Dmitrij Něrsesov
Zvolení nového prezidenta Jižní Koreje je důstojnou odpovědí Asie na příchod Donalda Trumpa do Bílého domu. Mun Če-in představuje, stejně jako jeho filipínský kolega Duterte, novou generaci regionálních politiků, kteří se chtějí aktivně účastnit americko – čínského jednání. Spolu se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem jsou to stejné „mazané keksy“, jak se Trump vyjádřil na svém Twitteru.
Potvrzuje se, že centrem světové politiky se postupně stává Asijsko-pacifický region (APR). Severní Korea se ocitla v důsledku svého raketového a jaderného programu v centru globální pozornosti. Pro USA je to přímá výzva. Na Filipínách byl zvolen prezident, který si nebral servítky a veřejně urazil Obamu. Potrestán nebyl. Před několika dny se v Jižní Koreji dostal k moci opoziční politik, rovněž skeptický k Americe. Vypadá to, že se Washington potýká se ztrátou svého vlivu v APR, vlivu kdysi absolutního. Tak to je i není. Úplná prohra Američanům nehrozí, avšak Asie nachází vlastní politickou tvář a na globální politickou scénu nechce přijít jako americký protektorát. Přesněji jde nyní o celý tým hráčů pod vedením jednoho trenéra i kapitána – Číny. K pochopení dění zde je potřeba se podívat na věc z pohledu strategické hry mezi Spojenými státy a Čínou.
Ještě dlouho před Trumpem, za prvního prezidentského období Bushe ml. byla Čína označena za strategického partnera USA. Peking zaujal v systému globálního řízení a podpory globální stability místo Moskvy. O to Číňané usilovali už za Maa. Dosáhli toho na přelomu tisíciletí.
Za Obamy bylo oznámeno, že USA převádějí centrum svých globálních zájmů z Blízkého východu do APR. Čína na to odpověděla opatrně, ale soustavně: zahájila své manévry kolem sporných ostrovů v Jihočínském moři. Problém se zvláště vyostřil koncem Obamovy vlády, do sporů byl zatažen Vietnam, Japonsko a Jižní Korea, a Spojené státy byly nuceny varovat před možnými vojenskými důsledky. Nakonec vyvolaly provokace Američanů jen ostrou odpověď Číny (zajetí amerického špionážního letadla). Obama měl dost starostí v Afghánistánu a Iráku, měl neúspěchy v Sýrii a s Čínou si nechtěl zahrávat. Peking toto věděl a klidně si stavěl umělé ostrovy s letišti a zval tam turisty. Washington nyní nebude mít možnost proti osvojení tohoto území Čínou něco podnikat.
Čína nabrala body také u Severní Koreje. Využila Obamův zmatek při snaze uplatnit zkušenosti s řešením jaderného problému s Íránem ke „zkrocení“ Pchjongjangu. Kim mu nevyhověl. K čemu by mu to bylo, když má za zády Čínu?
Výsledek je evidentní: Ve chvíli změny vlády ve Washingtonu se náhle Severní Korea změnila v raketovou a jadernou mocnost, schopnou ohrožovat americké spojence, takže těm jsou americké záruky nanic. Podle názoru států v regionu jim může dát záruky jedině Peking, proto se obracejí k němu. První příklad dal Duterte. Veřejně zostudil Obamu, oznámil, že vyhodí americké vojenské základny, a nyní se okatě přátelí s čínskými vůdci. A nový pán Bílého domu se na něj obrací s prosbou, aby se u Číny přimluvil ohledně ovlivnění Kim Čong-una. Jsou za těchto okolností Filipínci ještě spojencem a základnou USA v APR? Zřejmě ne, dnes jsou spíš spojencem Číny. A nesmíme zapomenout: Číňané dobyli tohoto spojence bez jediného výstřelu!
Nyní přišla řada na Jižní Koreu.
Je zajímavé, že skandál kolem bývalé prezidentky se vzňal právě tehdy, když USA měly až nad hlavu vlastních skandálů a nemohly zasáhnout. Dokázali jen poslat ke Koreji letadlovou loď a narychlo nainstalovat na jihu poloostrova PRO.
Trump osobně žádal čínského prezidenta, a veřejně to potvrdil, aby mu pomohl zamezit konflikt s KLDR. Věděl, že americká PRO bude v Pekingu špatně přijata, proto chtěl udělat výměnu: za denuklearizaci KLDR nabízel odstranit PRO z Jižní Koreje. Asi si neuvědomil, že Číňané pravděpodobně předem zahájili akci k výměně prezidenta v Jižní Koreji za člověka k nim loajálnějšího. Patrně z tohoto důvodu se stal novým prezidentem Mun. Má v úmyslu požadovat odstranění amerického systému PRO.
Problém KLDR se tedy neřeší mezi USA a Čínou, ale je to otázka Ameriky a Jižní Koreje. Peking s tím nemá nic společného. Pro Trumpa je ponižující mít za partnera namísto Číňana Jihokorejce.
Mun je ochoten osobně se sejít s Kimemm, a to není právě americká idea. USA se vždy stavěly proti sjednocení obou korejských států. Schůzka Muna s Kimem se může odehrát jen pod patronací Číny. Spojení průmyslového potenciálu jihu s jadernou silou severu je možné jen s pomocí Číny. Pro Ameriku i Japonsko je to noční můra.
Příchod Mun Če-ina je jedním z vítězství čínské politiky. Američané jsou vedle. Zvítězil v čestném boji. Nyní musí Trump, aby mohl promluvit s „vysoce váženým“ prezidentem Si, buď hned přistoupit k podstatě věci – rozdělení vlivu v APR mezi USA a ČLR, nebo se snažit nejdříve řešit své problémy s Munem, vzít v úvahu přání mazaného Kima, nezapomenout na možnou hysterii Duterteho, dokázat uklidnit své spojence v Japonsku a Vietnamu a přesvědčit je o fungování amerických záruk bezpečnosti.
Taková je nová geopolitická tvář Asie, nová strategie, se kterou přichází do současného světa s tím, aby byl zformován svět zítřejší.
Převzato z Pravda.ru
11. května 2017
outsidermedia.cz