Benešova obrana spojeneckého systému

S pozdním létem roku 1938 se znatelně zvýšilo politické napětí v celém světě. Ke středoevropské krizi koncentrované na Československo se přidružila krize na Dálném východě, v níž Japonsko připravovalo konflikt se sovětským Ruskem.  Německo a Japonsko - měli současně zájem na tom, aby obě akce byly synchronizovány. Německo si slibovalo od konfliktu na Dálném východě odvrácení pozornosti Ruska od střední Evropy. Japonsko naléhalo na svého německého spojence, aby mu závazně přislíbil vojenskou pomoc v případě japonsko-ruské války. Avšak jednání mezi Berlínem a Tokiem v tomto směru ztroskotala a Německo na sobě neslo veškeré riziko válečného konfliktu. Střední Evropa, tj. Československo, se v září 1938 stala kardinálním problémem mezinárodního vývoje. Hitler se nezakrytě připravoval k vojenské agresi. Koncem srpna byly uspořádány ohromné manévry s okázalou přehlídkou německého válečného loďstva, tanků, obrněných aut, motorizované pěchoty a letadel, určenou především pro zahraniční pozorovatele. Pod záminkou manévrů bylo povoláno do zbraně 1,5 milionu vojáků.

Souběžně s tím připravovaly Hitler obsáhlé právnické odůvodnění svého útoku namířeného proti Československu. Soustavná propagační kampaň o útisku sudetských Němců v Československu a o odporu československé vlády vyřešit sudetskou otázku tvořila argumenty, podle nichž zákrok Německa proti Československu by mohl být z hlediska mezinárodního práva kvalifikován jako vyprovokovaný z československé strany. Politickým cílem této argumentace byla mezinárodní izolace Československa.

Vojenské přípravy i propagační kampaň Německa ovlivňovaly i oficiální politiku západních velmocí, kam byly také především určeny.

Pod Chamberlainovým vedením se snažila anglická diplomacie od konce července do počátku září 1938 navázat kontakty a jednání s Hitlerem. Vedle normálních diplomatických cest se snažila využít i dalších možností. Jednou z nich byla i Henleinova návštěva v Anglii.

To se projevilo ve vnitropolitickém vývoji Anglie vystoupením a sílením protichamberlainovské opozice koncentrované kolem Churchilla a Edena v konzervativní straně a kolem Labour Party a odborů. Tato opozice odmítala Chamberlainovu politiku ústupků a žádala pevnou anglickou politiku proti Hitlerovu vydírání, opřenou o spolupráci Anglie, Francie a Ruska.

Pod vlivem tohoto vývoje v Německu a Anglii sílila současně i opozice uvnitř Francie proti Daladierově a Bonnetově politice.

Pod soustředěným tlakem z mnoha stran, v dusné atmosféře německých vojenských příprav a v nervozitě z blížícího se sjezdu nacistické strany se prezident Beneš pokusil dalekosáhlou iniciativou uvolnit kritické sevření republiky. 5. září zveřejnil tzv. „čtvrtý plán“ řešení německé otázky v Československu. Byl to plán rozsáhlých koncesí Henleinové straně. Splňoval v podstatě nejen její karlovarské požadavky, ale i některé nové Henleinovy podmínky z 2. září.

V informaci pro československá vyslanectví v Paříži a v Londýně zdůraznil prezident Beneš, že návrhy byly vypracovány „pod neodolatelným, politicky někdy i ve formě přehnaným a nesprávným a pro budoucnost patrně škodlivým tlakem Anglie a Francie“. Současně se prezident obrátil na francouzskou vládu. Zdůraznil, že svými návrhy splnila československá vláda veškeré podmínky, které Francie považovala za nezbytný předpoklad pro další existenci francouzsko-československé smlouvy. Obdobné vyjádření poskytl i vládě britské. Tzv. čtvrtým plánem byla Henleinova strana zaskočena. Byl jím zaskočen zřejmě i Hitler, protože ve svém zahajovacím projevu na norimberském sjezdu 6. září 1938 se ani jediným slovem nezmínil o Československu. V průběhu sjezdu vedl však Hitler jednání se zástupci sudetských Němců - 6. září s Henleinem, 10. září s K. H. Frankem -, na nichž došlo k dohodě o nové taktice sudetoněmecké strany. Strana měla opustit platformu jednání, které se nyní stalo československým čtvrtým plánem pro henleinovce bezvýchodným. Měla přejít k otevřené vzpouře, k odtržení německých oblastí od Československa a tím k rozbití republiky zevnitř. S tímto postupem měl být synchronizován vojenský nápor Německa proti Československu.

12. září se pak na tribuně v Norimberku ujal Hitler svého dlouho očekávaného závěrečného slova. S ohromným patosem líčil útlak německé menšiny v Československu a přešel k nenávistnému útoku na československou vládu a jmenovitě na prezidenta Beneše. Ihned po skončení norimberského sjezdu se dala Henleinova sudetoněmecká strana do pohybu. K. H. Frank oznámil zcela otevřeně členu Runcimanovy mise, že „situace se po Hitlerově řeči v Norimberku tak rychle vyvíjí, že nyní může přijít v úvahu již jen anšlus“. Uvnitř republiky se sudetoněmecká strana pokusila provést na celém německém území násilný puč. Využila k tomu i své ozbrojené oddíly - Freiwilliger Schutzdienst. Bezprostředně po Hitlerově řeči byly zaznamenány v sedmdesáti obcích srážky a pokusy o vzbouření, sabotáže, obsazování nádraží, četnických stanic, poštovních úřadů, domů a židovských obchodů, násilí na českých lidech. Do celého světa se současně rozletěly německé zprávy, že situace v Československu se stává zcela zřejmě neudržitelnou.

Ale československá vláda nedopřála sudetoněmecké straně čas k prosazení tohoto záměru. Stála na stanovisku, že čtvrtým plánem splnila všechny požadavky henleinovců a že tedy v okamžiku jejich pokusu o puč není již vůči nim ani vůči Západu vázána v tomto směru žádnými závazky. Vláda okamžitě tvrdě zakročila proti henleinovským provokacím. V osmi německých okresech vyhlásila stanné právo a zakázala politické akce a schůze po celé republice. Zakázala sudetoněmeckou stranu a vydala zatykač na její vůdce - Henleina, K. H. Franka a další. K odražení puče nasadila policii, četnictvo i dobrovolníky z řad českého obyvatelstva. V některých místech došlo také k střetům s ozbrojenými oddíly sudetoněmecké strany. Při nich byli zabiti čtyři Němci a čtyři Češi a 17 osob bylo zraněno. Ale již 14. září byl na celém německém území obnoven pořádek, takže nepokoje nenabyly větších rozměrů.

To znamená, že henleinovský puč, tak dlouho a intenzivně připravovaný sudetoněmeckou stranou za vydatné pomoci z Německa, ztroskotal nejen fakticky, ale i politicky. Sudetendeutsche Partei utrpěla tím nesmírnou porážku nejen v očích sudetoněmeckého obyvatelstva a v očích evropské veřejnosti, ale i v očích nacistického Německa. Nacistické Německo se snažilo využít neúspěšného puče alespoň propagačně, a to stupňováním zběsilé goebbelsovské kampaně proti Československu. Deutsches Nachrichtenbúro rozšiřovalo celé série falešných zpráv o protiněmeckém teroru v Československu, např. zprávy o zatčení sudetských poslanců. Německý tisk nadpisoval své články: „Strašné činy českých vraždících banditů“, „Vrahové bez masky“, „Neuvěřitelné zločiny českých bestií v Krumlově“, „Svědkové českého krvavého teroru - 23 000 uprchlíků“, „Komunismus a husitství ruku v ruce“, „Německá krev žaluje“ atd.

Evropu zachvátila válečná psychóza. Např. československé velvyslanectví v Paříži hlásilo: „Katastrofální zprávy, kterými byl zaplaven nejen francouzský tisk, ale i Quai d’Orsay [tj. francouzské ministerstvo zahraničních věcí na stejnojmenném nábřeží], vybičovaly strach Francouzů z války do krajnosti...“

V této atmosféře se začala tzv. československá otázka řešit na nové úrovni. Stala se předmětem přímého jednání velmocí.

Výňatky z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 250-257

Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9