Banderovci vráceni mezi lokaje hitlerovců

Jenže později, než ji po týdnu, tedy 6. července, svolal k prvnímu zasedání, se zrodila ještě jedna politická základna ukrajinského nacionalismu. Provizorní parlament s čestným předsedou metropolitou Szeptyckým zvolil Ukrajinskou národní radu v čele s prezidentem dr. Levickým.

Den nato rozeslal metropolita pastýřský list. Obsahoval i tento myšlenkový výkon:

„Zdravím vítěznou německou armádu, naši osvoboditelku. Vzdávám poslušnou poctu ustavené vládě. Uznáváme pana Jaroslava Stečka za hlavu státní správy Ukrajiny. Oběti, které je třeba vynaložit, aby byl dosažen náš konečný cíl, vyžadují především plnit svědomitě rozhodnutí vlády, která nejsou v rozporu se zákony božími.“

Požehnání přečetl ihned v rozhlase také polní kurát Hryňuk. Vyvrátil jakékoliv pochyby, které mohli mít prominentní nacionalisté o dostatečné věrohodnosti vytvořené vlády.

Vše tedy běželo příznivě, i když zkušené ucho mohlo zaslechnout vzdálené hřmění a cvičené oko zahlédnout na obzoru temné mraky. Třetí den po vyhlášení aktu se totiž ve městě objevila einsatzgruppe a s ní prokazatelně melnikovci jako tlumočníci. Zatím se nic nedělo, banderovci jen dostali příkaz opustit budovu rozhlasu.

Stečko pokračoval nerušeně v činnosti. Jmenoval starostu města. Dosadil městskou radu. Vytvořil bezpečnostní službu, cosi na způsob nacistické SS. Ta si hned začala vyřizovat účty s protivníky.

Protože včerejší nevraživost k melnikovcům přerostla do smrtelné nenávisti. Vyhrotila se natolik, že ke slovu přišly zbraně. Padly první oběti. Melnikovci dráždili protivníky k nepříčetnosti. Prohlašovali s přesvědčivou jistotou, že Němci ne banderovce, ale je pověřili ukrajinskými záležitostmi, a v okamžiku, kdy padne Kyjev, ujmou se vlády, což, rozumí se, banderovci nemohli vyloučit. Navíc jejich odůvodněné obavy potvrzovala skutečnost, že dva významní členové melnikovského vedení, Senyk a Ščiborski, táhli jako stín směrem na hlavní město, ačkoli promelnikovský prapor Rolland postupoval na Oděsu. A taktéž promelnikovský naladění generálové Kurmanowicz, Kapustjanskij a Omeljanovič-Pavlenko se jim usadili v jejich lvovské baště, přímo pod nosem.

Předseda vlády však na nic nehleděl a čile úřadoval. Především přednostně, již 3. července, vypracoval spis pro Mussoliniho. Měl s ním zvlášť vřelé vztahy ještě z časů cesty po Itálii. Prominentnímu adresátovi muselo být hned z prvních řádků jasné, že autor má zcela zřejmě kladný vztah k takovým cílům, jako je porážka židobolševiků a plutokratů, vytvoření nové Evropy, velkého Německa a tisícileté říše.

O dva dny později poslal podobně dlouhý telegram plný nechutného pochlebování Hitlerovi. S přáním úspěchů v nastolování nového pořádku vyslovil poníženě naději, že Vůdcovo vítězství umožní ukrajinským nacio-nalistům zúčastnit se aktivně mezinárodního života nové Evropy.

Za další dva dny se neméně podlézavě obrátil na ministra zahraničí von Ribbentropa. Doslova se plaze nabízel své služby, které by mohly posilnit bratrské vztahy Ukrajiny s velkým Německem, jehož hrdinská armáda, nedbajíc na oběti na životech, ničí nepřítele v širých ukrajinských pláních.

Zatímco Stečko telegrafoval uctivé supliky a vyznání Goringovi, Ribbentropovi a dalším nacistickým pohlavárům, zahřmělo a uhodil blesk.

Z Krakova přišla zpráva, že Banderu 5. července převezli z domácího vězení do opravdového. Hned nato generál Roques, velitel Lvova, odmítl vést rozhovory s předsedou vlády, stále ještě nevěřícímu přicházejícím zprávám, a jeho kumpány. O dva dny později odvolali Nachtigall z města a z Canarisova rozkazu ho poslali na frontu. Hitlerova odpověď na Stečkův telegram stále nepřicházela. Neozýval se ani Ribbentrop.

Události najednou nabraly opačný směr.

Canaris přikázal Oberlánderovi, aby přijel vysvětlit, co se vlastně ve Lvově událo. Kocha narychlo povolali referovat do Krakova. A na Stečka 9. července okolo deváté večer, když se nechal odvézt k sestře do Vojtkovy ulice, někdo čtyřikrát vystřelil. Kulky zabily řidiče, samozvaný předseda vlády vypadl z auta a schoval se v nejbližších vratech. O dva dny později, 11. července, ho vyzvali, aby přišel do štábu einsatzkommanda, kde mu untersturmfuhrer Kolf stroze oznámil, že dostal rozkaz odstranit všechny, kteří byli zapleteni do událostí 30. června. Stečka na místě zadržel. Část organizátorů aktu zatkl. Ostatní vypověděl z města. Uvěznil i členy vlády, ministra zahraničních věcí, politické koordinace a lesů.

Ještě ten den Stečka vyslýchali, dali pod policejní dozor, druhý den ho odvezli kamionem do Przemyšlu, odtud autem do Rzeszowa a nakonec do Krakova.

Hned si ho vzala do práce policie. Po druhém výslechu ho předali wehrmachtu. Důstojníci se chovali velkoryse, mohl se volně pohybovat, a to mu umožnilo setkat se s Lebeděm.

Od něho se dozvěděl, co se mezitím v Krakově stalo. Sotva dva dny po tom, co předsednictvo Národního sjednocení vydalo informační bulletin se správou o vyhlášení aktu, předvolal si zástupce generálního gubernátora Büller členy předsednictva. Jen co vstoupili do místnosti, předvedla policejní eskorta Banderu. Büller ho rezolutně vybídl, aby nechal akt odvolat. Bandera podobně ostrými slovy odmítl. Rozhovor se postupně změnil v hádku. Předsednictvo bylo už přesvědčené, že půjde rovnou do vězení, ale Büller se najednou zarazil a všechny propustil. Na ulici vyšli společně. Rozešli se a nikomu se nezkřivil na hlavě ani vlas.

Z Krakova odvezli Stečka v doprovodu důstojníka wehrmachtu do Berlína. V budově vrchního velitelství branné moci ho vyslýchal vysoký důstojník. Nejzajímavější a nejpřekvapivější otázka se týkala profesora doktora Hanse Kocha. Jakou úlohu hrál ve vyhlášení samostatné Ukrajiny? Odpověď pečlivě zapsali. Zněla: žádnou, profesor Koch se objevil až před závěrem schůze a vyzval přítomné, aby odešli domů a důvěřovali německému vedení.

Tím výslech skončil. Plukovník Stolze předložil Stečkovi protokol: „Část výslechu týkající se armády tímto skončila. Nyní vás odevzdáme policii. Co ta s vámi udělá, nevím.“

Z Bendlerstrasse převezli Stečka dva policejní úředníci do úřadovny tajné policie na Lichterfelde. Vyslýchal ho důstojník SS. Nakonec řekl: „Bohužel, věci došly až tak daleko, že jsme vás museli uvěznit a odvézt z Ukrajiny.

Abychom ochránili říši od podobných nepříjemných překvapení, přivezli jsme sem i Banderu.“

„Koho?“ polkl Stečko.

„Banderu. Vašeho vůdce," odpověděl esesák Weinmann. „Můžete jít!“ Výslech skončil.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z druhé části, ze stran 181-184

nakladatelství Futura