Prof. PhDr. Jiří Frajdl,CSc.
Zpravodajské aktivity při zrodu
našeho státu
1. V době předhusitské
I.
Ani zpravodajskou aktivitu českých knížat nelze podceňovat. V srpnu 846 Ludvík Němec vpadl na Moravu, aby podpořil kandidaturu Rastislava (846-870) na panovnický trůn. Při návratu domů bylo Ludvíkovo vojsko napadeno Čechy. Bez dobrého pozorování nepřítele by takováto akce byla nemyslitelná. Podobný výpad realizuje české vojsko ještě nejednou. Předmětem útoku bylo franské vojsko, obtěžkané kořistí a vracející se z tažení proti Moravě.
První a základní formou zpravodajské aktivity bylo tedy pouhé pozorování, observace. Pozorování (pátrání a dohled) může být časově omezené, v moderní době je však většinou permanentní, trvalé, dlouhodobé. Pozorování poskytovalo tomu, kdo ho prováděl poměrně vysokou osobní bezpečnost, nemusel pronikat do řad nepřítele, nemusel na sebe upozorňovat vyptáváním se. Proto je užíváno i v současné době.
Zpravodajská aktivita neměla k dispozici jen pozorování, ale mnohem promyšlenější formu k zajišťování informací a k zajištění vlivu v určitém státě, krajině, místě, společnosti apod. Pozorování zajišťovalo taktické úkoly, strategické cíle bylo možno realizovat za pomoci osobnosti, která měla vliv na politickou, vojenskou, ekonomickou, náboženskou situaci. Dnes se používá poněkud nepěkný termín „agent vlivu.“ Nemusí se jednat jen o jednu osobu, ale i o větší skupinu osob. V lednu 845 se na dvoře Ludvíka Němce v Řezně nechalo pokřtít čtrnáct českých velmožů, patrně i s družiníky. Tím vznikl předpoklad, že tato skupina bude podporovat proces christianizace v Čechách, případně podpoří vliv franského panovníka v českém státě. Někteří němečtí historikové odvozují od tohoto aktu také podřízenost českého státu (spíše však nadkmenového svazu) římskoněmecké říši. Uvedené tvrzení lze snadno vyvrátit, již v r. 846 došlo k vojenskému střetnutí, což znamená odpor proti cizí svrchovanosti. Vlivná skupina neslnila své poslání.
Nicméně snahy říše římskoněmecké zahrnout českomoravský prostor do své oblasti mocenského vlivu budou již trvalým faktorem českých dějin. Německý historik Franz Bauer uzavírá své úvahy o 9. století zjištěním, že Morava se stala po svém sjednocení protivníkem východofranské říše v prostoru mezi Dunajem a řekou Moravou. Porazit velkomoravský stát bylo strategickým cílem franské moci. A nelze popírat, že si to vyžadovalo značnou zpravodajskou aktivitu. Dokonce v několika směrech.
V létě 857 franské vojsko napadlo hradiště, vybudované českým knížetem Slavitahem, jehož otec uznával franskou svrchovanost. Slavitah, odmítající podřízené postavení, byl franskou výpravou vypuzen a uchýlil se pod ochranu moravského Rastislava. Na jeho místo byl cizí intervencí dosazen bratr, orientovaný ve prospěch východofranské říše. Byla to osoba nyní již zavázána sloužit sousední moci, dosazený pán hradiště nemohl odmítnout poskytovat informace a ovlivňovat své okolí ve prospěch interventa.
Moravský kníže Rastislav (846-870) záhy pochopil, že církevní organizace zpevňuje panovnickou moc, stává se významnou složkou politicko-mocenského systému státu. Přesvědčil se, že východofranská říše využívá christianizace k mocenským cílům, k rozšíření nejen kultury a civilizace, ale i k ovládnutí středoevropského prostoru. Mocenský vliv tedy mohou vykonávat nejen jednotlivci, ale i organizace, instituce, také dobře organizovaná církev.
V roce 861 kníže Rastislav požádal papeže Mikuláše I. o vyslání šiřitelů křesťanství přímo z Říma, aby mohl budovat vlastní církevní organizaci, nezávislou na bavorském episkopátu. Papež odmítl vyhovět, poškodila by totiž mocenské zájmy říše východofranské, s níž byl v úzkém politickém styku. Toto rozhodnutí mělo dalekosáhlý význam.
Vyslanci Moravanů se v roce 863 dostavili do Cařihradu na dvůr byzantského císaře Michala III. a požádali ho o učitele křesťanské víry. Byzanc byla tehdy konkurentem Říma a vyslání misie do střední Evropy jí politicky vyhovovalo. Moravský stát se tím začlenil do mocenské sféry vlivu byzantské říše. Neučinil tak z pouhé libovůle, ale pod vlivem vnějšího ohrožení, byl k tomu vlastně donucen, když západokřesťanská solidarita se změnila v nástroj podrobení středoevropských Slovanů.
Podobná situace se bude v našich dějinách ještě nejednou opakovat, do východní sféry vlivu jsme byli dotlačeni také mnichovským diktátem, když selhala solidarita západoevropských demokratických států a Československo bylo vydáno na pospas německému nacismu. Stejně tak rozdělení sfér vlivu v Evropě v roce 1945 znamenalo předurčení, že budeme patřit do oblasti sovětského vlivu. Také při vestfálském míru, který ukončil v roce 1648 třicetiletou válku, selhala solidarita protestantských států. Český stát nebyl obnoven jako samostatný subjekt mezinárodního práva a násilná protireformace mohla v Čechách a na Moravě nerušeně pokračovat.
Moravský stát, stojící v cestě germánské rozpínavosti, se stal předmětem mnoha útoků, při kterých byla vždy prováděna výzvědná činnost, a to na jedné i druhé straně. Byla to práce předních hlídek, ale nelze vyloučit ani informace, které poskytovaly kupecké karavany a církev. Morava byla přepadena v roce 846, Čechy v roce 847, znovu v roce 849 a opět v r. 855. Ludvík Němec napadl Moravu rovněž v roce 855, potom ještě v letech 864 a 869. Další agrese následovaly v letech 871, 872, 892, 893, 898, 899 a 900. Takto oslabená Morava neodolala potom maďarským nájezdům.
Již vzpomenutý německý historik Franz Bauer si pochvaluje, že „teprve pádem Velké Moravy se Čechy definitivně vrátily do oblasti fransko-německé moci.“ Věnuje této problematice pozornost v knize Tisíc let česko-německých vztahů (Praha 1991, s. 21).
Podle jeho představ tomu měl napomoci vlivný činitel, kníže Václav, o kterém tvrdí, že „Vévoda Arnulf Bavorský sledoval i po nástupu Jindřicha I. vlastní východní politiku. Vtáhl do Čech a je dosti pravděpodobné, že si vynutil nastoupení šestnáctiletého Václava na knížecí stolec.“ (Tamtéž, s. 23). Kdyby to byla pravda, potom by patron české samostatnosti byl vlastně vlivným činitelem spolupráce a lépe bychom pochopili i motiv jeho vraždy. Na začlenění přemyslovského státu do římskoněmecké sféry vlivu měla zájem také církev, odměnila také Václava nejvyšším vyznamenáním, prohlásila ho za svatého. Ne náhodou svatováclavský symbol zneužívali okupanti v letech 1939-1945.
V roce 1040 zaútočil německý panovník Jindřich III. na českého Břetislava I. Kronikář Kosmas k tomu poznamenal, že správce hradu Bíliny Prkoš „podplacen byv saskými penězi, nepostavil stráž před opevněním…“ Nepřítel touto cestou pronikl až k Mostu. Po porážce bavorského proudu však raději ze země odtáhli. Břetislav Prkoše potrestal, dal mu „vyloupati oči, utít ruce i nohy a hoditi ho do hlubin řeky.“ Moderním jazykem můžeme říci, že byl krutě potrestán agent sloužící cizí moci. Ze světových dějin známe neméně tvrdé tresty zrádcům, kteří se dali do služeb nepřítele. Doba, ale ani režim v tom nerozhodovaly.
II.
V roce 1158 se tažení císaře Fridricha Barbarossy proti Milánu zúčastnilo také české vojsko, několikrát se osvědčilo a z popisu jednotlivých akcí lze usoudit, že provádělo i průzkum bojem, zejména při přechodech řek. To byla již vyšší forma pozorování (observování).
Nepřítele bylo možno porazit ve válečném tažení, oslabit a rozložit sousední stát lze však i cestou využití vnitřních rozporů. K tomu je však třeba vždy dostatek přesných informací. Fridrich Barbarossa (1125-1190) získal takové strategicky důležité informace o rozporech mezi Přemyslovci. Zasáhl do sporu mezi knížetem Bedřichem a knížetem Konrádem Otou. Ještě nedávno byl císař Fridrich spojencem českého státu, nyní však využil situace a prosadil, aby kníže Bedřich se stal v roce 1182 českým panovníkem a Konrád Ota dostal Moravu, současně však vyhlásil tuto zem za markrabství, zcela nezávislém na pražském vládci. Morava měla být závislá na císaři, byla udělena v léno. Roztržení jednotného státu se stalo realitou. Dva malé státy by nemohly nikdy klást odpor velké a mohutné říši. Naštěstí česká vládnoucí reprezentace si toto nebezpečí uvědomila a po smrti knížete Bedřicha (23.3.1189) se jeho nástupcem stal moravský markrabě Konrád Ota a obě země byly zase spojeny.
Snaha rozdělit český stát tím však nekončila, v roce 1187 byl v Řezně prohlášen pražský biskup říšským knížetem. Tím byl vyňat ze suverenity českého panovníka a podřízen přímo císaři. Fridrich Barbarossa s vyžitím získaných informací o situaci na pražském hradě záměrně oslaboval postavení českého státu. Hrozícímu dělení státu zabránil až Vladislav II., když v roce 1197 ustanovil svého kaplana Daniela II. novým pražským biskupem a přijal od něho slib věrnosti. Nebezpečí samostatného postavení pražského biskupa tím bylo odstraněno. Uvedený příklad z 12. století až příliš připomíná strategický záměr A. Hitlera, který k rozbití Československa podpořil slovenský separatismus a podnítil vznik slovenského státu. Také několik pruských králů doporučovalo, aby na východní hranici byla podporována tendence, vedoucí ke vzniku malých států, neschopných odolat vlivu mocné říše. Proto snaha ovládnout habsburské země v době vlády Marie Terezie a zájem na trojím dělení Polska.
Cílem zpravodajské služby, i když se v této době podobný termín ještě neužíval, bylo zajistit si kontrolu všech významnějších informačních zdrojů. Takovým důležitým pramenem byly informace, získávané od politických odpůrců vládnoucího knížete. Na císařském dvoře jim byl vždy ochotně poskytnut azyl. Cenou za pohostinství byly informace o přemyslovské dynastii, o polském státě, o poměrech mezi kmeny polabských a pobaltských Slovanů. Někdy bylo emigrantů tolik, že císař z nich sestavil intervenční vojsko. Nebylo to nic nového, takové zkušenosti měla i říše římská., stejně jako vládcové Cařihradu.
Ani českým panovníkům nebyla tato forma zpravodajské aktivity cizí. Velkomoravský kníže Svatopluk podpořil v roce 882 franského markraběte Ariba ve sporech o Východní marku. V roce 896 žádalo poselstvo Moravanů franského panovníka Arnulfa, aby neporušoval mírová jednání tím, že by poskytoval azyl utečencům z Moravy. Ze zpravodajského hlediska je možno připomenout, že vysoký počet uprchlíků signalizuje stoupající vnitřní rozbroje každé země.
Dalším příkladem je čin moravského Mojmíra II., který v roce 899 dosadil proti Arnulfově vůli hraběte Isandricha do správy Východní marky. Isandrich byl dočasně vypuzen a našel azyl právě u Mojmíra II.
V letech 973-974 pomohl český Boleslav II. bavorskému Jindřichu Svárlivému proti nastoupivšímu císaři Otovi II. Následoval potom vpád Oty II. s vojskem do Čech (975). Když Jindřich Svárlivý uprchl z vězení Oty druhého, nalezl opět azyl na dvoře Boleslava II. Následovalo nové válečné tažení ukončené mírem v roce 977.
Dalším příkladem může být situace v roce 1004, kdy čeští emigranti, vedení Přemyslovcem Jaromírem, pomohli vojsku Jindřicha II. vyhnat Boleslava Chrabrého z Prahy, což bylo i v zájmu císaře. Exponentem polského Boleslava byl Slavníkovec Soběslav, který žil v emigraci v Polsku. Zahynul při ústupu Boleslava Chrabrého z Čech.
V roce 1099 kníže Břetislav II. (1092-1100) upevnil centrální moc českého státu potlačením opozice moravských údělných knížat, kteří se v době nebezpečí uchylovali na dvůr hraběte Gotfrieda v Rakousku. Pokus o separaci moravské země byl vždy také pokusem o rozčlenění českého státu.
III.
Panovník (kníže, král, císař, vládnoucí reprezentace) měl zájem nejen o informace vojenského charakteru (početnost nepřátelského vojska, směr pohybu, úmysl, výzbroj apod.), ale i o údaje politického významu (separatismus, opozice, rozpory ve vládnoucí dynastii apod.).
Záhy zjistil, že význam mají také informace ekonomického charakteru. Oslabit sousední stát leze nejen vojensky, ale i ekonomicky. První formu zaznamenáváme v našich dějinách v okamžiku, kdy římskoněmecký císař přinutil přemyslovský stát odvádět poplatek, nejčastěji ve stříbře a dobytku. Státu, který poplatek dostával, to umožňovalo udržovat početnější vojenskou družinu a tím získávat převahu nad sousedním státem.Pro potlačovaný stát to byla často také forma výkupu, cena za udržení míru. Válka by byla totiž nákladnější, a proto se raději platil příslušný poplatek. Někteří autoři z této skutečnosti odvozují nesamostatnost přemyslovského státu. Ve skutečnosti však poplatek, odváděný na císařský trůn, je jen důkazem, že český stát musel tvrdě a po mnoha století bojovat o samostatnost a udržení. Český stát dostával v určitou dobu také poplatky z Míšně, ze Slezska, ale nikdy z této skutečnosti nevyvozoval závěr o přináležitosti uvedených zemí přemyslovskému státu.
Také v nejnovějších dějinách známe příklady vynucených poplatků. Když Francie prohrála válku s Pruskem, ztratila v roce 1871 nejen Alsasko-Lotrinsko, ale musela zaplatit náhradu ve výši 5 miliard zlatých franků. Po první světové válce platilo reparace zase poražené Německo. Protektorát Čechy a Morava musel za tak zvanou ochranu zaplatit nacistickému Německu poplatek ve výši 53 miliard korun. Byl většinou použit na okupaci českých zemí. Okupaci jsme si platili z vlastních zdrojů.
Zpravodajská aktivita byla tedy zaměřena nejen na zjištění možnosti platit a odvádět poplatky, ale i na kontrolu tohoto tíživého úvazku. Dalším cílem bylo zjistit rozhodující místa v ekonomickém uspořádání sousedního státu, potom je oslabit, případně obsadit. V tomto směru získával kvalitní informace o hospodářské situaci v Polsku především řád německých rytířů. Ve 14. a 15. století se snažil především obsadit všechny přístavy při Baltu a tím dostat pod kontrolu polský obchod. Boj o ovládnutí prostoru mezi Vislou a Němenem trval 53 let. Řád se zajímal také o polsko-ruskou řevnivost a pečlivě sledoval i polsko-litevské vztahy. Dovedně z nich těžil, jeho zpravodajská aktivita byla vysoce efektivní.
V českém státě byly předmětem (objektem) zájmu především stříbrné doly, několik válečných tažení nemělo za cíl Prahu, ale Kutnou Horu, případně jiné hornické město. Zpravodajské informace o těžbě, ale i o fortifikacích horních měst, byly důležitou složkou v plánech agresora. K dolům ve Stříbře, Uničově, Jihlavě a Německém Brodu přibyla ve 13. století Kutná Hora, která se stala jedním z nejvýznamnějších producentů stříbra v Evropě a podporovala mocenské postavení českého státu.
V roce 1304 se Kutná Hora bránila vojsku Albrechta Habsburského (1248-1308), chtivého zmocnit se výnosných dolů. Havíři otrávili potok, z něhož pilo nepřátelské vojsko, mnoho lidí umřelo na otravu a výprava byla rozpuštěna, aniž by dosáhla úspěchu. Dosud se jed používal k otravě některého významného panovníka, v roce 1331 měl být v Pavii otráven Karel Lucemburský, ale dík tomu, že nejedl, vyvázl životem. Na otravu zemřelo několik členů jeho družiny. Kutnohorský případ je ukázkou masového použití jedu v dějinách. Nicméně zpravodajská příprava takovýchto akcí je nutná. Albrechtovo vojsko bylo otráveno vypuštěnou struskou do Malešovského potoka. Nepravdivé byly také informace, že němečtí horníci se přidají na stranu habsburského útočníka. Když Albrecht nezískal finanční zdroje, nemohl pokračovat v tažení a ze země odtáhl. Stejně tak by nemohl A. Hitler zahájit úspěšné tažení proti Polsku v roce 1939, kdyby neměl zbraně a ekonomické zdroje okupovaného Rakouska a podrobeného Československa.
Mezi českou šlechtou vznikla vlivná prolucemburská strana, přející si nástup Jana Lucemburského na český trůn. Nejprve se starala o obsazení Kutné Hory. Jan Lucemburský se ujal vlády v roce 1310. Politické informace o českém státě a o poměrech mezi šlechtou ochotně Lucemburkům dodával řád cisterciáků, který měl zájem na konsolidaci poměrů. Několik let předtím podobnou sondáž mezi rakouskou šlechtou si nechal vykonat Přemysl Otakar II., když hledal potencionální spojence. Již v roce 1251 získal například rod Kuenringů a Liechtensteinů, kteří ho prosazovali ještě jako moravského hraběte na rakouský trůn.
Naproti tomu zpravodajskou činnost proti Přemyslu II. vykonávali Boreš z Rýzmburka, Jindřich z Lichtenburka, Albrecht ze Žeberka a Záviš z Falkenštejna. Zpravodajská spolupráce vedla až protipřemyslovskému povstání v letech 1276-1278. V roce 1278 byl Boreš z Rýzmburka zajat a popraven. Vítkovci raději uprchli ze země. Těžil z toho ovšem Rudolf Habsburský.
IV.
Ve zpravodajské terminologii se užívá pojem „agent dublér“. Je to člověk, který pracuje pro dvě strany, ale v určité době slouží přece jen výrazněji jen pro jednu stranu. Rozhodující vliv v tom mohou hrát odměny, ale i možnost prozrazení v jedné zemi, často je to však úvaha, vedoucí k představě, kdo bude v nejbližším střetnutí vítězem. Také vlastní ambice agenta a jeho snaha uplatnit se v politickém životě mohou vést až k překvapivému vývoji. Za dubleta v českých dějinách lze považovat Záviše z Falkenštejna, příslušníka Vítkovů, který vedl odboj proti Přemyslu Otakarovi II. Sloužil Habsburkům i českému státu, patrně by se rád viděl v jeho čele. Stal se milencem a později tajným a od roku 1285 i oficiálním manželem královny-vdovy Kunhuty. Po nástupu Václava II.získal společně s Kunhutou rozhodující vliv na mladého krále. V bojích o moc mezi dvěma šlechtickými stranami uhájil velmi dovedně stranu vedenou Vítkovci.
Při posuzování dubletu vždy vyvstane otázka, komu vlastně více prospěli. Hodnocení není nikdy jednoznačné. Není ani u Záviše. Přemysla Otakara II. zrazoval ve prospěch Rudolfa Habsburského, ale jako faktický regent českého státu obnovil jeho nezávislost a vnitřní soudržnost. Dělal to jen pro sebe? Současně rozšiřoval majetek svůj a svého rodu. Záviš z Falkenštejna se podílel také na formování prohabsburské strany. Bylo to upřímné? Manželka Václava II. Guta Habsburská na radu svého rodu se aktivně zasadila o pád Záviše, jakmile přerostl jeho zájem nad zájem Habsburků. V roce 1289 byl Záviš z Falkenštejna zatčen, obviněn ze spiknutí, odsouzen ke konfiskaci majetku a k trestu smrti, což vyvolalo odboj Vítkovů. V roce 1290 uzavřel Václav II. spojenectví s Rudolfem Habsburským a tím byl osud Záviše uzavřen. Nyní ho již nikdo nepotřeboval, byl ještě téhož roku popraven u hradu Hluboká.
Po druhé světové válce vzplane spor mezi českými historiky, zda Paul Thümmel plnil funkci dubléra, a komu jeho činnost více prospěla.
Vražda J.F. Kennedyho (1917-22.11.1963) je dodnes předmětem dohadů o tom, kdo ho zavraždil, jaké síly stály za tímto činem, tím spíš, že údajný vrah byl záhy sám zastřelen.
Neméně záhadná a také osudová byla v našich dějinách vražda Václava III. (6.10.1289-4.8.1306), posledního legitimního Přemyslovce, českého, polského a uherského krále. Již jeho otec Václav II. (1270-1305) od roku 1283 český král a od roku 1300 i král polský zahájil výstavbu mocného státu, ke kterému připojil i Uhersko, když po vymření Arpádovců přijal pro svého syna Václava III. uherskou korunu. Václav III., v uherských dějinách označovaný jako Ladislav V., byl 27. srpna 1301 korunován ve Stoličném Bělehradě na uherského krále.
Přemyslovci se počátkem 14. století pokouší organizovat střední Evropu, na obzoru se vynořil stát – velmoc o teoretické rozloze 700 000 km2. Mezi polskou a uherskou šlechtou vznikly opoziční strany, ale ani strana přemyslovská nebyla slabá. Proti vytvoření nové velmoci však vystoupil také papež Bonifác VIII. Významně podpořil protikandidáta Karla Roberta z rodu Anjouovců a popřel přemyslovské nároky na Polsko i Uhry. Také panovník Albrecht Habsburský vystoupil s neslýchanými požadavky, žádal například, aby dostal po dobu šesti let všechny důchody z Kutné Hory. V roce 1304 dokonce uvalil na Václava II. říšský acht, aby ho politicky zcela izoloval. To se sice zcela nepodařilo, český panovník vyjednával spojeneckou dohodu s Francií, ale pomoc Filipa Sličného byla značně formální a neúčinná. Proti přemyslovským plánům v Polsku vystoupil Vladislav Lokietek.
V červenci 1306 připravoval Václav III. tažení do Polska, ale 4. srpna 1306 byl v Olomouci zavražděn. Údajný vrah byl na místě strážemi zabit a již nikdy se nepodařilo spolehlivě zjistit, kdo vraha najal, v úvahu připadají podněty z Polska, Uher, od papežské kurie, od Habsburků, ale nelze vyloučit ani domácí motiv, vycházející z přání šlechtické oligarchie. Cílená vražda vyhovovala všem protipřemyslovským silám, patrně došlo k jejich propojení, nicméně představám o silném středoevropském státě byla zasazena smrtelná rána.
Plán na vytvoření středoevropského státu však tím nezanikl, pokusí se ho realizovat Lucemburkové, potom Jagellonci (1471-1526) a na několik století se to podařilo Habsburkům (1526-1918). Agent – vrah mohl zavraždit jednoho panovníka, jak vidět myšlenka na středoevropskou mocnost se stejně realizovala, ale ne již pod žezlem Přemyslovců. Vrah jednal v tendenci vývoje a ve prospěch tohoto vývoje. Úvahy o osobě vraha však musíme ponechat romanopiscům. Motivy jsou však jasné.
Složitou zpravodajskou hru vymyslel, případně dovedně využil, Karel IV. (1346-1378), král český a císař římský. Ke dvoru magdeburského arcibiskupa se v roce 1348 dostavil starší poutník, který o sobě tvrdil, že je zemřelý Waldemar, markrabě braniborský. Jeho legenda byla připravena pečlivě, znal celou řadu podrobností ze života zemřelého feudála a bylo vidět, že za jeho osobou musí stát nějaká vlivná a dobře informovaná osoba. Zda to byl Karel IV., nevíme, ale užitek z toho rozhodně měl. Na celé akci měl zájem také saský vévoda Rudolf a magdeburský arcibiskup Ota.
Lžiwaldemar vyprávěl, že v roce 1319 smrt jen předstíral, chtěl se zbavit výčitek svědomí, protože žil v nezákonném manželství. Aby dosáhl odpuštění, odebral se na dlouhou pouť do Svaté země a chtěl žít nepoznán a v poutech poustevníka. Boží hlas mu však sdělil, že jeho zem, Braniborsko, se má dostat do rukou bezbožného, kacířského a církvi odsouzeného syna zavrženého císaře Ludvíka, proto se vrací, aby se opět ujal vlády. Falešná legenda může být někdy velmi směla, nicméně projde hladce, když je podpořena mocenským vlivem. I když všechny okolnosti byly velmi podezřelé, udivuje nás rychlost jakou byl falešný Waldemar uznán za pravého. Přičinil se o to především Karel IV. a vhodnou formou ho podpořili také Rudolf Saský a magdeburský arcibiskup Ota. Karel IV. i Rudolf Saský iniciativně podpořili snahu Waldemara dostat se k moci. Arcibiskup spíše poskytoval rady a školení. Karel IV. povolal dokonce v září 1348 do zbraně českou šlechtu, aby vytáhla na pomoc a mocenskými prostředky realizovala nástup Waldemara. Chytrý tah učinil Karel IV. také tím, že výpravu vedl Arnošt z Pardubic, což mělo vliv na představitele církve, pokud by nevěřili rozšiřovaným informacím. Dynastický zájem zajišťoval ve výpravě ještě bratr Karla IV., Jan Jindřich.
Další spojence získal sám falešný Waldemar. Aby uznání Lžiwaldemara získalo na věrohodnosti, vyhověl Karel IV. různým námitkám a ustavil vyšetřující komisi, kde však zasedali účastníci povedené zpravodajské hry. Komise prohlásila falešného Waldemara za pravého. Vysoké hodnosti členů komise nahradily kritický rozbor a důkazní řízení. Tento trik bude v dějinách ještě nejednou opakován.
Falešný Waldemar se okamžitě podřídil zájmům Karla IV. a svůj kurfiřtský hlas připojil ke Karlově volbě a postoupil mu dědičně Dolní Lužici. Tím však složitá hra neskončila. Ve vhodný okamžik se Karel IV. falešného Waldemara zřekl. Stalo se tak opět formou rozhodčí komise, která opět bez průkazných argumentů prohlásila nepravého Waldemara za skutečně falešného. Výnos komise byl zveřejněn 14. února 1350. Lžiwaldemar však potrestán nebyl, podle některých informací se dožil ve slušně zajištěném stáří ještě roku 1357, kdy zemřel. Ještě dnes je kolem celé situace mnoho nejasností, ale na pravost Waldemara již nevěří nikdo.
Za druhé světové války se na scéně objeví opět falešní generálové a maršálové, aby svým pobytem na určitém místě zmátli nepřítele.
2. V době husitské a poděbradské
I.
V průběhu husitských válek se vyvinuly specifické ozbrojené síly, pěchota, dělostřelectvo, jízda, ženijní jednotky (cestáři), polní četnictvo (koněberkové) aj. V letech 1422-1425 se vytvořila stálá vojska – polní obce. Tato profesionalizace armády byla zcela ojedinělým jevem v 15. století a udivovala okolní svět i masovým rozsahem. Vojenské úspěchy byly podmíněny také zpravodajskou činností. Již zásada netříštit vlastní síly do mnoha směrů, soustředit se hlavní směr nepřátelského útoku i za cenu ztrát pozic na vedlejších směrech, vyžadovala důkladnou zpravodajskou přípravu a smělá rozhodnutí. V roce 1420 se husité soustředili na obranu Prahy bez ohledu na to, že východní Čechy byl nechráněny před vpádem nepřítele.
Nejednou husité dokázali, že jsou schopni provádět koordinované akce s pevně určeným taktickým a strategickým cílem na poměrně rozsáhlém území. Také zde bylo nutno organizovat zpravodajské zajištění. I zpravodajství zaměřené na strategické cíle bylo běžnou součástí jejich vojenského umění. Tak např. získávali informace o místech a době shromažďování křižáckého vojska, směrech jeho postupu apod. Husité využívali k získávání zpráv předem vyslaných špehů. Dalším bohatým zdrojem informací byly chudé vrstvy městského a venkovského lidu a lidé sympatizující s husitstvím. Důležitá byla také znalost cest, po kterých nepřítel přijde. Situace byla ulehčena tím, že nepřítel používal určitého staletého schématu. Stereotypně překračoval hranice v místech obchodních cest a průsmyků.
Také zahraniční výpravy, spanilé jízdy, vyžadovaly zpravodajské zajištění. Byly proto dobře připraveny a naplánovány.
Pozornost byla věnována také taktickému průzkumu. Byl zajišťován pozorováním z výšin. Nepřátelské vojsko se prozrazovalo vypalováním vesnic, táborovými ohni apod. Průzkum byl zajišťován systémem předních hlídek, postavených na důležitých komunikačních bodech, například u mostů, brodů, v průsmyku apod. Tyto hlídky neměly přijímat boj, jejich cena byla v rychlosti předaných informací. Zpravodajské informace také sbírali zásobovací (spížující) oddíly. Běžné bylo vysílání předních jízdních hlídek. Bohaté informace bylo možno získat také od přeběhlíků. Kvalita průzkumu ovlivňovala také přípravu na bitvu, vozovou hradbu nebylo možno postavit okamžitě, vyžadovalo to i několik hodin času.
S úspěchem užívali husité také dnes již velmi rozšířenou metodu dezinformací. Účelově klamná informace, cíleně zaměřená na nepřítele, vyvolala nežádoucí aktivitu druhé strany. Dezinformace jsou strategické, pokud sledují dlouhodobé cíle a plány. Dezinformace operativní (taktické) reagují a využívají momentální situace. Dezinformační umění využívali již Řekové, Římané a jiné bojovné národy. Dezinformace se stává věrohodnou, když obsahuje také pravdivé údaje anebo počítá s myšlením nepřítele. Dezinformace musí být také blízko reality. Dezinformace je úspěšná, když přichází z více zdrojů, které se jeví jako zdroje na sobě nezávislé. Dobře to osvětlí následující příklad.
II.
Ve východních Čechách se císař Zikmund 3. května 1420 zmocnil města Hradec Králové. Mezi husity upadla morálka a rozmáhala se pasivita. Z Prahy však přišel kněz Ambrož a svou argumentací pozvedl morální stav shromážděných husitů. Předložil jim také chytrý plán dalších akcí, i když byli početně slabší.
Rozhodl, že se husité znovu zmocní Hradce Králové, dříve však nepřítel bude uveden v omyl dobře cílenou dezinformací. Kněz Ambrož sdělil svým bojovníkům, mezi kterými předpokládal i cizí špehy, že potáhnou na bohatý, ale málo chráněný klášter v Podlažicích. Zpravodajskou službu nepřítele nelze podceňovat, zachytila tuto zprávu, uvěřila jí a vypravila část posádky z Hradce Králové k obraně kláštera. Přepadení kláštera bylo dost pravděpodobné, husité neměli dostatek vojska, Hradec Králové byl pevně chráněn dobrým systémem fortifikací a napadení kláštera odpovídalo programovým cílům husitství. Útok na Hradec Králové se jim zdál zcela nereálný.
Zatímco Zikmundovi vojáci táhli urychleně na pomoc klášteru, husitské oddíly v noci náhle změnily směr svého postupu, obrátily se na sever a rychlým překvapivým útokem 26. června 1420 dobyly Hradce Králové. Podle svědectví kronikáře Vavřince z Březové značná část obyvatelstva města sympatizovala s husity, což jim jejich úkol ulehčilo. Konfiskovaný majetek patriciátu byl rozdělen mezi husity a Hradec Králové se stal oporou východočeského husitství. Zikmund se pokusil o zvrat, ale ani 10 000 jeho bojovníků nebylo schopno zvrátit situaci.
Mistrem v dezinformacích byl bezesporu Jiří z Poděbrad (1420-1471). V červenci 1448 byl zvolen na sněmu v Kutné Hoře zemským správcem, ale značná část katolické šlechty mu odepřela poslušnost. Svou moc si musel tedy vybojovat, proto koncem srpna 1448 u Kutné Hory shromáždil vojsko v síle asi 9 000-10 000 mužů, především povolaných z východních Čech. Současně s mobilizací vysílal také klamné informace. Tak především tvrdil, že ve vojsku uvítá každého Čecha, tedy i katolíka, ale současně se šířila také práva, že potáhne na pomoc českým husitským žoldnéřům, kterým v Sasku nezaplatili žold. Bojovat za žoldnéře, složené z bývalého polního vojska, se pochopitelně katolíkům nechtělo, nebylo to v jejich zájmu. Jiří z Poděbrad tím dosáhl významného kádrového opatření, katolíci se k vojsku nepřidali a nemohli tedy ani prohlédnout pravý cíl Jiříkova tažení. Když shromážděné oddíly dosáhly vyšší stupeň organizovanosti, byla vysílána další předstíraná zpráva. Jiří z Poděbrad chce sice táhnout proti saským vévodům, ale jen proto, že neoprávněně drží některá místa v severozápadních Čechách. Dokonce i Praha byla zvána k účasti na plnění tohoto „celonárodního“ úkolu. Katolická strana v Praze podcenila Jiřího z Poděbrad a vůbec se důkladně nepřipravila na budoucí střetnutí. Pouze odmítla průchod Prahou. Jiří z Poděbrad Prahu obešel, 2. září byl u Vršovic a v noci 3. září udeřil na Vyšehrad a pronikl i na Nové Město pražské, obsadil také Hrad a zajal zde Menharta z Hradce a tím zlomil sílu opozice.
Ale pod vedením Oldřicha Rožmberka se vytvořila v jižních a jihozápadních Čechách 8. února 1449 Jednota Strakonická. K ní se připojil také saský kurfiřt Fridrich. Jiří z Poděbrad reagoval rychle a takticky dovedně, získal totiž přesné informace o chování nepřátelské strany. Dobyl Kostelec nad Sázavou, vytrhl proti Buštěhradu, poděbradské vojsko v síle 10 000 mužů vpadlo do Saska, k Čechám byl vrácen Most a Duchcov. Domácí rozbroje byly ukončeny na sněmu v Praze 27. dubna 1452, kde byl Jiří z Poděbrad ustanoven zemským správcem na dva roky.
Z předcházejících bojů vyvodil Jiří z Poděbrad poučení, nestačí jen dezinformace, nestačí ani hlídky proti vnějším nepřátelským oddílům, je třeba získávat také informace o situaci doma, o záměrech a cílech opozice. I dnes chce být každá vláda informována o cílech a taktice opozičních sil.
Díky důvěryhodným informacím mohl Jiří z Poděbrad potlačit spiknutí, jehož nitky směřovaly k Alešovi ze Šternberka.
III.
Jiří s nastrčenými vůdci připravovaného povstání tvrdě skoncoval a zakročil i proti vlivným a mocným členům správčí rady. Rozhodně naložil s někdejším spoluhejtmanem v mladoboleslavském kraji, Janem Smiřickým, který se pustil do neuvážené zpravodajské hry s rakouskými velmoži. Jan Smiřický (1400-1453) se přiklonil k Jednotě strakonické a postavil se proti Jiřímu z Poděbrad. Ten jej obvinil ze spiknutí, zrazoval Ladislava Pohrobka, aby nejezdil do Prahy, Jan Smiřický byl popraven na Staroměstském náměstí v Praze 7.9.1453. Jan Smiřický byl nezkušený a naivní opozičník, jak by se mohlo zdát na první pohled. Jisté zkušenosti získal již v roce 1427, kdy se v Praze pokusil o násilný převrat ve prospěch panské jednoty, která chtěla prosadit Zikmunda Korybuta. Rod Smiřických měl často zájme na tajných jednáních. Albrecht Jan Smiřický (1594-1618) byl po roce 1616 jedním z vůdců protihabsburské opozice a v jeho paláci na Malé Straně v Praze se konala ilegální schůzka předáků opozice. Byla dohodnuta defenestrace jako signál k zahájení odboje. Během protihabsburského boje jeho ambice rostly, počítalo se i s jeho volbou za českého krále, ale 18. listopadu předčasně zemřel.
S rodem Smiřických je spojeno něco, co nemá tak hned obdobu. Snad by se to dalo nazvat „domácí diverzí“. U diverze je vždy cílem poškození podniku, vojenského objektu, železnice, letiště apod. Cíl je vybírán tak, aby poškozením vznikla značná škoda, či aby byl poškozen určitý politický cíl. V listopadu 1618 zemřel Albrecht se Smiřic a zanechal po sobě snad největší majetek v Čechách.
O dědictví vznikl spor. Z celého rohu zůstaly na živu dvě dcery, Kateřina a Markéta, a duševně nemocný Jindřich Jiří Smiřický. Do Jičína, střediska smiřického majetku, přijela komise, aby na místě navrhla řešení sporu o dědictví. Rozhodnutí se klonilo ve prospěch Markéty, provdané Slavatové, měla totiž vlivnější přímluvce. Kateřina však vzala hořící louč a v zámeckém sklepě zapálila sklad střeliva. Strašlivý výbuch pochoval větší počet osob a zámek byl značně poškozen. Dědičkou se stala Markéta Slavatová, stala se současně i vdovou, její manžel zahynul při výbuchu. Po bělohorské porážce však emigrovala do ciziny.
Situaci využil Albrecht z Valdštejna, vzdálený příbuzný Smiřických, a zmocnil se majetku. Získal tím ekonomickou základnu pro vojenské podnikání. Pro jistotu duševně nemocného Jindřicha Jiřího ze Smiřic uvěznil na Hrubé Skále, kde roku 1630 zemřel. Vzniklo i podezření, že jeho smrt byla urychlena, ve vězení se s ním nezacházelo nijak ohleduplně. Markéta zemřela v roce 1654.
Výbuch 1. února 1620 zahubil 41 osob, mezi nimi byl i Jindřich Slavata, 14 osob bylo těžce zraněno a jen deset vyvázlo s lehkým zraněním.
Z publikace „Germánská negativa v českých dějinách 7. – 12. století“
Prof. PhDr. J. Frajdl, CSc.
Germánští panovníci se naučili od Říma také napodobovat okupační taktiku a strategii, kterou doplňovali a dál rozvíjeli o své osobní zkušenosti. Nejprve je vhodné připomenout, že v tradici jsou vždy uloženy zkušenosti minulých generací. A zkušenosti Říma, ale i Germánů byly skutečně přebohaté.
Na obranu říše franské se zřizovaly marky – vojensky organizovaná pohraniční území k ochraně vlastního státu, ale i jako organizace schopná se ve vhodný okamžik rozšířit na účet cizího území. Perspektiva další expanze byla strategickým cílem každé marky. Markrabě měl taktickou a operační samostatnost, mohl a také vedl války se svým sousedem z vlastní iniciativy a jeho vrchní pán, císař, se mohl v takové situaci tvářit jako neutrál a dokonce se nabízet za rozhodčího, usmiřovatele a soudce. Když však markrabě prohrával, zasáhl císař celou silou svého státu. Tato taktika a strategie – dvojí úloha císaře a markraběte, dávala říši značný manévrovací prostor. Již tehdy se mohla realizovat ochrana před agresivním markrabětem ochranou u císaře a říše, která však nakonec stejně vždy vedla k porobení. Tady má své kořeny myšlenka protektorátu – ochraňovat a přitom zabrat!
Již Karel Veliky založil marku českou. Proti Bretoncům vznikla na Loiře marka bretaňská, v Katalánii marka španělská, na Sále marka srbská, ve Šlesvicku marka dánská a proti Slovanům postupovaly marka míšeňská a braniborská. Podél Dunaje působila marka východní, v Itálii marka veronská. Název byl často odvozen od útočného směru.
V čele každé marky byl markrabě, přičemž některé marky byly spravovány přímo členy vládnoucí dynastie. Ani němečtí historikové nemohou popřít, že na území marek docházelo ke germanizaci tam usazeného obyvatelstva. Úkolem nebyla ovšem jen obrana říše, ale i perspektivní rozšiřování vlastního území. V německých učebnicích se zcela nezakrytě, bez jakéhokoliv náznaku sebekritiky popisuje, jak za vítězným feudálem postupovali kolonisté. A tak tu např. můžeme číst: „Slované byli po tuhých bojích od markrabat Billunga a Gera zatlačeni až za Odru, to znamenalo příchod vyšší kultury na východ“. Z uvedeného textu je zřejmé, že vyhlazení slovanských kmenů bylo už v té době chápáno jako kulturní přínos.
O několik stránek dále se píše, že Albrecht Medvěd „ získal území na řece Havel, kde roku 1154 zřídil marku Brandenburg. Nastěhovali se tam zástupy německých sedláků. Osadníci z Frieslandu, Holandska a Flander odvodnili bažinaté nížiny“.
Zejména učebnice z nacistických let zcela otevřeně a v oslavném tónu psaly o záborech cizího území. Uváděly, že osadníci z oblasti Thüringen a Dolního Saska, kteří se nastěhovali do Míšně a Lužice, „dali zemi německý ráz“. V dobytých zemích Meklenburska a Pomořan markrabě usídlil „selské syny, kteří zůstali bez zděděného majetku. Brzo pak železný německý pluh rozorával nově získanou půdu. Také ve Slezsku, které Fridrich Barbarossa oddělil od Polska, se usadili rolníci ze středního Německa“. Podobně je také popisováno pronikání podél Dunaje až k toku Dyje.
Podél Dunaje pronikala marka východní. Postup germánských výprav podél Dunaje znamenal ve svém důsledku obklíčení Čech z jižního směru a narušoval naše spojení se Slovany v Korutanech a dolním Slovinsku. …Když se germánská marka dostala na území dnešního Rakouska až k současným hranicím dnešního Maďarska a na sever od nás se protislovanské marky prokousaly daleko na východ, k hranicím polského státu – dostal se český stát do strategického obklíčení. V něm zůstal až do roku 1945. A právě toto strategické obklíčení bylo určujícím vnějším faktorem české zahraniční politiky. Nezáleželo příliš na osobních přáních jednotlivých Přemyslovců. Geopolitická situace jim umožňovala bojovat, ale také kolaborovat, být v některých sporech v německé říši neutrální a v jiných se do poměrů v říši vměšovat. …
Ruský a polský stát byly první v obraně proti nájezdům z východu, germánské státy byly až v druhé nebo třetí linii a přisuzují si větší zásluhy než jim náleží. Také osmanskému nebezpečí nečelilo nejprve Rakousko, ale mnohem dříve Bulharsko, Srbsko, Černá Hora a Sedmihradsko (Rumunsko), která za to platily krví i ztrátou suverenity. Z tvrzení o obranné úloze Germánů měl spíše pro budoucnost vyplynout nárok na hegemonii ve východní a jihovýchodní Evropě. …
Snaha německého státu umenšit územní rozsah českého státu je staletá. Postupně jsme přišli o Horní a Dolní Lužici, Kladsko, Slezsko a zahraniční léna Karla IV. Přitom Češi nikdy nevnášeli do středoevropské politiky agresivní nároky na návrat ztracených území, jak to po celou dobu trvale činilo Německo. Proto můžeme připomenout, že se rozsah mojmírovského státu v 9. stol. odhaduje na 320 000 km2, říše Boleslava I. na 280 000 km2 (včetně Krakovska, části Slovenska a západní Haliče). Také stát Břetislava I. měl více než 200 000 km2, říše Přemysla Otakara II., ovládajícího také alpské země, měřila více než 165 000 km2. V následujících letech územní rozsah vlády Jana Lucemburského představoval 260 000 km2 a ještě větší bylo panství Karla IV., který v letech 1373 – 1415 ovládal také Braniborsko s městem Berlínem. …
Na maďarské výboje ovšem doplatila Velká Morava – zanikla. Doplatilo na ně tragicky i Slovensko. Dlouhodobě na tisíc let nemělo svůj vlastní stát a žilo pod maďarskou nadvládou. Náznak, že sama Franská říše pozvala Maďary jako spojence k vyvrácení velkomoravského státu nelze dnes průkazně dokázat, ale ani vyvrátit. Byl to snad předobraz rozbití Československa v letech 1938-1939, provedený rovněž za účasti Maďarska?
A ještě je vhodné upozornit na další aspekt, související z nájezdy. Státy a národy, které musely čelit tlaku z Asie, na to doplácely také snížením své životní úrovně. Nebyl to tedy jen slabý dotyk s římskou civilizací, ale i nutnost nést břímě za zbytek evropské pevniny. Nápor ze strany Germánů směrem na východ oslaboval také východoevropské státy…
V knize Tisíc let česko-německých vztahů je zkresleně podána problematika moravského státu. Především se zde tvrdí, že Morava se stala protivníkem východofranské říše v prostoru řek Dunaje a Moravy (str. 20). Stala se opravdu protivníkem? Nebyla spíše předmětem útoku? Proč se zcela samozřejmě píše o prostoru kolem uvedených řek jako o legitimním území východofranského státu? K objektivnějšímu poznání však přispívá poznatek, že říše východofranská získala za spojence proti Moravě Bulhary a proto se zase moravský panovník spojil s Byzancí, která roku 864 Bulhary porazila. Pokud byl moravský stát ochoten podřizovat se Frankům, neměl potíže, jakmile se snažil uhájit suverenitu, musel bojovat. Ludvík Němec si dokonce osvojil právo zajmout a potrestat Rastislava oslepením a uvězněním v klášteře.
Franz Bauer nevysvětluje příčiny zahraničně politické orientace moravského státu na východ, na Byzanc. Je to nutné již proto, že protektorátní propaganda tuto orientaci považovala za zhoubnou, neboť Morava se tak vymkla z vlivu Franků. Když pomineme tehdy aktuální politický cíl, zjišťujeme, že němečtí autoři se neradi k této otázce vyslovují. Museli by totiž přiznat, že orientace na Byzanc byla vynucena, právě tlakem východofranské říše na Velkou Moravu.
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 261. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, prosinec 2008.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz