Banderovská OUN

Z provokací, křivých přísah, bratrovražd a zlodějství se stal systém a metody činnosti organizace pod vedením Jaryho a Bandery. Ukrajinská společnost se odvrací od Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN).

Všechny pokusy zachovat jednotu byly marné. Nepochodil ani abwehr. A tak od této chvíle existovala melnikovská OUN a banderovská OUN. Spory se promítly do celé činnosti na smrt znepřátelených frakcí. Obě si zřídily výzvědné služby a nasadily si je navzájem do organizací. Tito velmistři intrik se neštítili ničeho. Vyráběli dezinformace, vyráběli falešné dokumenty, sbírali na sebe zprávy, šířili pomluvy, polopravdy, podvrhy, obviňovali se z korupce, pracovali nej špinavějšími metodami, obnažujíce registry protivníkových hříchů, opovrhujíce jedni druhými, předstihujíce se v domýšlivosti a vychvalování sama sebe.

Rozštěpení se projevilo nejostřeji v období příprav německého útoku proti Sovětskému svazu.

Banderovci v tajné instrukci z května 1941 instruovali:

Na území osvobozeném od Sovětů OUN vytvoří administrativně-politický aparát, jehož funkcionáři budou vykonávat všechny povinnosti podle příkazů organizace nacionalistů pod Banderovým vedením.

V paralelní instrukci melnikovci nařizovali:

V případě války Německa se Sovětským svazem v oblastech osvobozených od Rudé armády ihned proklamovat obrodu ukrajinského státu v čele s vůdcem Andrejem Melnikem.

Abwehr se naposledy pokusil smířit beznadějně nejednotné rozvášněné rivaly na jaře roku 1941 v okupované Praze. Opět za účasti Jaryho. Neúspěšně.

Bandera se vrátil bohatší o naději a se sebevědomým poznatkem: je už natolik silný, aby vyhlásil, že vůči melnikovcům projevil dostatek dobré vůle, nyní však už nastal čas rozhodných činů. Ihned svolal do Krakova valné shromáždění.

Šedesát delegátů zrušilo usnesení římského kongresu z roku 1939, vůdcem zvolilo Banderu, postavilo mimo organizaci členy, kteří se nepodřídili přijatým usnesením, zakázalo všem organizacím nacionalistů, tedy i melnikovcům, používat název OUN, schválilo nový statut, vytyčilo úkol vytvořit buržoazní ukrajinský stát rozprostírající se od Nowého Targu, Lublinu a Bialystoku k Volze a Kavkazu, jakousi kopii fašistických diktatur, podle hesel Ukrajina pouze Ukrajincům, Rovnost práv pouze pro Ukrajince a Kdo není Ukrajinec, ten nemá právo na existenci v novém státě.

Valné shromáždění poukázalo na nevyhnutelnost urychlené výchovy, školení a přípravy nových kádrů nejrůznějšího zaměření. Rozhodlo vytvořit vlastní ozbrojené síly, legální i tajné. Vedle mnohých dalších usnesení přijalo také rozhodnutí o stranickém pozdravu podle nacistického vzoru: vzpažená pravice doprovázená slovy Sláva Ukrajině.

Rozumí se, že Melnik banderovskou akci odmítl. Jenže už mu povolily nervy. To, co vyhlásil, byla hysterie, i když pravdivá:

„Klika zločineckých hlupáků vede OUN do katastrofy. Demoralizovaly ji peníze, rekvizice a zlodějny, masový příliv kriminálních živlů, zločinu proti vlastním bratrům. Jsme svědky morálního rozkladu, masového růstu donašečů, provokatérů a bratrovrahů.“

Abwehr vzal rozpad na vědomí. Ne že by s ním nekalkuloval. Taková varianta by přece byla v přímém rozporu s jeho osvědčenou zásadou - rozeštvi jedny proti druhým a využívej toho. Nečekal ho však tak brzo, v nejnevhodnější dobu: při přípravách na přepadení Sovětského svazu. Téměř od večera do rána se ocitl před problémy, které nesnesly odklad. Jak spor řešit, koho vybrat, jakou komu přidělit roli. Nakonec dostali přednost militantní banderovci. V jejich prospěch hovořily větší diverzní a teroristické zkušenosti, odvážnější aktivita a bojovnost, znalosti konspirativní a výzvědné činnosti, větší popularita a stále rostoucí Banderova autorita. Pověst opravdu roste tím, jak se šíří. Fama scescit eundo. Počítali s jejich bojovým nasazením především na sovětském území.

To však vůbec nemělo znamenat, že Melnika odepsali. Tradičně dvojaká hra abwehru vždy a chytře počítala s variantami. Melnikovce znali jako loajálnější a spolehlivější partnery, než jakými byli extrémnější banderovci. Počítali s nimi proto především v administrativě, v policejních a strážních službách. Kromě toho o melnikovce projevovala trvalý zájem SS, která konkurovala abwehru.

Během příprav na přepadení Sovětského svazu si banderovci stanovili úkoly: vytvořit vojenskou jednotku; zformovat pochodové skupiny, které budou organizovat úřady, policii a armádu na obsazeném sovětském území; vyvolat povstání v sovětském týlu, uchopit moc, vytvořit vládu a Němce postavit před tuto holou skutečnost.

Takový plán, přinejmenším jeho poslední část, však nebylo možné uskutečnit bez jednání, nebo alespoň rozhovorů s nacistickým vedením. Ale oficiální kruhy říše byly nadále krajně obezřetné a vztahy stále nenavazovaly. Držely si banderovce od těla a spoluprací pověřovaly výhradně zvláštní služby a wehrmacht, které toho také náležitě využívaly. Také tentokrát na žádost banderovského vedení setkat se s představiteli oficiálního nacistického vedení reagovaly účelově. Pustili je pouze do úrovně šéfa krakovského gestapa.

Přímá politická jednání nebyla pro Banderu jenom prestižní otázkou. Musel počítat s protivníky, kteří mohli ze situace vyvozovat, že se neumí u Němců prosadit, nezískal si jejich důvěru a patřičnou vážnost. Proto v tomto směru vyvinul veškeré úsilí. Na zmatenou směs jeho naléhavých signálů odpovědělo gestapo pouze tím, že se rozhovorů mohl účastnit sám Bandera. A navíc si nejdříve vyslechli názory jeho nejbližších spolupracovníků, kteří jako závdavek zredigovali a odeslali Hitlerovi podlézavý oslavný telegram. To byl první signál, že se ve vztazích něco pohnulo. Bylo to však jenom zdání. Úroveň spolupráce se nezměnila, i když došlo k úplné shodě stanovisek a stalo se něco neslýchaného. Němci vyplatili Banderovi na podporu jeho činnosti závratnou sumu dva a půl milionu marek. Tolik, kolik dostával předtím Melnik na celý rok.

Favorizovaní banderovci se pustili naplno do příprav. Abwehr přijal do zvláštních kursů jejich kádry vybrané jako velitele oddílů, kteří měli být vyslaní na Ukrajinu a po jejím obsazení hned uchopit moc, dříve, než to udělají melnikovci. Němci však měli větší zájem o výcvik vyzvědačů a diverzantů, kteří mohli v případě potřeby stejně dobře velet bojovým oddílům. Abwehrstelle 202, kterému svěřili přípravu těchto kádrů, je cvičil ve čtyřech výcvikových táborech u slovenských hranic. V Krynici, Dukle, Barwinku a Kamenici. Uprchlíky z Podkarpatské Rusi školili ve zvláštním středisku v Brandenburgu, odkud je vysílali do sovětského týlu.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z první části, ze stran 170-172

nakladatelství Futura