Banderova chvíle nadešla

Skutečné představy německého nejvyššího vedení byly pro nacionalisty nadále předmětem dohadů, nadějí, iluzí a spekulací. Jak byly naivní, to odhalilo až vítězství spojenců. Diktátor Antonescu po válce potvrdil, že Hitler mu v rozhovoru za pomoc ve válce se Sovětským svazem přislíbil nejen Besarábii a jižní Bukovinu, ale i možnost okupovat a řídit další území až k Dněpru. Šéf horthyovské výzvědné služby Ujházy dosvědčil, že Maďarsko mělo v souladu s dohodami z listopadu 1940 obdržet za účast ve válce proti Sovětskému svazu haličské knížectví a podhůří Karpat až k Dněstru.

Rozhovor s Antonescem se odehrál v květnu 1941, tedy v době, kdy už naplno běžely přípravy na ozbrojené povstání na Ukrajině, výcvik příslušníků Nachtigallu a Bandera sbíral na rychlé osvobození vlasti carské rubly, snubní prsteny, zubní zlato i dolary.

Hitler ani v nejmenším nezamýšlel splnit představy nacionalistů o samostatné Ukrajině. V nejlepším případě v nich viděl želízko, které by se kulo jen v případě nejnutnější potřeby.

O pravých úmyslech Vůdce neměli nacionalisté ani potuchy.

22. června 1941 přepadly německé armády věrolomně Sovětský svaz. Banderova chvíle nadešla. Rázně se chopil příležitosti.

Ještě tentýž den založil v Krakově Ukrajinský národní výbor. V ten samý večer svolal kongres národního sjednocení. Sto třináct delegátů různých nacionalistických složek mělo několik úkolů. Potvrdit právě vytvořenou instituci. Do čela zvolit - aby byla vytvořená širší společenská základna - generála Petrivu z protektorátního Brna. Přijmout manifest o vzniku jednotného ukrajinského státu. A oznámit vytvoření jeho vlády. Dokument odeslali Frankovi.

Gubernátora dokument značně rozladil. Odpověděl ráznými kroky. Národní výbor neuznal. Jeho činnost zakázal. Vedení výboru uvrhl do krakovské temnice. A Banderovi přikázal domácí vězení.

Dalo by se říci, že Bandera po tomto surovém zákroku vystřízliví, změní bojový pokřik, využije čas, kdy si bude lízat rány, aby zhodnotil skutečnou německou pozici. Nic takového se nestalo. Naopak, dal se slyšet, že šlo o zákrok místních orgánů limitovaných neznalostí širších vazeb. Jeho velký den prý ještě nadejde. Tehdy, až Nachtigall vkročí do Lvova.

Tento okamžik se rychle blížil. Němci pronikali na východ. S nimi Nachtigall v šedých uniformách, se žlutomodrými nášivkami na rukávech a znakem trojzubce na výložkách. V jeho řadách polní kurát Kryňuk. Spolu s nimi pěší skupiny. Frontové jednotky jim vycházely vstříc. Vezly je na autech, nebo jim takovou možnost nabízely. Tihle důstojníci wehrmachtu netušili, co se událo za jejich zády v Krakově. A už vůbec neznali Hitlerovy úmysly o budoucnosti Ukrajiny. Pro ně byl Nachtigall spojenec. Podle toho se k němu chovali.

Tím víc, že na vlastní oči viděli, jak si slavíci vedli. Kde se jim podařilo chopit se moci, chovali se jako smyslů zbavení. Vraždili sovětské představitele nejednou s celými rodinami. Pořádali hony na komunisty, komsomolce, Poláky, Židy. Doráželi raněné nebo zbloudilé rudoarmějce. Piloty luftwaffe naváděli smluvenými signály na cíle podle rozkazu, který dostali v den útoku: „Na ukrajinské území vstoupila německá armáda, náš spojenec. Je třeba ji za něj považovat a pomáhat jí všemi možnými způsoby.“

Krvavé pogromy neměly nic společného se zamýšleným ozbrojeným povstáním. V přípravné fázi před útokem si banderovci proti Rudé armádě netroufali vystoupit. A po útoku se válka přenesla na východ tak rychle, že nestačili demonstrovat svoji bojovou udatnost, která měla být důležitým argumentem, kdy se měli prezentovat jako rovnoprávní bojoví partneři. A už vůbec nebyli schopni organizovat civilní správu.

Týden po útoku se Němci probili na okraj Lvova. Triumfální vstup určili na 30. června. Vojska však čekala mamě. Dopravní kolony Brandenburgu 800 před ně přesouvaly jiné aktéry připravované pompy: nachtigallovce. Wehrmacht s údivem uvolňoval cestu ukrajinským nacionalistům, kteří s bojovně vy kasanými rukávy a zbraněmi připravenými ke střelbě v čele s velitelem Szuchewiczem vtrhli ve tři ráno do ulic starého města. V patách jim šly skupiny pěšáků. S ní část banderovského vedení.

Jen co se den probudil z horké nešťastné noci, vylepovali na nárožích výzvu:

„Národe ukrajinský! Dosud jsme působili v podzemí, nyní vycházíme na povrch. Zahajujeme ozbrojený boj. Vedení OUN vyhlašuje na celém ukrajinském území vytvoření samostatného církevního pravoslavného ukrajinského státu. Tuto samostatnost je ale nutné vydobýt si v boji. Z rozkazu Stěpana Bandery a vedení OUN šly do boje první kolony bojovníků - vojáků ukrajinské národní revoluce, její předvoj. Již bojují s nepřítelem.

Vstup i ty do řad ukrajinské revoluční armády, do řad OUN! Protože jen OUN tě povede po správné cestě. Národe, slyš! Moskva, Polsko, Maďarsko, židovstvo jsou tvoji nepřátelé. Znič je! Slyš! Tvým vůdcem je vedení Organizace ukrajinských nacionalistů - OUN. Tvým vůdcem je Stěpan Bandera. Tvým cílem je cesta ukrajinské národní revoluce. Sláva Ukrajině! Sláva hrdinům! Sláva vůdci Štěpánu Banderovi!“

Současně rozdávali letáky, zjevnou vyzvu k pogromům a vraždám: „Poláky, Židy a komunisty nič bez lítosti! Neměj slitování s nepřáteli ukrajinské národní revoluce!“

To, co se odehrálo v příštích hodinách, dnech a v prvním týdnu dusného června v královském městě Lvově, se přirovnává k bartolomějské noci. Město sténalo v agónii, krvácelo v bolestech, třáslo se v hrůze neronských scén a herodesovském vraždění neviňátek. Vyčleněné roje, nejkrutější zabijáci, se jako smyslů zbavení vrhali do domů, jako posedlí amokem vyráželi dveře bytů a jako šílení a zpocení a udýchaní vyvlékali své oběti za vlasy a nejednou je ubíjeli přímo na místě. Kdo jim padl do rukou, přišel o život. Zajaté politruky Rudé armády stříleli. Komunisty a pěšáky věšeli. Nebyla ulice, na které by se neválely v krvi zohavené mrtvoly. Na hlavní třídě nebylo pouliční lampy, na které by nevisela těla oběšenců. Tramvaje byly narvané vyděšenými lidmi, které vezli na popravu. Sužované město, vydané na milost a nemilost pudům a zvůli zvrhlíků se zmítalo ve strašlivé křeči. Jen ve štábu na Lackého ulici bylo povražděno na pět set Židů. Na Střeleckém náměstí postříleli během dne třicet rukojmí. Z balkónu opery oběsili dvanáct mučedníků. Dvojici mládenců jen tak, z recese, natřeli černým krémem na boty, přivázali k ruční pumpě, přikázali jim čerpat vodu. Toho, který odpadl jako první, utloukli. Zdivočelí vrazi, zpití třeskotem salv, výkřiky umírajících, hypnotizovaní krvavými orgiemi, jako by se pominuli rozumem: místnímu fotografovi nosili vyvolávat filmy, kde pózovali nad mrtvolami zastřelených, oběšených a umučených.

„Nic podobného dějiny nespatřily a nepoznaly od časů Čingischánových. Svět se obrátil nohama vzhůru. Kolo dějin lidstva se vrátilo na začátek."

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z druhé části, ze stran 175-178

nakladatelství Futura