televize, ovšem ta se zachovala naprosto neprofesionálně. A chovala se tak dál. Její redaktoři se poté nadchli pro nově vznikající Unii svobody a obrazovku doslova dostali k dispozici lidé jako Vladimír Mlynář, Ivan Pilip a jim podobní… Jeden příklad za všechny, jak to tehdy se zpravodajstvím vypadalo: Ministr zahraničí Josef Zieleniec ještě před Sarajevským atentátem hrozil demisí, protože Václav Klaus neodpověděl na výstražný dopis Mezinárodního měnového fondu, který se týkal finanční situace u nás. Josef Zieleniec to České televizi oznámil s tím, aby to odvysílala. Nestranná televize by oznámila, že Josef Zieleniec sám dnes Českou televizi na tento stav upozornil… Ne tak Česká televize. Aby prezentovala Josefa Zieleniece jako čestného člověka a sebe jako investigativní médium, tak dramaticky oznámila, že podle jejího zjištění Václav Klaus neodpověděl na tak důležitý dopis, a proto chce Josef Zieleniec rezignovat na svou funkci.

Takhle manipulovala Česká televize informacemi poměrně často. …(C.d., str.28-30)

Já půjdu dál

Říká se, že v každé společenské skupině je stejné procento zlodějů a kariéristů. Ale já jsem přesvědčená, že největší procento zločinců je mezi volenými zástupci. Mezi běžnými občany jich zdaleka tolik není.

Ne všichni lidé kradou, jsou mezi nimi i ti, jimž to vadí, a těch je naštěstí ještě hodně. A právě tito lidé mi stojí za všechnu námahu. Vím, že lze žít v jiném hodnotovém systému, než je ten současný. Práce není žádná hodnota, všichni myslí na ty, kteří dělat nechtějí, pořád si vymýšlejí nejrůznější dávky pro ty, kteří nepracují. Ale nikdo se nezabývá lidmi, kteří pracovat chtějí a pracují. Je tu spousta lidí, o nichž vím, že jsou slušní, že je stejně jako mě spousta věcí štve, ale nemají energii a sílu, aby se za ty obyčejné věci šli rvát. Že se třeba nemá krást …

V době, kdy je politická nomenklatura vzájemně propletena, kdy vůbec nejde o to, kdo vyhraje ve volbách, ale o to, aby všichni byli i po volbách u toho. A tento systém bych ráda nabourala.

Ráda bych mezi politiky vnesla trochu větru, zvedla je z pohodlných křesel a donutila je k pohybu. Třeba tím, že se podaří prosadit systém „každému jedno křeslo“. Což v praxi znamená, že skutečně každý bude sedět na jedné židli. A ne, že bude mít jednu v parlamentu, další v předsednictvu strany a pár dalších v různých představenstvech podniků a společností. Já vím, že korupci zcela nezlikvidujeme, ale jde o její míru. A právě systém s jedním křeslem pro každého by jí hodně zastřihl křídla.

Také bych ráda přivedla do politiky lidi, kteří nejsou na politických platech a výhodách závislí, kteří se umí živit i jinak. Prostě lidi s pevným morálním základem, profesionály – řemeslníky, podnikatele, učitele, lékaře… Prostě bych byla ráda, kdyby se lidé přestali dívat na politiku jako na nejšpinavější zónu. Aby ji viděli jako součást života každého z nás. …(C.d., str. 130-131)

U kořene každého zla je strach – předmluva Jany Bobošíkové ke knize Rostislava Roda „Odstřelte premiéra!“

„Hlavně mi nic nevyčítejte. Asi nemáte ženu a tři dorůstající děti.“ Tak se nehájí konfident gestapa, ani donašeč StB. Ani horlivý soudruh, který v minulém režimu pravidelně dostával devizový příslib na cestu do Jugoslávie. Tak hájí 15 let po vítězství sametové revoluce v této knize prodej svého svědomí významný novinář, který neváhá špinit na objednávku kohokoliv a kdykoliv. „Je to přece jen byznys, nic osobního,“ dodává. Ano, to je jen byznys. Novinář nedělá přece nic špatného. Je jen součástí mediálně mocenské HYDRY. Jde o souručenství některých německých vydavatelů českého tisku, našich i zahraničních politiků, podplacených policistů, státních zástupců, soudců a zkorumpovaných, zaprodaných nebo hloupých novinářů. Zpočátku je spojoval zájem, o kterém někteří věděli a jiní mu jen slepě sloužili. Šlo především o vrácení církevního, šlechtického a sudetoněmeckého majetku. A o zvýšení moci katolické církve a lidovců v naší zemi. To platí dodnes. HYDRA se ale ještě nad to rozrostla. Vytvořila amorfní strukturu, která umí politiky, podnikatele, veřejné osoby i organizace instalovat, vynést na výsluní, znemožnit i zničit. Strukturu, která dovede z nevýrazného politika „udělat“ spasitele. Strukturu, která umí nepohodlného podnikatele dovést k finančnímu bankrotu nebo ho veřejně představit v hlavních zprávách spoutaného v řetězech.

O účinnosti metod a drzosti HYDRY svědčí i poslední krize vlády, kdy se poměrně snadno podařilo zlikvidovat předsedu vlády České republiky. A o tom je tato kniha.

Shrbené, poslušné a výkonné patolízaly HYDRA dobře platí. Vzpurným tvrdě hrozí. Když nepošpiníš, nezalžeš, nezmanipuluješ, neprodáš své svědomí a neposlechneš, přijdeš o místo, vliv, o peníze. Přijdeš o zvrácené potěšení beztrestně lhát kdykoliv o komkoliv. Přijdeš o slast z chvilkové moci nad těmi, o kterých píšeš, i nad těmi, pro které píšeš. O nic přece nejde – křik o svobodě slova Tě spolehlivě ochrání. Pokud náhodou ne, vždy seženeme přátel, kteří Ti dají u nás nebo venku nějakou tu novinářskou cenu. A my Tě očistíme. Ve jménu pravdy a lásky. To jsou pravidla hry. Jsi-li součástí HYDRY, máš své jistoty.

V době, kdy Mladá Fronta Dnes mlaskala blahem nad aférou kolem bytu premiéra Grosse, mě tento deník požádal o zásadní rozhovor pro svůj magazín. Redaktor se mě tázal na to, co si myslím o kauze premiérova bytu. Vysvětlila jsem mu, že jde o kampaň mediálně mocenské HYDRY a že si za to Stanislav Gross může do jisté míry sám. I proto, že řadu let přihlížel tomu, jak HYDRA vzniká, roste, sílí a získává takřka neomezenou vládu. …

Stanislav Gross si nyní stýská, že se stal předmětem mediální kampaně. Nestalo se ale nic jiného, než to, že se stal obětí HYDRY, kterou sám po řadu let udržoval při životě. I jemu koneckonců pomohla na mocenské mediální výsluní. Copak politicky neprofitoval z vylhané Klausovy vily ve Švýcarsku? Copak se neohřál v přízni vzbouřenců v krizi České televize na přelomu let 2000/2001, když se jako ministr tvářil, že se nic neděje? Už tehdy se HYDRY evidentně bál. Přilil tak jen čerstvou krev do jejích žil. A HYDRA? Vzala jen další objednávku. Na zničení premiéra Grosse.

Rozhovor v MF Dnes nikdy nevyšel. Ani jsem to neočekávala, HYDRA přece nevrazí sama sobě kudlu do zad.

Vliv HYDRY na českou společnost je obrovský. Její vůlí se řídí řada čtenářů, kteří nic netuší a prostě novinám věří. HYDRA vede pero většiny novinářů. A politici? Téměř všichni přiznávají, že jejich rozhodnutí neřídí vůle voličů, politický program nebo svědomí, ale strach z toho, jak budou vypadat v médiích. Tedy to, co o nich napíše HYDRA.

V Evropském parlamentu jsem často svědkem, jak se čeští europoslanci snaží udržovat dobré kontakty s bavorskými Křesťanskými demokraty (CSU). V EP ji výrazně reprezentuje zejména šéf sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt. Fakt, že je v čele organizace, která si dělá majetkové a územní nároky na Českou republiku, českým politikům evidentně nevadí. A tak vidím, jak poslanci za ODS, KDU-ČSL, Sdružení nezávislých kandidátů (SNK) a Evropské demokraty (ED) sedí s Posseltem ve společném politickém klubu. Europoslanci za ODS dokonce písemně slíbili, že se zasadí o podpis dohody České republiky s Vatikánem, jen aby mohli v tomto „elitním“ klubu zaujmout místo. …Protože mají europoslanci za ODS obavy z českého tisku, odmítli podepsat deklaraci, která odsuzuje sudetoněmecký landsmanšaft za to, že zpochybnil na svém posledním sněmu Postupimskou dohodu. Alespoň mi to řekli otevřeně. Ostatní europoslanci odmítli sudetoněmecký landsmanšaft odsoudit bez udání důvodu. Všichni do jednoho, kromě komunistů. Tak zbaběle vypadá boj za české národní zájmy za hranicemi naší země, v Evropském parlamentu.

Vážím si odvahy …Rostislava Roda… . Kniha, kterou právě čtete, je od těch, kteří se HYDRY nebojí. A o těch, kteří HYDROU vládnou a kteří z ní mají strach.. Ve svém zájmu si na ty druhé dejte dobrý pozor! (C.d., str. 131-134)

Štrasburk není žádná trafika

(Lidové noviny, Úhel pohledu, 24.7.2004)

… Mám husí kůži při pohledu na to, jak politici naložili se svými předvolebními sliby i s hlasy svých voličů. Jsem velmi rozpačitá z toho, jak moc se liší politika europoslanců zvolených za ČR od toho, co titíž lidé říkali svým voličům před volbami. A kam až jsou ochotni ve svém boji o křesla, ne o myšlenky, zajít. Proklamovaní nezávislí už nezávislí nejsou a kvůli křeslům se spojují s kýmkoliv, i se svými domácími nepřáteli. Nezávislý Josef Zieleniec je v jednom klubu s ODS, ze kterého kdysi rozhořčeně odešel.

Eurovolby vyhráli a největší důvěru dostali od voličů poslanci z ODS. Mimo jiné i proto, že zdůrazňovali národní zájmy. A jak s důvěrou naložili? Vstoupili do klubu evropských lidovců, ve kterém zasedá i šéf sudetoněmeckého landsmanšaftu Posselt. Landsmanšaft přitom trvale prosazuje směrem k ČR své majetkové a územní požadavky. …

Pro doplnění kontextu připomínám, že místopředseda ODS Jan Zahradil právě na protest proti evropské ústavě před časem halasně opustil Konvent EU, který ústavu projednával. Realita je nyní taková, že týž Jan Zahradil cudně mlčí, když šéf eurolidovecké frakce Poettering na plénu před poslanci hřímá, že evropská ústava je pro jejich frakci prioritou všech priorit. A když má pak europoslanec Zahradil prostor pro vystoupení, není v sále ( v době od července 2004 do 20.3.2006 vystoupil v EP pouze jedenkrát-red.). Politici ODS, kteří před volbami občanům tvrdili, že evropská ústava není nezbytná, mají teď předsedu klubu, který prosazuje politiku zcela jinou. A oni zjevně svým mlčením souhlasí. Mrazí mě. (C.d., str. 138-140)

Evropská unie je ring bez provazů

(Rozhovor týdne, Lidové noviny, 11.6.2005)

*Řekla jste: „Říkám to nerada, ale jediní, kdo v Evropském parlamentu dělá něco pro české národní zájmy, jsou komunisté.“

Takto jsem se vyjádřila na jedné besedě v Králíkách. Hovořili jsme o sudetoněmecké otázce. A právě komunisté jsou ti, kteří v této problematice aktivně vystupují proti některým výrokům. Ostatní poslanci … Ne všichni, ale řada z nich sedí se šéfem sudetoněmeckého landsmanšaftu Posseltem v jednom klubu a k těmto otázkám se stavějí velmi laxně. Poslední příklad, já jsem napsala deklaraci, ve kterém odsuzuji to, že landsmanšaft napadl na svém posledním sněmu postupimskou dohodu. Začala jsem shánět pro tuto deklaraci podporu a opět jsou to jediní komunisté, kdo se ke mně přidal. ODS to odmítla podepsat. A ČSSD také. …

* Kdo nejvíce z českých europoslanců obecně rezignuje na české národní zájmy?

Jednoznačně občanští demokraté. Už tou ostudnou dohodou, kterou podepsali, aby vůbec mohli vstoupit do klubu s Evropskými lidovci. (C.d., str. 140-146)

Jana Bobošíková přednesla Buchenwaldskou přísahu

Praha 7.4.2005

Jana Bobošíková přísahu přednesla na slavnostním shromáždění konaném u příležitosti 60. výročí osvobození koncentračního tábora Buchenwald. Vzpomínka je spojena se dnem 11. září 1945, kdy byli osvobozeni političtí vězni koncentračního tábora Buchenwald. Mezinárodní výbor tohoto tábora uspořádal 19. dubna 1945 tryznu za 51 000 obětí nacistického teroru, na níž přednesl Walter Bartel tuto památnou přísahu:

„Kamarádi!

My, buchenwaldští antifašisté, nastoupili jsme dnes, abychom uctili památku 51 000 vězňů, kteří byli zavražděni v Buchenwaldu a jeho pobočních pracovních oddílech nacistickými bestiemi a jejich pomahači.

51 000 vězňů bylo postříleno, pověšeno, ubito, udušeno, utopeno, vyhladověno k smrti, otráveno a zahubeno smrtícími injekcemi.

51 000 otců, bratrů a synů zemřelo strašlivou smrtí, protože byli bojovníky proti vražednému nacistickému režimu.

51 000 matek a žen a statisíce dětí žalují. My, kdo jsme zůstali naživu, my, svědkové nacistické bestiality, jsme se v bezmocném hněvu dívali, jak naši kamarádi umírají. Jestliže nás něco drželo při životě, byla to myšlenka: PŘIJDE DEN POMSTY!

Boj ještě není u konce. Ještě vlají hitlerovské prapory. Ještě žijí vrazi našich kamarádů. Sadističtí mučitelé jsou ještě na svobodě. Proto přísaháme na tomto táborovém náměstí v místech fašistických ukrutností před celým světem: Svůj boj zakončíme teprve tehdy, až poslední viník bude stát před soudci národů.

Našim heslem je zničení nacismu s jeho kořeny.

Našim cílem je vybudování nového světa – světa míru a svobody. To je naše povinnost vůči zavražděným a jejich rodinám.

Na důkaz našeho odhodlání k tomuto boji p ř í s a h á m e !“ (C.d., str. 146-147)

Otevřený dopis Jany Bobošíkové Bojovníkům za svobodu

Vážení Bojovníci za svobodu,

je pro mne nesmírnou ctí, že jste si vybrali právě mne, abych přečetla přísahu politických vězňů koncentračního tábora v Buchenwaldě. Předstoupila jsem před vás s hlubokou úctou před obětí, kterou jste v boji s nacismem přinesli. Předstoupila jsem před vás s pokorou a obdivem před odvahou a statečností, se kterou jste se postavili děsivé ideologii i zvěrstvům nacistů. A předstoupila jsem před vás se slibem – nemlčet nikdy, když by někdo chtěl tyto hodnoty jakkoliv zpochybnit. Heslem Buchenwaldské přísahy je zničení nacismu. A toto poselství má i 60 let po skončení 2. světové války naléhavou platnost. S nechutí sleduji, že pro některé politiky Evropské unie není dodnes odsouzení nacismu samozřejmostí. Se znepokojením sleduji, jak se někteří z nich snaží zpochybňovat výsledky druhé světové války. V Evropském parlamentu se najdou poslanci, kteří nezvednou ruku pro to, aby veřejně odsoudili nacistické koncentrační a vyhlazovací tábory. A sudetoněmecký landsmanšaft, skrytý v Praze za jakousi společnost s ručením omezeným, čím dál hlasitěji vznáší své drzé nároky vůči České republice. Za naprosto skandální ovšem považuji, že se s touto organizací, která si v naší vlasti činí nárok na majetek a domovinu, stýkají i čeští politici. Nezávislý politik, který se v Evropském parlamentu pasoval na strážce zájmů českých a moravských vinařů, si s úsměvem připíjí s Berndtem Posseltem. A křesťanská strana, která se v těchto dnech staví na domácí politické scéně do role strážce veřejné morálky, dialog se sudetoněmeckým landsmanšaftem dlouhodobě vyhledává. Vůči takovým věcem jsem nemlčela nikdy. A nebudu mlčet nadále.

S úctou Jana Bobošíková

(C.d., str. 147-148)

Vystoupení Jany Bobošíkové na plenárním zasedání EP na téma: BUDOUCNOST EVROPY ŠEDESÁT LET OD KONCE DRUH0 SVĚTOVÉ VÁLKY

Štrasburk 11.5.2005

Dámy a pánové!

Historie národů Evropské unie není procházkou růžovou zahradou. Je historií vzájemných bojů, zrad a zvěrstev. Byli to Evropané, kdo vymysleli nadvládu árijské rasy, konečné řešení pro rasy jiné a plynové komory. A další Evropané zpočátku jen přihlíželi. Toto období bohužel není definitivně pohřbeno. I v tomto parlamentu jsou lidé, kteří šedesát let po skončení druhé světové války nehlasují pro odsouzení holocaustu, i lidé, kteří vytrvale staví utrpení obětí i původců druhé světové války na roveň, zkreslují minulost a zaměňují příčiny a následky nejzrůdnějšího konfliktu v dějinách.

Řada vrcholných představitelů členských zemí i evropských institucí je právě ve dnech oslav šedesátého výročí konce války ve svých projevech zaslepena tezí, že zlatý věk prosperity a míru je přímo spojen s historií Evropské unie. Ve jménu budoucnosti bychom si ale měli uvědomit, že tomu tak není. Že mír v Evropě může být ve stejné míře připisován existenci velmocenských jednotek na evropské půdě a prosperita může být zdůvodněna ekonomickým růstem v Asii a USA a rostoucím světovým obchodem. A pokud jde o svobodu, revoluce v řadě zemí Evropy, včetně mé, se udály bez řízení z Bruselu.

Obávám se, že úspěchy na poli demokracie a prosperity jsou nyní ohroženy. Potencionál Evropy jako globálního světového hráče snižuje nesrozumitelná a nespravedlivá Evropská ústava, která dává některým zemím jednostranné výhody na úkor zemí ostatních.

Budoucnost Evropy ohrožuje také odtržení politiků od reálného života. Občané jednotlivých států stále méně rozumějí řeči evropských institucí a jejich představitelů. Jak může dopadnout projekt, jestliže občané nerozumějí jeho leaderům? Stane se pro svou nesrozumitelnost snadnou obětí nejhrubšího populismu. Jsem přesvědčena, že důvěru evropskému projektu nezískají žádné mediální kampaně, ale jen a jen se skutečnými problémy spjaté konkrétní srozumitelné činy.

Neschopnost evropských leaderů nastartovat růst a zbabělý ekonomický euronacionalismus jsou špatnou odpovědí na realitu globální ekonomiky. Zastupuji občany země, která má neblahou zkušenost se železnou oponou. Ta před patnácti lety padla. Nyní jsme ale svědky pokusů o budování nových opon kolem Evropy… Uzavírání se světu nevyřeší problémy, před kterými Evropa stojí. Současný mechanismus řízení Evropské unie se tváří v tvář nezájmu občanů a stagnaci ekonomiky ukazuje pro konkurenceschopnost Evropy dále neudržitelný. Domnívám se, že by leadeři EU měli mít odvahu přiznat sobě i občanům, že resuscitovaná Lisabonská strategie stejně jako nespravedlivá Evropská ústava jsou slepé uličky. Nepřinesou více spravedlnosti, svobody a prosperity. …(C.d., str. 148-149)

Jana Bobošíková odsoudila výroky představitelů sudetoněmeckého landsmanšaftu

Poslankyně Evropského parlamentu Jana Bobošíková pozvala do Obecního domu pamětníky druhé světové války na slavnostní oběd. Oslovila zejména ty, co přežili hrůzy koncentračních táborů, bojovníky za práva naší země, novodobé účastníky konfliktů, ve kterých reprezentovali všechny občany České republiky a hájili hodnoty demokracie a míru. Během svého projevu ostře odsoudila výroky sudetoněmeckého landsmanšaftu Posselta, který označil poválečný odsun Němců za etnickou čistku a československého prezidenta Beneše přirovnal ke Stalinovi. Tyto výroky padly během tzv. Sudetoněmeckých dnů v Augsburku, kterého se zúčastnili i vysocí čeští duchovní a představitelé českých křesťansko – demokratických stran. Mluvčí SDL Johann Böhm dokonce vyzval signatářské státy z Postupimi – USA, Rusko, Británii a Francii, které schválily odsun Němců z Československa, aby ho dodatečně označily za „velký omyl poválečné doby a pokračující bezpráví, které způsobilo mnoho utrpení“. Tímto vyjádřením se přímo pokusil reinterpretovat dějiny druhé světové války a Českou republiku k tomu využívá jako rukojmí. Na slavnosti vystoupila předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková, generálporučík Pavel Štefka, prezident ČSA Jaroslav Tvrdík a další.

(Praha 15.5.2005, c.d., str. 149-150)

Jana Bobošíková předložila písemnou deklaraci o odsouzení zpochybňování závěrů Postupimské dohody

Štrasburk 5.9.2005 – Poslankyně Evropského parlamentu Jana Bobošíková v souladu s článkem 116 jednacího řádu EP předložila Písemné prohlášení o odsouzení zpochybňování závěrů Postupimské dohody. Písemné prohlášení je k dispozici k podpisu všem poslancům před vchodem do jednacího sálu EP ve Štrasburku.

PÍSEMNÉ PROHLÁŠENÍ

O odsouzení zpochybňování závěrů Postupimské dohody, Evropský parlament, - s ohledem Na článek 116 jednacího řádu:

A. vzhledem k tomu, že sudetoněmecký landsmannschaft (SdL) i někteří poslanci Evropského parlamentu zpochybňují poválečné uspořádání Evropy a že vznášejí neopodstatněné územní a majetkové nároky,

B. vzhledem k tomu, že sudetoněmecký landsmannschaft vyzval v květnu 2005 k přehodnocení Postupimské dohody z 2. srpna 1945, v níž vítězné mocnosti uznaly, že německé obyvatelstvo a jeho složky žijící v Polsku, Československu a Maďarsku budou odsunuty do Německa,

C. vzhledem k tomu, že Eichstättská adventní deklarace, základní dokument SdL vyzývá k připojení území západoslovanských zemí a byla podepsána řadou nacistických pohlavárů,

1. jednoznačně konstatuje, že výsledky Postupimské dohody jsou nedotknutelné, nezpochybnitelné a neměnné;

2. považuje za jednoznačného původce rozpoutání II. světové války německý nacismus;

3. prohlašuje, že projevy SdL pohrdají poválečným úsilím všech, kteří se snaží pojmenovat příčiny II. světové války a vypořádat se s nimi;

4. vnímá tyto projevy jako zdroj potencionálního napětí, který narušuje dobré sousedské vztahy;

5. vyzývá poslance Evropského parlamentu k veřejné podpoře tohoto prohlášení;

6. pověřuje svého předsedu, aby toto prohlášení spolu se jmény jeho signatářů předal předsednictví EU, vládám a parlamentům členských států a kandidátských zemí.

(C.d., str. 150-151)

Čeští ústavní činitelé žebrali na půdě sudetoněmeckého landsmanšaftu o odpuštění

Praha 25.11.2005

Za překročení kompetencí a hrubé porušení zájmů ČR považuje Jana Bobošíková, poslankyně EP, nedělní návštěvu českých ústavních činitelů v Sudetoněmeckém domu v Mnichově. „Je hanebné, nedůstojné a poškozuje zájmy ČR, pokud místopředseda senátu, senátoři České republiky a poslanec parlamentu ČR jednají ze své úrovně s představiteli sudetoněmeckého landsmanšaftu. Je nemravné, že tito pánové kladou jménem občanů ČR květiny na půdě landsmanšaftu a jako jejich volení zástupci škemrají, aby nám Bůh odpustil naše viny. Je-li jejich návštěva, které se účastní i generální konzul a konzul ČR v Mnichově, posvěcena dokonce naším Ministerstvem zahraničí, musím se ptát, kdo toto ministerstvo vlastně řídí a jaká je zahraniční politika vlády ČR,“ říká Jana Bobošíková. Dále připomíná, že sudetoněmecký landsmanšaft je organizací, která dlouhodobě vznáší majetkové a územní požadavky vůči ČR, usiluje o změnu poválečného uspořádání a zpochybňuje Postupimskou dohodu z 2. srpna 1945. V ní vítězné mocnosti rozhodly, že německé obyvatelstvo a jeho složky, žijící v Polsku, Československu a Maďarsku, budou odsunuty do Německa. Jana Bobošíková zdůrazňuje: „Nezapomínejme, že jeden ze základních dokumentů SdL, podepsaný řadou nacistických pohlavárů, vyzývá k připojení území západoslovanských zemí k německému území.“ V záležitosti pietního aktu na půdě Sudetoněmeckého domu v Mnichově vznesla Jana Bobošíková, poslankyně EP, důrazný dotaz na MZV ČR.

(C.d., str. 151)

Jana Bobošíková, poslankyně EP,

Na vyžádání MF Dnes, přesto jej MFD nepublikovala

Zůstanou ve svatovítské katedrále ostatky Jiřího z Poděbrad? Zůstanou ve svatovítské katedrále ostatky všech českých králů? Katolická církev nesmí určovat, kdy budeme navštěvovat hrobky svých králů. Ani kardinál Vlk, ani Vatikán nesmí občanům ČR určovat, kdy mohou navštívit hrobky svých králů.

Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, že katedrála svatého Víta patří římskokatolické církvi, považuji za skandální, ze neústavní, za výsměch demokracii a za políček do tváře občanům, zákonům i historii České republiky.

Kardinál Vlk už veřejně plánuje změny v průvodcovské službě a úpravy vnitřního prostoru chrámu. Možná se za pár dní dozvíme, že z vůle katolické církve bude pro veřejnost otevřeno jen v neděli nebo že si katolický klér nárokuje i v katedrále uložené korunovační klenoty. Ty totiž nejsou součástí nemovitosti, takže za jejich úschovu bude stát katolické církvi nejspíš platit. A jak asi dopadnou v péči katolíka Vlka ostatky krále dvojího lidu, Jiřího z Poděbrad, který nikdy nepřistoupil ke katolicismu? Kdy vyzve kardinál ke křížové výpravě k jeho ostatkům a vystěhuje je ze svatovítské hrobky s argumentem, že v katolickém svatostánku nemá tento kacíř co dělat?

Nemravná snaha katolické církve, masivně podporovaná lidovci, domoci se vlastnictví klenotu české státnosti, snaha přesvědčit nás, že usiluje o vrácení toho, co jí bylo protiprávně uzmuto, trvá už 13 let. A církev při ní nešetří falešnými proklamacemi a sliby. Připomeňme si jen někdejší výrok kardinála Vlka, že církev daruje katedrálu českému národu. Teď už prohlašuje, že ochota katolíků darovat katedrálu státu minula.

Původní lživý slib měl tedy za cíl jediné. Zasít do podvědomí veřejnosti mylnou a manipulativní informaci, že katedrála je výhradně majetkem katolické církve. Není a nikdy nebyla! Katedrála vznikla v době, kdy ještě nebyla církev rozdělena, vznikla na základě společné moci státní a církevní, byla významným politickým centrem, je součástí Pražského hradu, sídla českých králů. Vlastnictví státu k této památce bylo stvrzeno vládním nařízením č. 55 z roku 1954. Toto nařízení schválilo i tehdejší Národní shromáždění, takže má sílu zákona. A jak rozhodl Ústavní soud, toto nařízení platí a nelze jej zrušit jinak než opět zákonem. Jediný, kdo může katedrálu darovat katolické církvi , je tedy parlament České republiky. Nařízení v síle zákona z roku 1954, které říká, že chrám Sv. Víta je vlastnictvím všeho lidu, pomohli uvést v život i lidovci. A jsou to po padesáti letech opět oni, kteří stojí za současnou snahou neústavní cestou jej obejít, podporováni lhostejností a alibismem většiny politiků. Lidovecká věta – co bylo ukradeno, musí být vráceno – není v oblasti církve na místě. Je opět jen manipulací s historickými fakty a právem. Lidovci totiž dobře vědí, že jednovětý zákon typu „Katedrála sv. Víta je majetkem katolické církve“ by neprošel, kdyby si ho dali do volebního programu, tak by si nepolepšili, a tak jen přikyvují a respektují rozhodnutí soudu. Doufám, že soudy vyšší instance budou respektovat nález Ústavního soudu. A neuvěří drzému tvrzení právníka katolíků, že je normální, že kostel patří církvi. Například remešská katedrála nebo pařížský Notre Dame jsou ve státním vlastnictví a církve je bezplatně používá k bohoslužbám. Kupodivu to žádnému francouzskému katolíkovi nevadí.

(C.d., str. 153-155)

Vydal SinCon, Praha, 2006

Cui bono restituce?

(Studie vznikla za podpory Evropského parlamentu)

Když jsme v raně postsametovém času začali v této zemi skloňovat ve všech pádech slovo restituce, netušili jsme, že místo původně zamyšlené rychlé „nápravy některých majetkových křivd, zaviněných komunistickým režimem“, odstartováváme proces, který bude po dlouhá léta zaměstnávat stovky právníků, úředníků, soudců, volených orgánů a veřejných činitelů, ale také památkářů, muzejníků, galeristů, novinářů a v neposlední řadě i kriminalistů a že náprava jedněch domnělých majetkových křivd způsobí řadu křivd nových, a to nejen majetkových.

Odhlédněme od zákonů, připouštějících takzvané mimosoudní rehabilitace či vrácení drobných provozoven, znárodněných komunisty bývalým živnostníkům či obchodníkům po únorovém „puči“ 1948, a zaměřme svoji pozornost na takzvaný „restituční zákon o půdě“, přesněji řečeno zákon č. 229/1991 Sb., jehož plný název zní „Zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.“

Vešel v platnost 21. května 1991 a měl navracet půdu a další zemědělský majetek, a to především pole, lesy a budovy prokazatelně se zemědělskou výrobou v pětačtyřicátém roce související. Ty budovy by si leckterý pozorovatel představil jako mlýny, pily, stodoly či chlévy, o necelý rok později se k nim nenápadně přidružily také hrady a zámky.

Dne 15. dubna 1992 schválila totiž Česká národní rada další zákon. Stalo se to v tichosti a bez většího mediálního rozruchu a publicity. Tento zákon vlastně ani nemá jméno. Má pouze číslo 243/1992 Sb. a podtitulek „Zákon, kterým se upravují některé otázky, související se zákonem číslo 229/1991 Sb.“

Některé otázky se skutečně upravily, a to ve prospěch mocenské skupiny lidí, kteří v tu chvíli mohli razantně vstoupit do hry.

Dnes, po patnácti letech, slýcháme často z úst mnoha politiků naléhavou výzvu. Stále znovu a znovu nás i sebe ujišťují, že prý v této republice nesmí být při restitucích prolomena hranice 25. února 1948. Zní to trochu směšně … Ta hranice prolomena totiž byla, a to již v raných restitučních dobách. Prolomila ji dvěstětřiačtyřicítka. Tiše, nenápadně a dokonce s bohulibými úmysly.

Zákon 243 nelze kritizovat jako špatný či nemorální. Jeho tvůrce chtěl docílit dokonalé spravedlnosti. Vycházel ze skutečnosti, že doba mezi 8. květnem 1945 a 25. únorem 1948 byla velmi krátká, což je pravda. …

Restituční zákon 243 si tedy chtěl posvítit na ony případy křivdy, zaviněné liknavými úředníky či soudci, kteří v krátkém časovém úseku mezi koncem druhé světové války a únorem 1948 nestačili včas rozhodnout o odvolání, a vyvázat tak neprávem nařčeného jedince z postihu, který mu hrozil. „Vítězný únor“ totiž nad tím vším už jen zlomil hůl, potvrdil „benešovskou“ konfiskaci (ať již oprávněnou či neoprávněnou), a celý proces krátce nato korunoval svou slavnou „druhou pozemkovou reformou““ – tedy křivdou již vskutku dokonalou.

Nejdůležitějším paragrafem zákona 243 je paragraf číslo dvě. Za účelem zmírnění následků majetkových křivd stanovil tento paragraf nový okruh oprávněných osob. Rozšiřuje ho v tom směru, že od nynějška už nebude osobou, oprávněnou k navrácení zemědělského majetku, pouze ten, komu byl majetek znárodněn komunisty po Únoru, ale i ten, kdo jej pozbyl podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (Dekret o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa), nebo 108/1945 Sb. (Dekret o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy). Bude osobou oprávněnou, ovšem pouze za podmínky, že se za války neprovinil proti československému národu (což by měli být nyní znovu prověřeno) a za podmínky, že v letech 1945-1953 nabyl zpět podle jednoho ze čtyř taxativně vyjmenovaných zákonů československé občanství, které dle dekretu 33 pozbyl.

Naše republika podala prst a jistý kruh osob, trpělivě po léta čekajících, správně vytušil, že konečně přišla ta pravá chvíle chytit celou ruku, pod pláštíkem restitucí prolomit Benešovy dekrety a navrátit zemědělský majetek obrovských rozměrů spolu s množstvím hradů, zámků a dalších památek nedozírné hodnoty zpět do rukou těch, kterým byly tyto statky po válce právem zkonfiskovány jakožto příslušníkům poražených národů, jakožto zrádcům národa českého a slovenského. …

Drtivá většina bývalých statkářů podmínky nesplňuje, přesto to oni sami nebo jejich potomci odmítají vzdát. … Dílčí úspěchy, kterých u soudů dosáhli odvážní žadatelé, rekrutující se především z řad bývalé šlechty, která nezůstala republice věrná a tak či onak se proti ní v době jejího zvýšeného ohrožení provinila, zrodily vbrzku další „zlepšovací návrh“. Skupina těch, kteří termíny k podání žádosti přece jen nějak propásli, či z jiného důvodu nemohli do procesu vstoupit skrze zákon 243, vymyslela cestičku, zvanou „žaloba na určení vlastnictví“.

Jde o fintu vskutku důmyslnou… Není omezena žádnými termíny a může odteďka již běžet takřka donekonečna. Tehdy v pětačtyřicátém roce mohl přece při konfiskaci toho kterého majetku nějaký úředník na něco zapomenout. Mohl dát například na důležitý úřední doklad razítko omylem vzhůru nohama a tak podobně.

No a toho teď my, odvážní žadatelé, musíme využít a celý ten někdejší konfiskační proces prohlásit za neplatný! Hloupá Česká republika nám na to skočí ve snaze prokázat svou demokratickou tvář a my, potomci osob, právem kdysi potrestaných za nacistickou kolaboraci a za zradu republiky, my, potomci těch, jejichž majetek nařídila po válce konfiskovat Pařížská dohoda o reparacích, se v tichosti pod pláštíkem nápravy komunistických majetkových křivd staneme opět majiteli svých někdejších statků.

Tato kniha přináší svědectví několika pozorovatelů, kterým nezůstal lhostejný osud České republiky. Seznámili se prostřednictvím televizních šotů, předali si vzájemně své zkušenosti, týkající se restitučních kauz, které jakožto účastníci řízení po léta sledují, učinili společné prohlášení a formou písemného svědectví je dopravili na půdu parlamentu. Stali se každý ve své kauze iniciátory řady televizních pořadů a článků, zveřejněných v médiích.

Dne 19. srpna 2003 uzavřeli v Pardubicích smlouvu a založili tak sdružení s názvem „Linie pravdy a práva“. Jeho posláním je sledovat postup orgánů státní správy, soudců a dalších činitelů, rozhodujících či podílejících se na rozhodování v restitučních kauzách, které v České republice probíhají především podle zákona 229/1991 Sb. ve spojení se zákonem 243/1992 Sb., dále pak podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, případně i v takzvaných žalobách na určení vlastnictví, tedy v procesech, při nichž se příslušníci bývalé německé a rakouské šlechty domáhají vrácení majetku, který jim byl konfiskován podle dekretů prezidenta republiky.

Účastníci sdruženi si kladou otázku: Cui bono? – Proč a v čí prospěch dochází v posledních letech právě v České republice k tak úporným snahám o změnu poválečného uspořádání Evropy a k popření zásad Pařížské dohody o reparacích z roku 1945 cestou prolomení dekretů a navrácení zemědělského majetku obrovského objemu spolu s množstvím kulturních památek nedozírné hodnoty zpět do rukou potomků těch, kterým byl tento majetek po válce právem zkonfiskován?

Počátkem září roku 2005 se aktéři sdružení „Linie pravdy a práva“ obrátili na prezidenta České republiky i na předsedu její vlády. Otevřeným dopisem protestovali proti obsahu rozhodnutí Ústavního soudu ČR, vydanému v restituční kauze Salm-Reifferscheidt.

Nyní čtenářům překládáme knihu, podávající svědectví v restitučních kauzách. Činí tak v naději, že vnímavému čtenáři otevře tato kniha oči a podá informace poněkud odlišné od informací, které lze běžně získat v českém tisku, který po odprodeji většiny titulů cizím vydavatelům přestal již dávno být českým.

Eva Nečasová

Obsah: Kauza Salm-Reifferscheindt, Kauza Des Fours-Walderode, Kauza Colloredo-Mansfeld, Kauza Thun-Hohenstein, Kauza Möse,

Slovo na závěr: Náprava křivd nebo návrat minulosti?

Počátkem ledna roku 1990 se ve velkém sále budovy tehdejšího předsednictva československé vlády uskutečnilo shromáždění aktivistů různých církví a náboženských sdružení o dalším vývoji církevní politiky svolané místopředsedou vlády dr. Hromádkou. V úvodu vystoupilo několik interních a externích pracovníků nového úseku federální vlády pro církevní politiku a lidská práva.

Diskuse měla ukázat hlavní proudy názorů na další vývoj v této oblasti v zainteresované veřejnosti. Ve skutečnosti prokázala mnohem více – obecnější tendence ve vztahu k minulosti a budoucnosti, zejména v majetkových otázkách. V různorodé, podnětné a často konfliktní diskusi vedle souhlasných příspěvků někteří účastníci v polemice s přednesenými referáty odmítali, že by bylo podstatné se zaměřovat na odčinění křivd padesátých let a požadovali v kritice minulosti se vrátit k údajným proticírkevním opatřením 1. republiky i k josefínským reformám, které tehdy těžce postihly katolickou církev a jejichž důsledky stále trvají.

Široké spektrum názorů … otevřelo problém, zda je třeba jít cestou návratu a restaurace demokratických idejí a poměrů 1. republiky, která byla představována především odkazem T.G. Masaryka, zda se má navázat na zkušenosti protinacistického odporu demokratických sil českého národa a obnovy demokracie po válce, jichž se účastnili i náboženští představitelé, a navázat na myšlenky, jejichž symbolem byl prezident Beneš, nebo zda je třeba se vrátit k idejím 2. republiky, jejíž reprezentanti tehdy vystoupili s ostrou kritikou demokracie, vyznačovali se integrálním katolicismem a snahami po monopolu moci a ideologie, obnovou privilegií šlechty a nostalgií po Svaté říši římské národa německého a otevírali cestu k systému korporativistickému.

Oba tyto proudy se v polistopadovém vývoji uplatňovaly i v oblasti politické. Předchozí režim vystupoval proti stoupencům obou těchto směrů a potlačoval je. Ve vztahu k minulosti se však výrazně lišila situace v českých zemích a na Slovensku.

Velmi slabé historické vědomí o nejnovějších dějinách zejména 20. století a jejich ideologizace u mladé a částečně i střední generace, vypěstovaná v minulém režimu, otevřela prostor pro revizi základních historických pilířů české a československé státnosti, základů, o které se opírali i zakladatelé československého státu. Skupina publicistů a historiků, revidujících protinacistické hodnocení minulosti získávala ve sdělovacích prostředcích téměř monopolní postavení. Nejasné představy o revizi minulosti ve vztahu k válce a poválečnému uspořádání vyjadřovali i mnozí čelní politikové před československou veřejností i při diplomatických jednáních. K objektivnímu poznání nejnovějších českých dějin nepřispělo ani polistopadové období a jeho atmosféra.

Jedním z příkladů může být omluva, adresovaná sudetským Němcům ze strany čelných představitelů nové státní a politické reprezentace, která přispěla ke stupňování majetkových požadavků sudetoněmeckých sdruženi a vyvolala protesty obětí nacistické perzekuce. V oblasti diplomatické došlo nejen ke kontaktům představitelů vlády s landsmanšaftem, ale i k různým slibům nebo i k udělování výhod ve věcech státního občanství a majetkových náhrad příslušníkům šlechty, kteří v různé době po válce odešli z Československa, často v souvislosti se svým chováním, nebo jednáním svých předků v době války a po ní, kdy podporovali síly nepřátelské československé státnosti, demokracii a vystupovali proti českému národu. Za takové jednání byli postiženi válečnou a poválečnou československou normotvornou v souladu s tehdejší politikou spojenců protiněmecké koalice. Po politickém převratu v listopadu 1989, který proklamoval návrat k demokracii a nápravu křiv, se přihlásili jako údajné oběti perzekuce o své majetkové nároky. Jejich požadavky byly často podporovány vládami států, jejichž občany se po válce stali a kde získali vlivné kontakty. Ze strany některých představitelů československé a české vlády se jim někdy dostávalo povzbuzení a slibů vstřícnosti jako odměny za jejich přísliby kontaktů u vlivných sil západní Evropy a dalších států.

Jedním z takových případů je mediálně známá záležitost bývalého knížete Ulricha Ferdinanda Kinského, bývalého aktivního představitele Sudetoněmecké strany, funkcionáře velezrádné ozbrojené organizace Freikorps, přítele nacistických pohlavárů, který aktivně působil proti republice již před Mnichovem a zemřel koncem roku 1938, jako německý občan, a jeho ženy Mathildy, členky NSDAP od 1.2.1939 …, která podobně jako další tisíce nacistů v době války odcestovala do Argentiny se svým nezletilým synem F.U. Kinským a své panství v Německu a Protektorátu spravovala prostřednictvím svých zaměstnanců. …

V době války nezletilý F.U. Kinský získal postupně několik občanství (argentinské, rakouské) a majetek celé této rodiny v době války sloužil nacismu a Německé říši v boji proti spojencům.

Po válce v souladu s rozhodnutím těchto spojenců, které bylo vyjádřeno v dekretech prezidenta republiky i v Pařížské reparační smlouvě z prosince 1945, byl tento majetek konfiskován. … Představitelé Argentiny se domáhali nejen pro tuto rodinu majetkového odškodnění. Vedle tohoto nejvýraznějšího případu, kdy potomek nacistů dosahoval zpočátku u českých správních úřadů i v řízeních před soudy úspěchy, se začaly prosazovat snahy dalších osob. Někdy se s velkou pozorností sdělovacích prostředků komentovaly údajné křivdy, k nimž po válce vůči jednotlivcům z těchto kruhů docházelo, jindy se navrátily obrovské majetkové hodnoty představitelům šlechty bez větší pozornosti veřejnosti.

Válečná a poválečná minulost tak vstoupily po roce 1989 do aktuálních právních vztahů Československa a posléze České republiky. Bylo třeba obnovit historickou paměť o událostech, které byly pro novou generaci většinou neznámé, pro mnohé ze starší generace zapomenuté, ne z důvodu obecné vzdělanosti a „paměti národa“, ale proto, že se staly předmětem nových právních sporů. Aktuální se tak staly nejen dekrety prezidenta republiky, ale i protinacistická opatření protiněmecké koalice spojená zejména s Postupimskou dohodou. Útoky na prezidenta Beneše, na dekrety prezidenta republiky, zastrašování, aby se české orgány neobracely na spojence z doby války, neboť to může ohrozit jejich vstup do EU, začaly doprovázet útoky na tyto Spojence za jejich způsob vedení války, za bombardování měst apod., jako by totální válku nevyhlásilo Německo, ale jeho protivníci. Nastala doba snahy o celkové přepisování dějin, před kterou již v roce 1945 varoval prezident Beneš. Zejména se zpochybňovala platnost závěrů Postupimské konference.

Postupimská konference, která skončila 2. 8. 1945, navázala na předchozí dohody spojeneckých mocností o poválečném uspořádání a spoluvytvářela základnu poválečných mezinárodních přeměn a poválečného mezinárodního práva, jež měly své vyjádření v Chartě OSN a v dalších politických a právních dokumentech.

Ve Zprávě o Postupimské konferenci se v části o Německu mimo jiné konstatovalo: „… spojenecké armády dokončily okupaci Německa a německý lid počal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době v jejich úspěchů otevřeně schvaloval a slepě poslouchal… německý militarismus a nacismus bude vykořeněn…“. Podle dohody o vytvoření kontrolního mechanismu v Německu vykonávali nejvyšší moc v Německu velitelé ozbrojených sil čtyř vítězných mocností. Suverenita moci nad německým obyvatelstvem a německým územím přešla na Kontrolní radu pro Německo, složenou z představitelů čtyř mocností. …

Součástí opatření proti Německu a Němcům také bylo získat „kontrolu a dispoziční právo nad majetkem, který vlastní Němci v zahraničí, pokud takový majetek ještě není pod kontrolou Spojených národů, které se účastnily války proti Německu.“ …Opatření a prohlášení proti německým vlastníkům a německému majetku v Československu se zásadně nelišila od těch prohlášení a kroků, které učinily jiné státy protiněmecké a protijaponské koalice – USA, Velké Británie, Francie, Mexiko, Lucembursko atd. …

Jaké nebezpečí pro správné a objektivní rozhodování soudních orgánů představuje značný časový odstup tehdejších událostí, absence znalostí dějinných souvislostí, ukázalo rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2005 ve věci restituce majetku Salmů. V rozhodnutí Ústavního soudu se vyskytuje řada chyb faktických i právních. …Na základě takových argumentů, které odporovaly tehdejšímu faktickému a právnímu stavu, Ústavní soud otevřel cestu k restituci obrovského majetku ve věci osoby, která se v době války přihlásila k „rasově čistému německému národu“, a na rozdíl od jiných případů jí bylo vyhověno, neboť tvrzení tohoto uchazeče bylo zřejmě ještě přesvědčivější pro soud než v případě Colloredo Mansfelda, jemuž zatím nebylo vyhověno.

Rozhodnutí ve věci Salmů je pozoruhodné nejen pro samotnou posuzovanou věc, ale i z hlediska trendu, který se začal uplatňovat v řadě případů a ukazoval snahu revidovat demokratické přeměny, k nimž Československo přistoupilo po první a druhé světové válce a jejichž legitimitu odůvodňoval již T.G. Masaryk ve své publikaci Nová Evropa, stanovisko slovanské.

Průběh těchto „velkých restitučních případů“ narušuje právní jistotu vlastnických vztahů ve společnosti a přispívá k její demoralizaci. Přisvědčuje názoru, že zrada vlastního demokratického státu se vyplácí. . Na zločiny proti lidskosti, páchané nacistickým režimem a Německou říší a jejich pomahači, se zapomnělo právě tak, jako na obrovské oběti těch, kteří za svou vlast položili své životy. Je to významnou součástí „přepisování dějin“, kdy odškodnění získávají ti, kdo měli být za své jednání v době války po jejím skončení potrestáni.

Mnohé obce a jiné ekonomicky slabé subjekty neunesou nákladné a dlouholeté soudní spory o významné kulturní památky a mimosoudními dohodami tak získávají finanční náhrady ti, kteří by jako spolupodílníci na zločinech nacistického režimu v soudních sporech patrně neuspěli. Po letech je mařeno deklarované úsilí spojenců o vině těch, kteří se podíleli na strašlivých zločinech pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně schvalovali a slepě poslouchali.

Soudní řízení může spravedlivě probíhat zpravidla jen tehdy, když následuje brzo po skutečnostech, které nastaly, a pokud lze provádět důkazy, které lze ověřovat ještě relativně spolehlivou lidskou pamětí. Po padesáti či šedesáti letech lze dokonané skutečnosti měnit už jen zákony s ohledem na nové poměry, neboť osobní svědectví nebo listinné důkazy lze objektivně posuzovat jen stěží. Průběh těchto sporů trvajících více než deset let to vesměs dokazuje.

Ústavní soud se pokusil v rozhodnuté svého pléna (Pl. ÚS – 12/05) přispět k posílení právní jistoty tím, že určil vztah mezi restitučními předpisy a obecnou právní úpravou: „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. únorem 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.“ Tímto stanoviskem se alespoň zčásti čelí prodlužování soudních sporů a obcházení smyslu restitučních zákonů. A to v zájmu dosažení větší spravedlnosti. Mnohá předchozí rozhodnutí, učiněná na základě nesprávné aplikace právních předpisů, jsou však již nezvratná a mnohé vzácné kulturní památky na základě takových rozhodnutí jsou již ztraceny. …

I když plénum Ústavního soudu se pokusilo sjednotit rozhodovací praxi obecných soudů i svých senátů poukazem na význam zvláštního zákonodárství a právní jistoty ve společnosti, nezdá se, že by byly zastaveny pokusy vrátit se před demokratická opatření po vzniku 1. republiky. …

Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc.

Vydal Český svaz bojovníků za svobodu, Praha 2006

Právní studie k možnému prolomení Dekretů prezidenta Beneše v souvislosti s přijetím Lisabonské smlouvy a Listiny základních práv EU

(Výňatky)

Spojené království a Polsko si vymínily výjimku z používání Listiny, a to formou protokolu, který má být připojen ke Smlouvě o Evropské unii, ke Smlouvě o fungování Evropské unie…

Jde o „Protokol o uplatňování Listiny základních práv EU v Polsku a ve Spojeném království“ (Úřední věstník EU C 306, svazek 50), podle kterého v Polsku ani ve Spojeném království:

- Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora EU ani jakéhokoliv vnitrostátního soudu shledat, že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy dané země nejsou v souladu s principy, které Listina potvrzuje;

- zejména nic v hlavě IV Listiny („Solidarita“) nezakládá soudně vymahatelná práva, pokud tato práva nejsou stanovena ve vnitrostátním právu. …

Dalšími důvody, které Polsko uvádí, je možnost, že by Listina otevřela dveře Němcům, kteří by se mohli začít dovolávat svých vlastnických práv na půdu, která po druhé světové válce připadla Polsku. „Ve Smlouvě existují určitá ohrožení našich národních zájmů“, uvedl prezident, přestože nespecifikoval, jakým způsobem by Listina mohla ovlivnit teritoriální zájmy Polska. …(str. 6-7)

Závěr

Při zpracování této analýzy jsme se snažili odhalit některá nebezpečí, která by mohla vyvstat přijetím Lisabonské smlouvy a následnou interpretací Listiny Soudním dvorem EU. Tiskem prošlo několik článků, které se o nebezpečí přijetí Lisabonské smlouvy zmiňovaly, nicméně žádný z nich neuváděl konkrétně, v čem by toto nebezpečí mělo tkvít. Ani v případě Polska se nám nic bližšího nepodařilo zjistit. Dle našeho názoru by jediným možným úskalím mohla být právě možnost uvedená podrobněji pod bodem 2.1. v souvislosti s právem na vlastnictví dle Listiny. Ani prof. Malenovský, soudce Soudního dvora EU, nevyloučil, že v případných sporech řešených Soudním dvorem dle Listiny EU může docházet k odlišným soudním rozhodnutím než jsou ta, která již judikoval ESLP ve Štrasburku. Ve svém obecném právním stanovisku k dané otázce zároveň podotknul, že by bylo porušením elementárních pravidel, kdyby se měl blíže pokoušet o odhady toho, jak bude Soudní dvůr v budoucnu určitou otázku posuzovat.

Dle našeho názoru však smluvení výjimky tak, jak to učinilo Polsko, v každém případě nenechává prostor pro jakékoliv debaty a bylo by jistě (bývalo) vhodné i v případě ČR. (str. 7)

Autoři: Tým právních expertů poslankyně EP Jany Bobošíkové, duben 2008

Dopis ing. J. Bobošíkové, poslankyně EP, ing. M. Topolánkovi, předsedovi vlády ČR

Praha, 19.5.2008

Vážený pane premiére,

obracím se na Vás jako na předsedu vlády, která je zodpovědná za zahraniční politiku České republiky (ČR) a žádám Vás o jasné vyjádření k informacím, které na adresu členů Vaší vlády zazněly z úst předsedy vlády Spolkové země Bavorsko, Gunthera Beckensteina, a poslance Evropského parlamentu (EP) a mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SDL) Berndta Posselta dne 11. května 2008 na 59. sudetoněmeckém srazu v Norimberku v SRN.

Dle tvrzení uvedených bavorských politiků, jejichž oficiální projevy přikládám, jste se s nimi Vy i ministr zahraničí ČR Karel Schwarzenberg měli opakovaně setkat. Jednali jste prý o poválečném odsunu a dekretech prezidenta Beneše, které tito politici vytrvale označují za bezpráví, za masivní narušení evropského a mezinárodního práva a požadují jejich zrušení. Bavorští politici vyzdvihují fakt, že ministr zahraničí Schwarzenberg hovoří o odsunu jako o vyhnání. Ministr školství Ondřej Liška měl přislíbit, že bude s bavorskou vládou jednat o spolupráci ve školství a zapracuje do českých školních učebnic poválečný odsun a vše, co s ním souvisí. Ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková údajně na Nový rok zaslala pozdrav Němcům a měla potomkům odsunutých sudetských Němců vzkázat, že ČR má vůči nim velký morální dluh. Za zvlášť významné a vstřícné pak považuji slova a dopis ministra Cyrila Svobody, předsedy Legislativní rady Vaší vlády. Bavorský premiér Beckstein a mluvčí Posselt si v dokumentech pochvalují zejména fakt, že byl za Vaší vlády otevřen dialog o poválečném odsunu s vládou Spolkové země Bavorsko.

Doposud jsme byli ujišťováni, že pro vládu ČR, jejímž jste předsedou, je na německé straně jediným partnerem k jednání vláda Spolkové republiky Německo. Proto se Vás ptám, zda jsou výše zmíněné informace pravdivé a zda ministři Vaší vlády jednají s představiteli bavorské vlády nebo SDL o otázkách, týkajících se bytostně české státnosti, majetkových a právních jistot občanů ČR a interpretace historických událostí, jejichž zdrojem byl německý nacismus.

V této souvislosti připomínám, že SDL, o jehož zájmech údajně jednáte s bavorskými politiky, má ve svých stanovách zakotveny územní a majetkové požadavky vůči České republice. U jeho zrodu stáli nacisté. SDL pravidelně kritizuje Postupimskou dohodu a požaduje zrušení dekretů prezidenta Beneše. Takový krok by, jak jste jistě informován, zásadně ovlivnil územní celistvost a majetkové a právní jistoty občanů ČR. Poslanec EP a mluvčí SDL Posselt protestoval proti přijetí ČR do EU.

Vážený pane premiére,

v souvislosti s aktuálním politickým problémem ČR, kterým jsou církevní restituce, si Vás dovoluji upozornit, že představitelé SDL trvale udržují pevné kontakty se špičkami české katolické církve a navzájem se podporují při uplatňování svých požadavků. V roce 1997 interpeloval v souvislosti s vypořádáním majetku mezi katolickou církví a Českou republikou mluvčí SDL Posselt Evropskou komisi. V roce 2002 na tehdejších 53. Sudetoněmeckých dnech celebroval mši arcibiskup Jan Graubner. Tehdy tam byl přítomen např. i Siegfried Zogelmann, bývalý nacista a pobočník říšského protektora Franka. Jako novinářka jsem často poukazovala na propojení KDU – ČSL, špiček katolické církve ČR a SDL. Např. Jan Kasal z KDU – ČSL, nabízel českým politikům účast na sudetoněmeckých dnech. Za zveřejňování těchto kdykoliv doložitelných informací jsem byla vyslýchána Policii ČR. Vyšetřovatel mi dokonce vyhrožoval zákazem práce a vězením.

Na základě uvedených faktů považuji za velmi podivné, že v čele Církevní komise, kterou považuje Vaše vláda za partnera při jednání o církevních restitucích, stojí právě Jan Graubner. A rovněž není bez zajímavosti, že Jan Kasal je připraven spojovat neschválení církevních restitucí s rozpadem vládní koalice.

Pevně věřím, pane premiére, že v odpovědi na můj dopis vyvrátíte veškeré informace a domněnky, které by mohly svědčit o tom, že členové Vaší vlády vykonávají svou funkci v rozporu s ústavním slibem zachovávat věrnost České republice, který složili při svém jmenování do rukou hlavy státu.

S pozdravem

Jana Bobošíková

Text tohoto dopisu zaslala pisatelka též V. Klausovi, prezidentu ČR, Přemyslu Sobotkovi, předsedovi Senátu, Miloslavu Vlčkovi, předsedovi PS PČR, Pavlu Rychetskému, předsedovi ÚS ČR, Ivě Brožové, předsedkyni NS ČR.

Ing. M. Topolánek, předseda vlády ČR, odpověděl dopisem z 11. června 2008.

Vážená paní europoslankyně,

dovolte mi, abych reagoval na Váš otevřený dopis, který jste mi zaslala dne 19. května 2008.

K Vašim spekulacím o mém opakovaném setkávání se s bavorskými politiky, opřeným o tvrzení bavorské strany, bych rád uvedl tyto skutečnosti:

Na mém jediném pracovním setkání s tehdejším ministrem vnitra Becksteinem (dne 12. září 2007) jsme se zabývali tehdy velmi aktuální otázkou technických a bezpečnostních a zároveň i politických aspektů spuštění schengenského systému, který umožní volný pohyb osob přes česko-bavorskou hranici. Dalším bodem našeho jednání byly možnosti posílení česko-bavorských hospodářských a obchodních vztahů. Otázky dekretů prezidenta republiky, odsunu či majetkových požadavků v žádném případě nebyly tématem našeho setkání. Bylo tomu tak jistě i proto, že bavorským ministr vnitra byl z diplomatických zdrojů obeznámen s mou neměnnou pozicí vůči tomuto tématu. Jakékoliv zpochybnění státoprávních důsledků poválečných dekretů prezidenta či majetkové nároky jsou pro vládu České republiky neakceptovatelné. Otázky minulosti odmítáme i nadále otevírat a veškeré otázky naší budoucí spolupráce se Spolkovou republikou Německo se bude řídit principy Česko-německé deklarace.

K Vašemu pozastavení se nad skutečností, že pan arcibiskup Graubner působí v čele Církevní komise mohu uvést pouze to, že není v pravomoci předsedy vlády určovat, kdo bude zastávat funkce v církevní hierarchii, ani koho si církev vybere jako reprezentanta ke svým jednáním.

K protestům europoslance Posselta a jeho interpelačním iniciativám bych rád zdůraznil fakt, že kdykoliv se někdo na půdě Evropského parlamentu pokusil otevřít Vámi zmiňovaná témata (dekrety prezidenta republiky) byli to vždy europoslanci mé strany, kteří se proti tomu velmi důrazně ohradili. Pokud jde o Vámi zmiňované bilaterální vztahy s Vatikánem, budou to české ústavní orgány, které rozhodnou o jejich podobě, nikoliv Evropský parlament. Na vnitropolitické úrovni považuji zákon o vyrovnání státu s církvemi za potřebný, neboť dojde k ukončení blokace majetku státu, obcí a měst a vytvoří se podmínky financování chodu církví v ČR bez závislosti na státním rozpočtu.

Místo rozdmýchávání zbytečné konfrontace bych Vám proto na půdě Evropského parlamentu doporučoval spíše takovou spolupráci, jaká se projevila u nedávné výzvy Evropskému jadernému fóru v Praze, kterou podepsalo všech 24 českých europoslanců včetně Vás.

Požádal jsem rovněž ministry své vlády, aby mi podali vysvětlení k dalším Vašim domněnkám uvedených ve Vašem otevřeném dopise.

Dle vyjádření ministra zahraničních věcí Schwarzenberga je v souladu s charakterem jemu svěřené agendy opakovaně se setkávat se zahraničními politiky. V případě Spolkové republiky Německo, s její výrazně federální státní strukturou, mezi jeho přirozené partnery patří – kromě reprezentace spolkové – i ministerští předsedové obou sousedících spolkových zemí Bavorska a Saska, a to nejen těchto dvou, nýbrž i zbývajících čtrnácti spolkových zemí Spolkové republiky Německo, které jsou důležitými partnery České republiky v oblasti hospodářské, bezpečnostní, ale i evropské. Není žádnou novinkou, že v rozhovorech členů české vlády, včetně ministra zahraničí, s bavorskými a saskými či případně dalšími zemskými partnery objevují také témata politická, resp. historicko-politická. Přestože jsou v těchto otázkách, které se rovněž dotýkají majetkových a právních jistot občanů České republiky, stanoviska naší politiky nejen známá, ale i neměnná, podobným diskusím iniciovaným výhradně našimi partnery se nelze vyhnout. Charakter „vyjednávání“ tyto kontakty rozhodně nemají. V souvislosti s terminologickou problematikou týkající se označování nucených přesunů obyvatelstva po druhé světové válce lze konstatovat, že v oficiální terminologii Ministerstva zahraničních věcí, resp. v dikci smluvních dokumentů, se uvedené události označují i nadále jako odsun. Pokud se dnes ovšem zachází v publicistice či v neoficiální politické komunikaci s uvedenou terminologii volněji, nelze to, mimo jiné i s poukazem na oficiální anglické verze materiálů z Postupimské konference, považovat za pochybení, natož pak za porušení slibu věrnosti České republice.

Údajné kontakty paní ministryně Stehlíkové se Spolkem potomků sudetských Němců měly ve skutečnosti formu novoročního blahopřání, které bylo zatím jedinou formou komunikace s tímto sdružením. Kabinet paní ministryně zasílá blahopřání k Novému roku standardně většině sdružení a nevládních organizací i většině zástupců národnostních menšin, a hodlá tak činit i nadále. Dialog se zástupci všech národnostních menšin zastoupených v České republice ministryně Stehlíková považuje za svou povinnost.

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Ondřej Liška plánuje uskutečnit, po dohodě s generálním konzulátem České republiky v Mnichově, v druhé polovině letošního roku návštěvu Mnichova a Řezna, která bude zaměřena na projednání dosavadní spolupráce v oblasti vzdělávání a důrazem na bilaterální spolupráci v oblasti školství a podporu výuky českého jazyka v bavorských školách. Součástí těchto jednání bude též diskuse o způsobu zachycení a prezentace otázky poválečného odsunu ve výuce škol v České republice.

Vážená paní europoslankyně, přeji Vám ve výkonu Vašeho mandátu v Evropském parlamentu mnoho zdaru a pevně doufám, že jej využijete ke konstruktivní a konkrétní práci pro naše občany.

Ve jménu Božím?

J. Bobošíková, HóN, 30.5.2008

Neumím si nějak ztotožnit lásku Boží s hamižnou římsko-katolickou církví a jejími majetkovými nároky a letitým tažením proti České republice (ČR) v zájmu vlivu a miliard. V této křížové výpravě má zdatné pomocníky. Vně ČR je to Sudetoněmecký landsmanšaft (SDL) s pevnou politickou základnou v německé, zejména bavorské CDU-CSU. Uvnitř pak pomáhá – někdy i jen zbabělým mlčením – široká politická fronta napříč politickými stranami.

Katolíci a landsmanšaft

Blízké vztahy mezi představiteli katolické církve s SDL nelze nevidět. Stačí si připomenout čestné hosty na Sudetoněmeckých dnech v Norimberku. Byl to například Daniel Herman coby mluvčí České biskupské konference. Dnes působí v sekci lidoveckého mistra kultury Václava Jehličky, který urputně prosazuje, aby stát bez jasného ocenění vyplatil během šedesáti let 270 miliard, z toho 83% právě římskokatolické církvi. V roce 2002 v Norimberku pro SDL celebroval mši arcibiskup, metropolita moravský Jan Graubner. A pak v klidu usedl vedle Siegfrieda Zogelmanna, bývalého nacisty a blízkého spolupracovníka Hanse Krebse (vydali spolu v roce 1938 knihu „Sudetské Německo na pochodu“ a Krebs byl v roce 1947 jako válečný zločinec popraven). Dnes týž Jan Graubner vede Církevní komisi, se kterou naše vláda o církevním majetku jedná..

Opus bonum a samet

Představitelé a organizace římskokatolické církve spolu s s SDL spřádají kolem ČR pavučinu už řadu desetiletí. V roce 1972 bylo v Německu založeno laické katolické sdružení Opus bonum. To od poloviny osmdesátých let spolupracovalo s organizací německých katolíků Ackerman-Gemeinde, která je součástí SDL spolu s organizacemi Witikobund a Seliger-Gemeinde. Sudetoněmecká rada přijala 7. května 1961 tzv. 20 bodů. Požaduje v nich opětovné usídlení sudetských Němců na původních územích, s nimiž smí být disponováno jen s jejich výslovným souhlasem. Prosazuje právo na národní sebeurčení, které vychází z kolektivní etnické příslušnosti, nikoliv občanské identity. Nejde tedy o nic jiného, než o právo sudetských Němců opět osídlit Českou republiku s tím, že jimi osídlená území mohou být následně odtržena. Opus bonum začalo v roce 1977 podporovat Chartu 77. Lidé bojující v naší zemi proti komunistické totalitě byli jistě vděčni za každou pomocnou ruku. A ne všichni museli nutně tušit, kam ta ruka vede a jaký v budoucnosti vystaví účet. Z Charty 77 po sametové revoluci 1989 povstala valná část nové politicko-mocenské reprezentace ČR. Její hlavní osobnost – Václav Havel se stal prezidentem a v jednom z prvních projevů se omlouval sudetským Němcům.

Chobotnice roste …

Dalším výrazným politikem byl Jan Ruml – dlouholetý ministr vnitra vlád pod taktovkou ODS. Proslavil se nejen pomocí potomkům kolaborantských šlechtických rodů v jejich sporech o rozsáhlý majetek, ale i svou účastí na pádu Klausovy vlády v roce 1997, jemuž předcházely právě spory o církevní majetek mezi předsedou vlády a křesťansko-demokratickými politiky z KDU-ČSL a bývalé KDS. Těm svými interpelacemi v Evropském parlamentu (EP) nepomáhal nikdo jiný než dnešní nejvyšší šéf sudetských Němců, poslanec EP Berndt Posselt a na domácí scéně kardinál Miloslav Vlk. Poté se Jan Ruml už jako předseda Unie svobody, která se při vládní krizi odloupla z ODS, zúčastnil slavnostního otevření kanceláře SDL v Praze 24. března 2003. Stranou pozornosti nezůstalo ani jeho pozvání dnešního nejvyššího představitele sudetských Němců Berndta Posselta na oběd do horní komory našeho parlamentu. Zároveň si vysloužil pochvalu místopředsedy SDL v Rakousku Alfréda Beckera, který se v roce 2003 dopustil nezapomenutelného výroku: „Freihaits Union, já nevím, jak se to tedy říká v češtině, pana Rumla, to asi by byla ta nejsilnější strana pro naše voliče“. (V češtině se říká Unie svobody)…

Chapadla se množí

Otevření kanceláře SDL v pražské Tomášské ulici bylo víc než symbolické. Nejen svou bezprostřední blízkostí k Parlamentu ČR, ale i tím, že se tu spolu s církevními představiteli sešli i zákonodárci politických stran – Unie svobody, KDU-ČSL a ČSSD. Politicko-společenská platforma zájmové skupiny, která se nikdy nevzdala majetkových a územních nároků vůči naší zemi, se začal rozšiřovat. Další významný úspěch zaznamenala po našem přijetí do Evropské unie. Jedna z našich nejsilnějších politických stran, ODS, usedla v červenci 2004 v jedné frakci s Berndtem Posseltem a uzavřela hanebnou dohodu. Výměnou za křesla v jednom klubu se šéfem landsmanšaftu Posseltem se ODS zavázala, že zmírní odpor proti nové evropské ústavě, podpoří smlouvu ČR s Vatikánem a nebude v EP otevírat poválečnou minulost. Zánik Unie svobody nemusí tedy sudetští Němci ani jejich souputníci z římskokatolické církve oplakávat.

Machiavelli v praxi

Strategie několika želízek v ohni je v historii známá a velmi účinná. Usekneme-li chobotnici jedno chapadlo, je tu ještě bezpočet dalších. A landsmanšaft neopominul ani to levicové. I to bylo přece zastoupeno v Chartě 77 a dodnes v českém veřejném prostoru nezanedbatelně působí. Důkazem je cena Karla IV., kterou si z posledních sudetoněmeckých dnů v Norimberku odvezl známý levicový publicista Petr Uhl. Stejnou cenu si v minulosti odvezl například emeritní litoměřický biskup Josef Koukl či bývalý bavorský premiér Franz Josef Strauss, známý svými velmi militantními postoji v boji za uznání práva sudetských Němců na „domovinu“.

Dokonáno?

Daleko nejlepším důkazem existence důmyslně rozprostřených chapadel je pozice mrtvého brouka, kterou zaujala reprezentace ČR napříč stranami při vyjednáváních o Lisabonské smlouvě, která má nahradit neschválenou euroústavu. Na rozdíl od Velké Británie a Polska nevyužila Topolánkova vláda možnost zakomponovat do tohoto dokumentu pojistku proti případným budoucím útokům na území ČR a majetky jejich občanů. To, že senátoři poslali dokument k Ústavnímu soudu, je jen ubohý pokus o zakrytí pravého stavu věci.

Neméně důležitým signálem urgentního nebezpečí ohrožení územních a majetkových jistot v ČR je to hrobové ticho v našich médiích - přesto, že dnes už nikdo z čelních představitelů moci výkonné, zákonodárné, soudní i mediální ( v informačním věku se, ať chceme či ne, stala média čtvrtým pilířem moci) nemůže nevědět, oč tu běží, je ticho po pěšině.

Redakce: JUDr. O. Tuleškov Připravil: Doc. MUDr. J.A. Tichý, CSc.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 254. publikaci vydanou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Text neprošel autorskou ani jazykovou úpravou. Praha, září 2008. Web. stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz