Příloha Křesťanského sociála č. 5 a 6/2006, ročník 15

Prof. dr. Edvard Beneš:

z knihy Demokracie dnes a zítra

„Vývoj od liberální buržoazní demokracie k vystoupení čtvrtého stavu

…Postupné uplatňování lidských a občanských práv – při současném tvoření se moderního industrialismu a kapitalismu – vyvolalo totiž v politický život čtvrtý stav – dělníka a malého rolníka – a položilo otázku, jak umožnit účast v novém sociálním řádu evropském nejširším vrstvám lidovým všech kategorií.Položilo skutečný problém demokracie, důsledné lidovlády – vlády ne stavu, ne strany, ne několika stavů či stran, nýbrž vlády a správy všech, vlády a správy lidu, všeho lidu.

Tento jinak zcela přirozený vývoj je jednak bojem proti zbytkům aristokratismu, theokratismu a vůbec předrevolučního antidemokratismu, jednak je to myšlenkově jen logicky dále se vyvíjející a postupující duchovní, politická a sociální lidová revoluce v celé Evropě, pokračující ve veliké revoluci francouzské a americké. Projevuje se už novým revolučním otřesem z roku 1830 ve Francii, prvními dělnickými bouřemi v letech třicátých XIX. Století v Anglii, prvními zápasy o liberalismus v celé první polovině XIX. Století v Německu a hnutím děkabristickým kol roku 1825 v Rusku. Revoluce v roce 1848 je pak v celém svém politickém a sociálním romantismu pokusem o vyvrcholení období romantického zápasu o nového svobodného, porevolučního člověka nejen politicky, nýbrž i sociálně a zároveň obranná snaha osvobodit se z porevoluční a ponapoleonské reakce evropské.

V revoluci této oznámil čtvrtý stav svým již organizovaným vystoupením svou politickou existenci. Poté pak v dalším vývoji Evropy a v povstání pařížské komuny roku 1871 už zaujal bojovný postoj. A od let osmdesátých nejdříve dělník a pak sedlák a malý střední člověk se už důrazně hlásí o svůj podíl na moci, o spoluvládu v politickém a sociálním měšťanském řádu. Os roku 1848 vytvářejí se totiž politické doktríny, organizovaná hnutí a strany, hájící zájmů a práv dělnictva, od let 1880 organizují se obdobná hnutí a strany také mezi vrstvami selskými a drobnými vrstvami středními. Zdá se, jako by egalitářská a humanistická, kosmopolitická a pacifistická, osvícenecká filozofie francouzské revoluce měla logicky vésti k sociálnímu vyrovnání mezi všemi vrstvami obyvatelstva bez výjimky a k postupnému uplatňování politického i sociálního bratrství v novém demokratickém egalitářském řádu společenském stejně tak jako ke sbratřování mezinárodnímu na poli politiky mezinárodní…

Vývoj kapitalismu a hospodářského liberalismu a jejich známé výstřelky sociálního vykořisťování práce dělníkovy vede je k požadavku omezování hospodářské svobody jednotlivce, k požadavku pronikavého sociálního zákonodárství a většího vlivu státu ve věcech sociálně-hospodářských vůbec proti zneužívání individuální svobody ve věcech hospodářských. Chtějí tím znovu posílit centrální moc státu, liberální revolucí zeslabeného, a rozšířit jeho funkce. Vyhraňují své názory na tomto poli ve známé své teorie o kolektivistickém, socialistickém státě. Tím znovu kladou – v nové formě – onen odvěký, těžký problém správného poměru individua ke státu (tíže řešitelný ve státě demokratickém nežli ve státě a režimu jiném) a problém svobody lidské osobnosti v demokratické společnosti ve vztahu k výsostným právům státu.

Druhá důležitá různost spočívá v tom, že tvoří teorii třídního boje: Pokládají svou dělnickou třídu za zvláštní třídu, politicky a hospodářsky vyděděnou. Odlučují se proto od měšťanské třídy liberálně demokratické a hlásají, že rozdíl tříd bude definitivně odstraněn jen v nové struktuře společenské, v níž stát na základě nového svého kolektivistického zřízení učiní všechny občany rovnými nejen politicky – jak to uskutečnila revoluční liberální buržoazie – nýbrž i sociálně a hospodářsky. Doktrínou o třídním boji se dostávají do úzké blízkosti ke komunismu, jenž tuto teorii žene do všech důsledků a hlásá jako její důsledek diktaturu proletariátu. Neguje tím však demokracii, její metody práce a podstatné principy vůbec, i když zdůrazňuje, že diktatura tato má býti dočasná.

Po vítězství třetího stavu (měšťanstva) během XIX. Století a po vytvoření a upevnění národních kultur a národních států v Evropě, hlásí se tudíž v každém státě a národě evropském o podíl na moci a nové lepší existenci stav čtvrtý: dělník, rolník, malý a střední pracovník rukou i ducha. Stává se to jednou ze základních politických otázek celé evropské společnosti ke konci XIX. Století a na začátku XX. století.

Otázka ta je pak zdůrazněna ještě více v nových formách světovou válkou z let 1914-1918 a postavena na první místo velikou ruskou revolucí. A po válce se opět v nových formách důrazně klade ve státech diktátorských. Ty se sice staví s největší rozhodností proti všem formám politické demokracie, ale právě za cenu zvláštního zdůraznění problémů sociálních.

V tomto smyslu prožívá měšťanská evropská společnost poválečná svůj nový existenční boj obrovských rozměrů právě dnes. Je to boj o zachování jednak demokracie politické proti totalitním diktaturám pravým, je to však také boj o řešení sociálních problémů v duchu a se zachováním demokracie i vzhledem k diktatuře komunistické. Po mém soudu je to boj o přerod staré, ryze politické demokracie měšťanské v nové formy a stadia vyšší a zároveň hlubší a dokonalejší demokracie politické , sociální a hospodářské, jíž bych nazval demokracii humanitní.

Přerod a budoucnost poválečné demokracie

Třetím a podstatným úkolem druhé světové války a jejích důsledků je přeměna a přebudování buržoazní, liberální demokracie samé…

A tak jsme stáli v letech bezprostředně před dnešní válkou, v letech 1937-1939, uprostřed bojů tří politických, sociálních a hospodářských systémů, z nich dva, levý a pravý, liberální demokratickou buržoazii sociálně a hospodářsky podstatně podlomily a politicky její existenci vůbec ohrozili tím, že to provedly revolucemi, které na obou stranách dřívější hlavní demokratické svobody politické odstranily.

Celá krize se nyní znovu řeší druhou světovou válkou… A konečná otázka ovšem zní: Jaký bude příští stupeň celého tohoto vývoje a jaký osud stihne demokracii jako politický a sociální systém, který až dosud nesporně býval pokládán za politický režim kulturně nejvyspělejší? …

Dnešní buržoazní demokracie neměla odvahy a schopnosti řešit důrazněji a soustavněji hlavní problémy sociální a zasáhnout ostřeji do hospodářské struktury moderní společnosti tak, jak to stát a společnost začátku XX. století potřebovaly (na příklad nevyřešení problému nezaměstnanosti!). Ano sociální zákonodárství a sociální reformismus XIX. a začátku XX. století , v řadě pokrokových států usilovně prováděný, už dnes nestačí. Nutno sáhnout hlouběji k opatřením strukturálním, tj. kolektivizujícím a socializujícím… v možnost a nutnost opravdového postupného přerodu dnešní demokracie věřím a usiluji o to. Soudím však, že dnešní demokracie k některým strukturálním změnám společnosti – má-li se ve své velmi změněné formě zachovat – sáhnouti musí. Myslím také, že je to možno a že to bude opravdu začátek socializačního procesu v poválečných státech demokratických.

Druhá kategorie výtek dnešní buržoazní demokracie se týká řady nedostatků rázu ryze politického. Kritiky tyto nezasahují tak hluboko v podstatu režimu samého.

Hlavní z nich se týkají těchto otázek:

1) Všeobecně se velmi přísně kritizovala organizace politického života ve formě dosavadních politických stran, jejich bezohledný egoistický boj o moc ve státě , jejich přílišná početnost, stranická zaujatost a sobectví … dalším důsledkem těchto poměrů byla korupce veřejného života a tendence – jak ze strany jako celku, tak i jednotlivců jako jejích členů – žít všude na útraty státu a jeho celkových zájmů.

2) V souvislosti s kritikou politických stran a stranictví vůbec probírala se velmi kriticky otázka vůdcovství v demokracii a politického vedení vůbec; ukazovalo se … na automatické vyvíjení se vedení demokracie v oligarchii buď stranických, vlády, úřadů a peněz chtivých bonzů a sekretářů, nebo bohatých průmyslových a finančních plutokratů, vše na vše stranách korumpujících a v podstatě celý stát ve prospěch své třídy ovládajících.

S tím prý souvisí i nezdravý stav a organizace tisku v demokracii, jeho soustavné korumpování nebo ovládání penězi a tudíž pak vědomé a soustavné ovlivňování veřejného mínění v duchu, jenž sice odpovídá zájmům těch či oněch tříd či jednotlivců, nikoli však zájmům demokratického státu a společnosti… a tak od roku 1932 všecky konzervativní elementy v buržoazní demokracie téměř bez výjimky hledaly útočiště v kompromisování s fašismem proti komunismu…

Uzná-li se však jednou zásada, že se neomezeného majetnictví výrobních prostředků a získávání soukromého zisku ve výrobě a v distribuci statků zneužívá sociálně v té míře, jak to provádí moderní kapitalismus, uzná-li se, že je nemravné, nesociální a na konec protistátní a protinárodní, je to pak otázkou vhodnosti a volby prostředků, jak získat nápravu. Je to možné provést jedním rázem násilnou revolucí; je však také možné jíti postupně, vývojově, empiricky a vědeckým hospodářským plánováním, bez katastrof a násilností, dohodou a spoluprací…

Je v podstatě demokracie. Že je a musí býti proti každé formě diktatury, a je tudíž i proti diktatuře této (proletariátu – pozn red.)…

Problém stranické oligarchie a otázka vůdcovství v demokracii

Ideální demokracie není a nikdy nebylo. Demokracie je režim, který je stále ve vývoji a v pohybu, který se stále přizpůsobuje novým poměrům, přeměňuje a zdokonaluje…

Organizace politických stran je podstatnou součástí každého politického režimu…Čím politické poměry jsou komplikovanější, tím strana potřebuje pevnější vnitřní organizaci, tím potřeba vedení cítí se intenzivněji a vůdcové, podvůdcové a organizátoři nabývají více důležitosti a autority; strana se byrokratizuje, tvoří si stejně jako stát svůj tak zvaný vedoucí aparát, čili oligarchizuje se. Na konec rozhoduje tudíž v denním životě strany – i demokratické – téměř o všech i podstatných otázkách omezený kruh lidí – jistého druhu oligarchie…

Ale i demokratický parlament, tento orgán, který má býti přímo symbolem a plným výrazem ideálů čisté demokracie, se postupně oligarchizuje. Neboť i parlament sám musí býti veden, jeho práce organizována, jeho činnost byrokratizována.

Psychologie politického stranictví jako zjev antidemokratický

…V jistém smyslu je politická strana nutné zlo…Život politické strany je boj… má-li uplatnit své požadavky, musí chtít moc a vládu; a když je při vládě, má přirozenou sklonnost své nabyté moci co nejvíce využitkovati. To znamená, že má trvalou sklonnost býti bezohlednou, k druhým absolutistickou a téměř despotickou . .. Nesnášenlivost a fanatismus u straníků pak působí, že strana bývá při svém usuzování naprosto neobjektivní…

Od prosté neobjektivnosti, zaujetí, nechuti, od neupřímnosti a pokrytectví ( a často nenávisti) k přímému podvodu, lži a klamu je jen malý krůček…

Všecky tyto zjevy, zejména však bezohledná kritika a štvavá a lživá agitace stranická způsobují, že se veliké části veřejnosti začne jeviti všecka veřejná práce a všecky ideály jako předstírané, vymyšlené a pokrytecké. Lidové vrstvy ztrácejí víru v pravdu, v ctnost i v čest v politice a mají tendenci odsouditi všechny strany a všecky politiky bez rozdílu. Idealismus šmahem ze života veřejného mizí.Nikomu se nevěří a o dobrých a špatných politicích se pronáší zevšeobecňující soud: všichni jsou stejní. Všude se vidí jen lež a podvod; pravé zásluhy se neoceňují, nezištnost se nechápe a poctivost se pokládá ve veřejném politickém životě za nemožnou.

Vznikají poměry nesnesitelné. Lidé, kteří jsou oprávněnými zástupci politického, kulturního, vědeckého a uměleckého života národního, dostávají se do osobního nepřátelství, navzájem se odcizují a spolupráci se vyhýbají. V obcích a krajích se vytvářejí osobní kliky, jejichž cílem je bořiti to, co protivník postavil. Vytváří se tím rozdrobenost celého národního tělesa. Živená stálými rozpory a zaujatostmi stranickými a osobními…

Pro lidi poctivé, inteligentní, vzdělané, slušné a jemné povahy znamená proto veřejný život v dnešní demokracii nejčastěji úžasné oběti, strádání, utrpení, plýtvání energií, duševní útrapy a stálé rozechvění;…

Z těchto obtíží není východiska jiného než demokracii jako systém si zachovat, ale pokusit se politické stranictví jako nezbytný nástroj svobodného politického života zlepšit, zdokonalit, obrodit…

Přitom nikdy nesmíme zapomenout, že každé zdokonalení demokracie vzhledem k úvahám o politických stranách musí býti založeno na dvou zásadách:

1) Politické strany všecky bez výjimky jsou, zůstávají a musí vždycky zůstat činitelem jen ceny relativní vzhledem k svému vyššímu celku - státu a národu – a tudíž vše, co podnikají, musí být podřízeno zájmům tohoto celku.

2) …Demokracie není jen otázkou dokonalejších demokratických institucí, nýbrž především otázkou dokonalejších demokratických lidé… Masaryk to všecko vyjadřoval svou známou větou: krize demokracie je především otázkou mravní.

Omezení počtu politických stran prostředkem k ozdravění demokracie

Čím je počet politických stran v demokratickém zřízení větší, tím všecky zlé vlastnosti politického stranictví se zesiluje a jejich důsledky zmnohonásobují. …

Princip konzervatizmu nebo pokroku je možno pokládati za základní princip stranotvorný ze dvou hlavních důvodů:

1) Každá společnost se vždycky automaticky a už strukturálně dělí na ty, kteří chtějí dosavadní řády změnit, a ty, kteří je chtějí zachovat – ať z těch, ať z oněch důvodů.

2) Lidská povaha sama má sklon – ať vrozený, ať výchovou vypěstěný – buď k novotářství nebo ku lpění na všem starém, tradičním, na všem zvykově nebo poměry vytvořeném…

Omezením počtu politických stran zmizí anebo bude alespoň podstatně omezeno jedno veliké zlo demokracií kontinentálních: koaličnictví. Těžké otřesy našich demokratických institucí nevyvolával jen boj stran; také dohadování se stran, vzájemné kompromisy a koncese, vzájemné se podílení na moci, dělení se o výhody vládnutí, vzájemné si odpouštění vin a chyb – to vše se dělo vždycky na útraty státu a veřejné mravnosti, zejména pokud stran bylo mnoho a pokud to znamenalo buď dělení se navzájem mnoha stran o stát nebo vzájemné se paralyzování a vetování v politickém rozhodování a ve vedení státu.

Nejčastější projev koaličnictví spočíval v tom, že se strany přímo nebo mlčky dohodly, že si každá vyhradí svou sféru vlivu, do níž se jí druhá strana nebude vměšovat.. Vznikly tak vyhraněné domény jednotlivých stran, nekontrolovatelné a nikomu jinému neproniknutelné

Nutnost nového vymezení funkcí politických stran v poválečné demokracii

Vlastním úkolem a posláním politické strany má býti to, že je nástrojem a prostředkem, s jehož pomocí se přání, zájmy , názory a potřeby lidu formují, projevují a správně vyjadřují, a že s pomocí a prostřednictvím jejich svobodná demokratická společnost státní politicky organizuje.

Lid jako celek a masa přímo vládnout a organizovat společnost nemůže. Musí to dělat tím, že se rozvrstvuje ve třídy a strany. Které jsou výrazem dílčích a skupinových zájmů, potřeb, přání a idejí, a tyto třídy a strany stávajíce se orgány organizované demokracie, demokratickou cestou jednak zájmy a názory lidu projevují a prosazují, jednak určují a volí přímo nebo nepřímo do správy státní, do moci správní, zákonodárné a soudní vykonavatele vůle, přání a zájmů lidu.

Tito orgánové mají pak spravovat stát v zájmu lidu jako celku, v zájmu národa a společnosti jako celku. …

Být nástrojem pro organizování demokratické společnost je tedy první úkol politické strany…

Aby fungování těchto tří oddělených ústavních činitelů (moci zákonodárné, výkonné a soudcovské-pozn red.) bylo správné, účelné, a aby bylo vykonáváno jednak na ochranu práv a svobody individuální, jednak v zájmu státu a národa, o to se mají starat ve své funkci kontrolní také politické strany. Politické strany jsou proto podstatným činitelem demokratické svobody, jejím výrazem, jejím zachráncem a stálým jejím strážcem, poněvadž kontrolujíce celou správu státní a všecky její orgány, zabraňují zneužití moci a zničení ústavních demokratických svobod. Dělají to prostřednictvím tisku, veřejných shromáždění a projevů a prostřednictvím parlamentní tribuny.

Přitom kontrolujíce správu státní ve všech jejích odvětvích, kontrolují a omezují také navzájem samy sebe;…Strany se stávaly úžasně nákladným organismem, který potřeboval velké finanční zdroje, opatřované většinou cestou nedobrou. Strany, aby získaly co nejvíce straníků, stávaly se čím dále tím více nikoli výrazem určitých skupinových zájmů a názorů, nýbrž opatřovateli pozic, úřadů, zaměstnání a výdělků svých individuálních členů…

Skoro osudné pak bylo, že nakonec vnikly především do státní byrokracie všech stupňů, politizovaly ji a „zestraničtěly“ ji. Důsledky tohoto jevu jsou všeobecně známy.

Parlamenty ztrácely pod vlivem vlády stran své původní funkce. Politické strany vše, co ve sněmovnách mělo býti svobodně projednáváno, dohadovaly nejen ve svém lůně, což je přirozené, ale často i mezi sečbou navzájem mimo sněmovnu, uplatňujíce přitom známé praktiky tak zvaného koaličnictví. Parlament přestával být celkem: i tato instituce se stávala jen konglomerátem několika uzavřených stranických pevných organismů, jež nerozhodovaly svobodně a demokraticky, volnou diskuzí a podle všeobecných zájmů celku, nýbrž podle předběžných rozkazů stranických politických aparátů oligarchických.

Úpadek parlamentu a parlamentarismu vůbec, korupčnictví všeho možného druhu, jež na příklad v liberálně demokratické Francii vybujelo přímo do fantastických rozměrů, koaličnictví, jež bylo jednou z hlavních příčin pádu demokracie německé,..

Politické strany v buržoazní demokracii po minulé válce opustily své původní poslání, změnily své funkce a překročily meze své vlastní správné působnosti: místo, aby zůstaly hlavním prostředkem a nástrojem pro projevení a formulaci dílčích zájmů a názorů jednotlivých skupin národa, vmyslily se v roli neomylných a neústupných organizmů, chtějících zastupovati celý stát a národ a stávaly se tak cílem samy sobě….Byrokracii státní bude možno opravdu odpolitizovat a „odstraničtit“…

Volební systém do všech sborů demokratických budeš jistě předmětem nových úvah a sporů. … Princip zastoupení poměrného bych v té či oné formě zachoval. Při novém zjednodušení politických poměrů bych nevylučoval ani u nás v době míru lidové hlasování některých zásadních otázkách. Volby prezidentské by se měly prováděti hlasováním lidu …

Humanitní demokracie je systém, který zlepšování společnosti pokládá za možné především zlepšováním člověka jako lidského individua. Zdokonalování společnosti zlepšováním a změnou společenských institucí všeho druhu v duchu principů demokracie pokládám rovněž za naprosto podstatné a stejně důležité…

Demokracie je evolucionistická. …Věří však v možnost lidského zdokonalování a vidí nejvyšší úkol člověka a společnosti v boji o toto denní a stálé zdokonalování, v boji o mravní ideál, v boji o silného, mravného, dokonalého člověka.

Tím vším je demokracie ve své podstatě optimistická a umožňuje život, jenž přes všecka svá lidská strádání zaslouží, aby byl žit.“ (ČIN, tiskové a nakladatelské družstvo československých legionářů, Praha, 1948)

Několik poznámek ke stavu naší demokracie dnes a zítra

I.

Aniž bychom se zabývali teoretickými otázkami způsobu organizace státní moci a režimem jejího fungování, tj. formou státu, zvláště pak formou vlády, jíž rozumíme, jak vztahy orgánů státu s obyvatelstvem, tak povahu či složení nejvyšších orgánů státu a jejich vzájemné vztahy, jejichž charakter určuje demokratičnost či nedemokratičnost toho či onoho státu a i společnosti, přejděme ke konkrétnějším otázkám naší demokracie.

Opojení z vítězství demokracie, jež jsme po listopadu 1989 po většině více či méně cítili, se jaksi vytratilo, i když zdaleka nemůžeme tvrdit, že Česká republika není demokratickým státem. Těšíme se řadě demokratických práv a svobod. A to je faktum. I pokud bychom současný vývoj hodnotili převážně negativně, skutečností zůstává, že ústavně zakotvený princip vedoucí úlohy komunistické strany, který tak deformoval celý společenský systém, je věcí nenávratné minulosti, a dokonce ani nehrozí jakási faktická dlouhodobější dominance jiné politické strany. Z druhé strany je však pro naši demokracii také důležité, že v rámci stranicko-politického systému bez jakéhokoliv právního omezování existuje a volně vyvíjí svou činnost Komunistická strana Čech a Moravy. Je třeba zcela otevřeně zdůraznit, že snahy zakázat její činnost, učinit ji tedy nelegální, nebo právními prostředky ji omezovat a vytlačovat na periferii společnosti, jsou nedemokratické, a jako takové by postupně vedly k nepřípustnému omezení naší demokracie.

Tlak v tomto směru občasně vyvíjí někteří političtí činitelé, podle mého soudu především z čistě stranických zájmů. Stačí se zamyslet nad tím, jak by úloha jejich stran v politickém dění poklesla, tyto by nemusely získat ani podíl na moci a s tím i ztratit celou řadu nejrůznějších funkcí, od ministerských až po stovky či tisíce dalších, kdyby komunisté nebyli i nadále všemi možnými politickými prostředky, zvláště hromadnými sdělovacími prostředky, včetně tak na diváky silně působících televizních kanálů, démonizováni a dlouhodobě systematicky tak připravováni o hlasy, které by jinak ve svobodných volbách získali. Řečeno současnou terminologií: princip svobodné konkurence, ač tak přepečlivě ošetřován a zajišťován ve všech dalších oblastech , je v soutěži ideologií a politických stran zjevně deformován. Lze jen konstatovat, že vypjatý antikomunismus je vždy svou podstatou fenoménem antidemokratickým, je cestou, jak se z historie můžeme poučit, vedoucí k omezení demokracie.

Zbavit se antikomunismu znamená vytvořit jeden z předpokladů pro další rozvoj naší demokracie, bohužel omezovaný řadou dalších faktorů. Zmiňme se alespoň o jedním z nich. Evropská unie a její orgány trpí již dlouhodobě demokratickým deficitem. Transformace EU v jakýsi nadstát, inspirovaná a prosazovaná shora, je nepřijatelná. O dalším vývoji musí demokraticky rozhodovat pouze občané jednotlivých členských státu. Vliv globalizace na demokracii je dalším omezujícím problémem, který by však vyžadoval samostatné pojednání.

II.

Uvedl jsem, že po listopadu 1989 důvěra v demokracii, politiku, politické strany, zvláště v Občanské fórum, a politiky, např. k  V. Havlovi, P. Pithartovi, která původně byla u některých z nás téměř bezmezná, postupně zeslábla či se dokonce téměř ztratila. Než přejdeme k dalšímu, řekněme si, že selhání politických stran a politiků nebylo selháním demokracie.

Krátce si připomeňme sliby chartistů. Československo vystoupí z Varšavské smlouvy a nevstoupí do NATO. Naše politika bude mírová, neutrální. Omezíme výrobu zbraní. Potřebné reformy budeme dělat, aniž by se dotkly sociálních jistot.. Naše republika bude sociálním státem atd. Když ptáčka chytají, pěkně mu zpívají. A tak, když jsme se ze svých iluzí probudili, zjistili jsme, že jsme v kapitalismu, který tenduje k bezbřehému liberalismu. Jeho podstata samozřejmě ovlivňuje demokracii i její vývoj, nikoliv však pozitivně.

K rozbití ČSFR došlo také neústavní cestou. „Za pokus řešit narůstající státoprávní rozpory je možné označit ústavní zákon č.327/1991 Sb., o referendu, zakotvující nutnost referenda pro rozhodnutí jedné z republik vystoupit z federace. Tento ústavní zákon nebyl nikdy uplatněn; konec federace byl zkonstruován jako zánik, nikoli vystoupení a přestože ústavním zákonem zániku ČSFR (vzpomeňme si, jak byl přijímán, po prvním neúspěšném hlasování došlo k dalšímu, kterému předcházel politický nátlak na určité poslance – pozn. aut.) nebyl výslovně zrušen, uplatnila se interpretační zásada „lex posterior děrovat priori“.(A. Gerlách, J. Hřebejk, V. Zoubek, Ústavní systém ČR, str.44, Praha 1994) K „zániku“ federace by nedošlo, pokud by občané ČSFR mohli v referendu rozhodnout o jejím trvání či zániku.

V roce 2002 se konaly volby do Poslanecké sněmovny PČR. Voliči převážně dali své hlasy ČSSD a KSČM. Tyto strany získaly v PS PČR 107 mandátů z 200. Voliči tedy očekávali, že důsledkem jejich volby bude politika levého středu. Přesto však byla vytvořena vládní koalice pravého středu s pouhým sto a jedním mandátem . Tato většina byla viditelně slabší než možná výše uvedená. Kolik však politických faux pas se dopustila. Stačí si připomenou chameleónské počínání ministerského předsedy V. Špidly, sám přednesl návrh na zvolení M. Zemana prezidentem republiky, aniž by ho, s několika dalšími sociálně demokratickými poslanci , volil, aj. Seriálu skandálů kolem ministerského předsedy S. Grosse vyvrcholil jeho odstoupením.

Nesmíme zapomenout na Senát. Kolik je v něm senátorů, kteří získali z možných hlasů pouze 10-15 % ? Jaký je jejich mandát, silný nebo zanedbatelný? Důvěra občanů republiky v Senát je od doby jeho vzniku minimální. Pohybuje se zpravidla něco málo nad 25 %.

Ač neformální faktické referendum o existenci Senátu se koná již řadu let s jednoznačným výsledkem, ústavní zákon o referendu, přes úsilí většiny sociálních demokratu a komunistů, stále postrádáme. Je-li lid skutečně zdrojem veškeré státní moci , pak má svrchované právo rozhodovat o nejdůležitějších otázkách vnitřní i zahraniční politiky přímo referendem. To vyplývá nejen z příslušných ustanovení ústavy, ale i z čl. 21 Listiny základních práv a svobod. Právě referendum je jedním z prostředků, které může zajistit občanů ochranu před jejich vlastními zástupci, příp. sledujícími specifické úzce stranické či jiné zájmy než celospolečenské.

Je snad veřejným tajemstvím, že Senát již z důvodu zachování vlastní existence ústavní referendum nikdy neschválí. Přesto zastávám stanovisko, že ústavní zákon o referendu musí být přijat již v zájmu dalšího rozvoje demokracie, a to i za cenu příslušných ústavních změn. Senát považuje řada lidí za nadbytečný. Jsem pro jeho zrušení.

Změny by se neměly, v zájmu rozvoje demokracie, vyhnout ani Poslanecké sněmovně. Domnívám se, že je nutné ústavně zakotvit, že poslanci mohou vykonávat pouze svůj mandát a dále pouze pedagogickou, literární činnost a správu vlastního majetku. Tak získá každý poslanec dost času navíc, aby PS PČR mohla dobře fungovat i při zkráceném počtu poslanců na 150. Žádné klouzavé mandáty nezavádět. Chce-li být poslanec ministrem, nechť se vzdá poslaneckého mandátu. Rovněž je třeba udělat tečku za poslaneckou politickou turistikou. Poslanec byl zvolen voliči na základě určitého volebního programu. Zjistí-li dodatečně, že s ním nemůže souhlasit, nechť rezignuje na svůj mandát. Poslanci si omezují imunitu, finanční toky již delší dobu. Výsledkem je jenom růst jejich platů. Politika je službou veřejnosti, nikoliv nevyčerpatelnou studnou materiálních a jiných blah.

Dočkáme se po dlouhých debatách konečně, že prezident republiky bude volen přímo občany? I tato změna upevní postavení občana v demokratickém systému.

Ve státní službě je nutné považovat státní aparát za nadstranický. Za politické činitele lze považovat pouze ministra a prvního náměstka. Ministři budou odcházet, ale kvalifikovaný aparát zůstane. Nelze ani souhlasit s opatřováváním trafik pro řadu činitelů politických stran ve státním aparátu nebo v orgánech polostátních organizací. O dalších privatizačních opatření nechť rozhodnou občané v referendu. Ozdravění politického stranictví, vnesení více morálky do práva a politiky, ctít civilizační hodnoty, usilovat o sociální spravedlnost a mír přispěje též k upevnění demokracie. JUDr. O. Tuleškov