Aktuálnost Masarykova odkazu stále živá

V Brně roku 2004 vyšel sborník v rozsahu 450 stran pod titulem Česká a slovenská otázka v Evropské unii. Byl vydán za účasti zahraničních sponzorů péčí Stanislavy Kučerové a spol., s podtitulem Naše zájmy a základy naší hodnotové orientace v EU s poznamenáním na titulní straně, že jde o aktuálnost odkazu T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika. Publikace ve své podobě vyplňuje prázdnotu vzešlou z opomíjení a místy i záměrného zanedbávání odkazu vytvořeného zakladateli Československa v čele s TGM. Věnována zde především pozornost orientaci na principy demokracie a humanity v opření se o základní hodnoty vlastního národního dějinného a kulturního vývoje.

Příspěvky otištěné v tomto sborníku reflektují ve svém souhrnu nejen obraz dosud živoucího Masarykova odkazu, aby zároveň nabádaly k dalšímu uchování této studnice pro nás věčně živé vody, tak potřebné k našemu národnímu přežití v dnešním měnícím se světě i do budoucna za důstojných demokratických i lidských podmínek, vdechnutých Masarykem do jeho zakladatelského díla. Z tohoto hlediska nastaveno hodnotové zrcadlo Masarykových zásad v porovnání s dnešním stavem.

Do sborníku přispělo na čtyři desítky renomovaných autorů, z nichž možno příkladmo uvést pouze Evženii Bujnovou, Čestmíra Císaře, Bořivoje Čelovského, prof. Zdeňka Jičínského, prof. Kellera, prof. Erazima Koháka, prof. Roberta Kvačka, Zdeňka Mahlera, doc. Marie L. Neudorflové, prof. Věry Olivové, Jaroslava Opata, prof. Václava Pavlíčka, Jana Zahradila, a další, přičemž nelze pominout Bohuslava Blížkovského a Stanislavu Kučerovou jako autory, kteří svými vstupy s pozitivním přínosem a kritickým pojetím vytvářejí osovou páteř publikace. Svým podílem zde přispěli i slovenští autoři jako Dušan Kováč, Fedor Gál a Katarina Zavadská.

Z celkového počtu ke čtyřiceti statí možno si učinit přehled o jejich směřování a snaze ukázat, do jaké míry dnešní doba a její myšlení – zejména politické – ve své hodnotové a mravní náplni je schopna se měřit s vysokými nároky, vytčenými od T. G. Masaryka. Několik namátkově uvedených titulů statí může posloužit k obrazu o směřování obsahu publikace: Odpovědnost za Evropu v optice Masarykovy filozofie dějin; Mezi proudy zlomu 20. a 21. století; Demokracie, liberalismus a nacionalismus současnosti; O českém sebevědomí; Rozporuplná globalizace.

Patří sem též témata týkající se slovensko-české vzájemnosti s náznaky usilovat v duchu vyšegrádské koncepce utváření vzájemnosti zemí střední Evropy v obdobě k Beneluxu vyhraněný celek uvnitř EU. Slovensko-české vzájemnosti se dotýkají témata: Z histórie slovenskej a českej otázky; Česká a slovenská kultura v nás; Význam Československa pre dnešok; K ponovembrovému „rozpadu“ Československa.

Sborník se v některých článcích nevyhýbá ani aktuálně živé tématice a zaujímá zde svá stanoviska. Viz mimo jiné statě: Stop revanšismu a násilí – zelenou demokratické unii; Češi se nesmějí dovědět, že čtou německé noviny; Velekněz konzumu nás činí bezmocnými.
Z velkého množství myšlenek a námětů obsažených v jednotlivých statích sborníku je možno pouze náznakově uvést některé, z nichž vyplývá, jakým směrem je cíleno souhrnné zaměření publikace, konfrontující výchozí dnešní stav naší země a její společnosti na prahu vstupu do Evropské unie s podstatou výchozích Masarykových idejí a představ, stojících na neochvějných zásadách demokracie a humanity. A to v nastaveném zrcadle dnešnímu stavu světa, ideově více než kdy jindy rozbitého, individualisticky roztříštěného a i vnitřně v hlavách i srdcích kontroverzního, kdy se marně hledá spojující vstřícné ekumenické tolerantní východisko. Tu připomenutí v Masarykově pojetí vyslovovaných názorů a myšlenek má nesporně své místo. A to tím spíše, vzpomeneme-li slov K. R. Poppera (1902-1994), snažícího se postihnout sociální a politickou filozofii 20. století, když prohlásil: „Vždycky jsem Masaryka obdivoval jakožto jednoho ze dvou velkých státníků a hrdinů Evropy dvacátého století: Mám na mysli Masaryka a Churchilla. Masarykovo Československo bylo – podle mne nade vší pochybnost – nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa.“
V protikladu k předchozímu kladnému hodnocení meziválečného Československa zmiňován dnešní neuspokojivý stav našich společenských poměrů, volajících po nápravě právě v duchu odkazu T. G. Masaryka, když se připomíná: „Nepostradatelnost tvůrčího rozvíjení vzácného Masarykova odkazu v soudobých souvislostech zvyšuje přežívající vydatně pěstovaná duchovní bída, která ovládá náš  veřejný prostor a ohrožuje veřejné mínění. Naprostá většina médií – zejména v ČR – historickou nesamozřejmost naší národní existence, priority národních zájmů, zdroje a rizika naší svébytné národní identity a státní suverenity podceňuje, přehlíží, zamlčuje i zkresluje a falšuje.“
Slovy Zbigniewa Brzezinskiho (majícího za manželku neteř prezidenta E. Beneše) poukazováno na to, že všeobecný chaos v předvečer 21. století nebyl provázen pokrokem morálky v politice, když morální zmatek nepřispívá k pochopení dějin. Přičemž došlo ke zhroucení téměř všech tradičních hodnot. Etos konzumu se vydává za náhradu etických norem. Dezintegrující síly mají vytvářet podle Brzezinskiho životní styl individuálního sebeuspokojení bez morálních zábran.

Odkazováno na to, že při překonávání vlivů krize v naší české společnosti nutno nejprve skoncovat s našim vlastním sebepodceňováním a sebemrskačstvím. To vše dlouhodobě působící považováno za sebezáhubné. K tomu připomenuto Masarykovo varování: Chaos v hlavách způsobuje křeč ve svalech.

Ve sborníku také nastolena otázka, co se stalo s Masarykovým programem stále se zdokonalující demokracie, jež byla vyložena v širším měřítku v jeho Nové Evropě, koncipované a dokončené za jeho cesty z Ruska do Ameriky v prvé polovině roku 1918, kde též naznačeny náměty na federalizační řešení evropského uspořádání. Ty nyní učiněny předmětem úvah s náměty na zformování programu a společné vize střední Evropy 21. století v podmínkách EU.

Tím dotčena i dějinná odpovědnost národů a států střední Evropy ve světle nových poměrů, za nichž sice není možno se nechat dějinami zpětně spoutat, ovšem zároveň je nelze ve svých dopadech zcela pominout. K tomu poznamenáno, že dějiny se vyznačují tím, že nemohou existovat bez problémů, když problémy a spory jsou podstatou, ne-li rozhodujícím smyslem lidských dějin, v nichž je hlavní podstatou rozhodování o tom, na čí straně stojíme, jaké hodnoty hájíme a oč usilujeme. Podotknuto, že myslet si opak znamená dějinám nerozumět a že T. G. Masaryk ještě jako profesor právem varoval před historiky, kteří nerozumějí dějinám. K tomu doplněno, že třeba pamatovat, že česká minulost má vedle dimenze národní i výraznou dimenzi sociální.

Přitom aktuálně podotknuto, že obě tyto dimenze jsou někdy dnešním vedoucím silám přítěží, a proto je třeba i násilím z historické paměti i současného vědomí vytrhávají. K tomu položena otázka, co zbude v prožitkovém obsahu naší identity, je-li paralyzována jak složka národní, tak složka sociální? Citována slova E. Goldstückera po jeho návratu z exilu, že o našich dějinách lze říci, že dlouho nebyly určovány potřebami lidu země, ale v nedávném údobí mocenskými zásahy – od Hitlera přes Stalina až po Brežněva - s vyslovováním naší naděje, že se snad konečně i vrátíme k normálním dějinám, abychom navázali na jejich odpovídající kontinuitu. To platí i s odvoláním na nedávný spor o kauzu lex Beneš s připomenutím politiky jako hybné síly dějin. Zdůrazněno, že zejména politici mají právo i povinnost v odůvodněných případech i zákonem připomínat zakladatele státu, a tím napomoci vytvářet dějinné povědomí veřejnosti. Říkat například, že navrhovaný zákon o prezidentu Benešovi žádné problémy nevyřeší a nanejvýš se postará o nové, považováno za projev neuvěřitelné naivity, jak glosováno.

Má-li platit nadále Masarykem zastávaná zásada, že státy se udržují ideály, za nichž vznikaly, pak je třeba zapochybovat, zda jsou si tohoto vědomi i naši ústavní činitelé. Jinak by nemohlo dojít k tomu, že ministr zahraničí Cyril Svoboda spěchá poklonit se soše bývalého habsburského mocnáře a zároveň devótně pozdravit deklasovaného potomka jeho rodu. Zřejmě si pan ministr nebyl ochoten připustit, že tím porušil povinnou českou státoprávní hrdost, projevil nevážnost k osvobozeneckému dílu TGM a dal najevo pohrdání k padlým protihabsburským bojovníkům v našich legiích.

Část příspěvků ve jmenovaném sborníku se zabývá hledáním rovnováhy mezi vše pohlcujícím náporem globální ekonomické smršti a obranou demokracie a jejích hodnot proti nyní vyvstalé neoliberální tsunami. Citován R. Dahrendorf s jeho výrokem, že mnohá rozhodnutí v tomto novém světě nemůžeme již vůbec kontrolovat demokratickými prostředky. Existuje nebezpečí, že síly odpoutané globalizací budou působit k ukončení demokracie. Zaznívá taktéž, že v mnohohlase postmoderní publicistiky je možno vysledovat tři významné směry, z nichž alespoň první dva měly v historii kladný význam, které však dnes pouze propůjčují své symbolické ideje a hesla destrukci společnosti a její kultury. Je tu na mysli liberalismus, individualismus a konzervatismus, které v současnosti mají nejednou nabývat pokleslých forem neoliberalismu, narcisismu a obskurantismu. Vyslovují se obavy, z nedostatečně demokraticky kontrolovaných světových institucí, k nimž počítán například i Mezinárodní měnový fond a Světová obchodní organizace.

Citován Zdeněk Mahler s jeho vyjádřením o dojmu, podle něhož se nyní vytváří model globální totality, který má jeden velice výrazný výstup: naprosto cílevědomou a programovanou debilizaci s doprovodem „zrady vzdělanců“, když zejména televize oslovuje jen spodní polovinu těla – břicho a žlázy. „Kultura ale souvisí se slovem kultivace, když má oslovovat srdce a mozek,“ kontruje Mahler. Hovoří se dále o diktátu tzv. postmoderny s jejím koncem rozumu, vkusu a taktu. Za nápadné se u nás považuje především nekritické zbožnění svobody bez nutného protipólu odpovědnosti, čímž dochází k absolutizaci svévole jedince se všemi společensky neblahými důsledky, propady a nejistotami.
Zaznamenán jev, že chybějící kotva se hledá v majetku, ve vyhledávání blahobytu a materiálních požitků, přičemž vševládnoucím cílem je obohatit se za každou cenu. Glosováno, že posledním monoteismem je moneyismus, když osobní čest, důstojnost, vzdělanost, niterná kultura, jemnost, takt – jichž nelze na trhu zpeněžit, takže proto pozbývají ceny i vážnosti. K tomu se uzavírá, že soudobá globální civilizace má tím větší odpovědnost, aby nebyla civilizací poslední.

V zásadní sborník prostupující otázce vztahu Masarykova odkazu po vstupu do Evropské unie je nutno hledat odpověď v příspěvku vídeňské Češky Evženie Bujnové: „Je třeba nejprve být uvědomělým občanem své země, a teprve potom rovnocenným hodnotným Evropanem. Jen tak může dojít k přátelskému soužití v Evropské unii. Svou činností ve Spojených národech jsem se o této pravdě přesvědčila.“

Zmiňované stanovisko bezprostředně koresponduje a navazuje na Masarykovo pojetí, nejednou vyslovované v jeho spisech, zejména v České otázce a v Nové Evropě. Potud jde o odpověď jednoznačně určitou a inspirativní se stanoviskem, jehož je možno se plně chopit u vědomí trvalé platnosti Masarykova odkazu. Byť v důsledku totální ideové destrukce v současné české společnosti nejen opomíjeného, nýbrž i v důsledku pojetí nastoleného Pithartovým Podivenem dokonce zneuznávaného a vytlačovaného jej do pozadí, a to se vším kladným v českých dějinách, včetně obrozeneckého úsilí na počátku 19. století, přes meziválečnou ČSR až po Pražské jaro 1968.

Přitom je nesporné, že jedině při zopakování si Masarykových zásad a hledisek – byť i s kritickými výhradami a modifikacemi – bude možno nacházet východiska k nápravě. Nejen v pohledech na současné politické dění, nýbrž i v opětném nalezení opory v dnes často znevažované a zlovolně zlehčované vlastní dějinné minulosti a obdivuhodně vytvářené vlastní vyspělé české kultury. Lze jen doufat, že v naší české společnosti bude nalezeno opět dosti sil k nápravě. A to u vědomí Havlíčkovy paroly, Masarykem mnohokráte citované a uplatňované: „Vnitřní síla národa záleží v jeho vzdělanosti, mohovitosti, přičinlivosti a mravní zachovalosti.“
Závěrem možno ocitovat slova prezidenta Edvarda Beneše otištěná v říjnu 2003 ve Vídeňských svobodných listech: „Věřím v ducha a ideály svého lidu, jemuž jsou příkladem velcí i neznámí synové mého národa. S tímto dědictvím, zůstaneme-li mu věrni, a bude-li nám toho dopřáno, se nám nemůže nepodařit dosáhnout blaha, ovšem v čase našem a vlastní naší cestou, a tím přispět ke konsolidaci poměrů ve světě.“

Celkově shrnuto, pokud převažovalo ve své době přesvědčení, že meziválečné Československo považovalo za svou vůdčí státní a občanskou ideu věrnost zakladatelskému dílu TGM, pak tím spíše v zájmu zachování existenční kontinuity vyplývá, aby Masarykův demokratismus a humanismus se staly ve svém odkazu i nadále určující ideou pro Českou republiku jako úhelný kámen její další existence a její mravní podstaty. A to v širším státoprávním pojetí i v hrdém vztahu k Evropské unii, jejíž jsme nyní součástí.

Zdeněk Šamberger

Více zde: http://www.zasvobodu.cz/news/aktualnost-masarykova-odkazu-stale-ziva/

28.10.2004

(K 155. výročí narození TGM – 7. března)