Bělobrádek odpovídá na petici z 15.12.2016, III.
II. Ing. P. Rejf:
Nejen ve vyjádřeních představitelů SL, ale i v prohlášeních řady německých politiků, se mluví o zločinech, jichž jsme se pří vyhání Němců měli dopustit. H. Seehofer mluví v těchto souvislostech o zločinech proti lidskosti, B. Posselt o válečných zločinech a rakouský SL konal Den vlasti 2015 pod mottem: „Před 100 lety genocida Arménů - před 70 lety sudetských Němců“.
Dovolím si opakovat výše uvedená tvrzení v širším kontextu.
1. Na 66. sjezdu SL, který se konal v květnu 2015, promluvil i Horst Seehofer. Jak o nás mluvil, nejlépe vystihuje několik vět z jeho projevu. „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbavení práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností. Krátce po válce přijely první vlaky ze sudet do Bavorska. Náhodní ztroskotanci, bez bytu, bez práce, domov jim byl ukraden. Ale přinesli věci, které jim nemohli vzít: podnikatelské dovednosti, odvahu a tvůrčí sílu. A především: Vzali jim domov, ale ne jejich identitu, ne jejich hrdost..."
Na témže sjezdu k nám byl B. Posselt mírnější. Obvinil nás jen z válečných zločinů, i když jindy byl mnohem útočnější. Rakouští landsmani se sešli v září 2015 na Dni vlasti v Klosterneurburgu. A tam „sněmovali" pod mottem „Dne vlasti 2015: Před 100 lety genocida Arménů - před 70 lety sudetských Němců“. Takže z nás udělali genocidní zločince. Pod tím mottem vystupovali i někteří rakouští ústavní činitelé. Žádný z nich se neohradil.
Snad zbývá dodat, že na uvedených akcích sudetů byli i naši diplomaté. Myslíte, že protestovali? Nikoliv. Mlčeli, protestního hlásku nevydali. Na některých podobných akcích dokonce popřáli hodně zdaru, nechť se dílo podaří. Je samozřejmé, že spíše bychom čekali námitky od Čechů, někteří z nich byli dokonce našimi ústavními činiteli, zde přítomných. Ale i ti mlčeli. Neřekli jediného slova na obranu republiky, našeho národa, na obranu pravdy.
I v současnosti mnozí z uvedených mluví o nutnosti zrušit tzv. Benešovy dekrety, správně dekrety prezidenta republiky, běžně používají termín vyhnání. Oni jistě ví, že s vyhnáním, které je jednostranným protiprávním aktem, mezinárodní právo spojuje právo na návrat do původního sídla a náhradu škod, které vyhnáním vznikly.
Používáte, pane místopředsedo vlády, také termín vyhnání s vědomím možných důsledků pro republiku, přestože zřejmě víte, že Němci z Československa nebyli vyhnáni, ale přesídleni, odsunuti, transferováni, to jsou termíny používané Postupimskou smlouvou. Spojenci v Postupimi vzali na vědomí tzv. divoké odsuny a tím je zlegalizovali.
W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „...Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: „Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou.“ ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fénix, 1996, str. 20). Toto „proroctví" W. Churchilla se v Československu nenaplnilo.
Představitelé Spojenecké kontrolní rady nám k přesídlení Němců z Československa poděkovali za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu. Žádné vyhnání se tedy nekonalo, šlo o transfer německého obyvatelstva, o němž rozhodli Spojenci v Postupimi.
2. .Ing. P. Rejf: Co jste učinil proti vměšování H. Seehofera, B. Posselta a SLÖ do našich vnitřních záležitostí, proti jejich lživým protičeským útokům?
Odpověď P. Bělobrádka, místopředsedy vlády ČR:
V tomto případě si Vás opět dovolím odkázat na řešení z výše uvedeného bodu. /Což bych učinil i já, pokud bych shledal, že jsou zájmy České republiky ohroženy.
Náš komentář:
Pan Bělobrádek udržuje s bavorskou CSU, Křesťanskosociální unii, a jejími představiteli, včetně H. Seehofera, vysoce nadstandardní vztahy. Zdůvodňuje je tím, že CSU a KDS jsou sesterské strany. Dokonce i o řadě předácích SL mluví jako politicích CSU či bavorských. Tzv. Sudetoněmecký dům v Mnichově není pro něj sídlem SL a jeho orgánů, ale mluví o něm jako o středisku setkávání bavorských politiků. Návštěvy pana Bělobrádka v Bavořích nejsou ojedinělé. Dokonce byl členem i vládní delegace ČR, která jednala minulý rok s představiteli „sudetských Němců“ i o sudetoněmeckých otázkách. Funkcionáři KDU jsou častými hosty i na „sudetoněmeckém velvyslanectví“ v Praze. Vzájemných kontaktů pana Bělobrádka s Bavory je celá řada.
Bohužel pan Bělobrádek, který je místopředsedou vlády ČR, jen zřejmě neměl čas, aby se alespoň zeptal na protičeské útoky a na vměšování do našich vnitřních záležitostí. Nebo mu vše bylo šum a fuk?
Zastáváme stanovisko, že pan místopředseda vlády ČR z titulu své funkce je povinen bez zbytečných odkladů reagovat na vměšování se do našich vnitřních věcí, je povinen reagovat na prohlášení o tom, že jsme se dopustili zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a genocidních. Samozřejmě je povinen na vládě uvedené problémy řešit a navrhovat další postupy. Neudělal nic z toho. Jen nám navrhuje, abychom se obrátili na MZV ČR.
Pan místopředseda vlády své povinnosti, jak jsme přesvědčeni. neplní. Abychom se obrátili na MZV ČR, nám může sdělit i vrátný na Úřadě vlády. Bylo by to rychlejší a stálo by to republiku méně peněz. Z různých právně-politických procesů pan místopředseda vlády dělá Kocourkov. Petice vyřizuje jako dopisy, petiční právo cupuje tak, že již není k poznání, jeho některé odpovědi jsou hodny téměř Josefa Švejka. Chybí zde jen Hašek, aby o všem napsal povídku, která by dovedla rozesmát dokonce i policejní úřední osoby a citlivé lidi pak dovedla až k přirozenému či švejkovskému pláči. K dramatu, k příkladnému konci přece patří i rozuzlení, kdy viník se v slzách kaje. Možná, že to budeme právě my, kdo po vcítění se do myšlenkových hloubek odpovědí pana Bělobrádka, a následném pochopení vlastní nemohoucnosti, neschopnosti a mělkosti myšlení nad vším upřímně zalkajeme. Nebo by to mělo být obráceně? Posuďte sami!