Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989 X

(Soupeři či partneři?)

PhDr. Antonín Benčík, CSc

28. října 1989 se M. Hübl, jeden z významných disidentů, historik, reformista, bývalý člen ÚV KSČ a nesmlouvavý kritik Husákova režimu, vracel domů z demonstrace na Václavském náměstí. Na chodbě domu, kde bydlel, ukončil náhle infarkt jeho život. A. Dubček pochopitelně neváhal a 7. listopadu se přijel s nim rozloučit do motolského krematoria spolu se stovkami přátel a známých.

Po pohřbu se téhož dne sešel v bytě u Marků na Karlově náměstí se skupinou přátel a bývalých spolupracovníků z let 1968 -1969: V. Šilhánem, M. Hájkem, V. Kuralem, F. Beerem, H. Maxou a řadou dalších. V diskusi převládal názor, že v úvahách o změně poměrů nelze již s komunistickou stranou počítat. Několik následujících dnů lze charakterizovat jako onen pověstný, ve skutečnosti však jen zdánlivý, klid před bouři. Opoziční skupiny předpokládaly a připravovaly své nejbližší vystoupeni k 10. prosinci 1989 – ke Dni lidských práv.

Zatím však vývoj v zemích střední Evropy v roce 1989, zvláště pak v jeho podzimu, byl charakteristický dvěma základními skutečnostmi. Rozklad starých prosovětských režimů v zemích kolem Československa v Polsku, Maďarsku i v NDR - pokračoval rychlým tempem a demokratické opoziční sily nabývaly převahu. Ale i režim Jakeše a Husáka v Československu zrychloval svůj rozklad. Dokazují to i různé průzkumy veřejného mínění, a to i průzkumy uvnitř KSČ. Tak např. v průzkumech, které se konaly ve dnech 20.-24. listopadu, a také 9.-12. prosince 1989, byla položena otázka, jakou cestou by měl pokračovat vývoj v našich zemích. A jestliže v prvním případě se pro socialistickou cestu vyslovilo 45 % respondentů, v druhém případě to bylo 41 %. Pro kapitalistickou cestu se v obou případech vyslovily pouze 3%. Avšak pro jakousi třetí variantu, tj. spojení výhod socialismu a kapitalismu, se v prvním případě vyslovilo 47% respondentů a v druhém případě 52% respondentů. Oskar Krejčí, v roce 1989 poradce předsedy vlády L. Adamce, uvádí ve své publikaci „Proč to prasklo", že řada členů KSČ se podepsala pod výzvu opozičních skupin „Několik vět", že se účastnila manifestací a demonstrací a že již květnový průzkum prokázal, že 58% členů strany a 52% funkcionářů projevilo nedůvěru ke stranickému a státnímu vedeni.

Velice zajímavé důkazy máme i ze svědectví emisarů M. Gorbačova, kteří z jeho pověření sledovali vývoj situace v Československu. Tak ve zprávě o vývoji situace v zemích východní Evropy, vypracované Ústavem ekonomiky světové socialistické soustavy AV SSSR, se v části o situaci v Československu uvádí, že Klub socialistické obrody má solidní konstruktivní program. A že Obroda může počítat s přílivem velkého počtu stoupenců: do 500 až 750 tisíc osob.

Tento závěr fakticky potvrdil další Gorbačovův emisar počátkem listopadu 1989 v důvěrném rozhovoru s jedním z vedoucích členů Obrody. Tento emisar potvrdil, že když se klub Obroda na přelomu října a listopadu obrátil s výzvou, dopisem na členy KSČ, v němž je vyzval k aktivnímu vystoupení v duchu reformního programu, výsledek Jakešova průzkumu potvrdil, že 31% členů KSČ vyslovilo s tímto dopisem - výzvou jednoznačný souhlas.

K uvedeným důkazům ještě dodávám, že ani skandováni jména A. Dubčeka vedle jména V. Havla na všech demonstracích k výročí 21. srpna 1988 a 1989, ve dnech Palachova týdne, či demonstracích k 28. říjnu, nikterak nedává za pravdu tvrzeni různých kritiků, že v listopadu 1989 byl v Československu o reformní socialismus zanedbatelný zájem.

Jakešovo vedeni však i nadále odmítalo dialog s opozici. Nadále se spoléhalo na své bezpečnostní sily a část stranického aparátu, respektive na administrativně kádrová opatřeni v mocenském centru.

Situace v zemích kolem Československa, ale i v Československu samém, zvláště pak zářijový východoněmecký exodus, kdy tisíce občanů NDR utíkaly přes Prahu na Západ a v prostorách Malé Strany, kde sídlilo velvyslanectví „západního Německa", zůstaly po nich stovky opuštěných trabantů, to byl jeden ze stimulů narůstajícího opozičního hnuti v Československu i jeho aktivity.

Uvedl jsem již v předchozí kapitole, že podstatná část nezávislých opozičních skupin v Československu, soustředěná hlavně kolem „Charty 77", plánovala své vystoupení ke Dni lidských práv k 10. prosinci. Mělo to však být - podle V. Havla - spíše jakési legální kulturně politické vystoupeni opozice než nějaká razantní demonstrace proti stávajícímu režimu. To ovšem neznamenalo, že nezávislé skupiny pasivně vyčkávaly na tento den. První pokusy Klubu Obroda i skupiny Most o přímé kontakty s mocenským centrem a pokusem o dialog skončily bez úspěchu.

Velká skupina nezávislých iniciativ napsala již 5. listopadu 1989 otevřený dopis ministru zahraničních věcí SSSR E. Ševarnadzemu. Jeho obsahem byl protest proti jeho výroku v rozhovoru se šéfredaktorem polského listu Gazeta Wyborcza Adamem Michnikem, že „hodnoceni (srpnové intervence 1968 - B.A.), provedené vedením KSČ a čs. vlády, považuje za závazné". Autoři dopisu sice vítají prohlášení, že SSSR se jednou provždy zřekl politiky vnucováni svých hodnoceni k srpnové intervenci, přičemž se odvolávají i na to, že nová polská vláda a maďarská politická reprezentace nečekaly na souhlas Moskvy a za srpnovou intervenci se již dokonce omluvily.

Dopis konči výzvou: „V zájmu mírového rozvoje Evropy a sblížení a spřátelení jejích národů lze tento zásah jedině odvolat, odsoudit, prohlásit za nulitní.

Pokud se totiž dnešní vedení Sovětského svazu jasně a bez diplomatických vytáček nedistancuje od činů svých předchůdců, potud nemůže mít nikdo jistotu, že se akt podobné intervence nebude kdykoliv a kdekoliv opakovat. A odvolávat se na to, že tenkrát v roce 1968 byly jiné podmínky, znamená jen doznání, že mezinárodní právo platí jen někdy a že slavnostní závazky lze podle okolností vypovědět".

Dopis podepsali zástupci deseti nezávislých iniciativ a adresovali jej prostřednictvím Mezinárodní helsinské federace na vědomí i všem vládám Helsinského společenství.

Jen o den později - 6. listopadu - a ve stejném duchu, ale v mnohém důsledněji argumentovaném dopise, se výkonný výbor Klubu Obroda obrátil na Sjezd lidových zástupců SSSR. A krátce poté, 16. listopadu, se skupina nezávislých iniciativ obrací dopisem na právě probíhající zasedání Evropské rady v Paříži. Upozorňuje v něm na zpožďování vývoje v Československu za řadou jiných zemí ve střední Evropě: „Máme za to, že pro úspěch a nezvratnost hospodářských a politických změn v naší části kontinentu je nutné, aby probíhaly ve všech zemích. Dnešní vedení našeho státu, opírající legitimitu své moci o ideologii zrozenou z okupace Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy v roce 1968, se těmito změnami cítí ohroženo.

Pokračování