„Banderovská přestřelka“ v československém tisku v roce 1947

Redakce Svobodného slova si uvědomila, že nesmyslně přestřelila. Následně v pražském vydání uvedla:  „Naším úmyslem není štvát. Jen klidně konstatujeme: takové je Svobodné slovo. Úsudek ať si rozumní a slušní lidé udělají sami!“

Kordy pohotově tasila Pravda: „Je třeba odsoudit falešné volání po slitování s banderovskými zločinci, jaké se vyskytlo v českém reakčním tisku v chvíli, kdy si jejich partneři na Slovensku netroufali otevřeně postavit za narušitele klidu. Psaní Svobodného slova dožadujícího se pardonu a svobodného průchodu pro hrdlořezy, kteří mají na svědomí nespočetné vraždy ruského, polského i slovenského obyvatelstva, kteří na Ukrajině a v Bělorusku bojovali i proti slovenským partyzánům a nyní proti našim vojákům - to je troufalý hlas nepřítele lidově-demokratické republiky mendíkujícího kdysi u Němců.

Je třeba také odmítnout časté, pouze lacinou senzacechtivostí diktované referování, málem představující nepřítele a vraha jako rytířského vojenského protivníka. Je trapné a armádu znevažující,  pokud se riskuje udělat z důležitého protibanderovského boje operetní záležitost jediného zajímavého bandity, jeho milenky a jediné domácí paní. Je dobré to připomenout i na adresu těch nejpovolanějších, kteří si dovolí na nevhodném místě a s nemístným soucitem hovořit o banderovských banditech, a přitom ještě nemístným způsobem kritizovat poměry v bratrském Polsku, ze kterého si můžeme vzít příklad v tom, jak je třeba rozhodně a nelítostně skoncovat s ozbrojenými nepřáteli státu.

Namísto toho všeho by bylo mnohem užitečnější, aby se popularizovaly udatné činy těch příslušníků armády a Bezpečnosti, kteří se v boji proti banderovcům vyznamenali. Zatímco zepředu, zezadu a z boku fotografují bandity v pózách glancoficírů, upadnou do zapomnění jména a postavy našich aspirantů, vojáků, příslušníků Bezpečnosti, kteří položili své životy za nás za všechny. Nuž, více pozornosti a úcty našim ochráncům a bojovníkům!“

Polemika však odrážela další důležitý problém, na začátku operací ještě zahalený. Do boje proti banderovcům se totiž dobrovolně hlásili partyzáni. Jejich první výzva vyšla z konference, která se konala 18. - 19. srpna 1947 v malém sále bratislavské Reduty a na které za předsednický stůl zasedli významní partyzánští velitelé Karol Šmidke, František Hagara a plukovník Stanek. Jednomyslně se usnesli požádat vládu, aby jim umožnila zformovat dobrovolné sbory proti banderovcům. Jednohlasně přijaté usnesení, podepsané všemi delegáty, obsahovalo závazek, že zvláštní partyzánské útvary, které mají nejlepší zkušenosti z bojů v horách, banderovské bandy zlikvidují. Zdůraznilo, že velká rodina slovenských partyzánů představuje z hlediska československé státnosti nejuvědomělejší složku slovenského národa. Republika, za kterou bojovali a krváceli, se na ně může spolehnout. Svoji pomoc si představovali tak, že je začlení do armády jako kompaktní bojové jednotky pod jejich osvědčeným velením, ale podřízené nejvyššímu armádnímu velení a vojenské disciplíně. Výzva ihned vyvolala široký a příznivý ohlas.

Konference současně žádala očistu Slovenska. Partyzáni se jí už dva roky marně dožadovali a nechtěli se už spokojovat s existujícím stavem. Vypracovali svoje požadavky očisty Slovenska od rozvratných živlů, které se vetřely do státního a veřejného aparátu, a splnění těchto požadavků načasovali do 20. září.

Za tři dny vyslali do Prahy delegaci, kterou přijal předseda vlády Klement Gottwald. Informovala ho, že podle zjištění partyzánských pracovníků ve srovnání se skutečností nesouhlasí zpráva, že banderovci mají v úmyslu jenom přejít přes Slovensko, Moravu a Čechy do amerického pásma v Německu, ale mají příkaz vyvolávat na Slovensku rozvrat, znepokojovat obyvatelstvo, brzdit konsolidační proces a tím podporovat slovenskou reakci. Banderovci nejen drancovali, ale vyhledávali a likvidovali partyzány a představitele pokrokových sil. Proto bylo třeba proti nim energicky zasáhnout.

Gottwald poděkoval partyzánům za snahu pomoci vládě řešit situaci na Slovensku a ujistil je, že jejich oprávněné požadavky předloží vládě a udělá všechno, aby byly prosazeny.

Reakce zaútočila na iniciativu nactiutrhačným způsobem.

V Tigridově Vývoji se jí hanebně vysmívali: „Náčelníci slovenských partyzánů jsou rozzlobení, jako když se píchne do vosího hnízda. Chápeme je! Tak pěkně to s těmi banderovci narafičili, taková dobrá záminka to byla - dostat do rukou samopaly a ,očišťovat´ Slovensko - a ono se jim na to přišlo. Kromě jejich komunistických manažerů v Rudém právu a Práci je nepochválil nikdo. Nebo snad pan Šmidke neví, že staví do podivného světla nejen naši armádní správu, ale hlavně ministra vnitra? Copak mu není divné, že pan Nosek neohlásil svůj projev o banderovcích na první schůzi podzimního zasedání sněmovny? Pravděpodobně proto, že to nepokládá za důležité a nechce, aby se věc přeceňovala, jak to udělali ve Svobodném slově, kde už mluví o motivaci a div nedoporučují, aby se s tím šlo do OSN.“

Svobodné slovo pokračovalo ve výpadech. Jeho redaktor Třešňák nehorázným způsobem přirovnal jednání partyzánů dokonce k řádění Hitlera a Franka a považoval jejich nábor do bojů proti banderovcům za ohrožení vnitřní bezpečnosti státu.

V polemice, která se strhla, létaly jiskry. „Slyšte!“ volalo Rudé právo, „národu nehrozí nebezpečí od ozbrojených band, ale od partyzánů, kteří se dobrovolně přihlásili do boje proti nim a na ochranu životů a majetku našich občanů. Dát partyzánům zbraně znamená podle pana Třešňáka ohrožovat demokracii. A my se ptáme, jak hájil pan Třešňák tuto demokracii, když za ni partyzáni prolévali krev? Pan Třešňák jde dokonce dál. Dovoluje si porovnávat ozbrojený postup partyzánů s akcí jednoho z největších vrahů K. H. Franka v Lidicích. Ne jen partyzáni, ale celý národ má právo žalovat takového člověka za urážku na cti! Takhle si dovoluje psát o partyzánech člověk,  který po celou dobu okupace v klidu seděl za redakčním stolem kolaborantského Českého slova.“

Slovenská Pravda odpověděla podle osvědčeného na hrubý pytel hrubá záplata: „Když jeden chudáček z Postoloprt vidí zárodek občanské války v rozhořčení odbojářů nad skutečností, že dva roky po osvobození zneklidňují naše území zbytky hitlerovských band, papír snese i takovou nehoráznost a hloupost, ale občané, vědomí si vlastní zodpovědnosti, se podle toho chovat nebudou.

Například, aby především naše partyzány přibrali ke spolupráci s armádou a Bezpečností. Máme všechny důvody věřit, že příslušní vojenští velitelé budou umět využít mravně-politický přínos, který představuje bojové nadšení našich partyzánů a jejich vůle vzít na sebe část nepříjemností a také obětí souvisejících se zabezpečování klidu na Slovensku.

Je třeba urychleně mobilizovat domluvený počet partyzánských jednotek a udělat všechno v zájmu vzájemné důvěry a praktické spolupráce. Nechť je důvěra a disciplína vedle konkrétních bojových úkolů hlavním heslem všech složek spolupracujících na rychlém očištění našeho území.

Kromě toho je třeba zabezpečit místními prostředky ty prostory, které není hospodárné a ani prakticky možné ochraňovat vojenskými jednotkami. Jsou to obce bez vojenských posádek, anebo bez silnějších oddílů Bezpečnosti, důležité závody a komunikace. Není obec, kde by se nenacházeli účastníci boje za svobodu: partyzáni, zahraniční vojáci a další antifašisté. Všichni získali bojové poznatky a je třeba, aby je dnes využili tím, že vytvoří v obcích ochranné ozbrojené oddíly, schopné znemožnit banditům přístup do vesnice, vyrozumět nejbližší posily, zneškodnit příslušníky těchto band při pokusech o sabotáže - připomeňme si časté požáry -, stejně jako znemožnit jejich spolupráci se státu nepřátelskými jednotlivci a skupinami.“ Předsednictvo Sdružení československých partyzánů protestovalo co nejrozhodněji proti hrubému osočování a štvaní.

„Partyzáni nabídli vládním činitelům své služby proti bandám fašistů z čistě vlasteneckých pohnutek a nesledují žádné politické cíle. Porovnávat jednání partyzánů s činy Hitlera a Franka je nezodpovědný útok proti československým partyzánům, kteří zůstanou strážci odkazu národní revoluce a lidově demokratické formy našeho státu.

Českoslovenští partyzáni nabízejí dobrovolně své služby a znalosti proto, že mají zkušenosti a velmi dobře ovládají taktiku boje, kterou bandy používají. Naší jedinou snahou je urychleně zabezpečit klid, pořádek a bezpečnost našich spoluobčanů, aby mohli veškeré úsilí věnovat splnění dvouletého plánu.“

V pokračující polemice Rudé právo dodalo: „Obviňujeme Svobodné slovo, že ve své zarytosti proti bojovníkům za národní svobodu zašlo tak daleko, že chrání cizí ozbrojené fašistické bandy na našem území a reklamuje pro ně možnost klidně přejít přes republiku do Německa. Pokud není tato činnost pomáháním banderovcům a poškozováním zájmů Československé republiky, co to potom je?“

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z třetí části, ze stran 398-401

nakladatelství Futura, Praha 2014, ISBN 978-80-88035-04-6