Doc. PhDr. Josef Haubelt, DrSc.
PLATÍ VŠAK, CO SE STALO!
Edvard Beneš se narodil 28. května 1884 v Kožlanech a zemřel 3. září 1948 v Sezimově Ústí. Studoval v letech 1904 až 1908 zprvu na filozofii v Praze a pak na univerzitách a vysokých školách ve Francii (v Paříži a v Dijonu), ve Velké Británii (v Londýně) a v Německu (v Berlíně). Doktorát práv získal roku 1908 v Dijonu a doktorát filozofie roku 1909 v Praze. V roce 1912 se habilitoval na Univerzitě Karlově pro obor sociologie. V roce 1921 byl jmenován profesorem sociologie.
Vstup Edvarda Beneše do veřejného života se uskutečnil hlavně pod vlivem Tomáše G. Masaryka (1850-1937) a filozofa Františka Krejčího (1858-1934). Josef Linhart o tom uvedl: „Také Masaryk si všiml čilého studenta, zval ho k sobě do bytu, dával mu různými překlady příležitost k výdělku.”1) V době studií v zahraničí působil jako dopisovatel deníků Právo lidu a Rovnost a měsíčníků Volná myšlenka a Volná škola. Uveřejňoval články v La Revue socialiste a v Le Mouvement socialiste. Sledoval hlavně postup sekularizace veřejného života v podmínkách odluky církví od státu ve Francii. Volnomyšlenkářství bylo startem jeho myslitelské i politické existence.
Po návratu ze zahraničí se Edvard Beneš stal profesorem Českoslovanské obchodní akademie v Praze. Se vznikem světové války vstoupil do ilegálního zápasu za dosažení české státní identity. Emigroval do Francie, kde se stal nejbližším spolupracovníkem Tomáše G. Masaryka. V letech 1916 až 1918 byl tajemníkem Národní rady československé. Dosáhl už v roce 1918 mezinárodního uznání Československa. Bez Edvarda Beneše by nebylo samostatného Československa.
V letech 1918 až 1935 byl Edvard Beneš ministrem zahraničí svobodného Československa (v letech 1920 a 1921 byl současně předsedou vlády). Byl mezinárodně uznávaným diplomatem, v roce 1935 předsedou Valného shromáždění Společnosti národů. K zajištění stability Československa vybudoval systém mezinárodních smluv, jehož výsledkem byla tzv. Malá dohoda Jugoslávie, Rumunska a Československa. V roce 1935 dosáhl v návaznosti na pakt SSSR a Francie uzavření spojenecké smlouvy ČSR a SSSR. Vycházel se zásady, že politika Československa by měla být „západní i východní anebo východní i západní”. Tato zásada byla stálicí jeho diplomatické aktivity.
Dne 18. prosince 1935 byl Edvard Beneš zvolen druhým prezidentem Československa. Pro jeho zvolení hlasovali poslanci i senátoři za KSČ. Usiloval o sjednocování demokratických sil na obranu Československa v době, kdy se republika dostávala postupně do mezinárodní izolace. Jejím hlavním činitelem bylo nacistické Německo, které uzavřelo spojenecké smlouvy s hlavním hraničními státy, s Polskem, Maďarskem a Rakouskem, nikoliv však s SSSR. Krize vrcholila německou anexí morem nacizmu zachváceného Rakouska a rozmachem Berlínem usměrňované Sudetoněmecké strany. Vyvrcholila diktátem z Mnichova, jímž se proti svobodnému Československu spikly Velká Británie, Francie, Itálie a Německo. I přes odhodlanost obyvatelstva k obraně republiky se vláda diktátu podrobila. Edvard Beneš 5. října 1938 abdikoval a uchýlil se nejprve do exilu v USA. Jeho rozhodnutí bylo bolestné a statečné zároveň, učiněné s vědomím, že světový konflikt nelze prohlubovat v podmínkách, kdy válce už nebylo možno zabránit.
Dne 16. března 1939 protestoval Edvard Beneš proti okupaci Česko-Slovenska a postavil se tak do čela československého boje za svobodu. Dne 21. července 1940 byl Státní radou zvolen prezidentem exilové vlády v Londýně. Přihlásil se jménem Československa k Atlantické chartě, vzniklé na základě spojenectví USA, Velké Británie a SSSR. V prosinci 1943 podepsal v Moskvě spojeneckou smlouvu s SSSR, která navazovala na smlouvu SSSR a Velké Británie z roku 1942. Dosáhl uznání exilové vlády s hlavními mocnostmi protifašistické koalice. Jeho volba prezidentem byla 28. října 1945 po osvobození Československa potvrzena.
V Československu probíhala od Slovenského národního povstání z roku 1944 národně-demokratická revoluce. V této převratné době se Edvard Beneš těšil podpoře všech demokratických sil. Byl dne 19. června 1946 znovu zvolen prezidentem republiky. Ve dnech politické krize jmenoval v únoru 1948 obnovenou vládu Národní fronty, jejímž předsedou byl Klement Gottwald (1896-1953), významem druhá osobnost zahraničního boje za obnovu svobodného Československa. Edvard Beneš jednal jako konsekventní demokrat, s respektem k demokratickým pravidlům politického života. Jeho postoje v letech přerůstání národně-demokratické revoluce v revoluci socialistickou je nutno nanejvýš pozitivně ocenit.
Edvard Beneš abdikoval dne 7. června 1948 na svou hodnost prezidenta republiky. Učinil tak v souvislosti s tím, že nemohl podepsat novou ústavu Československa. Tato ústava posunovala politický život za hranice toho pojetí demokracie, které bylo Edvardu Benešovi vlastní. Jeho stanovisko bylo čestné a s odstupem času zasluhuje nanejvýš pozitivní ocenění.
Každý zvrat politických poměrů přináší změny, které se pochopitelně dotýkají občanského života. Doba po únoru 1948 nemohla být a nebyla výjimkou. Byli vítězové, byli poražení. Problémem se ale stalo, že v této době se v politickém životě uplatňovala scestná teorie o zostřování třídního boje v době výstavby socializmu a za socializmu. Místo sjednocování sil pak docházelo k jejich polarizaci, k rychlému narůstání skepse a pasivity. V tomto čase došlo k mimořádně zjednodušenému výkladu úlohy Edvarda Beneše v našich národních dějinách.
Zjednodušené výklady jsou vždy zhoubné. Nemívají však dlouhého trvání. Nemají totiž předpoklady k tomu, aby se s nimi občané dlouhodobě identifikovali. Při oceňování činnosti Edvarda Beneše nebylo nikdy možno eliminovat prožitky lidí z událostí tak vyhraněných, jakými byl Mnichov, světová válka a osvobození. K zatlačování tendenčního zkreslování dějinného odkazu Edvarda Beneše začalo docházet už uprostřed padesátých let minulého století.
Už dlouho, velmi dlouho jsme si vědomi pravdy, kterou vyslovil zákon: Edvard Beneš se zasloužil o stát!
Literatura:
1) Linhart, Josef: Prezident Beneš jako student a revolucionář; in: Foustka, R.N., Linhart, J. a Hain, A.: Tři přednášky o prezidentu republiky Edvardu Benešovi; Praha 1936, s. 61.
Prof. PhDr. František Hejl, CSc.
EDVARD BENEŠ
DEMOKRATICKÝ STÁTNÍK ČESKOSLOVENSKÝ A EVROPSKÝ 1918-1937
1.
Naše současná historiografie dluží spravedlivé zhodnocení Benešovy státnické činnosti, a to jak politiky domácí, tak zahraniční, jejíž byl rozhodujícím spolutvůrcem. Její základy vytvářel spolu s Tomášem G. Masarykem a Milanem Rastislavem Štefánikem za první světové války. Stalo se tak dočasně na domácí půdě ve druhé polovině roku 1914 do podzimu 1915, do odchodu do zahraničí: v dohodě s Masarykem připravil a položil základy Maffie a formuloval její program. Druhé období Benešova revolučního konání v Paříži je vyplněno budováním politické a diplomatické základny naší zahraniční akce na hlavním vedoucím místě válečných operací a diplomatických jednání - v Paříži. Zajištění formování našich legií, zmezinárodnění našeho osvobozeneckého zápasu a prosazení jeho cílů do programu Dohody vyžadovalo krajní vypětí sil s rozvinutím diplomatického umu. Přitom svou činnost též sám zčásti zajišťoval z vlastních prostředků. Jedinečné vojenské vystoupení našich legií, na jejichž formování má rozhodující podíl, na francouzské a ruské frontě vzbudilo značný respekt nejen u vojenských vedoucích, ale i politiků v Paříži, v Londýně, ve Washingtonu i v Římě. „Bez legií bychom samostatnost těžko vydobyli” (T.G.M.). Zatímco Beneš tvrdě pracoval v Paříži, Masaryk zajišťoval naši věc v Londýně a ve Washingtonu a Štefánik v Itálii. Významná bylo též Masarykova akce v Petrohradě, tedy v Rusku. Benešův um též vytvářel podmínky pro bezkonfliktní a efektivní spolupráci všech třech velikánů našeho osvobozeneckého boje. Zásluhy Edvarda Beneše o vznik československé republiky zdůraznil nejlepší znalec jeho činnosti a podmínek Tomáš G. Masaryk, když zdůraznil: "Bez Beneše bychom republiku neměli." Vždyť to bylo završení úsilí, obětí a uskutečnění přání několika generací buditelských, obrozeneckých zápasů s diktaturou a absolutizmem habsburské monarchie. Nemá smyslu dále zde uvádět všeobecně známá fakta v prvé řadě z Masarykova spisu Světová válka a naše revoluce, ze spisů Benešových, z memoárové literatury legionářské, z Pamětí Přemysla Šámala, z Dějin Maffie Milady Paulové, z Peroutkova Budování státu atd. Rozsáhlá je literatura „legionářská”, s kterou je však nutno pracovat cum grano salis. Podstatná je literatura vědecká o této problematice. Nutno přihlédnout i k literatuře českých fašistů a zvláště k hanebné spisové tvorbě kolaborantů v čele s Emanuelem Moravcem, kdysi také legionářem, v letech 1939 až 1945 nejodpornějším typem protektorátních hanobitelů zvláště Edvarda Beneše, zrádců národa. 1)
Druhé období Benešovy státnické aktivity tvoří léta mírových jednání v letech 1918 až 1920/21. Rovněž v této době si Benešovo působení plně zaslouží kladné hodnocení. Vždyť to byl právě Beneš, kdo se zasloužil o stanovení hranic Slovenska zvláště vůči Maďarsku. V této době se upevnila zahraničně politická orientace Československé republiky, jež pak v polovině dvacátých let byla smluvně kodifikována. V této době se kladly základy našich mezinárodních vztahů a zahraniční politiky vůbec. Kramář, který se do Paříže dostavil jménem československé vlády, nebyl na takové mezinárodní na vysoké úrovni připraven ani co do taktiky a ani odborně, a zvlášť nedostatečná byla jeho jazyková připravenost. Těžko se vyrovnával s tím, že osvobozenecká akce i pařížské fórum by nepřijalo, aby se československý stát realizoval jako stát dynastie Romanovců. Kramář dříve prosazoval, aby se naše zahraniční politika orientovala na carské Rusko a toto stanovisko zastával i po listopadové revoluci. Vůbec těžko nesl skutečnost, že Beneš ho při mírových jednáních ač mladší zastínil a že od počátku budoval koncepci zahraniční politiky v opoře o vítězné mocnosti. Zcela podceňoval i vnitřní faktor odporu, který představovala německá menšina. Usilovala o odtržení pohraničních území a ještě navíc se nemohla smířit se ztrátou privilegovaného postavení. A nezapomeňme, že Benešovi vyvstával další nepřítel v osobě Andreje Hlinky, který za pomoci Poláků přijel do Paříže, avšak do jednání již zasáhnout nemohl.
Třetí období Benešovy státnické působnosti je doba od přijetí Ústavy Československé republiky do září roku 1938. Ústava uzákonila výsledky národní a demokratické revoluce roku 1918. Masaryk pečlivě sledoval vnitřní vývoj, ba maximálně aktivně do vnitřní politiky zasahoval. Bylo štěstím pro rozvíjející se Československou republiku, že měla takové státníky jako byli spolu s Masarykem Antonín Švehla a Edvard Beneš. Masaryk s nimi a s dalšími uvažoval o našem vnitřním vývoji, o krocích a postupech naší rozvíjející se zahraniční politiky. Nanejvýš nutno bylo rozvinout politický demokratický systém a tady zvláště citlivou byla otázka německé menšiny. Jí věnovali českoslovenští politikové zvláštní pozornost. Po zrušení všech výsad a monarchistických titulů jako jednoho z předpokladů demokratické společnosti a s důsledným vyrovnáním se s občanským principem politické rovnosti bylo základním principem výstavby československé demokracie. Úsilí o získání v prvé řadě německé menšiny pro účast na parlamentním životě státu bylo naléhavým úkolem, na jehož vyřešení spočívala vnitřní stabilita státu. To v nemenší míře platilo též o řešení slovenské otázky. Za významný úspěch Masarykovy a Benešovy státnické rozvahy považuji získání tří německých stran k účasti na práci vlády v letech 1925 a 1926. Šlo o representanta německých křesťanských sociálů profesora Mayr-Hartiga, dále o Seligera a dr. Czecha za německou sociálně demokratickou stranu a o profesora Spinu za německý svaz zemědělců.
Kapitálové pozice v průmyslu a zemědělství zůstaly zachovány. Pouze pozemková reforma se rovným dílem dotýkala jak českých, tak německých majitelů velkostatků. V neztenčeném rozsahu byla zachována vydavatelství a denní tisk, stejně jako celý školský systém.
Profesor statistiky Dobroslav Krejčí uveřejnil v Lidových novinách dne 1. května 1934, v době zápasů za zachování celistvosti Masarykovy univerzity v Brně, článek, ve kterém srovnával náklady na vysoké školy univerzitního směru - včetně pražské německé univerzity - od roku 1920 do roku 1934. Uvedl v něm, že na řádných výdajích osobních i věcných bylo za léta 1920 až 1934 rozpočtem určeno: pro Masarykovu univerzitu (včetně výstavby budovy právnické fakulty) 167 983 042 Kč, pro Univerzitu Karlovu 309 440 151 Kč, pro Univerzitu Komenského, která se začala budovat v roce 1918, o třech fakultách (přírodovědecká byla zbudována až za Slovenského štátu) a ve výstavbě 111 106 105 Kč a pro německou univerzitu v Praze 209 720 299 Kč.2) Z toho je patrno, že 1) úroveň dotací byla zachována a 2) německá univerzita byla určena pro tři a půl milionů Němců, zatímco dvě úplné univerzity a jedna o třech fakultách - Masarykova a Komenského ve výstavbě - byly určeny pro téměř 12 milionů českých, slovenských a podkarpatskoruských obyvatel. V oblasti univerzitního školství byla německá menšina zřetelně zvýhodněna.
Pokud jde o technické školství, pak zvýhodnění německé menšiny bylo ještě výraznější. V Československu té doby byly vybudovány dvě německé Vysoké školy technické, v Praze a v Brně. Pro ostatní obyvatelstvo rovněž dvě techniky, v Praze a v Brně. Slovenské Vysoké učení technické Milana Rastislava Štefánika bylo založeno až v roce 1937. Ostatní školy - základní, střední odborné, klasická a reálná gymnázia - byly zachovány v nezměněném rozsahu. To platí i pro oblast kultury a žurnalistiky.
Tyto skutečnosti nejlépe vypovídají o právech a možnostech německého obyvatelstva v osvobozeném československém státě. Je to jedinečný příklad vztahu vítězného národa ke svému porobiteli, jehož vládnoucí elita nadřadila po Bílé hoře německou část obyvatelstva nad českým národem. Nevraživost a nespokojenost německého obyvatelstva v pohraničních okresech pramenila ze ztráty privilegovaného postavení a nedokázalo se srovnat s demokratickým občanským postavením.
Je třeba právě tu zdůraznit, že vedoucí představitelé vládních institucí (včetně parlamentu) od samého počátku demokratického Československa velmi starostlivě postupovali též při zachování rovných práv v oblasti politické a hospodářské. Prezident Masaryk, ministr a později druhý prezident Beneš a předseda vlády ve dvacátých letech Antonín Švehla soustavně usilovali o to, aby německá (ale též maďarská, rusínská a polská) menšina požívala stejných občanských práv, včetně zastoupení ve vládě. Po překonání poválečného rozvratu a za nastupující stabilizace společenských a hospodářských poměrů v Evropě a zároveň od poloviny 20. let v mladé československé republice zasedali v československé vládě - a to až do roku 1937-1938 vždy dva, ale zpravidla tři ministři, kteří reprezentovali německou menšinu a od roku 1926 do roku 1929 dva ministři za slovenskou ľudovou stranu.
Demokratická Československá republika od svého samého začátku rozvíjela mírovou politiku spolupráce především se svými sousedy. Vždyť její první mezinárodní smlouvy byly uzavřeny právě s Rakouskem a Německem, došlo k přátelskému setkání československého a rakouského prezidenta v Praze a ve Vídni. Naše vztahy byly na počátku dějin svobodného československého státu daleko přátelštější nežli - kvůli Těšínsku, Oravě a Javorině - rovněž se sousedním Polskem!
Na všech těchto nesporných úspěších při budování nového československého státu a rozvíjení mírových mezinárodních vztahů měl podíl spolu s Tomášem G. Masarykem, který silně ovlivňoval nejen vnitřní, ale i zahraniční politiku, právě prezidentův nejbližší spolupracovník dr. Edvard Beneš, o němž Masaryk již v letech 1918 až 1920 uvažoval jako o svém nástupci: prosadil dokonce do ústavy pasus o věkové hranici 35 let u uchazečů o nejvyšší hodnost ve státě.
První obláček na jasném nebi mezinárodních vztahů měl nastat v polovině dvacátých let, v době evropské stabilizace. V Evropě byl konečně klid, sílily iluze o možnosti rozvoje mírové spolupráce s bývalým nepřítelem. Dříve nesmiřitelný postoj Anglie se měnil v sympatie, ba obdiv k německým hospodářským úspěchům, Francie prožívala gloriolu rozhodujícího vítěze nad vilémovským Německem a Habsbursko-Rakouskem. Sílily naděje a perspektivy mírové spolupráce a upevnění dosažených vojenských a mocensko-politických výsledků. Evropská revoluční hnutí byla poražena. Tento nový stav měla potvrdit nová mezinárodní smluvní opatření. Ve dnech 5. až 16. října 1925 se ve švýcarském Locarnu sešli představitelé Velké Británie, Francie, Itálie, Belgie a Německa. Vedlejšími účastníky byli zástupci Československa a Polska. Byly uzavřeny smlouvy pěti zúčastněných stran, garantující existující status quo. Došlo k podpisu arbitrážních smluv mezi Německem a Francií, mezi Německem a Belgií, mezi Německem a Polskem a Německem a Československem. Konečně bylo dosaženo zvláštních dohod mezi Francií a Polskem, a Francií a Československem, jimiž Francie převzala na sebe závazek poskytnout těmto zemím pomoc, kdyby po zhroucení západního paktu došlo k nevyprovokovanému použití násilí. 3)
Locarno ukončilo mezinárodní izolaci Německa. Zároveň bylo Německo uvedeno do mezinárodní a světové mocenské politiky. Byl vysloven souhlas s tím, aby Německo vybudovalo ke svému vnitřnímu zabezpečení stotisícovou armádu. Německo vstoupilo do Společnosti národů. Benešovu diplomatickému úsilí se podařilo, že Francie a Velká Británie se staly arbitrem mírových smluv na Západě. Aristide Briand přistoupil na uzavření garančních smluv mezi Francií a Československem a Francií a Polskem: závěrečný protokol konference však o těchto smlouvách mlčí. Všeobecně se očekávalo podobné východoevropské Locarno. Jeho členy se měly stát Německo, Polsko, Československo, Rumunsko a pobaltské republiky, garantem pak Francie. Platnost smlouvy měla mít garanci též ze strany Společnosti národů, aby se předešlo námitkám ze strany Německa. K oživení německého průmyslu pak významně přispěly anglické a v prvé řadě americké kapitálové a investiční injekce.
Mírové iniciativy na půdě Společnosti národů získaly Edvardu Benešovi mimořádnou prestiž zejména v Evropě. Oč větší vážnosti požíval na mezinárodní půdě, o to větší nenávist vzbuzoval na půdě domácí. Nebyl to jen Viktor Dyk, jemuž nebylo dosti odpuzující, aby nezneužíval v politickém boji nejnehoráznějších lží. Spolu s ním to byli smutně proslulý Radola Gajda, Jiří Stříbrný, fašisté, Karel Kramář a jiní. Zvlášť odpuzující útoky proti Dr. Benešovi zazněly v době Masarykovy nemoci a přípravy na jeho abdikaci a kdy byl výrazným kandidátem na druhého prezidenta Československa.''4)
Nechť je mi prominuto, že na tomto místě ocituji dopis Tomáše G. Masaryka z 27.dubna 1929, adresovaný Karlu Čapkovi nebo Edvardu Benešovi, případně oběma. Píše se v něm:"Říkají, že prý jsem prohlásil, že dovršiv osmdesátý rok se prezidentství vzdám ... já se ovšem nevzdám, ledaže by zvolili Beneše nebo někoho, kdo by pokračoval v mé dráze a s Benešem...“5)
2.
V sobotu 14. prosince 1935 přečetl Tomáš G. Masaryk v přítomnosti Milana Hodži, předsedy poslanecké sněmovny Jana Malypetra a předsedy senátu Františka Soukupa svůj abdikační list. Uvedl v něm kromě jiného: „...Prezidentský úřad je těžký a odpovědný a vyžaduje proto plné síly. Vidím, že již nestačím a proto se ho vzdávám ... Potřebujeme dobrou zahraniční politiku a doma spravedlnost ke všem občanům, ať jsou kterékoliv národnosti.
Rád bych vám ještě řekl, že za svého nástupce doporučuji dr. Beneše. Pracoval jsem s ním za hranicemi i doma a znám ho. Mám plnou důvěru, že vše půjde dobře...!” 6)
Tomáš G. Masaryk se vzdal své hodnosti v době, kdy se začala výrazně hlásit evropská krize a nebezpečí nového evropského kataklyzmatu. Již dne 16. března 1935 vyhlásil vůdce nacistického Německa zavedení všeobecné branné povinnosti. Ještě před tím se vyjádřil, že Československo je vředem střední Evropy, hnízdem židobolševizmu, nebezpečím nového Německa. V květnu téhož roku přikázal generálu Blombergovi, aby připravil vojenský plán na přepadení Československa. Dne 7. března 1936 obsadil s 35000 muži demilitarizované pásmo Porýní a „odhodil” jak ustanovení versailleské mírové smlouvy, tak dohodu z Locarna. V červenci 1936 začala španělská válka a pučista generál Franco mohl zvítězit jen za pomoci evropských fašistických diktatur. Neintervenční politika Francie a Velké Británie a prohlášení Západu o nezájmu o dění ve střední Evropě ohlašovaly politiku smiřování s agresorem. V listopadu 1937 zaslal Konrad Henlein dopis Hitlerovi, v němž mu tlumočil „touhu sudetských Němců” sjednotit oblasti osídlené Němci s Říší, ba i celé oblasti Čech, Moravy a Slezska. Ve dnech 17. a 18. října dospěl po rozhovoru s Vansittartem k poznání, že Velká Británie a Francie v případě konfliktu pravděpodobně nezasáhnou. Dne 5. listopadu 1937 si Hitler sezval generály Blomberga, Fritsche, Raedera, Göringa a ministra zahraničí Neuratha a seznámil je s plánem „Za nový životní prostor” s možností útoku na Rakousko a Československo a na jejich likvidaci. Útok by musel být proveden „blitzartig schnell”. Dne 26. listopadu 1937 Chamberlain vyslovil přání, aby se cílů, jež Hitler plánuje, dosáhlo mírovými prostředky. Dne 29. listopadu se odvolával na odpor britské veřejnosti proti účasti Velké Británie na válce kvůli Československu, kvůli „vzdálené zemi, s níž máme jen málo společného”. Ještě dříve - 24. července 1937 - schválil Hitler plán Grün, plán útoku na Československo a na jeho likvidaci.
Přehlédněme nejvážnější data z vývoje československo-německých vztahů od roku 1935, kdy došlo k jejich kvalitativní změně.
9. prosinec 1935: Henlein přicestoval do Londýna a proslovil tu přednášku o „Postavení německé menšiny v Československu”, v protičeskoslovenském duchu ovšem. To byl počátek navazování a dalšího rozvíjení henleinovsko-britských vztahů, Henleinova úsilí o internacionalizaci německé otázky v Československu. Henleinovo vystoupení se v konzervativních britských kruzích setkalo s kladnou odezvou.
6. ledna 1936: Henlein se ve své relaci pozastavoval nad tím, že vztahy Velké Británie s Německem jsou bližší než se spojeneckou Francií. - Berlín soustavně napadal československou vládu. Na sjezdu SdP v červnu 1936 Henlein požadoval, aby si Praha zjednala přátelský vztah s Berlínem a z hlediska německého s mateřským německým národem. Zároveň zaznívaly na československou adresu první výhrůžky z Berlína. Goebbels vyhrožoval, že bude-li Československo pokračovat v útlaku Němců a ve své bolševické politice, pak Německo dokáže najít prostředky, aby ho donutilo k poslušnosti...7)
V roce 1936 se setkáváme s povážlivými hlasy v britských kruzích, když se nám doporučovalo dát Hitlerovi volnou ruku na Východě, proti SSSR.8)
Červen 1936: Henlein v Londýně tvrdil, že československá vláda zodpovídá za zbídačování mas německého obyvatelstva a ponechává ho propadat „bolševizaci”.
Koncem 1936: Nacisté učinili pokus izolovat ČSR od jejích spojenců tím, že by dali přednost smlouvě s nacistickým Německem. Jsem přesvědčen - na rozdíl od některých i současných historiků a publicistů - že bychom tak jako sousední Poláci zplakali nad výdělkem. Polský ministr zahraničí Józef Beck podepsal počátkem roku 1934 smlouvu o přátelství s Hitlerem. Prospělo to nacistickému Německu z mezinárodní izolace, do níž upadlo po nacistickém uchvácení moci a požáru říšského sněmu. Polsko se ještě v listopadu 1938 a pak 15. března 1939 dělilo o československou kořist. V září 1939 oplakávali Poláci tisíce svých padlých hrdinů, jimiž platili za nesmyslnou zahraniční politiku. Na adresu dnešních zatracovatelů Edvarda Beneše ocitujme si stanovisko nacistických diplomatů Neuratha (tehdy ještě ministra zahraničí) a Dieckhoffa, které sdělili designovanému anglickému vyslanci pro Československo Newtonovi ještě před jeho nástupem a předáním pověřovacích listin: „Zatím o nějaké dohodě Němců s Prahou nemůže být ani řeči”.9) Dále pak zdůraznili, že ústupky Prahy Henleinovi jsou neuspokojivé. Jan Masaryk informoval o čilé aktivitě protičeskoslovenské a nacistickofilské skupiny konzervativců v čele s Lady Astorovou, k níž náleželi ministr zahraničí Halifax, otec appeasementu ministr John Simon, Sir Samuel Hoare, Sir Thomas Inskip, Sir Kingsley Wood, Londoderry a jiní. Doporučovali Halifaxovi, aby za svého pobytu v Německu dal nacistům najevo, že Velká Británie přenechá bilaterální vztahy československo-německé režii Berlína.
Nový československý ministr zahraničních věcí historik prof. dr.Kamil Krofta zprávy a relace Jana Masaryka podceňoval a přehlížel.
Jan Masaryk bedlivě sledoval jednání v rozhodujících měsících podzimu 1937, v čase, kdy došlo k zásadní shodě o britské politice ve střední Evropě. Bojoval na obranu díla svého otce, na obranu Československa, jako vlastenec, pacifista, demokrat a humanista. Postupoval zcela v intencích prezidenta Edvarda Beneše. A jednání to byla velmi vážná, s dalekosáhlými důsledky. Bylo již stále zřejmější, že Velká Británie na střední Evropu rezignuje. Tento vážný krok, který již ohrožoval nejenom střední Evropu a mír v Evropě, ale i bezpečnost celého světa, byl učiněn, když Halifax v druhé polovině listopadu 1937 navštívil nacistické Německo. Göring ho pozval k účasti na mezinárodní výstavě loveckých trofejí. Halifax při této návštěvě nejprve se svým hostitelem probíral otázky britskoněmeckých vztahů. Porady pokračovaly 19. listopadu u Hitlera na jeho sídle v Berchtesgadenu. Jan Masaryk upozorňoval v důvěrné zprávě z 30. listopadu, že Göringovo pozvání zprostředkovala germanofilská skupina konzervativců. Informace získal od svých důvěrných přátel diplomatů Corbina a Vansittarta. Halifaxovy návštěvy vyzněly pro Československo velmi chmurně. Jan Masaryk uváděl ve své zprávě, že Göring za těchto rozhovorů kategoricky požadoval pro Německo Somálsko, Togo a mandát nad částí Konga a Angoly. Dále vyslovil, a to kategoricky, naději, že bilaterální vztahy mezi Československem a Německem budou přenechány Německu. Anglie se do jednání nebude vměšovat. Jan Masaryk si energicky vyžádal slyšení u Anthony Edena. Požadoval informaci o tom, které problémy Chamberlain ve věci Halifaxovy cesty do Německa obešel, a které otázky se za Halifaxova jednání v Německu dotýkaly Československa a jeho bezpečnosti a svrchovanosti. Eden skutečně ukázal Masarykovi tu část protokolu, která se vztahovala k Československu. Podle protokolu führer vysoce oceňoval Halifaxovy a britské „zásluhy v boji proti komunizmu”. Hitler podle textu protokolu kolem Československa „mlžil”, když prohlásil: „Čtu-li zahraniční tisk, vypadá to tak, jakoby měla německá vojska už zítra nebo pozítří vpochodovat do Vídně nebo do Prahy. Doufám ovšem, že česká vláda s Němci bude slušněji zacházet, ale nemám v úmyslu vměšovat se do vnitřních věcí pražských” (podtrhl F.H.). 10)
V roce 1937 vedená jednání a učiněná rozhodnutí byla završením příprav na děje roku 1938. Je až těžko pochopitelné, jak naivně optimisticky a v podstatě nezodpovědně se chovalo pražské ministerstvo zahraničních věcí, které bylo od Jana Masaryka přesně a soustavně zahrnováno přesnými a výbornými informacemi. Překvapuje, že Kamil Krofta mírnil ještě 18. února 1938 Masarykovu naléhavost a horlivost, když mu intimoval: „...zprávy o nepřátelských záměrech Berlína proti Československu třeba pokládat za nesprávné ... Můžeme být klidni. Krofta.” 11)
Edvard Beneš si na rozdíl nejenom od svého ministra, ale i od předsedy vlády Milana Hodži uvědomoval nebezpečí, které před Československem od roku 1935 vyvstávalo, a to jak ze strany Henleina a SdP, tak ze strany Berlína. Už v roce 1935 uvažoval o rozpuštění SdP. Neuspěl však. Nemocný prezident rozhodl, aby Henleinova strana byla do voleb připuštěna. A jaké bylo překvapení! Dostala v nich nejvyšší počet hlasů a stala se nejsilnější československou politickou stranou. Bylo to poprvé, kdy Beneš u Masaryka prohrál.12) Masaryk své rozhodnutí hájil tím, že zákaz Henleinovy strany by nám nepomohl a že by si německá nespokojenost našla jiné a možná i horší cesty. Stejné stanovisko zaujal i Jan Masaryk. 13)
Otázka menšin byla v Československu velmi aktuálním problémem, především pokud jde o Němce a Slováky. Přitom československá menšinová politika snese evropská demokratická měřítka. Národně demokratická revoluce roku 1918 zrušila již nevhodné středověké šlechtické tituly a zároveň též společenské a politické výsady, které se k nim vázaly. Zároveň odstranila nadřazenost jedné národnosti nad druhou, budovala - a to velmi úspěšně a ve střední Evropě neměla konkurenta - společnost rovnoprávných občanů. A právě neschopnost německé menšiny vyrovnat se se ztrátou svého za monarchie privilegovaného postavení byla překážkou politicko-společenského soužití. Po nástupu Hitlera k moci a jeho ideologie rozhořelo se hnutí Heim ins Reich.
Otázka slovenská je však složitější. Čechoslovakismus třicátých let stal se překážkou rozvoje soužití dvou nejbližších národů. Mluvíme-li o tomto problému, je třeba mít stále na paměti, že obtíže vznikaly z činnosti a ideologie vládnoucí vrstvy, neměly masový charakter. Český paternalizmus politické a kulturní problémy prohluboval, stejně i nedostatečně řešené otázky sociální. Nevyřešená národnostní otázka se stala překážkou jednoty společného státu, ač tak příhodná situace jinde v Evropě neexistovala a neexistuje. Bolestivě musím konstatovat, že se s touto otázkou nedokázal vyrovnat ani Edvard Beneš, a to až do konce svého života. Zaujímal však zcela tolerantní stanovisko při vstřícném postoji k řešení všech ostatních otázek.
Literatura:
1) Olivová, Věra: Manipulace s dějinami první republiky; in : ČCH 9 (1993), s. 442-459; též samostatně Praha 1998.
2) Halas, František X. a Jordán, František: Dokumenty k dějinám Masarykovy Univerzity v Brně II., Brno 1995; č. 95, s. 272-274.
3) Churchill, Winston S.: Druhá světová válka , Praha 1992, s. 34.
4) Pecháček, Jaroslav: Masaryk, Beneš, Hrad - Masarykovy dopisy Benešovi; (České slovo, Mnichov 1984), Faun, Praha 1996, s.73 n.
5) Smetanová, Jindřiška: T.G.M: Proč se neřekne pravda?,s. 274.
6) Havlíček, František: Edvard Beneš - člověk, sociolog, politik; Praha 1991.
7) Brož, Ivan: Diplomat veselé mysli, Praha 2000; s. 109.
8) Ibid., s.109. 9) Ibid., s.113. 10) Ibid., s.118. 11) Ibid., s. 119.
12) Firt, Julius: Knihy a osudy, s. 247.
13) Drtina, Prokop: Československo můj osud, Praha 1992, I./1, s. 98 a 99.
Redakce: J. Skalský Připravil: Doc. PhDr. Ota Lev, CSc., dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 315. publikaci vydanou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, leden, 2010.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz