Beneš – My, Češi a Slováci, máme na to plné právo

V čísle 43 Naší pravdy ze 7. listopadu 2016 jsem připomněl nadčasové varování prezidenta Edvarda Beneše, které vyslovil před sedmdesáti lety. »...na válku z let 1938-1945 se nesmí nikdy zapomenout. Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou...«

Vývoj od třicátých let 20. století a pak válečné období se všemi svými fatálními následky měl svá předchozí dějství. Vláda Československé republiky se více věnovala potírání skutečných vlastenců z řad komunistů a dalších demokratů a antifašistů, než aby sledovala vzmáhající se henleinovské hnutí, silně podporované z hitlerovského Německa. To sledovalo jediný cíl: rozbít Československou republiku a pohltit ji pro zrůdné nacistické plány.

Čs. celníci za zkušenostmi do Německa

Ve třicátých letech vláda ČSR provedla reorganizaci státní a obecné policie a četnictva. Na Policejním ředitelství v Praze byly zřízeny dvě ústředny se zaměřením:

-  jedna na státobezpečnostní problematiku

-  druhá na boj proti komunismu, KSČ, Rudým odborům a Kominterně.

Podobnou činností se zabývala i Vojenská zpravodajská služba se zaměřením na vliv KSČ v armádě.

Pozornost a úkoly všech policejních složek, zvláště IV. cizineckého oddělení, byla zaměřena na růst sympatií čs. občanů k SSSR a na pohyb sovětských diplomatů a turistů. Méně byla pozornost věnována činnosti německé rozvědky a sudetským Němcům a jejich nepřátelské činnosti vůči ČSR. Od roku 1936 dokonce působila v Praze v paláci Lucerna, pod krytím obchodní společnosti, agentura Sicherheitsdienst (SD) a gestapa, kde byli přijímáni agenti, převážně čeští Němci působící proti ČSR!

Dne 6. listopadu 1932 na pokyn ministerstva vnitra odjela delegace vedoucích představitelů, čs. četnictva a policie do Německa k získání poznatků a zkušeností, jak německá policie »řeší« politickou situaci s revolučním hnutím, zvláště Komunistickou stranou Německa (KSN). Delegace byla přijata velitelem Schutzpolizei v Berlíně plukovníkem Potenem, který uvedl, že k řešení všech revolučních situací a problémů jsou využíváni agenti provokatéři, sledováni vedoucí představitelé KSN, odborů apod., a ti jsou při demonstracích zatýkáni. Policie používá pendreky a další represivní prostředky.

Veškerá činnost čs. potlačovatelského a politického aparátu byla zaměřena na potlačení práv pracujícího lidu vedeného KSČ. Přitom se hrubým způsobem přehlížela nepřátelská činnost německých a maďarských iredentistů!

V prosinci 1935 došlo v souvislosti s prezidentskými volbami v ČSR ke střetnutí demokratického bloku se silami reakce. Henleinovo hnutí začalo stupňovat za přímé pomoci Německa svou agresivitu. Na stále silnější naléhání českých občanů a úřadů v pohraničí si vláda ČSR uvědomila, že má-li být v pohraničí udržen klid a pořádek, musí dojít k reorganizaci policejních složek, neboť ve většině měst a obcí v pohraničí vykonává policejní službu obecní policie podléhající obecnímu, tzn. německému zastupitelstvu. Proto vláda v březnu 1936 vydala nařízení O organizaci policejní správy a odborů vnitřní správy č. 51/1936. To znamenalo, že vláda má právo zřizovat v pohraničních oblastech, všude tam, kde to z hlediska bezpečnosti uzná za vhodné, »státní policejní úřady«. Tyto policejní úřady podřídila zemským prezidentům.

V  březnu 1938 henleinovci zorganizovali u příležitosti anšlusu Rakouska velkolepou oslavu. K zabezpečení této akce dostaly čs. policejní a četnické služebny rozkaz být k německým výtržnostem zdrženlivé, zatýkat pouze komunisty a další antifašisty, kteří by narušovali tyto akce henleinovců. Jaký to paradox! Počátkem května 1938 zahájil německý tisk ostrou kampaň proti »nesnesitelnému útisku sudetských Němců« v ČSR.

Přitom Finanční stráži spolu s čs. rozvědkou se podařilo odhalit pašování zbraní z Německa do ČSR a vyzbrojování příslušníků Sudetoněmecké strany (SdP).

Na základě těchto skutečností rozhodla vláda v květnu 1938 o částečné mobilizaci jednoho ročníku a aktivizaci oddílů SOS (Stráže obrany státu). To přispělo k obratu v mínění světové veřejnosti, že ČSR je připravena se bránit. Přesto Hitler 30. května 1938 podepsal směrnici Fall Grün - plán k útoku na ČSR. Na sklonku léta 1938 bylo jasné, že Hitler se připravuje zahájit vojenskou agresi, když na vojenské cvičení povolal na 1,5 milionu vojáků do wehrmachtu. K realizaci Fall Grün nedošlo, neboť hitlerovské Německo dokázalo svých cílů dosáhnout na politické úrovni na mnichovské konferenci...

Na zabíjení Čechů byl Freikorps

Cs. vláda, ve snaze čelit tlaku sudetských Němců, jim předložila »čtvrtý plán«, který již splňoval všechny požadavky sudetských Němců. Ti, aby se vyhnuli přijetí plánu, po poradě s Hitlerem změnili požadavky na odtržení pohraničních oblastí od ČSR. Po Hitlerově projevu na sjezdu NSDAP 12. září 1938 v Norimberku došlo k aktivizaci členů SdP a vzniku její polovojenské ozbrojené organizace - Freikorpsu. Oddíly Sudetendeutsches Freikorps byly zřízeny na přímý pokyn Hitlera 17. září 1938 s úkolem »ochrany« sudetských Němců. Devatenáctého září 1938 jim byl vydán rozkaz k zahájení akcí proti ČSR.

Na demonstraci v Ostravě a na dalších sedmdesáti místech v čs. pohraničí došlo ke střetům henleinovců s policií a Finanční stráží. Vláda odpověděla vyhlášením stanného práva v oblastech nepokojů. Příslušníci Freikorpsu, vycvičení v Německu abwehrem, SA a SS, zahájili ozbrojené útoky na české úřady, policii, četnictvo a Finanční stráž. K velkému střetnutí mezi policií a Freikorpsem došlo v Chebu, což vedlo k vyhlášení pohotovosti všech oddílů SOS. Do těžkých bojů byly zapojeny všechny bezpečnostní složky a oddíly SOS. Velmi dramatická situace v mnohých místech si vynutila odchod českých občanů, někdy spojený s úprkem zachránit si holý život.

Po těžkých bojích v západních Čechách bylo odříznuto město Aš a celý Ašský výběžek od republiky. Henleinovské povstání zachvátilo západní a severní část Čech, severní a jižní Moravu. Nerozhodností, zbabělostí a podbízivostí některých úředníků politické a policejní správy získali henleinovci na některých místech a úsecích iniciativu a převahu.

Po vyhlášení ostrahy hranic 22. září 1938 převzali velení nad oddíly SOS velitelé prvosledových praporů Cs. armády a byly vyjmuty z podřízeností politických úřadů, tedy hejtmanů. Boje proti henleinovcům probíhaly až do 30. září 1938. Další spád událostí převzali zrádní spojenci 30. září 1938 v Mnichově...

K největší zradě čs. zájmů a občanů ČSR došlo, když ministr vnitra Dr. Otakar Fischer z vlády Rudolfa Berana podepsal s říšským ministerstvem vnitra a vedoucím SS Himmlerem dohodu o spolupráci při vedení seznamů nepřátel Říše - komunistů, anarchistů, emigrantů, židů, antifašistů ad. Podrobný seznam byl po obsazení ČSR předán gestapu. Seznam posloužil gestapu, ale i české policii a četnictvu, k provedení zatčení prvních vlastenců a antifašistů v rámci akce »Mříže«.

Co zbylo z druhé republiky

Podívejme se, co zbylo z tzv. druhé republiky, respektive co nám bylo vzato a co zbylo (podle časopisu Cesta soukromých zaměstnanců č. 8-9 z 19. 11.1938):

Pronikavé územní změny, k nimž došlo v důsledku mnichovské dohody a vídeňského arbitrážního rozhodnutí, znamenaly hluboký zásah do hospodářského života země, jejíž hospodářský organismus byl hluboce rozvrácen. Mnichovské rozhodnutí zmenšilo Čechy z 52 000 km2 na 35 000 km2, Moravu z 22 000 km2 na 15 000 km2. Pokud jde o počet obyvatel, ztrácejí Čechy 33,9 %, Morava a Slezsko 66,2 % svých obyvatel. Tzn. že počet obyvatel Čech a Moravy je asi sedm milionů obyvatel.

Na základě rozhodnutí vídeňské arbitrážní komise z 2. října 1938 odstupuje ČSR Maďarsku ze svého slovenského a zakarpatského území cca 12 000 km2 s 1,064 miliony obyvatel.

Celkem ČSR byla přinucena odstoupit Německu přibližně 28 200 km2 území se 3 600 000 obyvateli, Maďarsku 12 400 km2 území s 1 064 000 obyvateli a Polsku 1100 km2 území s 230 000 obyvateli. Zatímco »nová« ČSR (druhá republika) v roce 1938 měla rozlohu asi 100 000 km2 a 10,5 milionu obyvatel ve složení: Čechů 6 750 000 (dříve 7 600 000), Slováků 2 200 000 (dříve 2 550 000), Rusínů 640 000(dříve 700 000), Němců 470 000 (dříve 3 320 000), Maďarů 200 000 (dříve 750 000). Další statisíce Čechů a Slováků žily za hranicemi.

Při záboru pohraničního území a stanovení nové demarkační hranice nebylo přes protesty českých členů komise pod tlakem henleinovců dodržováno národopisné složení oblastí. Převažovaly zájmy strategické a hospodářské ze strany Říše. Zábor všech těchto oblastí tvrdě postihl hospodářský život druhé republiky (30. září 1938 až 15. března 1939) do vzniku protektorátu a Slovenského štátu.

V tomto mimořádně těžkém období konce třicátých let rukou německých nacistů bylo zabito nebo zraněno mnoho občanů české národnosti, pošťáci, železničáři, lékaři, členové SOS, četníci, policisté, členové Finanční stráže, vojáci... V bojích proti fašistům vydatně pomáhali němečtí komunisté a antifašisté.

Prchající žádnou náhradu nedostali

Po mnichovském diktátu byli čeští občané vyháněni ze svých domovů na území již okupovaném německou armádou. Hnali je sudetoněmečti ordneři. Na 200 000 Čechů muselo za dramatických okolností, s cílem zachování často holého života, opustit své domovy. Žádnou náhradu nikdy nedostali!

Dopisovatel českých novin A-ZET ze Sudet dne 14. listopadu 1938 uvádí, že ve shodě s protižidovskými bouřemi v Říši došlo také v Sudetech k protižidovským demonstracím pod heslem »pomsta za Paříž« (v Paříži byl zabit německý diplomat židovským mladíkem). Zbylí Židé v Sudetech do jednoho putovali do nacistických koncentračních táborů. Téměř ve všech sudetských městech se staly synagogy obětí plamenů. V některých městech se bouře obrátily i proti Čechům. V Duchcově byly demolovány obchody a restaurace patřící Čechům.

Již od roku 1918, kdy vznikla Československá republika, to byla hlavně německá buržoazie, vlastnící v pohraničních oblastech průmyslové závody, doly apod., která ve snaze germanizovat české obyvatele je nutila, aby jejich děti chodily do německých škol, jinak jejich rodiče nezaměstná. A bývalí českoslovenští Němci, tedy jak se nepřesně říká tzv. sudetští Němci žijící v Československu, se stali aktivním nástrojem dobyvačné politiky fašistického Německa proti ČSR. Po zřízení protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 se řada z nich podílela přímo na vyhlazování českého a slovenského lidu v orgánech policie, gestapa, SD a v koncentračních táborech. Tuto historii nikdy nelze zapomenout a, jak zdůraznil Edvard Beneš, »na tuto válku se nesmí zapomenout. .. My Češi a Slováci máme na to plné právo«.

Jan TUREK, účastník domácího odboje proti fašismu (Druhá část materiálu předloženého 2. celostátní konferenci k regionálním dějinám, 29. až 30. 10. 2016, Čelákovice)

Haló noviny, 19.12. 2016, str. 6