Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Bienertův českomoravský stát

již v roce 1945 ?

Studijní texty

_______________________________________________________________________________________________________________________________________

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Obvodní radou Klubu českého pohraničí v Praze 10 pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací jako svou publikaci . Praha, květen 2005.

___________________________________________________________________________________________________

Politické machinace

Hlavní úřad říšské bezpečnosti upozorňoval K. H. Franka na rostoucí nebezpečí nepokojů a povstání se „směrodatným vlivem komunistů, což je viditelné i v „bandách“, tím se v okupační terminologii rozumnělo partyzánské hnutí. K obdobnému poznání se dopracoval i sám K. H. Frank, také za pomoci referátů gestapa, bezpečnostní služby a dopisů od organizací nacistické strany (NSDAP) v protektorátě v pohraničním území. Také K. Henlein byl zneklidněn. K oběma se dostaly neověřené informace o možnosti vyjednávání s Angloameričany. Také straničtí a státní funkcionáři pohraničních Němců se neustále dotazovali na vyhlídky budoucího vývoje a tím i perspektivy svého osobního osudu.

Řešení politickými prostředky

Na jedné straně německá armáda připravovala obranu Prahy, která měla být vyhlášena pevností s obranou oblastí kolem sebe. Počítalo se s velkými destrukcemi a před postupující sovětskou armádou měla být vyhozena řada mostů... Na Českomoravské vysočině se organizovalo uzavřené pásmo odporu a kolem Prahy obranná oblast. Jak zajistit klidné zázemí, když vlna radikalizace stoupá úměrně s blížícími se spojeneckými vojsky? Nemělo by se sáhnout po politických prostředcích? Na takové rozhodnutí byl Frank příliš malým pánem, v případě nezdaru by mohl přijít o hlavu, Hitler to jasně deklaroval svými podpisy na rozsudcích smrti pro důstojníky atentátu na svou osobu. Pro jistotu se ohlásil k přijetí u samotného vůdce.

K. H. Frank nemusel mít z Hitlera obavu, vždyť věděl, že sám vůdce osobně ocenil Frankovo rozhodnutí, když dal v Praze zastřelit generála Schalla a další důstojníky jeho štábu za akce v rámci atentátu na Hitlera. Němečtí důstojníci a generál Schall byli popraveni v Šárce 21. července 1944. Frank si tím vystavil výborné vysvědčení a nyní na to spoléhal. Uvěřil také propagandistickému tvrzení, že Německo nyní bojuje na východní frontě za zájem celého kapitalismu. Věřil tomu sám Hitler a nebo to byl další jeho trik?

4. dubna 1945 se K. H. Frank představil v Hitlerově kanceláři a snažil se vysvětlit svůj plán na separátní jednání prostřednictvím Čechů, se západními mocnostmi. Nepochodil, Hitler si nepřál, aby mu podřízení funkcionáři dávali nějaké koncepce pro řešení, aby mu radili. Frank se má starat o klid v protektorátě a současně ho ujistil, že má nové divize a tajné zbraně a válku nakonec vyhraje. Snad mu to Frank i uvěřil. Jen Hitler mu zcela nevěřil a záhy podřídil Franka maršálu Schörnerovi.

K. H. Frank si později při vyšetřování v Praze stěžoval, že všechna strategická rozhodnutí mu nejprve musel schválit polní maršál Schörner, povýšený koncem války dokonce na vrchního velitele všech pozemních sil.

Tím pravomoc a význam Schörnera vzrostly, kam dosáhl svými rozkazy, tam se mu německé divize podřizovaly. Nerozhodoval jen o svých 63 divizích skupiny armád Střed, ale ovládal více jak 80 divizí v Lužici, Sasku, v Dolním Rakousku, všude kam měl efektivní spojení. Byl toho názoru, že protektorátní administrativa nesmí ohrozit jeho zázemí, že divize se mají stáhnout do Bavorska a silou své moci si mají vynutit příměří na západní frontě, které by neby lo tak tvrdé, jako totální kapitulace. Také se ukájel myšlenkou na rozpor mezi Západem a Východem a potom byl ochoten pokračovat s Angloameričany v boji proti SSSR.

O Frankově intervenci u Hitlera se dověděl Albert Speer, neoficiální mluvčí bankovních a hospodářských kruhů. Vzal si za záminku Hitlerovo tvrzení, že nyní Německo bojuje za celý kapitalistický svět, jen Američané a Angličané to pod vlivem Źidů nechápou. Kdo by jim to mohl osvětlit? - Čeští podnikatelé, ty Západ jistě přijme. Speer byl úspěšný, měla to být mise výrobců, podnikatelů, ne jen českých politiků, ale to se dalo obejít. 23. dubna 1945 Frank dostal od Speera sdělení: „Dnes jsem navrhl vůdci, aby čeští průmyslníci odleteli do Francie. Letoun je připraven...Doufám, že tuto akci, do které jste se pustil, bude provázet úspěch“.

Také ministr zahraničních věcí Ribbentrop se urychleně připojil. „Na popud říšského ministra Speera jsem učinil Vůdci návrh, aby do Francie odletěli slovutní čeští průmyslníci, kteří tam využijí svých amerických kontaktů, aby vedli jednání k ochraně (ČSR) před bolševiky. Vůdce s tím vyslovil souhlas“.

Let až do Francie neměl technické předpoklady, že bude realizován. Padlo proto rozhodnutí, že se poletí do oblasti, ve které velí maršál Kesselring, tedy do Bavorska, ale maršál pro podobné plány neměl příliš mnoho nadšení a byl zdrženlivý, neiniciativní. Znal Hitlerovu náladovou povahu, jednou dával souhlas k jednání, záhy vyžadoval tvrdý boj v Alpách.. Také další maršál, F. Schörner, měl podobné názory a také se klonil ke kladení odporu až do léta 1945, kdy dojde ke konfliktu SSSR se západními spojenci.

Záměr vyjednávat s Angličany, Američany, případně i s Francouzi, plně podporovala také tak zv. protektorátní vláda, především Richard Bienert. Byl přímo symbolický pro protektorátní reprezentaci, vždyť už jednou dělal státní převrat, v roce 1918, kdy jako policejní důstojník přebíral moc z rukou rakouské monarchie. Snad to zvládne i teď.

K.H. Frank určil do delegace vedle Bienerta, také ředitele exportního ústavu Kratochvíla, Frankova poradce Němce Raschofera s úkolem dozoru, ministra A. Hrubého, dříve mluvčího agrárníků, do delegace byl přizván velkoprůmyslník Kruliš-Randa a generální ředitel Škodovky Adolf Vamberský. Za Svaz průmyslníků tu byl B. Adolf, Němec.

K. H. Frank dal delegaci úkol sjednat s Agloameričany příměří, jež by však umožnilo německé armádě klást odpor na východní frontě a dokonce byl lehce naznačen i návrh, že by Američané mohli obsadit německé pozice, vybudované na obranu proti sovětské armádě. Čeští delegáti, zasvěcení do plánů R. Bienerta na vznik tzv. Českomoravské republiky doufali, že vysloví žádost, aby nový státní útvar byl okamžitě uznán západními mocnostmi. To mělo vyhovovat především maršálu Schörnerovi a nacistickému vedení kolem K. H. Franka. Předpokládalo se, že i Moskva se bude chtít vyslovit k otázce uznání. Pokud by jen na několik hodin pozastavila útočný nástup svých vojsk, stačilo by to skupině armád Střed, aby se odpoutala a unikla do Bavorska, kde by vyčkala dalšího vývoje událostí. Pokud by vznikl rozpor v otázce uznání, tím lépe pro nacistické Německo, přispělo by to k podnícení rozporů mezi Východem a Západem, a na to se dychtivě čekalo. Byl to mylný předpoklad.

Již v roce 1944 tajnými cestami a ve velké důvěrnosti slovenská vláda sdělovala ochotu přejít na sovětskou stranu fronty, vzorem bylo Rumunsko, za předpokladu, že

bude nadále uznáváno jako stát. Moskva stejnou cestou odpověděla, že uznává prezidenta Beneše, má s ním smlouvu a nebude se kompromitovat s válečným zločincem,

který se označuje za prezidenta v Bratislavě. Tím méně by se chtěla kompromitovat s

kolaboranty českého původu a s okupačními nacisty.

Záměrem K. H. Franka a ostatně také protektorátní delegace bylo pozvat americkou armádu k okupaci celého českomoravského prostoru.

25. dubna se Frankem sestavená delegace dostala leteckou cestou do Mnichova, ale ani Kesselring, ani generál SS Berger, nezajistili přesfrontový kontakt s americkou armádou a celá akce se nezdařila. V téže době navrhl separátní jednání západním mocnostem také H. Himmler a Frank se nemusel ničeho obávat. Ani říšský velitel SS neuspěl.

Němečtí delegáti protektorátní delegace chtěli vysondovat, zda by nemohla ještě stále platit mnichovská dohoda a zda by pohraničí mohlo být autonomní částí v Českomoravské republice, případně zda by mohlo zůstat součástí Říše. Nic z toho se neuskutečnilo pro nezdar celé mise. Jen generál V. Klecanda se pokusil dostat se na italské hranice, aby církevním orgánům sdělil záměr vedoucí k vytvoření protikošické vlády v Praze. Patrně nebyl úspěšný, ale nelze to spolehlivě doložit, pobyl také chvilku na hranicích Švýcarska, ale vstup mu nebyl povolen. To neznamená, že nemohl důstojníka pohraniční stráže informovat.

V Praze byl v otázce informačního předstihu mnohem úspěšnější K. H. Frank, nechal si pozvat biskupa Mořice Píchu z Hradce Králové a informoval ho o svých představách a perspektivách pro Čechy a Moravu. Až americká zpravodajská mise bude projíždět sovětským operačním pásmem do Velichovek, kde byl štáb maršála Schörnera, staví se na biskupství v Hradci Králové. Patrně věděla proč.

Řešení vojenskými prostředky

Himmler a Frank neuspěli se svými nabídkami na separátní mír na západní frontě a náladový Hitler pod tlakem objektivní situace změnil své rozhodnutí, situaci bude řešit vojenskými prostředky. Nadřadil maršála Schörnera nad K. H. Franka a jmenoval ho nejvyšší politickou a vojenskou hlavou v Čechách, na Moravě a v pohraničí, byl mu tedy podřízen i K. Henlein. Franka přitom nesesadil, ale nedovolil, aby byl zástupcem pro zbraně SS.

A Schörnerovo stanovisko bylo jednoznačné. Je nutno vytrvat v boji, neobracet se zády, to by armáda utrpěla největší ztráty. Vést ústupový boj na zdrženou, ustoupit podle již dříve vydaných dispozic do Alp a tam vyčkat třetí světové války, zaměřené proti SSSR. O politické změny v protektorátní správě nejevil zájem, chtěl jen klidné zázemí a volnost cest. Předpokládal, že každá reformovaná administrativa protektorátu by musela pro vytvoření a udržení své autority něco udělat ve prospěch české věci. Logika vývoje by vedla k nepokojům, odpírání poslušnosti a povstání by se stejně prosadilo. Zakázal pod trestem smrti zrádcovství a jednání s Čechy: Rozkaz měl vše-

obecný charakter a platil pro všechny jemu podřízené jednotky. My si zatím jen zapamatujeme, že i pro německou stráž v pražském rozhlase.

Skupina armád Střed

Hitler byl nadšen vojenským fanatismem maršála Schörnera a ten se stal jeho oblíbencem. Nařídil mu tedy obranu českomoravského prostoru. Dokonce i po smrti A. Hitlera Dönitzova vláda ve Flensburku žádala ještě 4. května 1945, aby skupina armád Střed (Mitte) v ústupovém boji držela protektorát co nejdéle, buď pro odchod do Bavorska, v nejhorším případě se německé divize měly odebrat na západní, levý

břeh Vltavy, kde se již předpokládalo americké pásmo. Dönitz také doporučil, aby

Praha byla prohlášena za otevřené město a tím se předešlo případnému povstání či revoluci. K. H. Frank to však zkomolil do formulace „lazaretní město“, což nebyl uznávaný termín mezinárodního práva, ale měl chránit německé obyvatelstvo a četné lazarety. Dönitz také žádal, aby německé divize vydržely nejméně do 16. května. Na tom, že se tak nestalo má zásluhu také květnové povstání 1945.

Proti skupině armád Střed stálo 84 divizí 1. ukrajinského frontu, 60,5 divizí 2. ukrajinského frontu a 38,5 divizí 4. ukrajinského frontu. V sestavě 1. ukrajinského frontu bojovalo také 76 000 příslušníků 2. polské armády, v řadách 2. ukrajinského frontu se na válce podílelo 96 000 příslušníků 1. a 4. rumunské armády a do 4. ukrajinského frontu bylo vřazeno 60 000 příslušníků 1. čs. armádního sboru v SSSR. Proti síle 180 divizí stálo ve strategické obraně s taktickými protiútoky 80 německých divizí a řada samostatných praporů a oddílů Volkssturmu.

Na straně sovětské to činilo 2 100 000 mužů, na straně německé 900 000 mužů. K tomu je možno přičíst ještě 3 až 4 divize 7. německé armády, stojící na západních hranicích Čech proti 6 divizím USA. Američané neměli v tomto prostoru síly , které by mohly řešit vojenskou situaci zásadním způsobem.

Nelze přehlédnout ani tvrzení historika Jana Wannera, který ve svém třetím díle Zápasu o Evropu sděluje, že Churchill se ještě 24. dubna pokusil přesvědčit Eisenhowera, „ale ten poukázal na přítomnost tří německých divizí v západních Čechách a s odvoláním na zkušenosti z bojů o Cheb možnost rychlého obsazení Prahy vyloučil.

(str. 149)“.

Pouhé tři divize zabraňovaly bleskovému postupu na Prahu? A kolik divizí německé armády musela překonat sovětská vojska při pražské operaci? Americká vojska se v tu dobu blížila k linii Žandov - Domažlice - Železná Ruda. Z německých pramenů vychází informace, že proti Američanům stály 4 německé divize a několik samostatných praporů, ale po povstání v Praze byly některé odeslány do středních Čech. Tím se situace Američanů ulehčila. Naposledy o tom hovořil německý učitel českého jazyka Walter Hartl, což otisklo Právo 29. 1. 2005.

Britská diplomacie vzhledem k USA přišla s nehorázným tvrzením, že není nutno žádat žádné oprávnění ke vstupu do Československa, myslelo se tím patrně nejvyšší spojenecké velení, neboť Čechy a Morava jsou území protektorátu a tedy součástí Německa. A chovat se tu tedy lze podle stejného mechanismu jako u vyčleněných okupačních zón (tamtéž, str. 149). Objektivně je nutno připomenout, že Američané respektovali skutečnost, že jsou na území západního Československa a ani podobný argument ze strany K. Henleina neuznali.

Do Prahy pronikla, jak je známo, americká zpravodajská skupina, méně informací je o francouzské rozvědce. Obě hlásily, že cesta na Prahu je volná, průjezdná, ale neodvážily se tvrdit, že tím okamžikem byla Praha osvobozena, což tvrdí neseriozní pravicoví novináři. Pokud byla 6. a částečně jestě i 7. května cesta na Prahu průjezdná, tak se situace záhy změnila.

Štáb maršála Schörnera pochopil, že německé divize nevydrží nástup sovětských sil a hrozil se zcela objektivně, že skupina armád bude obklíčena. Již 6. května vydal rozkaz k evakuaci divizních lazaretů a jednotek zázemního zajištění, které již nepotřeboval k nasazení na frontě. Silnice na západ byly neprůjezdné pro postup na Prahu.

Plán na vznik Českomoravské republiky

I když záměry jednajících stran byly různé, objektivní vývoj situace na frontě nutil angažované strany k jednání. Co především sledoval K. H. Frank? Především se domníval, že může zajistit, třeba i za pomoci české vlády, aby americká armáda obsadila co největší část českomoravského prostoru, věřil, že zajistí bezkonfliktní předání moci a tím se vyváže z kategorie válečných zločinců, získá nakonec uznání za nekrvavé ukončení války na našem území. Z jeho strany to byla iluze a beznadějná námaha. 1. května 1945 nechal v Přerově krvavě potlačit místní povstání, 2. května nechal v Terezíně popravit 52 mladých komunistů a členů odbojové organizace Předvoj, zcela bez soudu, jen ze svého rozhodnutí. Doufal také, že předá moc jen za podmínky, že příhraniční Němci se nebudou stěhovat, dokonce věřil, že budou mít jistý druh autonomie a sami se po válce rozhodnou, zda jejich území bude součástí českomoravského státu. Dokonce vyslovil fantasmagorní myšlenku, že by mohl dělat poradce u pražské vlády. Znal negativní stanovisko polního maršála F. Schörnera k předávání moci Čechům, proto zavazoval české vyjednávače slibem, že silnice a železnice zůstanou pod kontrolou německé armády a všude bude klid. Schörner však předpokládal, že každá česká vláda, ustavená v květnu 1945, bude lidem tlačena k protinacistickým a protiněmeckým akcím, aby se vůbec udržela u moci. Slibům o další kolaboraci příliš nevěřil. K. H. Frank nicméně opatrně a pln kompromisních zásad vyjednával dál s R. Bienertem a v řadě věcí se mu snažil vyhovět. Byl např. upozorněn na skutečnost, že lid by známé protektorátní ministry nemusel uznávat a označoval by je dál za kolaboranty. Vyhověl Bienertově delegaci již tím, že nechal z koncentračních táborů dopravit do Prahy pozdějšího tajemníka národně socialistické strany docenta Krajinu, bývalého ministra zahraničních věcí profesora Kamila Kroftu, dr. Dérera, vyslance Heindricha, J. Kvapila, celkem 16 osob. Byla jim nabídnuta místa ministrů v nové vládě českomoravského státu s náznakem, že potom již nebude místo pro komunistické ministry. K. H. Frank se dokonce kojil nadějí, že jedno místo bude ponecháno pro generála Lva Prchalu z exilu, aby vytvořil protiváhu pravicových sil a dr. E. Beneš aby neměl rozhodující pozici. Je nutno konstatovat, že zejména Kamil Krofta se choval statečně, místo ministra odmítl a podotkl, že nemůže zradit prezidenta Beneše a jeho demokratický program a nebude vylepšovat charakter kolaborantské vlády, která si na poslední okamžik chce přisvojit svatozář zachránců vlasti. R. Bienert tedy plánovanou vládu českomoravského státu nemohl doplnit.

K. H. Frank o celkové situaci vypověděl do protokolu vyšetřovací komise: „V důsledku stále se zhroršující německé politické a vojenské situace vymyslel jsem si pro protektorát plán k získání politické výhody Říši při eventuálním jednání o příměří nebo míru, a to tím, že protektorát by byl dobrovolně vydán mezinárodní skupině velmocí nebo nové české vládě. V případě porážky mi záleželo na tom, abych předal českému nástupci správu a exekutivu v klidu a pořádku“. Předání moci se neuskutečnilo a to ze dvou důvodů. K. H. Frank nezabránil, aby polní maršál F. Schörner nevydal rozkaz, že předávání moci, kapitulantské jednání je zradou a bude se trestat smrtí. Rozhlas, kam mířil R. Bienert se svým prohlášením nebyl předán, došlo ke krvavému boji. Květnové povstání, za druhé, znemožnilo poslední možný kompromis mezi kolaborantskou reprezentací a nacistickým okupačním režimem. R. Bienert sledoval svým vyjednáváním zásadu kontinuity českomoravského státu na pomnichovskou, tak zv. druhou republiku s režimem „silné ruky“. U moci se měli udržet kolaboranti, pravicově orientovaná politická reprezentace. Také protektorátní administrativě šlo o to, aby nebyla trestána za své aktivity v letech okupace.

Podívejme se také na deklaraci, se kterou R. Bienert spěchal do rozhlasu, aby ji

5. května přečetl Čechům i okolnímu světu. Předešla ho však objektivní situace v Praze.

Mimořádný zájem o rozhlas

Během první světové války se stalo zvykem shromažďovat se před redakčními vývěskami pražských a brněnských novin. Živý a komentovaný zájem vyvolala každá mimořádná událost. Ve shromážděních byl zastoupen lid z ulice, který dokázal vtipně i předvídavě hodnotit politické a vojenské informace.

Zde a nikde jinde byla v revolučním smyslu pochopena zpráva vídeňské vlády, že jedná o příměří a výhledově i o ukončení války. Národní výbory, nové politicko-mocenské orgány moci, se s podporou lidu ujímají moci, i když se někde ustavují až v převratových dnech. Redakční vývěsky lákaly dál pozornost, ale po vzniku Radiojournalu, později státního rozhlasu, se zájem veřejnosti upnul k pražskému vysílání.

Středem pozornosti se stala budova rozhlasu, vycházející pracovníci jsou dotazováni na nejnovější vývoj událostí v souvislosti s všesokolským sletem, vyhlášenou mobilizací a o jednání s nacistickým Německem ve dnech mnichovské zrady.

21. září 1938 si mohutný nástup demonstrantů vynutil vstup do rozhlasu, dokonce i do studií a k mikrofonu, aby světu sdělili pohrdání mnichovskou dohodou, oklešťující republiku a pohrdání vládou v Paříži a v Londýně, zrazující demokracii a pomáhající likvidovat svého spojence, ČSR.

Nelze se tedy divit, že lid se shromažďoval kolem rozhlasu v den okupace 15. března 1939 a také, ve značném množství v květnových dnech roku 1945. Ve slovenském národním povstání se potvrdila vlastenecká a organizátorská úloha Svobodného vysilače z Banské Bystrice.

Odbojové organizace levicového i pravicového spektra měly tedy mimořádný zájem na ovlivnění a záhy i ovládnutí rozhlasu.

Mocenský zájem o rozhlas, nástroj masové propagandy, měl i okupační aparát. Vedle protektorátního rozhlasu, plně pod kontrolou nacistů, byl ještě zřízen Reichssender Böhmen, přímo podřízený Berlínu. Říšský vysílač Čechy vysílal přednostní informace jen pro německé občany na území protektorátu, někdy měl dokonce charakter úředního a stranického věstníku.

Okupace Prahy si vyžádala první oběť na lidském životě. Ještě v nočních hodinách 15. března 1939 vnikla do budovy rozhlasu přepadová skupina německých vysokoškoláků, aby rozhlas dostala pod kontrolu. V době, kdy již nacističtí reportéři jásavě oslavovali vpád německých jednotek do Prahy, vyskočil z okna na vnitřní dvůr hlasatel Pavel Donner, Slovák, který se nemohl smířit se zradou slovenských klerofašistů, se zánikem Československa. Německá bezpečnostní služba o něm měla patrně již z dřívějších dob informace o jeho antifašistickém myšlení a nařídila jeho vypátrání, zatýkací komando přišlo již pozdě.

Nelze si však dělat iluze o všech pracovnících rozhlasu. Žurnalisté Kříž, Werner, Jaroš, Opluštil, Rejtárek a později i Emanuel Moravec, se ochotně propůjčovali k nacistické a kolaborantské propagandě.

Nacisté se nezřekli svého vlivu na vysílání ani v květnových povstaleckých dnech.

Schörnerův štáb vyslal do Prahy skupinu svých propagandistických a zpravodajských důstojníků, aby vytvořili náhradní vysílací studia, nějaký čas pracující také v Černínském paláci. Vysílali v českém jazyce především falešné informace, aby se omezil

rozsah povstání, podporovali Bienertovu akci tak zv. Českomoravské republiky, vysílali klamné informace o postupu americké armády v domnění, že tím podpoří pravicově-konzervativní kruhy protektorátní reprezentace. V němčině potom organizační a taktická sdělení pro německé jednotky.

Je pravda, že různé protiněmecké a protiokupační nálady se v různé míře a intenzitě objevovaly mezi českými zaměstnanci rozhlasu. Po květnovém povstání se mnozí rozešli do nejrůznějších politických stran, do národně socialistické, lidové a sociálně demokratické a z nich se lepily a dodatečně konstruovaly organizace, označované za ilegální a přispívající revoluci. Vznikla z toho dost nejasná situace a motanice.

Ilegální organizace v rozhlase

Gestapo zatklo a nechalo popravit několik pracovníků českého rozhlasu v Praze. Nečinilo by tak, kdyby tu nebyly ilegální aktivity. Zahynul ing. Stanislav Singer, který měl spojení s ilegální skupinou KSČ. Nacisté umučili a popravili řadu zaměstnanců, zahynul dr. František Kocourek, upozornil na sebe širokou veřejnost svým ironickým popisem německé přehlídky na Václavském náměstí. Zahynuli také ing. Antonín Slavík, Milena Balcarová, Josef Weis, Jiří Lobosický, Gertruda Martinetzová i Zdeňka Walló, oběť rasové perzekuce.

Gestapu se podařilo likvidovat podzemní skupinu kolem ing. Kleinera a v roce 1942 ho nechala popravit. Také rozhlasoví technici Vokáč a Cimrhakl byli zatčeni a popraveni. Gestapo vypátralo i činnost K. Stahla a jiných osob. Nepovolené osobní styky směřovaly do řad protektorátní policie na Vinohradech a na jednotlivce v zemském úřadě. Občas se dařil i styk s partyzánskou skupinou Táborité.

Komunistickou ilegální organizaci v rozhlase vytvořili J. Čejka J. Hájek, A. Smetana, J. Zelenka a jiní. Ilegální Rudé Právo zajišťoval Šidlák starší a Struna, patrně i další lidé. Koncem dubna se ustavila organizace navazující na program národních výborů a Národní fronty, i když tu občas vládla poněkud nejistá politická orientace. Nicméně se

tu angažovali dr. Mirko Očadlík, hudební vědec, J. Krása, M. Disman. dr. Zd. Morávek, dr. Remeš, J. Randýsek, Zd. Dvořák, L. Soukup a J. Šváb.

Z nich Lumír Soukup udržoval spojení s tiskovým referentem Lumírem Čivrným z České národní rady.. V posledních dnech války se prosadila tendence po sjednocování různých ilegálních i poloilegálních skupin a jednotlivců, bylo tomu tak i v rozhlase, pod symbolickým názvem Olga.

O rozhlas měl zájem také občanský (nekomunistický) odboj. V polovině dubna 1945 se hlasatel Mančala sešel s mluvčím organizace „Bartoš“ a od podplukovníka Bürgera dostal pokyny pro případný státní převrat. Nebyl to však pokyn k zahájení povstání, jen pohotovost a příprava.

Protektorátní administrativa

Protektorátní administrativa, označovaná za protektorátní vládu, neměla charakter

a vlastnosti vlády, byla jen sloužící, podřízenou kolaborantskou složkou politicko-mocenského systému nacistického Německa na půdě Čech a Moravy. Reprezentovala kolaborantskou část české pravicově konzervativní společnosti a také měla zájem o vliv v celoprotektorátním rozhlase. Koncem dubna již vyjednával R. Bienert s K. H. Frankem projekt tak zv. Českomoravské republiky. Slovensko již v žádném směru nepřipadalo ani v úvahách do kompetence Prahy, rozhodující vliv tu měla čs. vláda v Košicích a sovětská armáda stabilizovala poválečné poměry. Proto název, určený jen pro Čechy a Moravu.

K. H. Frank se formou vyjednávání potřeboval dostat z kategorie válečných zločinců, současně chtěl zabránit odsunu příhraničních Němců, župu Sudety uchovat jako autonomní administrativní celek s možností zůstat součástí Říše. Pod vlivem reálné situace byl tlačen k vyjednávání, pod tlakem maršála Schörnera však k boji. Německá armáda chtěla volnost cest, odmítala kapitulovat do sovětských rukou, prodlužovala válku a mířila do Bavorska. Čechům nechtěla postoupit žádnou pravomoc, očekávala protiokupační aktivitu.

Richard Bienert (1881-1949), bývalý vysoký policejní důstojník, od roku 1942 protektorátní ministr vnitra a od 19. ledna 1945 předseda protektorátní vlády, reprezentoval kolaborující část české veřejnosti a pochopitelně se v jednání s Frankem snažil udržet kontinuitu pravicově konzervativní a kolaborantsky orientované reprezentace, tak jak ji představovala osoba dr. Emila Háchy.

Kapitalistický řád by byl pochopitelně zachován, levicově zaměřené síly se neměly dostat k moci. Usiloval o včasné předání moci, obával se, že ho lid a KSČ předběhnou, že povstání již začalo na Moravě a ve východních Čechách a K. H. Frank stále váhá. Rozhodl se jednat. Jeho reformovaný režim měl svého sociálního nositele v kolaborantech. Stačí jen uvést organizace, o které se uvedený systém opíral. Působilo tu Národní souručenství, které mělo 4 miliony členů, ze zákona povinné Kuratorium pro výchovu mládeže s dalším 1,5 milionem členů, Česká liga proti bolševismu, Svaz zemědělství a lesnictví, opět s povinným členstvím každého, kdo vlastnil více jak 0,5 ha půdy. Působila tu Veřejná osvětová služba, Arijská pracovní fronta, Organizace Vlajka, Český svaz pro spolupráci s Němci, Český svaz válečníků z první světové války, Národní árijská kulturní fronta, Národopisná Morava, Svatoplukovy gardy a jiné drobnější kolaborantské skupiny.

I když víme, že u mnoha lidí bylo členství podmíněno strachem, bylo vynuceno zákonem, např. v Kuratoriu pro výchovu mládeže, či bylo zcela formální, přece jen nás zarazí skutečnost, že ve všech uvedených organizacích byl placený aparát, čítal více jak 6 000 osob. K tomu je nutno přičíst kolaboranty z podnikatelské sféry a podle nacistických údajů i na 200 000 Čechů žádajících přiznání k německé národnosti a konečně, lze tuto neblahou statistiku doplnit o členy protektorátní správy, četnictva, policie, s různým stupněm provinění proti národní cti. Soudní vyšetřování vedené k potrestání válečných zločinců a kolaborantů v Československu muselo projednat

130 000 případů a odsoudit 33 463 osob.

Další byli z řad Němců a jiných národností. Všechny uvedené složky obyvatelstva tvořily sociálního nositele pro Bienertem plánovanou Českomoravskou republiku. Všichni měli zájem na kompromisu a evidentní nezájem na vyšetření své činnosti za okupace. Největší zájem na pokračování své kariéry měla vrstva podnikatelů a také exponovaní příslušníci protektorátního četnictva, policie a vládního vojska a pochopitelně úředníci protektorátního aparátu, zhruba 120 000 osob. Perspektivu viděli v kompromisu a možnosti se osvědčit ve prospěch poválečné pravicové republi- ky a prospěch z angažovanosti v květnu 1945. Sociální základna to byla dosti velká a nelze si tedy dělat iluze o posledních dnech války.

Bienertovo komando?

Propletenost protektorátní vrcholové administrativy a občanského i důstojnického odboje byla tak silná i častá, že čistá charakteristika není nikde přesná. Symbolicky by se dalo usoudit, že policista v protektorátní uniformě šel převzít rozhlas, aby v něm mohl Bienert oznámit kompromisem vytvořenou Českomoravskou republiku a domů se vracel s páskou revolučních gard. Lépe bude, když čtenář sám posoudí skutečný stav věci. Revoluci chtěl tenkrát dělat každý.

2. května 1945 v budově protektorátního ministerstva financí se setkal rozhlasový technik B. Marek s podplukovníkem Bürgerem a předal mu náčrtek budov na Vinohradech. V dopoledních hodinách si budovu rozhlasu prohlédl protektorátní policejní kapitán Suchánek. 4. dubna, aby byl lepší přehled po budově a orientaci v jeho chodbách, se dostavila dokonce skupina protektorátních policistů pod záminkou účasti na vysílaném pořadu „Pozor na kapesní zloděje!“

Pokyn k zahájení povstání však vydán nebyl, jen Česká národní rada doporučovala ostrahu a pohotovost. ČNR mínila, stejně jako komunisté, že vhodnou dobou pro začátek povstání bude 7. květen 1945, kdy sovětská vojska budou v bezprostřední blízkosti Prahy. Předpokládalo se, že by tak byl nejmenší počet obětí na životech.

Zkušený bývalý policejní důstojník a ministr vnitra R. Bienert také uvažoval, že bude nutné, aby v okamžiku, kdy bude vyhlašovat vznik Českomoravské republiky a zánik protektorátu, měl již zajištěnu osobní ochranu, věděl, že maršál Schörner je proti předávání moci a K. H. Frank stále váhá, chtěl by totiž posvěcení z vyšších míst.

V tu dobu došlo ke schůzkám policejního štábního kapitána Bohumila Valtra. Vyměňují si informace o rozhlasu. 2. května 1945 uložil policejní štábní kapitán Valter protektorátnímu policejnímu kapitánu Palečkovi, veliteli vězeňského oddělení pražské policie, aby vybral ze stavu svého mužstva 20 silných a spolehlivých mužů. Uvedený útvar byl vybrán záměrně, mužstvo totiž bylo cvičeno v boji o budovu.

Dalšího dne, 3. května byl pozván na velitelství Praha III., Tržiště 9 praporčík Hladík, vedoucí boxerské sekce policejního klubu, aby vybral 10 mužů mimořádně zdatných. Zde je vhodné podotknout, že předsedou klubu byl již zmíněný štábní kapitán Valtr.

V sobotu 5. května dostal štábní kapitán Valtr od plukovníka Voženílka rozkaz, podtrhuji, že rozkaz, aby obsadil rozhlas. Jednotka určená ke splnění rozkazu mohla již svým počtem stačit na převzetí rozhlasu, s tvrdým odporem Němců se nepočítalo. Dodnes zůstává otázkou, zda o akci věděl K. H. Frank. Jinak platil již dříve vydaný rozkaz maršála Schörnera k potlačení každé české aktivity, ohrožující německou armádu. Závěrečná režie selhala.

Nevydařená režie

Když ministerstvo financí a dopravy rozesílalo pokyny, že se zavádí čeština jako jediný úřední jazyk, mají se proto 5. května vyvěsit vlajky, vypadalo to jako akce do-

mluvená s okupační vrchností. Ve stejnou dobu 4. května 1945 však hlásí gestapo z Pardubic že se v ulicích srocují lidé a oznamuje, že má k zákroku pouze dvě roty z armády, místní policejní síly a dvě pohotovostní skupiny gestapa. Obdobně vyhlašují pohotovost a připravenot k zásahu i další služebny na území protektorátu .- To nesvědčí o dohodě s Frankem a Bienertem. Navíc do vývoje situace zasahuje maršál Schörner.

5. května 1945 vyklepával armádní dálnopis tajnou zprávu, odeslanou plukovníkem Blumodrem ze štábu skupiny armád Střed: „V protektorátě se množí sabotáže, přepady příslušníků branné moci a odpírání práce.. Jestliže nyní okamžitě brutálně neudeříme, máme prohráno. S radikálními prostředky musí být zakročeno proti malátnosti a zbabělosti ve vlastních řadách. Proti každému, kdo bude nečinně přihlížet, jak rozvratníci provádějí svoje dílo, nebo kdo se nechá zcela odzbrojit, aniž by bojoval o znovuzískání zbraně a bojeschopnosti, bude odsouzen stanným soudem“. Po tomto rozkazu se již nedalo čekat nějaké předávání moci, či dokonce rozhlasu.

Místo předávání boj

Po desáté hodině 5. května 1945, po předchozích rozkazech plukovníka Voženílka, škpt. B. Valtra, kpt. Suchánek soustředil na dvoře policejního ředitelství v Bartolomějské ulici soustředěné vybrané mužstvo, ve kterém byli již kapitán Palička a další praporčík a též dva četničtí strážmistři, Humbej a Souček.

O tom, že akce začala, byl okamžitě informován pplk. Rožka. Stále všechno pod kontrolou policejních a četnických představených. Mužstvo v autokaru vedl kpt. Suchánek, štkpt. Valtr je následoval v osobním autě ještě se dvěma dalšími muži. Pozoruhodnou skutečností je, že projeli bez potíží německou uzávěrou na Václavském náměstí. Krátce před jejich příjezdem do rozhlasu byla německá stráž posílena o dalších 65 mužů, a to nebyla náhoda.

Po vstupu do objektu rozhlasu se rozpoutal boj, k žádnému předávání moci nedošlo, dokonce během několika minut přijelo auto s další německou posilou 8 mužů.

Ve 12,33 vysílal rozhlas první výzvu „Voláme českou policii do rozhlasu, střílí se zde!“ Jasné strohé hlášení těm, kdo policejní jednotku vyslali, velitelům a dalším policistům. V dalších minutách se volání o pomoc rozšiřuje, žádá se pomoc vládního vojska, četnictva a posléze ve 12,39: „Voláme všechny Čechy“. K tomu bylo připojováno sdělení - jsou zde stříleni další lidé.

Několik dní byla Praha neklidná, strhávání německých tabulek, odzbrojování jednotlivců německé armády, srocování davů, to vše svědčilo o vysokém stupni radikalismu. A nyní volání rozhlasu, to byla výbušná jiskra. Lid pochopil volání o pomoc jako plánované oznámení začátku povstání a také se tak choval.

První přispěchali na pomoc železničáři z Wilsonova nádraží, organizovanou pomoc poskytli hasiči, ti dokonce prudkým proudem vody srazili k zemi a od kulometu odstranili německého střelce. Také obyčejní lidé se s přemírou iniciativy zapojili do bojů. Ze smíchovských kasáren přijela četa vládních vojáků pod vedením škpt. Záruby, který 8. května padl v boji při dobývání školy na Smetance.

Předseda tak zv. protektorátní vlády R. Bienert se již do rozhlasu nedostal a nepřečetl proklamaci o plánu na vznik českomoravského státu, o kterém se ještě před několika hodinami radil s K. H. Frankem. Pokusil se zveřejnit své provolání v pražském

městském rozhlase, byl revolučními bojovníky zadržen a předveden před členy České národní rady. Staroměstskou radnici a záhy i správu hlavního města Prahy již vedl dr. Václav Vacek (KSČ). Činil tak z rozhodnutí České národní rady.

A ješrě jedna důležitá informace. V době, kdy měl do rozhlasu dorazit R. Bienert, se v budově nacházeli dva významní kolaborující novináři, vybavení falešnými dokumenty, aktivisté Alois Kříž a Bohumil Jaroš.

Měli Bienertovi poskytnout propagandistickou podporu ? Podle jejich vyjádření se měli zachránit s němecvkým osazenstvem rozhlasu v 18 hod. odjezdem do Bavorska. Proto falešné doklady.

Nacisté měli relativně přesné informace o vývoji situace v Praze. Svědčí o tom jimi vydaný leták šířený také tiskem i rozhlasem, se sdělením: „Občané! Protektorát Čechy a Morava je zrušen. Protektorátní vláda odstoupila, pouze ministr Bienert zůstává. Bylo mu znemožněno promluvit v rozhlase. Bienert odevzdá vládu do rukou Američanů, jejich příchod se očekává během odpoledne. Zachovejte bezpodmínečně klid. Osvobození nastane během několika hodin“.

Později, když se zjistilo, že angažovanost protektorátní vlády je nulová a k žádným kompromisům již nedojde, byly vytištěny a rozhozeny i mimo Prahu letáky: „Žádáme opětovně všechny rozumně myslící Čechy, aby zachovali klid a pořádek a aby nerušili opatření německého velení a pohyb vojsk, neboť jinak by se stala celá zem válečným bojištěm“.

Richard Bienert a jeho plánovaný projev ke vzniku Českomoravské republiky

Následující doslovný přepis připravený R. Bienertem patrně již 4. května 1945 měl

v pražském rozhlase informovat českou veřejnost i okolní svět s plánem na vznik Českomoravské republiky, kdy Slovensko již bylo pod pravomocí československé vlády se sídlem v Košicích a slovenské území bylo osvobozeno sovětskou armádou. Z této reality vycházel i název projektovaného, ale neuskutečněného státního útvaru na území západního Československa. Pokud by se zmíněný plán zdařil, hrozilo rozdělení Československa na východní a západní část. Nyní se již věnujme provolání, které mělo být 5. května přečteno v rozhlase:

„Důstojný postoj českého národa v uplynulých více než šesti letech, ovlivňovaný vzpomínkou na pohnutou a velikou minulost, zapříčiněný silnou a rozvinutou kulturní úrovní a hluboce zakořeněné uvědomnění všech vrstev, pohnuly podepsané členy vlády, aby se mými ústy obrátili v zájmu klidného vývoje na Vás a tlumočili Vám v těchto hodinách osudových pro příslušníky obou národů, co považují za naléhavé a nezbytně nutné pro udržení klidu a pořádku.

Činím tak jako říšskými místy uznávaný, zákonný reprezentant národa, jako Čech a čestný muž. Jsem co nejupříměji přesvědčen, že takto jednaje, jednám jako by jednal státní prezident dr. Emil Hácha, který mne pověřil svým zastupováním, pokud by toho jeho zdravotní stav vyžadoval a kterému bohužel těžká nemoc znemožnila - nyní již trvale - výkon úřadu.

Z rozhlasových a tiskových projevů odpovědných činitelů z poslední doby vyplývá, že nastala obtížná situace pro vedení Říše. Mocenské postavení Říše je ohroženo a - viděno z hlediska situace celkové - stává se pochybnou říšská ochrana Protektorátu. Je nutno v budoucnosti počítat s novou radikální politickou úpravou v našich zemích.

Podle našeho názoru je proto nezbytné, aby se ihned stala tato prozatímní opatření

1. Zjišťuje se, že státní prezident dr. Emil Hácha je trvale neschopen vykonávat svůj úřad. Funkce státního prezidenta přecházejí nadále na předsedu vlády Bienerta, který již byl k tomu zmocněn.

2. Předseda vlády Bienert ve funkci zástupce státního prezidenta prohlašuje, že protektorát Říše na území Čech a Moravy zaniká.

3. Následkem toho zjišťuje předseda vlády jako zástupce státního prezidenta i jménem vlády, že orgány říšské správy Protektorátu přenechávají autonomním orgánům další správu země. Německé výkonné orgány se zdrží jakékoli ingerence do vnitřní správy bývalého protektorátu a jakýchkoli činů proti obyvatelstvu a orgánům, jež se ujmou správy. Zvláště se žádá okamžité propuštění politických vězňů a internovaných, jako i zastavení veškerých výkonů rozsudků smrti.

4. Prozatímní funkci vlády bude nadále vykonávati jako úřednický sbor dnešní vláda, z níž budou vyřazeni a) ministr hospodářství a práce dr. Walter Bertsch, b) ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec, c) ministr zemědělství a lesnictví Adolf Hrubý.

5. Tato vláda učiní ze své strany za přispění dalších autonomních orgánů českého národa vše, aby byl udržen klid a pořádek.

6. Za Říši převezme odpovědnost za splnění těchto požadavků reprezentant Říše a dá-

le velitel branné moci na území bývalého Protektorátu.

Všechno toto se děje za předpokladu, že bude zachován úplný klid a pořádek.

Neodpovědné ujímání se moci jednotlivci odstraňte a přenechte provedení povolaným činitelům.

Richard Bienert, předseda vlády a ministr vnitra dr. Jindřich Kamenický, ministr dopravy a techniky JUDr. Josef Kalfus, ministr financí dr. Jan Krejčí, ministr spravedlnosti“. - - -

Při letmém pohledu na Bienertovu deklaraci o vzniku českomoravského státu zjišťujeme, že Bienert, ač není hodnocen kladně, přece jen nesl na trh vlastní kůži, nevěděl, zda výsledek bude pozitivní či negativní. Na německé straně snadno poznáme germánskou lest. V deklaraci se sice mluví o garantu bezkonfliktního předání moci, ale nikdo není konkretně uveden.

Z řady souvislostí se lze domnívat, že kdyby se celá akce zdařila, hlásil by se k ní K. H. Frank, ale ten nebyl čestným partnerem. Vždyť ještě 1. a 2. května nařizuje popravy českých vlastenců, nyní se chtěl očistit z válečných zločinů pozdním alibismem při tak zv. předávání moci. Věděl a souhlasil s tím, že Bienert přečte deklaraci v rozhlase, ale předání rozhlasu nezajistil. Věděl, že 5. května, na počest R. Bienerta budou vyvěšeny čs. vlajky.

Protektorátní ministři 4. a 5. května po oficiálních pojítkách nařizují městským a obecním úřadům, poštám a železničním stanicím vyvěsit čs. vlajky a prapory, zavést český jazyk jako jedinou úřední řeč a nebrat německou inflační měnu. Frank přitom nezakročil, když němečtí vojáci, zejména příslušníci SS, stříleli české občany když se ozdobili čs. vlaječkou a jen se divil, když Češi zvedli holé ruce, někdy i zbraně proti okupačnímu teroru a perzekuci.

Dílčí kapitulaci německých vojsk v Praze podepsal německý generál Toussaint, ale

ten měl jen omezenou regionální pravomoc nad Prahou a navíc se mu nepodřizovaly žádné oddíly SS. Kdo mohl být reálným „směrodatným zástupcem říše“, byl polní maršál F. Schörner, ale ten vydal rozkazy k potlačení povstání a dokonce nechal po

pravovat i své vojáky, někdy i po datu kapitulace, když nechtěli bojovat, případně vyjednávali s českými revolučními národními výbory, případně se chovali zbaběle, te-

dy nevojensky.

K. H. Frank sliboval bezkonfliktní předání moci, ale byla to jen fráze, podobná výroku Adolfa Hitlera, že „nás bere pod ochranu“. K. H. Frank byl dokonce tak drzý, že se domníval, že o osudu českého národa bude rozhodovat mezinárodní komise, složená z Velké Británie a Francie i Německa, tak jako v Mnichově v roce 1938. Věřil v platnost Mnichovského diktátu.

Závěr

Politická reprezentace vládnoucí v Československu v letech 1918-1939 byla vývojem mezinárodní situace a chováním Francie hluboce zklamána. Tehdejší svět se dělil na francouzsko-anglický blok, měl parlamentní formální demokratické zřízení, které však neplatilo v koloniích.

Druhý blok tvořily autoritativní diktatury militaristického, fašistického typu, vedené nacistickým Německem s nejextrémnější formou fašismu. Československo patřilo do demokratického tábora, ale při mnichovském diktátu bylo z něho vykopnuto. Francie a Velká Británie se za svého spojence nepostavily a nechaly ho na pospas německému nacismu, polskému sanačnímu režimu a horthyovskému Maďarsku. Autoritativní státy Československo likvidovaly. Pro českou veřejnost platila politologická poučka a závěr, že pro Československo není v kapitalistickém světě místo. Vznikne z toho nejprve námět, později realita s úkolem hledat jinou zahraničně politickou orientaci. Byly tady ještě další důsledky.

S podrobením českých zemí část politické reprezentace nesouhlasila a svůj odpor realizovala formou domácího a zahraničního odboje. Symbolem je prezident dr. E. Beneš. Druhá část se snažila přizpůsobit a dokonce i více či méně kolaborovala, symbolem je dr. Emil Hácha. Nikdy si nepřipouštěl negativní úlohu, po životních zkušenostech z rakousko-uherské monarchie byl přesvědčen, že když se zřekneme samostatného státu, zachráníme tím národ. Český národ přece existoval i za Habsburků a vlastní samostatný stát jsme neměli. Jakmile se stane realitou , že politcko-mocenská reprezentace uplatňuje své vedoucí postavení v národě na dvou protilehlých barikádách, říká si o porážku.

Navíc, česká politická reprezentace z let předmnichovské republiky vycítila relativně včas, že Francie Československo zradí. Francie a také Velká Británie mimo článků v novinách, neudělaly nic proti tomu, když se Hitler začal připravovat na novou světovou válku. Ustupovaly mu všude, kde to jen bylo možné, nechaly ho zavést všeobecnou brannou povinnost, vyrábět tanky a letadla, zrušit parlamentní systém, pronásledovat Židy a dokonce obsadit demilitarizované pásmo v Porýní, později i obsadit Rakousko a české pohraničí.

Demilitarizované pásmo podél Rýna, to byla záležitost Francie a ta nic neudělala. Vznikla tedy v české veřejnosti oprávněná otázka: Co udělá Francie pro Československo, když nic neudělala pro sebe? Odpověď byla jasná - nic. A přesně to se stalo. Část české politické reprezentace si z této reality vyvodila závěr: Západ si přeje, případně se s tím již smířil, že nacistické Německo bude hegemonem ve střední Evropě. A začala se tomu přizpůsobovat.

To byl myšlenkový základ pozdější kolaborace, která záhy prohlašuje: „...musíme se podrobit, jinak hrozí zánik“.

Český národ přinesl dodnes nedoceněnou oběť , aby zachránil mír, odevzdal své pohraničí bez boje. V roce 1939 nebojoval ani o zbývající okleštěné území. Příhraniční Němci a Německo samo dostali vše o co žádali.

Češi byli pevně přesvědčeni, že Německo druhou světovou válku prohraje

a logickou cestou vyvodili, že potom by zase Němci měli předat moc bez prolévání krve. To se ovšem nestalo. Moc nebyla předána, naopak bylo vyvoláno střetnutí v květnu 1945. Rozhodně to nebyl dobrý vklad pro další léta neválečného soužití po roce 1945. Opět se opakovala situace z let 1918-1938.

Němci pochopitelně nemohli mít v demokratickém státě dominantní postavení, to by odporovalo zásadám parlamentního systému. Ztrátu hegemona vždy, v roce 1918, ale i po roce 1945, považují za perzekuci, za útisk. Hovoří o kolektivním trestu, opomenuli, že pro Čechy byla kolektivním trestem skutečnost, že se museli podílet na první světové válce, kterou nechtěli a musel žít v podmínkách teroru a perzekuce po celou dobu okupace 1939-1945. Po válce se však bral ohled na antifašisticky orientované Němce.

Politická reprezentace z meziválečné republiky přišla během okupace o své silové mocenské prostředky, o armádu, policii a četnictvo. Zejména, když část policie a četnictva byla přinucena a nebo sama kolaborovala. Uvedené mocenské prostředky nebylo možno v plném rozsahu v roce 1945 obnovit, nemohla je tedy nasadit v únoru 1948.

Redakce: J. Řezníček Připravil: JUDr. O. Tuleškov