Š. Bandera a UPA
Na jaře roku 1941 jsem byl vězněn v policejní věznici v Berlíně na Alexanderplatzu. Se mnou byl vězněn jeden norský odbojář, který byl odtransportován k soudu do Norska. Zbyl jsem v cele, kde byla tři lůžka, sám. K večeru přišli noví vězňové. Zjistil jsem, že oba jsou z území Haliče a že přijeli do Berlína s úmyslem získat od Němců zbraně, aby mohli bojovat proti SSSR. Jejich domovina byla tehdy pod správou Sovětského svazu.
V cele mi začali vykládat ukrajinské dějiny. Byli velmi překvapeni, že jsem znal Síč, Chmelnického, ale i Tarase Bulbu a jiné hrdiny ukrajinských dějin. Již dříve jsem si totiž oblíbil historické romány Sienkiewicze a tak mi tyto údaje byly známé. Naopak jsem jim vykládal o prvních dějinách ruských Slovanů na Kyjevské Rusi, o ruských hrdinech, jakými byli Čurila Plenkovin, Ilja Muromec. Citoval jsem jim nějaké verše i z díla Karla Havlíčka Borovského „Křest sv. Vladimíra.“ I o tom věděli, ale jaksi se k tomu nehlásili.
Proč byli zavřeni? Tehdy to bylo několik měsíců před napadením Sovětského svazu nacistickým Německem. Německo potřebovalo klid a mír, aby ostražitost sovětů byla ukolébána. A tak ukrajinští chlapci se octli v policejní cele. Byl jsem s nimi asi jeden měsíc. Debaty mezi námi nebraly konce Samozřejmě jejich názory a moje byly zcela odlišné. Oba Ukrajinci byli vysokoškolsky vzdělaní, takže nedošlo k žádné jiné než slovní konfrontaci. Tehdy jsem byl orientován spíše na Anglii. Jejich názory jsem respektoval.
Po roce 1945 jsem sloužil u pohotovostního pluku SNB, který zakročoval proti banderovským bandám, které přecházely přes Československo dále na Západ. Potravu i jiné potřeby si opatřovaly loupením i vražděním. Znám případ aspirantské školy, která byla též nasazena proti benderovcům. Přesto se bezstarostně slunili kdesi na louce v Nízkých Tatrách. Byli povražděni. Benderovci z nich stáhli i uniformy, zmocnili se jejích zbraní.
Když jsme člena banderovské skupiny dopadli, tak jsme jej vyslechli. Žádné střílení se nekonalo, jak se někdy dovídáme z našich médií. Pokud člen bandy měl na svědomí nějaký trestný čin, spáchaný na našem území, předali jsme ho orgánům činným v trestním řízení. Když jsme mu nic nemohli dokázat, putoval do země, odkud přišel.
Od polských vojáků vím, že banderovci v Polsku vyvražďovali celé vesnice, zejména se zaměřovali na Židy, kteří se vraceli z nacistických koncentračních táborů. A tak nejednou jsem si vzpomněl, kde asi skončili moji spoluvězni z r. 1941.
V dubnu 1947 jsem od Sboru SNB odešel. Usídlil jsem se na Sokolovsku. Z obce Libavské Údolí, kde byla taneční zábava, jsem vyprovázel svoji tanečnici do Kolové, sousední osady. Když jsme šli lesem, ucítil jsem kouř. Za chvíli jsem uviděl tlupu asi deseti banderovců, jak opékali nějakou zvěř. Rychle jsem vyprovodil dívku domů a spěchal jsem zpět. Zavolal jsem do Kynšperku n.O. na SNB. Ale než na místo došla pohotovost a vojsko, byli banderovci pryč. Na místě bylo jen polovyhaslé ohniště. Banderovci již byli někde na pochodu do západního Německa. Touto cestou se mohl do Bavorska dostat i Š. Bandera.
Benderovci zanechali nejenom v Polsku, ale přímo i na Ukrajině, mnoha zla, odporných zločinů, tisíce mrtvých. Proto se velmi podivuji, jak mohl prezident Juščenko prohlásit zločince S. Banderu hrdinou Ukrajiny. Připomíná mi to jedno české přísloví: „Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá“.
Jiří John
J a r o s l a v H o n z á k
BANDEROVSKÁ APOKALYPSA
I.
Úvod
Na podzim roku 1999 byl v cyklu „30 návratů majora Zemana“ odvysílán dokumentární pořad ČT 1 pod názvem „Akce B“. V něm televizní diváci se ve velmi stručné formě dozvěděli o některých událostech z banderovských vpádů na území tehdejší ČSR v letech 1945-1948.
V tomto přibližně půlhodinovém pořadu vystupovali naši přední historici i tehdejší aktéři a pamětníci těchto událostí, včetně příslušníků Pohraničního pluku SNB Slovensko (ve kterém jsem rovněž dostal omezený prostor pro mé vystoupení). Našim protipólem byly výpovědi několika řecko-katolických kněží, kteří tehdy byli za svoji aktivní spolupráci s banderovci trestně stiháni a odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětím svobody. Velkým přínosem tohoto pořadu bylo erudované vystoupení našeho předního odborníka na problematiku ukrajinského nacionalismu PhDr. Jana Fialy. V něm J. Fiala na konkrétních faktech názorově přiblížil televizním divákům cíle a záměry banderovců s jejich vpády na území ČSR. O těchto dramatických událostech naše současná generace takřka nic neví.
Je pochopitelné, že v tak krátké době nelze postihnout tuto velmi rozsáhlou, náročnou a stále kontroverzní problematiku, na které jsou i v současnosti v odborných kruzích historiků, politologů, publicistů i v laické veřejnosti diametrálně odlišné názory. Jde především o to, z jakého úhlu pohledu, vnitřního přesvědčení, ale i pocitu osobní odpovědnosti tito aktéři přistupují k historickým faktům.
Domnívám se, že pokud má být správně pochopena podstata této velmi složité kauzy, je nutno ji posuzovat a hodnotit komplexně a to v širokém spektru historických událostí, kterými Ukrajina a celý ukrajinský národ procházel po celá staletí od časů Kyjevské Rusi až po současnost. Jen tehdy pochopíme příčiny, průběh a následky tohoto „martyria“, kterým muselo procházet mnoho generací Ukrajinců. To má přímou vazbu na některé specifické rysy národnostních, náboženských, ekonomicko-sociálních a kulturních aspektů, které tak výrazně formovaly a po celé generace ovlivňovaly mentalitu i životní styl Ukrajinců, jež se vymykají našemu středoevropskému chápání.
Proto ani já se v této práci nečiním nárok na „absolutorium“, činím tak z pohledu a zkušenosti tehdy 20tiletého strážmistra SNB, který ve druhé polovině roku 1947 tuto banderovskou anabázi prožíval. Tyto moje vlastní poznatky se snažím konfrontovat s publikacemi, a vědecko odbornými pracemi našich i zahraničních autorů, vyšlých za poslední půl století, se kterými jsem se až dosud seznámil.
Mnoho cenných údajů jsem též získal v době existence muzea SNB a vojsk FMV ČSSR, kde se nacházela rozsáhlá dokumentace o činnosti příslušníků Pohraničního pluku SNB Slovensko z let 1947-1948. Dále ze vzpomínek mých kamarádů a velitelů z pluku SNB. Rovněž z vyprávění a vzpomínek mých známých a osobních přátel z řad příslušníků čsl. Armádního sboru v SSSR, kteří měli bohaté zkušenosti o působení banderovců v průběhu válečných operací. V neposlední řadě z četných odborných publikací mého přítele ze společných studií VŠP SNB Koloděje z let 1949-1950, PhDr. Vlastimila Kroupy.
Proto touto prací chci přiblížit čtenářům pohnuté a dramatické události z prvních poválečných měsíců a let, které krutě postihovaly velké množství obyvatel Ukrajiny, Polska i východních oblastí tehdejší ČSR a způsobily nesmírné lidské a materiální ztráty. Pokusím se též vylíčit životní osudy alespoň některých (dnes neznámých a současným režimem zapomenutých) vojáků a příslušníků SNB, kteří v nelítostných bojích proti tomuto nebezpečnému nepříteli, ohrožujícímu integritu tehdejší ČSR, položili své mladé životy.
1. kapitola
Historické kořeny vzniku ukrajinského nacionalismu, formování a utváření Kyjevské Rusi, osudy ukrajinského národa v novodobých dějinách
Ukrajinský nacionalismus měl hluboké kořeny v dávné minulosti, který gradoval v průběhu prvé i druhé světové války, jež jim však vtiskly svůj osobitý charakter a staly se odrazovým můstkem jejich agresivních imperiálních cílů a záměrů.
Představitelé ukrajinského nacionalismu opírali a zaštiťovali své ideje historií Kyjevské Rusi, která na počátku druhého tisíciletí byla jednou z nejmocnějších východoevropských zemí, rozkládající se od Vysokých Tater, zabírající celé Polsko, většinu Pobaltí, Ukrajinu i část nynějšího evropského Ruska. Největšího rozmachu dosáhla za vlády knížete Vladimíra Velikého (přezdívaného po vzoru našeho knížete Václava, za svatého). Kníže Vladimír se stal pro všechny ukrajinské generace idejí ukrajinské státnosti a požíval takovou úctu jako u nás sv. Václav, Karel IV., Jan Hus, Žižka a další velikáni naší historie. Jeho jménem a symbolem se zaštiťovali i banderovci při páchání těch nejsurovějších zločinů.
K ochraně pohraničních oblastí rozsáhlé Kyjevské Rusi byly utvářeny jednotky Karpatských a Záporožských Síčovců, Svobodného kozáckého bratrstva a řady dalších uskupení, které plnily obdobnou úlohu jako naši Chodové, Portáši apod.
Od konce 12. století začaly pronikat do východoevropských krajin početné kočovnické hordy Mongolů, Tatarů a později i Turků, proti kterým nebyla uchráněna ani Kyjevská Rus. Rovněž i pozdější expanze Poláků, Litevců, ale též i východních Rusů, zapříčinily postupný rozklad a konečný zánik Kyjevské Rusi. Tak území dosud homogenně obývané jedním národem Ukrajinců, se po dlouhá staletí dostává do područí různorodých státních celků s diametrálně rozdílnými společensko-civilizačními a kulturními oblastmi.
Západní území se stávají především součástí polského království. Po jeho konečném rozpadu koncem 18. století se o tato území poděluje Rakousko-Uhersko i carské Rusko, které si mezitím podmanilo rozsáhlá území východní Ukrajiny. V roce 1815 rozhodl tzv. Vídeňský kongres o připojení volyňské oblasti k carskému Rusku. V důsledku toho se velká část území obývaného Ukrajinci stala součástí ohromné ruské říše. Jejich úděl byl obzvláště svízelný. Carské Rusko se stalo skutečným žalářem národů. Tento režim neuznával Ukrajince za svébytný národ a nazýval je Malorusy. I území, které Ukrajinci obývali, bylo oficiálně pojmenováno Malorusko. Bylo jim upíráno právo užívat vlastní jazyk a ve všech sférách státní a veřejné správy se prováděla násilná rusifikace, především ve školách, v armádě, na úřadech atd.
Přes tento tvrdý národnostní útisk si většina Ukrajinců uchovala svůj vlastní jazyk, kulturu i národní povědomí o své minulosti. Obdobně tomu bylo i v náboženské otázce. Většina Ukrajinců se od počátku 17. století hlásila k řecko-katolické církvi, která se vyčlenila z církve pravoslavné, jako určitý protest proti ruské, polské a maďarské nadvládě. Řecko-katolická (uniatská) církev přijala do své věrouky římsko-katolická dogmata, uznala za jedinou hlavu církve římského papeže, ale na druhou stranu si ponechala původní pravoslavnou liturgii, staroslovanský bohoslužebný jazyk apod. Jako pravoslavní, tak i řecko-katoličtí kněží nemusí žít v celibátu. Na rozdíl od pravoslavných popů si však většina řecko-katolických kněží (paruchů) holí své brady. O řecko-katolické církvi se podrobněji zmiňuji proto, aby čtenáři pochopili jakou úlohu sehrávala tato církev, především její kněží za druhé světové války i v poválečném období při banderovských tažení na Ukrajině, v Polsku i v ČSR.
Ani pod polskou a rakousko-uherskou nadvládou se Ukrajincům nežilo lehce. I zde byl na ně činěn nátlak na jejich odnárodnění, jak z maďarské, tak z polské strany. Obdobně tomu bylo v náboženské otázce, aby přešli do lůna římsko-katolické církve. Přes uváděné nedostatky, docházelo v Rakousko-Uhersku od 70. let 19. století k částečné liberalizaci v politické, školské i kulturně-výchovné sféře, což mělo pozitivní vliv na rozvoj národního uvědomování ukrajinské inteligence. Rozšiřovala se síť základních a středních škol s ukrajinským jazykem. Dynamicky se rozvíjela průmyslová výroba. Uskutečňovala se též rekonstrukce a modernizace zemědělství. Řada Ukrajinců odcházela pracovat do zahraničí, především do velkých průmyslových závodů v celém Rakousko-Uhersku. Mnoho Ukrajinců odjíždělo se svými rodinami za prací do Ameriky nebo Kanady, kde se natrvalo usadili. Současně v těchto regionech utvářeli početné krajanské spolky, které pak zpětně v dalších desetiletích ovlivňovaly vývoj událostí na Ukrajině, především po skončení první světové války.
Kulturní úpadek Ukrajinců pod carskou mocí pokračoval i počátkem 20. století. Do roku 1905 byl uplatňován absolutní zákaz publikace jakýchkoliv tiskovin v ukrajinštině. V důsledku toho bylo v této době cca 80 % ukrajinské populace negramotné. Tuto svízelnou situaci se pokoušeli řešit ukrajinští kulturní buditelé prostřednictvím kulturních spolků, čítáren a vzdělávacích nadací. Při tom však museli svádět tvrdé střety s carskou byrokracii, která je za tuto činnost zatýkala a posílala do vyhnanství. Až po roce 1910 dochází k částečné liberalizaci, kdy již bylo možné legálně vydávat ukrajinské tiskoviny. Represe proti ukrajinskému hnutí neprováděly pouze orgány carského ministerstva vnitra.. Do toho se aktivně zapojovaly i bojůvky ruské extrémní pravice , zejména Svaz ruského národa a Klub ruských nacionalistů, založený v roce 1908 v Kyjevě. Vzmáhající se agresivní ruský nacionalismus vyvolal otevřený národnostně-politický konflikt Ukrajinců s Rusy. V prvé řadě pak konflikt s masovým hnutím ruských nacionalistů na samotném území Ukrajiny.
V průběhu válečných událostí první světové války bylo obyvatelstvo na území Ukrajiny mimořádně postiženo. Na podzim roku 1914 zastavily carské orgány vydávání všech ukrajinských novina časopisů a zakázaly činnost ukrajinských spolků. Mnoho ukrajinských činitelů bylo uvězněno., další byli posláni do vyhnanství. Přes tuto tvrdou persekuci založili levicoví emigranti z východní Ukrajiny v letech 1915-1916 ve Lvově „Svaz pro osvobození Ukrajiny“. Tato organizace později přesídlila do Vídně. Zde rozvíjela širokou propagandistickou činnost v hlavních evropských jazycích a vydávala množství popularizačních brožurek o Ukrajině a ukrajinském hnutí. Dále též vysílala i své zástupce do evropských hlavních měst. Díky tomu se ostatní Evropa začala seznamovat s existencí Ukrajiny a s cíli ukrajinského hnutí. Mimo to se zaměřila na práci s ukrajinskými zajatci z ruské armády. Z nich se pak zformovaly divize tzv. modrokabátníků a šedokabátníků, které měly být při vhodné příležitosti nasazeny proti carskému Rusku.
I Ukrajinci žijící na území Rakouska-Uherska si uvědomovali, jaké nebezpečí by jim hrozilo, kdyby carské Rusko v tomto konfliktu zvítězilo a na tomto území nastolilo „carské pořádky“. O tom se přesvědčili krátce po vypuknutí války, kdy ruská armáda po dobu několika měsíců obsadila celou západní Ukrajinu a dostala se až na východní Slovensko. Z těchto oblastí bylo zatčeno asi 12 000 tamních Ukrajinců, kteří byli odsunuti do internačních táborů za Volhou a na Sibiř. Tvrdě byla pronásledována i řecko-katolická církev. Při ústupu ruských vojsk z Haliče pomsta směřovala naopak vůči přívržencům Moskvy i proti ukrajinským činitelům, kteří v tomto prostoru zůstali. Maďarské vojenské jednotky pak neblaze prosluly krutým terorem proti zcela nevinným Ukrajincům a Rusínům.
Další komplikace ukrajinské otázky byla role a postavení národnostních menšin na Ukrajině, které představovaly cca 1/3 celé populace. Především šlo o Rusy, Poláky, Židy, Litevce, Němce atd. V prostoru Volyně bylo ve druhé polovině 19. století usídleno několik desítek tisíc Čechů, kteří se na popud carské vlády nastěhovali do oblastí: Rovno, Luck a Vladimír Volyňskou.
Rozdílnost těchto vývojových cest ukrajinské problematiky se ještě více prohloubila jak v průběhu válečných událostí od roku 1914, tak i událostmi únorové a říjnové revoluce 1917. Od té doby až do roku 1922 procházela celá Ukrajina peklem občanské a intervenční války. Po dobu plných 5ti let prožíval ukrajinský národ doslovnou kalvárii. V čele rodícího se ukrajinského státu se v této době vystřídala celá garnitura ambiciózních politiků, kteří chtěli obnovit její slávu a integritu z časů Kyjevské Rusi (Hetman Skoropadský, Petljura, Čechovskyj, Vynyčenko,“baťko“ Machno a řada dalších). Celá Ukrajina se octla v bratrovražedné občanské válce, kde „bílí“ bojovali proti „rudým“. Počátkem roku 1919 se Rudá armáda zmocnila rozsáhlých území východní Ukrajiny, obsadila Charkov, Kyjev a doslova se dostala až k hranicím se západní Ukrajinou, s cíle nevpustit vojska Dohody do tohoto prostoru a nepřipustit tak jejich vpád na ruské území.
V létě 1919 zaútočila na území Ukrajiny bělogvardějská armáda generála Denikina, která usilovalo o obnovení carské monarchie a znovuvytvoření jednotného a nedělitelného Ruska. Denikinovi se podařilo ovládnout velkou část ukrajinského území, kde nastolil „bílý teror“ s cílem zničit vše, co jakkoliv připomínalo nedávnou existenci ukrajinské státnosti. Zvláštní kapitolou Denikinovy hrůzovlády byly systematické pogromy proti židovskému obyvatelstvu, během nichž zahynulo několik desítek tisíc Židů. Po porážce Denikinovy armády na Ukrajině zůstaly v zemi rozdrobené ozbrojené oddíly v počtu několika set tisíc bojovníků, prodchnutých anarchokozáckým a zároveň nacionalistickým duchem. Spojit tyto rozdrobené oddíly pod jednotné vedení a velení bylo nemožné. Aby však této tragédie nebyl konec, zaútočily se severozápadu na zeslabené ukrajinské jednotky početná vojenská uskupení polského generála Pilsudského, se záměrem obsadit co největší část ukrajinského území. Aby Polsko získalo prostor od Baltu k Černému moři nebo se alespoň dostalo až k povodí Dněpru. Z jihozápadu pak hrozila rumunská agrese.
V polovině dubna 1919 zahájila polská armáda mohutnou ofenzívu, ke které se 24.4.1919 přidali i Rumuni. Nedostatečně vyzbrojené jednotky haličské armády nedokázaly čelit tak mohutnému tlaku a ve druhé půli července 1919 se zbylé jednotky haličské armády stáhly za východní hranice Haliče. Poté byly začleněny do armády ukrajinského Direktoria. Zbytky haličských vojsk byly zdecimovány v bojích na Kyjevsku a Podolí na jaře 1920.
V červnu roku 1920 se pokusila vojska generála Wrangela ofenzivou z Krymu ovládnout jižní oblasti Ukrajiny, s cíle získat i Donbas. Rudá armáda přešla na podzim téhož roku do protiofenzivy a do konce roku 1920 skoncovala jak s pozůstatky generála Denikina, tak i s armádou Wrangela. Rovněž tak vojska RA v průběhu roku 1920 vytlačila polskou armádu z Volyně a Haliče a v říjnu 1920 bylo s Poláky uzavřeno příměří.
Čelní představitelé Haliče a s nimi mnoho řadového ukrajinského obyvatelstva emigrovalo před polskou okupací. Mnoho Haličanů našlo útočiště a novou vlast i v Československu. Takto dobyté území Haliče a západní Volyně se stalo dalších 20 let součástí Polska.
V období exodu, po ukončení válečných operací a následné občanské a intervenční válce na celé Ukrajině a sovětského Ruska, emigruje velké množství Ukrajinců a Rusů. Tito se usazují v různých zemích Evropy, USA a v Kanadě. Řada ukrajinských emigrantů se postupně zapojila do protipolské a především protisovětské činnosti s cílem získaní dalších spojenců v boji za vytvoření jednotné nezávislé Ukrajiny.
Již krátce po vzniku ČSR se v letech 1919-1921 usazují na našem území tisíce Rusů a Ukrajinců, především z řad technické a humanitní inteligence, šlechtici, kněží, učitelé, lékaři, inženýři, bývalí carští důstojníci apod., kterým naše republika velkoryse poskytla dobré existenční a životní podmínky. Řadu z nich přijala do státní a veřejné správy. Mnoho Ukrajinců se usadilo na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde získali významné posty v různých společenských oborech.
2. kapitola
Činnost a organizace ukrajinských nacionalistů (UN) mezi 1. a 2. světovou válkou.
Po ukončení válečných operací první světové války a potlačení protisovětských (bělogvardějských) sil na území sovětského Ruska a Ukrajiny, došlo k emigraci velkého počtu odpůrců sovětského zřízení. Tito našli nové domovy v různých zemích Evropy i severní Ameriky. Mnozí těžko prožívali tuto těžkou situaci a hledali způsoby, jak se s ostatními krajany integrovat a neztratit perspektivu a důvěru, že se jednou budou moci vrátit do původní vlasti. Snažili se navazovat kontakty s ostatními krajany, kteří byli usídleni v dalších zemích.
Na těchto principech byla v roce 1927 svolána do Vídně první konference zástupců všech Ukrajinců-emigrantů, kteří se usnesli vytvořit jednotnou organizaci reprezentující a hájící jejich zájmy. Za tím účelem byla vytvořena Organizace ukrajinských nacionalistů (dále jen OUN), která si vytkla za cíl bojovat všemi prostředky za obnovu svobodné a nezávislé Ukrajiny. Do jejího čela byl postaven bývalý plukovník carské armády Evžen Konovalec. Jemu se v krátké době podařilo shromáždit početný štáb zkušených spolupracovníků z různých oborů, jako vojáky, zpravodajce, diplomaty, učitele, kněze a další intelektuály z řad technické i humanitní inteligence. Vedení OUN pak zahájilo rozsáhlou propagandistickou kampaň, především na sovětské Ukrajině, ve východních oblastech Polska, na Podkarpatské Rusi i v Bukovině. Pomocí tzv. „nelegálů“ se pokoušeli dostat na sovětskou Ukrajinu, kde navazovali kontakty s odpůrci sovětského zřízení, které připravovali na jejich budoucí zpravodajskou a diverzní činnost. Představitelům OUN bylo v té době zřejmé, že nemohou docílit vlastními silami a prostředky svržení sovětského zřízení na Ukrajině. Že bude nutné hledat další spojence pro společný boj proti svému úhlavnímu nepříteli - SSSR.
Především po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 se vedení OUN naskytl velký prostor pro realizaci svých plánů. Konovalec a další vedoucí funkcionáři OUN navazovali osobní kontakty s představiteli německých zpravodajských služeb, především Abwehru, odkud jim byla poskytována potřebná materiální, technická i finanční pomoc. Od konce 20. let docházelo na území východního Polska k rozsáhlým záškodnickým a teroristickým akcím OUN. V tomto prostoru se podařilo zorganizovat a vycvičit větší počet těchto záškodnických skupin. Tyto pracovaly konspirativně. Přepadávaly pošty, banky, narušovaly komunikace, podpalovaly usedlosti občanů polské národnosti a organizovaly atentáty na čelní polské představitele. Do vedoucích funkcí OUN se v těchto oblastech dostávali tehdy naprosto neznámí Ukrajinci, Roman Šuchevič, Stefan Bandera, Piotr Fedoryv, Vasil Myzernyj a někteří další, kteří seč během několika let stali neomezenými vládci jednotek UPA a měli na svědomí desítky tisíc zmařených životů. Na tuto teroristickou a záškodnickou činnost OUN prováděly polské bezpečnostní síly odvetná opatření, kterými postihovaly nejen provinilce, ale i širokou ukrajinskou komunitu, která na těchto akcích neměla žádnou účast.
Řada dalších teroristů se z obavy před zatčením uchýlila do ČSR, Německa, Litvy, Rumunska a dalších evropských států. Především pak v Německu se stali vhodným objektem Abwehru a dalších německých zpravodajských služeb, které je připravovaly pro další záměry fašistického Německa.
Zde bych chtěl poukázat, jak představitelé předválečného Polska ignorovali základní lidská a občanská práva ukrajinského obyvatelstva. Jednali takřka totožně s „praktikami“ carského Ruska. Polské úřady se dokonce snažily vymýtit samotný pojem Ukrajina, či Ukrajinec, když obyvatele východních oblastí Polska oficiálně označovaly za „Ruteny“. Celé toto východní teritorium převážně obydlené Ukrajinci bylo nazýváno „Východní Malopolsko“. Výmluvně o tom svědčí následující výrok polského ministra vnitra Stanislava Grabskiho: „Žádný ukrajinský národ neexistuje, ukrajinský národ je výmysl komunistů, propagandistická fabulace.“ Tehdejší vládní polské noviny „Slowo polskie“ doslova uvedly: „ Ukrajincům chybí jakýkoliv smysl pro organizaci a státní instinkt. Chybí jim právní a vlastně jakákoliv duchovní kultura, nezbytná k tomu, aby mohli spravovat vlastní zemi a mít svůj vlastní stát.“
Podnětem k násilné polonizaci ukrajinských oblastí se stal zákon z 31.7.1924, jenž deklaroval jako výlučný státní jazyk na území Polska polštinu. Tímto aktem byla zahájena likvidace menšinového školství. V květnu 1926 provedl generál Pilsudski státní převrat, kterým byl zaveden tzv. „sanační režim“. Ten byl v první fázi tvrdé „polonizace“ vystřídán pružnější taktikou poskytování určitých ústupků v národnostních otázkách. Avšak po několika letech se vše vrací do starých kolejí. Znovu je tvrdě postihováno ukrajinské školství. Polské vládnoucí kruhy se nažily provádět postupnou asimilaci Ukrajinců s Poláky. Události po 1.9.1939 však nabraly jiný kurz, který měl tragický dopad na oba tyto slovanské národy dosud žijící v jednom státě.
3. kapitola
Připojení Podkarpatské Rusi k ČSR, působení a činnost ukrajinských nacionalistů na území východního Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Připojení tohoto území k nově vzniklé ČSR mělo svoje specifika. Při vzniku ČSR 1918 neuvažovali její hlavní protagonisté Masaryk, Beneš a Štefani, že by tato oblast mohla být její součástí. Dle jejich záměrů měla být vytvořena republika Čechů a Slováků v historických hranicích těchto národů.
V průběhu r. 1918 se začali zajímat představitelé zakarpatských Rusínů žijících v USA a Kanadě o osud svých bývalých krajanů. Při jejich jednání s tehdejším prezidentem USA Wilsonem docílili, aby při versailských jednáních o uspořádání poválečných poměrů v Evropě, bylo stanoveno, že toto území bude součástí ČSR. Toto rozhodnutí bylo stvrzeno mírovou smlouvou ze září 1919, jejíž zásady pak byly včleněny do čsl.- ústavy z 29.2.1920. Správu této země určoval už přijatý status z 18.11.1919, který jí dal oficiální název – Podkarpatská Rus a zemský znak.
Podkarpatské Rusi byla tehdy přislíbena autonomie. Někteří podkarpatští politikové v čele s vůdcem amerických Rusínů a pozdějším guvernérem Podkarpatské Rusi Žatkovičem, to mysleli s federativním uspořádáním ČSR vážně. Toto jejich očekáváni se však nenaplnilo. Čsl. vláda to jak na vnitřní, tak i mezinárodní bázi odůvodňovala, že na tehdejší Podkarpatské Rusi nejsou k tomu kroku vhodné podmínky (neexistence politických stran, katastrofální negramotnost většiny obyvatel, pouze 20 % bylo gramotných). Proto také řešení zásadních politických otázek spočívalo na jednotlivcích nebo menších skupinách obyvatel této země.
Území Podkarpatské Rusi bylo jednou z nejzaostalejších a ekonomicky nejslabších oblastí bývalého Rakouska.Uherska. ČSR tu musela plnit především civilizační úlohu. Poměrně viditelnější úspěchy byly postupně dosahovány v oblasti školství, vzdělávání a kultury. Ekonomický rozvoj však nadále zaostával. Více než ¾ obyvatelstva stále nacházelo bídnou obživu pouze v primitivním zemědělství a lesnictví. Závazek autonomie začala čsl. vláda realizovat až v roce 1937, kdy Národnímu shromáždění předložila dne 4.6.1937 návrh prozatímní ústavy Podkarpatské Rusi. To však již bylo příliš pozdě. Gradující sled vnitro a mezinárodně politických událostí z let 1938 a 1939 tvrdě postihl i život obyvatel Podkarpatské Rusi. Tamní politikové využili tehdejšího chaosu, který nastal po mnichovském diktátu, kdy v říjnu 1938 prosadili autonomii Podkarpatské Rusi, oficiálně přejmenovanou na Karpatskou Ukrajinu. Při tom však její představitelé pomýšleli na opuštění svazku s ČSR a vytvoření vlastního ukrajinského státu. Snaha o opětné ovládnutí této oblasti projevovalo hortyovské Maďarsko, podporované Polskem a v březnu 1939 i Německem. Před tím po tzv. vídeňské arbitráži v listopadu 1938 bylo odtrženo jižní, zemědělsky nejúrodnější území Podkarpatské Rusi i s dosavadním jeho hlavním městem Užhorodem a druhým největším městem Mukačevem ve prospěch Maďarska. Novým sídelním městem se stal Chust.
Zde se musíme vrátit k událostem z 30. let. Z Polska a sovětské Ukrajiny utíkalo mnoho Ukrajinců, kterým tam hrozilo zatčení pro činnost v OUN. Československo bylo pro ně bezpečným územím, kde navíc nacházeli pomoc a podporu od svých krajanů, kteří se zde usídlili již po roce 1918. Zde také mohli bez obavy pokračovat ve své agitační činnosti, při které získávali pro své ideje ukrajinského nacionalismu mnoho stoupenců. Mnozí z těchto novodobých uprchlíků toho využívali, aby z tohoto prostoru uskutečňovali teroristické a záškodnické akce proti osobám a objektům na území Polska. Polské bezpečnostní orgány i polská vláda byly znepokojeny stále stoupajícím terorem členů OUN. Na území obývaném Ukrajinci byla přijata mimořádná bezpečnostní opatření a velmi tvrdé postihy vůči dopadeným pachatelům.
Představitelé polské vlády se proto již v polovině třicátých let obracely na čsl. vládu s požadavkem, aby bezpečnostní a justiční orgány obou států úzce spolupracovaly v boji proti těmto záškodníkům. I naše bezpečnostní a především zpravodajské orgány získávaly stále více poznatků o aktivitě těchto osob. Byly zjišťovány údaje o působnosti agitátorů OUN na rusínskou a ukrajinskou mládež, především na středních školách, ale i na naše vojáky v základní službě atd. To vše se dělo přísně konspirativně. Pokud se dotyční agitátoři nedopouštěli jiné trestné činnosti, nebyli zpravidla za to postihováni. Ideje a cíle ukrajinského nacionalismu tak postupně získávaly početné stoupence mezi Rusíny a Ukrajinci, především u mladší populace. Překotné události z roku 1938 a 1939 měly tragický dopad i na tento nejvýchodnější cíp tehdejší ČSR.
Mezinárodně politická situace ovlivňovala i další vývoj ve vrcholových orgánech OUN. Konovalec se usídlil se svým štábem v Rotterdamu v Holandsku. Již delší dobu panovaly rozpory mezi představiteli jednotlivých zahraničních skupin OUN, které usilovaly o radikálnější postup v činnosti OUN v Polsku i v ČSR. Celá záležitost byla vyřízena rázným způsobem. V květnu 1938 byl Konovalec úkladně zavražděn. Mezi odborníky z kauzy OUN převládá názor, že jeho vražda měla úzkou souvislost s názorovými rozpory a politickými třenicemi mezi ukrajinskými emigranty, pro které se Konovalec stával brzdou. Na uvolněné křeslo rychle dosedl jeho přítel Andrej Melnik, který až do té doby působil jako vedoucí funkcionář OUN ve východním Polsku. Před odchodem do emigrace jmenoval Melnik svým zplnomocněncem na území Polska Stefana Banderu. O Melnikovi a Banderovi se podrobněji zmíním v dalších kapitolách.
Nyní se opět vracím k událostem na Podkarpatské Rusi. V září 1938 se z iniciativy některých rusínských představitelů utvořila tzv. „Ukrajinská národní obrana“, která měla být jakousi protiváhou jednotek čsl. armády zde dislokovaných. V té době zde působil ve funkci zemského vojenského velitele neblaze proslulý armádní generál Lev Sychrava.
Ukrajinská národní obrana byla později přetransformována na „Karpatskou Sič“. Její posádky byly dislokovány v těchto místech: Korolevo, Iršava, Toruň, Stavné a Perečín. Do jejího čela byl jmenován D. Klympuš, fakticky ji však po vojenské stránce vedl Roman Šuchevič, pozdější hlavní velitel UPA s krycím jménem Taras Čuprinka. Do těchto jednotek vstupovaly tisíce mladých, zpravidla nezaměstnaných Rusínů, kteří zde hledali svoje alespoň skromné existenční zajištění.
Na území tehdejší Podkarpatské Rusi platily až do roku 1920 některé feudální přežitky, tzv. kobliny a rokoviny. Koblina byla určitá peněžní dávka, kterou museli rolníci a ostatní věřící odvádět řecko-katolickým kněžím. Rokovina znamenala robotní povinnost rolníků na farských pozemcích.
Zemědělství bylo v té době velmi primitivní. Rolníci stále ještě nepřešli na střídavý způsob hospodaření. Nadále byl praktikován „úhorový způsob. Použití jakýchkoliv modernějších zemědělských strojů bylo neznámé. Z celkového počtu rusínského obyvatelstva se plných 82 % zabývalo zemědělstvím. Na tzv. „bědňaky“ připadala cca 1/3 ha půdy. Taková trpasličí hospodářství vznikla neustálým dělením půdy při dědických řízeních. Tento systém nezaručoval ani velmi skromnou obživu. Lidé tam žili v neuvěřitelné bídě a chudobě. Na druhé straně několik stovek statkářů a velkostatkářů bylo majetníky 262 000 ha nejúrodnější zemědělské půdy v jižních oblastech.
Vzhledem k neurovnané a nepřehledné situaci v zemi a snahám Maďarska a Rumunska o anexi části těchto území platil na Podkarpatské Rusi až do roku 1922 výjimečný stav. I tato oblast byla zasažena v letech 1919-1920 silnými sociálními otřesy v souvislosti s vyhlášenou maďarskou a slovenskou republikou rad. O tomto revolučním kvasu na tehdejší Podkarpatské Rusi napsal poutavý román maďarský spisovatel Illes Béla „Karpatská rapsodie“.
Ukrajinští nacionalisté – sičovci stupňovali po vzoru Henleinovy SdP své požadavky na čsl. vládu v Praze, s cílem legalizovat jejich ozbrojení, aby jejich jednotky mohly dostat zbraně z armádních vojenských skladů. Sičovci stupňovali svoji agresivitu a připravovali vojenský převrat, kterým se chtěli dostat k moci. Dramatické události po 13.3.1939 jim však udělaly čáru přes rozpočet. Jednotky karpatské Siče zahájily ve dnech 13.3. a 14.3. 1939 útoky na vojenskou posádku v Chustu s cílem zmocnit se zbraní. Naši vojáci však tyto útoky úspěšně odrazili.
V noci ze 13. na 14.3.1939 zahájili maďarští honvédi vojenské operace v jižních oblastech Karpatské Ukrajiny. Premiér vlády Vološin podepsal rozkaz o neprodleném vyzbrojení jednotek karpatské Siče, aby tyto jednotky mohly bránit své území před maďarskou okupací. Za této dramatické situace vyhlásil Vološin dne 15.3.1939 v chustském rozhlase nezávislost Karpatské Ukrajiny a současně požádal Berlín, aby tato samostatnost byla prohlášena „pod ochranou Říše“. Německo tento požadavek odmítlo s tím, aby maďarským jednotkám nebyl kladen odpor.
Jednotky karpatské Siče měly tehdy asi 10-12 tisíc nedostatečně vyzbrojených mužů. Mnoho z nich prošlo výcvikem u čsl. armády a spolu s několika jednotkami čsl. Armády kladly maďarským vojskům tvrdý odpor. Po necelém týdnu byl tento odpor maďarskou přesilou zlomen. Ještě asi další 3 týdny vedli síčovci partyzánskou válku v karpatských poloninách, kde agresorovi způsobili určité ztráty. Ztráty na životech sičovců však byly velké. Dle různých údajů zahynulo tehdy asi 4 až 6 tisíc těchto bojovníků.
Tyto dramatické události, spolu s okupací Čech a Moravy (vyhlášení tzv. Protektorátu Čechy a Morava), i vyhlášení samostatného slovenského státu, vyvolaly rozpaky ve vládních kruzích Anglie a Francie. Pouze SSSR vystoupil dne 18.3.1939 s ostrou diplomatickou nótou odsuzující počínání Německa i Maďarska, ale i to bylo pouze na diplomatické úrovni, bez poskytnutí konkrétní pomoci obětem této agrese. Po úplném vojenském ovládnutí Karpatské Ukrajiny nastolily maďarské vojenské a bezpečnostní jednotky tvrdé postihy proti zajatým sičovcům i civilnímu obyvatelstvu. Našim vojákům se podařilo probít a dostat se buď přes Polsko nebo Slovensko na území nově vzniklého protektorátu. I některým menším jednotkám sičovců, včetně jejich velitelů se podařilo uprchnout buď do Polska nebo Rumunska. Mezi nimi byl i hlavní velitel Siče Šuchevič, dále pověstný Burlák a řada dalších. Zajatí sičovci byli internováni v zajateckých táborech.. Po řadě složitých jednání s Němci, byla většina zajatců převezena do Německa, kde byli zařazováni do různých speciálních německých jednotek, především Abwehru. A tak skončila „ hra o velkou Ukrajinu“. Tato však měla v průběhu dalších let dramatické pokračování.
4.kapitola
Vývoj dalších událostí v roce 1939, přípravy nacistického Německa k napadení Polska, další osudy karpatských sičovců.
Hitler uspokojen tímto snadným, byť i dílčím úspěchem při řešení „ukrajinské otázky“, vydal již 3.4.1939 tajný rozkaz wehrmachtu k přípravě útoku na Polsko. Znovu se počítalo s maximálním využitím této kauzy. V dubnu 1939 se konala v Berlín ě utajovaná schůzka vůdců ukrajinské emigrace s vedoucími činiteli Německa. Jejich hlavním cílem bylo soustředění členů OUN působících v zahraničí a bývalých vojáků karpatské Siče (dosud internovaných v Maďarsku) pro využití ve službách fašistického Německa.
Neprodleně byla zřizována utajovaná střediska speciální přípravy v táborech u Vídně, Brna, v Braunschweigu, Hannoveru a v dalších místech. V těchto táborech pak byli instruktory říšské branné moci, SS a Abwehru připravováni k plnění úkolů pro budoucí špionážní, partyzánskou a záškodnickou činnost, v souladu s taktickými a strategickými záměry nacistického Německa. Výcvik byl velmi tvrdý a náročný, srovnatelný jen s výcvikem u jednotek SS. Mezi nimi byli i ti, kteří v pozdějších letech zastávali velitelské funkce u jednotek UPA, působících na území SSSR, Polska i ČSR.
Vzhledem k důsledné konspiraci těchto výcvikových středisek, není znám přesný počet frekventantů. Ještě před uváděnou schůzkou v Berlíně navazovali pracovníci Canarisova Abwehru osobní kontakty s vedoucími pracovníky OUN. Klíčové jednání bylo zpočátku vedeno s Konovalcem a po jeho zavraždění s jeho nástupcem Mělníkem. Současně byli přesvědčováni, že i oni se musí zapojit do společných akcí s německou armádou, které si vyžádá vojenské tažení proti Polsku a SSSR. O tom názorně svědčí studie německého ministerstva zahraničních věcí z 2.4.1939, ve které se mimo jiné uvádí: „Ideální by bylo pro nás (Německo), kdyby konflikt s Polskem nebyl přímo vyvolán Německem. Nyní tady v Berlíně studujeme otázku využití Ukrajinců pro tento záměr. Po přípravné fázi bychom mohli dát signál polským Ukrajincům k povstání. Ze Slovenska a Karpatské Ukrajiny bYchom posílali velké množství zbraní a munice, též bychom do boje mohli zapojit dobře vycvičené vojáky karpatské Siče. … Následný konflikt v ukrajinských oblastech Polska by dal Německu záminku k vojenskému zásahu značného rozsahu. Celý tento plán má jen jedno slabé místo … je jím možná reakce Sovětského svazu.“
Hitler přirozeně chápal, že SSSR má vlastní zájmy na západní Ukrajině a v žádném případě by nepřipustil, aby toto výhodné strategické nástupiště bylo obsazeno německými vojsky, což by okamžitě poskytlo Německu prostředek nátlaku na SSSR. Fašistické vedení proto pojímalo připravovanou válku s Polskem jen jako předehru k agresi proti Francii a Velké Británii.
Tato nacistická „velká hra“ úzce souvisela s později uzavřenou smlouvou o neútočení mezi Německem a SSSR, uzavřenou dne 23.8.1939 na dobu 10ti let. Kromě tohoto dokumentu byla podepsána i tajná deklarace dotýkající se mj. i ukrajinského území. Za pouhých devět dnů od podepsání této smlouvy Německo dne 1.9.1939 zákeřně přepadlo Polsko. Tím dnem vypukla druhá světová válka, která skončila až po kapitulaci Japonska dne 2.9.1945.
Do tohoto konfliktu byli vtaženi i členové OUN, kteří prodělali několikaměsíční výcvik ve speciálních německých výcvikových střediscích. Koncem třetí srpnové dekády 1939 byla většina z nich utajeně přepravena do severních oblastí Slovenska. Odtud se pak zapojili jak do přímých bojových akcí proti polským jednotkám, tak prováděli rozkladnou, záškodnickou a teroristickou činnost v polském zápolí. Průběh této „bleskové války“ je dobře znám, a proto se o něm blíže nezmiňuji. V prvních dnech války se Canarisův Abwehr zabýval plány na vyvolání povstání Ukrajinců v polské Haliči, za účinné podpory jednotek OUN. Spádem rychlých válečných událostí k tomu však už nedošlo. Někteří fašističtí činitelé, jmenovitě Keitel, Jodl, Canaris, po rozhovoru s Ribbentropem ještě 11.9.1939 uvažovali o možnosti vytvoření Západoukrajinského státu jako jedné z variant rozdělení Polska. Neprodleně poté se Canaris sešel ve Vídni s Mělníkem, kterému sdělil obsah tohoto jednání o vizi nezávislé (Haličské) Ukrajiny. Melnik to považoval za natolik hotovou věc, že dal pokyn k sestavení budoucí západoukrajinské vlády.
Jak známo, k tomu již nedošlo, neb tentokrát převzal iniciativu Stalin, který dal 17.9.1939 rozkaz svým vojskům k záboru tohoto území před jeho obsazením nacisty, respektive varianty vytvoření samostatné Západní Ukrajiny. Po porážce Polska byla většina bývalého polského území včleněna do tzv. Generálního Gouvernementu a část nasazených jednotek OUN se vrátila nazpět do Německa. Zde z nich byly zformovány samostatné jednotky, zbytek zůstal na obsazeném polském území, kde byl zařazován do různých okupačních institucí (starostů obcí, policejních útvarů atd).
5. kapitola
Přípravy fašistického Německa k přepadení SSSR, vytyčování taktických i strategických záměrů při formování civilní i vojenské organizace OUN v zahraničí v letech 1939-1941.
Jednou z priorit německých agresivních plánů bylo ovládnutí Ukrajiny. Pro rozpracování její zahraničně-politické strategie bylo již v roce 1934 vytvořeno zahraničně politické byro NSDAP v čele s A. Rosenbergem. Ukrajinská problematika zaujímala v této kauze jedno z předních míst. Rosenberg, který pocházel z Pobaltí, byl uznávaným expertem „východní politiky“. Proto také on a jeho štáb podrobně rozpracovával základní ideje a metody konečného řešení ukrajinské problematiky.
Rosenbergův úřad se pokoušel vytvářet koncepci „uvědomělého evropanství“ se zaměřením na problematiku střední a východní Evropy. V podstatě vycházela z osvědčené britské imperiální politiky „rozděl a panuj“. Její základní princip proto spočíval v taktice postupného rozdrobování středo a východoevropských národů a jejich vzájemnému obviňování z porušování národnostních, náboženských a sociálních práv menšin žijících na území jiných států.
Konečným cílem pak bylo snadnější ovládnutí celé střední a východní Evropy „nordickou rasou“. Proto také Rosenberg od samého počátku propagoval ideu vzniku formálně samostatných, ale ve skutečnosti plně závislých států na Německu. A právě „samostatná“ Ukrajina v tom měla sehrát svůj prim. Tato koncepce byla v souladu s tehdejšími Hitlerovými představami o uspořádání budoucího evropského a později i světového pořádku.
Tuto vizi Hitler konkretizoval v úzkém kruhu nacistických špiček tímto výrokem: „Ve středu evropského prostoru vytvoříme velké Německo… spolu sním Rakousko, Čechy, Morava a západní oblasti Polska. Bude to blok 100 milionu obyvatel nordické rasy, nedělitelný, bez cizích elementů a národů. Postupně pak bude vytvářen tzv. ´východní svaz´, do kterého budou včleněny východní oblasti Polska, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Slovensko, Maďarsko, Ukrajina, Povolží, Gruzie a další. Tento ´svaz´ však nemůže být ´svazem´rovnocenných partnerů. Bude to uskupení nám sloužících států bez vlastní armády, bez vlastní politiky i bez vlastní ekonomiky.“
Základní myšlenky nacistické okupační expanze byly tedy vypracovány a ideologicky zdůvodněny již dlouho před samotným vypuknutím 2. světové války. V praxi byla tato zahraniční politika uplatňována od roku 1938. Měla tragický dopad i na tehdejší ČSR. Rosebergův úřad se tehdy významně podílel na vizi, že vznik Velké Ukrajiny bude jedním z nejbližších cílů další fašistické expanze.
Nyní se opět vracíme k činnosti OUN v zahraničí. Mezi jednotlivými frakcemi OUN probíhaly v různých evropských státech ostré ideologické spory o taktice a strategii v boji za svobodnou Ukrajinu. Různé frakce měly diametrálně odlišné názory na jejich řešení. Od liberálně umírněných, až po extremisty, kteří prosazovali dosažení tohoto cíle použitím nejbrutálnějších prostředků, a to i proti vlastním lidu.
Tehdy se vyostřil rozpor mezi „veterány“, kteří převážnou dobu žili v exilu a mladými „radikály“, kteří řadu let vedli neúprosnou partyzánskou válku ve východních oblastech Polska. Představiteli těchto radikálů byli především Bandera, Šuchevič, Stecko a někteří další. Příčinou tohoto konfliktu byl především boj o moc a vliv v organizaci. Jeho vyostření způsobily i generační rozdíly, napjaté osobní vztahy a zásadní rozpory v otázkách taktiky a strategie boje. Tito mladí radikálové požadovali od svých vůdců zejména opuštění politiky OUN pouze na Německo, navazování kontaktů na Francii, Velkou Británii a některé další evropské státy. Zásadní prioritou však měl být boj na vlastním území Ukrajiny. V tomto směru byl uplatňován požadavek vedení neúprosného boje všemi prostředky, bez ohledu na ztráty způsobené represemi polské a sovětské moci. Členové výboru OUN byli převažně lidé staršího věku, kteří v důsledku svého života na západě tíhli spíše k umírněnějšímu a tudíž i „kultivovanějším“ metodám.
Krátce před vypuknutím války se v srpnu 1939 konal v Římě II. velký sněm OUN, kde získali převahu stoupenci Andreje Melníka, který byl opětovně zvolen předsedou OUN. V té době představovala OUN početně silnou organizaci, která jen v zahraničí měla více než 20 000 členů. Mladší radikálové však neuznávali legitimitu tohoto sněmu. O pouhých půl roku později uspořádali v únoru 1940 za blahovolného postoje německých okupantů v Krakově svůj vlastní sněm. Tento krakovský sněm neuznal platnost římského sněmu a současně rozhodl o vytvoření revolučního výboru OUN, do jehož čela byl zvolen Stefan Bandera. Od té doby vzniká paralelní existence dvou ukrajinských nacionalistických organizací (OUN-M a OUN-B). OUN-M reprezentoval melnikovské a OUN-B banderovské křídlo. Přes tyto vyhraněné názorové rozpory, obě organizace prosazovaly integrální nacionalismus o obě chtěly dosáhnou shodného cíle – nezávislost Ukrajiny. Zatím co melnikovci počítali s velkou podporou Německa, tak banderovci prosazovali myšlenku, že ukrajinská nezávislost může být docílena především vlastními silami. S blížícím se napadením SSSR však došlo ke sblížení názorů obou skupin, že právě vojenský konflikt Německa se SSSR, může v konečném důsledku vést k vytvoření nezávislého ukrajinského státu. Proto také banderovci začali postupně navazovat kontakty na představitele německých branných sil (WH, SS i Abwehru). S jejich pomocí pak v průběhu let 1940-1941 byl zformován tzv. legion ukrajinských nacionalistů, jenž se skládal ze dvou samostatných oddílů „Roland“ a „Nachtigal“. Počet vojáků v tomto legionu nebyl velký, tvořil jednotku asi o tisíci mužů. Původní záměr německého velení bylo využití těchto útvarů pro strážní službu a jejich nasazení do trestních akcí na okupovaném sovětském území. Bandera v něm však viděl zárodek budoucí ukrajinské národní armády a prostředek zvýšení mocensko-politického vlivu OUN-B. Ještě k výcviku ukrajinského legionu, ten byl prováděn zkušenými instruktory jednotek SS a byl velmi tvrdý a náročný. Legion pak byl doplněn o zkušené veterány jednotek karpatské Siče a těch, kteří v roce 1939 prošli speciálními výcvikovými středisky v Německu a protektorátu.
6. kapitola
Činnost ukrajinského legionu po přepadení SSSR, ustavení ukrajinské vlády a její neslavný konec, konflikty mezi melnikovci a banderovci
22.6.1941 fašistické Německo zákeřně napadlo Sovětský svaz. Německé vojenské jednotky byly již několik týdnů předem udržovány ve stavu bojové pohotovosti. Mezi nimi byly i obě jednotky ukrajinského legionu, které měly své speciální úkoly. Byly připravovány Abwehrem na budoucí diverzní a rozvratnou činnost na území SSSR. Příslušníci „Nachtigalu“ byli oblečeni do uniforem WH. Oficálně velel tomuto útvaru německý kapitán Albert Herzner. Fakticky jej však řídil jeden z čelních organizátorů karpatské Siče Roman Šuchevič.
Melnikovský „Roland“ měl vlastní ukrajinské uniformy a vlastní ukrajinské velení. Mimo tohoto legionu se připravovaly další skupiny ukrajinských nacionalistů k záškodnické činnosti v sovětském týlu. Oba tyto útvary plnily především diverzní a záškodnické akce v týlu jednotek RA, vyvolávaly chaos a zmatek mezi civilním obyvatelstvem.
Dle Banderových a Melnikových pokynů měli příslušníci legionu odstranit ze všech ukrajinských měst všechny nežádoucí elementy, Poláky, Židy, komunisty, včetně intelektuálských vrstev. Provést radikální očistu Ukrajiny od všech cizích a Ukrajině nepřátelských živlů. Za tím účelem sestavovali představitelé místních nacionalistů „černé listiny“ osob určených k likvidaci. Pokoušeli se též vyvolat, na územích dosud bráněných Rudou armádou, všeobecné povstání proti sovětské moci. To se týkalo především Lvova a dalších větších ukrajinských měst. Ve Lvově se podařilo vojákům RA tento pokus již v zárodku potlačit. Když RA musela pod silným tlakem agresora opustit Lvov, ihned tam vtáhli příslušníci Nachtigalu. Za zpěvu nacionalistické hymny : „Smrt, smrt Polákům, smrt, smrt Moskalům, smrt, smrt Židům“ začali své dílo zkázy a bezuzdného vraždění.
Okamžitě obsadili lvovský rozhlas a v naivní víře, že Hitler dodrží své dřívější sliby, neprodleně vyhlásili samostatnou Ukrajinu. 30.6.1941 se sešel narychlo ustavený národní sněm ve Lvově, na němž byl schválen akt obnovení ukrajinské samostatnosti. Byla vytvořena ukrajinská vláda, v čele s Banderovým zástupcem Jaroslavem Steckem. Při realizaci tohoto riskantního kroku vedení OUN-B počítalo s několika pro ně příznivými okolnostmi.
Jednak, že Němci nebudou na začátku války odhodláni k ozbrojenému konfliktu s Ukrajinci, kteří se již řadu let deklarovali jako spojenci Říše. Dále vycházeli z obdobného aktu vyhlášení svrchovanosti Litvy ze dne 23.6.1941, rovněž bez předchozí dohody s Německem. Konečně, že i v nacistických špičkách byly nejednotné názory na otázku samostatnosti Ukrajiny. Zejména A. Rosenberg se vyslovoval o vhodnosti, byť omezené, ukrajinské státnosti. A tak vůdcové OUN-B v čele s Banderou vsadili vše na jednu kartu. Bez jakékoliv konzultace s nacistickým vedením, ale i s melnikovci z OUN-M, vyhlásili ukrajinskou nezávislost.
Prozíravější Melnik se od toho distancoval. Již 6.7.1941 zaslal Hitlerovi osobní dopis, že oni, staří bojovníci za ukrajinskou svobodu z let 1918-1922, chtějí bojovat bok po boku se svými osvoboditeli, německým WH.
Ihned po obsazení Lvova se příslušníci praporu Nachtigal pustili do „očisty“ města. Za aktivní spolupráce dalších členů OUN pozatýkali během několika dnů více než 8 tisíc místních obyvatel, z nichž velká část byla brutálně zavražděna. Vraždili nejen dospělé, ale i malé děti, včetně nemluvňat. Vražděni byli především Rusové, Poláci, Židé, ukrajinští komunisté, rodiny vojáků, pracovníků sovětské veřejné a státní správy atd. V noci z 3. na 4.7.1941 byli vyvražděni přední polští vědci, lékaři, učitelé a kulturní pracovníci. Melnikovský Roland mezitím postupoval s útočícími německými jednotkami směrem na Kyjev.
Tato Banderova iniciativa se jmenováním ukrajinské vlády a vyhlášením samostatné Ukrajiny se nekryla s tehdejšími představami samotného Hitlera. Z jeho příkazu byli všichni ministři Steckovy vlády ještě v červenci 1941 zatčeni. Někteří z nich byli zastřeleni a ostatní převezeni do koncentračního tábora (KT) Sachsenhausen, kam se o několik týdnů později dostal i sám Bandera. A tak členové Nachtigalu, když splnili roli „mouřenína“ a vykonali tuto špinavou práci, museli alespoň na čas odejít ze scény. Goebbelsova propaganda ta také náležitě využila, když farizejsky tuto genocidu obyvatel západní Ukrajiny odsoudila s tím, že šlo o svévolný akt určitých skupin Ukrajinců, kteří již za to byli exemplárně potrestáni. Mezi Mělníkem a Banderou docházelo k ostrým názorovým střetům, které nakonec vyústily v ozbrojené střety mezi příslušníky jednotlivých útvarů ukrajinského legionu. V těchto nesmyslných bratrovražedných bojích bylo dle neoficiálních údajů zabito asi 400 melnikovců a přibližně 200 banderovců.
To byl také pravděpodobně jeden z důvodů, proč německé velení rozhodlo o rozpuštění ukrajinského legionu. Někteří jeho velitelé byli rovněž zastřeleni nebo odesláni do KT Sachsenhausen. Většina řadových příslušníků legionu pak byla přetransformována do různých okupačních formací, především policie, werkschutzu a do dalších úřadů a institucí okupační správy. Jejich služeb nacisté záměrně používali proti „méněcenným“ Polákům, aby tak ještě více byla prohloubena národní nenávist mezi oběma slovanskými národy. Spolupráci s okupačním režimem řídil tzv. ukrajinský centrální komitét. Nadále, jak banderovci, tak i melnikovci usilovali o vytvoření jednotné ukrajinské armády, která by se zúčastnila společného tažení proti SSSR. Tyto snahy přetrvaly až do druhé poloviny roku 1942. V té době však Hitler i nacistické vedení tvoření těchto „národních armád“ odmítalo, především z přesvědčení, že německé branné síly, spolu se spojenci z Itálie, Rumunska, Maďarska, Finska a Slovenska budou schopny vojensky porazit SSSR. Až teprve po prohrané bitvě u Stalingradu fašistická generalita přehodnotila dosavadní vojenskou strategii a dala souhlas k postupnému tvoření mnohonárodních jednotek SS z porobených zemí Evropy a z okupovaných území SSSR.
Na Ukrajině se tak od počátku dubna 1943 utvořila 14. divize SS Galizien, sestavená především z Ukrajinců. Protože se nepřihlásil požadovaný počet dobrovolníků, byl k naplnění početního stavu divize proveden nucený nábor. Již počátkem roku 1944 byla tato divize nasazována do bojových akcí. V červenci 1944 byla v prostoru Brody z větší části zničena. Její zbytky pak byly počátkem září 1944 nasazeny na Slovensko k potlačení SNP.
Počátkem roku 1945 byla ze zavlečených Ukrajinců utvořena další divize SS „Karpatien“, které se již nepodařilo získat žádné „bojové zásluhy“. Na sklonku války se části příslušníků těchto divizí podařilo dostat do amerického zajetí. Někteří příslušníci, především jejich velitelské kádry, byly vydány do SSSR.
7. kapitola
Budování Ukrajinské povstalecké armády (UPA), její působení v dosu okupovaných územích SSSR a Polska po roku 1943
V prvním roce války proti SSSR sehrávali jak banderovci, tak melnikovci úlohu pilíře fašistické okupační moci na území Ukrajiny a Polska. Když poznali věrolomnost fašistů, kteří uvěznili i mnoho jejich přestavitelů, včetně Bandery, došli k názoru, že pokud chtějí vybudovat samostatnou Ukrajinu, musí se především spoléhat sami na sebe. Bandera byl zpočátku vězněn v berlínské věznici a posléze pobýval jako prominentní vězeň v KT Sachsenhausen a dále v Oranienburgu, odkud byl propuštěn až koncem září 1944.
V době jeho nepřítomnosti převzal řízení OUN-B jeho dlouholetý spolubojovník Roman Šuchevič, který na přelomu let 1942-1943 reorganizoval dosud rozptýlené banderovské, melnikovské a další nacionalistické jednotky, např. početné útvary ukrajinské milice vedené Tarasem Bulbou – Borovcem apod. Tyto dosud rozptýlené jednotky koncentroval pod jednotné vedení a velení. Z rozhodnutí vedení OUN-B byl Šuchevič jmenován vrchním velitelem nově se tvořící UPA. Byl bezesporu schopným organizátorem, kterému se podařilo v letech 1943-1946 shromáždit bojeschopnou armádu v počtu 70 až 100 tisíc aktivních bojovníků. Přesné údaje o skutečném počtu bojovníků UPA neexistují.
Byl také jedním z veteránů OUN, kde působil od roku 1923, kdy mu tehdy bylo pouhých 16 let. Již ve druhé polovině 20. let se zúčastňoval různých teroristických akcí proti význačným polským politikům. V roce 1929 byl jmenován hlavním referentem pro vojenské záležitosti v exekutivě OUN. V letech 1933-1934 prodělal v Německu tvrdý výcvik u jednotek Abwehru. Na přelomu let 1938-1939 se stal velitelem sičovců na Karpatské Ukrajině. Později byl vedoucím důstojníkem praporu SS „Nachtigal“. V několikatýdenní vládě Jaroslava Stecka zastával funkci náměstka ministerstva vojenství. Vedle funkce vrchního velitele UPA, zároveň vykonával funkci šéfa generálního sekretariátu Ukrajinské hlavní osvobozenecké rady.
Jako své nejbližší spolupracovníky i velitele podřízených jednotek si vybral zkušené a v praxi osvědčené profesionály, kteří jako on prošli tvrdým výcvikem u Abwehru, jednotek SS, ukrajinského legionu i ve velitelských funkcích ukrajinské policie. Do jednotek UPA se postupně včleňovali i příslušníci rozbitých útvarů WH i SS, kteří nestačili včas ustoupit.
Jednotky UPA se v letech 1943-1946 staly doslova „cizineckou legií“, v jejichž řadách bojovali příslušníci mnoha evropských i některých asijských národů. UPA se tak stala mnohonárodnostní armádou, ve které mimo Ukrajinců bojovalo mnoho dalších národů (Němců, Poláků, Maďarů, Bělorusu, Litevců, Lotyšů, Estonců, Rumunů, Italů, Slováků, Uzbeků, Gruzínců a dalších). Mnoho Němců zastávalo i nižší velitelské funkce, včetně poradců vyšších velitelů. Mezi nimi byli též vojenští lékaři a další specialisté. Každý příslušník UPA se musel podrobit velmi tvrdé kázni a disciplině, složit přísahu věrnosti a dodržovat režim, který byl u dřívějších jednotek UPA nemyslitelný. Mimo jiné nesměli používat svá vlastní jména. Mohli si vybrat svá „pseuda“, pod kterými byli u svých jednotek oficiálně vedeni a nimiž pak vystupovali. V době, kdy se začala transformovat UPA, docházelo k obratu v průběhu druhé světové války. Především po zdrcující porážce u Stalingradu a dalších ofenzivách RA v roce 1943 si začínali vedoucí činitelé OUN a UPA uvědomovat, že fašistické Německo bude na straně poražených.
Proto mění dosavadní koncepci spolupráce s německými okupanty a vyhlašuje boj „za osvobození Ukrajiny“ proti všem jeho nepřátelům, mezi něž mimo SSSR zahrnují i Německo, včetně jeho vojenských a policejních sil nacházejících se na ukrajinském území. Prakticky již na přelomu 1942-1943 se jednotky UPA dostávaly do ozbrojených střetů nejen se sílícím partyzánským protifašistickým hnutím ukrajinských komunistů, ale i s méně početnými německými jednotkami. Těžiště jejich činnosti bylo zaměřeno na ovládnutí těch oblastí, kde tyto velmi početné jednotky UPA operovaly. Od civilního obyvatelstva si vynucovali bezpodmínečnou poslušnost a úzkou spolupráci, včetně povinnosti dodávek potravin. Po přechodu fronty, kdy fašistická vojska byla v průběhu let 1943-1944 postupně vytlačována z ukrajinského území, rozpoutali banderovci rozsáhlou partyzánskou válku proti jednotkám RA i Ukrajincům, kteří se angažovali při obnově sovětského zřízení. V letech 1943-1945 jednotky UPA aktivně působily především v oblasti Haliče, Polesí a Volyně.
Z iniciativy OUN-UPA se ve dnech 21. a 22.11.1943 konala 1. konference podmaněných národů východní Evropy a Asie, která vyzvala k vytvoření jednotné fronty za národní osvobození od stalinského a hitlerovského imperialismu. Vedení UPA se tak prezentovalo, že právě v jejich organizaci jsou shromážděny národy a národnosti těchto oblastí. Proto, že se armáda UPA stává předvojem v tomto gigantickém střetnutí, stává se samozřejmým cílem i vznik velké a nezávislé Ukrajiny.
Velení UPA si vyhledalo jako svůj hlavní operační a výcvikový prostor jihovýchodní oblasti polských Beskyd, které tvoří souvislé pásy lesů, pohoří a polonin, kde jsou četné prameny i hluboká údolí. To všechno kdysi bývalo přírodním domovem pro početné tlupy lupičů, zbojníků a vojenských zběhů. Proto ještě v průběhu válečných operací rozhodl vrchní velitel UPA Šuchevič, který tento prostor důkladně znal, že bude skýtat ideální podmínky pro další činnost UPA. V letech 1943-1945 zde byly vybudovány četné skrýše, kryty, sklady potravin, zbraní, střeliva a léčiv. V masivu hustých neproniknutelných lesů byly vybudovány pracovny štábů různých jednotek i ubytovny pro bojovníky UPA, dále polní nemocnice, ukryté a dokonale zamaskované v podzemí. V tomto lesnatém a hornatém masivu se prováděly transformace a reorganizace jednotek UPA. Tvrdým a intenzivním výcvikem byly připravovány na diverzní a záškodnické akce a výpady do sousedních států. Tento prostor plně skýtal ideální podmínky pro nasazování velkých jednotek UDA směrem na východ, západ a jih, neb tvořil pomezí Polska, předválečné ČSR a USSR. Především pak v letech 1945-1947 se tato oblast stala hlavní základnou operační skupiny UPA-Západ.
8. kapitola
Vlastní organizace UPA, její dislokace a výcvik, vztahy UPA-OUN, úloha řecko-katolické církve
Po nástupu do funkce hlavního velitele UPA Šucheviče docházelo v dosavadních jednotkách OUN-B a OUN-M k zásadním změnám. Až do té doby byla činnost těchto jednotek živelná a neorganizovaná a každý velitel řešil své problémy. Vrchní velitel UPA se svým štábem zpracoval směrnice pro vybudování regulérní ukrajinské armády na principech jednotného vedení a velení tak, jak tomu bylo v té době obvyklé u ostatních válčících armád. Většina velitelských kádrů UPA prošla náročným výcvikem u jednotek Abwehru a SS. Proto také byla při formování UPA převzata řada směrnic, nařízení a řádů uplatňovaných v německých ozbrojených složkách, upravených pro specifické podmínky UPA. Především byly stanoveny zásady vojenské organizace UPA, doplněné o civilně-správní oblasti řízené představiteli OUN, které řešily problémy místních správ a samospráv. Organizační struktura UPA byla následující:
Hlavním článkem UPA byly „kurině“, tj. prapory, které prováděly buď samostatné akce nebo působily v seskupení dalších praporů. Každý „kuriň“ měl 4-6 „sotní“, tj. rot. V každé z nich bylo zpravidla 120-200 vojáků (střelců). Roty se skládaly ze 3 až 4 čet a čety ze 3 až 4 družstev.
OUN tvořila civilní síť příslušné správní oblasti. Ta se dělila na okruhy, nadrajony, rajony a tzv. „kušce“ a stanice v jednotlivých městech a obcích.
Nedílnou součástí každé kurině i sotně byly různé speciální skupiny, vlastní rozvědka a kontrarozvědka. Byla to „služba bezpeky“, která zajišťovala rozvědnou činnost, aby velitel jednotky získal potřebné zpravodajské znalosti o prostoru a obyvatelstvu, kam se měla ta, či ona jednotka přesunout. Do této služby bezpeky byli vybíráni velmi schopní, dá se říci i zpravodajsky erudovaní rozvědčíci, zpravidla absolventi středních nebo vysokých škol, kteří mimo ukrajinštinu ovládali více jazyků, především němčinu, ruštinu, polštinu, rumunštinu.
Další skupina tvořila tzv. „poleva žandarmerie“, kterou můžeme s trochou nadsázky považovat za jakýsi útvar vojenské kontrarozvědky, zajišťující bezpečnost jednotky zevnitř. Byli to zpravidla otrlí a ničeho se neštítící zabijáci, kteří za sebemenší přestupky benderovců nebo i civilních osob, používali těch nejbrutálnějších prostředků, včetně poprav.
Prapory i roty měly i své lékaře nebo alespoň zdravotníky, většinou Němce. Každý prapor měl nejméně dva řecko-katolické kněze – paruchy, kteří povzbuzovali jejich bojového ducha a udělovali jim rozřešení za jejich činnost. Velitelé praporů měli početnější štáby, které jim připravovaly podklady pro operačně taktické rozhodování prováděných akcí. Prapory měly i své materiálně technické zázemí. Vyčlenění pracovníci zajišťovali dodávky a opravy zbraní, přísun munice, potravin pro mužstvo i koně, opravu šatstva i obuvi a dodávky léčiv a zdravotnického materiálu. Několik pracovníků štábu praporu zajišťovalo i „kádrovou a personální“ problematiku praporu a jednotlivých rot. Vedli evidenci početního stavu jednotek, předkládali návrhy nadřízeným velitelstvím k povyšování velitelů i střelců, ustavování do vyšších funkcí, udělování vyznamenání aj.
Každý banderovský prapor nebo rota žily stejným životem jako většina frontových jednotek válčících armád za 2. světové války. Velitelský kádr UPA byl složen ze zkušených velitelů, z nichž řada byla absolventy střední ch a vysokých škol v Polsku i v SSSR. Velení UPA věnovalo mimořádnou pozornost výcviku a výchově jak základního kádru mužstva, tj. střelců, tak i nižších a středně velitelských kádrů. Postupně byla zřizována síť poddůstojnických a v omezeném rozsahu i důstojnických škol. Výcvik v těchto zařízeních lze srovnat jen s výcvikem amerických Rangers a jednotek SS. Od frekventantů vyžadoval maximum jejich fyzických i psychických sil. Jeho tvrdost nebo spíše brutalita s ním spojená, se vymykají našemu středoevropskému chápání účelu a poslání vojenské služby. A tak jen ti nejsilnější a fyzicky nejodolnější se dočkali úspěšného vyřazení a jmenování do velitelských funkcí.
Vystrojení jednotek UPA bylo velmi různorodé. Příslušníci některých jednotek i poddůstojnických škol nosili uniformy SS nebo WH. Další měli uniformy předválečné polské armády, uniformy vojáků RA, ukrajinské policie aj. Nováčci náborovaní z civilu měli zpravidla pouze vlastní civilní oblek. Všichni bez rozdílu nosili čepice s odznakem symbolu UPA „trojzubce“. Výzbroj jednotek byla též různorodá. Jednotky UPA disponovaly velkým množstvím pušek, samopalů, lehkých a těžkých kulometů, minometů, pancéřových pěstí. Některé měly i lehká děla, ukořistěné tanky, obrněná vozidla. Dále měly i své jezdecké oddíly. Základní kádr jednotek UPA tvořili zkušení a frontou ostřílení vojáci různých národností. Všechny střední a vyšší velitelské funkce byly obsazovány výhradně Ukrajinci.
V průběhu tvrdých bojů v letech 1943-1945, které jednotky UPA sváděly s prosovětskými ukrajinskými a polskými partyzány (armii ludowou), ale též s německými jednotkami a po přechodu fronty i s útvary RA, utrpěly jednotky UPA citelné lidské ztráty. Tyto nemohly ani zdaleka doplnit početné skupiny přeběhlíků z rozprášených divizí SS, jednotek WH i ukrajinské policie. Velení UPA se zpočátku pokoušelo získávat doplňky dobrovolným náborem Ukrajinců. Ten však nesplňoval očekávání, a proto bylo postupně přikračováno k radikálním opatřením, násilným odvodům mladých Ukrajinců, kteří pak procházeli tvrdým a náročným výcvikem ve výcvikových střediscích UPA.
Zde bych chtěl připomenout, že jednotky UPA způsobily v letech 1943-1945 citelné ztráty frontovým útvarům RA. Jak známo, v té době RA zahájila mohutnou ofenzivu s cílem rozdrtit agresora, vytlačit ho ze sovětského území a dobít ho v jeho vlastní zemi. Většina jednotek RA byla nasazena do přímých bojových akcí na sovětsko-německé frontě. V zázemí a na osvobozených územích Ukrajiny a Polska byly ponechány pouze menší týlové nebo výcvikové jednotky. Tuto situaci také banderovci náležitě využívali a zahájili neúprosnou partyzánskou válku jak proti těmto jednotkám, tak i vůči Ukrajincům a Polákům, kteří se rozhodli spolupracovat při obnově svého území se sovětskou a polskou vojenskou či civilní správou.
O síle a troufalosti banderovských jednotek svědčí přepad kolony štábu velitele frontu RA generála armády Vatutina dne 29.2.1944, při kterém zmíněný generál utrpěl těžká zranění, na která později zemřel. Příslušníci UPA získali z bojů proti sovětským partyzánům značné bojové zkušenosti, jež pak náležitě uplatňovali i na území Polska a později i Slovenska.
Jednotky UPA se již od počátku roku 1943 snažily hrát úlohu „třetí síly“. Tak např. jen na podzim roku 1943 uskutečnily 47 bojových akcí proti Němcům a 54 proti sovětským partyzánům. Poté, co se vojska RA dostávala na území západní Ukrajiny a východního Polska, se cílem úderů UPA stávaly i menší sovětské jednotky. Velení RA tak muselo neprodleně reagovat na tuto situaci a vyčlenit část vojenských sil pro boj s tímto zákeřným nepřítelem. V těchto úporných bojích hynuly stovky vojáků RA a to i v době, kdy fašistické Německo kapitulovalo.
Obdobná situace nastala i ve východních oblastech osvobozeného Polska, kam se až do počátku roku 1947 postupně přesunovaly banderovské jednotky, decimované a vytlačované ze západoukrajinských oblastí USSR. A tak se v hornatém a zalesněném území jihovýchodního Polska (polských Beskyd) v letech 1944-1947 koncentrovala většina bojeschopných jednotek UPA, které zde vytvořily „stát ve státě“. Proti těmto početným, důkladně vyzbrojeným a dobře vycvičeným bojovníkům byly tehdejší polské ozbrojené složky takřka bezmocné. Je třeba si uvědomit v jaké tíživé situaci se tehdy Polsko nacházelo. Polsko bylo jednou z nejvíce válkou postižených zemí Evropy. Od roku 1939 do roku 1945 přišlo o život více než 6 milionů Poláků.
Rozhodnutím vítězných mocností získalo Polsko bývalé německé území za Odrou a Nisou jako kompenzaci za území ve východních oblastech (Halič,Volyň aj.), které se staly integrální součástí USSR. Polsko bylo též v prvních poválečných letech zmítáno vnitřním zápasem o politické směrování. Tyto vnitropolitické půtky měly negativní vliv na obnovu totálně zničené země.
Vedení OUN opět přebral Stefan Bandera, který byl v roce 1944 propuštěn z KT. Bandera vkládal velkou naději v to, že dosavadní koalice SSSR se západními mocnostmi nebude mít dlouhé trvání. Na základě tohoto kalkulu vedení OUN rozpracovalo novou taktiku a strategii pro svoji další činnost. Především po známém vystoupení W. Churchilla v únoru 1946 vedoucí činitelé OUN nepochybovali, že třetí světová válka je „na spadnutí“.. Vedení OUN a UPA z toho dedukovalo , že se otvírá netušený prostor pro početné jednotky UPA, dosud působících na rozsáhlých územích západní Ukrajiny a jihovýchodního Polska, aby sehrály úlohu „páté kolony“ k vojenskému průniku anglo-amerických vojsk do polského a sovětského vnitrozemí. Proto také vedoucí činitelé OUN a UPA vše vsadili na jednu kartu. Banderovské jednotky měly být předvojem v tomto gigantickém střetu, jehož konečným cílem měla být vojenská porážka SSSR a obnovení velké a nezávislé Ukrajiny. Přes tyto chiméry byli banderovci hrozbou. Jejich boj za nezávislou Ukrajinu pokračoval. Vzhledem k velkým ztrátám, které jednotky UPA utrpěly v předchozích bojích, bylo nutné neustále doplňovat prořídlé sotně a kurině. Doplňky tvořili dobrovolníci nebo násilně mobilizovaní Ukrajinci, mezi kterými bylo mnoho deklasovaných živlů a zločinců všeho druhu, především zkorumpovaných z doby nacistické okupace.
Jejich výcvik byl bezprostředně zaměřován k ovládnutí různých forem partyzánské a záškodnické činnosti, bojů a úniků z obklíčení, vytváření léček na likvidaci protivníků, ideologického působení a ovlivňování civilního obyvatelstva.
Banderovci se stali skutečnými mistry v utajených přesunech jednotlivých čet i celých rot do míst jejich útočných operací. Během noci překonali i více než 30 km v zalesněném a hornatém terénu. Objevovali se na místech, kde je zpravidla jejich protivník nečekal. Pokud za přesunu narazili na protivníka, který o jejich existenci neměl ponětí, připravili mu léčku.Když pak usoudili, že před nimi je početně silnější a dobře zajištěný protivník, tak se zpravidla nepouštěli do bojových akcí a tuto nepřátelskou jednotku tiše a utajeně obešli, aniž to druhá strana zaregistrovala. Právě v těchto nečekaných přesunech byla jejich síla, nebezpečnost a záludnost.
O tom, jaké hrozivé nebezpečí představovali banderovci pro poválečnou obnovu oblastí západní Ukrajiny svědčí, že ještě ve druhé polovině roku 1945 a počátkem roku 1946 ovládaly početné jednotky UPA část hornatých a lesnatých polonin těchto oblastí. V nich měli banderovci mnoho stoupenců a sympatizantů, kteří s nimi úzce spolupracovali, zejména jim dodávali potraviny. Na postoje tamních obyvatel měli velký vliv řecko-katoličtí kněží. V té době sovětské bezpečnostní orgány NKVD pozatýkaly větší počet osob, které podezíraly ze spolupráce s OUN a UPA nebo že byly příslušníky karpatských sičovců. V této souvislosti bylo zatčeno i více řecko-katolických kněží, což následně vyvolávalo živelné bouře odporu k sovětskému zřízení. Mnoho Ukrajinců a Rusínů, kteří byli v průběhu války nasazováni na nucené práce do Německa, se po skončení války odmítalo vrátit do svých domovů. Zůstali v Německu nebo se usadili v různých evropských zemích, včetně ČSR. I značná část navrátilců, která měla negativní vztah k sovětskému zřízení, se zapojila do protisovětské činnosti, včetně vstupu do jednotek UPA.
Po skončení války se aktivizovala činnost vedoucích funkcionářů OUN v čele se Stefanem Banderou. Tento svůj štáb zřídil v Mnichově, v americké zóně v Německu. Odtud pak prostřednictvím svých emisarů řídil chod ukrajinského nacionalistického podzemí v Polsku, na Ukrajině a později i na Slovensku. Současně udržoval styky se svými pobočkami ukrajinských komitétů na různých místech Evropy, USA a Kanady. OUN byla v té době posilována velkým množstvím Ukrajinců, kteří se po skončení války usadili v řadě evropských států. Sovětské orgány usilovaly o to, aby Stefan Bandera byl vydán k trestnímu stíhání do SSSR, což se však nestalo. Bandera pak poklidně přežil pod svým krycím jménem Štěpán Popel dalších 14 let. Dne 15.10.1959 byl za nevyjasněných okolností zastřelen.
Se vznikem studené války začaly zpravodajské vojenské složky západních mocností využívat všech organizací ukrajinských nacionalistů.
V létě 1945 vyhlásilo presidium Nejvyššího sovětu SSSR a sovětská vláda širokou amnestii vztahující se na řadu trestných činů občanů SSSR, spáchaných v době válečných událostí z let 1941 až 1945. Pouze nepatrná část členů OUN a UPA využila této velkorysé nabídky k zastavení nepřátelství a udělení amnestie těm, kteří dobrovolně složí zbraně a přihlásí se u sovětských úřadů.
Pod sílícím tlakem sovětských ozbrojených sil v letech 1945 až 1946 se většina jednotek UPA přemístila do jihovýchodních oblastí Polska, kde banderovci měli již vybudovány silné pozice.
Po úpravě hranic mezi SSSR a Polskem zůstalo na polském území téměř milion Ukrajinců. Většina z nich žila právě v těch oblastech, které ovládaly a kontrolovaly jednotky UPA. Polská vláda tak byla postavena před otázku, jakým způsobem vyřešit tento národnostní problém a současně banderovce izolovat od ukrajinského civilního obyvatelstva. Od roku 1939 i po celou dobu okupace Polska se vystupňovala národnostní zášť a nenávist mezi Poláky a Ukrajinci, umocněná vzájemným vyvražďováním. Polská vláda proto uzavřela již počátkem roku 1945 dohodu se SSSR, aby Ukrajinci, dosud žijící v Polsku, mohli být repatriováni na území USSR. Většina Ukrajinců se však tomuto aktu bránila a tak Poláci, aby donutili Ukrajince k tomuto kroku, používali i dosti tvrdých opatření. Další Ukrajinci pak byli přesídlováni do západních území Polska po vysídlených Němcích. Přesto však na jihovýchodě Polska zůstávala až do počátku roku 1947 početnější ukrajinská menšina.
9. kapitola
Poválečná obnova Polska, boj polské armády a bezpečnostních sborů proti jednotkám UPA a OUN
Občané jihovýchodního Polska procházeli i po osvobození dalším utrpením. Německé fašisty vystřídali ukrajinští banderovci. Tito zde rozpoutali neúprosnou partyzánskou válku jak proti polským armádním a bezpečnostním jednotkám, tak i proti civilnímu obyvatelstvu.
První polské poválečné vlády musely při obnově totálně zničené země urychleně řešit mnoho naléhavých úkolů. K nim patřilo i osídlování území za Odrou a Nisou.
Redakce: J. Honzák Připravil: dr. O. Tuleškov Webová stránka: http://www.ksl.wz.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz