Blíží se už zase údajně nejdůležitější volby od převratu
Pozorný občan si jistě povšiml, že slova o zaručeně nejdůležitějších volbách od roku 1990 razí před každými dalšími volbami zejména zasloužilí političtí harcovníci doslova přilepení ke svým poslaneckým, senátorským či zastupitelským křeslům. Oni to ostatně opakovat musejí, vždyť jsou na politických funkcích doslova závislí a tak touto již zlidovělou frází se snaží s větším či menším úspěchem nalákat k volebním urnám aspoň tradiční voličské jádro. Co tedy můžeme především očekávat od blížících se voleb? Pravděpodobně další potvrzení toho, že popularita tradičních stran má sestupnou tendenci. Zřejmě s dvěma výjimkami. A to v podobě komunistů a lidovců.
Agitace skrze kostel má zejména v moravských regionech stále svůj vliv a i díky ní lidovci opět potvrdí nejen parlamentní účast, ale dost možná také účast ve vládě. Ostatně i současné vedení strany se drží hesla, že nejdůležitější z celé politiky je být vždy při tom (být vždy u moci). I když se to nerado v této partaji slyší, už za minulého režimu byla lidová strana pevnou součástí tehdejších mocenských struktur. Jako nedílná součást Národní fronty ve svých stanovách uznávala ještě v roce 1989 vedoucí úlohu KSČ. I po roce 1990 strana lidová prokazuje značnou pružnost při vládních angažmá a nedělá jí problém se dohodnout s tzv. pravicí i tzv. levicí. Být vždy při tom se prostě vyplatí. Lidovci o tom vědí své. Komunisté, kterým se předvídala postupná marginalizace, se dokázali až nečekaně přizpůsobit novým poměrům a stát se postupně klidnou silou české politiky. Vedení umně umrtvilo radikalitu části straníků a vyměnilo posty a peníze za tradiční ideály a hodnoty levice. Praxe ukázala, že peníze nesmrdí ani komunistům a postupem času, zejména za éry současného předsedy, se z nich stala velmi krotká opozice, která jen občas a jen na oko revolučně zabouří. Například požadavkem na vystoupení z EU a NATO. Komunisté stále těží především z toho, že po převratu odolali snahám o změnu názvu a mohou z klidného, ale poněkud zatuchlého závětří pohodlně kritizovat všechny polistopadové vlády, jelikož je k řízení stát na centrální úrovni zatím nikdo nepřizval. Vyhnuli se tak i případným skandálům spojeným s účasti na centrální vládě. Ale to nemusí platit na věčné časy. Zatím jim vždy k solidnímu zastoupení ve Sněmovně stačilo držet stabilní program, sbírat hlasy tradičních voličů i hlasy protestní a neumazat se od vládnutí. Tato dosud úspěšná taktika zajišťující části straníků lukrativní posty se však časem může vyčerpat.
ODS po pádu vlády v roce 2013 výrazně ztratila a nic nenasvědčuje tomu, že by její obliba mohla významně růst. Strana spojená především s ekonomickou transformací v 90. letech, i se všemi negativy, která tato přinesla občanům a naší zemi, má zřejmě svá nejlepší léta již za sebou. Stále ale ještě může nabídnout zasloužilým členům zajímavé funkce. Byť v mnohem menším počtu než v minulosti. Někdejší hegemon české pravice v těchto volbách vsadil na osobnosti známé z komunální a krajské politiky a až volby ukáží, zda se modrým ptákům tato sázka na méně okoukané tváře vyplatila. I TOP 09 známa svými trvalými asociálními návrhy namířenými proti většině prostých lidí pod velmi průhlednou záminkou o údajné nutnosti nezadlužovat budoucnost, již má pravděpodobně svá nejlepší léta také za sebou. Ani bodrý kníže, ani předseda a bývalý nepříliš úspěšný ministr financí, kterému sdělovací prostředky poskytují pro prezentaci jeho svérázných myšlenek nebývalý prostor a který disponuje darem vyjadřovat se vždy a ke všemu, už netáhnou tolik jako ještě pár let nazpět. Inu opakovaný vtip přestává býti vtipem, zvláště když jde o vtip nepodařený. A pohádkám dospělý svéprávný člověk většinou nevěří. Předvolební spojení TOP 09 s miniaturní liberálně a ekologicky zaměřenou stranou jasně svědčí o výrazném ústupu z někdejších pozic. Sociální demokraté sice dokázali vyhrát minulé volby, ale nyní se dlouhodobě potýkají s výrazným úpadkem voličské podpory a čelí hrozbě propadu do pozice jedné z řadových opozičních stran po letošních volbách. Na to jedna z největších a nejvlivnějších stran nebyla zvyklá. Jenže i socialisté, stejně jako jiné partaje doplácejí nejen na permanentní vodění voličů za nos, nesplněné sliby a dětinské politikaření, ale v neposlední řadě i na programovou nevýraznost a personální vyprahlost. Socialistům scházejí, a nejsou v tom zdaleka sami, výrazné osobnosti. Staré a vyhaslé kádry už nemají co nabídnout. Tedy kromě toho, že vždy vehementně požadují volitelné místo na kandidátce, zdůrazňujíce tak vlastní nepostradatelnost. I zde však platí, že všeho jen do času. Úpadek tradičních stran je viditelný rovněž v házení špíny na politickou konkurenci, což svědčí o tom, že kromě pomlouvání konkurence se ta která partaj už na větší činy snad ani nezmůže. Z tohoto stavu pak mohou těžit síly zatím tolik neokoukané, ať už v jejich čele stojí bohatí byznysmeni nebo třeba podnikatel a politik moravsko-japonsko-korejského původu. Každopádně volby opět mohou přinést, stejně jako ty v minulosti, znovu nejedno překvapení.
Koncem 80. let napsal filozof Milan Šimečka o neumění politiků v pravý čas odcházet. Tato stále nanejvýše aktuální slova nastavují i dnes řadě politiků nemilosrdné zrcadlo: „Umění odejít je v politice vůbec na úrovni trapného diletantismu. Všichni tito politikové si do jednoho namlouvají, že jejich zodpovědnost jim nedovoluje jednat, jak by měl jednat normální člověk. Ani jeden se nepřizná k tomu, že ho hrozně baví být nahoře a přijímat blbé a neupřímné pocty.“ Pokud si tato slova přečtou dlouholetí politici, možná lépe pochopí příčiny úpadku klasických partají. Kdo z nich si ale bude schopen poctivě přiznat, že v těch několika větách napsaných již před třiceti lety poznal sám sebe?
Bc. Miroslav Pořízek