Banderovci přecházeji na západ

Ještě před válkou se Burlak v kursech abwehru a později policie v Hartensteinu, v Dachsteinských Alpách a Zakopaném naučil mnohé v tak užitečných předmětech, jakými byly diverzantství a terorismus. Především jak hrubě zastrašovat protivníka hrozbami a násilím, jak vyvolávat strach a hrůzu, jak záškodnictvím, podvratnou činností a krajně vyhrocenými způsoby boje rozvracet stabilitu státu. Přednášeli jim odborníci, kteří při nástupu Hitlera rozbíjeli komunistickou stranu, ničili demokratické složky, trénovali úderky ordnerů a různých dalších šturmbataliónů. Do osnov učební látky patřily psychologie, strategie a taktika. Z nich si zapamatoval jednu z hlavních pouček: utajeně, nepozorovaně připravit akci, vyčkat na nejvhodnější okamžik, schovávat se v temnotách, udeřit jako blesk, uštknout jako jedovatá zmije a zmizet.

Právě tak si počínal, když přešel v noci z 21. na 22. červen československé hranice, tedy v těch dnech, kdy u Staré Ľubovni řádil se svou sotní Brodyč a vraždil příslušníky naší finanční stráže. Celých deset dní vyčkával ponořený do studených lesů u Solinky, jen osm kilometrů od našich Telepovců. Zhruba tam, kde před rovnými osmi lety v uniformě se žlutomodrým prýmkem a bojovně vysoukanými rukávy nastupoval v řadách Ukrajinského legionu do války proti Polsku.

Zvažoval: překročit, nebo nepřekročit tu magickou čáru? Váhal. Pro hovořila řada důvodů.

Udržet se v Polsku s ohledem na převahu vojsk a hlad bylo téměř nemožné. Naopak, podle zpráv od střelců ze sotní Roman a Stach, kteří vloni a předloni byli v Československu, předpokládal, že tamní armáda a Bezpečnost nebudou bojovat tak rozhodně jako polská, ale jen naoko. Věřil, že civilní obyvatelstvo, které na východním Slovensku volilo většinou Demokratickou stranu, nebude proti němu vystupovat nepřátelsky, dokonce očekával sympatie. Domníval se, že podobné nálady budou panovat v armádě i v Bezpečnosti, kde, jak věděl - a to bylo velmi důležité -, nebyli na velitelských místech sovětští důstojníci. I když měl od Orlana jen nejasný souhlas konat v neudržitelné situaci podle vlastního uvážení, přece jen myslel na přechod do Rakouska. A v takovém případě tahle trasa na Západ vyhovovala nejlépe. V Maďarsku, na rozdíl od Československa, byla rovina jako stůl a byla tam Rudá armáda. Slovensko znal, i jeho hory, kde se mohl ukrýt. Pokud procházel husím pochodem mezi polskými divizemi a nezlikvidovali ho, proč by nepřešel přes slovenské vrchy? A potom: své lidi, kteří s ním bojovali už třetím rokem, nechtěl nechat napospas osudu.

Proti mluvila skutečnost, že se neměl v Československu na koho obrátit. Neměl žádné adresy. Neměl u nikoho doporučení. A nakonec: bylo to s jeho předpoklady a představami skutečně tak, jak se domníval? Znovu a znovu se vracel k onomu osudnému rozhovoru s Orlanem. Odehrál se na konci května, kdy byl se svou sotní v lesech Kurmanicze. Tehdy se k němu se vzkazem prodrala civilní spojka podřízená Hryhorovi, aby se ihned dostavil k Orlanovi zdržujícímu se v tom samém prostoru, jen na jiném místě. Bez zdržování se vydal na pochod.

Orlan byl politický referent kraje. Byly mu podřízeny všechny bojující jednotky, stejně jako civilní síť. Zajímal se o vojenskou situaci, o tu především. Také o nálady střelců. Odpovídal mu otevřeně. Tak, jak se věci měly. Pokud má polská ofenzíva pokračovat stejnou silou jako dosud, neudrží se. Zničí ho. Připomněl, že nemluví jen za sebe, ale i za Krylačovu a Lastiw- kowu sotni, které jsou s ním. Politický referent zvažoval slova dlouho, až nakonec vyslovil rozhodnutí: stůj co stůj vydržet. Pravda, spojení s nejvyšším velitelstvím nemá, ale očekává ho každým dnem. Kdyby mezitím nastala obtížná situace, ať přejde se sotněmi, které se ho drží, do okolí Krynice. Současně mu ale rozkázal spojit se ještě předtím s Chromenkem. Měl být někde severozápadně od Przemyšlu. Přikázal mu odevzdat rozkaz, aby zůstal ve svém prostoru a spojil se s vedoucím Hryhorem. Burlak přece jen našel odvahu zeptat se, co dělat v případě neudržitelné situace. Přejít přes Československo do americké okupační zóny v Rakousku? Orlan neodpověděl. Opět jen prohlásil, že nemá přesné rozkazy od vyšších velitelství k přechodu na Západ. Dodal však, že v případě skutečně bezvýchodné situace je třeba konat podle vlastního uvážení. S tím se rozešli. A od té chvíle se neviděli. To znamená od noci z posledního května na 1. června.

Burlak se podle rozkazu vydal hledat Chromenka. Do jeho prostoru se musel probojovávat přes polské linie. Postupoval se sotněmi Lastiwka a Krylač, dohromady s dvěma sty padesáti muži. Hledal ho mamě celé dva týdny. Znovu a znovu na něho útočili vojáci a téměř mu zničili sotňu. Ve zmatku ztratil Lastiwku a od té doby o něm neměl žádné zprávy. Během neustálých bojů se přesouval přes San k Chryszczaté. Ještě nedávno byla jejich nedobytnou baštou, nyní už táborem polské armády. Jejími postaveními musel proklouzávat pouze v noci. Když byl sotva dvacet kilometrů od Medzilaborců, zjistil, že celý prostor obsadilo vojsko. Bylo zřejmé, že do Krynice se už neprobije. Opatrně postoupil ještě blíž k hranicím a 16. června je u Solinky dosáhl.

Až tady mu střelci řekli, že se s nimi Orlan setkal ještě dřív než s ním. A řekl, že v případě bezvýchodné situace v Polsku je nutné přejít na Západ, do Rakouska. Místo přechodu však neuváděl. Burlak přemýšlel. Pokud se o tom Orlan zmiňoval střelcům, proč to neřekl taky jemu, tím spíš, že se ho na to otevřeně ptal? Odpověď nikdy nedostal. A nikdy se nedozvěděl ani o dopisu, který za tři měsíce poslal Orlan do Bavorska. Nesli ho jeho kurýři Jan Lwiczki, alias Arkadij, aKazimir Konopelski, alias Pimst, které zadrželi v Zakčíně u České Lípy 23. září, když předtím prošli celým Polskem a přes Krkonoše. Ve zprávě, kterou měli odevzdat v Bayreuthu, upozorňoval na mnohé závažné okolnosti, kromě jiného nabádal k opatrnosti, protože nevylučoval, že v jednotkách probíjejících se do americké zóny mohli být i sovětští zpravodajští agenti. Jádro zprávy představoval tento odstavec:

Příteli veliteli (Bilich, nebo Volod)

10. září 1947:

Poslali jsme k Vám sotně pod velením Burlaka, Chromenka a Brodyče. Tyto sotně dostaly povolení jít k Vám. Všichni ostatní odešli svévolně a prosím, abyste je považovali za dezertéry. Kromě toho odešlo svévolně, zanechávajíce lidi napospas osudu, celé nadrajónové velitelství v čele s Marem (Sanok). Ty kteří k Vám odešli neoprávněně, prosím postavte před soud a vraťte do kraje, aby odčinili své činy nebo je jinak zapíšeme do dějin jako dezertéry To je naše neodvolatelná výhrada. Kraj je dnes vyčerpaný, řady řídnou a ti potkani si šli zachránit kůži.

Sláva Ukrajině!

Nazar (Orlan)

Burlak však věděl, že tím samým směrem jako on se vydali i jednotlivci, trosky zničených sotní, nacionalističtí fanatici, bývalí policajti, nacisti skrývající se v lesích, aby unikli zajateckým táborům, esesáci z divize Galizien a vesničtí chasníci nahnaní do banderovských sotní, kteří měli potíže s malou násobilkou a kterým nezbývalo nic jiného, než se podřídit přísným pořádkům. Vždyť je potkával a nejeden se k němu chtěl přidat. On je ale odmítal. Bál se provokatérů a rozvědčíků. Po necelém týdnu se rozhodl. Půjde!

Nechal nastoupit celou sotňu a promluvil k ní. Rozkázal jí nevyhledávat boj s armádou a bezpečnostními složkami, nezahajovat palbu, střílet pouze v případě krajní nutnosti. Zvlášť zakázal rabovat během postupu, aby nevyvolávali nepřátelství ze strany obyvatelstva a neposkvrnili jméno UPA. Speciálně zakázal mučit zajatce nebo jim jinak ubližovat, okrádat je o osobní věci, ale hned je předvést k němu.

V noci na 22. června přešla sotňa hranice. Ani na polském, ani na československém území se nesetkali s jednotkami armády či Bezpečnosti.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z třetí části, ze stran 328-331

nakladatelství Futura