Dr. E.Beneš, dekrety prezidenta republiky, dr. J. Šrámek, státotvorná politika   Československé strany lidové

   

            I.

           Je zarážející, že poslanci a senátoři za KDU-ČSL  v čele s  p. dr. P. Pithartem, předsedou    Senátu, pro Lex Beneš nehlasovali. Vždyť  každý  člen  původní  Československé  strany  lidové ví,  jaké   zvlášť  blízké,  pevné a  dlouhodobé  přátelské vztahy  mezi  dr. E. Benešem  a  dr.   J. Šrámkem   existovaly.

          Že tyto skutečnosti zřejmě nejsou známé p. dr. Pithartovi a dalším  „liberálním  křesťa-nům“je pochopitelné. Litujeme však, že ani jiní lidovečtí poslanci a senátoři nedokázali svými hlasy ukázat na uvedené i další dějinné skutečnosti a tak současně vzdát hold i dr. J. Šrámkovi, jeho spolupracovníkům a i potvrdit svou věrnost tradiční lidovecké  křesťanskosociální, vlastenecké a  demokratické politice.

 

          II.

          Mnichovská dohoda, vznik slovenského státu a násilné protiprávní vytvoření   „Protektorátu Čechy a Morava“ vedly k dočasnému faktickému zániku Československé republiky.   Protektorátní orgány pracovaly v souladu s pokyny německé okupační moci ve prospěch zájmů a cílů  „Velkoněmecké říše.“

         Český a slovenský lid ve své většině však neopustil ideu svrchované Československé   republiky. Bojoval za ni. Okupaci ČSR neuznala ani velká většina demokratických států. Proto  faktický zánik ČSR nemohl být dovršen i zánikem právním.

         Již v r.1940 vznikl Československý národní výbor jako představitel protiněmeckého čsl. odboje. 9. července 1940 byly v Anglii položeny základy k prozatímnímu státnímu zřízení  ČSR,  složenému z prezidenta republiky a vlády. 21.7. vydal prezident  republiky  ústavní  dekret   č . 1/1940 Ústředního věstníku československého, jímž zřídil Státní radu „jako poradní sbor  prezidenta republiky a jako pomocný orgán v rámci prozatímního státního zřízení Československé  republiky.“   Místopředsedou tohoto ústavního orgánu  se stal F.  Hála, oddaný  spolupracovník   J.  Šrámka.   Týž   den uznala anglická vláda  prozatímní  československou  vládu   utvořenou  Československým   národním výborem. V jejím čele stál dr. J. Šrámek. Dekrety   prezidenta republiky  byly tak  od  počátku  jedním z důležitých projevů  skutečnosti, že Československá republika právně  existuje i  nadále

        Ústavním dekretem č. 2/1940 Úvč z 15.10.1940  upravil prezident   republiky   výkon  zákonodárné moci. Napříště „…předpisy, jimiž se mění, ruší  nebo vydávají zákony, budou  vydávány   po dobu platnosti zatímního zřízení v  nezbytných případech  prezidentem republiky  k   návrhu  vlády ve formě dekretů,  které spolupodepíše  předseda vlády, resp. členové vlády pověření   jejich  výkony.“ Zákonodárná moc měla být tedy, a  také  byla, a to až do doby vytvoření  prozatímního zákonodárného sboru ČSR, vykonávána prezidentem republiky ve spolupráci s dalšími subjekty.

 

        III.

        Rozhodující úlohu  v dekretální normotvorbě  hrála  naše  londýnská  vláda v čele s dr. J.

Šrámkem, která dekrety projednávala, usnášela se o nich a předkládala prezidentu dr. E.  Be-

nešovi k vyhlášení. Prezident své eventuální připomínky dával vládě písemně  na  vědomí. I  v

takových případech však postupoval v souladu s rozhodnutím vlády. Právní stránku normotvorby od 4.2.1942 ovlivňovala Právní rada, jejímž předsedou byl prof. JUDr. A. Procházka, známý lidovecký politik. Na činnosti rady se významně podílel německý sociálně demokratický  emigrant, JUDr. E. Schwelbe. Počínaje dnem 27.10. téhož  roku  prezident  republiky vydával   dekrety  až  po  slyšení Státní rady. Pokud dekrety měly platit i na Slovensku,  byly od dubna 1945 vydávány až  po dohodě se Slovenskou národní radou. Po 4.4.1945 se těžiště dekretální normotvorby   přesunulo na  první československou vládu vytvořenou na  osvobozeném československém území, která  byla  složena z nejvyšších představitelů všech českých a slovenských politických stran, jež se podílely na národněosvobozeneckém boji. Tato široká reprezentace československého politického života, která zastupovala velkou většinu Čechů a Slováků, se ve skutečnosti stala společným normotvůrcem. Dekretů prezidenta republiky bylo vydáno celkem 141, z nichž 98 již na osvobozeném území ČSR. Z těchto i dalších důvodů dekrety prezidenta republiky nemohly být pouhými „Benešovými dekrety“.

 

      IV.

      Dekrety prezidenta republiky, které v československém právním řádu zakotvily poválečné mírové uspořádání tak, jak vyplývalo z mezinárodních dohod, uzavřených vítěznými protifašistickými velmocemi a dalšími spojeneckými státy, byly projednávány Prozatímním Národním shromážděním. 300 poslanců PNS bylo zvoleno na zemských sjezdech národních výborů, a to v souladu s principem paritního zastoupení jednotlivých politických stran. Dokonce i nestraničtí kandidáti byli navrženi a zvoleni podle paritního klíče. Zásadně stejné zastoupení měly politické strany ve všech ústředních orgánech státu, zejména ve vládě.

      V těchto mocenskopolitických podmínkách se sešlo PNS, aby na své 43. schůzi, která se konala 28. března 1946, jednalo o zprávě ústavně-právního výboru o návrhu poslanců dr. Dolanského, dr. Pešky, dr. Půlla, dr. Řehulky (poslanec za Československou stranu lidovou), dr. Šípa a dr. Kočvary na vydání  ústavního  zákona, kterými se schvalovaly a prohlásily za zákon dekrety prezidenta republiky. Jednání řídil J. David. Zpravodajem byl poslanec dr. Peška. Vedle dr. Řehulky bylo v PNS ještě dalších 48 poslanců zvolených za ČSL.

     Po přednesené zprávě, ke které nebyly žádné námitky, zdůraznil předseda PNS následující: „Poněvadž ústavní zákon vyžaduje ke svému schválení podle § 33 ústavní listiny a § 56, odst. 3 jednacího řádu třípětinové většiny všech poslanců a podle čl.II ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, č. 47 Sb., většiny přítomných členů Prozatímního Národního shromáždění ze Slovenska, dám sečísti hlasy.“ Výsledek hlasování následně přečetl dr. Madar, tajemník PNS. „Pro vyslovilo se l91 hlasů, proti nevyslovil se žádný hlas. Z přítomných 53 členů Prozatímního Národního shromáždění ze Slovenska vyslovilo se pro všech 53 hlasů.“ Předseda PNS konstatoval, že „osnova zákona přijata jakožto zákon ústavní ve čtení prvém.“Ve druhém čtení osnovy ústavního zákona se vyslovilo pro návrh l98 poslanců, žádný nebyl proti. Ze Slovensko zvedlo ruku pro návrh 52 poslanců, 2 se zdrželi hlasování. Ústavní zákon č. 57 ze dne 28.března 1946, kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky, byl PNS přijat. Výslovně stanovil:“ …Veškeré dekrety prezidenta republiky jest považovati od jich počátku za zákon; ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní.“ Pod  uvedeným ústavním zákonem jsou podpisy i   lidoveckých členů vlády, a to dr. J.Šrámka, F. Hály a dr. A. Procházky. Nechybí ani podpis Jana Masaryka, dr. Šrobára, dr. Ferjenčíka, dr. Pietora.

      Je historickou pravdou, že při schvalování dekretů prezidenta republiky, zvláště těch, které se týkaly znárodňování, došlo k politickým střetům, kdežto další dekrety, např. o prozatímním státním zřízení Československé republiky, byly přijaty hladce. O celkové situaci vypovídají i určitá čísla. Z  3OO  poslanců Prozatímního Národního shromáždění bylo 100 zvoleno na Slovensku. A právě z nich jen malá většina vyjádřila svou podporu ratihabici, jak z výše uvedeného jasně vyplývá.  I tento fakt dosvědčuje, že v ČSR v této době existovalo relativně demokratické prostředí, v němž velká většina Čechů a Slováků ze svobodné vůle a na základě zkušeností nedávných i dřívějších podpořila odsun německého obyvatelstva z republiky.

                                                                          

 

     V.

     Rozhodnutí o transféru Němců z ČSR neleželo v rukou prezidenta dr. E. Beneše. Mělo širší mezinárodní souvislosti. Představy Velké Británie, které zásadně ovlivnily následný postup spojenců, vycházely již na počátku druhé světové války z principu etnické homogenizace. Jinak řečeno, obsahovalo plány nuceného přesídlení německých etnických skupin ze střední a východní Evropy, které se staly nástrojem nacistické geopolitiky, do Německa. Memorandum Královského institutu mezinárodních vztahů, jež již v r. 1940 navrhlo W. Churchillovi přesídlení etnických Němců, ovšem současně varovalo, že sudetským Němcům bude způsobeno trvalé trauma, které může v budoucnosti opět ohrozit obnovené Československo. Doporučovalo transfér pouze s podmínkou, že budou k dispozici efektivní mechanismy kolektivní evropské bezpečnosti.

    O transféru německé menšiny z Polska, Československa a Maďarska , v zájmu zachování míru v Evropě pro budoucí generace, rozhodli představitelé vítězných velmocí  v Postupimi v srpnu 1945, tedy nikoliv dr. E. Beneš. Z odsunu z ČSR byli vyňati němečtí antifašisté

    Na Krymské konferenci, která se konala v únoru 1945, dospěli představitelé SSSR, USA a VB k zásadní dohodě o reparacích Německa. Uznali za správné, aby Německo bylo zavázáno poskytnout náhradu za válečné škody v míře co největší. Postupimská dohoda pojednávala o reparacích podrobněji. V souladu s jejími  principy uzavřely spojenecké státy , mezi kterými byla i Československá republika, v prosinci roku 1945 Pařížskou reparační dohodu, jež stanovila povinnost každému účastnickému státu, aby zajistil německý majetek na svém území tak, aby se nemohl vrátit do německých rukou. Hodnotu tohoto majetku byly spojenecké státy povinny odečíst ze svého podílu na reparacích.

    Z tohoto ustanovení však byla stanovena výjimka, která byla dohodou formulována následujícím způsobem : „… majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací. …“. (Dohoda o německých reparací, str. 67-68, dr. M. Rašín, Praha, Orbis 1946). Z uvedeného vyplývá, že ČSR nemusela odečíst hodnotu majetku konfiskovaného bývalým čs. Němcům ze svého reparačního účtu. Na základě rozhodnutí zakotveném v Pařížské reparační dohodě byly nám přiznány reparační pohledávky vůči Německu ve výši cca 36O miliard    předválečných Kčs , tj. asi  až 90 miliard dolarů. Od SRN jsme dosud získali na reparacích necelých 700 mil. Kč. Naše reparační nároky vůči SRN nezanikly. Přesto však někteří naši někteří politici, např.  místopředseda vlády a předseda Unie svobody  p. Mareš, mluví o                    určitém odškodnění některých odsunutých Němců, aniž by se jen zmínili o našich reparačních nárocích.                                                                                                                                                                  

     Prolistujeme-li řadu dekretů prezidenta republiky, zjistíme, že  řada z nich, včetně nejdůležitějších znárodňovacích dekretů, je podepsána všemi členy vlády. Jsou na nich  proto i podpisy dr. J. Šrámka, místopředsedy vlády, a ministrů dr. A. Procházky a F. Hály.

     Prezident dr. E. Beneš se těšil v této době silné důvěře, nejen především předních politiků českých nekomunistických stran a slábnoucí podpoře komunistů, nýbrž i respektu a vděčnosti řadových občanů republiky. „Benešovců“ bylo tehdy nespočetně. 28. května 1947 se konala 54. schůze ústavodárného Národního shromáždění. Jeho předseda, známý národně socialistický politik, J. David, vzpomněl při zahájení schůze 63. narozenin pana prezidenta a pronesl následující věty: „… neoslavujeme z příkazu kalendáře, ale z nejupřímnější úcty a nejhlubší vděčnosti , kterou všichni bez rozdílu pociťujeme k jeho velké osobnosti. Je to každoročně příležitost aspoň na chvíli se zastavit u jeho dramatického života a uvědomit si požehnaný význam jeho osvoboditelské a státnické práce.

     Dvakrát za život byl nucen dr. Edvard Beneš opustit svou vlast a v cizině jí probojovat  místo mezi svobodnými a nezávislými státy. … Po každé se stal svému národu živým   symbolem houževnatého, nezlomného a přímočarého češství,…Věřil,že v koloběhu dějin vždycky nakonec zvítězí nad lží, násilím a křivdou pravda, právo a spravedlnost. …           Jeho poselství k národu za druhé světové války … byla hlasem bojovníka, který posiloval zotročené spoluobčany a udržoval je v jejich odporu i v jejich víře v konečné vítězství. Po prvé zazněl jeho hlas 19. března 1939 … . Tehdy dr. Beneš prohlásil: ‚Pusté násilí zachvátilo svobodnou zemi a ujařmilo svobodný lid. Po staletí tento národ, dělníci, sedláci a skromná střední třída, trpělivě a pracně budovali svůj blahobyt, aniž kdy ohrožovali kohokoli jiného. Československý lid žádal pro sebe pouze Bohem dané mu právo na život, na svobodu a štěstí uvnitř vlastních svých hranic. Na tomto lidu byl nyní spáchán svrchovaně brutální zločin. Prohlašuji však slavnostně, že právně nezávislost Československa zničena nebyla. Udržuje se dále, žije a existuje dále. A důrazně konstatuji, že ti, kdož spáchali tento zločin proti československému lidu a proti celému světu, jsou vinni před Bohem i lidmi  a budou zle potrestáni.' 

     Prezident dr. E. Beneš zůstává československému lidu nadstranickou autoritou, dobrovolně uznávanou; tento vztah národa k jeho hlavě vyrůstá z nezviklatelné důvěry v mravní hodnoty Benešovy státnické práce. … Se jménem prezidenta dr. E. Beneše zůstane provždycky spojena největší událost našich moderních dějin: odsun Němců z českých zemí a proměna Československa v národní stát Čechů a Slováků. Je si ovšem prezident Budovatel vědom toho, že nepřestáváme být sousedy německé říše a že toto sousedství je nebezpečím, před nímž musíme bděle a připraveně stát na stráži. … Přejeme v tento den svému milovanému prezidentu, aby trvalé zdraví mu umožnilo ještě dlouhá a dlouhá léta stát v čele našeho státu a pomáhat jeho dobudování v masarykovskou demokracii vnitřně silnou a mezinárodně zabezpečenou. … Ať dlouho ještě žije prezident Budovatel dr. Edvard Beneš !“ (Dlouho trvající hlučný potlesk. – Shromáždění povstává a zpívá státní hymnu. Z těsnopisecké zprávy o průběhu uvedené schůze ÚNS.)

 

     VI.

      Názorová jednota v otázkách odsunu Němců, konfiskace jejich majetku a dalších legálních opatření vůči nim, s výjimkou německých antifašistů, učiněných, a potrestání zrádců a kolaborantů se po politickém rozpolcení našeho národa na komunisty a nekomunisty  udržela ještě dlouho po únoru 1948. V uvedených otázkách existovala zásadní shoda i mezi pražskou komunistickou vládou a Radou svobodného Československa. Její členové, s jedinou výjimkou, považovali odsun za nezvratitelný. RSČ pokládala odsunuté Němce za nejvážnější hrozbu československému státu po jeho případném osvobození od komunistického jařma.  „Dr. Lettrich předvídal, že se vzrůstajícím významem Němců se otázka odsunu obyvatel Sudet s německou národností stane akutnější. ‚Problém bude vleklý,‘ řekl, ‚ a zůstane problémem pro příští generaci. Nebude to Zápotocký se svojí vládou, kdo bude řešit tuto otázku, nýbrž někdo jiný.‘ „(Politici bez moci, B. Čelovský, str. 104, Tilia, 2000) . Usnesením předsednictva RSČ z 28.a 29. května byl P.Tigrid požádán, aby systematicky sledoval činnost odsunutých Němců  a podával o ní zprávy.  Tlak Němců na RSČ i rozhlasovou stanici Svobodná Evropa rostl. Přesto „Benešovci jsou proti každému ústupku vůči sudetským Němcům , dokonce i proti slizkým frázím a proti dvojznačným a nepřesným formulacím. Stojí na půdě tehdejšího prohlášení  ‚Rady‘ ze 4. července 1953, podle kterého je sudetoněmecká otázka vyřešena  ‚nezvratně a s konečnou platností‘. … Konečně musí – a to je pro způsob myšlení Čechů to nejnesnadnější – vycházet z toho, že sudetští Němci se sice chtějí vrátit do svých domovů, ale nikoliv pod českou nadvládu, takže k jednání mezi Čechy a sudetskými Němci může dojít jen na základě rovnoprávného partnerství a nikoliv jako ‚státní národ‘ vůči ‚menšině‘. Jelikož  pro většinu českých politiků začátek světa se počítá od 28. října 1918 a Benešovo státnictví je jejich evangeliem, bude to asi ještě pěknou chvíli trvat, než se protivníci benešovců mezi českými exilovými politiky probojují k názoru, že dnes již není čas na slizké fráze, že příležitost přijatelných kompromisů byla již třikrát propasena – 1918, 1938, 1945 – a že dnes stojíme před úplně novou situací. …“ ( Der Sudetendeutsche, 15.5. 1954)

    Aby k nějakému, tolik očekávanému „prosudetskému „ posunu vůbec mohlo dojít, musely ještě uplynout šedesátá a téměř celá sedmdesátá léta minulého století. „Debatu o odsunu zahájil v roce 1977  slovenský historik Ján Mlynárik, kterému posloužil odsun jako výhodná zbraň ke generálnímu útoku  proti ‚centralistické‘ Praze. Pod pseudonymem Danubius  ve Svědectví Pavla Tigrida Mlynárik rozhořčeně definoval odsun jako počin nemorální. Následující písemné debaty, která se táhla skoro dvě léta, se zúčastnili mj. disidenti Toman Brod, Jiří Doležal, Milan Otáhal, Petr Pithart, Miloš Pojar, Petr Příhoda (všech šest se skrývalo za pseudonymem Bohemus), Milan Hübel, Miloš Hájek, Zdeněk Mlynář, Václav Kural, Jan Křen a Vilém Prečan.“ (Mnichovský syndrom, B. Čelovský, str.29,Tilia, 2000). Do „diskusí“ se zapojovali i další chartisté. V letech následujících část chartistů začala usilovat o nikdy veřejně nevyhlášené  vytlačení již zmíněných  benešovců a jejich principů i stanovisek z mysli exilu i českého a slovenského národa. Jen tak mohli chartisté přehodnocovat české dějiny, českou státnost, česko-německé vztahy a činit potřebné kroky i v oblasti politické.

     Chartististická stanoviska se začala šířit, zejména po 17. listopadu 1989, kdy někteří z nich se dostali do vysokých ústavních funkcí. S jejich jmény i usilovnou činností jejich pokračovatelů se setkáváme stále.  Důsledky známe.

 

     VII.

      Jak dříve nacisté v čele s A. Hitlerem a henleinovci napadali se zuřivou nenávistí demokratické Československo a jeho prezidenta dr. E. Beneše s cílem postupně germanizovat a nacizovat „českomoravský prostor“, tak nyní značná část Němců odsunutých z Československa za pomoci řady německých politiků, zvláště bavorských, a českých kolaborantů, nenávistně útočí jak proti dr. E. Benešovi, tak i proti dekretům prezidenta republiky a naší republice. Srovnáme-li jejich cíle s programem henleinovské SdP, lehce zjistíme, že v řadě požadavků se zásadně shodují.

      V současnosti se podařilo části německých novinářů udělat ze štvavých protibenešovských útoků nenávistnou protičeskou kampaň. Po relativně slušném přístupu Schröderovy vlády k česko-německým vztahům, bude po vítězných volbách, vyhrožuje poslanec za CDU E. Marschewski, na nás CDU/CSU vykonávat mnohem razantnější tlak. Pan dr. E. Stoiber, ministerský předseda Bavorska a dlouholetý předseda bavorské Křesťanskosociální unie, nám to již v nedávné době přislíbil vícekrát.

       Za této situace bychom měli v našem národě upřednostnit jediné dělení, a to na vlastence a kolaboranty. Neustále nám nejrůznějšími způsoby vnucované rozdělení na věřící a ateisty, katolíky a protestanty, bílé a barevné, privilegovanou vrstvu novozbohatlíků a rostoucí počet rodin žijící v chudobě, nekomunisty, či dokonce antikomunisty, a komunisty musíme už konečně překonat. Na nové výzvy přicházející doby nelze účinně odpovídat starým způsobem. Nebudeme-li si vědomi vážnosti situace, pak za kulisami politických a sociálních  zápasů, konaných v cizím zájmu, se můžeme dostat i na cestu vedoucí k novodobým Lipanům a následné Bílé hoře bez reálné naděje na další národní obrození.                                                                                                                            

                                                                                                                                   

 

Prezident Československé republiky

                                                                                                                   V Praze dne 11. srpna 1945

Milý pane kolego Šrámku,

Dovolte, abych Vám k dnešnímu dni - k Vaší pětasedmdesátce – upřímně blahopřál. Vzpomínám dlouhých let naší spolupráce po r. 1918, vzpomínám všech těch těžkých let práce a zápasů v době mezi oběma světovými válkami, vzpomínám veškeré Vaší podpory z posledních let před druhou válkou a myslím především na dlouhá léta společného exilu a boje o obnovení republiky. Kolik tu bylo krásných i těžkých chvil! A jak to byla svorná a harmonická spolupráce nás dvou navzájem a spolupráce naše s celou naší národní frontou, jdoucí pak z Londýna přes Moskvu do Košic, do Brna a do Prahy! Jak bohatý to byl život!

Těším se z toho, že dnešek můžeme už slavit doma a že jej slavíte ve zdraví. A přeji si, abychom prožili společně ve zdraví a za rozkvětu republiky ještě mnoho dalších Vašich výročí.

 

S přátelským pozdravem oddaný Váš

                                                                                                                          Dr. Edvard Beneš, v. r.

 

   „V zahraniční akci byl Jan Šrámek v pravém smyslu slova mandatářem celého národa, neboť svědectví, které vydal před mezinárodní veřejností o národním souhlasu s Benešovou akcí, bylo ze všech nejzávažnější, a to nejen proto, že vycházelo z tábora zcela nezávislého na Benešových vnitropolitických koncepcích,a nejen proto, že je vydavatel svědek, který sám byl svou církevní hodností představitelem mocné mezinárodní autority, ale hlavně pro svoji nesmlouvavou, nepodmíněnou, nenáročnou pevnost a prostotu. … Šrámkovo slovo opravdu bylo jen ano, kdekoli šlo o národní věc, a jen ne, kdekoli šlo o její nepřátele. …Šrámkova lidovost a jeho neustrašenost v sociálním vlnobití a bouření tj., co mu dalo schopnost býti partnerem i v tak odvážném , avantgardním politickém shvězdění, jaké představuje nynější vláda. … V tom, že překonáváme dnešní politické a hospodářské otřesy bez vášnivých politických bojů, je také vyjádřeno životní dílo Šrámkovo.“ (prof. dr. J. Stránský)

 

  „S dr. Benešem se Šrámek z doby politického zápasu za Rakouska neznal. Poznal tehdejšího ministra zahraničních věcí teprve po jeho návratu do Prahy. Co poutalo oba muže k sobě, byl samozřejmě jejich vyvinutý smysl  pro vývojovou tendenci demokracie, která zachovávajíc  základní svobody demokracie politické, směřuje k vyvinuté demokracii hospodářské. …Z té doby zůstanou památné dvě věty Šrámkovy: jedna, kterou pronesl k prezidentu nově zvolenému, tiskna mu pravici:Byla to věta:‘Pán Bůh Vám požehnej!‘ A druhá věta, z doby už velmi smutné, kdy v ovzduší nemocné malověrnosti a zrady tak četní politici ochotně a naléhavě vyřizovali panu prezidentovi vzkaz z Berlína, aby se už honem vzdal a odešel. Tehdy při loučení k rozhořčení vůdců velké české strany Šrámek prohlásil:‘Pane prezidente, my si vás zase zvolíme!“ ( F. Hála)

 

                             Ke vztahu dr. J. Šrámka k dr. E. Benešovi

        Úsilí a henleinovců, směřující v r. 1935 ke zvolení prof. B. Němce prezidentem republiky a  posléze k tichému protidemokratickému převratu, ztroskotalo zejména díky politice Čs. strany lidové.  Když se dr. J. Šrámkovi podařilo získat pro volbu dr. E. Beneše  i nečeské katolické strany, včetně HSLS, bylo zvolení dr. E. Beneše prezidentem republiky zajištěno.                 „Státnickým zásahem Šrámkovým se stalo, že do čela státu postaven byl dnešní náš prezident.    Nikdy nesmí být zapomenuta  chvíle, kdy národní socialista senátor J. Sladký po volbě prezidenta přistoupil k ministru Šrámkovi a pravil: ‚Pán Bůh Vám to zaplať, co jste pro stát učinil..‘

    Nikdy nesmí být zapomenuta slova starých odpůrců lidové strany, kteří prohlásili v oné historické chvíle: ‚My najednou teprve vidíme pravou tvář Šrámkovu a Čsl. strany lidové. Totiž čestnost, důslednost, nebojácnost a ryzí české státní smýšlení.“ (Náš věk, 20.5.1938, článek stojíme před osudovou chvílí!)

   O uvedených skutečnostech dr. J. Šrámek později napsal: „Když jsme pozorovali, … že koaliční vládní většina není schopna jednotné volby, nezbylo nám nic jiného, než abychom se poohlédli po většině jiné, my jsme ji spoluvytvořili a nezakolísali jsme, i když měsíce, po celé měsíce jsme tehdy byli těmi bolševiky a společníky neznabohů, já sám nevím, jak to všecko znělo, ty krásné titulatury, které nám dávali. Vytrvali jsme, naši lidé vytrvali a my jsme tak dobyli vítězství.“ (Dr. J. Šrámek ve svých projevech 1918 – 1938, Brno, 1946)

    Šrámkovská politika ČSL nejen rozhodujícím způsobem přispěla ke zvolení dr. E. Beneše prezidentem republiky, ale také k udržení demokracie v Československu. Státotvornost politiky ČSL již v té době byla obecně vysoce ceněna.

   V září 1939 dr. J. Šrámek na schůzi československé kolonie ve Velké Británii prohlásil: „My jsme si pana prezidenta zvolili, ale nesesadili, a proto jím zůstává i nadále.“ Úzká spolupráce dr. J. Šrámka s prezidentem dr. E. Benešem pokračovala i ve válečných letech. Dr. J. Šrámek se stal předsedou československé vlády v exilu. V osvobozeném Československu ČSL v čele se svým předsedou vždy všestranně dr. E. Beneše podporovala.

   Prezident dr. E. Beneš a dr. J. Šrámek byli demokraty a vlastenci se silným sociálním cítěním. Tyto hodnoty je neoddělitelně spojovali a nás trvala a neoddělitelně spojují s nimi. Proto náš hlas při volbách  bychom měli dát jen těm křesťanským a ve stavu nouze i jiným  kandidátům, kteří uvedené hodnoty v politické praxi uplatňují.   

 

 

                     K volbám do Ústavodárného národního shromáždění                         

                                                                                                                                       V provolání k volbám, které nadlouho měli patřit k posledním svobodným volbám v ČSR, i v dalších stranických materiálech, proklamovala ČSL, že je stranou křesťanskou, nekonfesní, státotvornou, československou, národní, demokratickou, nesocialistickou, ochraňující  soukromé podnikání, ale přesto stranou sociálně reformní. Stručně řečeno : Ve vnitřní politice ČSL vycházela, v souladu se sociální doktrínou církve, z přirozeného práva člověka na soukromé vlastnictví a z principu jednotného nedělitelného státu. V zahraniční politice inklinovala  k teorii mostu mezi Východem a Západem.                                                                  

ČSL otevřeně prohlašovala, že rozsahem znárodnění byl překročen Košický vládní program a nepostupovalo se cestou etap tak, „aby se po získaných zkušenostech v jednom oboru postupovalo ke zestátnění oborů dalších.“ Svou svobodnou kritikou chtěla ČSL ukazovat na nedostatky znárodněného průmyslu, „neboť jeho neúspěch by neodnesli jen neodborní správci a ředitelé, jmenovaní podle stranické příslušnosti, nýbrž takový neúspěch  by odnesl…celý národ“.                                                                                                                          

V té době se předseda ČSL dr. J. Šrámek těšil nejen velké funkční , ale i zvlášť silné přirozené

autoritě. To mu umožňovalo usměrňovat  stranu do tradičních kolejí politiky středu. O změny  v ČSL usilovala dr. H. Koželuhová. Jeden ze stranických informačních materiálů na toto úsilí

reagoval slovy: „ Všechny naše politické strany přijaly do svých řad příslušníky předválečných našich stran, které nebyly po válce obnoveny. Tito příslušníci nemohou mnohdy zapomenout na svou bývalou ideologii a snaží se ji ve stranách uplatňovat. Tak se stalo  také v lidové straně, že se tyto skupiny pokusily učinit z lidové strany liberální, protisocialistickou stranu.“

Dr. Koželuhová byla nucena nejen rezignovat na svůj poslanecký mandát, ale byla z ČSL i vyloučena. Dr. J. Šrámek ji charakterizoval slovy: „Je to žena , která není z nás a nebude naše.“ Postup ČSL vůči dr. Koželuhové byl zdůvodněn následujícím způsobem: „ Lidová strana nemůže vyloučit ze svého programu to, co ji činí stranou sociálně reformní, neboť by ztratila důvod svého bytí. …“

 

                              

                                                               Několik vět

 

    Každý, kdo alespoň částečně je schopný objektivně hodnotit naše nedávné dějiny, přichází zpravidla k závěru, že dr. E. Beneš se zasloužil o stát. I jeho zásluhou bylo, že předválečné Československo bylo jakýmsi demokratickým ostrovem uprostřed nacistických, fašizujících či alespoň diktátorských států. Druhý odboj pod jeho vedením dosáhl obnovení Československa v předmnichovských hranicích . Tyto a další zásluhy dr. E. Beneše jsou dílem i velké většiny českého a slovenského lidu. Proto upíráme-li tyto a další zásluhy dr. E. Benešovi, znehodnocujeme i činnost celých předcházejících generací.

     ČSL pod vedením dr. J. Šrámka vždy spolehlivě podporovala prezidenta dr. E. Beneše. Dr. J. Šrámek stál po jeho boku v dobách nejtěžších. Převáží-li v mysli někoho z nás spíše záporné hodnocení dr. E. Beneše, musíme, logicky vzato, i pochybovat o správnosti konání několika generací lidovců v čele s dr. J. Šrámkem. Pak je asi nutné přepisovat dějiny křesťanskosociální a lidovecké. Pán Bůh nás však od toho ochraňuj!

 

 

                                                    Malé zamyšlení

                                                        

      Víme, že snad každé křesťanské straně jsou vlastní jak vnitřní proudy sociální, tak i konzervativní .Oba dva jsou jen lícem a rubem jedné a téže strany. Podle našeho názoru by každé takové straně mělo být i vlastní úsilí o spravedlivé sociální reformy. Návodem k takovéto činnosti by měla být sociální doktrína církve, či společná křesťanská sociální doktrína, která by měla být udržována v procesu neustálého zdokonalování a reagování na stále nové sociálně ekonomické skutečnosti.

     Zastáváme stanovisko, že vyloučením toho, co činí křesťanskou stranu stranou sociálně reformní, máme na mysli pouze sociálně spravedlivé sociální reformy, ztrácí takováto strana současně i svůj křesťanský charakter.

     Encyklika Rerum novarum z r. 1891 jasně říká, že i liberalismus je neslučitelný s křesťanstvím. Co však v praxi KDU-ČSL můžeme zpozorovat? Do strany na vysoké funkce jsou voleni tzv. liberální křesťané, kteří jsou navrhováni a voleni i do parlamentu a ostatních zastupitelských sborů. Snad i někdo z nás může říci se Šrámkem, že tito lidé nejsou z nás a naši nebudou. I když stav věcí nechceme posuzovat nějak přísně, nejsme k tomu ani povoláni, je možné konstatovat, že KDU-ČSL svou politickou činností částečně nabývá charakter liberální strany.

     Nejbližším spojencem nynějších křesťanských demokratů byla dříve ODA. Po jejím politickém, morálním i finančním zhroucení navázali tito obdobné vazby na US, nejliberálnější politickou stranu v našem spektru. I tato strana je nyní v úpadku . Pomůže KDU-ČSL , až US se zhroutí nebo nějak transformuje, opět vyprodukovat nějakou krajně liberální spojeneckou stranu? Z užších stranických hledisek by takovéto počínání bylo vysvětlitelné. Úsilí o podíl na státní moci však není možné podřídit základní principy, na nichž strana stojí. Nelze takto postupovat a současně se považovat za ryzí křesťanskou stranu. Konzervatismus a liberalismus nelze zastřešit křesťanstvím.

    Nikdo nikdy neměl pochyb o vlastenectví Křesťanskosociální strany a pozdější ČSL o jejich schopnosti obhajovat národní zájmy.To však nelze říci, jak se domníváme, o KDU-ČSL.která se stává, díky i působení „křesťanskoliberálních“ přepisovatelů českých dějin, velmi slušně řečeno, stranou národně lhostejnou. Běžné slovní vyjádření této skutečnosti bývá zpravidla mnohem výraznější. Proto se nelze divit, že i mnozí křesťanští voliči, neví kterou stranu mají volit, a tak svůj hlas dávají kandidátkám ODS, ČSSD, KSČM.

   Nezávislý čtrnáctideník Národní Osvobození z 22.4. obsahuje článek Lex Beneš. V něm se můžeme dočíst: „Skutečnost, že pro tento návrh zákona  nehlasoval se vzácnou jednomyslností ani jeden ze senátorů KDU-ČSL (stejně tak jako předtím poslanci KDU-ČSL v Poslanecké sněmovně) nepřekvapuje…Chceme v zákonodárných sborech EU i našich mít především čestné, inteligentní a neohrožené vlastence, jako zástupce našich národních zájmů a nechceme tam ty, co takoví nejsou. Volte proto s rozvahou a odpovědnosti!“                                                                                                                                   

                                                                                                                            Připravil: Dr. O. Tuleškov

Příloha Křesťanského sociálu, květen, červen 2004

 

                         Mnohostranná ochrana zemí ohrožených válečnou hegemonií

                                            Mahathir bin Mohamed, ministerský předseda Malajzie  

 

     Svět žije nyní ve strachu. Bojíme se všeho. Bojíme se létat, bojíme se jistých zemí, bojíme se vousatých azijských mužů, bojíme se obuvi, kterou nosí pasažéři aerolinií, bojíme se dopisů a balíčků, bílého prášku. Lidé v zemích, které údajně přechovávají teroristy, ať nevinní nebo ne, mají strach také. Bojí se války, bojí se, že budou zabiti nebo zmrzačeni bombami, které na ně budou svrženy, nebo raketami, vypálenými ze vzdálenosti stovek mil neznámými silami. Bojí se, protože se stali doprovodnými obětmi zabitými proto, že stojí v cestě ničení jejich zemí.

     Přípravy a opatření k zajištění bezpečnosti horečně pokračují. Biliony dolarů svět utrácí za nové zbraně, nové technologie, novou strategii, rozmístění sil a inspektorů na celém světě. Ti, kdo si nemohou dovolit tato bezpečnostní opatření, musí prostě očekávat svůj osud a doufat v Boha. Avšak navzdory tomu všemu teroristické útoky se udály tam, kde byly nejméně očekávány a způsobily opět doprovodné oběti. Není žádné záruky, že dobře oblečený, hladce oholený muž ze sousedství pečující o rodinu by se nemohl stát dalším únoscem, který roztříští své letadlo o budovy a zabije další kolaterály.

     Mezitím se světová ekonomika dostala do útlumu a v některých případech nabyla opačného trendu s obrovskými deficity zatěžujícími země. Práce ubývá a chudoba narůstá i v bohatých zemích. Žádné nové investice v cizích zemí nebo doma. S hrozbou války ceny ropy závratně vzrostly, dále zvyšují ekonomické a sociální zatížení chudých zemí.

     Pomoc chudým zemím byla prakticky zastavena a půjčky nejsou k dispozici, jelikož chudé země znovu a znovu nedostály závazku.

     Opravdu svět je v hrozné šlamastice; ve stavu, který je horší než tomu bylo během konfrontace Východu  a Západu, za studené války. Všechny velké naděje, které následovaly po ukončení studené války, se rozplynuly.  A s teroristy a antiteroristy slepě tápajícími v zápase jeden proti druhému se normálnost po značně dlouhou dobu nevrátí.

     Zajisté, na jistém stupni se musíme ptát sami sebe, proč se to se světem děje. Proč existuje terorismus? … to nemůže být, že muslimové jsou jedinou příčinou všech těchto problémů. Nejsou-li, je to prostě střet civilizací, střet muslimské civilizace  s judeo-křesťanskou civilizací, který je odpovědný?

     Upřímně řečeno, nemyslím si to. Upřímně řečeno, myslím, že je to oživení staré evropské vlastnosti chtít ovládnout svět. A projev této vlastnosti v sobě nevyhnutelně obsahuje nespravedlnost  a útisk lidí jiného etnického původu a barvy … .

      … Život každé lidské bytosti je posvátný, bez ohledu na to, zda ta osoba je přítel nebo nepřítel. Z toho důvodu válka není řešením. Soutěž založená na tom, kdo zabije více lidí, aby se dosáhlo zjištění , kdo je vítězem a kdo poraženým, a ještě hůře, aby se rozhodlo, kdo má pravdu a kdo se mýlí, je primitivní a nevypovídá dobře o tak zvané vysoké úrovni civilizace, které jsme dosáhli. Velikost národa by měla být založena kultuře,k která oceňuje vysoké morální kvality, estetiku, vědomosti a piokrok ve vědách. Naneštěstí tisíce let po kamenném věku stále měříme velikost národa schopností zmasakrovat největší počet lidí.

      Ale útisk a nespravedlnost není omezena na vedení války a zabíjení lidí, existuje útisk v ideologické propagandě. Nyní se nám dovoluje jen demokratický systém vlády. Připouštíme, že je zdaleka nejlepší systém vlády.. Ale uplatňování sankcí, hladovění lidí, zamezování přístupu k lékům, aby bylo vynuceno přijetí demokracie, se sotva zdá být demokratické. Dokonce miliony umírají proto, že se neobrátily na toto nové náboženství. A další miliony trpí, protože nejsou schopny učinit demokracii funkční, protože výsledkem je anarchie.

     Zbaveni potřeby soutěžit s komunisty, kapitalističtí svobodní obchodníci přestávají ukazovat přátelskou tvář. Jejich chtivost nezná hranic. Chtějí, aby země, které tvrdě bojovaly za získání své nezávislosti, se vzdaly této nezávislosti, aby odstranily své hranice, aby dovolily kapitalistům svobodně dělat s ekonomikou těchto zemí, co se jim zlíbí. Nazývají to svobodnou soutěží. Když se sloučí a vzájemně se pohltí, stanou se monstrózními giganty, se kterými malí obchodníci v rozvojových zemích nebudou schopni soutěžit. Jaký je smysl soutěže, když vůbec nemůžete vyhrát? Nakonec několik těchto monster bude kontrolovat ekonomiku celého světa.

     Smutnou věcí je, že nejsou prosta podvodů a korupce. A víme, že nemusejí mít úspěch. Viděli jsme, jak dramaticky propadla a ztratila 100 miliard dolarů v jednom roce. A to jen jedna korporace.

     Pak existují podvodní měnoví obchodníci, kteří zničili ekonomiky poloviny světa, desetimiliony vyhodili z práce, přivedli k bankrotu banky a tisíce podniků,působí zhroucení vlád a uspíšili anarchii; a to všecko kvůli tomu, aby půl tuctu jednotlivců mohlo pro sebe nadělat miliardy.

     Nyní bohatí již neposkytují pomoc. Ani nepůjčují. A mezinárodní agentury, které kontrolují, se neustále pokoušejí zardousit dluhy zatížené chudé země, na které bylo zaútočeno jejich nenasytnými  manipulátory trhem.

     Nerovnost mezi bohatými a chudými se denně zvětšuje. Bohatí mají příjem na hlavu více než 30.000 dolarů, chudí jenom 300 dolarů. A ještě chtějí bohatí z chudých vyždímat poslední kapku krve.

    To je to, co dnes zamořuje svět, tento útisk chudých bohatými, tato nespravedlnost, tato nerovnost. Aby se nasypala sůl do rány, chudým se stále říká, že postrádají průhlednost a dobré vládnutí, nerespektují lidská práva, nepodporují svobodu slova, svobodu tisku a tak dále, a tak dále, přičemž ve skutečnosti jsou to bohatí, kteří postrádají průhlednost, kdo nerespektují lidská práva, kdo drží na uzdě  naše právo povědět pravdu o tom, co dělají, kdo užívají svých medií k tomu, aby zakryli své špatné činy a rozšiřovali lži.

    Jak jinak můžeme interpretovat operace pochybných fondů a měnových obchodníků, sankce a systematické bombardování jistých zemích, ochuzování již chudých a cenzuru zpráv stejně tak jako překrucování a vymyšlené zprávy o Jihu.

     Je skutečností, že chudé země byly a jsou utiskovány a terorizovanými bohatými zeměmi. Přirozeně, chudí jsou zahořklí a rozzlobení a ztratili víru ve spravedlnost a čest … . Ale rozvojové země musejí připustit, že také my jsme odpovědni za šlamastiku, ve které je dnes svět. Neužili jsme své nezávislosti a svobody k tomu, aby se naše země rozvíjely k dobru našich lidí. Místo toho jsme pilně svrhávali naše vlády, ustanovovali nové vlády, aby byly obratem opět svrženy. Dokonce jsme vlastní lidi po milionech zabíjeli. A často frustrování anarchickou demokracii uchylujeme se k autokratickým váhám a vystavujeme se mnohému znevažování.                                                                                                                                                                                                                

    Výsledkem této konference mezi těmi, kdo mají a kdo nemají, rozvinutími a rozvíjejícími se , je svět , je svět, který je prakticky neovladatelný. Navzdory všemu pokroku ve vědě a technice je svět v hrozném stavu. Za situace, kdy je více než dost potravy  k nasycení šesti miliard lidí světa, jeden člověk ze šesti je v současné době podvyživený, hladovějící a stovky umírají denně

    Od 11. září 2001 bohatí a mocní světa jsou rozzuřeni na chudou polovinu světa. A jejich extrémní opatření k zajištění bezpečnosti jenom umocnila hněv utiskovaných chudých. Obě strany se nyní nacházejí ve stavu slepého hněvu a jsou nakloněny k zabíjení jedni druhých, k válce.

     Válka nic neřeší. Válka je primitivní. Dnešní válka je primitivnější než války v době kamenné. Cílem nejsou bojovníci, frontoví vojáci. Cílem jsou obyčejní civilisté, ženy, děti a staří lidé Ať je to teroristický útok nebo vojenský útok, toto jsou oběti.

     V primitivních válkách svědky krveprolití jsou válečníci. Zatím co sebevražední teroristé umírají při každém útoku, velcí válečníci, kteří mačkají knoflíky, nevidí nic z roztrhaných těl,

Nevidí hlavy a údy urvané od těl s vyvrženými vnitřnostmi , krev a kusy nevinných lidí, kteří před okamžikem byli žijícími lidmi jako oni. A protože to nevidí, knoflíky mačkající válečníci a lidé, kteří jim velí, se vrátí, aby se těšili z dobrého jídla, dívali se na televizní šou nebo na morálně se nafukující obveselovače vojska a pak se odeberou do svých pohodlných postelí k dobrému spánku. Aby zítra udělali více náletů, aby kobercově zbombardovali více dětí, žen a starých lidí nebo zmačkli více knoflíků, které vypálí rakety, aby utrhaly více hlav a údů.

     Válka je masakrování lidí.Jsou vymyšleny novější a brutálnější zbraně, aby zabíjeli více lidí a efektivněji. A nyní se hovoří, že použití nukleárních zbraní je ospravedlněno. Je to proto, že lidé, kteří mají být zmasakrováni jsou barevně jiní? Je to proto, že nemohou udeřit zpět?  

     Naše setkání dnes zde je setkáním hlav států a hlav vlád. Musíme připustit, že naše organizace nebyla tak efektivní, jak měla být. Můžeme chtít zůstat neangažovaní a vyhnout se tomu, že upadneme v nemilost u mocných zemí. Ale naši lidé se stávají neklidnými. Chtějí , abychom něco udělali. Neuděláme-li, pak udělají oni a půjdou proti nám. Vezmou věc do svých vlastních rukou. Neschopni zahájit a vést konvenční válku, uchýlí se ke gerilové válce, k terorismu, proti nám a proti těm, které pokládají za své utiskovatele. Už déle nemohou být ignorováni. Nemůžeme je všechny uvěznit, neboť my vždy ani nevíme, kdo oni jsou a kde jsou.

     11. září předvedlo světu, že činy teroru spáchané dokonce jen tuctem lidí, mohou zdestabilizovat celý svět úplně, zasadit strach do srdce každého, způsobit, aby se báli vlastních stínů. Ale jejich činy také odstranily všechna omezení v zemích na Severu. Nyní už více nerespektují hranice, mezinárodní zákony nebo dokonce prosté morální hodnoty. A nyní hovoří o válkách, o použití vojenských výbojů za účelem změny vlád. Dokonce mluví o použití nukleárních zbraní. Už to není jenom válka proti terorismu. Ve skutečnosti je to válka k ovládnutí světa, to je barevně odlišného světa. My jsme nyní obviňováni, že poskytujeme útočiště teroristům, že jsme onou Osou zla atd. Hnutí neangažovaných má spoustu problémů a záležitostí, kterými se musí zabývat. Ale momentálně nejdůležitější hrozbou, které čelíme, je tendence mocných vést válku, když jsou konfrontováni s opozicí vůči rozšiřování své nadvlády. Nemůžeme s nimi vést válku.

    Naštěstí mnozí z jejich lidí také mají dost války. V milionech vyšli, aby protestovali proti válečnické politice svých vůdců. Musíme se k nim připojit. Musíme se připojit k jejich zápasu s veškerou morální silou, kterou můžeme poskytnout. Válka musí být postavena mimo zákon. To bude muset být nyní předmětem našeho zápasu. Musíme zápasit o spravedlnost a osvobození od útisku, od ekonomické hegemonie. Ale nejdřív musíme odstranit hrozbu války. S tímto Damoklovým mečem, visícím nad našimi hlavami, nikdy nemůžeme uspět při prosazování zájmů našich zemí.

     Proto musí být válka prohlášena za ilegální. Prosazovat tuto záležitost musejí multilaterální síly pod kontrolou OSN. Žádnému jednotlivému národu by nemělo být dovoleno mít dozor nad celým světem, nejméně ze všeho rozhodovat o tom, jakou akci podniknout a kdy.

    Globalizace nesmí být omezena jenom na vykořisťování bohatství země. Globalizace musí obsahovat mnohostrannou ochranu zemí ohrožovaných válkou a hegemonií. Musí existovat nový hospodářský řád, ve kterém je moc rovnoměrně sdílena všemi. Spojené národy musí být reformovány. Již déle nesmějí být vázány výsledky světové války vedené více než před půl stoletím. Každý musí odzbrojit. Zamítnutí zbraní masového ničení musí platit pro všechny. Už by více neměl existovat výzkum, který by z konvenčních zbraní činil  zbraně vražednější. …

     Zápas o postavení války mimo zákon  a kontrolu zbraní, jak nukleárních, tak konvenčních, nám zajistí vzrůstající podporu mezi mnohými lidmi na Severu. Přesto je to skličující úkol. Ale jestliže se nyní nepostavíme na vysokou morální úroveň, budeme marně čekat na to, že mocný Sever  se dobrovolně vzdá masakrování lidí ve jménu národních zájmů.

     Opět bych rád řekl, že NAM (Non-Aligned Movement-Hnutí neangažovaných) musí zápasit o postavení války mimo zákon. NAM musí zápasit o postavení nukleárních zbraní mimo zákon. NAM musí zápasit o zastavení výzkumu a vývoje stále ničivějších tak zvaných konvenčních zbraní. NAM musí zápasit o kontrolu obchodu se zbraněmi. Musíme pracovat pro nový světový řád, kde demokracie není omezena jenom na vnitřní vládnutí, ale platí ve vládnutí ve světě. Musíme pracovat pro oživení Spojených národů a multilateralismu. Musíme pracovat pro odstranění nebo modifikování role vítězných mocností ve válce vedené před půl stoletím.

     Víme, že jsme slabí. Ale také víme, že máme spojence na Severu. Oni také chtějí odstranění válek, odstranění masakrování lidí z jakýchkoliv důvodů. Nemusejí s námi ve všem souhlasit. Ale v opozici vůči válce velmi mnozí budou s námi. Jsou hotovi postavit se proti svým válečnickým vůdcům. Musíme s nimi spolupracovat.

      Toto je tedy náš zápas. Nejsme bezvýznamní. Nejsme anachronističtí. Máme vizi, vizi vybudovat nový světový pořádek, vybudovat světový pořádek, který je nestrannější, spravedlivější; světový pořádek, který je především osvobozený od staletí starého přesvědčení, že zabíjet lidi je správné, že to může vyřešit problémy vztahů mezi národy. Kvůli tomu všemu musíme znovu oživit Hnutí neangažovaných. A tato životaschopnost může přijít jenom z našich sevřených řad a společného jednání. …“

                                                                                                 Z angličtiny přeložila Míla Hradečná

 

                  Válka jako pokračování globalizace jinými prostředky

                                                    Prof. dr. Jan Keller

 

Loňská agrese Spojených států a jejich spojenců proti Iráku a pokračující okupace této země má jistě řadu aspektů. Jestliže se na ni podíváme z širší perspektivy, může nám pomoci pochopit povahu probíhající globalizace.

V zásadě globalizace znamená, že síly nadnárodního kapitálu se zbavily jakékoli kontroly ze strany státní moci, tedy že se prohloubila dříve latentní asymetrie mezi ekonomikou a politikou. Ti, kdo mají finanční moc,, mohou diktovat své podmínky nejen pracovní síle (říkáme tomu flexibilizace práce), ale mohou diktovat své podmínky celým státům (např, v podobě investičních pobídek, či tlaku na snižování daní a na pokles veřejných nákladů práce).

Kapitál vydírá své partnery na trhu práce a oba své bývalé partnery v tripartitě pod pohrůžkou odchodu ze země.. Vzniká tak nový systém mocenských vztahů, ve které se moc uplatňuje jako schopnost držet druhé v nejistotě. Jednotlivé státy nevědí ani dne ani hodiny, kdy cizí investor přijde s novými požadavky, či kdy zemi bez varování opustí, poté co vyčerpal všechny výhody investičních pobídek.

Zdálo by se, že moc lze v tomto systému uplatňovat bez otevřeného násilí a že podrobit si            určitou ekonomiku už nepředpokládá tak jako v minulosti vojensky obsadit její území.

Takto však globalizace funguje pouze v zemích, které se již staly součástí takzvané otevřené ekonomiky. Tyto země již byly otevřeny finančním spekulacím a byly dokořan otevřeny nerovné konkurenci, které by se jinak  každá suverenní národní ekonomika musela bránit. Byly otevřeny  jak z hlediska rabování svých zdrojů, tak také jako odbytiště pro přebytky, které nelze prodat jinde.

Na zeměkouli ovšem zbývá ještě několik oblastí, které z důvodů nejrůznějších ještě nebyly vpleteny do sítě ekonomické globalizace. Pokud tyto země nemají ani cenné zdroje, ani potenciál kupní síly, zůstanou ještě nějakou dobu stranou zájmu svobodného trhu. Budou v nich přitom moci řádit ti nejhnusnější diktátoři, aniž by to kohokoliv z těch, kdo se samo prohlásili za osu dobra, v nejmenším popouzelo.

To však není případ Iráku. Země, která má obrovské zásoby ropy  a která si dokonce dovolila přestat prodávat tuto ropu za dolary a začala ji prodávat za eura, se zcela vymanila z neviditelných kontrolních mechanismů deregulované ekonomiky. To na ni vadilo mnohem více, než zločiny, kterých se její režim na obyvatelstvu už od počátku 60. Let dopouštěl.Hezky to kontrastuje  ve srovnání s bezpečností těch nedemokratických a často velmi krutých režimů, které ropu v  dolarech ochotně prodávají.

„Jestliže se nějaká oblast globalizaci vyhýbá“, konstatuje profesor americké námořní akademie Thomas Barnett, „pak roste pravděpodobnost, že v ní budou muset americká vojska zasáhnout“. Jejich zásah bude prezentován  jako vývoz bezpečí a je povinností Spojených států bezpečí vyvážet, pokračuje profesor Barnett, protože je to dnes jejich nejvýhodnější  vývozní artikl.

Je známo, že Spojené státy mají dnes schodek v obchodní bilanci prakticky se všemi státy světa, včetně Ukrajiny. Jen na trhu s bezpečím je jejich obchodní bilance  bezpříkladně aktivní  a naprosto bezkonkurenční. Vývoz války se stal pro tuto ekonomiku jednou z výrazných komparativních výhod. Spojené státy neválčí proto, že v jejich čele stojí George  Bush. George Bush stojí v čele Spojených států proto, aby mohly bez nejmenších skrupulí válčit. Proto se stal americkým prezidentem, i když nevyhrál volby a dostal méně hlasů než Al Gore.

Není na nás, abychom dělali pořádek v Americe. Ten si musejí udělat Američané sami a čím dříve s tím John Kerry začne, tím lépe pro všechny.

My bychom si měli pohlídat, aby zbytek Československa, který dnes obýváme, nehrál v globalizovaném světě ostudnou úlohu. Ostuda, o které mluvím, se jmenuje „nová Evropa“. Být součástí „nové Evropy“ znamená posluhovat ekonomické globalizaci (tedy globalizaci v tom nejhorším ze všech možných významů), a to hned dvakrát.

První tribut, které mají státy nové Evropy poslušně odevzdávat silám globalizovaného kapitálu, má podobu ochoty přejímat rizika jeho podnikání a zároveň srážet úroveň sociálního zabezpečení, které dosáhla v průběhu minulého století tzv. stará Evropa. Flexibilizace práce znamená, že pracovní síla přebírá sama na sebe veškerou tržní nejistotu. Zároveň flexibilizace umožňuje postupně opouštět zákoník práce, v němž bylo zakódováno vše, čeho zaměstnanci ve vyspělých zemích dosáhli. Totéž, co provádí flexibilizace práce směrem zespodu, prosazují směrem shora investiční pobídky a daňové úlevy, či přímo daňové prázdniny firmám. V tomto ohledu má nová Evropa srazit na kolena sociální síly v Evropě staré. To je její úloha v oblasti ekonomické deregulace.

Tím však úloha zemí nové Evropy nekončí. Svojí symbolickou vojenskou podporou podobných akcí, jako byla ta v Iráku, má nová Evropa pomáhat legitimizovat deregulaci také v oblasti práva. Deregulace v oblasti práva není ničím jiným než systematickým rozvracením existujících právních norem a systematickým zeslabováním mezinárodních institucí, které měly nad dodržováním mezinárodního práva bdít. 

Ekonomická globalizace totiž, pokud je vojensky jištěna, žádné právní normy nepotřebuje.Mezinárodní právo pro ni představuje jen jednu z mnoha bariér takzvaně svobodného obchodování, kterou je třeba co nejdříve odstranit.

 Česká republika má i zde své zkušenosti. Před 15 lety se u nás tvrdilo, že pokud při privatizaci na okamžik zhasneme (tedy pokud ekonomové předběhnou právníky), vyraší z toho po čase náramná prosperita. Co z toho vyrašilo, vidíme dnes na každém kroku.

Počínání spojenců ve věci Iráku je podobné. Předpokládá se, že pokud se na okamžik zhasne (pokud politici a vojáci předběhnou právníky mezinárodního práva), vznikne z toho nebývale bezpečný svět. Je to velmi pošetilá iluze.

Jestliže dneska protestujeme proti okupaci Iráku, děláme to také proto, že si nepřejeme, aby světové bezpečí získalo někdy takové rozměry, jaké dnes má česká prosperita. Pokud by byl svět tak bezpečný, jak je Česko bohaté, nežilo by se v něm dobře.

 

Sociolog J. Keller o válce: „… co se týče těch válek, kterých jsme svědky, tak to jsou všechno války vyloženě špinavé. To znamená, že jde o války, ve kterých jde úplně o něco jiného, než se lidem tvrdí, …

Tam rozhodně nejde o lidská práva, protože je absurdní, aby někdo válčil o lidská práva a při tom pozabíjel spoustu lidí, o jejichž práva se údajně tak zajímá. …Od konce druhé světové války … v tak zvaně malých a drobných , padly desítky milionů lidí.“

…Od konce II. světové války … v tak zvaně malých a drobných válkách, padly desítky milionů lidí.“

                                      ČESKÁ  NÁRODNÍ  POLITIKA

 

                                               Globalizace, republika a my

 

Globalizační proces zasahuje naši republiku stále silněji. Jeho jedním z důsledků je i pokračující polarizace společnosti. Vrstva bohatých bohatne, chudoba se šíří. Podle našich kriterií žijí asi 3% rodin v chudobě, podle hledisek EU  dokonce asi 6%. Pod těžkým sociálním tlakem je asi 600-800.000 našich spoluobčanů. Podle některých zdrojů jde až o 1 milion lidí. V dohledné době lze těžko očekávat nějaké výraznější zlepšení. Spíše naopak. Kde je ona sociálně spravedlivá republika, o níž počátkem roku 1990 mluvil tehdejší prezident V. Havel?

17. listopad 1989  jsme mnozí uvítali. Nadšeně jsme věřili slovům, že v nadcházející epoše budou Varšavská smlouva  i NATO již zbytečnými. Neutralita Československa se nám zdála být již na dosah ruky. Očekávali jsem období trvalého míru.  Jaká je skutečnost?

Polistopadoví politici nám slibovali demokracii. A výsledek? Všichni víme, že princip většiny je jedním ze základních principů demokracie. Vládne v republice většina lidu prostřednictvím svých reprezentantů či přímo? Nevěříme. Pokud jde o přímou formu demokracie, považuji ji někteří naši politici za naprosto nežádoucí. Ústavní zákon, který by stanovil, kdy státní moc vykonává lid přímo, nebyl pro tvrdošíjní odpor  některých politických stran ani po 12 letech přijat. Bohužel ani současný stav zastupitelská demokracie  není uspokojivý. Jak také může, když někteří senátoři byli zvoleni pouhou 1/10 oprávněných voličů. Jaký je jejich mandát? Jakou hodnotu mají poslanecké mandáty politických stran, které nedodržují své vlastní volební programy nebo dlouhodobě se v průzkumech dostávají hluboko pod práh volitelnosti?

Nad uvedenými i dalšími skutečnostmi bychom se měli zamyslet. V současnosti probíhají diskuse o novelizaci Ústavy ČR. Co bychom měli požadovat?

Především reformu parlamentu. Již dlouhodobě považuje převážná část občanů republiky Senát za zbytečnou instituci. Tedy zrušme ho! V Poslanecké sněmovně řada poslanců se zabývá nejrůznějšími aktivitami, které nemají nic společného s výkonem jejich mandátu. Žádejme tedy, aby poslanecká funkce byla neslučitelná s výkonem funkce ministra. Přijme-li poslanec, funkci ministra, nechť se do příštích voleb rozloučí s poslaneckým mandátem. Má to svou nezvratnou logiku. Vláda je z výkonu své funkce odpovědná Poslanecké sněmovně. Tudíž ministři-poslanci odpovídají též sami  sobě. Poslanec nechť se plně věnuje jen výkonu svého mandátu , příp. i pedagogické a literární činnosti, či též správě vlastního majetku. Pokud tento požadavek se ukáže jako prosaditelný, je možné snížit počet poslanců na 150, aniž by došlo ke snížení kvality činnosti Poslanecké sněmovny.

Lze však pochybovat, že uvedená opatření přijmou sami zákonodárci. Zvláště u Senátu je to velmi málo pravděpodobné. Jako neodložitelná nutnost vyvstává otázka celostátního imperativního referenda. Jeho ústavní zakotvení je předpokladem potřebných změn. Zřejmě ani již dlouho diskutovaný požadavek na přímou volbu prezidenta republiky  občany je bez referenda neuskutečnitelný. I místní referenda jsou krokem k plnější demokracii. Uvolnění vztahu poslance k politickým stranám a silnější vazba na jeho voliče je stejně aktuální jako novela volebních zákonů, zákona o politických stranách a tisku. Sama podstata demokracie vylučuje jakoukoliv diskriminaci registrovaných politických stran.

Legislativní i praktické naplnění těchto i dalších požadavků je cestou vedoucí k tomu, že naše republika se stane sociálně spravedlivou, demokratickou, mírotvornou, jejíž hodnotový systém bude založen na morálce, solidaritě, lidských právech a dalších křesťanských principech naší civilizace.

Každý člověk má právo na důstojný lidský život. Globalizace musí být jedním ze zdrojů   reálnosti tohoto práva, nikoliv tedy procesem ohrožujícím lidskou společnost.        Dr.V. Beneš

                         Odsunutí Němci z ČSR a novohenleinismus

 

9. dubna se v Praze sešli bývalí vězňové nacistických koncentračních táborů. Mezi sebou také uvítali dr. L. Zaorálka, předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Dr. Zaorálek mimo jiné řekl: „Nedávno jsem se přesvědčil, že Němci, kteří před 58 lety byli od nás odsunuti, se s minulostí nevyrovnali a ani vyrovnat nechtějí, takže lze mluvit přímo o novohenleinismu.“ Členové sudetoněmeckého landsmanšaftu jdou tak daleko, že tvrdí, že my jsme Henleina nepochopili a proto to, co následovalo, je naše vina. (Národní Osvobození z 6. května, článek Odkaz Buchenwaldu současnosti)

 

                                                                                                                                                                     

            Sokolské hnutí je stále stmelováno slovanským bratrstvím.

 

Koncem června t.r. pořádá čs. Sokol Kanada sokolský slet za účasti Sokolů ze Spojených států. Naše ČOS bude zastoupena 70 cvičenkami. Účastní se i Sokolové ze Slovenska. Své cvičence vyšle i obnovený Sokol Serbja z Bělehradu. Všichni společně budou cvičit skladbu Milana Dvořáka, složenou na motivy Frimlovy operety Rose-Marie.

Začátkem července na Slovenských tělovýchovných slavnostech ve  Skalici se zúčastní opět početná skupina cvičenek z Čech skladbou Věrná garda.

V této souvislosti je dobře připomenout i dobrou práci činovníků ČOS, kteří v minulosti, zejména zásluhou obětavého Vladimíra Zmeškala, založili v roce 1920  lužickosrbský Sokol. Již v r. 1926 se prvních 12 cvičenců z Lužice zúčastnilo vystoupení před statisícovým publikem VIII. všesokolského sletu v Praze. V Zmeškal je autorem několika publikací o lužickosrbském Sokolu. Jeho brožurka Lužičtí Srbové a Sokolstvo vyšla nejen česky , ale i chorvatsky, polsky a francouzsky. Tohoto významného českolužického aktivistu, vězněného za nacismu a diskriminovaného v padesátých letech, jehož 38. Výročí úmrtí letos vzpomínáme, řadíme k těm, kteří nesmí být nikdy zapomenuti nejen členy Sokola, nýbrž i všemi vlastenci a čestnými lidmi v Čechách i v Lužici.

Sokolové bojují ve slovanském světě již  přes 140 let proti diskriminaci slovanství . Nemohou proto ani mlčet k protiústavním likvidacím posledních lužicko-srbských škol. K takovýmto krokům saské křesťansko-demokratické vlády očekáváme i zákrok EU.

V roce 1993 byl založen Světový Svaz Sokolstva. Dnes má přes 250.000 členů. Jeho nejsilnější složkou je ČOS. Sokol se obnovuje nejen v Jugoslávii, ale i v Polsku, Bulharsku, Lužici a v jiných zemích.  Zhruba 60.000 Sokolů žije v zahraničí.

Podpora Sokola je jedním z konkretních projevů vlastenectví. Byl to Sokol, společně s Orlem,  DTJ a skautským hnutím,  který ve 30. letech vychovával 1/3 naší mládeže v lásce k vlasti a k dalším občanským ctnostem. Sokolu zdar!  

                                                                                                                                                 F. Truxa      

 

                         ODSUN  NĚMCŮ  BYLA  VĚC  CELÉ  EVROPY

             

Petr Kosatík v seriálu článků „Sen o životě bez Němců“ dospěl k odsunu Němců. Líčí jej jako specificky československou věc.. Vymyslel ji nemravný Beneš a provedli jej nemravní Češi. Jenže to není pravda!

První byli vyhnáni Češi v r. 1938 z pohraničí. Následoval v r. 1939 odsun 75.000 Němců z jižních Tyrol, organizovaný Hitlerem. Po pádu Polska  byly milionové přesuny uvnitř země a z Německa. Hitler řídil i odsun Němců z Pobaltí, Bessarabie a z Ukrajiny. V SSSR došlo k velikému stěhování Němců a Tatarů. Na konci války vystěhovával Hitler  všechny Němce z území, obsazovaného Rudou armádou. Po válce bylo z 12 milionů odsunutých Němců jen 2,200 000 Němců odsunutých z Československa. Němců  se zbavovali ve všech osvobozených státech Evropy.

Zajímavý byl odsun z Alsaska-Lotrinska, o které bojovaly Francie a Německo po staletí. Po přechodu fronty tam přišli De Gaulleovi  Svobodní Francouzi. Zastřelili 8.000 Němců a stáhli se. Kdo chtěl, odešel.Z ostatních se dobrovolně stali Francouzi! Národnostní otázka tak byla vyřešena.

Prezident Beneš si odsun nevymyslel a neměl by sílu jej prosadit. Už v r. 1940 ustavilo britské ministerstvo zahraničí komisi , která zpracovala studii „Úvahy o transféru“. Opakovalo se to i v r. 1942. Odsun požadovala i polská emigrace a náš domácí odboj, zejména po heyndrichiádě. Americký profesor dr. George Glos, J.S.D., z univerzity v Yale napsal, že „základ k odsunu sudetských Němců (SN) položil Neville Chamerlain …vystřízlivěl z léčky, kterou mu nastražili pomocí exponentů německé menšiny Henlein a jeho druhové. Anglická   konzervativní strana přijala tuto myšlenku  a provedla ji. Britská vláda přesvědčila USA a SSSR.“

Německo po totální prohře totální války, vedené teroristickým stylem, zapříčinilo smrt 50 milionů lidí a vyvolalo všestrannou nenávist  za hrozné válečné zločiny.  V Norimberském procesu byli odsouzeni vůdci státu. V Postupimské dohodě se píše: „Německý lid začal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů … slepě poslouchal … nemůže se vyhnout odpovědnosti za to, co sám na sebe uvalil.“ Plně to platí i o SN. Odsun byl trestem za to, že i oni umožnili Hitlerovo vítězství na mnichovské konferenci, která byla začátkem druhé světové války. V odtržených Sudetech při volbách do Reichstagu dali 4.12.1938 nacistickým kandidátům 98,9 % hlasů. I tím je prokázána odpovědnost SN za zničení Československa. Odsun byl trestem ze tento politický zločin, kdy vědomě odmítli naši demokracii a dobrovolně se přiznali k hitlerovské diktatuře! 

Stále znovu je třeba připomínat, že o odsunu rozhodla Postupimská konference 2.8.1945. Beneš  a další státnici toto rozhodnutí pouze uvedli do právního řádu daného státu. Samotný odsun řídila mezispojenecká komise tím, že rozhodovala o umístění odsunutých Němců do jednotlivých oblastí Německa. I u nás vyvolali Němci svou brutalitou obrovskou nenávist. Vždyť i v posledních dnech války, v Praze dokonce i 8. května 1945, vraždili Němci rukojmí. V Českém národním povstání zavraždili 10.000 osob. Proč, když už byli poraženi? Je známá i poslední bitva druhé světové války v Evropě u Milína ještě 11. května 1945. Toto zarputilé vraždění i na konci války vyvolalo oprávněnou nenávist Čechů!

Slova politiků a obsah románů, s jejichž vyhledáváním si dal výše jmenovaný autor takovou práci, byla pouze vyjádřením tehdejšího smýšlení lidí, osvobozených od teroru německých násilníků. A zdá se mi přehnané tvrzení autora, že Zdeněk Nejedlý zakazoval hrát Mozarta, Beethovena a Mahlera. Na rozdíl od nacistů nebyl nekulturní.

Autorova základní chyba je, že z celkového souhrnu událostí druhé světové války  vytrhl odsun Němců z Československa. Tímto manévrem způsobil, že neinformovaný čtenář si musí udělat závěr o boji zločinných Čechů proti hodňoučkým Němcům. Podstatou ideologie sudetoněmeckého landsmanšaftu je teze, že druhá světová válka byla epizodou při odsunu  SN, při němž čeští zločinci vytrhávali z náruče matek kojence a pažbou pušky jim roztříštili hlavičku. Jakoby neexistovaly Lidice, Ležáky a 360.000 zavražděných Čechoslováků. Češi neplánovali fyzické zničení SN, naproti tomu Češi měli být zlikvidováni.

                                                                                                                               PhDr. P. Macháček

 

Z jednoho dopisu: „Jsem narozen ve Vídni. Přidružil jsem se ke skupině, kterou prezident dr. E. Beneš zval z Vídně do českého pohraničí po odsunu Němců, aby zde našli zdarma příbytek, který ve Vídni po strašných náletech ztratili. V mládí jsem zakusil velké opovrhování Čechů Němci, ne proto že mluví jinou řečí, ale že rozbili Rakousko. … strádali jsme za první republiky s nimi. Vídeň byla velká hlava na malý stát.. A drahota šílená…. Jezdívali jsme do ČSR nakupovat do Břeclavi. … nemohu zapomenout na panovačné chování vůči Čechům vídeňským, tolik arogance, bezohlednosti, brutality jsme zakusili. Nemohu zapomenout, jak se snažili nade vším zvítězit a nesnášeli (rakouští Němci, pozn. re) jakékoliv pokoření či ponížení. Z toho vyvěrá moje obava, čeho budou v EU schopni. D.J.

Pokud se týká kanceláře sudetoněmeckého landsmanšaftu v Praze, tak tu bych zrušil, vždyť dekrety prezidenta republiky jsou právoplatné. O tom není diskuse. Vím z vlastní zkušenosti, jak za války sudeťáci vystupovali. Zvali české občany na apely a nutili je, aby souhlasili s jejich fašistickou politikou. Sudeťáci byli vždy daleko horší než říští Němci.Zavřený jsem za války sice nebyl, ale byli jsme součástí „Německé říše“. Do Čech jsme museli přes hranice. Velmi dobře si pamatuji na tak zvané příděly potravin .Byli jsme rádi, že jsme dostali alespoň zmrzlé brambory.

Když slyším Rumla a Mareše, jsem přesvědčen, že by neměli být ve vrcholných funkcích. S.J.

 

                                            Za Josefem Čtvrtečkou

26. března t. r. nečekaně a náhle zemřel p. Josef Čtvrtečka, můj osobní přítel, výtečný sociolog, znalec české literatury a český historik. Pochovali jsme jej v jeho rodišti v Pozořicích u Brna v sobotu dne 3. dubna. Velice želím tohoto slabého člověka tělem, ale silného duchem. Ať je mu Bůh štědrým odplatitelem. P.D.

K tomuto vyjádření hlubokého smutku se připojujeme. Z našich řad odešel čestný, obětavý člověk, velký vlastenec, oddaný  křesťanský sociál. Děkujeme Ti, Josefe, za vše. V naší mysli budeš  žít i nadále. –re

 

 

                                      EU,  ČECHY  A   NĚMECKO

 

Pro nás Čechy bude Evropskou unií především Německo. Víme to my – vědí to i Němci. Ti hodní i ti ostatní. Když se před lety spojovala Německa, prohlásil Helmuth Kohl, že za 100 miard DM a tři roky času vytvoří z Německa jeden společný krásný stát. Nevím, kolik uplynulo DM, vím kolik uplynulo let. A bývalé Východní Německo je okrajovou provincií bez reálné naděje. Budou se Němci, ti hodní i ti ostatní, chovat k nám Čechům stejně jako ke svým soukmenovcům – nebo lépe – nebo hůře? Zatím se připravují na naši kolonizaci. Skoupili a ovládli veškerý tisk. Skoupili a zavřeli významné podniky. Pomocí nastrčených kolaborantů skupují půdu. Podporováním politické strany tak zvaných sudetských Němců vedou tvrdou celostátní politickou kampaň proti existenci ČR jako právního státu.Zasahují do našich vnitřních věcí, zavazují si naše prominenty, urážejí náš národ, stát, představitele, dějiny. Neštítí se argumentace vracející se k dobám nacismu, svou prohranou fašistickou válku prohlašují za utrpěné příkoří. Požadují úhrady a náhrady za cokoliv, ač sami nám nezaplatili ani přiznané válečné reparace.

Ze státních podpor zřizují si u nás všemožná zastupitelství, zpochybňují státní hranice, tisknou německé mapy. Nestoudně mrší dějiny.

Za co Němci nemohou, i když toho využívají, je naše vnitřní zkorumpovanost.. Moc mocných je však neuvěřitelná. Předchozí prezident Havel pochází z rodiny, která byla po válce souzena pro kolaboraci s nacismem. Jeden z kandidátů na posledního našeho prezidenta, který vyměnil již pět politických stran a pod cizím jménem psal proti národu i státu, vedl aktivní vstřícná jednání se sudetoněmeckými revanšisty. Katoličtí biskupové jim chodí sloužit mši na jejich dny. Starostové pohraničních obcí vytvářejí německo-české územní regiony za příspěvek na kostel, a staví památníky a hřbitovy příslušníkům wehrmachtu, kteří u nás padli při obraně nacismu.

Náš národ již vícekrát ve svých dějinách bojoval o holé přežití. Naposledy kolem r. 1938, a mnozí se na to ještě osobně pamatujeme. Vždy byla průvodním znakem silná germanizace, rekatolizace a obrovské ztráty na životech. Jsme proto citlivější na znamení doby, než jsou národy veliké a

s jinou konfigurací dějin. A mnozí se cítíme v souvislosti s integrací Evropy ohroženi.          

                                                                     Ing. Ilja Herold, CSc.( výňatek z článku, Poznámky 81)

                                                INFORMACE  Z TISKU

Nedávno jsem nevěřícně přečetl rozhovor L. Reslera s Gerhardem Zeihslem, předsedou sudetoněmec-kého landsmanšaftu v Rakousku. Tento pán je znám svými extrémistickými požadavky. Tentokrát prohlásil, že SN dosáhnou zrušení Benešových dekretů . A EU nám v tom pomůže. … Obrátíme se na Evropský soudní dvůr a Evropský soud pro lidská práva…. Takové žaloby běží ze strany některých šlechtických rodin jako rodiny Walderode. Ale další jména nemohu uvést, protože jde o soukromé osoby. Rozmlouvající redaktor konstatoval, že tedy jde o vyvlastnění . Současně se zeptal, zda vyhnání desetitisíců Čechů po Mnichovu z domovů bylo v pořádku. Od G. Ziehsla jsme se pak dozvěděli, že žádné vyhnání Čechů z těchto německých oblastí nebylo. Po vzniku Československa vaše vláda oblasti s většinou německého obyvatelstva počešťovala. A po jejich připojení k Německu v r. l938 tam byli Češi zbyteční. Mohli si vzít všechno sebou. Nikdo je nevyháněl a při stěhování netloukl.

Na otázku redaktora, že většina Čechů schvaluje, pan předseda odpověděl. Kdo by přiznal bezpráví a vrátil uloupený majetek?  Chcete tím říct, že Češi mají rádi bezpráví? Odpověď: A N O.

 

„Jsou tomu právě dva roky, co Mladá Fronta DNES a Lidové noviny rozpoutaly hysterickou štvavou kampaň kolem tzv. Benešových dekretů a odsunu Němců v souvislosti s jednáním o našem vstupu do EU. Jména hlavních aktérů této kampaně  jsou dávno notoricky známá: publicisté Emanuel Mandler, Bohumil Doležal, Petr Placák, Ján Mlynárik, ale se také mnozí další dopisovatelé i kmenoví redaktoři zmíněných listů. … tuto kampaň uťala sama EU, když našim mediálním „Evropanům“ připomínala, aby se v bolavé minulosti konečně už přestali šťourat, neboť Evropě, (kromě sudetských Němců) dekrety o odsunu nevadí. … Letošní únor poskytl mediálním „Evropanům“, hájícím sudetoněmecké zájmy, tučné sousto: Lex Beneš. Nejvíc se opět činila MFD s osvědčeným E. Mandlerem. …Argumentaci proti Benešovi čerpá od dvou jeho největších odpůrců: od nacistů i komunistů.

Jde však o mnohem víc. V obou uvedených denících, zdá se, jsou zmíněné kampaně pouze součástí  jakéhosi globálního záměru, totiž programové destrukce českého národního sebevědomí. Na zahraniční zakázku chtějí dokázat to, , co se nacistům nezdařilo. …Vezměme si třeba náš údajný a tiskem tolik pranýřovaný nacionalismus. Když Američan při státní hymně drží dlaň na srdci, je to projev vlastenectví, vyjádří-li jakkoli hrdost na svou vlast Čech, je to přežitý a odsouzeníhodný nacionalismus“ (Národní Osvobození, 6. května, článek Štvavé  kampaně v „našem tisku“, Z. Kufnerová)

„Přes všechny tyto výstrahy byl u nás zahájen bezohledný proces odnárodňovací pod záminkou, že před vstupem do EU musíme svou národní identitu změnit (rozuměj – zrušit!) A tak se naši národní nihlisté již 14 let předhánějí v tupení všeho, čím jsme jako národ žili, čeho jsme si vážili, co jsme milovali. V oficiálních projevech byl národ představen jako příčina neštěstí, nepřátelství, nesnášenlivosti a násilí, láska k národu byla znevažována jako inferiorní touha lidí, kteří nejsou dost „sami sebou“příslušet k stádu či smečce, vlast byla zneuctěna jako dvorek , nora a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincionalismu, skupinového egoismu, xenofobie, rasismu, krátkozrakého sebeničivého ´čecháčkovství´. Zatímco Francouzům, Američanům, Japoncům aj. se opakuje heslo´ Neptej se, co pro tebe udělá vlast,ptej se , co uděláš pro ni´, nám dává příklad ´správného´ postoje známá komentátorka Svobodné Evropy :´Necítím, že by pro můj hodnotový postoj mělo vyplývat něco z té nahodilosti, že jsem se někde ,v nějaké zemi narodila.A jestli si tato země nárokuje mou příchylnost či věrnost, pak já si nárokuji, aby mi k tomu poskytla důvod.´… Dík podobným národním nihilistům jen mládeži z ČR nezáleží na zachování národní identity při evropské integraci, jak ukázal mezinárodní výzkum. České mládeži bylo vštípeno, že láska k vlasti je ´nebezpečný extremismus´.

V EU bychom měli být sebevědomí, jako rovní mezi rovnými. Měli bychom sdílet s T.G.Masarykem přesvědčení, že ideje demokratického národa se s idejemi evropskými a všelidskými nejen nevylučují, ale naopak doplňují, podporují a umocňují. A měli bychom pěstovat  vědomí odpovědné národní příslušnosti, bez které se společnost proměňuje v masu chtivých globálních konzumentů bez zábran. (Národní Osvobození, 6. května, článek Otázky vstupu do EU, S. Kučerová)

„O svévolném zkreslování české historie, zejména odbojářské, tzv. veřejnoprávní ČT, se již popsaly stohy papírů. Jedním z nejzákeřnějších pořadů tohoto druhu byl televizní ´dokument´ ostravské ČT Ploština – Krvavá paseka podle námětu známého pomlouvače odboje Jaroslava Pospíšila, který byl zároveň autorem námětu, odborným poradcem a provázel pořad komentářem. Proti tomu jsme jsme na nejrůznějších úrovních protestovali, většinou jsme se setkali jen s arogantním odmítnutím (např. dramaturg Hynie), nebo ještě častěji jsme narazili na neprostupnou hradbu přezíravého mlčení.“    Členové ZO ČSBS v Prlově, tedy ti, kterých se události v Ploštině bezprostředně týkají, napsali 4.2. 2004 Radě pro rozhlasové a televizní vysílání dopis s protestem proti překrucování dějin ČT v pořadu „Ploština – krvavá paseka“. Na svůj dopis nedostali odpověď. V závěrem svého dalšího protestního dopisu z 21.3. píší: „Prosíme Vás o sdělení, co učiníte, aby neonacističtí teroristé v České republice neovládli sdělovací prostředky a nedostali se u nás k moci.“ (Národní Osvobození, 6.5., článek Hrají si na mrtvého brouka, Gs)

POZNÁMKA redakce: I my jsme psali generálnímu řediteli ČT, dokonce dvakrát, a žádnou odpověď jsme neobdrželi. Z dopisu 30.5. 2002 uvádíme: „ K poslání veřejnoprávní České televize nepochybně patří i důsledná obhajoba konkretních národních a státních zájmů ČR. Její zaměstnanci, aˇjiž jsou v jakékoliv funkci, proto nemohou mít ˇsvobodu bez hranic´, při níž by v rozporu s výše uvedenou zásadou uplatňovali svá osobní stanoviska a zájmy. S lítosti konstatujeme, že v části publicistických pořadů ČT se tak však neděje, a proto tyto neodpovídají vytčeným cílům veřejnoprávního poslání ČT, např. v ´produkci´p. M Schmarzce, jak jsme přesvědčeni. …Dokonce samo vlastenectví jako přirozený lidský fenomén se stále více vytrácí z televizních pořadů kamsi do ztracena. Je to vědomé, plánovité či dokonce zlovolné jednání nebo pouze pramení z lhostejnosti či neznalosti? Nejen v česky psaném německém tisku, ale bohužel i v ČT se produkuje značné množství pořadů, které jsou neprávem superkritické vůči jednání Čechů bezprostředně po válce, aniž by toto bylo chápáno v celkovém dějinném kontextu. … Podívejme se vždy i na to, co přinášely válečné události a dny končící války.

Němci i u nás vraždili zcela nesmyslně ještě v posledních dnech a hodinách, které jim do bezpodmínečné kapitulace zbývaly a dokonce i poté. Např. v Malé pevnosti v Terezíně ještě 2.5.1945 popravili 51 vězňů. V Praze 4 Na jezerce dne 6.5.1945 si museli 23 Češi vykopat hrob, do kterého je Němci po zastřelení naházeli. Nedaleko odsud zastřelili ve sklepě 56 osob. 7.5. zabili v Nuslích 54 osoby, jinde vyhnali z domů 2.500 rukojmí, domy vydrancovali a zapálili. V posledních dnech hodinách války střelbou z tanku zapálili Staroměstskou  radnici. Na Příbramsku vraždili ještě 11. května. … Proč už léta umožňuje ČT Mgr. B. Doležalovi a dr. Mandlerovi neúnosně často komentovat kdekterou politickou událost, když všichni známe jejich názory, které jsou značnou částí naší veřejnosti   považovány za ´prosudetské´až protičeské. Jak je možné, že nositele takových či podobných národu a republice škodlivých názorů mimořádně často hostují v ČT? Jak je možné, že ČT dává prostor lidem, kteří mluví o vyhnání Němců z ČSR, o jejich právu na vlast, odškodnění, kteří napadají naše politiky a státníky, kteří znevažují části našeho právního řádu, některé normy mezinárodního práva, aniž by současně v témže nebo bezprostředně navazujícím programu takováto lživá a hanlivá tvrzení příslušný redaktor uvedl na pravou míru? Zastáváme stanovisko, že v ČT nemůže být sebemenší prostor pro názory o revizi  poválečného mírového uspořádání Evropy a světa.“

Dopis podepsal PhDr. P. Macháček a JUDr. O. Tuleškov. Na dopis jsme nedostali odpověď ani po následné písemné urgenci z 2.4.2003.

 

                                                     Nová  třída

„ … Před válečným aktem proti Iráku protestovalo v roce 2003 na londýnských ulicích okolo dvou milionů britských občanů. Nechtěli, aby jejich jménem vstoupilo Spojené království do nehorázného konfliktu. Každý, kdo měl mozek a viděl v životě globus, musel nesouhlasit s fanatickým přesvědčováním premiéra Blaira, že Irák může napadnout Anglii zbraněmi hromadného ničení za 45 minut.

A podobnou manifestaci uspořádali Londýňané ještě …k návštěvě prezidenta Bushe, když on sám se chtěl utvrdit, , že rozum občanů nemůže zhatit globalistické plány na dobytí území s druhými největšími zásobami světové nafty,  a že může spolehnout na svého pudla. Blair se k lidovým manifestacím pouze usmál, byť i jen nervózním šklebem, a pravil, že v Británii je nejvyšší demokracie, a že občané mají právo se projevit a nechat slyšet. Pozor-zde je pes zakopán!

Můžeš svobodně mluvit (či polosvobodně brumlat-nesmíš se totiž dotknout politických mafií) a dokonce i křičet, psát svoje názory na standarty, podávat petice a dovážet je v metrácích stránek  s podpisy do vládních budov. Nic se nikomu nestane. V tom tkví kouzlo moderní manipulativní demokracie.

Vláda si jede dál, jak jí bylo globalistickým – nyní´ neo-noc´pohyblivým centrem naplánováno a nařízeno. A nezmění se nic ani , když současné ´vládce´ vystřídají ti další, a další a další. Proč? Protože se nám vytvořila (byla nám vytvořena) nová třída, třída politiků!! …Finanční  oligarchie má své ´koně ´ dosazeny do špiček všech stran a tedy, ať ta či ona strana prohraje, oni jsou vždy navrchu a oni vyhrávají! K třídě politiků je nutno zajisté přičíst nikým nevolené poradce, …kteří roztáčejí děje. … To jsou ti nejvěrnější , nastrčeni politickými mafiemi nejvyššího kalibru, jsou výborně placeni a nemusí se nikoho bát. Manipulativní demokracie zavládla, a zavládla všude. I nejprostší občan ale začíná pozorovat, že je tu něco v nepořádku, lítá tady zlý duch.

Politické programy, manifesty a předvolební sliby jsou jen mrkve před oslem. Třída politiků nás občany okrádá, kam se podíváš. Na stále vyšších daních, ať už přímých a okatě viditelných, či všech těch nepřímých a těžko viditelných, až po ty umně zakryté a šikovně schované. … Kurs je pevně stanoven. Občanské potřeby a snahy jsou dány na vedlejší kolej.

V šarádě Iráku jsme svědky ztrapnělých figur Blaira i Bushe: kde u čerta jsou ty zbraně hromadného ničení (ZHN), pro které jsme šli do války? Saddama mají, ale jeho zbraně ne. Bush se na TV tváří jako ustaraný orangután, který sice má klíč, ale zámek neumí odemknout. Všemocná CIA Bushe a veřejnost ujišťuje, že ZHN najdou, ale když ne tak určitě najdou toho, který podával špatné informace!…

Autoregulace lidského systému je a bude jako vždy v historii světa a všude stejná. Občan ztratí zájem o vládu a vládce, kteří přestali řídit věci veřejné rozumně a ve prospěch jeho spravedlivých občanských interesů. Stejně jako se stalo faraonům v Egyptě, cézarům ve světovládném Římě, a třeba na prastaré Krétě, kde se obyvatelé jakoby vypařili a po vládcích,

Mimo opuštěných paláců, nezbyla ani stopa.

Tam, kde se demokracie redukovala na komedii voleb, jejichž výsledky se navíc mohou vládcem nad počitači jakkoliv zfalšovat, se přestane volit. K čemu se obtěžovat a jít do volebních místností? Ty zbývají jen pro penzisty, a pro ty nemocné stihomamem. Občan ztratí zájem o ´lidovládu´ na všech stupních! Hra na demokracii končí.Třída politiků dohraje svou roli. Jak se při tom neobávat o osud ještě nezrozeného evropského superstátu!?! Jak se neobávat o osud naší civilizace? Musíme začít vážně uvažovat o novém systému managementu

Naší vysoce technologické společnosti, v náročném stupni civilizace dvacátého prvního století.“                                                                                

                                                                Ing. Dr. B. Kobliha, výňatky z článku, Londýn 12.3.2004

Poznámka – Úpadek demokracie nelze vyloučit. Některé znaky doby ho činí do určité míry pravděpodobným. Přesto se domníváme, že především musíme myslet na zdokonalování demokracie, přímé i zastupitelské, a pokusit se zvrátit některé sociální jevy, tendující k její negaci. Jde o velmi složité otázky, jejichž řešení v dlouhodobém a převratném procesu globalizace a jeho postupných důsledků bude velmi obtížné. –re

 

                                                   K  volbám  do  parlamentu EU

Kde je demokracie, tam blaho sjednocené Evropy i svrchovaných států, které ji tvoří, závisí z velké části na hlasování poslanců. Proto velice záleží na tom, aby byli zvoleni dobří poslanci, kteří by byli vyzbrojeni statečností, křesťanskou odhodlaností a křesťanským smýšlením, obratností v jednání, znalosti politických otázek a dostatečnou výmluvností.

Těžce se zpronevěřují své povinnosti a zákonné spravedlnosti ti, kdo nepoužívají správně svého práva volit poslance a tak připouštějí, že jsou zvoleni poslanci špatní. Jistě by tak nebylo tolik nespravedlivých zákonů, kolik jich ve skutečnosti je. Čím pevnější  a vnitřně bohatší bude stát a čím větší vážnosti se bude těšit i v zahraničí, tím větší prospěch z toho vzejde i občanům. Na lodi bídné se nejede bezpečně, na lodi dokonalé ano.

                                                                                                                                            P. J. Dobiáš

Ano, jděme volit v těchto i v podzimních volbách! Pokusme si zvolit za poslance i senátory ty spoluobčany, kteří budou jednat v souladu se zájmy lidu, jediného zdroje veškeré státní moci v ČR, tj. sociálně spravedlivě, demokraticky, vlastenecky a doufejme, že i v duchu principů naší křesťanské civilizace. –re

 

 

E                            F                             E                                     K                              T

EKUMENICKOMÍROVÉ         FÓRUM       EVROPSKÝCH          KATOLÍKŮ

                                                    Česká    sekce

 

                                       Sociální encykliky papežů

 

Každé společenství stojí na třech zásadách, jako na svých třech sloupech: na svobodě, solidaritě a na subsidiaritě. Co je subsidiarita? V novějších encyklikáchje zásada subsidiarity, beztoho, že by byla jmenována, poprvé zmíněna v encyklice Qudragesimo anno Pia XI. Podle úvodu k této encyklice „musí stát a společnost poskytovat občanům a malým společenstvím podporu a pomoc, ale ponechat jim svobodu. Stát se nemá vměšovat do záležitostí rodinného života,do práva rodičů na výchovu dětí, do politiky, do záležitostí církve“.

Samo slovo subsidiarita poprvé najdeme v encyklice Mater et Magistra bl. Jana XXIII.     z l5.3.1961. Nejprve je  vysvětleno, že  zásadou, která se nedá vyvrátit  ani změnit je: co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší. … Státní moc má tedy záležitosti  a starosti méně důležité – které ji ostatně rozptylují – ponechávat k vyřízení nižším společenstvím. Tak bude moci s větší svobodou, energií a účinnosti provádět všechno to, co je pouze jejím úkolem. Čím dokonaleji se tato subsidiarita zachovává, tím dokonaleji budou jednotlivá sdružení seskupena do hierarchické soustavy, tím bude společenská autorita a vliv státu  silnější a tím lepší a šťastnější budou poměry ve státě.

Podobně v apoštolském listu Octogesima adveniens Pavla VI. Čteme: „Politická autorita neodnímá jednotlivcům  a  subsidiárním skupinám jejich pole působnosti a jejich vlastní odpovědnost, které je vedou k tomu, aby přispívali k uskutečnění obecného blaha. Neboť každý společenský zásah svým působením a svou přirozenou povahou má přinášet pomoc údům  těla společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat.“

Nejvýznamněji k zásadě subsidiarity se vyslovil Jan Pavel II. Ve své encyklice Centesimus annus v čl. 48: „V posledních letech jsme byli svědky značného rozšíření intervencí, což vedlo do určité míry k novému typu státu, k ´sociálnímu státu´. Vyskytlo se však nemálo různých výstřelků a případů k zneužívání, které zvláště v poslední době vyvolaly ostrou kritiku sociálního státu, který byl označován za ´zaopatřovací stát ´. Funkční poruchy a nedostatky v sociálním světě  vycházejí z nesprávného pochopení úkolů státu. I v této oblasti musí platit princip subsidiarity. Nadřazená společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nejvýše podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání  s jednáním ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho.“…

Konečně v čl. 49  se praví: „Kromě rodiny plní i jiné společenské meziskupiny významné úlohy a aktivizují specifické sítě solidarity. Tyto skupiny skutečně vyzrávají v pravá společenství osob, oživují společenské vztahy a brání odosobnění mas a jejich pádu do anonymity, což je v moderních společnostech bohužel častým zjevem.

Zásad subsidiarity  tedy platí pro každé společenství, tj. pro rodinu, obec, obvod, město, okres, kraj i stát.

                                                                                                                                      P. Josef Dobiáš

 

                                                                                                                           V Praze dne 30.3.2004            

                                                        Vaše Eminence, otče kardinále!                                                                

Dne 20. března t.r. otiskla MF Dnes rozhovor s šéfem civilní rozvědky Františkem Bublanem na téma terorismus  a ochrana či boj proti němu. Fr. Bublan hned po úvodních slovech prohlásil, že „vždyť i my tady máme katolický Talibán – a většinou jsou to konvertité.“ Tuhle větu uvedl v souvislosti s přestupováním věřících do jiného náboženství. Budiž, ale s katolicismem uvádět tuto analogii je zcestné.. Fr. Bublan blíže nespecifikoval, co myslí tím Talibánem, ale každý trochu znalý čtenář ví, že s největší pravděpodobností jde o muslimský Talibán, vládnoucí v 90. letech  dvacátého století v Afganistanu, z něhož vzešla nechvalně známá teroristická organizace Al-kaidá. Fr. Bublan svým ničím nepodložené tvrzení podsunul českým čtenářům do vědomí falešnou vizi, že i v prostředí našeho katolicismu jsou lidé, kteří by chtěli terorizovat obyvatelstvo za účelem prosadit svůj jakýsi fundamentalismus.

Špión Bublan se svým lživým tvrzením dopustil – podle mého názoru – hned dvou trestných činů: za prvé pomluvy; za druhé šíření poplašné zprávy spojené se snahou o rozpoutání pogromistických  nálad proti katolíkům.

Otče kardinále, sám nejlépe víte, že naše katolická církev je církví Boží lásky zde na Zemi, že pro nás, věřící, jsou Kristova slova v Písmě sv. výzvou, abychom rozšiřovali prostor pro Boží lásku mezi lidmi  a evangelizací získávali církvi nové členy; katolíci – konvertité nejsou žádní teroristé, ani žádní  „fundamentalisté“ -, jsou součástí církve Kristovy, tvoří její pevný základ, a snaží se svým životem denodenně dokazovat, že jsou hodni nést Kristův kříž, . a nikoliv jak o nich, resp. o nás smýšlí zběhlý kněz a špión Bublan.

Bylo by proto navýsost žádoucí, a prosím Vás o to, otče kardinále , abyste z moci svého úřadu arcibiskupa Pražského a primase Českého zakročil ve prospěch katolické církve, kterou Vám Pán Ježíš svěřil v ochranu a k pastýřskému vedení. V zájmu uklidnění vzedmutých vášní, jež vyvolala ve  veřejnosti  zlá Bublanova slova, vyzvěte ho, prosím, aby se veřejně  na stránkách MF Dnes omluvil všem nám, čestným a věřícím katolíkům, a vzal zpět svá tvrzení, jež nelze jinak nazvat, než účelovou lží.

                                                                         S přáním všeho nejlepšího, v Kristu

                                                                                                                                       ThMgr. Ladislav Malý

Podle informací nám sdělených pisatel na uvedený dopis nedostal dosud žádnou odpověď a jeho podnět k zahájení trestního stíhání na autora předmětného výroku byl Policií ČR odložen.

 

                                                      Nové letnice

„… moje diagnóza zní: „Jedná se o skutečnou krizi, kterou je třeba léčit a vyléčit …“. Tak odpovídá kardinál Joseph Ratzinger ve své knize rozhovorů „O víře dnes“ publicistovi Vittorio Messori v půlce osmdesátých let právě minulého století. Kardinál nevšední erudicí se tehdy zabýval dle něj hlavními hlavními projevy a důsledky krize v Církvi, a snažil se prokazovat, že II. Vatikánský koncil (1962-65) za nic nemohl a nemůže. Ale…

Dnes, dvacet let po závažném rozboru, krize nejenže trvá, ale je hlubší a širší. Poctiví kněží, biskupové a kardinálové (např. Gustaaf Joos, viz článek Strach vyslovit pravdu- Světlo 17/2004) si stěžují, že se „ovečky“ ukazují jen o svatbě a křtu, na vše sice kývají, ale nic neberou vážně, a kongregace se smršťují a smršťují. Ke zpovědím se nechodí. Proč také? Ubývá víry, ubývá věřících. A proč vůbec to všechno?

Světec Padre Pio ve svém inteview v roce 1956 prohlásil: „Žijeme v epoše zhroucení … Křesťanství zestárlo, a Bůh to dopouští, aby potrestal národy …“(Světlo 39/2000).

Z bídného stavu věci je viněn kde kdo a kde co, jen instituce Církev, Vatikánský stát, vatikánská byrokracie a administrativa je z obliga. Zcela se pod štítem Ježíše Krista pozapomnělo, že v Církvi jde o instituci – o mamutí instituci(!), a jako taková, že bude podléhat Parkinsonovým zákonům. Začala se zabývat sama sebou, svým obsazením, předěláváním osvědčeného a vyzkoušeného, svojí organizací a vůbec  se svými problémy. Unikl smysl, jak nabádal Ježíš, totiž sloužit a „umývat nohy“. …

Ovšem nesmíme být nespravedliví. Základní kámen ke všem problémům položil už skvělý a zbožný císař Konstantin, kdy se rozhodl udělat z křesťanství státní římské náboženství. … Konstantinem byla nastoupena cesta jako v každém impériu, kdy jeho byrokrati vědí vše nejlépe. Kdo má moc, mívá také „patent na rozum“, a to bývá začátek konce. Česky: pýcha předchází pád!…

Teoretici přehlédli, že Ježíši Kristovi stačila přikázání dvě, miluj Boha a miluj bližního svého, a tím nastolil novou éru řízení lidské společnosti!…

Bojíme se antikristů, kteří nedokázali za dva tisíce let překonat hranice Starého zákona, a „miluj!“ Zákona nového je pro ně nepřekonatelná bariera. Pro každého jiného je zde ale Ježíšovo „Pravda vás osvobodí!“ a povzbuzení „Nebojte se!“ Máme Cestu, a tedy i naději. Ovšem jen tehdy, oprostíme-li se od všeho, co není Ježíš Kristus.

                                                               Ing. Dr. B. Kobliha, výňatky z článku, Londýn, 24.4.2004

 

                                     K zamyšlení  nad  tím, co  je mír .

 

A . Nebezpečný mír je takový mír, který je definován jako údobí bez války a násilí, zvlášť když se zdá, že lidé spolu šťastně a bez nehod žijí a pracují.

B. Vyjádřeno heslem: „Mír je absence válůky“.

C. Je to stav klidu nebo ticha a pokoje:

a)      svoboda od občanských nepokojů

b)      stav bezpečí nebo pořádku uvnitř společnosti zajišťovaný zákonem nebo zvykem.

D. Často je založen na síle, buď vojenské, právní nebo sociální, aby se udržel klid, když ve skutečnosti ve společnosti pod povrchem existuje  u mnoha hněv a nespokojenost.

E. Zřídkakdy je dlouhotrvající, protože je často udržován politickou a ekonomickou mocí nebo je založen na pochybné domněnce, že konflikty lze rychle vyřešit, když se tak stane pouze na povrchu.

Některé charakteristiky nebezpečného míru jsou:

a)  Jde o mír vnucený silnější mocností (např. válka proti terorismu)

b)  Jde o proces zakrývající konflikty falešným pocitem „řešení“ (řešení konfliktů)

c)      Jde o mír, který udržuje současnou strukturu a postavení lidí v této struktuře (minimální proměna)

d)      Je to mír, který ignoruje dějiny a kulturu konfliktu a zabývá se pouze přítomností (odpustit a zapomenout)

e)      Je to mír, kterému se nedaří čelit globálním záležitostem ne-míru (globalizace, konzumerismus, šovinismus, atd.)

f)        Je to bezprostřední „řešení“ , které nemá žádnou záruku trvání po delší dobu.

g)      Je to vnucený a cizorodý proces, který ignoruje a často znesnadňuje místní a tradiční formy vytváření míru.

h)      Jde o proces, který se vyhýbá myšlence strukturální změny a spravedlnosti.

i)        Jde o proces, který spíš konflikt zjednodušuje než aby se jím zabýval v celé jeho šířce a hloubce.

j)        Jde o proces započatý ve střední nebo horní vrstvě společnosti v naději, že výsledky postupně prosáknou do základny.

Spravedlivý mír

A.     Jak termín naznačuje, takový mír začíná spravedlností.

B.     Je to mír, který je výsledkem nastolení spravedlnosti v sociální, ekonomické, politické a kulturní oblasti společnosti pro všechny lidi v této společnosti.

C.     Nejlépe ho vystihuje heslo „Spravedlnost předchází mír“,

D.     Má v sobě potenciál stát se dlouhotrvajícím, protože se pokouší uchopit historické a kulturní příčiny násilí a přivést dohromady všechny lidi ve vzájemném respektu a důstojnosti.

E.     Je to mír, který se buduje pomalu, od základny výše, posilováním komunit na základně a jejich propojováním tak, aby měly moc a vizi k proměňování nespravedlivých systémů a struktur na místní, regionální a globální rovině. 

Charakteristiky spravedlivého míru.

a)      Je to mír založený na proměně v samých kořenech všeho toho, co vytváří nemír (tj. šovinismus,               globalizace, arogance atd.)

b)      Je to mír založený na rovnoměrném rozdělení moci, zdrojů, účasti atd.

c)      Je to mír, který respektuje důstojnost všech lidí ve společnosti.

d)      Je to mír, který užívá místní moudrost a tradice k tomu, aby budoval své základy.

e)      Spravedlnost předchází mír (tj. vytváří prostředí pro mír proměňováním nespravedlnosti ve spravedlnost).

f)        Jde ke kořenům konfliktů prohlédnutím jejich dějin a kultury.

g)      Jde o dlouhodobý zápas o budování komunit, v nichž existuje spravedlnost pro všechny v ekonomických, politických, sociálních a kulturních strukturách.

h)      Je to proces pohlížení na globální povahu nespravedlností a konfliktů a rozvíjení globální vize pro transformaci nespravedlivých systémů a struktur.

i)        Je silně zaměřen na transformaci lidí a struktur zdola.

                                                                                                                                   Z angličtiny přeložila mp

 

                             K sociální doktríně církve a sociálnímu státu

 

O sociálním státu se u nás hodně mluví. Jedni se domnívají, že je ve strategické defensivě a že jen reformy jej mohou zachránit, druzí otevřeně mluví o jeho podstatné redukci, či dokonce o jeho překonání vývojem a nevyhnutelném zániku.

Sociální stát má své kořeny v přelomu 19. a 20. století. Rozkvétá po druhé světová válce v řadě evropských států. V důsledku vítězného tažení liberalismu světem od 80. let, dochází k jeho faktickému omezování. V současnosti jsou to i mnohé sociálně-demokratické vlády, které jeho osekávání provádí, a to bez ohledu na značný odpor velké části svých voličů. Údajně nevyhnutelné reformy, jež u nás sociální demokraté uskutečňují ve spolupráci s krajně liberální US, se vyznačují, a to snad ve všech státech tzv. nové Evropy, pokračující často pochybně prováděnou rozsáhlou privatizací, daňovými úlevami právníckých osob, investičními pobídkami pro nadnárodní společnosti. Důsledkem je snižování příjmů státního rozpočtu, dlouhodobé podfinancování zdravotnictví, školství, kultury. Dochází ke snižování sociálních dávek. Mění se hodnotová soustava. Nejvyšší hodnotou se stává dosažení co možná nejvyššího zisku. Sociální důsledky tohoto vývoje jsou zřejmé. Počet chudých roste. Část z nich se začíná radikalizovat, a to bez ohledu na masové působení hromadných sdělovacích prostředků o obrovských výhodách všestranné liberalizace. Otázkou zůstává, kam až naše elita, vystavená globalizačním tlakům, hodlá pro udržení moci a bohatství zajít.

Sociální doktrína církve vychází z práva na soukromé vlastnictví. Toto právo však nepovažuje za absolutní a neporušitelnou zásadu. Právo na soukromé vlastnictví podřizuje právu všech  na společné užívaní bohatství celého stvoření. Jediný důvod vlastnění výrobních prostředků je, aby sloužily práci, která má přednost před kapitálem.

„… je nadále nepřijatelné stanovisko rigidního kapitalismu, který hájí výlučné právo na soukromé vlastnictví výrobních prostředků jako nedotknutelného ´dogma´ hospodářského života. …V tomto světle  nabývají zvláštní významnosti četné návrhy, podávané odborníky v katolické sociální nauce i nejvyšším učitelským úřadem církve. Tyto návrhy hovoří o společném vlastnictví výrobních prostředků, o účasti pracujících na správě nebo na ziscích podniků, o finanční spoluúčasti na podnikání apod. …  Stanovisko ´tvrdého´kapitalismu tedy vyžaduje nyní revizi, aby se uskutečnila revizi, aby se uskutečnila reforma z hlediska práv člověka, chápaných v nejširším smyslu a spojených  s  jeho prací.

… tak velmi žádoucí mnohostranné reformy nelze provést apriorním zlikvidováním soukromého vlastnictví výrobních prostředků. …přenesení vlastnictví výrobních prostředků na stát podle učení kolektivismu není ještě samo o sobě jejich ´zespolečenštění´. O zespolečenštění bude možno mluvit jen tehdy, až bude zajištěna subjektivita společnosti, tj. až se každý, na základě své práce, bude moci zároveň pokládat za spolumajitele velkého pracoviště, na němž pracuje spolu se všemi. Cestou k takovému cíli by mohlo být , pokud možná, spojení práce s vlastněním kapitálu a zavedení celé řady zprostředkujících útvarů s cíli hospodářskými, společenskými, kulturními: i takových článků, které by požívaly skutečné autonomie ve vztahu k veřejné moci, usilovaly by o sobě vlastní cíle, spojovala by je společná spolupráce i nezbytné respektování společného dobra, a zachovaly by přitom formu a podstatu živého společenství, takže jejich členové by byli pokládáni za osoby a jako takoví respektováni a byli by povzbuzováni k aktivní účasti v nich.“ (Laborem exercens, Jan Pavel II., 1981, str. 37-40) Tato encyklika dále mluví o nutnosti zajistit vhodné zaměstnání všech práceschopných osob.  Nezaměstnanost považuje za nespravedlivou.

Stejné principy můžeme nalézt i v encyklice Rerum novarum z r. 1991.Připomeňme si alespoň několik vět: „Mnozí další lidé… žijí v prostředí, kde naprosto převládá boj o holé přežití. Dosud tam vládnou pravidla kapitalismu gründerovského období s nelítostností, která si s ničím nezadá s nejtemnějšími lety první fáze industrializace. … V těchto případech lze dnes stejně jako v době vzniku encykliky Rerum novarum o nelidském vykořisťování. Přes velké změny , které se odehrály v pokrokových společnostech, nejsou lidské špatnosti kapitalismu a z nich plynoucí vláda nad lidmi zdaleka překonány. Pro chudé přibyl k nedostatku hmotných statků i nedostatek vědění a vzdělání, který jim znemožňuje vymanit se ze své ponižující poroby.

V podobných podmínkách bohužel stále ještě žije velká většina obyvatel třetího světa. Bylo by však nepřesné chápat třetí svět pouze v prostorovém smyslu.“ (str. 45)

„Z toho je vidět, jak neudržitelné je tvrzení, že po porážce takzvaného ´reálného socialismu´zbývá jako jediný hospodářský model kapitalismus. (str.47-48) … Láska k člověku a především k chudému člověku, v němž církev vidí Krista, nabývá své konkrétní podoby v požadavku spravedlnosti.  (str. 72)

Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval..“(str. 42)

Těmito a dalšími sociálními encyklikami se inspiroval JUDr.S. Hofírek. Je autorem publikace   Perspe- ktivy lidskosti s podtitulem Nový společenský řád ve světle papežských encyklik, jíž  vydalo  Nezávislé      odborové sdružení práce a svoboda, tisk Scriptum Praha, 1992. Dr.  Hofírek  byl   v   uvedenou   dobu předsedou  Společenství nového řádu. Jeho program výstižně vyjadřují  následující slova:  „Nevěříme  v nějaké záplaty na otrhané kabáty ideologií hospodářského liberalismu  a všech odrůd socialismu.  Pro nás jediným logickým programem  je budovat nový sociální řád za základech   křesťanské  social-                                                       ní etiky. Takový program nepotřebuje ani teologické zdůvodnění, stačí zásady přirozeného práva,které jsou přijatelné pro všechny křesťanské skupiny i pro nekřesťany.Tím je dána možnost spolupracovat se všemi lidmi dobré vůle pro spravedlnost, tedy pro uskutečnění zásad obecného dobra celé společnosti.  Společenství nového řádu není organizací stranickou, chce však dávat podněty politickým stranám, aby vypracovaly svůj dynamický sociální a hospodářský program na zásadách křesťanské sociální etiky , ale nikoli na odpovědnost Církve a jejím jménem, ale na odpovědnost laiků a jménem občanských institucí.“   

Ze stejných zásad vychází publikace Cesta k člověku s podtitulem Aktuální otázky tržní společnosti a křesťanská etika.  Je dílem skupiny autorů v čele s dr. B. Vymětalíkem, kteří ve vydání spatřovali výzvu a volání po větší a plnější svobodě, jež je spojena i s tolik potřebnou lidskou solidaritou a respektuje nekonečnou hodnotu každého člověka. V tomto duchu přednesli tvůrčí duchové na seminářích své přednášky.

Lze tvrdit, že křesťansko-sociálních publikací je vydáváno málo. Ještě horší je to s jejich obecnou dostupností. Co však víme o jejich uplatnění v programech a politické praxi křesťanských stran ? Téměř nic. Berou tyto strany sociální doktrínu církve vůbec vážně, hlásí se k ní svými skutky? Nebo ji mlčky považují za překonanou ? Ještě větším zlem by však bylo, kdyby tyto strany postupně nabyly liberální charakter. Co by poté na nich zbylo křesťanského?

Chceme věřit, že křesťanskosociální učení dalším sociálním vývojem oživí. Jsme přesvědčeni, že křesťanskosociální vize, budovaná na základě křesťanské sociální doktríny církve, patří k budoucnosti světa, v níž sociální stát, vývojem modifikovaný a třeba i pod jiným názvem, opět najde své místo.

                                                                                                                                                    Dr. V. Sousedík

Vážení čtenáři , uvítáme od vás články o sociální doktríně církve,  zvláště o jejím dalším rozpracování. Budeme velmi vděční za překlady článků z křesťanského nebo jiného tisku. V současnosti a zvláště v blízké budoucnosti tato problematika postupně nabude mimořádné důležitosti , zejména v souvislosti s pokračujícím globalizačním procesem. Své příspěvky , prosíme, zasílejte, na uvedenou kontaktní adresu. Děkujeme.

V souvislosti se 110. výročím  prvního křesťanskosociálního sjezdu v Litomyšli se vrátíme v příštích číslech Křesťanského sociálu k myšlenkám i k vývoji Křesťanskosociální strany v našich zemích.

                                                                                                                                                  -re

 

Jedna věta k diskusi: „Současný liberalismus je pro víru horší komunismu.“ (Z dopisu našeho čtenáře)

  

                                                Končí  čas  iluzí ?

 

 Pád komunistického režimu v listopadu 1989 přinesl mnoho velkých nadějí. Nadějí na život ve svobodném světě, na ekonomickou prosperitu, k níž se zdály lákat výkladní skříně v obchodech našich západních sousedů.

Byli jsme nedočkaví, aby tyto naděje byly splněny co nejdříve, a byli jsme ochotni si nějakou dobu utáhnout i opasky, jen aby předpokládaný blahobyt přišel brzy.

Ve strachu před návratem komunismu jsme přitom byli ochotni podpořit všechno, co se jevilo jako jeho opak, bez rozlišování a hodnocení. Neuvědomovali jsme si, že to vždy nemusí být to nejvhodnější pro naši další cestu a že podporou nesprávných řešení nahráváme naopak  …dokonce tendencím k totalitarizmu. Mnohý z těch, kteří se dnes prohlašují za krajního pravičáka, by se asi hrozně divil, kdyby mu někdo řekl, že nejkrajnější pravicí je vlastně fašismus.

Zdá se , že toto období iluzí pomalu končí. Začínáme chápat, že trh není všelékem a že i země s tržní ekonomikou mohou být zaostalé. Uvědomujeme si, že obhajoba špinavých věcí, řeči o prospěšnosti nezaměstnanosti a potřebě krachů podniků neslouží společnosti, ale obohacení jednotlivců. Cítíme stále více, že nestačí obnovit jakýkoliv kapitalismus, ale že nám musí jít o takovou společnost, která respektuje kritéria spravedlnosti a která otevírá prostor pro uplatnění všech občanů.

Je taková společnost vůbec možná?

Zklamání nad dosavadním vývojem vede mnohé k přesvědčení, že možná není, a ostatně ani jim není jasné, jaká kriteria by měla splňovat.

Taková kriteria však existují. Vycházejí z ověřených myšlenek evangelia  a mohou dát žádoucí odpověď na aktuální současné společenské otázky.

Jsou vyjádřena v katolické sociální nauce, nebo ještě lépe, odpovídají principům křesťanské etiky, protože jsou určena všem a platí pro všechny, kdo sázejí na spravedlnost a solidaritu mezi lidmi. Není však právě povinností křesťanů na ně upozornit a snažit se je uvést v život?

Jsme tedy znovu na začátku. Doznívá období iluzí, šíří se skepse a zklamání. Myšlenky opřené o křesťanskou etiku ukazují východisko. Nedokážeme-li je dnes využít, budeme za několik let přiznávat, že jsme jako věřící zklamali. Vývoj půjde mimo nás a bez nás. Prokážeme medvědí službu i myšlenkám křesťanství vůbec, protože jsme nedokázali oslovit lidi tam, kde to potřebovali, ač jsme mohli.

Dnes nestačí mluvit a psát obecně o encyklikách.Dnes nestačí pořádat akademické diskuse o těchto otázkách a nechávat politiky, ať si dělají, co chtějí. Dnes je třeba lidem ukázat praktické možnosti aplikace těchto myšlenek, protože jsou správné, dobré a potřebné a snažit se je uvést v život.

I když může být více variant  aplikace křesťanských principů, vždy by to měla být  ze strany křesťanů aplikace právě takových principů a žádných jiných. Jakékoliv jiné postoje politiků hlásících se ke křesťanství pomáhají svým způsobem diskreditovat samotné křesťanství. Přinášejí zklamání těm, kteří v listopadu 1989 očekávali právě od náboženství odpověď na aktuální otázky postoje k životu a ke společnosti a kteří se této odpovědi dosud nedočkali. A přitom právě zde se nabízí odpověď, kterou dnešní společnost potřebuje.

                                                                                               (Z knihy Cesta k člověku, str. 79 – 80)

 

Výňatky z  dopisu, který jsme zaslali ministru zahraničních věcí panu JUDr. C. Svobodovi ,:

„náhodně se nám do rukou dostal článek o údajném projevu paní A. Merklové, předsedkyně Křesťansko-demokratické unie, předneseném na nedávném sjezdu této strany v Lipsku.“ Dále p. ministra prosíme o verifikaci následujících vět. „…V podstatě směřuje náš patriotismus k docílení maximálního profitu v zájmu a ku prospěchu velkopodnikatelů a bank. Oni představují sice menšinu národa, ale jsou určující silou, která vlastní ekonomickou moc. Zastáváme tedy vědomě zájem této určující síly, této menšiny proti nárokům většiny.

Protože obhajoba těchto zájmů má absolutní prioritu před ostatními národními zájmy, rozhodli jsme se snížit nejvyšší daň z 42 % na méně než 38 % a zbytek sociálního státu výrazně rychleji odstranit než to dělají naši ctění kolegové ve vládě.O zmíněné prioritě mluví také zavedení paušální částky na hlavu, kterou ve výši 200 euro bez ohledu na výši přijmu bude platit každý občan za zdravotní pojištění. Zároveň jsme se vyslovili proti ochraně výpovědní doby a plošným tarifům. Dlouhodobě chceme dosáhnout vymizení odborů. … Našim úmyslem je převzít vládu po tom, co červení a zelení špinavou práci plně obstarali. … Naše CDU je solidární s mocnými v USA, ale i s ostatními, kteří jsou do války za obnovený svět… . Právě proto usilujeme o moderně vyzbrojenou armádu ochotnou se postavit každému za německou moc a velikost Německa. Německo, Německo nade všechno to není pro naši CDU jen text pro slavnostní příležitost, nýbrž náš program boje… Chceme změnit EU od základu v zájmu oněch tříd a je zastupovat. …“.

Přestože na doporučený dopis petičního výboru (Petice na obranu svrchovanosti, územní celistvosti republiky a dalších českých národních a státních zájmů) dosud od pana ministra nedošla  odpověď, rozhodli jsme se jeho část zveřejnit. Zákon o právu petičním zakotvuje povinnost státního orgánu do 30dnů petici posoudit a písemně odpovědět tomu, kdo zastupuje členy petičního výboru. Tato lhůta do uzávěrky KS uplynula. Pokud výše uvedené věty skutečně pronesla předsedkyně CDU paní A. Merklová, o tom máme jisté pochyby, jsme více než zděšeni. –re

 

KSH podpořilo návrh Společnosti Edvarda Beneše na přiznání Řádu T.G. Masaryka  předsedkyni SEB, prof. dr. V. Olivové, DrSc. -re

S těmi, kteří zemřeli, nás spojuje svěřená hřivna, jíž v celém svém životě rozmnožovali, aby ji nakonec svěřili i nám. O bratru Josefovi Čtvrtečkovi, členovi předsednictva ÚV KSH, to platí obzvláště. Na jeho hrobě ještě ani zem neoschla a již se z Brna ozývá předsedkyně městské organizace Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, s níž KSH Josef  tak dobře spojoval. Díky jeho činnosti naše spolupráce s brněnskou organizací Kruhu začala a nyní bude i pokračovat. Náš dík patří Josefovi i  brněnské organizaci Kruhu, zvláště její

předsedkyni. -re

Vzpomínáme: 21.6.1621 bylo na Staroměstském náměstí popraveno 27 představitelů českého protihabsburského odboje. Položili své životy za svobodu víry a svědomí. Vzpomínkové shromáždění, které zřejmě proběhne pod záštitou prezidenta republiky, jak jsme předběžně informovaní, se bude konat 22.6. , začátek v 18 hod., v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Nebudete-li moci se zúčastnit, buďte s námi alespoň ve svých modlitbách a vzpomínkách. -re

 

Ve dnech 8 . – 9. září 2004 uplyne 110 let od vzniku Křesťanskosociální strany na sjezdu katolického dělnictva českoslovanského v Litomyšli. Podrobně o průběhu sjezdu nás informuje sjezdový protokol, který uspořádali ThDr. Rudolf Horský a Tom. J. Jiroušek. Jejich nejvyšším přínosem bylo vytvoření a praktické uplatňování křesťanskosociálního programu.

 

Ve vztahu k válce by se státy, v jejichž čele jsou křesťanské strany, měly řídit protiválečnou výzvou Jana Pavla II. „Nikdy více válku!!!Ne, nikdy více válku, která ničí životy nevinných, učí zabíjet a ničí životy těch, kteří zabíjejí, válku, která zanechává trvalou stopu hněvu a nenávisti a ztěžuje spravedlivé řešení problémů, které ji vyvolaly. …“. (Centisimus annus, 67)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla 15.5.2004.   Kontaktní adresa: dr.Tuleškov, Na Čihadle 18,Praha 6.