Banderovci v Československu

Netrvalo zase tak dlouho a včerejší plukovníci, statkáři, továrníci, hejtmani, ministři i kupci byli nadšeni Hitlerovými myšlenkami, obdivovali Mussoliniho politickou praxi, ztotožňovali se s fašistickou ideologií a přebírali její postuláty.

„Je třeba pozorně sledovat vývoj nacionalistických hnutí v dalších zemích“, požadoval jejich ideolog Orlik, „především se učit ze zkušeností fašismu a nacionálního socialismu, abychom je přizpůsobily ukrajinským vztahům a potřebám, organicky si je osvojili a přetavili ve výhni ukrajinského ducha a myšlení.“ Vzorem se jim stal fašismus

Vznikla Honorova rada, jakýsi nejvyšší tribunál ukrajinských emigrantů v čele s generálem Omeljanovičem-Pavlenkem starším. Ukrajinská jednota. Sdružení Kubáňců. Sdružení sv. Vladimíra, velkoknížete Ukrajiny-Rusi. Republikánsko-demokratický klub. Spolek Ivan Mazepa. Jen studentských spolků vzniklo čtrnáct, od Československo-ukrajinského komitétu se třemi tisícovkami členů, kteří jediní získali privilegium studijní podpory, přes Spolek Ukrajinců absolventů vysokých škol, Studentský sportovní spolek až po Hromadu studentek Ukrajinek, jejíž cílem bylo mravní povznesení členek.

Činnost vyvíjely odborné spolky lékařů, právníků, novinářů, spisovatelů, ale i účelové organizace válečných invalidů, zemědělců, přátel knihy nebo geologických studií, připravující průzkum Ukrajiny. Existoval Žensky svaz. Akademický chór. Spolek Kobzar pěstující písně, dumky a hru na banduru. Také Masarykova liga proti tuberkulóze měla ukrajinskou sekci. Tovaryšstvo svátého Vasilije Velikého podporovalo řeckokatolickou církev. V Ukrajinském Sokole se cvičilo. Jednota pěstovala a šířila vzájemné československo-ukrajinské styky. Ústřední pracovní sbor pro hospodářské styky sledoval obnovu ekonomického života Ukrajiny. Rada rodičů a poručníků žáků ukrajinského reálného gymnázia v Praze podporovala hmotně, právně i kulturně ústav i žáky.

Existovaly i nepovolené organizace. Liga nového východu Evropy. Legie ukrajinských studentů, mládežnická organizace Junák, či Ukrajinská mafie, konspirativní sdružení v Užhorodě.

Nové kluby, legie, svazy, hromady, výbory, spolky, často velmi nepočetné, rozvrácené vnitřními zápasy, intrikami, nejednotností a nedůvěrou, se štěpily, rozpadaly a mizely z politické scény tak rychle, že se nestačily ani zapsat do lidského povědomí.

Nejednotnost, nedůvěra, podezřívání, neshody, spory, sváry, intriky, pomluvy, závist, klevety, pletky, žaloby, nastavené nohy, osočování, podlosti, vzájemné obviňování, podvody, příznačné rozchody s přívrženci, spojování se s novými, to vše neodlučně provázelo tento proces zrodu, zániku a neustálého buněčného členění.

Jako by se i za hranice přenesla atmosféra „naprosté nicotnosti“, této hlavní prapříčiny sociálně-politické a vojenské prohry nacionalistů, jak to charakterizoval jejich představitel Andrejevskij, krachu zaviněného nedostatkem skutečného, pravého ukrajinského nacionalismu, suplovaného jen ideologickými náhražkami, které ho nakonec zavedly do propasti.

Celé ovzduší defétismu, letargie, apatie a morálního rozkladu se jako v zrcadle odráželo také na stránkách tiskových orgánů emigrace. Vycházelo jich na dvacet. Nejrozšířenější byl Surma (Trubka). Měsíčník Nová Ukrajina. Čtrnáctideník Svobodní kozáci. Východ Evropy. Užhorodské Ukrajinské slovo. Dokonce i v Beregovu v maďarštině vydávaný vyděračský časopis Egyetértés. Chrlil oheň a síru na vše sovětské, křižoval bolševiky, předpovídal, že užuž padnou.

Kromě tohoto velkohanobení začaly na jejich stránky pronikat nenávistné šovinistické ideje, čerpané z nejreakčnějších ideologických arzenálů. Rasismus, geopolitika, anarchosyndikalismus a další teorie ospravedlňující fašistickou politiku rozpínavosti, výbojů a uchvatitelských válek.

Sociologové přišli s koncepcí „ukrajinské rasy“. Bez analýzy rasového původu a biologického charakteru Ukrajinců není možné pochopit Ukrajinu, tvrdili. Z dědičných znaků, rozměrů lebky, kostry, výšky, objemu hrudníku, svalů na nohách a rukách jim vycházely antropologické rysy zvláštní rasy, zcela odlišné od ostatních slovanských národů, biologicky se od nich lišící. Měla znaky nordické rasy, ideálu předurčeného vést války, porobit jiné národy, vládnout jim, řídit a vést státy. Z militantního hesla Ukrajina Ukrajincům se rasismus nakonec transponoval do zlověstné praxe nacionalismu.

Od těchto teorií nebylo vzdálené mesiášství, učení o dějinném poslání Ukrajinců. Kořeny bludu pocházely z mystického dávnověku křesťanství - Mesiáš seslaný bohem na zem, aby spasil lidstvo. Nacionalisté si jeho myšlenky přizpůsobili vlastním poměrům. Považovali se za vyvolené být svou výjimečností nadřazení ostatním. To znamenalo: vštípit veřejnosti komplex antipatií k ostatním slovanským národům a odmítat jednotný základ jejich původu, jazyka, kultury i historických osudů. Dokázat, že mezi východními Slovany - ruským, běloruským a ukrajinským lidem - nikdy neexistovala etnická jednota, že staroruský stát se svým právem, životním způsobem a kulturou byl pouze plodem ukrajinské národnosti, která existovala samostatně už od pradávných časů a v období staroruského státu vládla nad celým východoslovanským územím. „Zvláštnost ukrajinského národa existovala odedávna, celou dobu. Projevovala se v osobitém způsobu života, v duchovní a materiální kultuře, lexice, duchovní struktuře i ve zřetelné národní individualitě,“ došla již v polovině dvacátých let k závěru Rozbudova nacii, tištěné v pražské Legiografii. „Svou polohou, tradicemi a přírodními podmínkami je Ukrajina předurčena k velké roli v Evropě i ve světě.“

V inventáři emigrantského nacionalismu byla silně zastoupena také geopolitika, rodná sestra mesianismu. Zrodila se jako zdůvodnění uchvatitelských válek a teoreticky ji zdůvodňovala teze, že sociálně-ekonomické vztahy a vývoj národů jsou podmíněné výhradně geografickými, nebo fyzickými vlastnostmi. Nejvíc se rozšířila v Německu během nástupu fašismu. Jejími nejhlasitějšími propagátory byly německé militaristické kruhy. Po uchopení moci Hitlerem se stala neoddělitelnou součástí fašistické ideologie a klíčovým prvkem nacistických plánů na světovládu. Ukrajinským nacionalistům to nevadilo. Hlasitěji vítali: „Pro nás je v hitlerismu nejdůležitější požadavek co nejrozhodněji bojovat proti marxismu. Odezva tohoto hnutí se velmi brzy projeví i na Ukrajině.“ A doslova jedním dechem dodávali: „Za Ukrajinu považujeme teritorium dnes obývané Ukrajinci, bez ohledu na skutečnost, v jakých státech žijí. Hranice ukrajinského území leží tam, kudy vedou hranice ukrajinského národa, jeho jazyku a kultury.“

Tyto hranice podle nich vedly od Tater a Popradu po kaspické stepi a Don. Velmocenská, samostatná Ukrajina se všemi atributy vojenské fašistické doktríny měla po vzoru Hitlerovy třetí říše vybudovat nový řád a stát se antikomunistickým, antisovětským sanitárním kordonem Evropy. Tyto ideje zrcadlily politicko-strategické cíle imperialismu, především geopolitické směřování německého fašismu, staly se ideologickým odůvodněním agresivních plánů na zničení prvního socialistického státu světa.

Netrvalo zase tak dlouho a včerejší plukovníci, statkáři, továrníci, hejtmani, ministři i kupci byli nadšeni Hitlerovými myšlenkami, obdivovali Mussoliniho politickou praxi, ztotožňovali se s fašistickou ideologií a přebírali její postuláty.

„Je třeba pozorně sledovat vývoj nacionalistických hnutí v dalších zemích“, požadoval jejich ideolog Orlik, „především se učit ze zkušeností fašismu a nacionálního socialismu, abychom je přizpůsobily ukrajinským vztahům a potřebám, organicky si je osvojili a přetavili ve výhni ukrajinského ducha a myšlení.“

Vzorem se jim stal fašismus.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Druhá část, kapitola 7, str. 53-60