18. července letošního roku uplynulo přesně 70 let od diplomatického uznání Prozatímního státního zřízení Československé republiky v emigraci. Vytvoření exilové politické reprezentace Československé republiky a její diplomatické uznání ze strany spojeneckých velmocí patřilo k hlavním diplomatickým úkolům československých exilových politiků v čele s dr. Edvardem Benešem za 2. světové války. K dalším patřilo uznání neplatnosti Mnichovské dohody od samého počátku a uznání právní kontinuity Československé republiky, kdy československá politická reprezentace zastávala právní názor, podle nějž násilnou okupací a rozbitím celistvosti v březnu 1939 nepřestala naše republika právně existovat.
Prvním krokem k vytvoření plnohodnotné exilové politické reprezentace bylo v listopadu 1939 vytvoření Národního výboru ČSR v Paříži. Po porážce Francie v červnu 1940 přešel Národní výbor do Londýna, kde se činnost československé exilové reprezentace zintenzívnila. Výsledkem byl vznik systému orgánů, nazvaných „Prozatímní státní zřízení Československé republiky v emigraci“, které tvořili prezident republiky, vláda a Státní rada.
Utváření československé exilové reprezentace bylo závislé i na řadě mezinárodních a vojenských faktorů. Dne 10. května 1940 byla ve Velké Británii ustavena nová koaliční vláda v čele s Winstonem Churchillem. Tím byla nahrazena dosavadní vládní garnitura spojená s mnichovským diktátem a nahrazena novou, která projevovala větší pochopení a vstřícnost k československé zahraniční akci a k jejím snahám o znovuobnovení svobodné ČSR. První československá exilová vláda v čele s předsedou prvorepublikové Československé strany lidové Msgre. Janem Šrámkem byla prezidentem jmenována v Londýně dne 22. července 1940.
Základem a nejdůležitějším článkem prozatímního státního zřízení se stal prezident republiky. Vycházelo se z toho, že dr. Edvard Beneš, dne 18. prosince 1935 svobodně zvolený prezidentem republiky na 7leté funkční období, ústavně - právně prezidentem nikdy nepřestal být, neboť jeho abdikace po Mnichovu 5. října 1938 byla diplomaticky vynucena ze strany nacistického Německa a tedy právně neplatná.
Posledním článkem prozatímního státního zřízení byla Stání rada, v podstatě suplující neexistenci československého parlamentu – Národního shromáždění. Plnila poradní a kontrolní funkce ve vztahu k prezidentu a vládě. Měla mít nejvýše 40 členů, byla složena z exilových politiků, reprezentujících prvorepublikové státotvorné politické strany, kteří byli jmenováni prezidentem republiky na období 1 roku. Členy Státní rady mohli být i členové vlády, ovšem bez hlasovacího práva. Jejími předsedy byli sociální demokrat Rudolf Bechyně a národní socialista Prokop Maxa. V roce 1941 po vstupu Sovětského svazu do války do ní vstoupili i komunisté.
Po řadě následných diplomatických jednání uznal dne 18. července 1941 Prozatímní státní zřízení Československé republiky v emigraci Sovětský svaz a Velká Británie, 31. července následovalo uznání ze strany Spojených států amerických. Spojenecká spolupráce se Sovětským svazem vyústila dne 12. prosince 1943 do podpisu smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Uznání ze strany spojeneckých velmocí znamenalo upevnění mezinárodního postavení exilové československé politické reprezentace a umožnilo vyřešení otázky poměru ke státům, které se nacházely ve válečném stavu s mocnostmi protihitlerovské koalice, k níž se Československo připojilo. Prezident ČSR dr. E. Beneš v prohlášení ze dne 16. prosince 1941 konstatoval, že se Československo nachází ve válečném stavu s Německem a Maďarskem. Válečný stav trval od chvíle, kdy se vlády těchto zemí na podzim 1938 dopustily agrese proti bezpečnosti, samostatnosti a územní celistvosti naší republiky, resp. hrozbami a násilím vojenskou mocí okupovaly pohraniční území českých zemi (v případě Německa na základě Mnichovské dohody z 29. 9. 1938) a pohraniční území Slovenska a Podkarpatské Rusi (v případě Maďarska na základě Vídeňské arbitráže z 2. 11. 1938). Československo se tak považovalo být ve válečném stavu i se všemi jinými státy, které se nacházely ve válečném stavu s Velkou Británií, SSSR a USA, čímž se stalo plnohodnotným členem protihitlerovské spojenecké koalice.
První československá vláda v emigraci (Londýn): 21. 7. 1940 – 12. 11. 1942
Předseda vlády: Msgre. dr. Jan Šrámek
Ministr zahraničních věcí: Jan Masaryk, zástupce předsedy vlády
národní obrany: gen. Sergej Ingr
vnitra: dr. Juraj Slávik
spravedlnosti: dr. Jaroslav Stránský
financí: ing. dr. Eduard Outrata
sociální péče: František Němec
hospodářské obnovy: ing. Jaromír Nečas
zemědělství: Ján Lichner
Státní ministři: Ján Bečko – státní tajemník v ministerstvu sociální péče
dr. Hubert Ripka - státní tajemník v ministerstvu zahraničních věcí, pověřen správou informační služby
gen. Rudolf Viest - státní tajemník v ministerstvu národní obrany
dr. Ján Paulíny-Tóth - státní tajemník v ministerstvu financí
dr. Štefan Osuský – státní ministr
dr. Ladislav Feierabend – státní ministr
Druhá exilová vláda působila v Londýně od 13. 11. 1942 do 4. 4. 1945, kdy moc převzala na osvobozeném území ČSR v Košicích tzv. první vláda Národní fronty Čechů a Slováků. Složení druhé exilové vlády se personálně příliš nelišilo od první, měnily se zejména osoby na postech státních tajemníků.
Dekrety prezidenta republiky
Ještě 66. let po skončení druhé světové války jsou některými společenskými kruhy napadány a zpochybňovány tzv. „dekrety prezidenta republiky“, nahrazující v době nesvobody dočasně regulérní parlamentní legislativu – ústavní zákony a běžné zákony, které v letech 1940 – 1945 vydával prezident republiky na návrh vlády a se souhlasem Státní rady. Tyto právní akty (dodnes pejorativně nazývané Benešovy dekrety zejména z okruhu sudetských Němců) však v době nesvobody za druhé světové války měly své opodstatnění, protože tvořily normotvornou činnost „Prozatímního státního zřízení ČSR ve Velké Británii“. Jejich obdoba se ostatně vyskytovala i v činnosti jiných exilových vlád okupovaných zemí Evropy.
Vydávání dekretů vycházelo z koncepce tzv. právní kontinuity československého státu. Podle ní byla Mnichovská dohoda a vše, co následovalo, od počátku neplatné. E. Beneš proto nepřestal být právoplatným prezidentem a v prosinci 1942 po uplynutí původního sedmiletého funkčního období byl ve své funkci potvrzen exilovou vládou, protože podle znění ústavní listiny ČSR z r. 1920 „zůstával prezident republiky ve funkci až do doby, než byl zvolen jeho nástupce“. V období od 21. 7. 1940 (v Londýně) až do 27. 10. 1945 (v Praze) bylo vydáno celkem 143 dekretů, z toho 17 ústavních. V zahraničí v době nesvobody ČSR vydal prezident E. Beneš 45 dekretů, na osvobozeném území republiky potom dalších 98 dekretů, neboť ještě 6 měsíců po osvobození republiky neexistoval parlament, na který mohla přejít normotvorná a legislativní pravomoc. Všechny dekrety s výjimkou těch, které se zabývaly jmenováním do funkcí, podléhaly dodatečnému schválení parlamentem v osvobozeném Československu – tzv. ratihabici. Pravomoc prezidenta republiky nahrazovat zákonodárnou moc skončila až na státní svátek 28. října 1945, kdy se konala ustavující schůze Prozatímního národního shromáždění. To následně také ústavním zákonem ze dne 28. 3. 1946 stanovilo formou ratihabice, že veškeré dekrety vydané prezidentem republiky se považují za platné zákony ČSR.
Následně v parlamentních volbách v květnu 1946 zvolené Ústavodárné národní shromáždění zvolilo 16. 6. 1946 dr. E. Beneše opět prezidentem republiky na další řádné funkční období.
Mgr. Jan Jandl, historik,
předseda Historicko-dokumentační komise Kounicových kolejí
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz