Beseda o českém jazyce

  Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

                     Na podnět paní Marie Veselé a s její zasvěcenou účastí   konala se v Brně  koncem listopadu beseda Výboru národní kultury o mateřštině. Východiskem  k diskusi účastníků  byl  referát  o knize Pavla Eisnera, „Chrám i tvrz. (Templum in modum arcis.) Knize o češtině.“  Dílo  po prvé vyšlo v Praze r.1946,  v rozsahu 666 stran. Obsáhlé dílo.  A přece je autor uzavírá s pocitem viny, s pocitem nedostačivosti. Je mu, jako by se marně  pokusil  načerpat moře -  do škeblí kapitol. Moře byla čeština pro autora. Mořem pro čtenáře je i Eisnerova kniha.                                                                                                                                                         

Pavel Eisner, 16.1.1889 – 8.7.1958. Pocházel z pražské židovské  rodiny, z dvojjazyčného obchodního  prostředí s převahou jazyka německého. Studoval na Karlově universitě slavistiku, germanistiku a romanistiku.  Absolvoval r. 1918. Prameny hovoří o tom, že cítil silnou přitažlivost německé kultury, ale k Slovanům jej táhlo svědomí a hluboké porozumění. Stal se z něj  novinář, publicista, literární teoretik, linguista, básník,  překladatel. Překládal ve volném čase a neomezoval se jen na češtinu a němčinu. Překládal i z angličtiny, francouzštiny, italštiny,  španělštiny,  maďarštiny, norštiny, ruštiny, srbochorvatštiny, perštiny a tibetštiny. K nevíře. A mezi všemi jazyky zahořel  největší láskou k českému jazyku. Česká řeč mu byla i královnou i bohyní i moudrou matkou. A byla mu i chrámem a  tvrzí. Pod tímto názvem sestavil knihu esejů, poutavých vyprávění o jazyce, plných odborných poznatků  o podstatě a funkcích jazyka, o jeho vývoji a o jeho skladbě, o jeho čarovné moci i humoru, o jeho finesách i nedbalostech. Nevyčerpatelné bohatství pro znalce jazyka i obdivovatele.

A proč ten název? Český jazyk  je úžasná kulturní stavba – ne nepodobná architektuře chrámu i tvrzi. Nejen vnějším  tvarem, ale i vnitřním  významem a  funkcí. Je to sídlo vzývání a  povznášení  ducha, úcty a lásky k hodnotám, které národ  po staletí nashromáždil, k tomu, čemu věříme a čeho si vážíme a co milujeme, je to sídlo meditace, modlitby a naděje, ale je to  i zbrojnice odvahy a odhodlání  pro čas zápasu a  boje.

Svého času (1980)  četl  v rozhlase ukázky z legendární  knihy holdu češtině Miroslav Horníček.  Pod výmluvným názvem: „Jak žije jazyk v národě a národ v jazyce.“

Eisnerovo dílo přinesl k nám domů kdysi dávno  můj tatínek. Dostal je  jako dar  s věnováním „za úspěšnou dlouholetou  činnost učitelskou“. Dal mi je.  A já jsem žasla. Úctyhodná bible.  102  kapitoly. Věcné, kritické i vtipné a humorné.  Hluboké znalosti a vytříbený styl. Vysoká úroveň odborného obsahu a vybroušený sloh. To se jmenuje v českém jazyce esej. Tedy 102 eseje.

(Malá poznámka na okraj.  Po listopadu 1989  kritizovali někteří návštěvníci  Londýna  nízkou úroveň našeho školství. Zjistili, že v Anglii žáci běžně píší eseje, zatímco u nás se k  eseji  jen málokdo dopracuje. Jde o jazykové nedorozumění. Anglicky essay je zkouška, písemka, takže i naši žáci píší běžně  po anglicku essay, nikoli však  esej v českém literárně vědním významu.)

Eisnerovu knihu jsem dostala jako středoškolačka. Měla jsem tehdy ve škole ráda sloh,  kompozice z jazyka českého  jsem psala s  velkým zaujetím, založila jsem krajský  středoškolský  měsíčník „Rozběh.“ A v té knize jsem našla  pro sebe něco velmi aktuálního. Kapitolu XCV:

„O bujarčících pojednání nesoustavné“.  

 Dověděla jsem se nejdříve, že  typ horlivého  žurnalisty nevalné úrovně dostal podle Schmocka,  hrdiny  Freytagova literárního díla  asi z poloviny 19. století, jméno šmok. A toho šmoka Eisner  označil jménem bujarčík. Bujarčík proto, že ani o půlnoci neváhá použít slova bujarý. Ale stejně tak slova junák, bohatýr, stařešina, čacký, bodrý, útulný. Dejme slovo autorovi:

„Uvázne-li továrník patentních šlí pod elektrikou, mluví bujarčík o tragickém skonu na slovo vzatého předáka našeho průmyslového podnikání. Má soustavné pletky s Moranou. Je povždy – nikoli vždy, ale povždy – odhodlán stát na stráži, volat na stráž, třímat prapor, kráčet k metám, vytrvat na baště až do těch hrdel a statků. Pro něho nevychází slunce, jemu vzešlo nebo vyhouplo se slunko. Je pro krojované družiny i jazykově. Libuje si v děvuchách. Bydlí v elektrickém domě, ale opěvá jednak prejzové štíty, jednak doškové chaloupky. Zářijový den je mu dumavý. Hrob mu nestačí: rozplývá se lyricky nad našimi rovy. Zde zříte už jeho složku básnickou. Je pak hojná odrůda bujarčíků, která pěstuje básnické výrazivo soustavně: šlář, opar, ručej, znoj, seč, nuž, můž“. Eisner poukazuje na zálibu v poetismech a archaismech v jazykovém habitu bujarčíka, který bezděky vykrádá slovník od Palackého po Vrchlického. A zhusta píše i básně, zvláště sonety. „Bujarčík je citový, prožitkový, a proto i jazykový epigon epigonů. Šatí se šatstvem od urozeného panstva odloženým. Za dvacet, a ještě více za padesát let se budou bujarčíci vyjadřovat výrazivem Halasovým.“  Další odrůda antikizuje. Bujarčík používá  historicky slavných  výroků pro pojmenování jevů zcela malicherných. Tam, kde šlo ve starém Římě o bytí a nebytí státu, jde  v bujarčíkově zprávě ze soudního  jednání o bytí a nebytí – pivovaru. Jsou bujarčíci frankomilští (Cést la vie),  interpunkční (Česká srdce zaplakala...) Je jich mnoho odrůd. Ale,  je to samá „jazyková veteš, lžibásnivá, lživznešená. Samá štukatérská fasáda, jazykový ornament a truismus, fráze, lež.“ Ale tu lež bere Eisner zpět. Bujarčík  vědomě nelže. Horuje upřímně, i když všechno, co poví, se mění v klišé. Je jako král Midas naruby, kov citu a prožitku se mu proměňuje v řezanku slova. Bujarčík je vzdělanec. Jeho habitus  netvoří nevzdělanost, ale nedospělost. Je to infantilní typ, věčný jinoch,  nepřekročil léta svého dospívání. Všichni procházíme bujarčíkovským stadiem vývoje (i Eisner se přiznal k záchvatům migrény, když se ve svých papírech setkal s některými svými mladistvými literárními výtvory). Ale jen někteří těmi šmoky zůstanou. Bujarčík je petrifkovaná puberta prožitku i projevu. Je nebezpečím pro kulturu, ale zaslouží si jistou shovívavost. Není vědomým padělatelem slova i života.

K šmokovi nestvořil jazyk šmočku, k bujarčíkovi  Eisner nepřidružil bujarčici. Ne, že by jich v ženském rodě nebylo. Je jich dost. Ale každý skutečný ženský autor je genre mixte. Ženská bytost s příměsí rysů mužských. Jako byla třeba B. Němcová.  Podobně mužští  tvůrčí autoři jsou  promíseni rysy ženskými. Bujarčík není genre mixte. Ale muž to také není. „Je to infantilní bytost nepohlavní, přestrojená za muže, říká Eisner. “

Číst „Chrám a tvrz“ znamenalo těšit se z poznávání mateřštiny, vychutnávat její zvláštnosti, libovat  si a opájet se její krásou. Ale také přijmout výstrahu: Nestat se bujarčíkem. 

Zacházet s mateřštinou se má  úctou a láskou. Pavel Eisner říká:

„Naše mateřština je vzduch, jímž dýchají plíce naší duše. Máte v rukou stradivárky a hrajete na ně jako  šumař. Zdědili jste varhany a myslíte si, že je to flašinet..“

Kniha „Chrám a tvrz vyšla roku 1946.

Již rok jsme se těšili z toho, že válka skončila, že je   kolem nás  klid a mír. Prožívali jsme   radost z vítězství, věřili jsme v šťastnou   budoucnost, navrhovali jsme projekty obnovy a  budování osvobozeného, demokratického státu.   

Jestliže Pavel  Eisner sestavoval svou knihu již v době klidu a míru, mohl  s hlubokým zaujetím oceňovat pozoruhodné hodnoty českého jazyka a  zkoumat jazyk  jako duši národa a jeho kultury.

Česká řeč mu  tak byla především CHRÁMEM, sídlem nejvyšších hodnot, jimž říkáme credenda a miranda. To, co je hodno víry a obdivu. Mateřská řeč je  pravá  národní klenotnice, poklad, a  sdružuje všechnu  vznešenost i každodennost,  opravdovost  a  nevyčerpatelnost   s  podivuhodnou  tvořivostí rozmanitého   a pestrého   života.                                                                                     

 Ale neměli bychom zapomenout, že  tomu vzácnému a nedlouhému času klidu a míru předcházela válka. Pavel Eisner sám, jako nearijec, za války a okupace  přestál smrtelné nebezpečí ztráty života.                                                                                      

Bude proto na místě uvést  ještě  jinou knihu o českém jazyce, která „Chrám a tvrz“ předcházela.  Byla to kniha „Národ se bránil. Obrany národa a jazyka českého“. Vyšlo r. 1945. 409 stran. V  roce, kdy válka právě skončila. 

Autor knihy  -  Albert Pražák (11.6.1880 Chroustovice – 19.9. 1956 Praha).  Literární historik, 

universitní profesor, předseda Národní rady v době Pražského květnového povstání  r. 1945.

V knize Alberta Pražáka jde více než o chrám bohatství  jazyka českého  o tvrz na jeho obranu.       

Budu  citovat  a parafrázovat z Pražákovy  předmluvy:

„Vše, co žije a je schopno života, vzdoruje a brání se úpadku a zániku, jednotlivec, druh i národ... .Opora o minulost a o dějinnou národní zkušenost v zlých dobách připadala v blížícím se a posléze nastalém nebezpečí srážky evropských národů v 1. válce světové jedinou spásou a nadějí, jak ze soumraku doby neporušeně vyjít. A tento pocit zůstal v národech i po válce. Zůstal pocit, že není dobojováno a že národy opět povstanou proti sobě a že opora minulostní zkušeností bude znovu příkazem nutného sebezachování.“  A stalo se tak, přišla 2. válka světová a s ní i  hrozba zničení malého národa.

„Zkoumáte-li směsici národních tradic, zjistíte, že jejich základním smyslem je  o b r a n a  národa. V evropských národech je to vlastně prvek až novodobý, doprovod vývoje a výboje moderního nacionalismu.... 

„Jestliže tedy je národní a jazyková obrannost u našich sousedů příznak nové doby, u nás je to stav trvalý. Od úsvitu našich dějin, žitých uprostřed Evropy v stálé tísni působené našimi výbojnými sousedy.“

Obrany národa a jazyka,  těchto dvou nejdrahocennějších hodnot, které našim předkům více méně splývaly, sleduje pak Albert Pražák v přehledných kapitolách:

Od Velké Moravy do doby Husovy. Od doby Husovy do Bílé Hory. Od Bílé hory po Balbína Od Balbína do počátků obrození. Obrozenská doba po Dobrovského. Od  Dobrovského po Palackého. Od Palackého po Havlíčka. Od roku 1948 do roku 1914. Od  r. 1914 do roku 1918.Od r.  1918 do r. 1938.Od  r.1939 do r. 1945.  Autor podává  přepečlivý přehled o  nesmírném  bohatství národní kulturní paměti, o  lásce k rodné zemi a rodné řeči z úst mnoha zastánců, mluvčích, představitelů těžce zkoušeného češství, o vzdoru k nepřátelům, kteří by chtěli naši vlast a řeč znevážit, potupit, zahubit. 

 Albert Pražák ukončil svůj historický přehled obdobím 2. světové války. Sám se účastnil  pražského povstání v květnu 1945 i  radostného osvobození 9. května.  Obohatil  nás svou knihou  a my jsme nad ní  bezděky věřili, že se národní obrany u nás již přežily, že patří k minulosti, že už je nebudeme potřebovat, že v nich nebudeme pokračovat.  Byl to hluboký omyl. Obrana našeho  národa a jazyka je opět velice aktuální. Což neplatí  svým způsobem dnes  zase  verš Svatopluka Čecha? „Moc, sláva, bohatství – co ze všeho nám zbylo? Naše řeč.“

Měli jsme mnoho myslitelů, spisovatelů a básníků. Ti všichni mateřštinu vroucně  milovali a svým talentem a svou pílí  zdokonalovali a obohacovali. Přispěli nesmírně k její mnotvárnosti i odolnosti a tím i k přetrvání našeho češství. Jejich zásluh a jmen bychom neměli zapomenout a mateřštinu bychom neměli dovolit zanedbávat.

Připomeňme si je slovy Františka Halase: „Životním mým štěstím je možnost psát mateřštinou, která je krása a nesmrtelnost sama. Jasný kníže českých básníků K.H.Mácha zázračně rozvázal vzpurným gestem její zadrhnutý uzel. On a Božena Němcová jsou až dosud mírou jejího rozkřídlení. Erben zasnoubil ji s poezií lidu. Neruda dal nevídanou cudnost a sevřenost, zněžnil Sládek, rozkošatil Vrchlický, zmelodizoval její první houslista Sova. Až k hvězdám vynesl Březina, řád a přímost kázal Šalda, vzpouru a patos tam vnesl Bezruč. Jakou jen kantilénou zpívá v Hlaváčkovi, vřavou světa a boje v Neumannovi, národní hrdostí prostoupil ji Dyk, rosnou líbezností zkropil Toman, a pak ještě celý růženec jmen, ať Hora, Seifert, Holan, Zahradníček, Nezval, až po ty nejmladší, celý růženec jmen objímá prsty génia této země, prsty, které nepustí dědictví, které střeží a kterým vládnou.“

Pavel Eisner kritizoval  s dávkou humoru šmoka a vymyslel bujarčíka. Ale  ti dva  si zasloužili kritiku jen pro svou nedokonalost v literárním slohu. Byli špatní literáti. Dnes se potýkáme se škůdci a hubiteli jazyka v celé jeho podstatě a funkci. Odsuzují jej k postupnému zániku. Jsou mnohem nebezpečnější.

Díváte se na televizi? A který kanál si vybíráte? Nova gold? Prima family? Prima love? Prima zoom? Prima play? Prima cool? Retromusic? Action?   

Zaslechla jsem  nedávno v TV rozhovor s rozhlasovou pracovnicí, která se po létech vrátila ze zahraničí domů. Mluvila krásně česky. Ale  pochvalu za čistotu jazyka odmítla. Neměla prý  příležitost vstřebat ty nové anglicismy, které tak vystihují přizpůsobivost a pružnost českého jazyka. Užasla jsem. Tak ona lituje, že nenahrazuje  české výrazy cizími, že ve svém slovníku nemá top a body, autlet a autfit,  sponzoring a modeling, šou, talkšou  a megašou, party a megaparty, že nechodí na mítingy  a brífingy,  že nedá řeč s bodygardem a aupairkou, a nehlídá, zda je in a sexy, nečte editorial a story a nemejluje, nemanažuje  a neříká  zda je easy  nebo dawn. A happy. A nevykřikuje wow!  Opravdu, chybí jí už mnoho  slov, říká  je zastarale, správně česky, a ne  módní snobskou anglicizovanou hatmatilkou současnosti. A  ona se za to teď stydí a omlouvá se!  Není dost západní a světová! A v TV není nikoho, kdo by ji vyvedl z omylu!

Za časů Pavla  Eisnera a  Alberta  Pražáka se psalo  o řeči jako  o  prostředku  myšlení a  dorozumívání, sdělování a výměny  informací, myšlenek, názorů a pocitů. Lidé spolu mluvili, hovořili, povídali, besedovali, debatovali, diskutovali, o něčem se bavili, vyprávěli si. To až  od konce minulého století  místo toho všeho -  komunikujeme. Dříve jsme znali jen komunikaci dopravní, silniční a železniční.  Nyní máme ještě  technickou  komunikaci -   k šíření informací prostřednictvím elektronických sítí  a  komunikaci  jazykovou - k šíření informací prostřednictvím řečových symbolů, slovem i písmem. My teď  tady také spolu komunikujeme.

K podmínkám  komunikace v dnešním světě  globálního  měřítka  patří i universální jazyk. Kdysi se vzdělanci dorozumívali řecky, pak latinsky, posléze francouzsky. Dnes jsme svědky invaze angličtiny do všech oblastí vědy, techniky, obchodu i volného času. Anglofonní země určují normy pro prezentaci výsledků ve všech oborech. Rodilí mluvčí angličtiny jsou ve výhodě ve všech mezinárodních organizacích. Všeobecné používání angličtiny jako jazyka vědy odsuzuje neanglofonní   národy k přizpůsobování, napodobování, ztrátě osobitého způsobu myšlení a vlastních zdrojů inspirace a invence. Neanglofonní vědci se stávají pouze prostředníky angloamerického výzkumu, vlastní práci nemohou plně zhodnocovat. Co není anglicky, to se nečte.

Každý článek v našem odborném tisku je opatřen anglickou anotací, výčtem klíčových slov a rezumé. Ale to už nestačí. Pro kvalifikaci pracovníka na vysoké škole se nebodují  příspěvky v odborných časopisech, ve sbornících, ba  i celé vědecké monografie vypadly ze zorného pole posuzovatelů. Jen  anglický příspěvek v „impactčasopisu“ se počítá. Proč se naši  předchůdci snažili o rozvoj myšlení národa, o rozvoj národních věd. Proč se namáhali s tvorbou  odborné terminologie a metodologie? Nenavazujeme na ně, dnes povinně přejímáme  angloamerické verze bádání i vyjadřování. 

Přitom angličtina je mateřštinou ne více než 6-7% obyvatel světa. 

Prof. Rémi Kauffer poukázal na to, že vnutit někomu slovní zásobu znamená vnutit mu i své pojetí významů:“ Američané nás vedou od brainstormingu k wargame, od teenagers k fost-foodu, od managementu k  benchmarkingu, všude jsou vpředu před ostatními.“

Prof. Gilles Deluche burcoval: „ Nechceme nechat převálcovat naše jazyky parním válcem minimalizované angličtiny.“

Prof. Marcello Giovanni varoval, že v průběhu 50 let čeká kulturní jazyky – s výjimkou angličtiny – drastické znevýhodnění nebo zánik.

Média ve všech evropských zemích prokládají národní jazyky stovkami angloamerických slov a vazeb, znešvařují charakter národního jazyka a ochuzují domácí slovní zásobu.

I my sledujeme nepřetržitě  angloamerické filmy, sitkomy a seriály (kam se poděly francouzské, italské, španělské, ruské, severské a jiné kinematografie, které jsme měli rádi?), i naše  mládež  nosí trička s anglickými nápisy a dá  si drink a jointa  a  nadšeně  sleduje angloamerické hity a celebrity a stars a superstars a  účastní se draftů a kastingů. Sorry, když všechno není  super a cool. Hledáme nečeská jména pro své děti a leckdo se stydí za  koncovku -á nebo -ová v ženských příjmeních. Učitelka sestavuje  u  plaveckého bazénu družstva žáků podle jejich level. Ztrácí se slovní zásoba i  jazykový cit. Víte ještě, co je to poutač?  Přitom čeština patří k slovně nejbohatším evropským  jazykům. Odhaduje se, že má milion slov, angličtina jich má 500 tisíc. Proč nepřejímáme cizí slova jen tam, kde nám vlastní chybějí?

Myšlenkou mezinárodního jazyka jako jedné z podmínek vzájemného  styku a porozumění mezi národy se zabýval ve své „Všenápravě“ již J. A. Komenský. Vyslovil se pro jazyk umělý. Pro umělý jazyk jsou i mnozí současníci.  Prof. Charles Durand zdůraznil, že mezinárodní jazyk má být beznárodnostní. Všechny národy mají právo myslet a pracovat vlastním jazykem, žít v souladu s vlastní kulturou, být samy sebou plně a bez omezování. Stanovit jednu národní řeč jako mezinárodní znamená jazykovou nerovnost, hegemonii a diskriminaci, zánik  mnoha národních jazyků a kultur.

Citovaní neanglofonní vědci přirozeně souhlasí s tím, aby se mladí učili anglicky. Ale při zachování péče o vlastní jazyk a kulturu, protože všechny kultury světa jsou si  rovny a mají právo rozvíjet se svobodně a nezávisle se svými jazyky, tradicemi  a dalšími specifiky. Na ochranu národního jazyka a kultury před jazykovým imperialismem se leckde vytvořily programy veřejné péče, např. ve Francii, ve Španělsku, v severských zemích, v Itálii, v Německu, v Japonsku, na Slovensku.

Ne tak u nás.

Naši jazykovědci    většinou zaujali stanovisko „bezhodnotové“ vědy.  Mají strach z „normotvorby“ a tak chtějí jen sledovat, jak se jazyk vyvíjí,  jak se mění, třeba  i  jak fráze zakrývají vyprázdněný obsah řeči.  Ale nechtějí hodnotit.  I bezuzdnému šíření hrubosti a vulgárnosti dávají placet, protože prý „jazyková kultura vyžaduje různé styly, včetně vulgarismů.“ Ale vyjadřovat se k úrovni jazyka v masmédiích  - ať již tištěných, ať audiovizuálních – to by odporovalo liberálnímu pojetí vědy. A tak je naše mateřština ponechána na pospas hanobitelům jazyka všeho druhu. Minul čas   jazykových sloupků v novinách, stejně jako minuly nedělní chvilky poesie v televizi.  Zapadl odkaz strážců spisovné češtiny, jako byl Trávníček, Váša, Havránek nebo Chloupek. Zapadl odkaz recitátorů a knížat jevištní řeči. Tržní hospodářství přece nebude  šířit hodnoty, které nejsou za peníze!

 Vraťme se  ještě do „Chrámu“ Pavla Eisnera. Poslední kapitolky nesou název „Sub specie aeternitatis.“ Autor se od analýzy tehdejší  současnosti  a na základě studia minulosti obrací k vzdálené  budoucnosti.

 Budu  citovat:

„Jazyk nikdy není hotový. Čeština se bude vyvíjet  i po nás, bude se dál a dál rozžívat i nad hroby našich prapravnuků.

Naše dnešní čeština, nástroj podivuhodný, je výsledkem hledání, tápání, vynalézání, zavrhování, zkoušení, bloudění, výbojů, vítězství, proher, lačné dychtivosti, zvichřené zvídavosti, faustovské nenasytnosti, jež byla v praotcích. Čeština dnů budoucích neporoste pod jiným nebem ducha. Její tvůrcové nemusí nikterak umět latinsky, dvěma slovíčkům však musí rozumět až na dno: Amor fati. A poučí se u Šaldy, proč a jak je jazyk nástroj sakrální a proč jím musí zůstat.  Václav Ertl napsal: „...tisíciletá kultura našeho  spisovného jazyka, tisíc let práce na těchto varhanách, které jen čekají, stále připraveny, na své mistry...“Jak slyšíte, nemluví o flétně nebo o houslích, nýbrž o nástroji, na němž lze jako na žádném jiném mísit s střídat polohy, hlasy, barvy, timbry. O nástroji, který se  dovede rozševelit jako lípa pod červnovými hvězdami a který se dovede rozpoutat v bouř srážející duši k zemi, metající ji jako míč do oblak. O nástroji, s kterým lze experimentovat jako s žádným jiným.“

Velké národy mohou zanedbávat péči o vztah mezi jazykem a vzdělaností, jazykem a kulturou, soudí Eisner.  Nehrozí jim bezprostřední nebezpečí zániku. Ne tak malý národ. S Palackým  Eisner vyznává, že není vzdělání mysli bez vzdělání řeči.  Přitom  předpokládá, že se bude pokračovat  v přirozeném poevropšťování řeči ( samozřejmě nepředvídá  invazi amerikanizace),  že se zrodí  mnoho nových českých slov, rozrostou se mluvy odborné. Bude se hojně překládat. Jazyková kultura mimoliterární si vyžádá  zvýšenou pozornost.  Je přesvědčen, že  každý malý jazyk národní bude žít, dokud jeho jedinečná soustava projevová bude sloužit jedinečné soustavě niterné.  Jazyk bude žít, dokud budeme mít rodnou řečí co vyjadřovat.

 Ano, mluvme s Pavlem Eisnerem o zániku. I český jazyk zanikne, asi dřív než jazyk anglický nebo ruský. Velmoci mají moc a vliv  každý malý národ za dvě  lidské generace  zbavit národní identity, odnárodnit jej. Bude-li spět vývoj k Spojeným státům evropským,  dalo by se očekávat nastolení společného jazyka evropského, snad za tisíce let. Ale ať již bude vývoj jakýkoli, cokoli se dnes  píše, může se stát v budoucnosti náhodou archeologického nálezu. A  Eisner by si  přál, aby budoucí badatelé nad takovým nálezem řekli: „Jak krásně myšleno, jak krásně cítěno, jak krásně pověděno. Jak krásný a šlechetný jazyk byla ta čeština, a jaká škoda, že nežila déle!“

Tolik Pavel Eisner, v době po druhé světové válce. 

 A co my?  Teď je na nás, aby čeština žila co nejdéle.