Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský, CSc.


Bilance a výhledy
polistopadového dvacetiletí
1989 – 2009 II.část


Výhledy, doporučení, závěry



Krize politická

„Demokracie není panováním, nýbrž prací k zabezpečování spravedlnosti a … humanity.“ T.G. Masaryk

„ Chápu naši demokracii nejen politicky, ale dnes už daleko více hospodářsky, sociálně a mravně.“ E. Beneš, 1946

„Moc kazí lidi, absolutní moc kazí absolutně.“

L. Mňačko

„Tady neexistuje … výměna různých názorů na základě racionálních argumentů. Usadilo se tu, bohužel, černobílé myšlení na dvou stranách, které nenachází k sobě vzájemně cestu. Černobílým myšlením se charakterizoval ruský typ komunismu. Po roku 1989 se dogmatické myšlení usadilo u vítězů revoluce sametové. Není překonáno, takže žijeme ve společnosti, která v určitých rozměrech nenachází k sobě cestu. A dokud to bude tak, tak ta společnost bude chorá.“

E. Golstücker

Radikální náprava naší upadlé politiky je hlavním klíčem „všenápravy“. Oprávněné polistopadové tužby po lepším životě všech zneužili mnozí k prosazování zájmů osobních, skupinových i cizích. Prozíravý A. Michnik již před dvaceti lety strategicky postřehl: „Po komunismu zůstalo prázdno“; a do něho se „plazí démoni uplynulých epoch“. Tento reakční trend bohužel trvá i sílí. Demokracie se vyprazdňuje, pod jejím pláštíkem již fungují „veletrhy s poslanci“ i vlády protilidové. Demontáž sociálního státu neruší jen existenční jistoty, ničí i občanskou společnost a demokracii. Bez nezbytného sociálního zabezpečení mizí totiž i ostatní lidská práva a „vládu lidu, lidem a pro lid“ střídá staronová „vrchnost“. Svoboda jednoho už nekončí tam, kde začíná svoboda druhého, ale uplatňuje se na úkor jiných. Silnějšímu je opět dovoleno téměř vše, deregulace „legalizují“ život bez pravidel, nadřazování jedněch nad druhé, nelidský boj všech proti všem; oživují i sklony bestiální „člověk člověku vlkem“ (homo homini lupus).

Humanismus se zneužívá k obhajobě bombardování nevinných. Dovolat se spravedlnosti je pro většinu lidí téměř nemožné, brání tomu i „právní džungle“. Nehorázné lži zpochybňují navíc i pravdu a dobro. Objektivní pravda a dobro údajně neexistují, každý má prý jen „svou pravdu“, máme se tedy sobecky starat jen o „své dobro“. O pravdě a lásce sice farizeové mluví, ale explozi polopravd, nepravd a bezohledné nemravnosti ignorují. Éra neoliberální deregulace bezostyšně dovoluje silnějším téměř vše, nastoluje nadvládu nové „globální třídy“, hrstky nejbohatších a nejmocnějších.

Dosavadní vývoj znehodnocuje především: 1. restaurace vrchnostenského elitářství, ultrakonzervatismu, teokracie, habsburkismu i mnichovanství 2. republiky; 2. nekritické podléhání postmodernímu subjektivismu, relativismu i nihilismu; falšování naší historie, přítomnosti i budoucnosti podivnými „Podiveny“, prodejnými mediokraty, flexibilními novokolaboranty; 3. nebývalý rozmach „kultu mamonu a moci“, egoismu, korupce, kriminality i dalších krajností krizotvorného neoliberalismu, rušícího nezbytný řád. – Na výzvu „Nebát se a nekrást“ a na demokratickou osvětu se zapomnělo.

Zažíváme zřejmě největší historický pokus o politickou restauraci nedemokratických poměrů po 1. a 2. světové válce. Slouží k tomu i záplava vybraných slov, jejichž obsah a smysl se vytrácí a převrací. Postiženy jsou hlavně pojmy nejužívanější, „politika“, „demokracie“, „svoboda“, „pravda“, „dobro“ … Vše se mlží a zpochybňuje, aby masové matení lidí bylo dostatečné, aby si „vyvolení“ mohli dělat, co chtějí. Dominance soukromých zájmů rozkládá moc veřejnou i stát. Politické strany bývají již tak flexibilní, že nemají ani věrohodné programy. Převládá konfrontační všehosměs. Za Topolánkovy vlády byl zrušen i „Výbor pro odstranění rasismu a diskriminace“, zřízený roku 2001 z podnětu OSN. Stali jsme se proto i eldorádem nacistů. Nedemokratický trend soudobé oligarchie ke světovládné autoritativní autokracii i k neoabsolutismu je evidentní. Unipolaritu světa na přelomu 20. a 21. století však nadějně střídá nová multipolarita. Vojna či mír však na vážkách ale zůstávají.

Nezbývá než křísit, bránit a udržovat hodnoty základní. Název „politika“ pochází z antické správy obce (řecky „polis“). Od starověku je podstatou politiky umění dobře vidět a řešit hlavní společenské problémy v zájmu všech. Cílem politických snah má být „blaho obecné“. Nemálo našich představitelů nemá dosud o tomto pravém klasickém poslání politiky ani ponětí. Veřejným zájmem se sice ohánějí, ale zhusta prosazují jen prospěchářské zájmy partikulární a vyžívají se v ustavičných planých konfrontacích. Nejnebezpečnější je účelové propojování moci výkonné, soudní, legislativní s podsvětím při prosazování všelijakých zájmů. Profesor ústavního práva V. Pavlíček varuje: „Ústavní soud se nemůže stavět nad ústavní zákony, neboť je podle slibu … musí respektovat. Jinak si přisvojuje pravomoci absolutistického monarchy.“

Nejsmutnější je, že ČR nemá za 20 let společné koncepční dlouhodobější strategické priority pro nejisté 21. století náležitě ani definované, natož realizované. Otázka naší role v 21. století se dosud nenastolila. Jasnou představu o budoucnosti ČR za 10-15 let potřebujeme akutně. Jsme např. národem vymírajícím, do roku 2065 nás údajně ubude o 1,8 milionu (ČSÚ, 2010), ale nemáme ani existenčně významnou komplexní koncepci propopulační. Přečasto se potácíme od jedné krajnosti ke druhé a jednostranně i krátkozrace improvizujeme. Soudržnosti, solidarity i spravedlnosti ubylo, přibylo egoismu, konfrontací, korupcí i kriminality.

Politika ČR trpí především zanedbanou racionalizací, demokratizací a humanizací. Nejzávažnější jsou deficity masarykovské humanitní demokracie. K opravdové „vládě lidu, lidem, pro lid“ máme daleko. Poklesla odpovědnost občanů, mnozí se proměnili v pouhé spotřebitele. Sílí i extremismus. Většina občanů bývá již tak dezorientovaná i znechucená, že nechodí ani volit. Polistopadové demokracii chybí totiž to nejdůležitější – opravdoví demokraté. Na více pozitivních příkladů a soustavnější výchovu k demokracii jsme se dosud nezmohli. Bez hlubší a širší demokracie se politická krize překonat nedá! Sociální stát je předpokladem uplatňování občanských práv.

Celé správě a veškerému demokratickému rozhodování od centrálních orgánů až po obce chybějí rovněž často spolehlivé odborné podklady. I taková samozřejmost, jakou je vymezení celostátně závazných maturitních požadavků, trvá již déle než 15 let, tápe se a kdekdo se na tom přiživuje. Od dob osvícenství jsme měli osvědčené Státní pedagogické nakladatelství k vydávání nejlepších, ověřených i levných učebnic. Po 2. světové válce přibyl Pedagogický ústav J.A. Komenského ČSAV. Obojí jsme po Listopadu nesmyslně zrušili a školská správa od té doby nesmyslně utrácí miliardy soukromníkům, i když jí zůstaly dva výzkumné pedagogické ústavy. Privátní vydávání státem hrazených učebnic se již vymklo z kloubů; pokleslo v nebývalý byznys. Učebnic je tolik, že se v nich nevyznají ani učitelé!

Státní a veřejná správa i samospráva ČR potřebuje zkrátka objektivní vědeckou základnu a stálý zdroj osvědčených našich i zahraničních zkušeností. Bezmezné utrácení za externí drahé, ne vždy spolehlivé, často i zkorumpované „audity“ nutno podstatně omezit. Zůstane-li Parlament ČR dvoukomorový, mohl by být garantem nezbytné odbornosti reorganizovaný, podstatně úspornější Senát.

Má-li správa dobře spravovat záležitosti obecné, musí nejprve účelně i levně fungovat sama. Racionalizace naší přebujelé správy je akutní. Úspora třetiny nákladů je reálná. Začít nutno „od hlavy“. Prvým a největším debaklem polistopadové správy byla autodestrukce Masarykova Československa. Počet správních úředníků a dalších zaměstnanců však úměrně neklesl, ale vícenásobně vzrostl. Policistů je např. 2x více, ale kriminalita vzrostla 4x. Ve státní a veřejné správě pracuje již asi 300 tisíc lidí (ČSÚ, 2009). Výdaje na státní správu ČR vzrostly od roku 1990 více než 6x. V administrativní náročnosti skončila ČR ve druhé dekádě v poslední desítce, obsadila 168. místo ze 178 zkoumaných zemí. V první dekádě stál jeden ze tří set centrálních profesionálních politiků průměrně přes 13 milionů Kč ročně. Samo ustavování neoliberální vlády ČR roku 2006 a její odvolávání roku 2009 destabilizovalo náš stát půldruhého roku. Polistopadový ústavní soudce prof. V. Cepl k situaci uvádí: „Proč musíme lítat ve všem ode zdi ke zdi? Podle mne je to nevzdělanost, nekulturnost, právní úpadek … „hlas lidu“ je u nás stále více manipulován médii … a penězi“.

Obnova malých, anachronických, v podstatě „poúnorových“ krajů nebyla státnická ani evropská. Je jen nákladnější. Hned po vstupu do EU bylo např. nutné 14 krajů sdružit do osmi umělých útvarů k čerpání podpor EU. Přílišné drobení posiluje též nerovnoprávné mezinárodní postavení i nestabilitu ČR; 8x větší Německo má jen 16 spolkových zemí, jediná z nich, sousední Bavorsko, je větší než celá ČR. Polsko, téměř 4x větší, se člení na 16 vojvodství. Slovensko zrušení žup připravuje a Maďarsko je podstatně zvětšuje. Přežívající malé regiony Rakouska a Švýcarska vyplývají jen z výjimečné členitosti Alp.

Optimálním řešením naší regionální správy jsou – kromě hlavního města a středních Čech – nejvýše 4 subsystémy (SV a JZ Čech, sever a jih Moravy). Správa přemnožených 6000 obcí a měst směřuje k lépe vybavené a dobře přístupné struktuře menších soběstačných komunálních okresů, blízkých obcí s rozšířenou působností, aby základ místní samosprávy nalezl účinnější synergický efekt a podporu státu (viz B. Blížkovský a kol. Zdokonalování veřejné správy a samosprávy ČR. Brno, Konvoj, 2007, 214 s.).


Krize hodnot, výchovy a školství

„Kdykoliv jsme vítězili, dálo se to pokaždé více převahou ducha nežli mocí fyzickou, a kdykoliv jsme podléhali, býval tím vinen nedostatek duchovní činnosti, mravní statečnosti a odvahy.“ F. Palacký, 1864

„Problém dneška není jen hospodářský a politický, nýbrž též a především mravní.“ T.G. Masaryk

„Chaos v předvečer 21. století způsobil pokrok bez morálky, morální zmatek. Došlo ke zhroucení téměř všech tradičních hodnot. Étos konzumu se vydává za náhradu etických norem. Desintegrující síly vytvářejí životní styl individuálního sebeuspokojení bez morálních zábran.“ Z. Brzezinski


Duchovní bída je nejhorší, bez jejího zdolání se nezbavíme ani bídy hmotné a sociální. Absence spolehlivých hodnot vede k obecnému bankrotu. Bez překonání duchovní krize bude masové nevědomí, bloudění v labyrintech, úpadek i barbarizace společnosti zhoubně pokračovat. Správná léčba předpokládá spolehlivou diagnózu. Kritická reflexe však přečasto chybí. Po Listopadu jsme téměř vše zpochybnili (O. Motejl). Místo, abychom se poměřovali odkazem Masarykova Československa a tím nejlepším světovým, tak obhajujeme uplynulé dvacetiletí stupidním „postkomunistickým antikomunismem“ (V. Bělohradský). Samo polistopadové vymezování se jen vůči nejomezenějším časům předlistopadovým je novou omezeností, připomenul roku 2009 J. Rupnik.

Mnohé svědčí o tom, že naší duchovní bídy více přibývá než ubývá. Soustavnější osvěta a kultivace téměř neexistuje. S vyprázdněnou a deformovanou demokracií je nespokojeno 70% občanů (STEM, červen 2009); 80% lidí pokládá dnešní politiky za nemravnější, než v době předchozí (STEM, 2010). S vývojem po roce 1989 je spokojeno jen 40% Maďarů, značné rozčarování je i v bývalé NDR. Z. Mahler varuje před postupující „debilizací“. Sofistikované masivní masové manipulace „našich“ pokleslých i odcizených médií jsou již zřejmě mnohem účinnější, než bývalé primitivní černo-bílé totalitní propagandy. „Cenzura tichem“ zamlčí podstatu a dezinformace se melou tak dlouho, až pomatou dostatek lidí na dostatečně dlouhou dobu téměř v čemkoliv, kdykoliv, kdekoliv. Vše je navíc tak poutavé, že se z lidí stávají samoplátci vlastního ohlupování. Stejně jako patriciát starého Říma zneužíval „chléb a hry“ ke krocení plebejů i dnešní vrchnost ovládá davy divokými seriály a přízemním konzumem. A naši zastupitelé se dosud nezmohli ani na legislativní zákaz většinového vlastnictví hlavních médií cizinci, běžný ve Francii, v Kanadě i v USA!

Nejúčinnější obranou a jedinou možnou imunitou jsou ověřené zkušenosti, základy prozíravé kritické lidské moudrosti a spolehlivé směrodatné hodnoty, kterými náš sylabus uzavíráme. Třeba křísit „revoluci hlav i srdcí“ a prvořadou pozornost věnovat výběru vůdčích osobností. Nejefektivnější investice jsou investice do lidí.


Krize výchovy a školství v zemi Komenského

„Výchova je největší a nejtěžší problém, který je možný člověku uložit.“ I. Kant

„Vývoj školy – v tom je vývoj demokracie.“ T.G. Masaryk

„Chaos v hlavách způsobuje křeče ve svalech.“ T.G. Masaryk

„Soudobé dějiny se stávají stále více soutěží mezi výchovou a katastrofou.“ G.W. Wells


Soudobá exploze informací i dezinformací produkuje nejnebezpečnější pomatenost v lidských dějinách. To, čemu se již středověk vysmíval, pověstný „norimberský trychtýř“, současnost bezhlavě umocňuje přidanými „kompresory“. Lidstvo jednostranně vyspělé i krizové civilizace má zřejmě poslední šanci zmoudřet. Objevovat a tvořivě využívat vzácná smysluplná „zrna“ z rostoucí záplavy „plev“ dokáže však již málokdo.

Přední americký futurolog A. Toffler varuje před hrozící pandemií funkční negramotnosti, tj. neschopnosti řešit složitější problémy. I mezi absolventy prestižních univerzit přibývají tak povrchní univerzální diletanti, že znají jen o všem něco a nic neznají pořádně. Množí se i úzce specializovaní profesionální idioti, kteří znají téměř vše, téměř o ničem. Nejnebezpečnější jsou však novodobí „sofisté“, univerzální konformisté, kteří jsou tak amorální, bezcharakterní, že „zdůvodní“ kdykoliv cokoliv, jen když vědí „za kolik“. Zneužívají vzdělání pro byznys, podvody i zločiny. „Pravdu“ má podle nich ten, „kdo dá víc“. Tak jako zkažená církev středověku prodávala „odpustky“, prodávají dnes někteří i vysokoškolské „tituly“. Lapidární kritiku současných chaotických pseudoreforem uvádí profesor vídeňské univerzity K.P. Liesmann (Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění. Academia, Praha 2008). Ve zvrhlostech si dnes ovšem libují i pseudoumělci, prznící kulturu v pakulturu. „Upadá i kultura tělesná, prezident Svazu ledního hokeje T. Král např. po debaklu ve Vancouveru uvedl: systém náročné přípravy se rozpadl, morálka absentuje a z 22 nových ´vybraných reprezentantů´ jich 17 propadlo i ve škole!“ ( právo, 27.2. 2010)

Odborné návrhy na racionalizaci, demokratizaci a humanizaci československého školství byly řádně předloženy i obecně podpořeny počátkem roku 1990. Vycházely z nejlepších zkušeností našich i světových, předjímaly i náročnější 21. století. Neznalci a „elitáři“ však po druhém dělení Československa prosadili pravý opak, obnovu překonaného ultrakonzervativního dualismu z let Bachova absolutismu po roce 1848, který přístup k vyšší a hodnotnější vzdělanosti podstatně ztěžuje. Zatímco vyspělejší státy se orientují na všeobecné klíčové umění „dobře se učit“, my jsme se vrátili o sto let zpátky. Země Komenského vinou tohoto zpátečnictví a strategického omylu rapidně propadla na poslední místa EU i OECD v počtu nejdůležitějších maturantů (s úplným středním všeobecným vzděláním). Ve vyspělých zemích je jich až 80% i více, u nás jich bylo 10 let po Listopadu, po obnově příliš výlučného gymnázia, pouze 15% a roku 2010 jich není ani slibovaných 30%. Význam všeobecného solidního vzdělání je přitom existenční, jde o hlavní zdroj dobré občanské orientace, jde o nezbytnou prevenci proti mediálním manipulacím i účinnou obranu proti funkční negramotnosti, přibývajících příliš úzkých specializací. Nejkratší cesta k maturitě se tím zároveň prodloužila (extenzivně i nákladně) na 13 roků, což přispívá k utváření dalších bariér pro vzdělávání nežádoucím prosazováním školného.

Našli se též extrémní pseudohumanisté, kteří tvrdili, že výchova do školy nepatří. Výsledky jsou otřesné. Téměř polovina mladších žáků kýžených „dílen lidskosti“ více méně trpí násilnostmi šikany; zvládání nekázně je hlavní profesní zátěží učitelů.

Korunu všemu nasadili ultraliberálové, kteří školy zbavují i nezbytných minimálních výchovných cílů a norem (tzv. pedagogických standardů). V situaci, kdy náročnost reálného života nebývale roste, v mnoha našich školách paradoxně klesá. Za 20 let nemáme celostátně závazně vymezené ani běžné základní maturitní požadavky. Takový nepořádek nemá v naší historii obdoby (sotva i jinde). V zemi, vybavené odbornými pedagogickými ústavy, se navíc o nápravu starají hlavně privátní firmy, což vše zbytečně prodražuje. Pouhá obnova maturit má stát půl miliardy a ročně mají stát 1/4 mld. Kč.

Rámcové vzdělávací programy základních škol se za dva roky nezmohly ani na vymezení základního učiva, připomínají spíše „prázdné rámečky“, které si každá škola vyplňuje více méně sama. Rekordní množství studijních oborů na jednotlivých vysokých školách si podobně vymezuje dokonce státní závěrečné zkoušky. Nedostatečná praktická způsobilost většiny absolventů učitelství tak čeká na nápravu druhé desetiletí. Hrubou chybou polistopadového školství byl též nedostatečný praktický odborný výcvik většiny učňů, který ohrožuje mnohé základní profese. Náprava se slibuje, až když „teče do bot“.

Školství má naštěstí velkou setrvačnost, dobrých učitelů i škol je stále dost. Dočkají se účinnější podpory včas? Nejde jen o značné zaostávání jejich příjmů. To nejdůležitější, prozíravý výběr základních směrodatných výchovně vzdělávacích hodnot pro 21. století, zaostává u nás nejvíce. Školství, odpovídající náročnému a nejistému 21. století, proto stále postrádáme. Učit všechny všemu podstatnému celoživotně jsme se dosud od J.A. Komenského řádně nenaučili (viz Blížkovský, B.: Celistvé a otevřené pojetí lidského učení, vzdělávání a výchovy. Sylabus PdF MU v Brně. Zdarma zašle e-mail: horka@ped.muni.cz).


Směrodatné hodnoty pro 21. století

„Nebude konce zmatkům tohoto světa, dokud lidé nebudou rozlišovat věci nezbytné a zbytné, cenné a bezcenné a dokud se nepřestanou hnát jako stádo ne tam, kam se má jít, ale tam, kam se jde.“ J.Á. Komenský

„Mysli globálně, jednej lokálně.“ J. Vavroušek

Nejvážnější příčinou naší nebezpečné komplexní destability je krize hodnot. Bez spolehlivých společných hodnot se rozpadá vše, rodiny, podniky, obce, kultura, národy i státy. Postihuje to již téměř 2/3 nových manželství, 35% dětí se rodí mimo rodinu, polovině dětí chybějí oba rodiče, polovina mladších žáků trpí násilnostmi šikany atd. Přesto mnohým nedochází smrtelná závažnost nedostatečné soudržnosti i rozkladu společnosti ani v krizi. Je na čase, aby se země Komenského a Masaryka vzpamatovala dříve, než bude pozdě.

Tvůrčí rozvíjení masarykovských hodnot, kterým jsme v nadějném i krutém 20. století slibovali věrnost, je v nejistém 21. století již hlavní záchranou, naším kategorickým imperativem k překonání krize. Udržíme si v rozkolísaném světě svou svébytnost i vzájemnost, základy své identity? Tato klíčová otázka je „prubířským kamenem“ budoucnosti!

Doložili jsme, že dosavadní polistopadové dění na opravdový Masarykův odkaz náležitě nenavazuje. Dogmatické kritiky zleva vystřídali pseudoradikální kritici zprava. Na index se znovu dostala idea sociální, národní, československá i sama logika a etika. Byznys ovládl politiku a politika právo (J. Pehe). Opravdový demokratismus nahradila bezbřehá liberalizace a snaha o restauraci poměrů, dávno překonaných. Přežívá velebení krajního neoliberalismu - hlavní příčiny probíhající světové krize. Nekriticky podléháme i elitářskému neokonzervatismu. V nejmasovější propagaci Hitlerovy zločinné „bible“ nacismu v Evropě po 2. světové válce neshledal nic vadného ani Nejvyšší soud ČR! Prosadily se cíle úzce prospěchářské i cizí. Celkově je nesporné, že odpovědnější a zkušenější polistopadové vedení by takové ztráty i historické prohry nepřipustilo. Za 20 let jsme měli i mohli pozitivně dokázat mnohem více a lépe. Smysl Masarykovy oblíbené písně „Ach synku, synku …“ bychom si měli připomínat častěji. Absence demokratické osvěty je zničující. Na motivující shrnutí masarykovských hodnot pro občany 21. století, navazující na „Hovory s TGM“ K. Čapka, jsme se např. nezmohli. Hitlerův slovník („Es kommt der Tag. Noc dlouhých nožů“ …) užívají již naši čelní představitelé. Televize, která se vydává za českou, připravila zase k 90. výročí ČSR provokační glorifikaci habsburkismu, „Milost monarchii“!

Dvacet let po Listopadu je stav naší veřejné diskuze dosti žalostný. Pod často jen planými hesly „svobody a demokracie“ se rozmáhá prázdnota, apatie, libovůle, nepořádek, korupce, mafiánství i zločinná agrese. Doba je již tak vykolejená, že příspěvky na expanze NATO arogantně zvyšuje a příspěvky matkám v krizi bezohledně snižuje. Před další barbarizací společnosti varoval nedávno i veřejný ochránce práv Otakar Motejl. K nápravě je nejvyšší čas. Obnova osvědčených, spolehlivých i sebezáchovných masarykovských hodnot pro 21. století je akutní. Naše nynější duchovní i sociální krize je o to vážnější, že je projevem krize světové. Žijeme v civilizaci tak jednostranně vyspělé a krizové, že se lidstvo ocitá na osudové křižovatce; celý svět má zřejmě poslední šanci zmoudřet. Zda zvítězí naděje „revoluce hlav a srdcí“ nebo nebývalá globální existenční rizika kultu mamonu a moci, závisí i na nás.

Čím více se dnešní chamtivá oligarchie upíná jen k maximalizaci zisku, mamonu a moci, čím více je egoistická, tím více se odcizuje dobrému hospodaření se všemi hodnotami, dobrým mravům i demokracii, tím více ohrožuje lidstvo i přírodu. „Existuje nebezpečí, že síly odpoutané globalizací budou působit k ukončení demokracie … k nastolování autoritativních režimů“ (R. Dahrendorf). Nápravu zvrhlého kapitalismu demokracií požaduje i známý filmový režisér USA M. Moore. Též nadějné poselství olympiády ve Vancouveru roku 2010 zdůraznilo hodnoty spolehlivé: mír, uzdravení, toleranci, bratrství, jednotu a více pozitivních inspirací. Měli bychom přispívat k lepšímu světu v našem zájmu vydatněji. Vždyť masarykovský duchovní odkaz je doslova všelidský.

Mimořádně náročné i riskantní 21. století vyžaduje strategie prozíravé, spolehlivé, systémové, moudré. K těmto jistotám, směrodatným nadějím i sebezáchovným hodnotám náleží především osvědčený masarykovský kritický realismus a humanitní demokratismus.

***

MASARYKOVSKÝ KRITICKÝ REALISMUS má univerzální poznávací i tvůrčí realizační význam. V jeho centru je hodnota pravdy, solidní odbornosti a hledání moudrosti k obecnému užitku. Jde vlastně o základní metodu pro spolehlivé tvůrčí řešení všech podstatných lidských problémů. Postup je jednoduchý a účinný: vychází z kritického hodnocení toho, co je a směřuje k tomu, co býti má, co je potřebné a reálně možné. Ve složitější skutečnosti jde ovšem o náročné systémové přístupy, o bilance a prognózy, o umění myslet globálně a jednat lokálně, o umění dobře se učit všemu dobrému ode všech, ale stát přitom pevně na vlastních nohou, myslet vlastní hlavou, bedlivě rozlišovat hodnoty pravé a falešné, vybírat zrna z plev. Současné přečasté bezhlavé opičení, konformní i servilní posluhování a bezmezné stupidní potácení od jedné krajnosti k druhé je pravým opakem kritického realismu.

Širší tvůrčí uplatňování kritického realismu nás zkrátka teprve čeká. Dosud z našich reálných poměrů, možností a potřeb dobře nevycházíme, poněvadž je ani náležitě neznáme. Patrná je silná redukce života na to, co je a značná absence toho, co býti má. Naše zaostávání za vyspělými zeměmi se nebezpečně protahuje a v morálním úpadku vzrůstá. Naši přítomnost charakterizuje nedostatečná podpora obecného dobra a přílišná tolerance zla. Ministerstvo spravedlnosti začalo např. řešit takovou banalitu, jakou je účinnější způsob doručování soudních zásilek až roku 2008, když už jsme svými „tuneláři a piráty“ světoznámí.

***

MASARYKOVSKÝ HUMANITNÍ DEMOKRATISMUS náleží k vrcholným univerzálním ideálům, nadějným projektům, prioritám a směrodatným rozvojovým sebezáchovným hodnotám soudobého lidstva. V centru jeho pozornosti je humanismus, politické umění dobře řešit podstatné společenské problémy a kultivace celého světa pro dobro všelidské, blaho obecné. Masaryk tímto projektem geniálně vystihl potřebu moderního lidského života a světa. Převažující rozpory dneška však nahrazují stálé prohlubování demokracie spíše jejím vyprazdňováním. Nedojde-li k širší a hlubší realizaci humanitní demokracie včas, může to způsobit globální katastrofu i kolaps.

První pokus o humanitní demokracii v předválečném Československu dosáhl pozoruhodného mezinárodního uznání (viz např. vynikající hodnocení předního evropského myslitele K.R. Poppera z roku 1994). Masaryk byl střízlivější, dobře věděl, že navození udržitelného, sebezdokonalujícího, kultivačního procesu vyžaduje mnohem více času. Málokdo vystihl těsné sepětí našich novodobých osudů s opravdovou demokracií tak lapidárně jako Pavel Drtina po 2. světové válce: „Jsme jen úsek fronty světové demokracie, s ní vítězíme i padáme“.

Soudobá demokracie je však v defenzivě a krizi. Nedemokratičnost, neodbornost, nemravnost, nebývalé manipulace i korupce a pokleslé konfrontační politikaření pseudopolitiků působí zhusta více škod než užitku. Světoznámý sociolog Ralf Dahrendorf nazývá současnou oligarchii a plutokracii „globální třídou“. Tato hrstka nejbohatších a nejmocnějších je dnes na zeměkouli tak sjednocená, jak nikdy nikdo nebyl. Heslo revolučního roku 1848 plní paradoxně lépe miliardáři než „proletáři“. Demokraté, usilující o spravedlnost a pokrok, nebyli nikdy tak rozháraní jako dnes a ultrapravice „globální třídy“ nebyla nikdy tak totálně jednotná. Kdyby např. naše demokratická levice funkčně spolupracovala, vyhrála by všechny volby od roku 1918 dodnes.

Podobně jako po porážce „Francouzské revoluce“ nastoupil absolutismus „Svaté aliance“, sílí dnes po porážce „Ruské revoluce“ ofenzíva globální oligarchie. Boj o moc a světovou vládu se znovu vyhrocuje. Pod praporem neokonzervatismu a neoliberalismu hrozí neoabsolutismus. Nejtěžší zkouška čeká zřejmě demokracii v tomto století. Největším rizikem je nebývalá koncentrace i hrozivá monopolizace nedostatečně kontrolované globální megamoci. Její dominance a hegemonie nemá obdobu, funguje skrytě, ale o to účinněji. Vládne „přesně řízenými“ penězi, „přesně řízenými“ slovy mediokratury, a když to nestačí i přesně řízenými střelami. Největší – možná poslední – nadějí 21. století je proto moudrá a výkonná demokracie. Jedinou možnou obranou před zneužíváním skryté, ale o to mocnější moci, ať již se maskuje jakýmikoliv hesly, je důsledné prohlubování a rozšiřování demokracie od obcí až po OSN. Demokraté všech zemí, spojte se!

Naše polistopadová demokracie je stále značně nedospělá i slabá proti nejrůznějším podvodníkům. Naše politická kultura se zhusta brodí v bahně. Připomenu jen několik námětů k nápravě:

- Masaryk předně neredukuje demokracii na bezobsažné akty, formy a procedury, zdůrazňuje její humanizační poslání. Demokracie má být stálou kultivací vnějšího i vnitřního světa každého člověka, stálou optimalizací celého lidského světa.

- Naší polistopadové demokracii chybí to nejdůležitější, opravdoví demokraté, více vyspělých a aktivních občanů a spolehlivých poctivých politiků. Bez nich prostě demokracie nefunguje. Tam, kde je většina lidí tak dezorientovaná i znechucená, že nechodí ani volit, lze o „vládě lidu, lidem, pro lid“ jen snít, tam hrozí i nadvláda vlád protilidových. Demokracie proto vyžaduje účinnou osvětu, soustavnou výchovu k demokracii. „Revoluci hlav a srdcí“ nahrazuje zatím spíše exploze reklam, pudů a bludů.

- Má-li mít demokratická správa smysl a výkon, musí být moudrá a odpovědná. Ztratíme-li hlavu a charakter, je „fuč“ všechno – říkával Masaryk. Dobře věděl, že většina mít pravdu nemusí, zejména je-li nevyspělá a zmanipulovaná. Kategoricky proto požaduje vědeckost, odpovědné zdokonalování spolehlivých odborných podkladů pro demokratické rozhodování. Současné kupčení s audity a expertízami s tím mívá pramálo společného.

- Hledání optimálních řešení předpokládá svobodnou věcnou diskuzi, nikoliv ustavičné plané mlžení. Soudobé informační vymoženosti se u nás bohužel více zneužívají než pozitivně využívají. Objektivní komentáře jsou nejvzácnější. Bez osvěty upadá vše!

- Posílit třeba demokracii přímou: občanské iniciativy, samosprávu, přímé volby starostů a prezidenta; prosadit obecné místní i celostátní referendum o zásadních problémech. Od vlády nad lidmi ke společnému řešení problémů.

- Podstatně nutno napravit i odpovědnost zastupitelů vůči voličům. Umožnit odvolání těch, kteří předvolební sliby a programy neplní!

- Obnovit pravé pojetí politiky, rozvíjet umění dobře vidět a řešit podstatné společné problémy v zájmu všech, pečovat o blaho obecné. Vymýtit prospěchářské konfrontační politikaření, korupci a jiné mafiánské praktiky, falešné demagogické vůdce, servilní lokaje i pasivní apatii a poddajnost občanů. Masarykovský humanitní demokratismus vyniká především důslednou realizací toho, co býti má. Usiluje o trvale udržitelné harmonické rozvíjení každé osobnosti i celé společnosti v souladu s přírodou.

Další dvě masarykovské hodnoty, které jsou v našem století akutní, uplatňují kritický realismus a humanitní demokratismus v dimenzi světové, zdůrazňují mezinárodní demokratickou unii a kolektivní bezpečnost.

***

IDEA MEZINÁRODNÍ DEMOKRATICKÉ UNIE rozvíjí přirozenou lidskou svébytnost, prosazuje emancipaci a rovnoprávnou spolupráci všech národů, tj. to, co zatím plně neexistuje ani v EU.

Upozorním jen na některá fakta. Předně třeba rezolutně odmítnout nehorázné lži revanšistů a kolaborantů, že vznik Československa byl historický omyl, namířený proti identitě Slováků a menšin. Pravý opak je pravdou. Masarykovo Československo umožnilo výjimečně hodnotnou a účinnou emancipaci i demokratizaci všech svých národů.

Masarykova idea českoslovenství byla politická, nikoliv etnická. Vychází z evidentní, historií ověřené zkušenosti nezbytné bratrské spolupráce Čechů a Slováků, nemá-li docházet k jejich oslabení, ohrožení i zániku v mimořádně riskantním středu Evropy. Podobně jako pojem „Britové“ politicky sjednocuje Angličany, Velšany, Iry a Skoty, pojem českoslovenství politicky sjednocuje vzájemnost dvou nejbližších evropských národů. V EU jde o tzv. vztahy prohloubené, nadstardardní. Obviňování Masaryka z tzv. čechoslovakismu ve významu „čechizace“ jsou hrubé pomluvy. Slovenský start v Československu se vydařil obdivuhodně. Jedinečná emancipace Slováků proběhla tak rychle a účinně, že to nemá obdobu. Můžeme být na to hrdí společně. Před dělením federálního Československa bylo např. na Slovensku více maturantů na počet obyvatel než v ČR. Dnešní Slovensko vyrábí již nejvíce automobilů na hlavu na světě!

Dnes jsou však naléhavé i širší kooperace v rámci Masarykova projektu „Demokratické unie střední Evropy“. Masarykovo Československo bylo založeno jako její základ. Zapomíná se, že střední Evropa nemá Evropu dělit, ale spojovat. Mimořádný potenciál střední Evropy, sdružující 240 milionů obyvatel mezi Evropou západní (340 milonů obyvatel) a východní (170 milionů obyvatel), leží dosud více méně ladem. Teprve v poslední době vlivem „Lisabonské smlouvy“, preferující nejmocnější, některým našim představitelům a europoslancům dochází to, co Masaryk prozíravě předvídal již před 90 lety. Právě obavy z existující dezintegrace střední Evropy vedly Masaryka roku 1918 k vyhlášení preventivního projektu „Demokratické unie střední Evropy“ jako přirozeného subsystému demokratické unie evropské i světové. Kéž se do stého výročí Masarykova projektu v roce 2018 aspoň rázně začne, jinak se účinnějšího vyjednávacího potenciálu nedočkáme.

Jedinečná unijní i mimounijní spolupráce čtyř skandinávských zemí v rámci tzv. Severní rady je zářným příkladem. Každý občan Dánska, Norska, Švédska a Finska má např. automatický nárok na práci i na zdravotní a penzijní pojištění v dalších třech zemích – to je vymoženost, o které může EU jen snít.

***

KOLEKTIVNÍ BEZPEČNOST. Minimální existenční potřebou každého tvora, člověka, národa i lidstva je bezpečnost. Spočívá v udržování nezbytného řádu. Všechny lidské kultury se shodují v univerzální zásadě: „Čiň druhým to, co chceš, aby jiní činili tobě“. Od 20. století rozvíjí tento elementární axiom idea kolektivní bezpečnosti, kodifikovaná Chartou OSN a dalšími základy mezinárodního práva. Zasloužili se o to i ti, kteří se zasloužili o náš stát, Masaryk a náš nejlepší diplomat E. Beneš, který byl u zrodu Společnosti národů i OSN.

Nejnebezpečnějším problémem 21. století je nedodržování nezbytného řádu. Prezident USA J.F. Kennedy, před násilnou smrtí v roce 1963, varoval: „Pokud lidstvo neskoncuje s válkou, válka skoncuje s lidstvem.“ K. Kosík na prahu 21. století zase před svým odchodem napsal „Předpotopní úvahy“. Obával se, že lidi zahubí lidská nenasytnost. Soudobá nebývalá globální megamoc platné mezinárodní normy nezřídka ignoruje a účinnější světová demokratická kontrola dosud řádně nefunguje. Přístupů z pozice síly tudíž nebezpečně přibývá. Doktrína „preventivních válek“ bojuje proti individuálnímu a skupinovému terorismu i nelegálním terorismem mezinárodním. Eskalace násilí nevěští ovšem nic dobrého. Právě proti ní Z. Brzezinski roku 2008 tak tvrdě vystoupil.

Před více než dvěma staletími osvícenci navrhli omezení moci absolutních monarchů rozdělením státní moci na výkonnou (vládní), zákonodárnou (parlamentní) a soudní, aby se vzájemně doplňovaly i kontrolovaly. Dnes je však největší moc soustředěna na úrovni nadstátní a tam obdobná osvícená úprava stále chybí; navíc se prosazuje bezmezná deregulace i nezbytného řádu, která absolutizaci moci nejmocnějších slouží. Na světové úrovni se např. nedaří zavést ani tzv. Tobbiho daň z převážně spekulativních finančních transakcí. Na jeden dolar reálných investic připadalo přitom počátkem 21. století již více než 30 dolarů lichvářských. Není divu, že z této nezodpovědné sobecké libovůle vznikla i probíhající světová krize.

Je skutečně nejvyšší čas, aby se opravdoví demokraté všech zemí spojili pevněji. Aby slušní lidé zvedli hlavy, aby světová demokracie nacházela účinnější ultimata ke krocení lichvářů, násilníků, k mírovému a moudrému řešení sporů v duchu nejdůležitější všelidské normy kolektivní bezpečnosti. Rodící se nová vyváženost velmocenských zájmů a sílící pluralita světového dění to začíná podporovat. Jak bude vypadat svět za 10-20 let? Nedojde-li ke zničující válce, může souvztažné řešení pěti probíhajících krizí významně pokročit. Jde o 1. krizi hospodaření, 2. krizi demokracie, 3. krizi ekologickou, 4. krizi kolektivní bezpečnosti a 5. krizi hodnot a kultury. Čína bude hlavní ekonomikou, Evropa bude důležitou menšinou; vzroste autorita OSN.

***

Neztrácejme proto naději. Kritický realismus, humanitní demokratismus, mezinárodní demokratická unie a kolektivní bezpečnost jsou hodnoty spolehlivé, které vedou vpřed k lepším zítřkům; potřebuji jen tvůrčí, směrodatný, nezdolný předvoj. Bez jejich dostatečného uplatňování se kvalitnějšího života, natož stálé optimalizace lokálního i globálního světa, nedočkáme. Svět potřebuje změnu; začněme aspoň malou změnou k lepšímu v sobě a kolem sebe. Naším hlavním potenciálním bohatstvím a největší nadějí zůstávají rozumní tvůrčí a slušní lidé. Je na čase, aby zvedli hlavy a dali je dohromady.

Začít musíme každý u sebe. Dokáže-li každý z nás vykřesat aspoň pár pravých demokratů, schopných řešit naše podstatné problémy 21. století, podaří-li se nám dokonce navozovat žádoucí odpovědné samosprávné procesy, které se dobře řídí samy, získáme nejspolehlivější důkaz, že jdeme správným směrem.


OBSAH

Úvod . . . . . . . 2 Naše pozice a role ve světě . . . . 3

Umíme se dobře učit? . . . . . 5

Naši představitelé . . . . . . 8

Hlavní události let 1989-2009 . . . . 9

Dvacet let svobody? . . . . . . 9

Pokus o celkovou kritickou bilanci a reálné výhledy k nápravě 10

Krize hospodářská . . . . . .12

Krize politická . . . . . . .18

Krize hodnot, výchovy a školství . . . . .22

Směrodatné hodnoty pro 21. století . . .25


Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 329. publikaci určenou pro potřebu vlasteneckých organizací. Brno, Praha, 2010

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: info@ceskenarodnilisty.cz


Příloha pro zájemce a šiřitele osvěty

KNIHA PODNĚCUJÍCÍ MASARYKOVSKOU „REVOLUCI HLAV A SRDCÍ“

Je to reálné? Zajisté! Ke 160. výročí narození T.G. Masaryka vyšlo již třetí vydání.

ŽIVÉ HODNOTY MASARYKOVA ČESKOSLOVENSKA

Směrodatné hodnoty pro 21. století

Sborník z konferencí k 90. výročí vzniku ČSR v Brně 22. a 23. října 2008.

Barevná obálka reprodukuje původní znaky ČSR. 3. opravené vydání. Brno: CCB 2010, 266 s.

Přední odborníci ČR a SR se shodli: tvůrčí rozvíjení osvědčeného Masarykova odkazu je nejspolehlivějším východiskem z naší krize. Podaří se nám konečně před stoletým jubileem Masarykova Československa naše nezbytné strategické rozvojové i sebezáchovné priority pro 21. století dobře definovat a dodržovat? Může nám jedinečný odkaz T. G. Masaryka, M. R. Štefánika, E. Beneše a celého čsl. odboje pomoci? Bez jejich směrodatných hodnot se neobejdeme! Kult mamonu a moci nás nespasí.

Kniha je v prodeji v knihkupectví nakladatelství Academia v Praze, Brně a Ostravě.

Kolportáž výtisků za 100 Kč probíhá v těchto místech:

- Praha, Hybernská 7- recepce, tel. 296 522 111 (7-14 hod., pozdější převzetí po tel. dohodě)

- Ostrava, Sokolská tř. 23, tel.596 111 191

- Bratislava, Ing. M. Petrovič, Sadová 5, 900 31 Stupava, tel. 903 059 743 ( po tel. dohodě)

Děkujeme Vám za Vaši osvětovou pomoc při šíření tohoto sborníku i jeho poselství.





Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz