Bandera v Sachsenhausenu,

v sektoru pro prominenty.

Starý čachrář Melnik (bývalý zástupce Konovalce, agent německé vojenské rozvědky), jehož jedinou zásadou byla bezzásadovost, usilovně splétal další intriky. Neskrýval potěšení, že je Bandera za mřížemi, ačkoli dobře znal postoj svých lidí k německému postupu: banderovce nenáviděli, nacistické zákroky však odsuzovali. Jenže to mu vůbec nevadilo. Věděl, že bezohledného Banderu mohou zastavit jedině restrikce. Tím usilovněji proti němu pracoval. Podsouval důkazy o přečinech jeho lidí. Překonával se v jejich diskreditaci. Domáhal se návratu jejich pěších oddílů. A při každé příležitosti škodolibě připomínal prohlášení, které poslal Hitlerovi jen o dva dny dříve než Stečko: bez ohledu na skutečnosti, které nastanou po odsouzeníhodné avantýře z 30. června, jeho organizace je nadále připravena spolupracovat s Němci až do úplné porážky bolševiků. Tyto manévry byly jasným důkazem rozhodnosti, s jakou uměl postupovat, pokud šlo o moc.

Vychytralý Hans Koch se tedy nemýlil, když sázel na melnikovce: „Nemusíme se jich bát. Musejí nám být oddaní. Napadli Banderu. Už proto se nás musí držet.“

Činilo se také gestapo a sicherheitsdienst. Likvidovalo pěší oddíly. Některé členy uvěznilo, některé postřílelo, mezi nimi vedoucího střední skupiny Mykolu Lemyka. Prostředky si nevybírali, vraždili i lidi, kteří nejednou neměli s Banderou vůbec nic společného.

Podle logiky lidského chování, vypracovaného odvěkými obrannými instinkty, měl tento německý tlak působit spíše na sbližování nenáviděných frakcí než na další prohlubování propasti. Vzájemné vyvražďování však pokračovalo. Na obou stranách padly desítky obětí.

Další dějství se neúprosně blížilo k dramatickému vyvrcholení.

Připojení distriktu Halič ke Generálnímu gouvernementu, tedy vlastně k okupovanému Polsku a nenáviděným Polákům, vyvolalo mezi nacionalisty novou vlnu pohoršení. S protesty přímo na Hitlera se obrátil Stečko, důstojníci obou nacionalistických praporů i Ukrajinská národní rada, čímž si sama podepsala vlastní rozsudek.

V Berlíně, opět v budově bývalého polského velvyslanectví, se 12. září setkal Bandera, Stečko a Stachiv naposledy s představiteli abwehru Kochem a von Mendem. Poslední žádost o zřeknutí se aktu 30. června odmítli.

O tři dny později přikročilo gestapo k rozsáhlým akcím v Haliči, na střední Ukrajině a v Generálním gouvernementu.

Patnáct banderovců zastřelilo. Pět set uvěznilo. Mezi nimi čtyři pětiny frakčního vedení.

Banderu téhož dne převezli do koncentračního tábora.

Frank ve smyslu Hitlerovy směrnice zanedlouho vyhlásil, že Ukrajinci na území Generálního gouvernementu nesmějí podléhat dojmu, že uvnitř hranic Velkoněmecké říše by mohl existovat jakýkoliv útvar představující jejich státnost. Mají jedinou a hlavní povinnost: dát se navždy k dispozici říši jako pracovní síla. Jeho kolega, říšský komisař Ukrajiny Erich Koch, pověstný svojí hrubostí, vyjadřoval názory na Ukrajince přesně v duchu Hitlerových představ: koloniální národ, něco jako černoši; Slované, které je třeba udržovat v temnotě a nevědomosti; zakázal jim sedět u jednoho stolu s Němci, dokonce i podávat si s nimi ruce, a to i při vyznamenávání kolaborantů.

Mělo proto svoji logiku, že direktivu einsatzkommanda 0/3 vydali už 25. prosince: „Všechny aktivisty banderovského hnutí neodkladně uvěznit a po důkladném vyšetření v tichosti likvidovat pod záminkou odsouzení za rabování.“

Hans Koch, podezřívaný z nákazy ukrajinskou mentalitou, se už do Lvova nesměl vrátit. Nebyl však zcela připraven o možnost uplatnit svoje vědomosti a zkušenosti. Přeložili ho do Kyjeva. Tam spolupracoval s melnikovci.

Banderu umístili v Sachsenhausenu, koncentračním táboře, jímž prošly statisíce a zahynuly desetitisíce. Lidé nejrůznějších politických směrů, společenští činitelé, vědci, knížata, komunisti. Mezi nimi francouzští ministři Mandel a Delbos, sovětský důstojník Korotkin, Molotovovův bratranec, syn italského maršála Badoglia, vůdce rumunské Železné gardy Horia Sima, atentátník Elser, který se v roce 1939 pokusil neúspěšně zavraždit Hitlera, tři sta banderovců s téměř celým svým vedením.

Ve zvláštním sektoru, hlídaném pouze esesáky, věznili další prominenty. Bývalé kancléře, říšskoněmeckého Luthera, rakouského Schuschnigga, francouzského Bluma, Daladiera, členy předních evropských aristokratických rodin spolu s Thyssenem a Reynaudem. Vězni měly podmínky odpovídající stupni zájmu nacistů o ně. Banderu umístili do bunkru Zellenbau pro sonderhäftlinky, zvláštní vězně. V cele číslo 73 žil v relativním pohodlí. Měl při ruce rádio, telefon, příruční knihovnu, noviny. Denně mléko, chléb, cukr. Spojení s vnějším světem obstarával jistý Lopatinskij, jediný ukrajinský důstojník Nachtigallu, který zůstal na svobodě. Působil stále ještě v nedalekém Friedenthalu, bývalém výcvikovém středisku banderovců, jako instruktor. Díky němu měl Bandera spojení s Lebeděm, vůdcem Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) v konspiraci, a později s hlavním štábem UPA. Toto spojení bylo jedním z největších paradoxů v celé válečné historii vztahů nacionalistů s hitlerovci. Díky němu Bandera nejen věděl o všem, co se dělo za dráty, ale mohl také vydávat rozkazy. Bez jeho vědomí a souhlasu se v jeho organizaci nemohlo udát nic důležitého. Ne nadarmo ho vždy považovali za zkušeného konspirátora, kterému nikdy nescházely nové ideje, jen byl smrtelně nakažený dvěma epidemiemi: antikomunismem a antipolonismem.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z druhé části, ze stran 188-190

nakladatelství Futura