Bělobrádek odpovídá na petici z 15.12.2016, IV.

Otázka Ing. P. Rejf:

Proč např. ministr D. Herman a další mluví o vyhnání tzv. sudetských Němců, když podle rozhodnutí Postupimi šlo o přesídlení Němců z Československa?

Odpověď P. Bělobrádka, místopředsedy vlády ČR:

Proč pan ministr Daniel Herman používá konkrétně tento termín, se prosím zeptejte přímo jeho.

Náš komentář:

Pokud pan P. Bělobrádek přijal petici, jíž mu ing. P. Rejf postoupil, bez dalšího, aniž by ji tedy postoupil dalšímu příslušnému orgánu, je povinen na vznesený dotaz plně odpovědět. A jak vidíte, neodpověděl. Příslušné ustanovení petičního zákona mu nijak nevadí.

Mezinárodní právo totiž spojuje s použitým termínem jako je odsun, transfer, přesídlení nebo vyhnání určité právní důsledky. A o nich by naši ústavní činitelé měli vědět. Když použije někdo z nich termín vyhnání německého obyvatelstva z Československa po druhé světové válce, pak vlastně říká, že Němci byli od nás vyhnáni v rozporu ustanovením mezinárodního práva, a to svévolně jednostranným aktem našeho státu, a mají proto nárok na návrat a odškodnění, ne-li rovnou na restituce.  

My však víme, že tomu bylo jinak. Spojenci rozhodli o transferu německého obyvatelstva, o konfiskaci jejich majetku na konferenci v Postupimi. Diplomatickou cestou nás o svém rozhodnutí informovali a ČSR opět diplomatickou cestou s tímto jejich rozhodnutím vyslovilo souhlas. Spojenecká kontrolní rada připravila plán odsunu, stanovila práva odsunovaného obyvatelstva i povinnosti státu, který odsun prováděl. Na hranicích přebírali odsunované obyvatelstvo spojenečtí důstojníci od našich velitelů transportu. Předání a převzetí proběhlo vždy písemně. Pokud vznikly ojediněle závady, musely být na místě odstraněny. Za provedení odsunu nám SKR pro Německo vyslovila uznání a poděkování. Odsun (přesídlení, transfer) jsme provedli plně v souladu s mezinárodním právem a tudíž žádné nároky vůči nám německé obyvatelstvo nemůže mít. A dokonce Němcům vůči nám nevznikli žádné nároky i když šlo o tzv. divoké odsuny. Spojenci je vzali v Postupimi na vědomí a tím je legalizovali.

Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc., blíže vysvětluje:

"Nejen právnímu a lingvistickému specialistoví, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že "vyhnání" nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je-Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy."

(Sborník: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str. 18)

Pokud tedy současná vláda nechce z ČR  dělat viníka vyhnání Němců a napomáhat jim k vytváření předpokladů pro vznášení jejich požadavků na náhradu škod, restituce a na návrat, pak by všichni členové vlády ČR měli mluvit jen a jen buď o odsunu nebo transferu či přesídlení. Proto by měl pan P. Bělobrádek,  jako místopředseda vlády, ostře zareagovat na termín vyhnání, běžně používaným ministrem D,. Hermanem. Zvláště když jde o ministra z KDU, jíž je Bělobrádek předsedou. Ovšem to možná bychom mohli na panu místopředsedovi vlády požadovat až přespříliš. Vždyť on sám položil květiny na památku obětí vyhnání v tzv. Sudetoněmeckém domě, jak říká text k fotografii, publikovaný v Sudetendeutsche Zeitung. Kdyby pan Bělobrádek skutečně plnil své ústavní povinnosti a cítil se Čechem, pak by se u vydavatele novin vůči termínu vyhnání ohradil a žádal by opravu. Nic takového se však nestalo. Ještě v době nepříliš vzdálené o sobě pan Bělobrádek řekll, že je sudetský Čech. Je pravdou, že před několika dny sám sebe již prohlásil za Čecha. Jednou tak, po druhé jinak, jak se to asi momentálně hodí. A to vše je pláčí. Nelze plakat jen nad D. Hermanem a P. Bělobrádkem, ale nad celou současnou vládou. V tom  lepším případě bychom za vše, co páchají, mohli považovat nevědomost. Ale co když to vše znají a nedbají? Co k republice a jejímu lidu skutečně cítí?