Až se zbavíme poslední iluze

Michal Černík

Jsme národem iluzionistů. Ne že bychom vytvářeli iluze, jako třeba David Copperfield, ale my si iluze stále o něčem děláme. Bylo jich požehnaně a přišly nás velmi draho za minulého režimu i po listopadovém převratu. Tehdy jsme si dělali iluze, že teď, když máme svobodu, máme všechno a bude nám už jenom hej. Tu svobodu si velmi rychle přivlastnily hospodářské a politické elity a kriminální živly a demokracii udělily prozatímní prázdniny. Při malé privatizaci jsme začali živnostničit a podnikat a živili se iluzemi o tom, jak zbohatneme. Touha po zbohatnutí je nádherným hnacím motorem k činorodosti, ale jen někomu se podařilo sen naplnit, ostatní snaživce v dílničkách a obchůdkách převálcovaly zahraniční společnosti. Pak přišla kuponová privatizace. Ve frontách na kuponové knížky jsme se opájeli iluzí o tom, že teď budeme všichni akcionáři, zbohatneme, anebo alespoň na tom vyděláme desetinásobek. Dnes už jsme si alespoň přiznali, že šlo o grandiózní podvod. A akcionáři už taky nejsme, protože nás jako minoritní majitele vyvlastnili, což je totéž co státem požehnaná krádež.

Taky jsme si namlouvali iluze o volném trhu, o jeho zázračných samoregulačních schopnostech, zatímco takové věci jako plánování, koncepce a strategie jsme pohřbili s minulostí. Podle toho dnes vypadá naše země. Nějakou dobu jsme se utvrzovali v iluzi, že jediný a nejlepší vlastník je privátní, a proto se bezhlavě privatizovalo i to, co v jiných zemích drží ve svých rukách stát. Zatratili jsme jiné formy vlastnictví, například státní, družstevní či zaměstnaneckou spoluúčast, tedy vlastnické formy, které jsou v zemích EU zcela běžné, a dokonce firmy se zaměstnaneckou spoluúčastí jsou prosperující. My jsme je zavrhli jako příliš socialistické. Taky jsme si velice rychle vytvořili iluze o výhodách kapitalismu, aniž bychom připustili, že kapitalismus je nejlepším systémem jen pro bohaté.

Zprvu jsme si dokonce pochvalovali nezaměstnanost jako kapitalistickou vymoženost, která nás naučí úctě k práci. Stále ještě si děláme iluze o zahraničním kapitálu, že zachrání naše hospodářství, zatímco ve skutečnosti způsobil už na začátku transformace jeho pád. Nepřinesl do naší země ani očekávaný kapitál, ani peníze. Stejně tak si děláme iluze o zahraničních strategických partnerech, jako by právě oni měli být pylonem naše hospodářství. Dá rozum, že motorem prosperity se nestanou strategičtí partneři, ti mohou jen sekundovat. Už nám i dochází, že sem přišli především za každou cenu peníze vydělávat, nikoliv nám tu předvádět altruismus. Léta jsme si dělali slastné iluze o vstupu do EU. Jistě, kdo by se nechtěl stát členem spolku bohatých. Otevřeli jsme tedy na jejich doporučení své trhy, nabídli jim svou ekonomiku. Teď už nás jako nové členy mohou kamarádsky poplácávat po rameni, protože získali u nás vše, co potřebovali. Ale neživme se další iluzí, že se budou dělit o naši nouzi a o svůj blahobyt. Té nouze se musíme zbavit sami a stejně tak sami si musíme dosáhnout k laťce jejich životní úrovně.

Během let jsme si tak vytvořili spoustu iluzí a stejně tolik jsme jich ztratili. Horší však na tom je, že se ztrátou iluzí mnozí zatracují i ideály demokratismu a ideály sociální spravedlnosti. Oba pojmy nestojí proti sobě, ale naopak mohou se vzájemně posilovat. Až střízlivě uvažující člověk nevěřícně kroutí hlavou a říká si: Jak je možné, že vzdělaný národ tak snadno podléhá sebeklamu a naivně si pěstuje iluze o něčem, co ho pak sejme? Nejspíš proto, že jsme ve své prokapitalistické euforii nebyli schopni soudnosti. Možná také proto, že jsme nevyrůstali v kapitalismu a že jsme se dosud nenaučili myslet prioritami této společnosti.

Pro jistotu si jen znovu zopakujme, že svoboda, demokracie a sociálně spravedlivá společnost tvoří trojjedinost. Teprve v ní se stávají naplněním tužeb většiny a také její výsadou. Bohužel, určující silou jsou dnes v kapitalistické společnosti nadnárodní korporace. Bezostyšně nám předvádějí, že demokracii nepotřebují. Jak dlouho ještě? Až se zbavíme té poslední iluze a pochopíme, že soudobý kapitalismus nemůže žít v přirozeném svazku s demokracií.

Obrys-Kmen 35/2005 , http://www.obrys-kmen.cz/index.php/knihovna

Přišlo e-mailem