Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989 XI

(Soupeři či partneři?)

PhDr. Antonín Benčík, CSc

Politika zrozená před více než dvaceti lety kolektivním narušením mezinárodního práva tak stojí dodnes v cestě novým nadějím této části Evropy.

Proto se otázka přehodnocení přes dvacet let starých událostí v Československu stává mimořádně významnou pro nezvratnost reforem ve východní Evropě...

V této situaci považujeme za neudržitelné, aby se Sovětský svaz v době vytváření historicky nových principů soužití v Evropě nadále distancoval od spoluodpovědnosti, kterou dodnes má za důsledky jím vedené intervence" .

Avšak rozuzlení této situace již bylo doslova za dveřmi. K jejímu rozuzlení přispíval i

A. Dubček mírou vrchovatou. Nechyběl ani mezi demonstranty, protestujícími 14. listopadu před bratislavským Justičním palácem, kde právě probíhal proces proti tzv. bratislavské pětce (Čarnogurský, Kusý, Maňák, Selucký a Ponická), obviněná za údajné rozvracení republiky či spolupachatelství. Spočívalo v publikační činnosti, kritizující srpnovou „internacionální pomoc" v srpnu 1968 a vedoucí představitele KSČ a vlády, kteří se na ní spolupodíleli. Demonstranti žádali osvobozující rozsudek. Když se mezi nimi objevil i Dubček, vynutili si, aby k nim promluvil a zvedli jej na ramena.

***

Uvedl jsem již, že P. Pithart při vymýšlení „důkazů“ o neschopnosti reformistů a hlavně A. Dubčeka, předčí i „geniálního kadeta“ Büglera, z Haškova Dobrého vojáka Švejka. Jeho nezajímají publikace historiků, autentické dokumenty k historii reformního procesu Pražského jara. On si dokázal i bez nich vycucat z kteréhosi palce i důkaz, že to byl A. Dubček, kdo proti demonstrantům v srpnu 1969 poslal panceřáky a ozbrojené síly s obušky. Jemu nevadilo, že Dubček i Smrkovský byli v té době na – Husákovo naléhavé „doporučení“ – „dovolené“. Dubček na své chatě v Senci a Smrkovský v Tatrách.

Stejně tak jednostranně obviňuje A. Dubčeka v první kapitole „Devětaosmdesátého“, že 22. srpna 1969 podepsal tzv. „prüglpatent“, ačkoliv historikové již dávno na základě dokumentů a svědectví popsali, jak tomu bylo doopravdy. Stačilo mu jen zalistovat v publikaci O. Tůmy a kol., Srpen 1969, na str.265-271; nebo v publikaci J. Madryho, Sovětská okupace Československa, jeho normalizace v letech 1969 -1970 a role ozbrojených sil, na str. 116n. Dověděl by se, že i G. Husák potřeboval, mj. umýt ruce, potřísněné krví svých odpůrců, krví demonstrantů. Proto se rozhodl donutit parlament k dodatečné legalizaci srpnového teroru proti odpůrcům svého režimu a okupantům. Proto již 21. srpna přijalo předsednictvo ÚV KSČ, ze nepřítomnosti A. Dubčeka, Husákův návrh usnesení o přijetí návrhu zákonného opatření č. 99/1969 Sb., „O některých přechodných opatřeních, potřebných na upevnění a ochranu veřejného pořádku“. 22. srpna byl tento návrh upraven a schválen na zasedání předsednictva Černíkovy vlády. S porušením zásad parlamentního jednání (přes nedostatečný počet členů předsednictva) bylo ještě téhož dne toto předsednictvo svoláno. A. Dubček jako předseda Federálního shromáždění byl narychlo povolán z domova, přesněji ze své chaty v Senci, a letecky dopraven do Prahy 22. srpna kolem 16. hodiny. Při jednání předsednictva FS o návrhu předloženém O. Černíkem – a zdůvodněném poukazem na průběh srpnových demonstrací a jejich možné důsledky – Dubček sice souhlasil s použitím zákona proti vandalům, ale po několika dílčích připomínkách účastníků byl vlastně jediný, kdo v dané situaci varoval před vytvářením systému umožňujícího porušování zákona.

Argumentaci O. Černíka při zdůvodňování návrhu zákona podpořil i přítomný G. Husák, který uvedl, že organizátoři demonstrací usilují o permanentní akce v ulicích a poukázal na situaci v Brně a v Liberci. Proti Dubčekovi zaútočil neomaleně i poslanec Valo tvrzením, že současné demonstrace jsou důsledkem jeho politiky, že události narůstaly pod jeho patronátem. A. Dubček pro zákon sice nehlasoval, ale z povinnosti předsedy FS ČSSR podepsal, ale podepsal jej také O. Černík, L. Svoboda.

V takové atmosféře, s vědomím, že přijetí takového zákona nemůže zabránit, ale i s pocitem povinnosti člena předsednictva ÚV KSČ, zákon podepsal, ačkoliv pro něj nehlasoval. Záhy si však uvědomil, že to byla jeho největší politická chyba. Vždyť mezi nejčastěji provolávaná hesla demonstrantů patřila hesla: „Ať žije Dubček“, „Ať žije Smrkovský“. Proto již 1. září posílá O. Černíkovi, kterému stále ještě dost důvěřoval, dopis, v němž apeloval na vládu, aby učinila „taková opatření, aby nemohlo dojít k zneužití tohoto přechodného opatření k porušení naší, československé zákonnosti. Proto vláda v tomto směru musí mít vypracovány příslušné prováděcí normy“. Je proto nanejvýš neseriózní, jestliže různí kritikové připisují přijetí zákona pouze Dubčekovi, jako by to nebyla iniciativa Husáka a Černíka a jako by pod tímto zákonem nebyl podpis také Černíka a Svobody.