(1889 – 1951)
Ze života A. Petra
I.
A. Petr se narodil 26.12.1889 v Tužíně u Jičína v chudé rodině, matka byla zemědělskou dělnicí a otec zedníkem. V zimě si rodina společně přivydělávala na tkalcovském stavu. I Petr ještě jako dítě takto pomáhal. Ve čtrnácti letech se stal textilním dělníkem. Brzy poté vstoupil do křesťanských odborů. Ještě jako dělník vykonával funkci tajemníka pro obvod Nová Paka a Liberecko. Založil Sdružení křesťanskosociální mládeže dělnické v Čechách. V prosinci roku 1909 odešel z továrny. Stal se tajemníkem křesťanských odborů v Čechách a bezprostředně po válce pak začal vykonávat funkci jejich ústředního tajemníka. Když v r. 1921 bilancoval činnost křesťanských odborů, prohlásil, že křesťanské odbory neustoupí v boji za práva dělnictva, za spravedlnost.
V r. 1925 byl zvolen ve volebním kraji plzeňském poslancem Národního shromáždění za Československou stranu lidovou. V následujícím roce, kdy nabyl účinnost zákon o sociálním pojištění, jako parlamentní zpravodaj doporučil, aby věková hranice pro odchod do důchodu byla snížena u mužů na 60 let a u žen na 55 let. Postavil se též proti snižování dávek v nezaměstnanosti. Jménem křesťanských odborů vznesl požadavek, aby zaměstnanci měli nárok na podíl ze zisku, který spoluvytvářeli. V průběhu provádění pozemkové reformy pronesl známá slova, že ČSL je stranou lidu, a proto nemůžeme dopustit, aby se s lidem hrála komedie. Strana stojí v čele těch, kteří usilují o rozdělení všech velkostatků. Domkáři potřebují pomoc, nikoliv boháči!
II.
V období hospodářské krize, která uvrhla opět statisíce lidí do chudoby i v naší republice, pražský arcibiskup dr. F. Kordač důrazně prohlásil: „Žijeme ve století kapitalismu, jenž způsobil všeobecné ochuzení lidových tříd a pod jehož tlakem trpí katolíci právě tak jako socialisté a marxisté. Jsme ve století egoismu a úpadku. Tento úpadek je jen důsledkem nemorálního kapitálu, který hromadí kořistníci a spekulanti, jednotlivci jako korporace, banky, kartely. Tento kapitál leží ladem, ač je výsledkem produktivní práce dělnických rukou, úřednických mozků, a místo, aby sloužil pokroku, je základní příčinou všeobecného zchudnutí a poklesu. Zažíváme právě dobu přelomu historie, jaká nebyla od stěhování národů, které zničilo řecko-římský svět. Běda národům, jejichž státníci toto nebezpečí sice předvídají, nevěnují mu však pozornosti. Svět je zralý pro sociální revoluci.“
Obdobně smýšlel i A. Petr. V r. 1930 ve sněmovně prohlásil, že podnikatelé vedeni nenasytným liberálním názorem na život využívají krize ke snižování mezd, k propouštění starších dělníků, k prodloužení pracovní doby. „… zkrátka využívají hospodářské krize k největšímu útisku dělnictva a zaměstnanectva. To potvrzuje náš názor, že je třeba uvažovati o neudržitelnosti dnešního hospodářského systému a nahraditi jej spravedlivějším.“ Dále doporučil, aby soukromohospodářský systém výrobní byl donucen zákonnými zásahy sloužit obecnému blahu a nikoliv pouze držitelům výrobních a finančních prostředků.
Křesťanskosociální odbory v čele s A. Petrem se otevřeně postavily proti pokusům některých vedoucích činitelů české zemské organizace ČSL posunout stranu víc doprava. V r. 1935 zaslalo Ústředí křesťanských odborových organizací zemskému předsedovi ČSL B. Staškovi dopis, v němž kritizovalo, že se strana odchýlila od celoříšské linie, stanovené dr. Janem Šrámkem a říšským výkonným výborem, takže to budí zdání, že v Čechách je samostatná lidová strana, která s křesťanskosociálními ideály nemá nic společného. Varovalo, že pokračování strany v tomto směru by ji mohlo přivést na okraj politického spektra a dovést ji do naprosté bezvýznamnosti.
„Východisko z krizové situace odboráři spatřovali zejména v plném obnovení morálky, křesťanské spravedlnosti a demokracie ve vnitrostranickém životě.“
Závěrem autoři dopisu vyslovili přesvědčení, že všichni poctiví lidovci souhlasí s tím, aby náprava vnitřních poměrů v českém vedení byla i za cenu výměny osob uskutečněna, aby tak strana byla důkazem toho, že vyrůstá z křesťanské kultury národní, že jest vlastenecká, demokratická a sociální a že se snaží uplatnit požadavky všech vrstev v ní organizovaných.“ (Z otevřeného dopisu křesťanských odborářů)
Na XI. sjezdu české zemské organizace ČSL, konaném v r. 1937, pronesl A. Petr jménem 120 000 křesťanských odborářů významný projev, v němž zdůraznil, že práce pro chudé a utlačené, práce pro sociální a hospodářskou spravedlnost jest skutečným plněním příkazů Kristových a našeho programu. Následující slova sjezdové rezoluce jsou podnětem pro zamyšlení i v současné době. „Zabezpečili jsme svému lidu demokracii politickou, nevybudovali jsme dosud demokracii hospodářskou, takže náš hospodářský život úpí pod diktaturou kartelů, syndikátů a monopolu, které zhusta zapomínají, že zásady obecného dobra jsou neslučitelné s jejich výdělečným sobectvím. Nekontrolovatelné zisky těchto kolosů rostou z bídy nemajetných občanů a na troskách drobné a střední výroby. Tento stav… je trvale neudržitelný. … Není možné dále udržeti liberalistický řád, který umožňuje jedněm žít v blahobytu a druhým dává žebráckou mošnu. Není možné, aby v době nadbytku životních potřeb měl lid hlad. …“
V době okupace republiky nacistickými vojsky se A. Petr zúčastnil odboje. V r. 1944 byl gestapem zatčen a odsouzen. Po porážce Německa se vrátil ke své politické činnosti Plně se zbožnil s Provoláním ČSL z května 1945. „V době příští musí být užívání soukromého vlastnictví a po stránce výrobní zvláště uvedeno více v soulad se zájmy veřejnými. To odpovídá plně křesťanskému názoru na vlastnictví…“.
V dodatku Provolání ČSL ministr F.Hála uvedl: „Musíme svou péči a pozornost věnovat dělnictvu. Každý dělník má právo na práci, spravedlivou mzdu a na plnou účast v organizaci a řízení výroby.“
V politické praxi strany se však tyto požadavky staly diskutovaným problémem různě viděným. Noví členové, kteří po válce vstoupili do ČSL, pocházeli ve značném počtu z neobnovených politických stran pravicového charakteru. Přesto prezident dr. E. Beneš agrárníkům vedeným dr. K. Feirabendem připomněl, aby při svém rozhodování, do které strany vstoupí, vzali v úvahu, že Šrámek je socialističtější než Zenkl.
III.
Ze známých důvodů a příčin vedl vnitřní vývoj v Československé republice k únorovým událostem. V jejich průběhu přijal předseda strany J. Šrámek delegaci lidoveckých poslanců, jíž prohlásil, že strana ve starém složení již neexistuje a že každý z poslanců má podle vlastního uvážení zachránit ze strany, co se dá. V podmínkách zcela nepotřebné a škodlivé tzv.diktatury proletariátu šlo o otázku, zda ČSL se má přizpůsobit změněným politickým podmínkám, alespoň do té míry, aby mohla i nadále vykonávat svou činnost v důvěře, že tím přispěje k částečnému naplnění některých svých programových cílů a bude silou, která bude schopna zabránit možným přehmatům, nebo se sama rozpustit.
Nelze říci, kolik poúnorových činitelů zachraňovalo ČSL podle doporučení J. Šrámka či z jiných důvodů. Nevíme, kolik z těch, kteří pracovali v poúnorové ČSL, se časem plně přizpůsobilo novým politickým podmínkám, ač svou akci začínali s tím nejlepším úmyslem.
Poúnorové vedení ČSL vydalo dokument „Oč usiluje Čs. strana lidová“, který zdůrazňoval, že ČSL se hlásí k zakladatelskému křesťanskosociálnímu programu a že bude stavět na víře v Boha a na věrnosti křesťanským principům. Domnívám se, že většina vedoucích funkcionářů, kteří tento dokument projednávali a schválili, byla vedena svým svědomím a těmi nejlepšími úmysly. Tehdy totiž nemohli vědět, jako velká většina z nás, kam další vývoj povede. Když začalo docházet k perzekucím, byl to zejména A. Petr, který třeba při osobním jednání s K. Gottwaldem dosáhl propuštění, nebo zmírnění osudu mnohých postižených. Nebylo to lehké, jednohlasně tvrdili pamětníci. Problémem nejednou bylo, že ke K. Gottwaldovi se A. Petr z různých údajných důvodů ani nemohl dostat, pak zpravidla reagoval slovy: „Nevadí, já tady na něj počkám.“ Často se dočkal a svého i dosáhl. Mezi A. Petrem, dřívějším křesťanským odborářem, a K. Gottwaldem existovaly již letité dobré i osobní vztahy, vzniklé v zápasech o lepší život obyčejných lidí.
Též nástupce A. Petra ve funkci předsedy ČSL, Josef Plojhar, nazvaný jedním známým funkcionářem KDU-ČSL „lidskou zrůdou“, i když jeho oficiální stranická stanoviska byla mnohem strožejší než jeho předchůdce, pomohl mnoha lidem. Vzpomínám si, jak mi pamětníci vyprávěli, co všechno např. dělal a dosáhl pro ochranu učitelů, členů ČSL.
Takto později postupovali s menším či větším nasazením v řadě případů i další předsedové ČSL i jiní straničtí funkcionáři, a to až po úroveň místních organizací. Dobře vím, o čem mluvím. Sám jsme z pověření předsedy ČSL Rostislava Petery i Zbyňka Žalmana napsal stovky dopisů či osobně intervenoval ve prospěch našich členů. Zejména se dařilo ochránit nebo zmírnit problémy řady lidí, pomoci dětem na studie, včetně vysokoškolských. Kolika předlistopadovým členům se podařilo zachovat jejich zaměstnání nebo alespoň obdobné. Ještě dnes nejeden funkcionář, či člen KDU-ČSL, vděčí za své vzdělání i vysokoškolský titul také těmto intervencím.
Nebylo náhodou, že Lidová demokracie, deník ČSL byla považována za celkem slušné noviny a že Nakladatelství Vyšehrad vydalo řadu skutečně dobrých knih. Byly úměrné ústupky ČSL tomu, co se jí podařilo dobrého učinit? Odpovědi na tuto otázku budou jistě značně rozdílné. Faktem však je, že ČSL udržela poměrně početnou členskou základnu a svou vnitřní organizační strukturu až do listopadu 1989, což polistopadové ČSL umožnilo prudký rozvoj a zajištění značného politického vlivu.
IV.
Předsedou poúnorové ČSL se stal A. Petr. Záhy jej však postihlo těžké onemocnění. V roce 1950 mu již bránilo v plném výkonu jeho funkce. V r. 1951 zemřel. Osobně jsem přesvědčen, že pro stranu to byla velmi těžká ztráta. A. Petr, který ze své vlastní zkušenosti věděl, co znamená hlad pro člověka, který poznal těžkou práci dělníka, si lehce osvojil křesťanskosociální zásady, formulované T.J. Jirouškem, dr. R. Horským aj. Šrámkem. Vnitřně se obohatil i o myšlenky známé encykliky Rerum novarum papeže Lva XIII. O těchto skutečnostech svědčí nejen slova A. Petra, ale především jeho skutky. Čteme-li dnes jeho projevy nebo články jeho či o něm, můžeme zjistit, že se zabýval především sociálními otázkami své doby a jejich řešením. Nejsou obdobné problémy diskutovány i dnes? S jakými však výsledky? S jakým důrazem a na jaké straně se při jejich řešení angažuje současná KDU-ČSL?
A. Petru šlo skutečně o sociální spravedlnost, o rozšíření demokracie z oblasti politické do sféry hospodářské, o tom ostatně mluvil nejen J. Šrámek, ale i T.G. Masaryk a E. Beneš. Patřil k vlasteneckým politikům. Jeho zásluhy do února 1948 jsou podle mého názoru jen účelově zpochybnitelné.
Probléme zřejmě je a po jistou dobu ještě bude zhodnocení jeho poúnorové činnosti. Jsem přesvědčen, že je správné zcela odmítnout naštěstí ojedinělé hlasy plně odsuzující jeho úlohu v poúnorové ČSL, jako výraz černobílého vidění deformujícího realitu, pravdu. Mnohem horší je však skutečnost, že tyto a další podobné deformace, vyrůstající z celkového politického klímatu, formujícího se již na počátku devadesátých let, které se dodnes nezměnilo k lepšímu, spíše naopak.
Primitivní až hrubý antikomunismus, jenž není ve své zaslepenosti schopen rozlišit úsilí o sociální spravedlnost do stalinismu apod., se ještě nevyčerpal, pouze poněkud časem zevšedněl, bude ještě nějakou dobu určitými kruhy udržován při životě jako žádoucí klacek, jímž lze tlouci i ty, kteří považují současný liberalistický řád ze neslučitelný s křesťanstvím. Klackem, jak se někteří politici domnívají, se dá ještě po nějaký čas udržet současný režim v nezměněné podobě, přestože napomáhá k polarizaci společnosti na chudé a bohaté, v níž ti první stále chudnou a ti druzí nezřízeně bohatnou, a to v řadě případů způsoby naprosto nelegálními.
Ano, lze konstatovat, že současnost ještě nedozrála k objektivnímu pohledu do tváře minulosti. Vstoupit však do procesu hledání pravdy, jejího těžkého a klopotného nalézání, šíření a prosazování je pro každého člověka dobré vůle výzvou. Nebo snad dokonce povinností? V každém případě však bude vyžadovat nezměrné úsilí i odvahu překonat hrozbu z mnohoúčelového klacku, jímž mávají ti, kterým došly pravdivé argumenty.
Čtenáře prosím, aby těchto pár řádků neodbyli známými slovy – plete se, ač neuměje -, ale aby se alespoň malinko snažili hledat v nich zrnka pravdy a především v nich viděli pokus o vstup do procesu objektivního hodnocení minulosti, a to i nedávné, i jejich jednotlivých aktérů. Pokud mé snažení paušálně odmítnete, snažte se sami bez zaujatosti hledat, nalézat a hlásat nalezené.
Z myšlenek a skutků A. Petra
„ Celý letošní rok byl řadou nepřetržitých bojů dělnictva s kapitalisty. Revolučním duchem po válce zastrašení a k ústupkům donucení kapitalisté, pozorujíce, že dělnictvo ochabuje, zkoušeli využít nepříznivé hospodářské situace, vzít dělnictvu výhody, které si v poválečných letech vynutilo, zahnat je na staré místo a učinit z nich opět otroka, snižovat jeho mzdy. A bylo třeba napětí všech sil dělnictva, aby úroky zaměstnavatelů byly odraženy. Tažení kapitalistů je mezinárodní. V celém světe pozorujeme stejné zjevy… Proto prohlašujeme, že naše organizace neustoupí v boji za práva dělnictva, za spravedlnost, pokud naše požadavky nebudou splněny.“ (Z jednoroční bilance A. Petra jako ústředního tajemníka Všeodborového sdružení na první valné hromadě v Praze v roce 1921)
„Byl jsem za stranu v uplynulém roce v mnohých důležitých poradách o těchto otázkách. Musím však říci, že nechybělo chuti, aby tzv. občanská koalice sáhla na mnohé z práv našeho dělnictva. Ale musím také říci, že tyto plány a úmysly jsou právě námi odráženy, paralyzovány, znemožněny. Zachránili jsme skutečně mnoho.“ (A. Petr o snahách vládní koalice v roce 1929)
„Vždyť každý jasně vidí, že nepomohou jen dobré zákony. Nejsou-li na obranu zákonných práv dělnictva jeho řádné odborové organizace, pak se zákony porušují. Nestačí tedy jen v programu strany žádati zlepšení sociálního postavení dělnictva, ale každý dělník a zaměstnanec svým členstvím a prací v odborovém hnutí musí k tomu spolupracovati.“ (A. Petr, v r. 1930v jednom ze svých projevů)
A. Petr, který byl od r. 1931 předsedou křesťanských odborových organizací, během hospodářské krize podal celou řadu podnětných návrhů z oblasti sociální. Jeho iniciativy tvořily podstatnou část sociální politiky Československé strany lidové. Nejen dělnictvo si cenilo tyto aktivity. Dokonce i Sociální ústav republiky Československé ocenil podíl A. Petra na tvorbě sociálního zákonodárství a příkladnou činnost v oblasti sociální politiky tím, že jej jmenoval svým řádným členem.
„Bohatí a mocní tohoto světa zapomínají na svou křesťanskou a společenskou povinnost a v době těžké hospodářské krize pomáhati dělnictvu a zmírňovati jeho bídu. Naopak jejich sobectví ve své slepotě místo podpory a pomoci stále chce řešiti krizi na jejich účet, jejich těžkosti ještě rozmnožovat a zvyšovat. Slepá chtivost mamonu žene je za ziskem bez ohledu na následky z toho hrozící. Neuvědomíme-li tuto stránku věci, nebude-li zaveden do společenského řádu duch křesťanské lásky k bližnímu a nebude-li hospodářský život podložen těmito zásadami, zhroutí se tento společenský řád a postihne ovšem ty, kdy jsou viníky.“ (A. Petr, z projevu v poslanecké sněmovně dne 25. června 1931)
Na výroční schůzi ústředního výboru křesťanských odborových organizací dělnických a zaměstnaneckých, konané 28. ledna 1934, A. Petr ve svém referátu o současných politických a sociálních otázkách konstatoval, že se po cizím vzoru projevuje i u nás snaha o potlačení demokracie, a naléhavě upozornil na iniciativy směřující k uskutečnění stavovského zřízení po vzoru fašistických států i u nás.
„Zmatenost názorů ve straně nejlépe se jeví v tisku, kde psaní pro stavovský stát, sympatie s fašismem, byly neštěstím a i příčinou skutečných ztrát a útěků stoupenců z hnutí…
Křesťanští odboráři byli straně vždy věrni a vždy stáli a hájili linii říšského předsedy dr. Šrámka. Šli za jeho programem sociálním a proto jsou odhodláni brániti stranu proti těm, kteří se neřídí zásadou: spravedlnost všem, a přešedše od jinud, nežijí a necítí se stranou...
Tisk českého vedení strany dělá dojem, že v Čechách je nová strana lidová, která s programem říšského vedení, s programem to křesťanským, solidaristickým, demokratickým, formulovaným před 40 lety, nemá co dělat…(Z otevřeného dopisu křesťanských odborových organizací v Čechách… Čs. straně lidové v Čechách, Praha 8. října 1935)
„Nám nejde o to, aby se v budoucí, nové formě hospodářského a sociálního života jiným způsobem než až dosud uplatňovalo ve výrobě dělnictvo. Už dávno přestal platit názor, že jenom kapitál je ve výrobě hlavním činitelem, a každý rozumný člověk uzná, že práce znamená ve výrobě aspoň právě tolik co kapitál. A této práci, dělnictvu, musí býti dána účinná a živá účast v nových formách hospodářského života…
Zdá se, že nová organizace průmyslu stejně jako plánování a usměrňování zemědělství nepůjde cestou dobrovolnou a bude nutno věc řešiti zásahem zákona. A namítne-li někdo, že je to omezování soukromého vlastnictví, říkám: Soukromé vlastnictví a případná nutnost jeho omezení nemůže býti žádnou překážkou, abychom takovýto potřebný zásah dělali, poněvadž soukromé vlastnictví má jen tenkrát oprávnění a opodstatnění, neškodí-li veřejným a sociálním zájmům všeho obyvatelstva. Dnešní stav – hromadění soukromého vlastnictví v rukou čím dále, tím menšího počtu lidí, a na druhé straně statisíce a miliony lidí úplně bez majetku – není snesitelný stav.
Takovýto stav nejen může, nýbrž musí být v sociálním zájmu omezen a vlastnictví, když samo nechápe své povinnosti, musí býti zákonem předpisovány jeho úkoly a práva jeho omezována a usměrňována, aby sloužilo skutečně hospodářskému a sociálnímu dobru celého státu a celého národa.“ (A. Petr, z projevu v poslanecké sněmovně 10. prosince 1935)
Protifašistické a vlastenecké postoje A. Petra měly v naší veřejnosti velkou odezvu. Z lidovecké periférie se ozvaly i hlasy volající po tom, aby A. Petr byl zbaven poslaneckého mandátu a dokonce též vyloučen ze strany. Uvedené pokusy selhaly. Za A. Petrem stála především síla křesťanských odborů.
„Hluboké národní uvědomění a obzíravý pohled na mezinárodní situaci a vývoj války dává mu nezlomnou jistotu, že německý fašismus bude poražen a okupace, že je jenom přechodná. Z hloubi tohoto přesvědčení, z celé jeho politické linie předválečné, důsledně protifašistické, a z přátelství k Sovětskému svazu vyrůstá pak rozhodnutí postavit se okupantům na odpor vlastní akcí… Sestavuje výbor ilegálních pracovníků ze všech politických stran a připravuje plán pro formování nového politického života po válce. Po delší době příprav a činností daří se mu počátkem roku 1943 navázati styk se zahraničním odbojem… Když zjistil, že neexistuje žádný ústřední politický Národní výbor, přikročuje k jeho organizaci a k jednání zve důvěryhodné osoby ze všech politických stran. Po ustavení výboru je zvolen AS. Petr předsedou…
Vytvoření tohoto výboru oznámil pak A. Petr čs. vládě v londýnském exilu… Prostřednictvím posla, který jezdil obchodně do Stockholmu, dodávány byly naší vládě v Londýně důležité informace vojenské i politické…“. (Šedesát let ministra Aloise Petra, vydala vlastním nákladem Čs. strana lidová, Praha, 1949, využíváno i při dalších citací.)
A Petr byl zatčen, odsouzen a žalářován. Po porážce nacistického Německa se vrátil ke své práci v Československé straně lidové. Ujal se vybudování organizační sítě Čs. strany lidové. Na ustavující schůzi Prozatímního Národního shromáždění, která se konala dne 28.10 1945, byl zvolen místopředsedou toho zastupitelského orgánu.
S vnitřním souhlasem a bez výhrad přijal všechny revoluční změny z r. 1945. Jako bojovník proti nacistickým okupantům a křesťanský odborář uvítal vývoj, směřující od kapitalismu k novému, sociálně spravedlivému řádu. Křesťanské svědomí i poznání ho utvrzovalo v přesvědčení, že v řádu, zbaveném kapitalistického vykořisťování, se křesťanský život v lidu i svobodná působnost církví nejen může udržet, nýbrž ještě plněji rozvinout v duchu křesťanského bratrství a rovnosti všech lidí před Bohem.
Po roce 1945 vstupovaly do ČSL i bývalí členové politických stran, zejména agrární, neobnovených v r. 1945. Stali se postupně součástí stranické pravice. V jejím čele stála dr. Helena Procházková-Koželuhová. Snažila se pro své myšlenky a směřování získat stranickou veřejnost, současně též politické pracovníky. Jejím cílem byla změna programu ČSL a jejího šrámkovského vedení. Jeden z informačních materiálů Československé strany lidové o tom uváděl: „Všechny naše politické strany přijaly do svých řad příslušníky předválečných našich stran, které nebyly po válce obnoveny. Tito příslušníci nemohou mnohdy zapomenout na svou bývalou ideologii a snaží se ji ve stranách uplatňovat. Tak se stalo také v lidové straně, že se tyto skupiny pokusily učinit z lidové strany liberální, protisocialistickou stranu.“
Za této situace bylo nuceno zasáhnout i vedení ČSL. Dr. H. Koželuhová byla vyloučena ze strany. Rozhodnutí tehdejšího výkonného výboru bylo jednomyslně potvrzeno i ústředním zastupitelstvem ČSL dne 7. září 1946. Dr. Koželuhová byla též donucena rezignovat na svůj poslanecký mandát.
Postup strany v „případě dr. Koželuhové“, jíž dr. J. Šrámek charakterizoval slovy: „Je to žena, která není z nás a nebude naše.“, byl zdůvodněn následujícím způsobem: „Lidová strana nemůže vyloučit ze svého programu to, co ji činí stranou sociálně reformní, neboť by ztratila důvod svého bytí.“
Vedení strany v čele s Janem Šrámkem vzniklou situaci jednoznačně vyřešilo. Dalo stranické i širší veřejnosti na srozuměnou, že ČSL zůstane stranou sociálně reformní, která odmítá jakoukoliv snahu o transformaci na stranu liberální. Tuto zásadu bychom měli považovat za jeden z důležitých odkazů dr. J. Šrámka současnosti a v souladu s ním také jednat.
Stranickou levici tehdy představoval A. Petr. Názorová rozdílnost mezi vnitřní pravicí a levicí byla zřejmá a zásadní. Vedla i ke střetům těchto skupin. Šrámkovské vedení strany bylo v této době ještě dosti silné, aby prosadilo centristické pozice, které reprezentovalo, jako oficiální politickou linii.
Předúnorový vývoj, vedoucí k demisi vlády a doplnění vlády za odstupující ministry na základě návrhu K. Gottwalda, úmyslně dále nezmiňuji ani nekomentuji. Někteří v něm vidí jen tragický komunistický puč, jiní namítají, že z formálně právního hlediska byl převrat proveden v souladu s ústavou Celé toto období čeká na objektivní vědecké zpracování, které bude vycházet z dobových historických materiálů v jejich komplexnosti, nikoliv pouze z jejich vybraných částí, nikoliv z politické objednávky, která by určitým politickým silám přinesla krátkodobé zisky a jiným naopak uškodila. Černobílé vidění minulosti v každém případě vede ke škodlivé deformaci historie. Proto do dnešní doby nepatří! Budu se snažit uvádět, a to bez jakéhokoliv hodnocení, pouze fakta, jež mám k dispozici.
V době únorových událostí vystoupil A. Petr, tehdy též místopředseda Ústavodárného národního shromáždění, s následujícími slovy: „… jsem přesvědčen, že všichni skuteční demokraté a lidé sociálně cítící nemohou než se vyslovit, ať patří do kterékoliv z politických stran, pro plán, jak ho přednesl pan ministerský předseda. Nám všem, ať patříme politicky kamkoli, je jasné, že doba starého kapitalistického liberalismu se nemůže vrátit, že musíme budovat nový, sociálně spravedlivý řád a život a že každý, kdo by se proti tomu stavěl, nepatří do dnešní doby, protože ji nepochopil…“.
A.Petr se stal předsedou ČSL a ministrem dopravy. V jednom ze svých projevů, v nichž ozřejmil stanovisko strany k socializačnímu programu Gottwaldovy vlády,řekl: „Obecné blaho a sociální pokrok vyžadují, aby některé statky byly vyvlastněny. Zájem obecný má přednost před zájmem soukromým. A proto prospěchu obecnému musí ustoupiti i právo soukromého vlastnictví. V našem znárodnění stát právem usiluje o to, aby klíčové podnikání a určité druhy statků byly vyhrazeny státu, protože propůjčují vlastníkům tak velikou moc, že ohrožuje zájem veřejný. O co jde při našem znárodňování? Jde o to, aby se předešlo zneužívání moci kapitálu a jeho držitelů, jde o to, aby majetek se nemohl vymknouti ze své sociální funkce, kterou má ve společnosti a ke společnosti…
Lidé musí býti proniknuti myšlenkou bratrství, solidarity, závislosti jednoho na druhém. Lidová strana, budující na křesťanském názoru světovém, na křesťanské morálce, má kladný poměr ke všem těmto sociálním reformám, neboť její program má stejné snahy a sleduje socializační cíle.“
Na pracovní konferenci moravskoslezských krajů, konané dne 22. srpna 1948, A. Petr prohlásil: „Plníme věrně svůj starý program… V minulém století, kdy vyvrcholila éra liberalismu, který do krajnosti vykořisťoval pracující vrstvy národa, vzniklo naše křesťanské a sociální hnutí… Liberalismus razil heslo, že jen silný, tj. hospodářsky silný, má právo na život. Tuto zásadu jsme považovali za nemorální… Podle křesťanské nauky má společnost nejen právo, nýbrž i povinnost zasáhnout a omezit soukromé vlastnictví tam, kde začíná škodit celku, společnosti…“.
A.Petr ve své činnosti vycházel z myšlenkového odkazu Františka Sušila a jeho druha Matěje Procházky. Byla to ona první generace křesťanské lidové a sociální akce, která hned v roce 1848, v roce pádu absolutismu, pochopila, jak veliký význam má práce pro zlepšení sociálního postavení lidu měst a venkova. Proto ústřední směrnicí křesťanského hnutí sociálního již od jeho prvních počátků je snaha po změně liberalistického a kapitalistického hospodářského zřízení. Jasně tyto myšlenky byly formulována a vyhlášeny na slavném litomyšlském sjezdu, konaném 8. a 9. září 1894.
A. Petr byl člověkem, který pocházel z lidu. Celý život věnoval, v souladu s křesťanskosociálními ideály, které pevně vyznával a v souladu s nimi i jednal, snahám o zlepšení životních podmínek obyčejných lidí. Pro Československou stranu lidovou bylo jeho vážné onemocnění, jež mu zabránilo po delší dobu vykonat funkci předsedy strany, a jeho následné úmrtí v roce 1951 nenahraditelnou ztrátou.
Domnívám se, že A. Petr po určitou dobu po únoru se angažoval v ČSL i mimo ní z vnitřního křesťanskosociálního přesvědčení. Kdy došlo k jeho „prohlédnutí“, kdy začal politickou situaci vnímat reálně, je těžko říci. Rozhodně tomuto procesu napomohlo i pronásledování, věznění lidí, které dobře znal, a obecně řečeno též další projevy stupňující se diktatury. Podle vyjádření některých pamětníků viditelně vnitřně trpěl a někdy i dával opatrně najevo svou nespokojenost. Jeho jednání s lidmi bylo často poznamenáno nervozitou a dokonce i bouřlivějšími reakcemi na určité informace. Jeho osobnost byla zasažena v samé podstatě. Vážné onemocnění bylo zřejmě velmi úzce spjato s uvedenými procesy. Jsem zcela přesvědčen, že Alois Petr si zaslouží naši pozornost a úctu.
Zamysleme se nad jeho myšlenkami, projevy, skutky. Mnohé z bohatství, které nám zanechal, nám může pomoci v orientaci ve složité politické situaci dneška, i v hodnocení politiky KDU-ČSL a jejích současných představitelů.
KDU-ČSL je zcela jinou politickou stranou než byla sociálně-reformní, vlastenecká, demokratická, křesťanská Československá strana lidová. Opuštění stranických tradic, pevného křesťanskosociálního základu a šrámkovského lidovectví na něm budovaném, vede nejen k zeslabování úlohy KDU-ČSL ve stranicko-politickém systému, ale též k její marginalizaci a dokonce i k vážné hrozbě zániku strany.
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako 305. publikaci vydanou pro vnitřní potřebu. Praha, listopad 2009. Webová stránka: www.ksl.wz.cz , E-mail: Vydavatel@seznam.cz