Banderovci řádí ve Lvově

Jako všichni malí lidé ze sociálního podhoubí, z něhož nacionalismus vyšel, také oni byli velcí a silní zásluhou jeho moci, rozumí se, že pouze jeho moci. Němcům proto stačilo jen lhostejně přihlížet, jak tihle ničemníci ve velkém hubili lidi, jak vyháněli zkrvavené Poláky, Rusy a Židy z domovů, jak do nich nejednou začali beze slova střílet, jen co jim otevřeli dveře, jak na náměstích pořádali cosi na způsob pohanských krvavých slavností a židovských pogromů křišťálové noci podle zločinného pokynu: „Je třeba zlikvidovat všechna ta prasata!" Až mráz běhal po zádech.

Finále tragédie se blížilo. Podle seznamu vypracovaného za účasti Oberländera ještě v Krakově úřadovnou abwehru II, přepadla další skupina byty třiceti šesti vědců světového jména, pedagogy, rektory, geology, chirurgy, mezi nimi i profesora matematiky a bývalého předsedu polské vlády Kazimierza Bartla a publicistu Tadeusze Boye-Želeňského, svezli je na štáb, nelidsky mučili, v noci je vyhnali za město do Wuleckého háje, donutili je vykopat si společný hrob a tam je postříleli.

Barbarskou bouři represálií, dramatický přízrak šlehajících plamenů a probuzených zvířecích instinktů však neukončilo mravní selhání zvrácených tvorů, jejich zhnusení nad spáchanými činy, ani jejich fyzické vyčerpání z náročné operace či opadnutí vášní poté, co padly tři tisícovky polských a židovských hlav, ale jiný dobrodružný akt. I ten měl na svědomí Bandera.

Protože právě ještě on v Krakově, kde nadále zůstával v domácím vězení, pověřil svého zástupce Jaroslava Stečka-Karbovyče splněním usnesení kongresu. Tedy ničím menším než vyhlášením ukrajinské státnosti a vytvořením vlády.

Zplnomocněnce si nevybral náhodou. Znali se dávno a důvěrně, z lepší i horší stránky. O tři roky mladší Stečko, už od studentských let člen nacionalistické organizace, účastník protipolských demonstrací, ideologický a politický vedoucí organizace v západní Haliči, posluchač univerzity, vydavatel ilegálních novin, jako jednadvacetiletý namočený do teroristického útoku na sovětský konzulát ve Lvově, kterému padl za oběť tajemník Andrej Majlov, později odsouzený na pět let do vězení za účast na vraždě ministra

Pierackého, tak tedy tento Stečko se těšil Banderově přízni a plné důvěře. I navzdory drobným skandálům, které měl na svědomí. Zvláště z cesty po Itálii. Tajnou zprávu, kterou vypracoval pro Mussoliniho vedení, hodnotil propagandistický odbor OUN jako „zločin, nebo bláznovství4*.

Na Banderův pokyn nyní Stečko spěchal do Lvova. V utajení, v jedné z částí pěších skupin, překročil hranici v selském povoze schovaný pod senem. S falešnými doklady pokračoval v cestě na rozhrkaném nákladním autě, které označili nápisem Propaganda-Kompanie. Hořel nedočkavostí. Předjel dokonce německé jednotky a jen taktak že nepadl do rukou Sovětům. Nakonec dohonil Nachtigall a pár hodin po něm, na úsvitu 30. června, vstoupil do rodného města. S ním Rebet, Staruch, Ravlyk, Lenkaskyj a Jaciuk, vůdci banderovské frakce. Velký souboj začínal. Na hracím poli číhali dva.Němci s mnoha tahy propočtenými dopředu.

Banderovci s herním prostorem značně skromnějším, dokonce bez nouzového východu. Věřili však, že jejich krok bude dostatečně mobilizující silou, aby se osvědčili, že unesou tolik moci.

Stečko neztrácel čas. Hned se pustil do práce. Místní nacionalisté pomáhali. Především obsadili místní rozhlas, elektrárnu a nádraží. V probouzející se atmosféře všeobecného strachu a hrůzy, posedlý vidinou velké Ukrajiny, stejně jako jeho vůdce, se rozhodl splnit rozkaz ještě téhož dne.

Také jeho, stejně jako předtím Banderu v Krakově, varovala rozvážnější část vedení před riskantním krokem, obávala se následků. Tvrdohlavost, s jakou prosazoval tento krok jeho vůdce, popudlivost, s jakou reagoval na sebemenší odpor, který nebyl v souladu s jeho vůlí, se jako v zrcadle odrazily ve Stečkově chování. Rady neposlouchal. Trpělivost, základní předpoklad rozumného jednání, vynechal. A sebevědomě, ctižádostivě a pánovitě konal podle svého. Věřil ve svoji hvězdu.

V doprovodu polního kuráta Nachtigallu otce Hryňuka začal audiencí u metropolity Szeptyckého. Autorita „ukrajinského Mojžíše“ byla taková, že nebylo možné ho obejít. Šlo o požehnání historické události. Dostal ho.

Takto pomazaný se vydal vyhledat scénu pro historický akt. Myslel na operu s příslušným důstojným prostředím. Zklamaný ji našel obsazenou frontovými jednotkami. Nezbývalo mu nic jiného, než se spokojit se skromným sálem stařičké Prosvity. Mezitím uvědomil místní nacionalisty o chytané události. Měla se rovnat začátku nového letopočtu.

O osmé hodině večerní 30. června 1941 se podařilo shromáždit kolem šesti desítek účastníků.

Otevřely se dveře a do sálu vstoupil Stečko. Drobná postava. Šedivá, nic neříkající tvář. Nevýrazný hlas. Nervózně vyjádřil poděkování Adolfu Hitlerovi, že umožnil Ukrajincům obrození národnosti. Politiku budeme provádět bez sentimentality, prohlásil. Zničíme všechny, kteří nám stojí v cestě, pohrozil. Všechny oblasti života budou řídit Ukrajinci, pouze Ukrajinci, ne cizinci, ne Židé, Poláci a Moskalové, slíbil. Naše moc bude politická a vojenská, strašlivá a neúprosná pro nepřátele. Poté povzneseným tónem začal předčítat akt o vytvoření samostatného státu a jeho vlády.

V tomto okamžiku vstoupil do sálu Koch.

Některým nebyl neznámý, tenhle vysoký německý důstojník, profesor doktor Hans Koch. V první světové válce nosil uniformu poručíka rakouské armády, potom uniformu příslušníka ukrajinských sičských střelců, od třicátých let býval v Haliči rok co rok jako doma, pracoval tehdy ve wroclawském Studijním centru pro výzkum západní Ukrajiny jako znalec pro tuto problematiku, zplnomocněnec vrchního velení branné moci pro spolupráci s Ukrajinci a spojovací důstojník mezi abwehrem a Rosenbergem ve štábu polního maršála von Rundstedta, velitele jižní skupiny armád.

Překvapení byli oba, nedalo se říci, kdo víc.

Stečko, všeho schopný terorista, nebyl zcela jistě zkušeným politikem. Ve tváři zbledl, strnul, lokajským pohledem hledal v Němcově tváři důvod, proč přišel. Když se vzpamatoval, přerývaně pokračoval v dalších řádcích prvního odstavce prohlášení:

„Z vůle ukrajinského lidu vyhlašuje Organizace ukrajinských nacionalistů pod vedením Stěpana Bandery obnovení ukrajinského státu, kvůli němuž prolévaly celé generace nejlepších synů Ukrajiny svou krev.“

Připomněl světlou památku zakladatele a vůdce Konovalce, zmínil se o desetiletích krvavého útlaku, hrubě vynadal moskevským židobolševikům a slíbil přítomným a jejich prostřednictvím ukrajinskému lidu, že nově ustavená vláda přinese zemi změny i pořádek, rozvoj všech jejích sil a uspokojení jejích požadavků.

Odříkávaje větu po větě, probojoval se ke klauzuli číslo tři, která prošla v budoucnosti mnoha změnami a značným vývojem. Rozhodně ji přečetl následovně:

„Znovuobnovený ukrajinský stát bude konat ruku v ruce s nacionálněsocialistickým Německem, které pod vedením vůdce Adolfa Hitlera vytváří nový řád v Evropě a na celém světě. Ukrajinská nacionálně-revoluční armáda, která se začíná tvořit na ukrajinské půdě, bude pokračovat v boji proti nepřátelům společně se svým spojencem - německou armádou.

Ať žije samostatný ukrajinský stát! Ať dlouho žije vůdce Organizace ukrajinských nacionalistů Stěpan Bandera!“ zajíkal se v závěru.

Rozpačitý potlesk utichl, když Koch nečekaně povstal. Byl dotčený a neskrýval se s tím. Tónem pruského feldvébla protestoval proti události, jejíhož závěru byl právě svědkem. S podobnými, a vůbec, s jakýmikoli politickými projekty se mělo počkat až na výslovné Vůdcovo svolení. To hlavní, co se od všech žádá, je naprostá poslušnost Říši a požadavek věnovat všechny síly na pomoc v boji, který rozhodne o osudu Evropy

Stečko, osoba v podstatě nevýrazná a podružná, nepostřehl, nebo nechtěl postřehnout smysl této výstrahy, i když jí chyběly jakékoliv slovní mimikry, za kterými lze tak snadno skrýt řečníkovy myšlenkové pochody. Byla jasná a lakonická. Znamenala více než gesto nevole nebo nespokojenosti. Rozmetala všechny iluze o vysněném státu.

Ale Stečko už byl rozjetý a pořád šel za svým cílem. Ještě ten večer osobně přednesl dokument ve lvovském rozhlase. Závěr vystoupení, ozdobený výkřikem Ať dlouho žije Stěpan Bandera, zněl jako ozvěna celý večer i v příštích hodinách na rozhlasových vlnách. Připomínal, z čí vůle se nový státní útvar zrodil. Jenže analogie se samozvancem, která se mimoděk drala posluchačům do povědomí, nebyla vůbec náhodná.

Stečko v horečnatém chvatu jmenoval vládu. Do jejího čela skromně navrhl sebe. Od té chvíle se podepisoval a nechal titulovat jako její předseda. Mezi dvacet šest členů a jejich zástupce zařadil nejen banderovce, ale i socialisty, národní demokraty, katolíky a nestraníky. Byla to vláda, jaká má být, se všemi atributy, s ministry zahraničí, vnitra, policie, politické koordinace, hospodářství i lesů.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z druhé části, ze stran 178-181

nakladatelství Futura