68 sjezd tzv sudetoněmeckého landsmanšaftu

68. sjezd tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu

Z projevu B. Posselta, 4.6.2017

Vážení spoluobčané,

kdo vidí tento působivý Sudetoněmecký den a toto impozantní shromáždění, vzpomíná na dlouhou řadu našich velkých patronů. Mezi nimi byl rozhodující Franz Josef Strauß. Franz Josef Strauß nám mladším připomínal – mluvil velmi rád latinsky – jeden Periclův citát. A tento citát je v mých očích zásadní : „Věz, že tajemství štěstí je svoboda. A tajemství svobody je odvaha. "

To byl citát z Pericla, který opakovaně uváděl. Dnes jsme viděli, drazí krajané, že je to hluboce pravdivé. To byla odvaha ke svobodě, drahý Pavle Bělobrádku, která k nám dnes promluvila.

K nenávisti, utlačování, válčení, pomlouvání – potřebuje člověk v sobě hodně zla, ale naopak málo rozumu. Člověk nenávidí, když je hloupý. Nenávist a nacionalismus jsou projevem hlouposti. Ale ke smíření, k dohodě s cílem nalézt cestu k sobě navzájem, k životu společně v míru a svobodě - je třeba odvaha i moudrost. Děkuji Pavlovi Bělobrádkovi a Danielovi Hermanovi, který mluvil v minulém roce a impozantně přečetl letošního roku přímluvy, a náměstkovi ministra Arnoštovi Marksovi, který je nyní po x-té na letošním Sudetoněmeckém dni, se svými dvěma dcerami. Děkuji trojce za velkou odvahu, se kterou se s námi vydali na tuto cestu. Když Pavel Bělobrádek položil kytici v Sudetoněmeckém domě, když Daniel Herman vystoupil v loňském roce, což byl historický průlom, přes mnoho skeptiků ve vlastních řadách - jedná se o gesta. Tato gesta mají pomíjivý život. A po nich budeme zase žít bok po boku, případně stát proti sobě, jak tomu bylo opakovaně v minulosti.

To, co jsme dnes slyšeli v řeči Pavla Bělobrádka, jednoho z největších mladých politiků v České republice, to není pomíjivý záblesk. Je o vytrvání na společné cestě, na které jsme společně, a která nás povede velmi daleko do budoucnosti tím, že nechá balast a trosky nespravedlnosti a násilí za námi.

Dnes ráno náš biskup František Radkovský - říkám „náš biskup“, protože je to náš biskup. – impozantně vykonal letniční bohoslužbu. On odkazoval na to, o čem pravděpodobně hodně přemýšlel, že se na Letnice po 68 let potkáváme na Sudetoněmeckém dni. Dal správnou odpověď: Děláme to při spoléhání na ducha Svatého, činíme tak v boji proti hříchu, rozdělování a rozdělení, a děláme to v jednotě, v pospolitosti, ve víře. Je proto správné, že jsme byli schopni začít tuto letniční neděli s takovou impozantní bohoslužbou.

Ackermann-Gemeinde, landsmanšaft, Panevropská unie a mnoho dalších již měli ilegální kontakt přes železnou oponu před převratem. Naši partneři byli vždy lidé, kteří věřili. Lidé křesťanské víry, lidé židovského vyznání. Zejména malá židovská komunita v České republice, lidé, kteří strašné utrpěli pod nacionálněsocialistickým terorem, stáli v čele těch, kteří řídili proces komunikace s námi a komunitou. A byli tam lidé, označil bych je za evropské humanisty, kteří možná nebyli nábožní v pravém slova smyslu, ale byli stejně jako Václav Havel otevřeni náboženství. Václav Havel zemřel - jsem přesvědčen - jako hluboce věřící člověk. Nikdy nezapomenu na jeho slova, když přivítal papeže Jana Pavla II. Ve svém volebním obvodu, v Hradci Králové, slovy: „Já nevím, jestli vím, co je to zázrak, ale je to zázrak.“

Vážení spoluobčané, tato výpověď jasně svědčí o tom, že se jedná o lidi s vírou. A my jsme také lidé s vírou. To, co nás rozdělilo, byl materialismus, materialismus 19. století. Nejsem žádný fanoušek, abych byl upřímný, Ernsta Jüngera, ale on vytvořil nádherný výraz, neboť řekl: „Démoni budou obývat opuštěné oltáře.“ Když se prosadil v 19. století materialismus ve formě radikálního kapitalismu v podobě liberalismu, ve formě komunismu a marxismu, ve formě nacionalismu - byli to démoni, kteří napadli vakuum, které bylo vytvořeno zničením naší společné víry. Milí krajané, takže je správné, že se setkáváme v den Letnic. Porozumění a usmíření potřebuje základy. A těmito základy jsou naše víra a naše hodnoty. Když jsou sdíleny, jak ve Vašem projevu, Pavle Bělobrádku, lidé cítí, pak snadno mohou najít cestu jeden k druhému. Ale ti, kteří se duchovně stále utápí v materialismu, ti nadávají, vykřikují a stěžují si, protože nechápou, že budoucnost je založena na společných hodnotách, hluboce zakořeněných hluboko v naší historii.

Setkal jsem se biskupem Radkovský, byl tehdy docela mladým pražským světícím biskupem. Měli jsme v roce 1990 první Panevropský kongres, drahý Rudolfe Kučero, v Praze, a on pak celebroval v kostele Panny Marie pod řetězem, za přítomnosti hostů ze tří desítek zemí, fantastickou evropskou bohoslužbu. Založil pak diecézi Plzeň a byl do ní postaven jménem Jana Pavla II. Ta byla nyní předána ve velmi dobrém stavu, velmi dobrému nástupci, biskupovi Tomáši Holubovi, který již byl zde na Sudetoněmeckém dni častěji. Vážený Biskupe Radkovský, děkuji vám za Váš obrovský životní úspěch, a jsem rád, že jste dnes právě tady s námi.

Vážení spoluobčané, mluvil jsem o společných hodnotách. Ve středu těchto hodnot je věta, která byla umístěna do čela jako základní zákona, po pekle nacionálního socialismu a jeho nepochopitelných zločinech proti lidskosti: „Lidská důstojnost je nedotknutelná. Její ochrana je úkolem jakéhokoliv státního orgánu.“ Tím je definováno, co je stát, tím je definováno, co je člověk. Lidské právo, které neuděluje ani stát, ani rasa, ani žádný kolektiv, pochází od Boha, pochází z důstojnosti člověka samotného. Evropská unie ji dala na popud našich přátel Ingo Friedricha a bývalého německého prezidenta Romana Herzoga na vrchol své Listiny základních práv. Dokonce ani staré demokracie Západu neznaly dříve tuto formulaci. Dnes stojí v čele základního práva naší Evropské unie, ve které žijí Češi a sudetští Němci znovu společně, spolu zasedají v parlamentu a mají nové příležitosti. Tato formulace o lidské důstojnosti je, myslím, velmi důležitá. Rád bych se vyjádřil k akci, kdy jsme tady oslavovali výstavu, kromě mnoha dalších výstavních projektů a stánků, a tak dále a tak dále. Jsem velmi vděčný Janu Šíchovi, že se podařilo jemu a Ondřeji Černému z Českého centra, aby uspořádali tuto výstavu pro nás v německém jazyce. Jedná se o výstavu více než čtyřiceti let Charty 77. Tato výstava o lidských právech myslím podporuje tematické jádro tohoto Sudetoněmeckého dne. Byl to Žid z Moravy, z Prostějova, Edmund Husserl, který založil fenomenologickou filozofii. Náš krajan Edmund Husserl byl docentem na univerzitě ve Freiburgu v meziválečném období, měl tam dva asistenty, což je fascinující: jedna asistentka byla mladá, konvertovala od judaismu ke katolicismu, oslnivě chytrá žena, a to Edith Steinová. Druhý asistent byl Jan Patočka, jeden z největších znalců české filozofie a také německé filozofie. Měl dlouho zcela německý filosofický časopis, jako Čech, v meziválečném období. Edith Steinová, která byla brutálně zavražděna nacisty, Slezanka z Vratislavi, byla papežem Janem Pavlem II. vyzdvižena jako patronka Evropy. Dnes je jedna ze tří patronů Evropy a ukazuje nám Evropskou integrační cestu. A Jan Patočka, který velmi trpěl za komunismu, pokračoval v této myšlence tím, že založil v lednu nebo v únoru roku 1977, před 40 lety, hnutí za svobodu a občanská práva Čechů, Chartu 77. Byl rozbit v dubnu před 40 lety, během výslechu komunistickou tajnou policií, doslova na kusy. Neměl přežít tento výslech. Ale jeho studenti, mezi nimi jistý Václav Havel, vedli hnutí v oblasti lidských práv v České republice, kterému vděčíme za dnešní českou demokracii, která je naším důležitým partnerem. Říkám všem v České republice, kteří kritizují, že náš kamarád Pavel Bělobrádek, náš kamarád Daniel Herman a náš kamarád Arnošt Marks jsou dnes zde na Sudetoněmeckém dnu: Zde není žádný nacionalistický démon. Zde bije srdce Evropy a zde jsou lidská práva ve středobodu.

V posledním roce jsme po Sudetoněmeckém dnu měli takový příval působivých zážitků, že je nemohu všechny uvést. Měli jsme loni na podzim Sudetoněmecký komunální kongres v Plzni. Tehdy jsem byl varován dvěma zahraničními úřady. Zahraniční úřady jsou známy jako nejinformovanější o tom, co je v každém státu, mají stále obavy. V rakousko-uherské monarchii se jim říkalo rada Hinsichtl a rada Rücksichtl. Tehdy ke mně přišli vysocí úředníci a řekli, že je nutné, aby se tento Sudetoněmecký komunální kongres v Plzni v žádném případě nekonal, protože před několika týdny, před českými krajskými volbami, tam byly nepokoje a masové demonstrace a porozumění utrpí porážku. Mimochodem to byli ti samí lidé, kteří již dříve radili Danielu Hermanovi, aby k nám nepřijížděl. Pak řekli: Byl to velký úspěch s Danielem Hermanem, jak jsme vždycky říkali, ale komunální kongres se nesmí konat. Vážení krajané, v Plzni jsme byli na prvním Sudetoněmeckého kongresu na českém území přivítáni s otevřenou náručí. Tento kongres jedinečně spojil sudetoněmecké, české a německé obecní politiky a zástupce vlasti. Na kraji parku bylo deset starců a demonstrovali proti nám, protože si nevšimli, že už nemáme rok 1946, ale už 2016. To bylo všechno. Proto říkám, všichni se shodují, že nyní už musí být tato noční můra u konce, ale ještě není konec, bohužel je člověk napadán nepřátelstvím reakčních nacionalistických kruhů. Mimochodem, takové jsou bohužel i u nás, ale v České republice řádí docela otevřeně. Tohle musí skončit. Pavel Bělobrádek uvedl, že patříme k sobě. V srdci Evropy roste to, co spolu bylo v historii, a to, co dnes opět patří k sobě.

Musíme mít jasno v tom, že cesta, na kterou jsme se vydali - a děkuji Pavlovi Bělobrádkovi , že to také objasnil – se nikde neblíží ke konci. Je to dlouhý, pečlivý proces. Zástupci našeho sudetoněmeckého mládí to bylo velmi dobře vyjádřeno. Není to tak, že porozumění je možné jednou vytvořit a pak to funguje navždy. Musí se únavně připravovat. Dokonce i mezi lidmi, v každodenním životě, musí být znovu a znovu obnovováno, v každém ohledu, v každé rodině. A to samozřejmě platí ještě více v rodině sudetoněmecko-české, která byla postižena zvláštním způsobem utrpením a nenávistí a snaží se je překonat. Když se podívám na tento projekt, budeme muset na něm pracovat jako na dlouhodobém projektu. Na vědomí dávám velmi jasně: jsme stále ve velmi nejisté situaci. Jedno špatné slovo, jeden chybný krok, a celá věc se může opět zhoršit. Proto potřebujeme hodně moudrosti, hodně jednoty a vytrvalosti, abychom společně šli touto cestou do budoucna.

Už jsem jednou citoval, drahý biskupe Radkovský, mého starého diecézního biskupa Josefa Koukla z Litoměřic, a budu jej opět citovat. Řekl, že charita by byla úžasná věc, pokud by bližní nebyl tak strašně blízko. To je rozdíl mezi blízkým a vzdáleným bližním. My, Češi a sudetští Němci, Češi a Němci, jsme byli krajané a jsme jimi v evropském slova smyslu stále. Byli jsme za Václavské koruny, byli jsme v Československu, dnes jsme v Evropské unii. Ale jsme také sousedé, kteří jsou na sobě životně závislí. Byli jsme a jsme.

Z tohoto důvodu velmi mnoho záleží, zejména v době Evropské unie, na sousedských vztazích. Museli jsme až v posledních týdnech v Evropě vidět, že nic není samozřejmé. Znám Marine Le Pen, osobu, která kandidovala na prezidentský úřad ve Francii, protože zasedala v Evropském parlamentu a bohužel stále zasedá. Doufejme, že tam brzy nebude, ale opět já, ale to je jiný příběh. Marine Le Pen není nesprávně popsána slovem nacionální socialismus. V Evropském parlamentu je pan Mélenchon, což je stalinistický nacionalistický charakter. Oba mají své financování z temných ruských zdrojů. To je třeba také vědět. A jen o vlas se ve Francii nedostali do druhého kola oba. Chybělo pouze několik procent, aby se utkali tito dva kandidáti. Pak by z Evropy, toho nejcennějšího, co naši předkové vytvořili po Druhé světové válce, zbyly trosky. Vzhledem k tomu bychom měli vidět, jakou neuvěřitelnou odpovědnost máme. Je to společná odpovědnost zejména sudetských Němců a Čechů, Němců a Čechů, protože jsme museli udělat zkušenost s totalitními režimy, protože jsme museli udělat naši zkušenost s nacionalismem. A základem jsou koneckonců nedělitelná lidská práva, která ztělesňuje Charta 77. Proto se domnívám, že je správné, že sami sebe vnímáme jako strážce lidských práv národnostních menšin a práv menšin, práva sebeurčení národů. Naším úkolem je usilovat o mezinárodně schválený zákaz vyhánění. Já bych si dovedl představit, že v ne příliš vzdálené budoucnosti, prosadí česká a německá vláda společně, v rámci iniciativy OSN, celosvětový zákaz vyhánění, kodifikovaný ve smyslu „už nikdy vyhánění jako politický nástroj“.

To samé platí i pro práci na právech národnostních menšin a právech menšin v Evropské unii. Evropská unie je dnes stále slepá k menšinám. To vyžaduje, aby členské státy, přijaly práva menšin, aby mohla vstoupit v platnost. Budou-li kodifikována a budou-li státy členy EU, pak to již nebude nutné připomínat, pak to bude v právním řádu. Pracoval jsem v Evropském parlamentu v pracovní skupině, v jejímž aparátu stále jsem, zejména v projektu práv evropských národnostních menšin a menšin. Byli v ní přítomni zástupci naší německé menšiny v České republice, Irena Nováková a Martin Dzingel. Pozval jsem ty dva do Štrasburku, aby referovali před touto pracovní skupinou. Domnívám se, že právě s našimi krajany v České republice a s našimi českými přáteli jsme povoláni nakonec získat v této oblasti Evropy pevný sloup, protože musíme mít jasno: členů tradičních menšin dohromady je trochu méně než lidí v Německu, ale početně více než Francouzů. To znamená, že v souhrnu jsou druhým největším národem v rámci Evropské unie. To ukazuje, jak důležitý je problém kvantitativně, ale je také kvalitativně. Menšiny mohou být - to prokázala naše historie - tmelem mezi národy, mostem mezi národy. Ale také mohou být výbušninou v jejich základech. Je naším úkolem, jako sudetoněmecké etnické skupiny, znovu a znovu neúnavně usilovat o evropská práva pro národnostní menšiny a práva menšin.

Hodně se mluví o společné identitě. Vždy existují lidé, kteří jsou ahistoričtí. Vždy existují lidé, kteří využívají dějiny. Obě skupiny jsou nebezpečné. Ti, co zneužívají dějiny, aby podněcovali lidi proti sobě, jsou bezohlední zločinci. A dvě jazykové skupiny, tak to raději vyjadřuji, české koruny, kteří měli společnou historii, často trpí. Na druhou stranu existují lidé, kteří říkají: „Ano, historie je složitá, jsou otevřené rány, tak udělejme tlustou čáru a začněme znovu.“ A pak se říká znovu a znovu uklidňující: „Ano, soustřeďme se na budoucnost“. Člověk bez paměti není příliš životaschopný do budoucnosti. Stejně tak někdo, kdo nezná své historické kořeny a nestará se o ně, není schopen rozumně formovat budoucnost. Proto musíme apoštolskou tlustou čáru odmítnout. Proto potřebujeme alespoň téma společné kvetoucí kultury minulého tisíciletí v českých zemích, jako předmět do osnov v obou zemích. Potřebujeme zločiny nacistů, komunistů, potřebujeme nelidské vyhnání v učebnicích právě pro mládež, pokud jde o „Už nikdy!“ Aby lidé znali všechno zlé, a co všechno lidé musí udělat, aby zlo trvale překonali. Kolektivní paměť naší etnické skupiny je generačním řetězem, jak to vy příchozí na Sudetoněmecký den skvěle vyjadřujete. Ale paměť jsou i naše kulturní instituce a Muzeum Jizerských hor zde ve Švábsku není poslední, Chebské muzeum v Marktredwitz a mnohé naše světnice vlasti, chceme je nadále rozšiřovat. Sudetoněmecké muzeum, které jako patronátní ministryně se svými zaměstnanci tak skvěle urychlujete, milá Emilie. Toto Sudetoněmecké muzeum bylo tak často zpochybňováno. Emilia Müller a Horst Seehofer vždy velmi jasně řekli: „Držíme slovo.“ Vážený Horste, děkuji za to, že jsme loni v září mohli provést položení základního kamene tohoto Sudetoněmeckého muzea. Příští rok by mělo být pod záštitou našeho patrona a naší patronátní ministryně otevřeno, jako vzpomínka na etnickou skupinu. Ne jako paměť nebo ghetto, ve kterém nás věci uvězní, ale jako základ pro budoucnost, jako živá laboratoř pro živou sudetoněmeckou národnostní skupinu v 21. století. Skupinu, která je pevně zakořeněna ve svých hodnotách, má známou historii, je odhodlána pokračovat v boji proti následkům utrpení a nespravedlnosti, a také ví, že má utvářet budoucnost. Po posledním Sudetoněmeckém dnu český premiér Bohuslav Sobotka, jehož zástupce je tu dnes, poskytl velmi dobrý rozhovor velkému českému deníku „Právo“, který není chvalně známý nám, sudetským Němcům. V minulosti navštívil Sudetoněmecký den jediný český novinář, který byl z deníku Právo. Napsal pobuřující článek a končil smířlivou poznámkou „Po výpadech se sudetoněmečtí bývalí krajané zaměřují na tradiční české pivní zábavy“. On dělal to, co bylo celou tu dobu samozřejmost, aby byly pomlouvačné články zveřejněny. Dnes jsou zde desítky českých novinářů, stovky českých hostů získávají objektivní pohled na naši práci a naše setkání. Sobotka loni, po průkopnické návštěvě Daniela Hermana, která byla výslovně schválena vládou, (to bych chtěl ještě jednou zdůraznit, a s tebou drahý Horste a se Sobotkou to bylo dohodnuto, sám jsem přitom byl v Aying) poskytl Právu rozhovor, kde řekl dvě pozoruhodné věty. Premiér, drahý Horste, vždy říká pozoruhodné věty. Každá věta premiéra je pozoruhodná, ale dvě z těchto pozoruhodných vět bych chtěl zdůraznit. V jedné je: Sudetští Němci jsou naši přirození spojenci a partneři v Evropě a v Německu. Vlastně to byl titulek přes dvě stránky v Právu. Proto, drahý Pavle Bělobrádku, by nikdo neměl kritizovat to, že někdo přijde na návštěvu svého přirozeného spojence. V druhé, a myslím že důležité, Bohuslav Sobotka uvedl: „Úkolem naší generace“ (nevím přesně, co tím myslí, doufám, že všechny z nás, protože je mladší) „je najít společnou řeč.“ To je velmi důležitý bod. Mimochodem to také byla inspirace pro motto našeho Sudetoněmeckého dne. Hledat porozumění tím, že najdeme společnou řeč. Všichni víme, že český a německý jazyk jsou dva různé jazyky. Rád bych o těchto Letnicích také poděkoval zázraku našich Letnic na dvou nohách, a to Gudrun Heißigové za to, že je zde ve dne v noci, rok co rok, pobíhá a překládá. Tlumočníci v Evropském parlamentu mohou překládat dvě hodiny, pak musí dostat čtyřhodinovou přestávku. Jsou to mladé, vysoce kompetentní ženy. A jediné vysvětlení, že nemáte tyto přestávky, milá Gudrun, je, že jste mladší než tyto dámy. Pro porozumění samozřejmě potřebujeme vícejazyčné lidi, kteří překládají tam a zpět. V neposlední řadě je to také funkce našich kolegů Němců v České republice, kteří jsou tam nepostradatelní, i když je příliš málo těch, kdo mluví oběma jazyky. Ale bez ohledu na to, drazí krajané, to Bohuslav Sobotka nemínil lingvisticky. Předpokládám, že měl na mysli obsah. Budeme mít dobrou budoucnost, pokud špatnost označíme jako špatnost, zločin jako zločin, vyhnání jako vyhnání a vraždu jako vraždu - bez ohledu na to, kdo je spáchá, bez ohledu na to, jak je to vysvětlováno historicky, nebo snahu to ospravedlnit. Pouze při této odvaze pak budeme mít jasnou hlavu natolik, abychom budovali budoucnost, v níž se něco takového nebude opakovat. To je úkol Sudetoněmeckého dne. Chceme pracovat společně, abychom vytvářeli Střední Evropu a naši původní domovinu, s našimi českými přáteli, se společnou řečí, s odvahou k pravdě a na základech sdílených hodnot a společné víry. To je zázrak Letnic, za který se modlíme. To je zázrak Letnic, na kterém pracujeme. To je smysl Sudetoněmeckého dne.

http://www.sudeten.de/cms/st/?Presse_%2F_Reden_%2F_Impressionen:Reden

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf