Dnes již neoslavujeme vítězství nad nacistickým Německem ani osvobození republiky z německé okupace. Dnes pouze připomínáme „konec druhé světové války“.
Avšak ani pojmy „začátek“ a „konec“ druhé světové války nejsou až tak jasné. Takové mediální mlžení o závěru oné celosvětové hrůzy, jakým jsou „úvahy“, zda se jednalo o osvobození či o dobytí jen ukazují, kam až poklesla mravní úroveň řady medialistů a některých politiků. Podobný případ je v přepólování, kdo že vlastně z naší země vyhnal nacistické vrahy, jejichž perspektivním cílem bylo splnit německou nacistickou tezi, že „v protektorátu Bȍhmen und Mȁhren nemá Čech konec konců co dělat“.
Ale i pro lidi nepodléhající dobovým „úpravám“ minulosti stojí zato zavzpomínat, jak vlastně druhá světová válka vznikla, a kdy byla opravdu ukončena.
V Evropě je považováno za začátek druhé světové války 1. září 1939, den kdy Německo napadlo Polsko. Zvolilo k tomu průhlednou záminku, provokaci, kterou samotní Němci zorganizovali, totiž údajné napadení německé vysílačky v Gliwici „polskými“ vojáky.
To ovšem opomíjíme skutečnost, že již před tímto datem nejen narůstalo válečné napětí. Mnichovská dohoda a následující parcelace Československa, na čemž se vydatně podílelo i později Němci napadené Polsko, by neměla být zapomínána.
V různých částech světa však válka již zuřila. V Evropě došlo k anexi Rakouska a v březnu 1939 k okupaci zbytku Československa Německem. Výrazná byla německá a italská účast na masivní a oficiální vojenské podpoře protirepublikánského fašistického povstání ve Španělsku. V Africe se Itálie pokusila, a byť s obtížemi - nakonec uspěla, podrobit si do té doby jediný nezkolonizovaný africký stát, Habeš. Nu a v Asii se Japonci již od 7. července 1937 bezohledně drali do Číny.
Podobně s typickou evropskou namyšleností označuje za konec světové války Evropa 8. květen 1945, den bezpodmínečné kapitulace Německa, ačkoli válka dále zuřila s neztenčenou silou v Asii. Ani hromadné vyvraždění dvou japonských měst, Hirošimy a Nagasaki, zničených jadernými výbuchy 6. a 9. srpna 1945, stejně jako srpnový vstup Rudé armády do války s Japonskem, válku nezakončilo. Teprve podpis bezpodmínečné kapitulace Japonska 2. září opravdu světová jatka – alespoň na frontách – uzavřel.
Připomeňme si proto, že velká válka nezačala ze dne na den, ale byla připravována ekonomicky, politicky i vojensky dlouhé roky a měla své „zkušební“ předchůdce ve zmíněných oblastech
Ani ten konec nebyl tak jednoznačný. Ještě dlouho po vyhnání Japonců z okupovaných východoasijských zemí pokračoval národněosvobozenecký boj kolonií. Indonésie svedla nelehký zápas s kolonialisty z Holandska, Vietnam dlouho musel hájit proti francouzským armádám svobodu vybojovanou na Japonsku, aby po odchodu Francie převzaly její roli USA. Teprve v roce 1975 dozněly zbraně i ve Vietnamu. Souběžně probíhal boj dalších kolonií, z nichž zejména Alžír musel splatit vysokou daň krve za svobodu.
Charakteristickým znakem předválečné politiky byla skutečnost, že téměř všechny státy, které pak proti sobě bojovaly, měly před 1. zářím 1939 uzavřenu jistou formu mírové smlouvy. Již v roce 1934 to byla Německo-polská smlouva o neútočení. 30. 9. 1938 byla vydána Německo-britská deklarace o neútočení. 6. prosince 1938 podobnou smlouvu s Německem podepsala Francie. 23. srpna 1939 byl překvapivě přijat Sovětsko-německý pakt o neútočení. Uzavření tohoto paktu ohromilo západní svět, protože celá politika Německa byla založena na boji proti bolševismu a komunistickým stranám, včetně té Sovětského svazu. Naopak všechny komunistické strany byly v každodenní politice orientovány jednoznačně antifašisticky.
Rovněž tak mezi SSSR a Japonskem došlo k vojenskému střetu. Po neúspěšném japonském pokusu proniknout u Chalchyn-Golu do Mongolska a připravit si tak půdu pro vpád do Sovětského svazu, byla v roce 1939 silná japonská armáda poražena. Poté se signatáři dřívější Sovětsko-japonské neutralitní smlouvy zavázali k dodržování přátelských vztahů a k zachování neutrality v případě konfliktů jednoho z nich se třetí mocností. Smlouva byla uzavřena na pět let. SSSR ji pak vypověděl v srpnu 1945, načež vstoupil do války proti Japonsku, jak se J. Stalin zavázal západním spojencům v Jaltě a Postupimi. Dozvuky války na východě pak jako boj národů za samostatnost byly završeny pádem koloniálního panství Británie, Francie a Holandska v Asii, aby teprve před rokem 1975 i USA uznaly porážku a vyklidily Indočínu, především Vietnam.
Připomínáme obě data, považovaná za začátek a konec II. světové války, právě proto, abychom si uvědomili, že boj za mírový život nezačíná až bezprostřední hrozbou války, ale musí být veden nepřetržitě.
Ostatně v závěru dvacátého století si Jugoslávie prodělala své martyrium, Irák dosud trpí, Libye se ještě nekonstituovala po rozbití letectvem NATO, Afghánistán strádá válkou desetiletí. Ještě není americký pořádek v severní Africe a Iráku a již se bojuje za americké podpory v Sýrii. Když vláda přes nepřízeň USA a NATO dokáže vzdorovat vzbouřencům tři čtyři roky, svědčí to spíše o síle režimu, který Americe překáží ve světovládě. Dosud se nerozhodlo, kdo z koho tam a již se válčí na Ukrajině.
Fučíkovo Lidé bděte! je stále aktuální. Naše země nemá valného vlivu, ale její hlas může zaznít tak, aby se svět vzpamatoval, než bude pozdě. Války většinou neřeší problémy lidstva. Spíše jen si válkami státy, zvláště velmoci, kolíkují svět a v něm své zájmové sféry. Vykolíkují si zájmové sféry za cenu milionů životů vojáků i civilního obyvatelstva, zničení infrastruktury a výrobního potenciálu zemí. A to vše zaplatí svými životy i zbídačením právě ti, kdo na válce zájem nemají, tedy rodiny s dětmi, pracující a staří lidé.
http://vyskov.pohled-zleva.cz/clanek/70-roku-pote/